Modlitba za hříšné

10. března 2007 v 12:14 | Nemesis |  Kaleidoskop mých článků
Stojím v lese a opírám se zády o vysoký kmen borovice. Vítr si pohrává s mými vlasy a nechává je v pramíncích
vířit kolem mojí hlavy jako malé zdivočelé hádky. Někde v koruně zapípá pták, ale já se po něm nepodívám.
Chvěju se. Nevím... Nevím, co dělat. Je toho tolik. Tolik, co bych chtěla říct. Už nechci mlčet. Už ne! Ale mám
strach. Strach, že mě nepochopí. Že neuslyší... Tisknu se ke kmenu stromu, jako bych doufala, že se můžu stát
jeho součástí. Jako bych doufala, že mě ochrání... Rozhlížím se kolem a připadám si ztracená. Jak daleko to ještě
dojde? Jak daleko to ještě musí dojít, než si konečně uvědomíme, co jsme provedli? Dívám se kolem a oči mě
podivně pálí z toho, co vidím. Papírové obaly, plastové láhve, sáčky, tašky, láhve od oleje... Odpadky. Jsou všude.
Hnisají po celém lese jako vředy. A nejen v něm. Celá planeta... Tolik krve... Kolik druhů musí ještě vymřít?
Nestačí, že se za posledních sto let jejich úbytek ztisícinásobil? Za jeden jediný den spokojeného lidského života
vymře 140 druhů zvířat! 50 000 ročně! Je vám to málo? 80% původních pralesů je nenávratně zničeno! Jen 1/5
přežívá a i z té jde 70% stromů do drtiček na piliny a odpad! V jediné minutě, kdy spokojeně sledujeme televizi,
je vykáceno 6 fotbalových hřišť! Ztěžka se nadechnu. Víte, že do třiceti let vymře 90% druhů hmyzu, každý 8
druh ptáků a ¼ savců?
Snad teď ode mě čekáte, že vám řeknu, že to ještě můžeme změnit. "Dámy a pánové, nějak se nám to celé
pokazilo. My si tu v klidu a míru budujeme náš ideální svět ta mrcha země nám nějak chcípá pod rukama. Vypadá
to sice pro nás zle, ale nic ještě není ztraceno. Je už za minutu dvanáct, ale když si teď pořádně plivneme do dlaní
a zabereme, tak..." Ne! Tvář mi ztvrdne. Prostě a jednoduše.. Ne! Nic takového ode mě neuslyšíte. Jestli jste
doufali v řeči o tom, že ještě můžeme zachránit celý tenhle svět, pak jste se spletli. My, lidé jsme už mluvili až
příliš a nedělali nic moc. Tolik zbytečných slov... Tolik varování, kterým málokdo naslouchal... A teď už..
Copak to nikdo nevidí?, chce si mi křičet. Příroda zapadla do bahna z naší moderní civilizace a nemůže ven.
Panicky máchá rukama a snaží se vyprostit, vlasy slepené do špinavých blátivých pletenců, ale potápí se ještě
hloub. Škube a trhá s sebou a hladina zvířených kalů jí stoupá až nad pas. Lape po dechu, oči vytřeštěné hrůzou.
Volá o pomoc. Křičí. Tápe okolo do prázdna jako slepá a marně hledá pevný bod. Zoufale ze všech sil se brání,
kope kolem sebe a srdce se jí splašeně zmítá v hrudi. Vynechává. ... Pak vás uvidí. Zarazí se. Třese se vyčerpáním
a přerývavě trhaně dýchá. Řasy se jí chvějí a ve špinavé zablácené tváři se lesknou dvě cestičky horkých
bezmocných slz. "Pomoz mi, člověče... Pomoz mi! Zachraň mě. Už nemůžu. Nemám sílu. Prosím, pomoz..."
Vztáhne k vám poškrábané ruce a rty rozkousané do krve už jen šeptají. Vysílená a zesláblá až k mdlobám.
Vztáhne k vám ruce, ve zmučených očích zaklesnutých do těch vašich tak šílenou... tak strašlivou touhu žít.... A
vy... Zatínám prsty do dlaně a koušu se do rtů. Tisknu víčka k sobě, až se mi před očima míhají barevné kruhy a
někde uvnitř mě něco právě uhořelo. A vy... Vy tam jen stojíte,stejně lhostejně a nehybně jako ti kamenní svatí,
kteří nikdy nepřijdou a nikdy nespasí svět, a vaše svatozář rudne.
Proč se tak díváte? Co jste čekali? Že vás budu obhajovat? Ach, táhněte do háje se svou nevinou a lítostí. Jste
stejní. Stejní jako ti, co všechno bezohledně ničí. Výčitky? Co je to? Prosíme, zesilte rádio, aby vás neobtěžoval
smrtelný chropot přírody. Jste stejní. Jste jako... Zarazím se. Ne, vlastně ne. Zarazím se a mám náhle pocit, že mě
sežehl mráz. Ach, odpusťte. Nejste stejní. Jste horší! Protože vy o tom všem víte a nic proti tomu neděláte! Jen to
mlčky přijímáte! Nebráníte se! Nebojujete proti tomu. Jako ovce čekající na porážku. A já... Skloním hlavu a po
tváři mi přitom stéká něco palčivě horkého. Já.. Zběsile zaryju prsty do kmene stromu. Já vím... Na okamžik
křečovitě sevřu čelisti, v pohledu se mihne stín, a mezi zvrásněnou kůrou si pomalu razí cestu horký sytě rudý
pramínek. Vím... Ani já nejsem jiná. Nohy se pode mnou podlomí, jako by ně někdo srazil pěstí, a já se bez hlesu
zhroutím na kolena. Mám tvář dívky a oči stařeny.
Bože, ty víš, že nejsem křesťanka. Nikdy jsem nebyla. A přece... Propletu prsty jako v modlitbě a tisknu je k
sobě takovou silou, až mi bělají klouby prstů. "Ach, můj Bože, odpusť! Slitování! Smiluj se, Pane! Odpusť...
Odpusť nám hříšným,neboť my nevíme, co čin..." Hlas mi odumře uprostřed slova. Pomalu vzhlédnu a oči mi
samy zalétnou k pomačkaným plastovým lahvím pohozeným v trávě a odpadkům válejícím se opodál. Do
zmoklých papírových obalů se už dala plíseň a v koruně stromu povlává jako zástava šílenců rudý silonový sáček.
Ztuhnu, ruce bezvládně klesnou do klína jako dvě zpřelámaná stébla trávy. Ne. Čísi neviditelná ruka mi drtí hrdlo.
Ne! Zděšeně zatápu pohledem okolo sebe jako zvíře chycené do pasti. Zabořím prsty do země a v mysli se mi jako
momentky z barevného filmu vynořují obrazy. Tak živé... Tak děsivě pravdivé. Třesu se jako v záchvatu zimnice
a horečnaté oči hledí před sebe. Ale nejsou to stromy ani les, co vidí.
Tohle je cesta bez návratu a my po ní zašli daleko. Až příliš daleko. Už nemůžeme zpátky. Ani kdybychom
chtěli. Už ne! Je pozdě! Sípavě se nadechnu. Nade mnou se míhají stíny havranů a nebe je jako šedivá zeď. Vítr
se se skučením žene lesem, vlasy mi divoce víří kolem hlavy a pak... Pak je náhle ticho.
Mlčky zvednu tvář a je v ní něco, co tam dřív nebývalo. Tichý hlas, sotva slyšitelnější než zaševelení větru v
trávě. Tichý a mrazivý až do běla.
"Ne, Bože, neodpouštěj nám. Neodpouštěj! Protože to, co jsme udělali se nedá odpustit!"
Přimhouřím oči. Rty se mi stáhnou do podivného pokřiveného úsměvu a je v tom tolik bolesti... tolik nenávisti,
že mě to až děsí.
"Ach, k čertu! K čertu s námi všemi!"
Prudce zvrátím hlavu a mezi stromy se rozlehne smích. Ale není v něm vůbec nic veselého. Je to výkřik.
Zoufalý výkřik ztracený v závějích ticha. Výkřik umírajícího.
Nemesis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...