Za nocí...

10. března 2007 v 12:11 | Sith |  Zrníčka povídek
Lesní potok s tichým šuměním uhání dopředu. Hledá si třpytivé cestičky mezi kameny a jako pěnivá sprška se přelévá z jednoho na druhý. Tiše zurčí, laškuje s maličkými oblázky a v závějích bublinek utíká dál...
Nehybně sedím na balvanu hned u říčního břehu a zadumaně pozoruju třpytivě pableskující vodní hladinu, jak si pohrává se spadaným jehličím. Tak krásná. Nevinná jako světýlka v očích dítěte. Něco ve mně s sebou prudce trhne. Oči mi samy zalétnou napravo, kde ve spleti kořenů leží pohozená prázdná láhev ze špinavě zeleného skla. Nápis na ní je ještě pořád čitelný a vodou prosáklý obrázek na etiketě se na mě pokřiveně šklebí. Ne! Hrdlo se mi křečovitě sevře a zpěv řeky zní náhle jinak. Zatínám prsty do dlaní takovou silou, až mi bělají klouby rukou. Bohové, to ne! Skláním hlavu a něco palčivě horkého mi pomalu stéká po tváři. Chvěju se a strnule se dívám dopředu. Ale není to jiskřivý lesní potok, co vidím.
Vzduch kolem mě se vlní a vysoko nad vrcholky stromů se nese křik dravců. Nevím, jak dlouho tak sedím a chladný kámen mě studí do kolenou. Pár minut? Hodiny? Co na tom záleží... Čas... Podivně se usmívám... Čas je jen obyčejné lidské slovo. Nic víc.
Něčí pohled se mi propaluje do kůže. Nevidím ani neslyším žádný pohyb a přesto... Přesto se něco změnilo. Je tam. Vím to. Cítím to.
Pomalu vzhlédnu a pohledem pátrám na druhém břehu potoka, kde se zvedá malé návrší pokryté spadaným jehličím. Stojí tam. Slova šeptaná do větru jedné noci... Vzpomínáš?
Stojíš tam a mlčky mě pozoruješ.
Vstanu a okamžik se do sebe vpíjíme pohledy. Zaševelení v korunách. Stoupám na první z kamenů v říčce a pak na další a další. Lem šatů si přitom máčím v ledovém proudu, ale co na tom sejde? Moje nohy jdou bez zaváhání, jako by to nedělaly poprvé. Ne. Není to poprvé. Doskočím na druhý břeh a na ztuhlých kolenou zamířím k tobě. Nehýbeš se. Čekáš. Šedý dole zablácený plášť ti u krku spíná proplétaná spona z dávno zašlého kovu. Nemáš pod ním žádnou tuniku, jen kalhoty stažené koženým opaskem. Do zlatých vlasů ti kreslí slunce medové odlesky. Máš je dlouhé až k pasu, místy spletené do copánků. Zcuchané.
Dojdu až k tobě a pohlédnu ti do tváře. Nad výraznými lícními kostmi žhnou dvě oči. Hluboké jako mořská propast.
"Přišlas..."
Ach, ano... Přišla. Ty víš, že přijdu. Vždycky.
Usměješ se, ale není v tom nic veselého. Štíhlé prsty opatrně setřou mokré stopy slz z mé tváře. Vezmeš mě za ruku a společně vykročíme mezi stromy. Bosé nohy měkce došlapují na suché jehličí.
Srdce mi zledoví v hrudi. Tam.. Tam před námi pod listy kapradí... Zapomenutá pokrčená krabička cigaret. Už zase. Ne. Já nechci. Nechci vidět. Ale nedokážu se nedívat. Obaly od sladkostí, plastové láhve a hned vedle na mechu... stará pračka, moly prožrané zbytky oblečení, zatuchlé koberce... Jako hnis. Hnis v otevřené ráně.
Vzteky se mi zatmívá před očima. K čertu. K čertu! Koušu se do rtů a sleduju tě zpod rozechvělých řas. Nic neříkáš, jen sevření tvých prstů zesílí až k bolesti. Osamělí. Ztracení v čase. Opuštění svým světem. A ten náš? Lidský?
Vlasy ti padají do obličeje, ale nemusím ho vidět, abych cítila tvoje zoufalství a hněv. Temný jako zaschlá zčernalá krev.
Mysl mám těžkou a v hlavě, jako by mi plula obrovská deštěm nacucaná mračna.
Proplétáme se lesem jako dva přízraky a slunce se pomalu kloní k západu. Stoupáme do kopce kolem pokřivených kořenů stromů a kamenů. Prsty mě svrbí a ve spáncích tepe. Je tady kouzlo. Někde hluboko v zemi, kam obyčejný člověk nedosáhne. Ale my nejsme obyčejní lidé. Ani jeden z nás.
Lesní paseka je malá, porostlá vysokou trávou a mechem. Stromy ji obklopují, jako by ji chtěly chránit. Pustíš mě a rozpřáhneš ruce. "Vítej v mém království," vykřikneš a je v tom podivná hořkost. Já vím. Vzpomínky někdy pálí. A tvoje slunce už dávno zapadlo za obzor. Zčernalá sláva a hrdost pohřbená v seschlém zkrabatělém listí. Já vím. Píseň přervaná v půli. Tam v dáli v mlhách zapomenutých časů třepotá se potrhaný praporec.
Popojdu pár kroků dopředu. Zapadající slunce zbarvilo oblohu do zlatoruda, jeho paprsky v provazcích prosvítají korunami stromů.
Ozvěna hlasů pomalu se ztrácející mezi stromy. Ržání zpěněných koní a dávno zasutá vůně březové kůry.
Otočím se k tobě a moc dobře vím, co čteš v mé tváři. Sílící poryv větru se prožene lesem a vřítí se na paseku. Zvednu ruce a škubnu sponou věznící moje vlasy. Pohodím hlavou a moje vlasy divoce víří vzduchem, stejně jako tenkrát. Stejně jako té noci, když jsem na oltář tmy poprvé položila své panenské tělo a pod noční oblohou tě zavolala. A tys slyšel. Zvednu k tobě oči a na rtech mi pohrává zvláštní úsměv. Vzpomínáš?
Rty se ti stáhnou do vlčího úsměvu. Přistoupíš těsně ke mně a prsty se letmo dotkneš mého přívěšku zářícího v posledních paprscích slunce. Má tvar hvězdy. Pěticípé. "Čarodějnice," zašeptáš. Obtočíš si moje vlasy kolem zápěstí, zvrátíš mi hlavu dozadu a políbíš. Když odkloníš hlavu, teče mi ze rtů krev. "Čarodějnice."
Zakloním hlavu a zasměju se. V gestu, které má připomínat pohlazení odhrnu prameny tvých vlasů a odhalím tak špičaté ucho. Nakloním se k němu a můj hlas je jako zaševelení listů v koruně stromu. "Pověz, kdo z nás je větší blázen?" Tělem ti proběhne zachvění, cítím tvůj kratičký úsměv.
Moje prsty si pohrávají s přezkou tvého pláště. Tiché cinknutí kovu o kov a šedavá látka se ve vzdouvavých záhybech snáší k zemi. Už dávno nemůžu zpátky. Zašla jsem po téhle cestě až příliš daleko. Nemůžu se vrátit. Nechci.
Na okamžik zadržíš dech a oči máš bezedné jako dvě tůně, když nechám svoje šaty měkce sklouznout z ramen. Trhneš koncem svého opasku a já stáhnu kalhoty ze štíhlých beder. Přes boky, zadek i záda se ti táhnou jizvy. Tenké bledé čáry na hladké kůži. Zapráskání biče svištícího vzduchem a výkřik zdušený v hrdle. Zamrazí mě a není to chladem přicházejícího večera.
Nebe nad hlavou se miluje se soumrakem, když se položím na tvůj plášť rozhozený v trávě. Ne, nemusím čekat dlouho. Skloníš se nade mnou a tvoje vlasy se mi spustí před očima jako opona. Rukou mi pomalu přejíždíš po lýtku a moje kůže je horká pod tvými dlaněmi. "Zvláštně voníš, divoženko," zašeptáš a pak mi mezi rty vklouzne tvůj jazyk.
Taky zvláštně voníš, můj smutný příteli. Voníš po větru a bolesti tak temné, až mě děsí. Voníš po dešti skrápějícím listy stromů. A já tu vůni znám.
Líbáme se tak hladově, až nám místy dochází dech a lesem se nese sténání, jak o sebe třou dvě potlučená těla.
Oheň... oheň a horkost propalující tělo jako požár.
Koušeš mě do krku, tvrdými polibky zraňuješ jemnou kůži a zanecháváš na ní bolestivé narudlé otisky.
Zoufalé naléhavé lačnění. Touha drásající duši jako divoké zvíře.
Svíráš mě v náručí a vůně mého těla ti zatemňuje smysly.
Dech zadrhnutý v hrdle a srdce ve zběsilém rytmu narážející do prsou.
Slyším sama sebe křičet a tvoje zdivočelé steny mi narážejí do uší. Zatínám ti nehty do zad až do krve.
Spalující závrať a bezhlavý pád do vířících hlubin.
Zakláníš hlavu v bezhlasém výkřiku.
Ležíš na zádech vedle mě a v rozhořelých očích se ti topí hvězdy. "Už lituješ, ptáče?"
Zabořím prsty do země a podívám se nahoru na noční oblohu. Litovat? Kdo ví... Možná bych měla... Změnils mě. Znamení vypálené do duše. Cejch. Už nikdy nebudu stejná. Nikdy nebudu mít jiného muže. Vím to. Oba to víme.
Posadím se, otočím se k tobě a pohlédnu ti do tváře. Máš bolavé oči, můj ztracený bojovníku. A já vím proč.
Zvedneš se na předloktí a přiblížíš tvář k té mojí. "Zahřej mě, vílo," šeptáš. "Chladno.... chladno je mi."
Usměju se skrz slzy, nakloním se k tobě a rukama ti kreslím na kůži podivné obrazce. Dlaně pomalými tahy kloužou po těle a konečky prstů lehounce hladí sametovou kůži.
Zvrátíš halvu a ochraptěle něco zasténáš v řeči, které nerozumím. Chvěješ se jako v horečce.
Nahnu se k tobě a v očích mi tančí stíny. "Pojď blíž, zlatovlasý. Pojď blíž a neptej se už na nic."
Jen se trhaně nadechneš, vjedeš mi rukou do vlasů a vpiješ se do mých úst.
Za nocí jako tahle... Za nocí, kdy hvězdy jsou jasné až k zešílení... Za nocí, kdy tma má v sobě vůni rosy ti tiše zpívám. Zpívám ti o ohni. Ach, věř mi, já vím, jaké to je. Mám srdce spálené na popel. Zpívám ti o bolesti, jakou žádný člověk nikdy nepozná. Prach staletí a němé slzy třpytící se na řasách. A naděje jako malý skřivánek vzlétající nad oblaka. Ach, ano drahý... já vím. Já vím a rve mě uvnitř na cáry. Zbořený most přes minulost. Jen bláhové mrtvé sny. Naděje bláznů.
Ale za nocí jako je tahle, když moje duše splývá s tvojí, je snazší uvěřit. Zapomenout. Aspoň pro tuhle chvíli. Za nocí jako je tahle...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám moje galerie?

Nádherné 36.4% (4)
Dobré 27.3% (3)
Jde to 0% (0)
Nic moc 18.2% (2)
Strašné 0% (0)
Uuuhhrgh...hrhhhrrrrrrrrrr....žblebt... 18.2% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...