Zapomenout (část 3)

31. března 2007 v 13:25 | Maidin |  Zrníčka povídek
O dva týdny později
Kristýna
Je mi špatně. Sedím zabarikádovaná na školním záchodku a jen silou vůle přemáhám zvracení. Žaludek se mi houpe, hrdlo svírá a hlavu mám jako jeden velký střep. V ústech odporně kyselá pachuť a svět jako by se rozplýval před očima.
"Kris?" Podle hlasu poznám Irenu, stojící za dveřmi mého úkrytu. Nebo vězení? "Je to moc zlé?," ptá se soucitně.
Místo odpovědi jen něco tiše zasténám.
"Je to kvůli té fyzice dneska?"
Jen zvednu oči v sloup a zahuhlám: "Ne." Dneska se mi totiž (opět) podařilo schytat za čtyři, ale to jak se právě cítím s tím nemá vůbec nic společného. Zvysoka kašlu, jak na tu pitomou fyziku, tak na profesora Řezáče, který ji učí.
"A hele, nejsi v tom?"
Kdyby mi nebylo tak blbě, asi bych se rozesmála. "Ne," vydechnu a zavřu vysíleně oči. "Luk si vždycky dává pozor a já taky. Beru prášky."
"Tak co se děje?," stará se Irena.
" Já nevím. Je mi tak... tak..."
"No, možná bych ti mohla pomoct," zarazí mě a bůhvíproč ztiší hlas. Slyším, jak něco pokradmu podstrkuje pod dveřmi. "Mám to od jednoho kluka z toho klubu Baroko,takže kdybys někdy zase potřebovala ulevit od problémů, víš, kde hledat. Říkaj mu "Pavouk", sama poznáš proč. Zboží má kvalitní, i když je dost drahej." Náhle se Irena uchichtne. "No,ale ty bys možná nemusela platit zrovna penězma."
Nechápavě zamrkám, ale Irena už je pryč. Skloním hlavu a dole na podlaze mezi kachličkami leží a jako by svítí svým vlastním světýlkem... Maličké bělounké psaníčko.
****
O pár dní později
Kristýna
Pobíhám po nočním klubu sem a tam... Jako pomatená včela. Kličkuju a proplétám se mezi lidmi, zastavuju se a zmateně rozhlížím. V hlavě mi zběsile tepe a po zádech stékají pramínky potu. Jednou dokonce nechtěně vrazím do nějakého chlápka u baru se sklenicí piva v ruce. Vztekle se po mě otočí, když mu skoro polovina vyšplíchne na zem. Ale já už jsem v tu chvíli o pár metrů dál a znovu se zoufale rozhlížím. Ne, není tu. Cítím jak se mě zmocňuje třas. Co teď budu.. To je...
S hlavou skloněnou se vypotácím ze dveří na chladný noční vzduch. Bezmocně se koušu do rtů a kolena se pode mnou div nepodlamují.
"Hej, krasotinko, nehledáš náhodou mě?" Tichý, ševelivý hlas za mými zády.
Rychle se obrátím, oči vytřeštěné, a srdce mi tluče jako o život. Za mnou stojí hubený holohlavý kluk. Khaki kalhoty a bílé tričko, které by už potřebovalo vyprat.
"Nooo?" Zakření se na mě. "Ztratilas snad řeč? Nebo je tu ještě někdo, před kým si netroufáš mluvit?" Rozhodí ruce v tázavém gestu a otočí se dokola.
Zprudka se nadechnu. Hlavu mu vzadu zdobí vytetovaný pavouk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...