Y Gwir yn erbyn byd

Píseň pro stověžaté město

10. března 2007 v 12:00 | Sith |  Kaleidoskop mých článků
" ... Ticho. Pohledy všech ve dvorci se s posvátnou úctou upírají jedním směrem. Tam na místě, kde se krajina otvírá k východu, vysoko na kamenných hradbách stojí ona. Její dlouhý bělostný šat se v mohutných záhybech vzdouvá ve větru a paže pozvedá k obloze. Tam stojí jejich paní. Jejich kněžna. Široké rukávy zdobené na konci lemem zlatohlavu se vlní, vlají okolo štíhlých rukou a vlasy barvy slunce o poledni, spletené do silných copů, divoce víří vzduchem. Hlavu jí zdobí čelenka z navzájem propletených prutů tepané mědi a uprostřed ní září jediný nádherný jantar.
Nehýbe se, strnulá jako socha, jen víčka zavřených očí s sebou tu a tam zacukají. Dýchá mělce zrychleně. Hruď se jí trhaně zvedá a klesá.
Náhle prudce zvrátí hlavu a chraplavým podivně přeskakujícím hlasem vykřikne: " Vidím město... Město, jehož sláva hvězd se bude dotýkat..."
Poryv větru ji téměř svrhne z hradeb a pak znenadání odumře.
Žena pomalu sklopí hlavu, ruce bezvládně klesnou zpátky k tělu. Sotva patrně se zachvěje, jako vytržená ze sna.
Zezadu k ní přistoupí vysoký muž, plášť podšitý kožešinou mu u krku spíná drahocenná spona. "Má paní? ... Libuše? ..."
Žena k němu vzhlédne, na rtech jí pohrává zvláštní úsměv a oči má v tu chvíli obrovské. Bezedné jako dvě propasti. ..."
Den první
Pomalu vzhlédnu, na rtech mi pohrává zvláštní trochu nahořklý úsměv a moje oči jsou jako dva horké kaštany. Je září, ale léto ještě odmítá hodit flintu do žita. Nebe je modré. Tak modré, jako by ho někdo přetřel hustou temperovou barvou. Slunce hřejivě pálí a já sedím na obrubníku uprostřed Staroměstského náměstí. Mhouřím oči do slunečních paprsků a skrz záclonu spuštěných řas se rozhlížím kolem. Lidé. Jsou všude. Angličané, Němci, Rusové i Češi. Rojí se a hemží po celém náměstí jako mušky po opuštěných zbytcích karamelového dortu. Zakloním hlavu a slunce mi v tu chvíli přehodí přes oči oslepující plášť. Nic nevidím, ale nedá se říct, že by mi to příliš vadilo. Tiše sotva slyšitelně vydechnu. Je tohle to, co jsi chtěla, Praho? Davy turistů, deroucí se dopředu a ucpávající tvoje ulice jako zmatená stáda ovcí? Předražené restaurace, obchody světových značek na každém rohu a umaštěná krabička od hranolků válející se v zastrčené uličce? Je tohle ta tvá sláva sahající až ke hvězdám? Obrovské bilboardy, reklamy, stánky rychlého občerstvení a žebráci rozesetí po ulicích jako zapomenuté kuličky. Nemůžu si pomoct... Mám pocit, že jsi prodala svoji duši. Dychtivě jsi odhodila svoje šaty, vrhla se do náruče novověku. A minulost byla jen lehounký prach sedající na podlahu. Položila ses na postel pokroku a rozhodila vlasy po polštáři. Tak krásná... Tak povolná... Nebránila ses a ochotně roztáhla nohy před technický rozvojem. Milenka moderní doby. Smála ses a rty měla rudé. Rudé jako krev, která kdysi stékala po tvých hradbách. Nevěstka 21. století. Zarazím se. Ach, promiň. Snad jsem až příliš krutá. Snila jsi o slávě... A kdo vlastně dnes nesní?
Vstanu, rychle se propletu skupinou japonských turistů, uchváceně sledující orloj a zamířím k Staroměstské radnici, kde máme objednanou prohlídku podzemí. Ještě předtím než vejdu dovnitř, přelétnu náměstí pohledem. Zvuk stovek hlasů mi duní v uších jako lavina. Víš, Praho, občas... Občas je nebezpečné dotýkat se hvězd. Někdy se může stát, že vztáhneš ruku až příliš vysoko.
*******
Poslouchám výklad staršího pána a zády se opírám o drsný povrch stěny. Jsme ve sklepení několik metrů pod úrovní ulice. Právě tady jsou kořeny Prahy. Je to spletitý labyrint. Bludiště. Z dřívějších obytných domů se staly sklepy. Visívalo tady koření, maso uzené v kouři i kožené vaky s vínem.
Ale ve vzduchu je tu i něco jiného. Ztuhnu. Kyselý pach potu, špína, stará moč... a krev. Vězení! Ano, bývalo tu i vězení. Náš průvodce nám všechno barvitě líčí a já se dlouho dívám na lidská jména vyrytá do kamenného portálu nade dveřmi. Ne, tohle není dílko návštěvníků. Je to vzpomínka. Vzpomínka na temnotu vězeňských kobek. Křičí! Každou minutu! Každou hodinu! Všechny ty dny! Celé měsíce! Tma, hlad a zkřehlé prsty rozedrané až do masa. Zachvěju se a zdaleka to nemá nic společného s chladem tady dole.
Zbytek prohlídky ani příliš nevnímám a když pak zase vyjdu ven, trochu se pode mnou podlamují kolena.
Den druhý
Vyrazili jsme na Vyšehrad. Teď máme na chvíli rozchod a tak bloumáme po Slavíně. Je tu prázdno, až na pár německých turistů a nás. Mezi hroby si ticho zpívá svůj vlastní requiem. Vysoké náhrobky obrůstá břečťan a nad mrtvými těly slavných se sklánějí kamenní andělé. Každý hřbitov má v sobě něco zvláštního. I tenhle. Je to jako vůně vosku z hořících svíček a namrzlých rudých růží...
Projdu tepanou bránou a po cestičce sypané drobným štěrkem beze spěchu kráčím do parku k Libušiným lázním. Po chvíli se zastavím a zaujatě pozoruju místo, odkud prý kdysi skočil legendární Šemík s Horymírem. Na okamžik zadržím dech. Zvuk kopyt zběsile dopadajících na zem. Hlasité zdivočelé zaržání a skok. Koňské tělo vypjaté jako struna, dlouhá hříva vířící ve zběsilých pletencích vzduch a bezhlavý pád do temných kalných hlubin řeky. Přivřu oči a lehce se usměju sama nad sebou. Ty snílku. Bláhový snílku. Obrátím se a když odcházím, mám pocit, že na kůži ještě pořád cítím chladivý mokrý dotek vody.
************
Noc si rozpustila vlasy a hvězdy jsou jako zářivé hřebíky zapíchnuté vysoko do nebeské klenby. Stojím na Karlově mostě, opírám se o kamenné zábradlí a rozhlížím se kolem. V dálce se tyčí Pražský hrad. Teď v noci, když ho ozařují světla vypadá tak jinak... Neskutečně. Tajemná pevnost jen na kratičkou chvíli vynořená z bájí. Tas, rytíři, a máš-li dost odvahy přijď blíž. Přijď blíž a pokloň se těm hrdým nedobytným hradbám dřív než ti navždy zmizí z očí. Trhnu s sebou a odvrátím pohled. Na hladině Vltavy pableskují světla a Národní divadlo je zlatavá pohádka. Skloním hlavu a na rtech mi zahraje úsměv. Je jiný než v ten první den. Dobrá... Vzdávám se. Ještě pořád mi dokážeš vzít dech, Praho. Máš v sobě kouzlo. Je tam. Skryté hluboko v zemi. Ještě pořád tam je. Ach, neměj strach, věř mi, jsi krásná... Krásný anděl s pochroumanými křídly. Máš korunu z neonů a vysoko ve tvých věžích se prohání vítr. Slyším ho. Zpívá ti. Osamělý bard ztracený mezi elektrickými dráty. Zpívá a ztemnělou vedlejší uličkou nehlučně kráčí obrovský bílý lev. Snad jednou najdeš odvahu podívat se mu do očí... Zvednu hlavu a v očích mi tančí plameny pochodní, hořící u pouličního umělce nedaleko mě. Jednou...
Sith
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wenzel Eilen II. Wenzel Eilen II. | E-mail | 4. června 2009 v 22:38 | Reagovat

Krásné toto věru,
nemohu věřit tomu divu,
jak někdo schopen byl,
popsat Prahu jako ženu.

Libuše krutá žena byla,
do budoucna krev i zajíc,
k bydlení zde nás odsoudila,
ke středu Evropy kupce volajíc.

Komu čest, tomu čest

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...