Zapomenout (část 1)

31. března 2007 v 13:23 | Maidin |  Zrníčka povídek
6.března 2006
Lukáš
Je to moje vina. Krčím se v rohu poloprázdného pokoje a pažemi objímám kolena. Měl jsem to poznat už od začátku. Měl jsem to tušit. Měl jsem... Třeba bys... Je to moje vina! S tichým povzdechem skloním hlavu a natáhnu se pro skleněnou láhev vedle mě. Je víc než z poloviny prázdná a když ji zvednu, čirá tekutina v ní se vířivě zavlní. Zhluboka si přihnu a přimhouřím oči, když si vodka propaluje cestu k mému žaludku. Pít takhle na lačno je šílenství, vím. Jenže já nepiju. Opíjím se!
Zachvěju se a nechám láhev vyklouznout ze ztuhlých prstů. Tiché zařinčení skla, dopadajícího na podlahu. Ještě víc se schoulím do sebe a rozhlédnu se kolem. Jen jedna židle, naprasklé zrcadlo, pár sežmoulaných polštářů a prach. O moc víc tu toho nezbylo. Zarámovaná fotografie na zdi u okna visí nakřivo a okolo ní prázdná místa po dávno prodaných obrazech. Ostře bílé čtverce křičí uprostřed zešedlých zdí. Něco ve mně s sebou bolestivě škubne. Raději odvrátím pohled. A tam na zemi v rohu vlevo ode mě…
Vstanu,v nohách mi nepříjemně mravenčí, a na ztuhlých kolenou vykročím tím směrem. Nemůžu si pomoct, trochu se potácím. Jako opilý. Opilý? No, možná ano. Opilý... Ztracený ve tmě. Ale tady není žádná Ariadné, aby mě z ní vyvedla. Už ne.
Náhle stojím těsně u toho a svět jako by se celý rozostřil. Sehnu se a opatrně to zvednu. V šíji mi trne, ale nevšímám si toho. Jen nehybně zírám na to, co svírám v ruce. Vzpomínky někdy pálí. Zavřu oči a tisknu k sobě víčka tak silně, až mi před očima tančí světelné kruhy. Vzpomínky někdy pálí. Bolí. Moc! Vyčerpaně se napůl opřu, napůl zhroutím na zeď za mnou a bezvládně se sunu dolů. V prstech levé ruky pomalu mačkám pár zažloutlých stránek, ve spěchu vytržených z knihy. Knihy. Milovalas je, vzpomínáš? Hltala jsi stránku za stránkou a radovala se jako dítě z každého dárku tištěného na papíře. A tehdy, když jsem ležel v horečkách s chřipkou, jsi mi pro útěchu vyprávěla příběh. O zlatovlasé Grainne a Diarmaidovi. Příběh o ženě, zaslíbené jinému, a muži, který pro ni zradil. Odmítla se provdat za starce a nabídla svou duši i tělo jinému. A on přijal. Porušili zákony. Vzdali se všeho. Věčně na útěku... A přece nelitovali. Dvě srdce bijící ve věčné sladké agónii.
Snad bych to byl považoval za romantickou pohádku a snad bych se byl blahosklonně smál, ale tys mi v tom zabránila. Netušil jsem, že dovedeš tak vyprávět. Vtáhla jsi mě dovnitř jejich příběhu, ať už jsem chtěl nebo ne. Vdechla jsi jim život. Já je viděl. Diarmaida, jak na ni hledí a v pohledu se mu odráží plameny pochodní. Svíjejí se a tančí. Září... A on přivírá oči a stíní je dlouhými hustými řasami, jako by chtěl aspoň trochu zakrýt to znepokojivé světlo. A ji. Hrdou a krásnou, s vlasy zmítajícími se v poryvech větru jako pletence zlatých hadů. Věř mi, když jsi tam přede mnou s jiskřícíma očima splétala dohromady ten polozapomenutý příběh... Bylas jako ona!
Smála ses, když jsem ti to řekl. Naklonila se ke mně a tiše zašeptala, že pak tedy chceš, abych byl tvým Diarmaidem. A já jím byl. Rty se mi stáhnou do úsměvu, ale není v něm vůbec nic veselého. Já jím byl, protože jsem tě... Co na tom už vlastně sejde?! Kde jsou teď ta slůvka, která jsi mi šeptala do kůže? Kde?
Zatínám prsty až do masa, klouby na rukou úplně bílé.
Chce se mi křičet.
Pro slunce, ukryté v tvých vlasech.
Pro tvoje oči a to, co jsem v nich kdysi vídával.
Pro ty noci, kdy jsme za soumraku společně zastavili čas.
Pro všechno, na co si už nepamatuješ.
Zakláním hlavu, rty odtažené od zubů v bezhlasém křiku. Dlaň sevřená v pěst poprvé udeří do zdi. A pak zas, znovu a znovu. Nedokážu to zastavit. Mlátím rukou do zdi jako smyslů zbavený a je v tom všechno moje zoufalství. Bezmocný vztek. Smutek. Mám oči plné tmy a hlíny... V duši zakované stíny...
Dokážu přestat teprve až, když mi ruka tepe bolestí a pálí jako oheň. Omítku vedle mě zdobí jasně rudá skvrna. V tom okamžiku jako by mě opustily všechny síly. Najednou si připadám unavený a vyčerpaný. Roztřesu se jako v horečce a schovám obličej do dlaní. Sípavě přerývavě dýchám. Srdce zběsile naráží do hrudní kosti. A něco palčivě horkého mi pomalu stéká po tváři.
...Ach, Kristýn... Ty, bestie! … Proč?....
Jenom zaskučím. Tiše, strašlivě... Jako zvíře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...