Zapomenout (část 4)

31. března 2007 v 13:27 | Maidin |  Zrníčka povídek
Asi polovina června
Lukáš
Něco se změnilo. Ty ses změnila. Když jsi se mnou, jako bys skoro ani nevnímala, jako by ses obklopila neviditelnou zdí, za kterou mě nechceš pustit. Moc nemluvíš, do školy zajdeš jen občas a já mám pomalu pocit, že chodím spíš s omluvenkou napsanou do studentského průkazu než s normální holkou. Co se to probůh děje?
Kristýna
Je to jako svět za zrcadlem. Všechno je tak... Barvy. Tolik barev. Všude kolem mě. Víří, vlní se a spojují.
****
Listopad 2005
Lukáš
Udělal jsem něco? Proč se mi vyhýbáš? Nebereš mi telefony a když se stavím u tebe doma... Pane bože. Vypadá to tam jako, kdyby tě vykradli. Zmizela televize, rádio i některé obrazy. Proč jsi mi to neřekla? Nebo mi už nevěříš? Nechápu to. Mám pocit, že...
Kristýna
Nemám peníze, ale už to nedokážu. Nedokážu bez Toho žít. Obyčejný svět je jako černobílý. Dny zmatené a šedivé. Chtěla bych být někdo jiný a prožít dnešek jinak. Jsem tu přebytečná, cítím to. Přezrálá hruška, válející se kdesi v trávě pod stromem života. Jsem sama. Opuštěná. Je mi z toho smutno a připadám si tak prázdná. Jako puklá amfora.
****
Silvestr 31.12.2005
Lukáš
Jsem v koncích. Nakonec zkusím svou poslední šanci. Irenu. Umanutě tisknu zvonek před dveřmi vilky. Hlasité pazvuky, linoucí se zevnitř snad ani nepřipomínají hudbu. Konečně se dveře otevřou a v nich se zjeví Irena. Vypadá divně a mám pocit, že kdyby se pevně nedržela veřejí, skončila by na zemi.
"Je tu Kris?," snažím se překřičet ten ohlušující rachot uvnitř.
"Co? Kdo? Kris? Jo, někde se tu asi poflakuje," pohodí Irena se smíchem hlavou a málem se mi sklátí do náručí.
Kristýna
Cha, cha, cha.... Jsem skřítek, střežící hrnec zlata na konci duhy. Šedivý vlk, plížící se za mluvícím králíkem.
Žbluňk... Hej, počkej zlatá rybko já mám udici z pepře.
Stavím si pyramidu z kávy a vzduchu. Královna ze Sáby tančí na žhavých uhlících. Rusalce se šaty lepí na tělo a čůrkem z nich crčí voda.
Na rameni jednookého muže sedí dva havrani. Obrovský jasan kvete a na prsou zlatovlasé září náhrdelník ze zlata. Z křiku racků splétám si smích. Runy, šeptající na čepeli meče. Jsem osminohý kůň, pádící krajinou.
Čelenka z deště. Jsem dryáda, s vlasy propletenými vrbovým listím
Vážka padá do poháru s vínem, v měděném kotli se vaří nesmrtelnost a keltská čarodějka se hlasitě miluje se stromem. Jsem loďka bez plachet nehlučně plující na vlnách. Vůně jablek ve vzduchu.
Kamení kolem mě žhne. Vzpomíná na horkost lávy.
Na vlající zástavě se vypíná rudý drak. Má vojska už zase táhnou do krajiny.
Čas je jako spirála z písku.
Jsem klečící Veronika vztahující paže, v rukou bělostný závoj. Hříšně nestoudná Jezabel.
Breviář psaný horkým dechem a noc vtepaná do očí.
Svět se točí, vibruje a rozplývá...
Já... Já... Já jsem anděl. Podívejte, jak se na mých perutích zrcadlí slunce. Zakláním hlavu. Země je bez konce. Jsem anděl a teď... Teď roztáhnu křídla a vzlétnu až k nebesům.
Lukáš
Výkřik. Plný strachu a bolesti, zařezávající se až do morku kostí. Kris. Prudce odstrčím nechápající Irenu a rozběhnu se do zahrady. Kristýnko!
Zahnu za roh a tam tě uvidím. Ležíš nehybně jako hadrová panenka pod schody z terasy. Ne, to ne! V životě jsem neběžel tak rychle jako teď, mám pocit, že se mi trhají svaly na nohou. Doběhnu k tobě a kolena se pode mnou podlomí. Dech mi chrčivě hvízdá v krku. Bojím se s tebou pohnout, abych ti ještě víc neublížil. Bojím se... A ty zůstáváš zhroucená na zemi, jako předčasně zkosená květina, a neprostupný závoj vlasů ti kryje tvář. Pohřební rubáš? Bože, Kristýn! Zabořím prsty do trávy a vyrvu z ní celé chomáče. Zvrátím hlavu do nepřirozeného úhlu a v ústech cítím chuť vlastní krve z prokousnutého jazyka.
Pak to uslyším. Tichounké plačtivé zasténání. Málem se rozpláču úlevou. Kristýn, žiješ!
Znovu zasténáš, tentokrát hlasitěji, a pohneš se. Otočíš ke mně hlavu a skrz hustou oponu vlasů přiškrceně zašeptáš: "Luku?"
Padnu k tobě do trávy a rozklepanými prsty ti odhrnuju vlasy z obličeje. "Teď už bude dobře , Kristýn. Jsem tu . U tebe. Neboj se." V očích se ti zalesknou slzy, celá se třeseš jako osika a tvář máš pobledlou bolestí a šokem. Pak se rozpláčeš. Tak dětsky, zranitelně. Bezbranný motýl s rozdrcenými křídly.
Obejmu tě a schovám ve svém náručí. "To nic. To bude dobré, uvidíš. Postarám se o tebe." Líbám tě do vlasů a zlaté prameny se proplétají s horkými slzami. "To bude zase dobré."
Zacvaknu za námi dveře tvého bytu rozhodnu se neptat na nic, aspoň prozatím ne. Teď jsi se mnou a všechno bude v pořádku.
Trochu neohrabaně se vymotáváš z bundy a asi přitom zavadíš o zraněnou ruku, protože přitom bolestně zasykneš. Naštěstí není zlomená, jen pořádně dotlučená.
"Počkej, pomůžu ti," přeruším tvoji snahu, sundám ti z ramen bundu a chci ji pověsit na věšák. Dřív než si všimnu kabelky, stojící na skříňce pod ním je pozdě. Modrá taška se nebezpečně zakymácí a v příští vteřině se poroučí k zemi. Tiché žuchnutí a veškerý obsah kabelky se válí na parketách.
"Sakra, to jsem nechtěl," omlouvám se a sehnu se, abych to posbíral.
"Ne, nech to být. Já to udělám sama," nabízíš se ochotně. Možná až příliš.
"To je dobré. Mně to ruce neurve," kývnu hlavou a v rychlosti házím věci do tašky. Peněženka, mobil, adresář, pudřenka. Tak . Ještě lesk na rty, svazek klíčů a... Zalapu po dechu. Náhle mám pocit, že nemůžu dýchat. Tam mezi balíčkem papírových kapesníků, žvýkačkami a hřebenem leží čtyři malinká papírová psaníčka. Ne, to není.. To nemůže být. Sevřu ty titěrné obálečky do dlaně a podívám se ti do očí. "Co je to?," zašeptám.
Prosím, řekni že se pletu. Že ti to tam někdo dal. Řekni, že je to jen omyl. Zlý sen. Nedorozumění. Tak proboha řekni něco. Cokoli.
Mlčíš.
Jsem na nohou snad ještě dřív než na to doopravdy pomyslím. "CO JE TO?" Tentokrát už křičím. Hrdlo se mi svírá úzkostí a strachem. Mám strach. Strach, že tě ztratím. Že jsem tě už dávno ztratil. Prsty ruky drtí papírová psaníčka napadrť a lehounký jako sníh bílý prášek směšně pomalu padá k zemi.
A ty stále mlčíš a odvracíš pohled. Tak lhostejná... Apatická... Jako ovce, čekající na porážku.
Před očima mám najednou rudo. Nedokážu se už ovládnout. Rozzuřeně k tobě přiskočím a zacloumám s tebou takovou silou, až se ti vlasy rozlétnou do všech stran. Zoufalý i vzteklý zároveň. "Tak ty teď bereš drogy? Jak dlouho to trvá? Jak dlouho už?"
Zvrátíš hlavu a zasyčíš: "No a co? Tak si občas dám jedno piko. Co je ti do toho? Co je ti zatraceně do toho? Je to můj život!"
Ohromeně se na tebe podívám, na okamžik neschopný pohybu. Pak tě naráz pustím, otočím se a utíkám do tvojí ložnice.
"Počkej, Luku. Co blázníš! Stůj! Já vím, co dělám. Mám všechno pod kontrolou!," voláš za mnou, ale já tě neposlouchám. Už ne. Vpadnu do pokoje jako bouře. Zběsile otvírám skříně, schazuju věci z poliček. Hledám. Pohled mi padne na postel. Dva skoky a jsem u ní. Popadnu nezvykle naducaný polštář a jako šílený rvu bavlněný povlak holýma rukama. Jemná látka se mi v prstech trhá skoro stejně snadno jako papír. Hlasité rupnutí a šustění bezpočtu papírových psaníček řítících se k zemi jako bílá lavina. Ztuhnu uprostřed pohybu, srdce ledové hrůzou. Jako náměsíčný hledím na tu hromádku. Je tam dokonce i několik neuměle balených cigaretek.
Tiché kroky kdesi za mnou. Vejdeš, nevšímavě míjíš ten úděsný binec a překračuješ hromady rozházeného oblečení. Jen tak mimochodem, jako bych tu ani nebyl, se sehneš, zvedneš jednu z těch svinských cigaret a vložíš si ji mezi rty. Teprve pak se na mě podíváš. "Tak... Spokojen? Máš cos chtěl, ne?" Ironie v tvém hlase mě sráží na kolena. Kam se poděla ta slunce prozářená holka, která se se mnou smála? Podivně pokřiveně se usměješ a bůhvíodkud vylovíš zapalovač. "Co uděláš teď? Naplácáš mi na zadek a vezmeš kapesné, tatínku?"
Tehdy se ve mně něco zlomí. Z hrdla se mi vydere strašlivé skoro vlčí zavytí, jediným pohybem ti vyrvu cigaretu i zapalovač a všechno to schovám v kapse kalhot. Pak se sehnu, vezmu celou tu odpornou bílou hromádku do hrsti a zamířím k záchodu.
Chvíli jen tak překvapeně stojíš, ale pak ti to dojde. Dojde ti, co chci udělat.
"NE!," zaječíš a vrhneš se na mě. "To nesmíš! To nemůžeš!" Útočíš na mě jako v amoku, taháš za tričko, zarýváš nehty do zad. Ale mě nemůžeš zastavit. Ani ďábel by to teď nedokázal.
Se semknutými rty dojdu až k záchodové míse, všechno to svinstvo do ní hodím a spláchnu. Vzduch prořízne tvůj výkřik. "Ty parchante!" Otočím se k tobě.
"Ty hajzle! Cos to udělal!" Tvář máš smrtelně bledou a tu, která na mě hledí tvýma horečnatýma očima nepoznávám. Děsíš mě.
"Ty bastarde, já tě zabiju!" Sápeš se po mě s prsty rozevřenými jako dravčí spáry, ústa zkřivená v šíleném šklebu. Chci uskočit, ale v těsném prostoru záchodu nemám kam. Jen se bolestivě narazím o dveře a pak se na mě sesype déšť nadávek a ran. Jeden z tvých nehtů mi protrhne kůži na levé tváři. Cítím, jak mi po obličeji stéká horká krev. "Kris, vzpamatuj se!" Sevřu tvoje zápěstí do dlaní a přitisknu tě ke zdi. "Uklidni se! Dýchej. To přejde." Ale ty jako bys neslyšela. Svíjíš se mi a zmítáš v náručí jako smyslů zbavená a rozevláté biče tvých vlasů mě šlehají do tváře a po rukou. "Jdi pryč! Nech mě být! Nesahej ne mě!," křičíš.
"Proboha, Kristýn!"
"Vypadni!"
"Uklidni se, Kris ..."
"Vypadni!"
"Kristín, pochop..."
"Nenávidím tě!"
"Ale já..."
"Vypadni. To je konec. Copak to nechápeš? VYPADNI!"
Pustím tě tak náhle, že zavrávoráš a uhodíš se o zeď za tebou. "Jak chceš." Oči mám najednou tvrdé a chladné jako kusy ledu. "Jak chceš!"
Bloumám ulicemi města. Bludiště z betonu a železa. Nohy mechanicky jdou dopředu a oči se slepě dívají kolem. Nevidím. Neslyším. Cítím ve vzduchu prázdno. Cítím ho v sobě.
Procházím po chodníku a táhnu se podél bloků. Přízrak s myslí probitou hřeby. A čas má cenu okoralých máslových sušenek a slaných slz.
Když konečně dokážu vnímat, zjistím, že stojím tam, odkud jsem vyšel a jako uhranutý zírám na dveře domu, kde bydlíš. A náhle se rozhodnu. Vběhnu dovnitř a schody nahoru beru po třech. Ne, nenechám tě v tom. Nedovolím, aby ses utopila v tom bahně. Nedovolím to!
Odemknu dveře do bytu a tiše za sebou zavřu. "Kris?"
Chrčivé zasténání odrážející se od stěn.
"Kristýn!" Rozeběhnu se chodbou a rozrazím dveře do ložnice.
Nahé ženské tělo na posteli, mužské hekání a hříva zlatých vlasů visící z pelesti až k zemi.
Nohy jako by mi vrostly do země. Ležíš na posteli, Kristýn, nohy roztažené jako nějaká děvka a do tebe s hlasitými stupňujícími se výkřiky vráží svůj ztopořený penis nějaký... S přemáháním sil polknu nadávku a dál pozoruju toho holohlavého chlápka. Po celém zátylku má vytetovaného pavouka. Ó, ano, mělas pravdu, Kris, tohle je opravdu konec. Sama sis vybrala.
Cítím žluč až někde v krku. Chci se otočit a vypadnout odsud, když otevřeš oči a uvidíš mě. Šokovaně ztuhneš. "Luku, to není tak..." Co? Tak, jak to vypadá? Co mi to tu chceš namluvit? Že ten kluk s pavoukem na hlavě je tvůj ztracený bratříček?
Mlčky se otočím a jdu pryč, protože zůstat jen o chvíli déle zabil bych ho.
"Luku!" Ve spěchu za mnou vyběhneš na chodbu nahá, oděná je ve zlato tvých vlasů. Nahá a nádherná až k zešílení. "Luku, počkej... Já..." Rty se ti chvějí a hlas zajíkavě přeskakuje. Třesoucími prsty se lehounce dotkneš šrámu na mojí tváři. "Já..."
Bolestně se usměju a přitisknu ti prst na rty. Někdy je lepší mlčet.
Ach, ano, Kristýn. Ještě pořád jsi krásná. Krásná živoucí socha s mrtvou duší.
Letmo tě políbím do dlaně a podívám se ti do tváře. Zpod víčka ti stéká jediná osamělá slza.
"Sbohem, Grainne," zašeptám.
****
6.března 2006
Lukáš
To je všechno. Žádný happy end. Tohle totiž není pohádka ani ta přeslazená cukrátka červené knihovny. Neviděl jsem tě od toho dne, co ses jako nějaká lehká holka dávala tomu parchantovi. Později mi jedna dobrá duše řekla, že to byl drogový dealer. Špína a hnis na zlámaných křídlech. Stálo ti to za to, Kristýn? Pro trochu trávy a perníku. Nebo to tentokrát už nebylo jen za psaníčka?
Prudce se zvednu, před očima se mi míhají mžitky, a musím se opřít o zeď, abych se neodporoučel k zemi. Spánky jako by mi svíral železný svěrák.
Sám nevím, proč jsem se sem dneska vrátil. Co jsem tu hledal? Tebe? Tak čistou a nevinnou jako dřív? Jen prázdný byt a prach zatuchlých vzpomínek. Nic víc jsem tu nenašel. Zmizela jsi jako suché listí odehnané větrem. Kdoví, možná ses z toho dostala anebo si teď pravidelně pícháš. Nevím. Už nechci vědět.
Vykročím k oknu, celá záda ztuhlá. Je zataženo a po obloze plují mračna, jako obrovské temné baldachýny. Prší.
Když procházím kolem zrcadla, zarazím se. Tvář, kterou mi vrací málem nedokážu poznat. Ztrhané rysy a vystouplé lícní kosti. Zcuchané pramínky smolově černých vlasů zmateně padající do obličeje. Rty rozkousané až do krve. A oči. Moje oči.. Kriste Ježíši! Zděšeně ucouvnu. Jámy plné doutnajícího ohně.
Co se to se mnou stalo?
Co jsi mi to udělala?
Křečovitě sevřu čelisti a dřív než si uvědomím, co to vlastně dělám, udeřím. Pláč tříštěného skla.
Zavřu oči.
Ne, nezkoušejte se do mě vcítit a říkat, že chápete. Jděte k čertu se svou lítostí. Já vám o ni nestojím.
Otevřu oči a víčka jako bych měl z olova. Plouživě dojdu těch pár kroků k oknu. Otevřu ho a záplava chladivých kapek mi zkropí tvář. Okamžik prostě jen hledím ven. Déšť. Šumí v korunách stromů, rostoucích dole pod okny, a zpívá na listech. Déšť. Neúnavně bubnuje do střech a zurčí v okapech. Dopadá na poloprázdnou ulici, kde po chodníku jen tu a tam pospíchají rozevřené deštníky, jako navlhlé barevné balónky. Ve vzduchu je cítit svěžest a mokrý asfalt.
Zaryju prsty do bíle natřeného rámu okna a odvrátím se. Bože, je mi zima. Je mi strašlivá zima. Ale ne po těle.
Zajedu rukou do kapsy kalhot, vylovím cigaretu a vložím si ji do úst. Prsty se mi přitom třesou jako v záchvatu zimnice. Tiché cvaknutí a záblesk plynového zapalovače. Nažloutlý plamínek se zatřepotá a já zhluboka potáhnu. Na chvíli zadržím dech a teprve potom vyfouknu sloupec hustého kouře. Má zvláštní trochu podivnou vůni i chuť. Bude to asi tím, že to není obyčejná cigareta. Je to joint. Tráva, maruška, marihuana...
Znovu popotáhnu. Šlukuju kouř a nechám ho putovat až tam dolů. Až k plicím. Hořce se přitom usmívám. Ne, nemějte péči. Svoje obavy si klidně můžete odpustit nebo je třeba doma schovat do sklenice od okurek. Já totiž vím, co to se mnou může udělat. Já to na rozdíl od tebe, Kristýn, vím. Vím, že se ze mě může stát dokonale vygumovaný idiot, který zapomene i svoje vlastní jméno. Jenže to je přesné to, co chci. Zapomenout!
KONEC
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 endrysk endrysk | Web | 17. května 2007 v 16:35 | Reagovat

máš to tu moc pěkné...až budu mít více čásku,přidám si tě do spřátelených,ju?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...