Adsum

10. března 2007 v 11:56 | Maidin |  Kaleidoskop mých článků
"Zrcadlo... Zrcadlo... Pověz mi..." Na stole vedle mě prská vosk svíček a jejich světlo kreslí klikaté obrazce na mojí kůži. Stojím nehybně před zrcadlem a centimetr po centimetru zkoumám toho človíčka, který na mě hledí ze světa za zrcadlem. Polodlouhé vlasy barvy spadlých kaštanů, ve kterých plavou medové odlesky jako jantarové žíly. V očích mléčná čokoláda a záclona černých řas. Drobný nosík pokropený sprškou pih a rty, které mají hodně daleko do rudých plátků růže hrdinek z červené knihovny, ale co... Na něco, co se prý na svět vyklubalo z jednoho žebra, to není tak zlé, pomyslím si. Přivřu oči a nechám mysl rozlétnout se daleko, daleko až k..
Temnota za mnou se náhle pohne. Zavíří, zamává křídly jako havran a zformuje se do podoby vysoké mužské postavy. Na rtech mi zahraje zvláštní úsměv, ta na druhé straně zrcadla mi odpoví a v očích jí zajiskří. "Ach, můj rytíři... Co mi povíš?" Vysoká postava si odhodí z obličeje prameny smolově černých vlasů a pomalu, vláčně jako protahující se kočka ke mně přistoupí. Na šíji mě zalechtá horký dech a do uší zalétne šepot. "Máš skřítčí oči, má paní..."
Zvrátím hlavu. Máš pravdu, víš.. Usměju se. "Víš, někdy mám oči jako skřítek. Skřítek, který vláká hledače stříbra do labyrintu podzemních štol a tam se mu ztratí ve tmě."
Nakloníš se ke mně. "Jsi..."
"Jsem skládanka z protikladů. Někdy jsem divoká jako jarní bouře. Vítr, řítící se nad planinami. A jindy tak poklidná a tichá. Mírná ovečka. Hladina jezera, kterou jen tu a tam zvíří blyštivá vlnka. Umím být krásná a moje oči zrcadlí světlo jako křídla vážky. Jsem ještěrka vyhřívající se na slunci a v příští vteřině můžu zmizet v trávě. Jsem divoženka, kráčející bosky po jehličí v lese, a moje duše obrůstá břečťanem. Švýcarská čokoláda. Někdy jsem bosorka a moje vlasy víří vzduchem jako pletence divokých hadů. Můra třepotající se u žárovky. Jsem čarodějka, šeptající zaklínadla do kouře nad bublajícím kotlíkem, a občas hořím na hranici ztracených snů. Citronovník rostoucí na svazích v Řecku. Jsem rozcuchaná jezinka. Striga. Oliva pohupující se ve skleničce Martini. Rusalka utkaná z pavučin a přeludů. Jsem šamanka, co s očima v sloup tančí kolem ohně. Jsem..."
"Já vím," podíváš se na mě a tvoje oči temné jako noc bez hvězd se smějí. "Jsi žena."
Rozesměju se. "Ano, jsem žena. Dovedu být nevinná. Světice klečící na rozedraných kolenou před oltářem. Ale dovedu být i jiná. Vábivá. Hříšně nestoudná. Horečnatý sen vkrádající se ti za víčka. Pomrkávám na tebe zpod palisády řas, směju se a můj smích je jako průtrž mračen. A pak jsem naráz jako víla překvapená cizincem a dívám se na tebe pohledem štvané srny.
Někdy umím být hrozivá. Mhouřím nazelenalé šelmí oči s úzkými zorničkami a zatínám prsty do dlaní jako drápy. Šedivý vlk. Ježím všechnu srst a pomalu plíživě se kradu dopředu. S hlavou těsně u země odhaluju tesáky a z hrdla se mi dere hluboké zlověstné vrčení, které říká víc než tisíc slov.
Ale dovedu být i naivní a bezstarostná a jako ochmýřené ptáče si jen tak naducaně pohupkávám po větvi života a rozhlížím se po světě.
Občas se bouřím. Stavím se na zadní jako ještě nezkrocený kůň, se vzteklým ržáním trhám hlavou a rvu provazy pravidel. Tiché lupnutí praskajících lan a moje vítězné ržání, jako táhlá kvílivá píseň nesoucí se k nebi. A pak vyrazím. Nohy zběsile tepou zem a kopyta do ní buší s takovou silou, až z ní odlétávají celé drny trávy i s hlínou. Vítr mi hvízdá nad hlavou a svět kolem je jako rozmazaná šmouha. Slyším vlastní zrychlený dech a srdce splašeně narážející na hrudní kost. Ale nezpomalím. V běhu pohodím hlavou a moje hříva v pletencích roztrhne vzduch. Vím... vím, že mě to jednou zabije. Že mi jednou praskne srdce. Ale přesto nezpomalím. A nebudu litovat. Rozšířenými nozdrami nasaju vzduch. Tak takhle... takhle chutná svoboda.
Mám desítky třináctých komnat a k některým teprve najdu klíč. Jsem pláž s bílým pískem a každé zrnko má svůj vlastní vesmír
Někdy bývám mrzutá a protivná. Předčasně probuzený jezevec. A někdy jsem až příliš horkokrevná. Jako Ital, který to přehnal s feferonkami a pitím. A jsou dny, kdy jsem hravá a miloučká. Chlupaté kotě, které právě objevilo nádheru kulatého klubka vlny.
Tu a tam se dopálím. Ale pořádně. V krku mi zabublá oheň. Jako obrovský rudý drak roztáhnu blanitá křídla a nechám zajiskřit slunce na mých šupinách. Dlouhé pařáty zaškrábou o kámen, když zakloním hlavu a zhluboka se nadechnu. Na okamžik strnulé ticho a pak... Pak zařvu. A v tom řevu se chvěje i samotná země."
Na okamžik mě obejmou tvoje paže. "To je přece jasná věc, má drahá. Ti moudřejší moc dobře vědí, že..." Rty se ti stáhnou do dravčího úsměvu. "Draco dormiens nunquam titillandus.*" Krátce se zasměješ a zmizíš ve spirálách stínů.
A já jsem znovu sama. Jedna ze svíček už se doprskala ke konci svého krátkého života a ty zbylé září do tmy jako poslední výspy světla. Zamrkám. Je opravdu tak důležité, jak vypadám? Je tak významné, jestli jsem prchlivá nebo tvrdohlavá? Nahnu se k zrcadlu tak blízko, že se ho téměř dotýkám. Chvíli si nehybně mlčky hledím do očí. Jen jediná věc je vlastně doopravdy důležitá. Usměju se a svému obrazu tiše tichoučce zašeptám: "JSEM!"
Vlčice
Pozn.:*Nikdy nelechtej spícího draka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 corly corly | Web | 12. dubna 2007 v 16:38 | Reagovat

Moc hezký,vážně moc...A je mi to taky docela podobný...:-)

A máš to tady pěkný i tak,vůbec...hlavně ty obrázky čarodějek-krása...a ťu ťu ťu....:-)Ať se ti / nejen / tady daří!ahoj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...