Březen 2007

Zapomenout (část 4)

31. března 2007 v 13:27 | Maidin |  Zrníčka povídek
Asi polovina června
Lukáš
Něco se změnilo. Ty ses změnila. Když jsi se mnou, jako bys skoro ani nevnímala, jako by ses obklopila neviditelnou zdí, za kterou mě nechceš pustit. Moc nemluvíš, do školy zajdeš jen občas a já mám pomalu pocit, že chodím spíš s omluvenkou napsanou do studentského průkazu než s normální holkou. Co se to probůh děje?
Kristýna
Je to jako svět za zrcadlem. Všechno je tak... Barvy. Tolik barev. Všude kolem mě. Víří, vlní se a spojují.
****
Listopad 2005
Lukáš
Udělal jsem něco? Proč se mi vyhýbáš? Nebereš mi telefony a když se stavím u tebe doma... Pane bože. Vypadá to tam jako, kdyby tě vykradli. Zmizela televize, rádio i některé obrazy. Proč jsi mi to neřekla? Nebo mi už nevěříš? Nechápu to. Mám pocit, že...
Kristýna
Nemám peníze, ale už to nedokážu. Nedokážu bez Toho žít. Obyčejný svět je jako černobílý. Dny zmatené a šedivé. Chtěla bych být někdo jiný a prožít dnešek jinak. Jsem tu přebytečná, cítím to. Přezrálá hruška, válející se kdesi v trávě pod stromem života. Jsem sama. Opuštěná. Je mi z toho smutno a připadám si tak prázdná. Jako puklá amfora.
****
Silvestr 31.12.2005
Lukáš
Jsem v koncích. Nakonec zkusím svou poslední šanci. Irenu. Umanutě tisknu zvonek před dveřmi vilky. Hlasité pazvuky, linoucí se zevnitř snad ani nepřipomínají hudbu. Konečně se dveře otevřou a v nich se zjeví Irena. Vypadá divně a mám pocit, že kdyby se pevně nedržela veřejí, skončila by na zemi.
"Je tu Kris?," snažím se překřičet ten ohlušující rachot uvnitř.
"Co? Kdo? Kris? Jo, někde se tu asi poflakuje," pohodí Irena se smíchem hlavou a málem se mi sklátí do náručí.
Kristýna
Cha, cha, cha.... Jsem skřítek, střežící hrnec zlata na konci duhy. Šedivý vlk, plížící se za mluvícím králíkem.
Žbluňk... Hej, počkej zlatá rybko já mám udici z pepře.
Stavím si pyramidu z kávy a vzduchu. Královna ze Sáby tančí na žhavých uhlících. Rusalce se šaty lepí na tělo a čůrkem z nich crčí voda.
Na rameni jednookého muže sedí dva havrani. Obrovský jasan kvete a na prsou zlatovlasé září náhrdelník ze zlata. Z křiku racků splétám si smích. Runy, šeptající na čepeli meče. Jsem osminohý kůň, pádící krajinou.
Čelenka z deště. Jsem dryáda, s vlasy propletenými vrbovým listím
Vážka padá do poháru s vínem, v měděném kotli se vaří nesmrtelnost a keltská čarodějka se hlasitě miluje se stromem. Jsem loďka bez plachet nehlučně plující na vlnách. Vůně jablek ve vzduchu.
Kamení kolem mě žhne. Vzpomíná na horkost lávy.
Na vlající zástavě se vypíná rudý drak. Má vojska už zase táhnou do krajiny.
Čas je jako spirála z písku.
Jsem klečící Veronika vztahující paže, v rukou bělostný závoj. Hříšně nestoudná Jezabel.
Breviář psaný horkým dechem a noc vtepaná do očí.
Svět se točí, vibruje a rozplývá...
Já... Já... Já jsem anděl. Podívejte, jak se na mých perutích zrcadlí slunce. Zakláním hlavu. Země je bez konce. Jsem anděl a teď... Teď roztáhnu křídla a vzlétnu až k nebesům.
Lukáš
Výkřik. Plný strachu a bolesti, zařezávající se až do morku kostí. Kris. Prudce odstrčím nechápající Irenu a rozběhnu se do zahrady. Kristýnko!
Zahnu za roh a tam tě uvidím. Ležíš nehybně jako hadrová panenka pod schody z terasy. Ne, to ne! V životě jsem neběžel tak rychle jako teď, mám pocit, že se mi trhají svaly na nohou. Doběhnu k tobě a kolena se pode mnou podlomí. Dech mi chrčivě hvízdá v krku. Bojím se s tebou pohnout, abych ti ještě víc neublížil. Bojím se... A ty zůstáváš zhroucená na zemi, jako předčasně zkosená květina, a neprostupný závoj vlasů ti kryje tvář. Pohřební rubáš? Bože, Kristýn! Zabořím prsty do trávy a vyrvu z ní celé chomáče. Zvrátím hlavu do nepřirozeného úhlu a v ústech cítím chuť vlastní krve z prokousnutého jazyka.
Pak to uslyším. Tichounké plačtivé zasténání. Málem se rozpláču úlevou. Kristýn, žiješ!
Znovu zasténáš, tentokrát hlasitěji, a pohneš se. Otočíš ke mně hlavu a skrz hustou oponu vlasů přiškrceně zašeptáš: "Luku?"
Padnu k tobě do trávy a rozklepanými prsty ti odhrnuju vlasy z obličeje. "Teď už bude dobře , Kristýn. Jsem tu . U tebe. Neboj se." V očích se ti zalesknou slzy, celá se třeseš jako osika a tvář máš pobledlou bolestí a šokem. Pak se rozpláčeš. Tak dětsky, zranitelně. Bezbranný motýl s rozdrcenými křídly.
Obejmu tě a schovám ve svém náručí. "To nic. To bude dobré, uvidíš. Postarám se o tebe." Líbám tě do vlasů a zlaté prameny se proplétají s horkými slzami. "To bude zase dobré."
Zacvaknu za námi dveře tvého bytu rozhodnu se neptat na nic, aspoň prozatím ne. Teď jsi se mnou a všechno bude v pořádku.
Trochu neohrabaně se vymotáváš z bundy a asi přitom zavadíš o zraněnou ruku, protože přitom bolestně zasykneš. Naštěstí není zlomená, jen pořádně dotlučená.
"Počkej, pomůžu ti," přeruším tvoji snahu, sundám ti z ramen bundu a chci ji pověsit na věšák. Dřív než si všimnu kabelky, stojící na skříňce pod ním je pozdě. Modrá taška se nebezpečně zakymácí a v příští vteřině se poroučí k zemi. Tiché žuchnutí a veškerý obsah kabelky se válí na parketách.
"Sakra, to jsem nechtěl," omlouvám se a sehnu se, abych to posbíral.
"Ne, nech to být. Já to udělám sama," nabízíš se ochotně. Možná až příliš.
"To je dobré. Mně to ruce neurve," kývnu hlavou a v rychlosti házím věci do tašky. Peněženka, mobil, adresář, pudřenka. Tak . Ještě lesk na rty, svazek klíčů a... Zalapu po dechu. Náhle mám pocit, že nemůžu dýchat. Tam mezi balíčkem papírových kapesníků, žvýkačkami a hřebenem leží čtyři malinká papírová psaníčka. Ne, to není.. To nemůže být. Sevřu ty titěrné obálečky do dlaně a podívám se ti do očí. "Co je to?," zašeptám.
Prosím, řekni že se pletu. Že ti to tam někdo dal. Řekni, že je to jen omyl. Zlý sen. Nedorozumění. Tak proboha řekni něco. Cokoli.
Mlčíš.
Jsem na nohou snad ještě dřív než na to doopravdy pomyslím. "CO JE TO?" Tentokrát už křičím. Hrdlo se mi svírá úzkostí a strachem. Mám strach. Strach, že tě ztratím. Že jsem tě už dávno ztratil. Prsty ruky drtí papírová psaníčka napadrť a lehounký jako sníh bílý prášek směšně pomalu padá k zemi.
A ty stále mlčíš a odvracíš pohled. Tak lhostejná... Apatická... Jako ovce, čekající na porážku.
Před očima mám najednou rudo. Nedokážu se už ovládnout. Rozzuřeně k tobě přiskočím a zacloumám s tebou takovou silou, až se ti vlasy rozlétnou do všech stran. Zoufalý i vzteklý zároveň. "Tak ty teď bereš drogy? Jak dlouho to trvá? Jak dlouho už?"
Zvrátíš hlavu a zasyčíš: "No a co? Tak si občas dám jedno piko. Co je ti do toho? Co je ti zatraceně do toho? Je to můj život!"
Ohromeně se na tebe podívám, na okamžik neschopný pohybu. Pak tě naráz pustím, otočím se a utíkám do tvojí ložnice.
"Počkej, Luku. Co blázníš! Stůj! Já vím, co dělám. Mám všechno pod kontrolou!," voláš za mnou, ale já tě neposlouchám. Už ne. Vpadnu do pokoje jako bouře. Zběsile otvírám skříně, schazuju věci z poliček. Hledám. Pohled mi padne na postel. Dva skoky a jsem u ní. Popadnu nezvykle naducaný polštář a jako šílený rvu bavlněný povlak holýma rukama. Jemná látka se mi v prstech trhá skoro stejně snadno jako papír. Hlasité rupnutí a šustění bezpočtu papírových psaníček řítících se k zemi jako bílá lavina. Ztuhnu uprostřed pohybu, srdce ledové hrůzou. Jako náměsíčný hledím na tu hromádku. Je tam dokonce i několik neuměle balených cigaretek.
Tiché kroky kdesi za mnou. Vejdeš, nevšímavě míjíš ten úděsný binec a překračuješ hromady rozházeného oblečení. Jen tak mimochodem, jako bych tu ani nebyl, se sehneš, zvedneš jednu z těch svinských cigaret a vložíš si ji mezi rty. Teprve pak se na mě podíváš. "Tak... Spokojen? Máš cos chtěl, ne?" Ironie v tvém hlase mě sráží na kolena. Kam se poděla ta slunce prozářená holka, která se se mnou smála? Podivně pokřiveně se usměješ a bůhvíodkud vylovíš zapalovač. "Co uděláš teď? Naplácáš mi na zadek a vezmeš kapesné, tatínku?"
Tehdy se ve mně něco zlomí. Z hrdla se mi vydere strašlivé skoro vlčí zavytí, jediným pohybem ti vyrvu cigaretu i zapalovač a všechno to schovám v kapse kalhot. Pak se sehnu, vezmu celou tu odpornou bílou hromádku do hrsti a zamířím k záchodu.
Chvíli jen tak překvapeně stojíš, ale pak ti to dojde. Dojde ti, co chci udělat.
"NE!," zaječíš a vrhneš se na mě. "To nesmíš! To nemůžeš!" Útočíš na mě jako v amoku, taháš za tričko, zarýváš nehty do zad. Ale mě nemůžeš zastavit. Ani ďábel by to teď nedokázal.
Se semknutými rty dojdu až k záchodové míse, všechno to svinstvo do ní hodím a spláchnu. Vzduch prořízne tvůj výkřik. "Ty parchante!" Otočím se k tobě.
"Ty hajzle! Cos to udělal!" Tvář máš smrtelně bledou a tu, která na mě hledí tvýma horečnatýma očima nepoznávám. Děsíš mě.
"Ty bastarde, já tě zabiju!" Sápeš se po mě s prsty rozevřenými jako dravčí spáry, ústa zkřivená v šíleném šklebu. Chci uskočit, ale v těsném prostoru záchodu nemám kam. Jen se bolestivě narazím o dveře a pak se na mě sesype déšť nadávek a ran. Jeden z tvých nehtů mi protrhne kůži na levé tváři. Cítím, jak mi po obličeji stéká horká krev. "Kris, vzpamatuj se!" Sevřu tvoje zápěstí do dlaní a přitisknu tě ke zdi. "Uklidni se! Dýchej. To přejde." Ale ty jako bys neslyšela. Svíjíš se mi a zmítáš v náručí jako smyslů zbavená a rozevláté biče tvých vlasů mě šlehají do tváře a po rukou. "Jdi pryč! Nech mě být! Nesahej ne mě!," křičíš.
"Proboha, Kristýn!"
"Vypadni!"
"Uklidni se, Kris ..."
"Vypadni!"
"Kristín, pochop..."
"Nenávidím tě!"
"Ale já..."
"Vypadni. To je konec. Copak to nechápeš? VYPADNI!"
Pustím tě tak náhle, že zavrávoráš a uhodíš se o zeď za tebou. "Jak chceš." Oči mám najednou tvrdé a chladné jako kusy ledu. "Jak chceš!"
Bloumám ulicemi města. Bludiště z betonu a železa. Nohy mechanicky jdou dopředu a oči se slepě dívají kolem. Nevidím. Neslyším. Cítím ve vzduchu prázdno. Cítím ho v sobě.
Procházím po chodníku a táhnu se podél bloků. Přízrak s myslí probitou hřeby. A čas má cenu okoralých máslových sušenek a slaných slz.
Když konečně dokážu vnímat, zjistím, že stojím tam, odkud jsem vyšel a jako uhranutý zírám na dveře domu, kde bydlíš. A náhle se rozhodnu. Vběhnu dovnitř a schody nahoru beru po třech. Ne, nenechám tě v tom. Nedovolím, aby ses utopila v tom bahně. Nedovolím to!
Odemknu dveře do bytu a tiše za sebou zavřu. "Kris?"
Chrčivé zasténání odrážející se od stěn.
"Kristýn!" Rozeběhnu se chodbou a rozrazím dveře do ložnice.
Nahé ženské tělo na posteli, mužské hekání a hříva zlatých vlasů visící z pelesti až k zemi.
Nohy jako by mi vrostly do země. Ležíš na posteli, Kristýn, nohy roztažené jako nějaká děvka a do tebe s hlasitými stupňujícími se výkřiky vráží svůj ztopořený penis nějaký... S přemáháním sil polknu nadávku a dál pozoruju toho holohlavého chlápka. Po celém zátylku má vytetovaného pavouka. Ó, ano, mělas pravdu, Kris, tohle je opravdu konec. Sama sis vybrala.
Cítím žluč až někde v krku. Chci se otočit a vypadnout odsud, když otevřeš oči a uvidíš mě. Šokovaně ztuhneš. "Luku, to není tak..." Co? Tak, jak to vypadá? Co mi to tu chceš namluvit? Že ten kluk s pavoukem na hlavě je tvůj ztracený bratříček?
Mlčky se otočím a jdu pryč, protože zůstat jen o chvíli déle zabil bych ho.
"Luku!" Ve spěchu za mnou vyběhneš na chodbu nahá, oděná je ve zlato tvých vlasů. Nahá a nádherná až k zešílení. "Luku, počkej... Já..." Rty se ti chvějí a hlas zajíkavě přeskakuje. Třesoucími prsty se lehounce dotkneš šrámu na mojí tváři. "Já..."
Bolestně se usměju a přitisknu ti prst na rty. Někdy je lepší mlčet.
Ach, ano, Kristýn. Ještě pořád jsi krásná. Krásná živoucí socha s mrtvou duší.
Letmo tě políbím do dlaně a podívám se ti do tváře. Zpod víčka ti stéká jediná osamělá slza.
"Sbohem, Grainne," zašeptám.
****
6.března 2006
Lukáš
To je všechno. Žádný happy end. Tohle totiž není pohádka ani ta přeslazená cukrátka červené knihovny. Neviděl jsem tě od toho dne, co ses jako nějaká lehká holka dávala tomu parchantovi. Později mi jedna dobrá duše řekla, že to byl drogový dealer. Špína a hnis na zlámaných křídlech. Stálo ti to za to, Kristýn? Pro trochu trávy a perníku. Nebo to tentokrát už nebylo jen za psaníčka?
Prudce se zvednu, před očima se mi míhají mžitky, a musím se opřít o zeď, abych se neodporoučel k zemi. Spánky jako by mi svíral železný svěrák.
Sám nevím, proč jsem se sem dneska vrátil. Co jsem tu hledal? Tebe? Tak čistou a nevinnou jako dřív? Jen prázdný byt a prach zatuchlých vzpomínek. Nic víc jsem tu nenašel. Zmizela jsi jako suché listí odehnané větrem. Kdoví, možná ses z toho dostala anebo si teď pravidelně pícháš. Nevím. Už nechci vědět.
Vykročím k oknu, celá záda ztuhlá. Je zataženo a po obloze plují mračna, jako obrovské temné baldachýny. Prší.
Když procházím kolem zrcadla, zarazím se. Tvář, kterou mi vrací málem nedokážu poznat. Ztrhané rysy a vystouplé lícní kosti. Zcuchané pramínky smolově černých vlasů zmateně padající do obličeje. Rty rozkousané až do krve. A oči. Moje oči.. Kriste Ježíši! Zděšeně ucouvnu. Jámy plné doutnajícího ohně.
Co se to se mnou stalo?
Co jsi mi to udělala?
Křečovitě sevřu čelisti a dřív než si uvědomím, co to vlastně dělám, udeřím. Pláč tříštěného skla.
Zavřu oči.
Ne, nezkoušejte se do mě vcítit a říkat, že chápete. Jděte k čertu se svou lítostí. Já vám o ni nestojím.
Otevřu oči a víčka jako bych měl z olova. Plouživě dojdu těch pár kroků k oknu. Otevřu ho a záplava chladivých kapek mi zkropí tvář. Okamžik prostě jen hledím ven. Déšť. Šumí v korunách stromů, rostoucích dole pod okny, a zpívá na listech. Déšť. Neúnavně bubnuje do střech a zurčí v okapech. Dopadá na poloprázdnou ulici, kde po chodníku jen tu a tam pospíchají rozevřené deštníky, jako navlhlé barevné balónky. Ve vzduchu je cítit svěžest a mokrý asfalt.
Zaryju prsty do bíle natřeného rámu okna a odvrátím se. Bože, je mi zima. Je mi strašlivá zima. Ale ne po těle.
Zajedu rukou do kapsy kalhot, vylovím cigaretu a vložím si ji do úst. Prsty se mi přitom třesou jako v záchvatu zimnice. Tiché cvaknutí a záblesk plynového zapalovače. Nažloutlý plamínek se zatřepotá a já zhluboka potáhnu. Na chvíli zadržím dech a teprve potom vyfouknu sloupec hustého kouře. Má zvláštní trochu podivnou vůni i chuť. Bude to asi tím, že to není obyčejná cigareta. Je to joint. Tráva, maruška, marihuana...
Znovu popotáhnu. Šlukuju kouř a nechám ho putovat až tam dolů. Až k plicím. Hořce se přitom usmívám. Ne, nemějte péči. Svoje obavy si klidně můžete odpustit nebo je třeba doma schovat do sklenice od okurek. Já totiž vím, co to se mnou může udělat. Já to na rozdíl od tebe, Kristýn, vím. Vím, že se ze mě může stát dokonale vygumovaný idiot, který zapomene i svoje vlastní jméno. Jenže to je přesné to, co chci. Zapomenout!
KONEC

Zapomenout (část 3)

31. března 2007 v 13:25 | Maidin |  Zrníčka povídek
O dva týdny později
Kristýna
Je mi špatně. Sedím zabarikádovaná na školním záchodku a jen silou vůle přemáhám zvracení. Žaludek se mi houpe, hrdlo svírá a hlavu mám jako jeden velký střep. V ústech odporně kyselá pachuť a svět jako by se rozplýval před očima.
"Kris?" Podle hlasu poznám Irenu, stojící za dveřmi mého úkrytu. Nebo vězení? "Je to moc zlé?," ptá se soucitně.
Místo odpovědi jen něco tiše zasténám.
"Je to kvůli té fyzice dneska?"
Jen zvednu oči v sloup a zahuhlám: "Ne." Dneska se mi totiž (opět) podařilo schytat za čtyři, ale to jak se právě cítím s tím nemá vůbec nic společného. Zvysoka kašlu, jak na tu pitomou fyziku, tak na profesora Řezáče, který ji učí.
"A hele, nejsi v tom?"
Kdyby mi nebylo tak blbě, asi bych se rozesmála. "Ne," vydechnu a zavřu vysíleně oči. "Luk si vždycky dává pozor a já taky. Beru prášky."
"Tak co se děje?," stará se Irena.
" Já nevím. Je mi tak... tak..."
"No, možná bych ti mohla pomoct," zarazí mě a bůhvíproč ztiší hlas. Slyším, jak něco pokradmu podstrkuje pod dveřmi. "Mám to od jednoho kluka z toho klubu Baroko,takže kdybys někdy zase potřebovala ulevit od problémů, víš, kde hledat. Říkaj mu "Pavouk", sama poznáš proč. Zboží má kvalitní, i když je dost drahej." Náhle se Irena uchichtne. "No,ale ty bys možná nemusela platit zrovna penězma."
Nechápavě zamrkám, ale Irena už je pryč. Skloním hlavu a dole na podlaze mezi kachličkami leží a jako by svítí svým vlastním světýlkem... Maličké bělounké psaníčko.
****
O pár dní později
Kristýna
Pobíhám po nočním klubu sem a tam... Jako pomatená včela. Kličkuju a proplétám se mezi lidmi, zastavuju se a zmateně rozhlížím. V hlavě mi zběsile tepe a po zádech stékají pramínky potu. Jednou dokonce nechtěně vrazím do nějakého chlápka u baru se sklenicí piva v ruce. Vztekle se po mě otočí, když mu skoro polovina vyšplíchne na zem. Ale já už jsem v tu chvíli o pár metrů dál a znovu se zoufale rozhlížím. Ne, není tu. Cítím jak se mě zmocňuje třas. Co teď budu.. To je...
S hlavou skloněnou se vypotácím ze dveří na chladný noční vzduch. Bezmocně se koušu do rtů a kolena se pode mnou div nepodlamují.
"Hej, krasotinko, nehledáš náhodou mě?" Tichý, ševelivý hlas za mými zády.
Rychle se obrátím, oči vytřeštěné, a srdce mi tluče jako o život. Za mnou stojí hubený holohlavý kluk. Khaki kalhoty a bílé tričko, které by už potřebovalo vyprat.
"Nooo?" Zakření se na mě. "Ztratilas snad řeč? Nebo je tu ještě někdo, před kým si netroufáš mluvit?" Rozhodí ruce v tázavém gestu a otočí se dokola.
Zprudka se nadechnu. Hlavu mu vzadu zdobí vytetovaný pavouk.

Zapomenout (část2)

31. března 2007 v 13:24 | Maidin |  Zrníčka povídek
17.září 2005
Kristýna
Profesorka Trsavá se upřímně snaží zaujmout celou třídu pro českou literaturu 20. století, ale popravdě zrovna dvakrát se jí to nedaří. Je září a slunce se nejspíš pomátlo a rozhodlo se nás usmažit zaživa.
Stěží potlačím zívnutí a rozhlédnu se kolem. Tři čtvrtina třídy neposlouchá, další se nudí a ten zbytek se snaží předstírat, že je to zajímá. Pár lidí má na lavicích pouzdro, někteří se zmohli i na sešity a třídní premianti si do nich dokonce i píšou. Aspoň někdo zachraňuje naši čest, napadne mě a oči mi samy zalétnou k Lindě, která se snaží nenápadně posvačit a Michalovi vzadu, který jí víc než zdatně sekunduje. Irena si nepokrytě lakuje nehty, Petr esemeskuje jako divý a Honza si uši zazátkoval sluchátky discmana. Ospale se otočím dopředu, vyštrachám z tašky propisku a rozhodnu se aspoň něco málo si zapsat. Poočku na tebe mrknu, zda si taky hraješ na pilného studenta.
Sedíš vedle mě, zamyšleně si popotahuješ černý culík a ve mně to vzbudí naprosto nepatřičné asociace. Noc za okny, rozkopané peřiny, dvě těla tisknoucí se k sobě. A tvoje zuby na mém rameni v bezdechém výkřiku...
Do vzpomínek se mi hlasitě rozkřičí zvonek. Prudce nadskočím a překvapeně zamrkám. Zatímco profesorka vychází ze dveří, uvědomím si, že jsem patnáct minut zasněně civěla do prázdna a pohrávala si s propiskou v ruce. Jen se na mě pobaveně zašklebíš a v očích temných jako nebe o půlnoci ti vědoucně zablýskne.
Zaskřípění křídy o tabuli. To u tabule stojí Irena a cosi tam svým protáhlým rukopisem čmárá. Písmenka se mění ve slovo, přibývají čísla a výsledek... Adresa? No, ano je to adresa.
"Hej, lidi, slyší mě všichni?," otočí se do třídy. Vysoká, možná trochu moc hubená. Vlasy nabarvené na křiklavě rudo a ostříhané nakrátko. Přestoupila k nám odněkud z Opavy asi před týdnem. "Dneska večer pořádám takový malý večírek na uvítanou a všichni jste srdečně zváni. Adresu máte na tabuli. Tanec, hudba, zábava... Všechno bude. A možná přijde i kouzelník." Zasměje se hlasitě a zamíří do lavice.
S očekáváním se na tebe podívám. "Mohli bychom tam zajít, ne?"
"Promiň, nemůžu," omluvně se na mě podíváš. "Babička slaví narozeniny a beze mě by to tam nepřežili."
Zklamaně si povzdechnu. "No, tak nic." A ty, když vidíš, jak se tvářím se rozesměješ a dodáš: "Vždyť můžeš jít sama, Kris. A já se tam pro tebe večer možná stavím, jestli se dokážu odervat od babiččiných domácích koláčů."
S úsměvem pohodím hlavou. "Tak fajn. Platí."
O pár hodin později
"Neměj strach. Je to úplně neškodné."
"Když já nevím..." Rozpačitě hledím na očividně podomácku balenou cigaretu, kterou mi Irena dala do dlaně.
"Ale prosím tě, co by se ti asi tak mohlo stát? Každý to tu kouří. A je snad někdo z nás nějaký závislák?"
Očima přelétnu místnost. Sedíme většinou na polštářích, na zemi postává pár láhví a někteří kolem vypadají... no trochu zvláštně.
"Nebo jsi snad ještě nikdy nic nekouřila a máš strach?," usměje Irena chápavě. Má divné oči, zorničky jako špendlíkové hlavičky.
"Ne, o to nejde. Občas si zakouřím..."
"No, tak vidíš..." Nenechá mě Irena domluvit, ale já jí taky skočím do řeči: "Jo občas si zakouřím, ale vždycky jen vodní dýmku."
Irena se ke mně nakloní. "Podívej, Kris, ale mezi tou tvojí dýmkou a naší marijánkou není v podstatě žádný rozdíl, víš? Proč to kouříš? Pro pohodu a dobru náladu? A proč myslíš, že to děláme my?" Krátce popotáhne ze svého jointa a zasměje se. "Vážně se nemáš čeho bát, věř mi. Zkus to, je to úžasné. Jako pohled za zrcadlo. Do úplně jiného světa. O něčem takovém se ti ani nesnilo. Můžeš o tom číst, ale dokud to nezkusíš sama, nepochopíš! Nikdy! Stojíš před tajemnou třináctou komnatou a v ruce držíš klíč. Tak, co máš odvahu vejít?"
Zadržím dech. Pomalu sklopím oči a zamyšleně otáčím cigaretou v prstech.
****
Lukáš
Tisknu tlačítko zvonku. Noc se dneska rozhodla vyšňořit to hávu ze zářících hvězd a na obloze se nepotuluje jediný mráček. Pravda nejdřív jsem chvíli váhal, jestli jsem tu správně, protože z Ireniny adresy se vyklubala moderní vila se zahradou o rozloze aspoň hektaru, vlastním bazénem a lesíkem u nejvzdálenějšího konce plotu. No, ale podle toho rámusu jsem se nespletl.
Znovu zazvoním a netrpělivě se rozhlédnu kolem. Je něco po desáté, ale dřív jsem to opravdu nestihl. V duchu si už radši připravuju omluvu, když se náhle otevřou dveře a v nich...
"Jé, Luku, ty už jsi tady?" Rozesměješ se, ale tenhle smích u tebe neznám. Je takový... Jiný. Než stačím cokkoli říct, pozveš mě dokonalou pážecí úklonou dovnitř. Vlasy ti přitom přepadnou dopředu a pár pramenů mě šlehne přes zápěstí. Stále v úkloně ke mně zvedneš obličej, ve tváři něco z čeho se mi rozbuší srdce. V polosvětle pouliční lampy máš najednou oči jako dvě bezedné tůně. Hluboké modré propasti. Modré až k bolesti. A já do nich padám. Propadám se hloub a hloub. Topím se.
Pak se v okamžiku prudce narovnáš, ukážeš rukou dovnitř domu a já mám pocit, že to všechno byl jen sen. Zdálo se mi to? Zradila mě vlastní představivost? Tak trochu zmatený vejdu dovnitř. Zavřeš za námi dveře a vedeš mě dál. Všude je cítit nahořklý kouř, skoro ho vidím jak v chuchvalcích pluje u stropu. Po zemi se povalují prázdné i plné láhve, skleničky, nedopalky cigaret... Zastavím se a bezděky ucuknu před lavinou šíleného smíchu. Jako bys dokázala číst moje myšlenky, rozhlédneš se kolem a zpod přimhouřených víček se na mě podíváš. "Nelíbí se ti tu, co?"
"No, uhmmmh..."
Nahlas se zasměješ a já strnu, protože tvůj smích se něčím podobá tomu předchozímu. Ani nevím jak, ale za chviličku se octneme na velké kamenné terase se schody vedoucími do zahrady.
"Tak tady je to lepší, ne?" Zacvrlikáš a vyhoupneš se na masivní obrubu terasy, rozpřahujíc ruce jako provazochodkyně.
Nevěřícně to sleduju a nedokážu se ubránit úsměvu. "No, jak tak pozoruju ... Někoho tady bude zítra bolet hlava. Jste to pořádně rozjeli, co?"
"Rozjeli?" Ladně seskočíš a dojdeš až ke mně. "Rozjet to teprve můžeme, Lukášku."
Chci něco říct, ale to už tvoje rty hebce zatápou po mých. Mají chuť vína a ještě... Ještě něčeho. Přitiskneš se ke mně a tvoje ruce mi vjedou do kalhot.
"Blázníš?" Zprudka se od tebe odtrhnu a těžce dýchám. "Tady?"
Jen se mlčky pousměješ a oči máš náhle opět obrovské. Popadneš mě za ruku a táhneš po schodech dolů do zahrady až na její samotný konec pod koruny vysokých stromů. Pustíš mě teprve, když nám vila i se svým honosným bazénem zmizí z očí.
"Co to..." Nenecháš mě domluvit. Jediným vláčně pomalým pohybem dovolíš svým šatům sklouznout na zem. Nemáš pod nimi nic. Dech se mi zadrhne v hrdle. Překvapeně couvnu, až zády narazím na mohutný kmen stromu, a uchváceně tě sleduju. Měsíční paprsky se prodírají větvemi stromů, kreslí na tvojí kůži sametové stíny a tvoje tělo svítí uprostřed toho všeho jako soška vytepaná z mořského příboje. Pohneš se, zakloníš hlavu... A pak náhle tančíš. Tančíš, bělma vyvrácená až k nebi. Prohýbáš se, vlníš a točíš v rytmu huby, kterou neslyším, a tvoje nohy měkce tepou zem. Štíhlé paže vzlétnou do vzduchu a vlasy víří všude kolem jako bouřková mračna. Zvrátíš tvář a směješ se. Směješ se a jsi nádherná jako smrt. A děsivá jako to, co se rozhořívá uvnitř mě.
V tom se zarazíš a pohlédneš na mě. Divoženka překvapená cizincem. Zamrazí mě v zátylku, když ke mně nehlučně vykročíš. Žhavá vlna se prožene celým tělem. Pletence zcuchaných vlasů ti hladí nahá záda a bolavé vílí oči jsou zaklesnuté do mých.
Otřesu se jako v horečce a prsty se zaryjí hluboko do vrásčité kůry stromu. Ne, nepočkám než ke mně dojdeš. Rychle jako šelma se vymrštím, strhnu tě k sobě a líbám. Divoce a zběsile. Až k nepřežití.

Zapomenout (část 1)

31. března 2007 v 13:23 | Maidin |  Zrníčka povídek
6.března 2006
Lukáš
Je to moje vina. Krčím se v rohu poloprázdného pokoje a pažemi objímám kolena. Měl jsem to poznat už od začátku. Měl jsem to tušit. Měl jsem... Třeba bys... Je to moje vina! S tichým povzdechem skloním hlavu a natáhnu se pro skleněnou láhev vedle mě. Je víc než z poloviny prázdná a když ji zvednu, čirá tekutina v ní se vířivě zavlní. Zhluboka si přihnu a přimhouřím oči, když si vodka propaluje cestu k mému žaludku. Pít takhle na lačno je šílenství, vím. Jenže já nepiju. Opíjím se!
Zachvěju se a nechám láhev vyklouznout ze ztuhlých prstů. Tiché zařinčení skla, dopadajícího na podlahu. Ještě víc se schoulím do sebe a rozhlédnu se kolem. Jen jedna židle, naprasklé zrcadlo, pár sežmoulaných polštářů a prach. O moc víc tu toho nezbylo. Zarámovaná fotografie na zdi u okna visí nakřivo a okolo ní prázdná místa po dávno prodaných obrazech. Ostře bílé čtverce křičí uprostřed zešedlých zdí. Něco ve mně s sebou bolestivě škubne. Raději odvrátím pohled. A tam na zemi v rohu vlevo ode mě…
Vstanu,v nohách mi nepříjemně mravenčí, a na ztuhlých kolenou vykročím tím směrem. Nemůžu si pomoct, trochu se potácím. Jako opilý. Opilý? No, možná ano. Opilý... Ztracený ve tmě. Ale tady není žádná Ariadné, aby mě z ní vyvedla. Už ne.
Náhle stojím těsně u toho a svět jako by se celý rozostřil. Sehnu se a opatrně to zvednu. V šíji mi trne, ale nevšímám si toho. Jen nehybně zírám na to, co svírám v ruce. Vzpomínky někdy pálí. Zavřu oči a tisknu k sobě víčka tak silně, až mi před očima tančí světelné kruhy. Vzpomínky někdy pálí. Bolí. Moc! Vyčerpaně se napůl opřu, napůl zhroutím na zeď za mnou a bezvládně se sunu dolů. V prstech levé ruky pomalu mačkám pár zažloutlých stránek, ve spěchu vytržených z knihy. Knihy. Milovalas je, vzpomínáš? Hltala jsi stránku za stránkou a radovala se jako dítě z každého dárku tištěného na papíře. A tehdy, když jsem ležel v horečkách s chřipkou, jsi mi pro útěchu vyprávěla příběh. O zlatovlasé Grainne a Diarmaidovi. Příběh o ženě, zaslíbené jinému, a muži, který pro ni zradil. Odmítla se provdat za starce a nabídla svou duši i tělo jinému. A on přijal. Porušili zákony. Vzdali se všeho. Věčně na útěku... A přece nelitovali. Dvě srdce bijící ve věčné sladké agónii.
Snad bych to byl považoval za romantickou pohádku a snad bych se byl blahosklonně smál, ale tys mi v tom zabránila. Netušil jsem, že dovedeš tak vyprávět. Vtáhla jsi mě dovnitř jejich příběhu, ať už jsem chtěl nebo ne. Vdechla jsi jim život. Já je viděl. Diarmaida, jak na ni hledí a v pohledu se mu odráží plameny pochodní. Svíjejí se a tančí. Září... A on přivírá oči a stíní je dlouhými hustými řasami, jako by chtěl aspoň trochu zakrýt to znepokojivé světlo. A ji. Hrdou a krásnou, s vlasy zmítajícími se v poryvech větru jako pletence zlatých hadů. Věř mi, když jsi tam přede mnou s jiskřícíma očima splétala dohromady ten polozapomenutý příběh... Bylas jako ona!
Smála ses, když jsem ti to řekl. Naklonila se ke mně a tiše zašeptala, že pak tedy chceš, abych byl tvým Diarmaidem. A já jím byl. Rty se mi stáhnou do úsměvu, ale není v něm vůbec nic veselého. Já jím byl, protože jsem tě... Co na tom už vlastně sejde?! Kde jsou teď ta slůvka, která jsi mi šeptala do kůže? Kde?
Zatínám prsty až do masa, klouby na rukou úplně bílé.
Chce se mi křičet.
Pro slunce, ukryté v tvých vlasech.
Pro tvoje oči a to, co jsem v nich kdysi vídával.
Pro ty noci, kdy jsme za soumraku společně zastavili čas.
Pro všechno, na co si už nepamatuješ.
Zakláním hlavu, rty odtažené od zubů v bezhlasém křiku. Dlaň sevřená v pěst poprvé udeří do zdi. A pak zas, znovu a znovu. Nedokážu to zastavit. Mlátím rukou do zdi jako smyslů zbavený a je v tom všechno moje zoufalství. Bezmocný vztek. Smutek. Mám oči plné tmy a hlíny... V duši zakované stíny...
Dokážu přestat teprve až, když mi ruka tepe bolestí a pálí jako oheň. Omítku vedle mě zdobí jasně rudá skvrna. V tom okamžiku jako by mě opustily všechny síly. Najednou si připadám unavený a vyčerpaný. Roztřesu se jako v horečce a schovám obličej do dlaní. Sípavě přerývavě dýchám. Srdce zběsile naráží do hrudní kosti. A něco palčivě horkého mi pomalu stéká po tváři.
...Ach, Kristýn... Ty, bestie! … Proč?....
Jenom zaskučím. Tiše, strašlivě... Jako zvíře.

Tváří v tvář

20. března 2007 v 17:58 | Maidin |  Záhady a tajemství
No tak dobrá, já vím, že tohle možná tak úplně nepatří do záhad a tajemství, ale mě to příšlo hodně zajímavé. Zkuste si to:)

Modlitba za hříšné

10. března 2007 v 12:14 | Nemesis |  Kaleidoskop mých článků
Stojím v lese a opírám se zády o vysoký kmen borovice. Vítr si pohrává s mými vlasy a nechává je v pramíncích
vířit kolem mojí hlavy jako malé zdivočelé hádky. Někde v koruně zapípá pták, ale já se po něm nepodívám.
Chvěju se. Nevím... Nevím, co dělat. Je toho tolik. Tolik, co bych chtěla říct. Už nechci mlčet. Už ne! Ale mám
strach. Strach, že mě nepochopí. Že neuslyší... Tisknu se ke kmenu stromu, jako bych doufala, že se můžu stát
jeho součástí. Jako bych doufala, že mě ochrání... Rozhlížím se kolem a připadám si ztracená. Jak daleko to ještě
dojde? Jak daleko to ještě musí dojít, než si konečně uvědomíme, co jsme provedli? Dívám se kolem a oči mě
podivně pálí z toho, co vidím. Papírové obaly, plastové láhve, sáčky, tašky, láhve od oleje... Odpadky. Jsou všude.
Hnisají po celém lese jako vředy. A nejen v něm. Celá planeta... Tolik krve... Kolik druhů musí ještě vymřít?
Nestačí, že se za posledních sto let jejich úbytek ztisícinásobil? Za jeden jediný den spokojeného lidského života
vymře 140 druhů zvířat! 50 000 ročně! Je vám to málo? 80% původních pralesů je nenávratně zničeno! Jen 1/5
přežívá a i z té jde 70% stromů do drtiček na piliny a odpad! V jediné minutě, kdy spokojeně sledujeme televizi,
je vykáceno 6 fotbalových hřišť! Ztěžka se nadechnu. Víte, že do třiceti let vymře 90% druhů hmyzu, každý 8
druh ptáků a ¼ savců?
Snad teď ode mě čekáte, že vám řeknu, že to ještě můžeme změnit. "Dámy a pánové, nějak se nám to celé
pokazilo. My si tu v klidu a míru budujeme náš ideální svět ta mrcha země nám nějak chcípá pod rukama. Vypadá
to sice pro nás zle, ale nic ještě není ztraceno. Je už za minutu dvanáct, ale když si teď pořádně plivneme do dlaní
a zabereme, tak..." Ne! Tvář mi ztvrdne. Prostě a jednoduše.. Ne! Nic takového ode mě neuslyšíte. Jestli jste
doufali v řeči o tom, že ještě můžeme zachránit celý tenhle svět, pak jste se spletli. My, lidé jsme už mluvili až
příliš a nedělali nic moc. Tolik zbytečných slov... Tolik varování, kterým málokdo naslouchal... A teď už..
Copak to nikdo nevidí?, chce si mi křičet. Příroda zapadla do bahna z naší moderní civilizace a nemůže ven.
Panicky máchá rukama a snaží se vyprostit, vlasy slepené do špinavých blátivých pletenců, ale potápí se ještě
hloub. Škube a trhá s sebou a hladina zvířených kalů jí stoupá až nad pas. Lape po dechu, oči vytřeštěné hrůzou.
Volá o pomoc. Křičí. Tápe okolo do prázdna jako slepá a marně hledá pevný bod. Zoufale ze všech sil se brání,
kope kolem sebe a srdce se jí splašeně zmítá v hrudi. Vynechává. ... Pak vás uvidí. Zarazí se. Třese se vyčerpáním
a přerývavě trhaně dýchá. Řasy se jí chvějí a ve špinavé zablácené tváři se lesknou dvě cestičky horkých
bezmocných slz. "Pomoz mi, člověče... Pomoz mi! Zachraň mě. Už nemůžu. Nemám sílu. Prosím, pomoz..."
Vztáhne k vám poškrábané ruce a rty rozkousané do krve už jen šeptají. Vysílená a zesláblá až k mdlobám.
Vztáhne k vám ruce, ve zmučených očích zaklesnutých do těch vašich tak šílenou... tak strašlivou touhu žít.... A
vy... Zatínám prsty do dlaně a koušu se do rtů. Tisknu víčka k sobě, až se mi před očima míhají barevné kruhy a
někde uvnitř mě něco právě uhořelo. A vy... Vy tam jen stojíte,stejně lhostejně a nehybně jako ti kamenní svatí,
kteří nikdy nepřijdou a nikdy nespasí svět, a vaše svatozář rudne.
Proč se tak díváte? Co jste čekali? Že vás budu obhajovat? Ach, táhněte do háje se svou nevinou a lítostí. Jste
stejní. Stejní jako ti, co všechno bezohledně ničí. Výčitky? Co je to? Prosíme, zesilte rádio, aby vás neobtěžoval
smrtelný chropot přírody. Jste stejní. Jste jako... Zarazím se. Ne, vlastně ne. Zarazím se a mám náhle pocit, že mě
sežehl mráz. Ach, odpusťte. Nejste stejní. Jste horší! Protože vy o tom všem víte a nic proti tomu neděláte! Jen to
mlčky přijímáte! Nebráníte se! Nebojujete proti tomu. Jako ovce čekající na porážku. A já... Skloním hlavu a po
tváři mi přitom stéká něco palčivě horkého. Já.. Zběsile zaryju prsty do kmene stromu. Já vím... Na okamžik
křečovitě sevřu čelisti, v pohledu se mihne stín, a mezi zvrásněnou kůrou si pomalu razí cestu horký sytě rudý
pramínek. Vím... Ani já nejsem jiná. Nohy se pode mnou podlomí, jako by ně někdo srazil pěstí, a já se bez hlesu
zhroutím na kolena. Mám tvář dívky a oči stařeny.
Bože, ty víš, že nejsem křesťanka. Nikdy jsem nebyla. A přece... Propletu prsty jako v modlitbě a tisknu je k
sobě takovou silou, až mi bělají klouby prstů. "Ach, můj Bože, odpusť! Slitování! Smiluj se, Pane! Odpusť...
Odpusť nám hříšným,neboť my nevíme, co čin..." Hlas mi odumře uprostřed slova. Pomalu vzhlédnu a oči mi
samy zalétnou k pomačkaným plastovým lahvím pohozeným v trávě a odpadkům válejícím se opodál. Do
zmoklých papírových obalů se už dala plíseň a v koruně stromu povlává jako zástava šílenců rudý silonový sáček.
Ztuhnu, ruce bezvládně klesnou do klína jako dvě zpřelámaná stébla trávy. Ne. Čísi neviditelná ruka mi drtí hrdlo.
Ne! Zděšeně zatápu pohledem okolo sebe jako zvíře chycené do pasti. Zabořím prsty do země a v mysli se mi jako
momentky z barevného filmu vynořují obrazy. Tak živé... Tak děsivě pravdivé. Třesu se jako v záchvatu zimnice
a horečnaté oči hledí před sebe. Ale nejsou to stromy ani les, co vidí.
Tohle je cesta bez návratu a my po ní zašli daleko. Až příliš daleko. Už nemůžeme zpátky. Ani kdybychom
chtěli. Už ne! Je pozdě! Sípavě se nadechnu. Nade mnou se míhají stíny havranů a nebe je jako šedivá zeď. Vítr
se se skučením žene lesem, vlasy mi divoce víří kolem hlavy a pak... Pak je náhle ticho.
Mlčky zvednu tvář a je v ní něco, co tam dřív nebývalo. Tichý hlas, sotva slyšitelnější než zaševelení větru v
trávě. Tichý a mrazivý až do běla.
"Ne, Bože, neodpouštěj nám. Neodpouštěj! Protože to, co jsme udělali se nedá odpustit!"
Přimhouřím oči. Rty se mi stáhnou do podivného pokřiveného úsměvu a je v tom tolik bolesti... tolik nenávisti,
že mě to až děsí.
"Ach, k čertu! K čertu s námi všemi!"
Prudce zvrátím hlavu a mezi stromy se rozlehne smích. Ale není v něm vůbec nic veselého. Je to výkřik.
Zoufalý výkřik ztracený v závějích ticha. Výkřik umírajícího.
Nemesis

Za nocí...

10. března 2007 v 12:11 | Sith |  Zrníčka povídek
Lesní potok s tichým šuměním uhání dopředu. Hledá si třpytivé cestičky mezi kameny a jako pěnivá sprška se přelévá z jednoho na druhý. Tiše zurčí, laškuje s maličkými oblázky a v závějích bublinek utíká dál...
Nehybně sedím na balvanu hned u říčního břehu a zadumaně pozoruju třpytivě pableskující vodní hladinu, jak si pohrává se spadaným jehličím. Tak krásná. Nevinná jako světýlka v očích dítěte. Něco ve mně s sebou prudce trhne. Oči mi samy zalétnou napravo, kde ve spleti kořenů leží pohozená prázdná láhev ze špinavě zeleného skla. Nápis na ní je ještě pořád čitelný a vodou prosáklý obrázek na etiketě se na mě pokřiveně šklebí. Ne! Hrdlo se mi křečovitě sevře a zpěv řeky zní náhle jinak. Zatínám prsty do dlaní takovou silou, až mi bělají klouby rukou. Bohové, to ne! Skláním hlavu a něco palčivě horkého mi pomalu stéká po tváři. Chvěju se a strnule se dívám dopředu. Ale není to jiskřivý lesní potok, co vidím.
Vzduch kolem mě se vlní a vysoko nad vrcholky stromů se nese křik dravců. Nevím, jak dlouho tak sedím a chladný kámen mě studí do kolenou. Pár minut? Hodiny? Co na tom záleží... Čas... Podivně se usmívám... Čas je jen obyčejné lidské slovo. Nic víc.
Něčí pohled se mi propaluje do kůže. Nevidím ani neslyším žádný pohyb a přesto... Přesto se něco změnilo. Je tam. Vím to. Cítím to.
Pomalu vzhlédnu a pohledem pátrám na druhém břehu potoka, kde se zvedá malé návrší pokryté spadaným jehličím. Stojí tam. Slova šeptaná do větru jedné noci... Vzpomínáš?
Stojíš tam a mlčky mě pozoruješ.
Vstanu a okamžik se do sebe vpíjíme pohledy. Zaševelení v korunách. Stoupám na první z kamenů v říčce a pak na další a další. Lem šatů si přitom máčím v ledovém proudu, ale co na tom sejde? Moje nohy jdou bez zaváhání, jako by to nedělaly poprvé. Ne. Není to poprvé. Doskočím na druhý břeh a na ztuhlých kolenou zamířím k tobě. Nehýbeš se. Čekáš. Šedý dole zablácený plášť ti u krku spíná proplétaná spona z dávno zašlého kovu. Nemáš pod ním žádnou tuniku, jen kalhoty stažené koženým opaskem. Do zlatých vlasů ti kreslí slunce medové odlesky. Máš je dlouhé až k pasu, místy spletené do copánků. Zcuchané.
Dojdu až k tobě a pohlédnu ti do tváře. Nad výraznými lícními kostmi žhnou dvě oči. Hluboké jako mořská propast.
"Přišlas..."
Ach, ano... Přišla. Ty víš, že přijdu. Vždycky.
Usměješ se, ale není v tom nic veselého. Štíhlé prsty opatrně setřou mokré stopy slz z mé tváře. Vezmeš mě za ruku a společně vykročíme mezi stromy. Bosé nohy měkce došlapují na suché jehličí.
Srdce mi zledoví v hrudi. Tam.. Tam před námi pod listy kapradí... Zapomenutá pokrčená krabička cigaret. Už zase. Ne. Já nechci. Nechci vidět. Ale nedokážu se nedívat. Obaly od sladkostí, plastové láhve a hned vedle na mechu... stará pračka, moly prožrané zbytky oblečení, zatuchlé koberce... Jako hnis. Hnis v otevřené ráně.
Vzteky se mi zatmívá před očima. K čertu. K čertu! Koušu se do rtů a sleduju tě zpod rozechvělých řas. Nic neříkáš, jen sevření tvých prstů zesílí až k bolesti. Osamělí. Ztracení v čase. Opuštění svým světem. A ten náš? Lidský?
Vlasy ti padají do obličeje, ale nemusím ho vidět, abych cítila tvoje zoufalství a hněv. Temný jako zaschlá zčernalá krev.
Mysl mám těžkou a v hlavě, jako by mi plula obrovská deštěm nacucaná mračna.
Proplétáme se lesem jako dva přízraky a slunce se pomalu kloní k západu. Stoupáme do kopce kolem pokřivených kořenů stromů a kamenů. Prsty mě svrbí a ve spáncích tepe. Je tady kouzlo. Někde hluboko v zemi, kam obyčejný člověk nedosáhne. Ale my nejsme obyčejní lidé. Ani jeden z nás.
Lesní paseka je malá, porostlá vysokou trávou a mechem. Stromy ji obklopují, jako by ji chtěly chránit. Pustíš mě a rozpřáhneš ruce. "Vítej v mém království," vykřikneš a je v tom podivná hořkost. Já vím. Vzpomínky někdy pálí. A tvoje slunce už dávno zapadlo za obzor. Zčernalá sláva a hrdost pohřbená v seschlém zkrabatělém listí. Já vím. Píseň přervaná v půli. Tam v dáli v mlhách zapomenutých časů třepotá se potrhaný praporec.
Popojdu pár kroků dopředu. Zapadající slunce zbarvilo oblohu do zlatoruda, jeho paprsky v provazcích prosvítají korunami stromů.
Ozvěna hlasů pomalu se ztrácející mezi stromy. Ržání zpěněných koní a dávno zasutá vůně březové kůry.
Otočím se k tobě a moc dobře vím, co čteš v mé tváři. Sílící poryv větru se prožene lesem a vřítí se na paseku. Zvednu ruce a škubnu sponou věznící moje vlasy. Pohodím hlavou a moje vlasy divoce víří vzduchem, stejně jako tenkrát. Stejně jako té noci, když jsem na oltář tmy poprvé položila své panenské tělo a pod noční oblohou tě zavolala. A tys slyšel. Zvednu k tobě oči a na rtech mi pohrává zvláštní úsměv. Vzpomínáš?
Rty se ti stáhnou do vlčího úsměvu. Přistoupíš těsně ke mně a prsty se letmo dotkneš mého přívěšku zářícího v posledních paprscích slunce. Má tvar hvězdy. Pěticípé. "Čarodějnice," zašeptáš. Obtočíš si moje vlasy kolem zápěstí, zvrátíš mi hlavu dozadu a políbíš. Když odkloníš hlavu, teče mi ze rtů krev. "Čarodějnice."
Zakloním hlavu a zasměju se. V gestu, které má připomínat pohlazení odhrnu prameny tvých vlasů a odhalím tak špičaté ucho. Nakloním se k němu a můj hlas je jako zaševelení listů v koruně stromu. "Pověz, kdo z nás je větší blázen?" Tělem ti proběhne zachvění, cítím tvůj kratičký úsměv.
Moje prsty si pohrávají s přezkou tvého pláště. Tiché cinknutí kovu o kov a šedavá látka se ve vzdouvavých záhybech snáší k zemi. Už dávno nemůžu zpátky. Zašla jsem po téhle cestě až příliš daleko. Nemůžu se vrátit. Nechci.
Na okamžik zadržíš dech a oči máš bezedné jako dvě tůně, když nechám svoje šaty měkce sklouznout z ramen. Trhneš koncem svého opasku a já stáhnu kalhoty ze štíhlých beder. Přes boky, zadek i záda se ti táhnou jizvy. Tenké bledé čáry na hladké kůži. Zapráskání biče svištícího vzduchem a výkřik zdušený v hrdle. Zamrazí mě a není to chladem přicházejícího večera.
Nebe nad hlavou se miluje se soumrakem, když se položím na tvůj plášť rozhozený v trávě. Ne, nemusím čekat dlouho. Skloníš se nade mnou a tvoje vlasy se mi spustí před očima jako opona. Rukou mi pomalu přejíždíš po lýtku a moje kůže je horká pod tvými dlaněmi. "Zvláštně voníš, divoženko," zašeptáš a pak mi mezi rty vklouzne tvůj jazyk.
Taky zvláštně voníš, můj smutný příteli. Voníš po větru a bolesti tak temné, až mě děsí. Voníš po dešti skrápějícím listy stromů. A já tu vůni znám.
Líbáme se tak hladově, až nám místy dochází dech a lesem se nese sténání, jak o sebe třou dvě potlučená těla.
Oheň... oheň a horkost propalující tělo jako požár.
Koušeš mě do krku, tvrdými polibky zraňuješ jemnou kůži a zanecháváš na ní bolestivé narudlé otisky.
Zoufalé naléhavé lačnění. Touha drásající duši jako divoké zvíře.
Svíráš mě v náručí a vůně mého těla ti zatemňuje smysly.
Dech zadrhnutý v hrdle a srdce ve zběsilém rytmu narážející do prsou.
Slyším sama sebe křičet a tvoje zdivočelé steny mi narážejí do uší. Zatínám ti nehty do zad až do krve.
Spalující závrať a bezhlavý pád do vířících hlubin.
Zakláníš hlavu v bezhlasém výkřiku.
Ležíš na zádech vedle mě a v rozhořelých očích se ti topí hvězdy. "Už lituješ, ptáče?"
Zabořím prsty do země a podívám se nahoru na noční oblohu. Litovat? Kdo ví... Možná bych měla... Změnils mě. Znamení vypálené do duše. Cejch. Už nikdy nebudu stejná. Nikdy nebudu mít jiného muže. Vím to. Oba to víme.
Posadím se, otočím se k tobě a pohlédnu ti do tváře. Máš bolavé oči, můj ztracený bojovníku. A já vím proč.
Zvedneš se na předloktí a přiblížíš tvář k té mojí. "Zahřej mě, vílo," šeptáš. "Chladno.... chladno je mi."
Usměju se skrz slzy, nakloním se k tobě a rukama ti kreslím na kůži podivné obrazce. Dlaně pomalými tahy kloužou po těle a konečky prstů lehounce hladí sametovou kůži.
Zvrátíš halvu a ochraptěle něco zasténáš v řeči, které nerozumím. Chvěješ se jako v horečce.
Nahnu se k tobě a v očích mi tančí stíny. "Pojď blíž, zlatovlasý. Pojď blíž a neptej se už na nic."
Jen se trhaně nadechneš, vjedeš mi rukou do vlasů a vpiješ se do mých úst.
Za nocí jako tahle... Za nocí, kdy hvězdy jsou jasné až k zešílení... Za nocí, kdy tma má v sobě vůni rosy ti tiše zpívám. Zpívám ti o ohni. Ach, věř mi, já vím, jaké to je. Mám srdce spálené na popel. Zpívám ti o bolesti, jakou žádný člověk nikdy nepozná. Prach staletí a němé slzy třpytící se na řasách. A naděje jako malý skřivánek vzlétající nad oblaka. Ach, ano drahý... já vím. Já vím a rve mě uvnitř na cáry. Zbořený most přes minulost. Jen bláhové mrtvé sny. Naděje bláznů.
Ale za nocí jako je tahle, když moje duše splývá s tvojí, je snazší uvěřit. Zapomenout. Aspoň pro tuhle chvíli. Za nocí jako je tahle...

Píseň pro stověžaté město

10. března 2007 v 12:00 | Sith |  Kaleidoskop mých článků
" ... Ticho. Pohledy všech ve dvorci se s posvátnou úctou upírají jedním směrem. Tam na místě, kde se krajina otvírá k východu, vysoko na kamenných hradbách stojí ona. Její dlouhý bělostný šat se v mohutných záhybech vzdouvá ve větru a paže pozvedá k obloze. Tam stojí jejich paní. Jejich kněžna. Široké rukávy zdobené na konci lemem zlatohlavu se vlní, vlají okolo štíhlých rukou a vlasy barvy slunce o poledni, spletené do silných copů, divoce víří vzduchem. Hlavu jí zdobí čelenka z navzájem propletených prutů tepané mědi a uprostřed ní září jediný nádherný jantar.
Nehýbe se, strnulá jako socha, jen víčka zavřených očí s sebou tu a tam zacukají. Dýchá mělce zrychleně. Hruď se jí trhaně zvedá a klesá.
Náhle prudce zvrátí hlavu a chraplavým podivně přeskakujícím hlasem vykřikne: " Vidím město... Město, jehož sláva hvězd se bude dotýkat..."
Poryv větru ji téměř svrhne z hradeb a pak znenadání odumře.
Žena pomalu sklopí hlavu, ruce bezvládně klesnou zpátky k tělu. Sotva patrně se zachvěje, jako vytržená ze sna.
Zezadu k ní přistoupí vysoký muž, plášť podšitý kožešinou mu u krku spíná drahocenná spona. "Má paní? ... Libuše? ..."
Žena k němu vzhlédne, na rtech jí pohrává zvláštní úsměv a oči má v tu chvíli obrovské. Bezedné jako dvě propasti. ..."
Den první
Pomalu vzhlédnu, na rtech mi pohrává zvláštní trochu nahořklý úsměv a moje oči jsou jako dva horké kaštany. Je září, ale léto ještě odmítá hodit flintu do žita. Nebe je modré. Tak modré, jako by ho někdo přetřel hustou temperovou barvou. Slunce hřejivě pálí a já sedím na obrubníku uprostřed Staroměstského náměstí. Mhouřím oči do slunečních paprsků a skrz záclonu spuštěných řas se rozhlížím kolem. Lidé. Jsou všude. Angličané, Němci, Rusové i Češi. Rojí se a hemží po celém náměstí jako mušky po opuštěných zbytcích karamelového dortu. Zakloním hlavu a slunce mi v tu chvíli přehodí přes oči oslepující plášť. Nic nevidím, ale nedá se říct, že by mi to příliš vadilo. Tiše sotva slyšitelně vydechnu. Je tohle to, co jsi chtěla, Praho? Davy turistů, deroucí se dopředu a ucpávající tvoje ulice jako zmatená stáda ovcí? Předražené restaurace, obchody světových značek na každém rohu a umaštěná krabička od hranolků válející se v zastrčené uličce? Je tohle ta tvá sláva sahající až ke hvězdám? Obrovské bilboardy, reklamy, stánky rychlého občerstvení a žebráci rozesetí po ulicích jako zapomenuté kuličky. Nemůžu si pomoct... Mám pocit, že jsi prodala svoji duši. Dychtivě jsi odhodila svoje šaty, vrhla se do náruče novověku. A minulost byla jen lehounký prach sedající na podlahu. Položila ses na postel pokroku a rozhodila vlasy po polštáři. Tak krásná... Tak povolná... Nebránila ses a ochotně roztáhla nohy před technický rozvojem. Milenka moderní doby. Smála ses a rty měla rudé. Rudé jako krev, která kdysi stékala po tvých hradbách. Nevěstka 21. století. Zarazím se. Ach, promiň. Snad jsem až příliš krutá. Snila jsi o slávě... A kdo vlastně dnes nesní?
Vstanu, rychle se propletu skupinou japonských turistů, uchváceně sledující orloj a zamířím k Staroměstské radnici, kde máme objednanou prohlídku podzemí. Ještě předtím než vejdu dovnitř, přelétnu náměstí pohledem. Zvuk stovek hlasů mi duní v uších jako lavina. Víš, Praho, občas... Občas je nebezpečné dotýkat se hvězd. Někdy se může stát, že vztáhneš ruku až příliš vysoko.
*******
Poslouchám výklad staršího pána a zády se opírám o drsný povrch stěny. Jsme ve sklepení několik metrů pod úrovní ulice. Právě tady jsou kořeny Prahy. Je to spletitý labyrint. Bludiště. Z dřívějších obytných domů se staly sklepy. Visívalo tady koření, maso uzené v kouři i kožené vaky s vínem.
Ale ve vzduchu je tu i něco jiného. Ztuhnu. Kyselý pach potu, špína, stará moč... a krev. Vězení! Ano, bývalo tu i vězení. Náš průvodce nám všechno barvitě líčí a já se dlouho dívám na lidská jména vyrytá do kamenného portálu nade dveřmi. Ne, tohle není dílko návštěvníků. Je to vzpomínka. Vzpomínka na temnotu vězeňských kobek. Křičí! Každou minutu! Každou hodinu! Všechny ty dny! Celé měsíce! Tma, hlad a zkřehlé prsty rozedrané až do masa. Zachvěju se a zdaleka to nemá nic společného s chladem tady dole.
Zbytek prohlídky ani příliš nevnímám a když pak zase vyjdu ven, trochu se pode mnou podlamují kolena.
Den druhý
Vyrazili jsme na Vyšehrad. Teď máme na chvíli rozchod a tak bloumáme po Slavíně. Je tu prázdno, až na pár německých turistů a nás. Mezi hroby si ticho zpívá svůj vlastní requiem. Vysoké náhrobky obrůstá břečťan a nad mrtvými těly slavných se sklánějí kamenní andělé. Každý hřbitov má v sobě něco zvláštního. I tenhle. Je to jako vůně vosku z hořících svíček a namrzlých rudých růží...
Projdu tepanou bránou a po cestičce sypané drobným štěrkem beze spěchu kráčím do parku k Libušiným lázním. Po chvíli se zastavím a zaujatě pozoruju místo, odkud prý kdysi skočil legendární Šemík s Horymírem. Na okamžik zadržím dech. Zvuk kopyt zběsile dopadajících na zem. Hlasité zdivočelé zaržání a skok. Koňské tělo vypjaté jako struna, dlouhá hříva vířící ve zběsilých pletencích vzduch a bezhlavý pád do temných kalných hlubin řeky. Přivřu oči a lehce se usměju sama nad sebou. Ty snílku. Bláhový snílku. Obrátím se a když odcházím, mám pocit, že na kůži ještě pořád cítím chladivý mokrý dotek vody.
************
Noc si rozpustila vlasy a hvězdy jsou jako zářivé hřebíky zapíchnuté vysoko do nebeské klenby. Stojím na Karlově mostě, opírám se o kamenné zábradlí a rozhlížím se kolem. V dálce se tyčí Pražský hrad. Teď v noci, když ho ozařují světla vypadá tak jinak... Neskutečně. Tajemná pevnost jen na kratičkou chvíli vynořená z bájí. Tas, rytíři, a máš-li dost odvahy přijď blíž. Přijď blíž a pokloň se těm hrdým nedobytným hradbám dřív než ti navždy zmizí z očí. Trhnu s sebou a odvrátím pohled. Na hladině Vltavy pableskují světla a Národní divadlo je zlatavá pohádka. Skloním hlavu a na rtech mi zahraje úsměv. Je jiný než v ten první den. Dobrá... Vzdávám se. Ještě pořád mi dokážeš vzít dech, Praho. Máš v sobě kouzlo. Je tam. Skryté hluboko v zemi. Ještě pořád tam je. Ach, neměj strach, věř mi, jsi krásná... Krásný anděl s pochroumanými křídly. Máš korunu z neonů a vysoko ve tvých věžích se prohání vítr. Slyším ho. Zpívá ti. Osamělý bard ztracený mezi elektrickými dráty. Zpívá a ztemnělou vedlejší uličkou nehlučně kráčí obrovský bílý lev. Snad jednou najdeš odvahu podívat se mu do očí... Zvednu hlavu a v očích mi tančí plameny pochodní, hořící u pouličního umělce nedaleko mě. Jednou...
Sith

Adsum

10. března 2007 v 11:56 | Maidin |  Kaleidoskop mých článků
"Zrcadlo... Zrcadlo... Pověz mi..." Na stole vedle mě prská vosk svíček a jejich světlo kreslí klikaté obrazce na mojí kůži. Stojím nehybně před zrcadlem a centimetr po centimetru zkoumám toho človíčka, který na mě hledí ze světa za zrcadlem. Polodlouhé vlasy barvy spadlých kaštanů, ve kterých plavou medové odlesky jako jantarové žíly. V očích mléčná čokoláda a záclona černých řas. Drobný nosík pokropený sprškou pih a rty, které mají hodně daleko do rudých plátků růže hrdinek z červené knihovny, ale co... Na něco, co se prý na svět vyklubalo z jednoho žebra, to není tak zlé, pomyslím si. Přivřu oči a nechám mysl rozlétnout se daleko, daleko až k..
Temnota za mnou se náhle pohne. Zavíří, zamává křídly jako havran a zformuje se do podoby vysoké mužské postavy. Na rtech mi zahraje zvláštní úsměv, ta na druhé straně zrcadla mi odpoví a v očích jí zajiskří. "Ach, můj rytíři... Co mi povíš?" Vysoká postava si odhodí z obličeje prameny smolově černých vlasů a pomalu, vláčně jako protahující se kočka ke mně přistoupí. Na šíji mě zalechtá horký dech a do uší zalétne šepot. "Máš skřítčí oči, má paní..."
Zvrátím hlavu. Máš pravdu, víš.. Usměju se. "Víš, někdy mám oči jako skřítek. Skřítek, který vláká hledače stříbra do labyrintu podzemních štol a tam se mu ztratí ve tmě."
Nakloníš se ke mně. "Jsi..."
"Jsem skládanka z protikladů. Někdy jsem divoká jako jarní bouře. Vítr, řítící se nad planinami. A jindy tak poklidná a tichá. Mírná ovečka. Hladina jezera, kterou jen tu a tam zvíří blyštivá vlnka. Umím být krásná a moje oči zrcadlí světlo jako křídla vážky. Jsem ještěrka vyhřívající se na slunci a v příští vteřině můžu zmizet v trávě. Jsem divoženka, kráčející bosky po jehličí v lese, a moje duše obrůstá břečťanem. Švýcarská čokoláda. Někdy jsem bosorka a moje vlasy víří vzduchem jako pletence divokých hadů. Můra třepotající se u žárovky. Jsem čarodějka, šeptající zaklínadla do kouře nad bublajícím kotlíkem, a občas hořím na hranici ztracených snů. Citronovník rostoucí na svazích v Řecku. Jsem rozcuchaná jezinka. Striga. Oliva pohupující se ve skleničce Martini. Rusalka utkaná z pavučin a přeludů. Jsem šamanka, co s očima v sloup tančí kolem ohně. Jsem..."
"Já vím," podíváš se na mě a tvoje oči temné jako noc bez hvězd se smějí. "Jsi žena."
Rozesměju se. "Ano, jsem žena. Dovedu být nevinná. Světice klečící na rozedraných kolenou před oltářem. Ale dovedu být i jiná. Vábivá. Hříšně nestoudná. Horečnatý sen vkrádající se ti za víčka. Pomrkávám na tebe zpod palisády řas, směju se a můj smích je jako průtrž mračen. A pak jsem naráz jako víla překvapená cizincem a dívám se na tebe pohledem štvané srny.
Někdy umím být hrozivá. Mhouřím nazelenalé šelmí oči s úzkými zorničkami a zatínám prsty do dlaní jako drápy. Šedivý vlk. Ježím všechnu srst a pomalu plíživě se kradu dopředu. S hlavou těsně u země odhaluju tesáky a z hrdla se mi dere hluboké zlověstné vrčení, které říká víc než tisíc slov.
Ale dovedu být i naivní a bezstarostná a jako ochmýřené ptáče si jen tak naducaně pohupkávám po větvi života a rozhlížím se po světě.
Občas se bouřím. Stavím se na zadní jako ještě nezkrocený kůň, se vzteklým ržáním trhám hlavou a rvu provazy pravidel. Tiché lupnutí praskajících lan a moje vítězné ržání, jako táhlá kvílivá píseň nesoucí se k nebi. A pak vyrazím. Nohy zběsile tepou zem a kopyta do ní buší s takovou silou, až z ní odlétávají celé drny trávy i s hlínou. Vítr mi hvízdá nad hlavou a svět kolem je jako rozmazaná šmouha. Slyším vlastní zrychlený dech a srdce splašeně narážející na hrudní kost. Ale nezpomalím. V běhu pohodím hlavou a moje hříva v pletencích roztrhne vzduch. Vím... vím, že mě to jednou zabije. Že mi jednou praskne srdce. Ale přesto nezpomalím. A nebudu litovat. Rozšířenými nozdrami nasaju vzduch. Tak takhle... takhle chutná svoboda.
Mám desítky třináctých komnat a k některým teprve najdu klíč. Jsem pláž s bílým pískem a každé zrnko má svůj vlastní vesmír
Někdy bývám mrzutá a protivná. Předčasně probuzený jezevec. A někdy jsem až příliš horkokrevná. Jako Ital, který to přehnal s feferonkami a pitím. A jsou dny, kdy jsem hravá a miloučká. Chlupaté kotě, které právě objevilo nádheru kulatého klubka vlny.
Tu a tam se dopálím. Ale pořádně. V krku mi zabublá oheň. Jako obrovský rudý drak roztáhnu blanitá křídla a nechám zajiskřit slunce na mých šupinách. Dlouhé pařáty zaškrábou o kámen, když zakloním hlavu a zhluboka se nadechnu. Na okamžik strnulé ticho a pak... Pak zařvu. A v tom řevu se chvěje i samotná země."
Na okamžik mě obejmou tvoje paže. "To je přece jasná věc, má drahá. Ti moudřejší moc dobře vědí, že..." Rty se ti stáhnou do dravčího úsměvu. "Draco dormiens nunquam titillandus.*" Krátce se zasměješ a zmizíš ve spirálách stínů.
A já jsem znovu sama. Jedna ze svíček už se doprskala ke konci svého krátkého života a ty zbylé září do tmy jako poslední výspy světla. Zamrkám. Je opravdu tak důležité, jak vypadám? Je tak významné, jestli jsem prchlivá nebo tvrdohlavá? Nahnu se k zrcadlu tak blízko, že se ho téměř dotýkám. Chvíli si nehybně mlčky hledím do očí. Jen jediná věc je vlastně doopravdy důležitá. Usměju se a svému obrazu tiše tichoučce zašeptám: "JSEM!"
Vlčice
Pozn.:*Nikdy nelechtej spícího draka
Cesta poutníka...