Zapomenout (část2)

31. března 2007 v 13:24 | Maidin |  Zrníčka povídek
17.září 2005
Kristýna
Profesorka Trsavá se upřímně snaží zaujmout celou třídu pro českou literaturu 20. století, ale popravdě zrovna dvakrát se jí to nedaří. Je září a slunce se nejspíš pomátlo a rozhodlo se nás usmažit zaživa.
Stěží potlačím zívnutí a rozhlédnu se kolem. Tři čtvrtina třídy neposlouchá, další se nudí a ten zbytek se snaží předstírat, že je to zajímá. Pár lidí má na lavicích pouzdro, někteří se zmohli i na sešity a třídní premianti si do nich dokonce i píšou. Aspoň někdo zachraňuje naši čest, napadne mě a oči mi samy zalétnou k Lindě, která se snaží nenápadně posvačit a Michalovi vzadu, který jí víc než zdatně sekunduje. Irena si nepokrytě lakuje nehty, Petr esemeskuje jako divý a Honza si uši zazátkoval sluchátky discmana. Ospale se otočím dopředu, vyštrachám z tašky propisku a rozhodnu se aspoň něco málo si zapsat. Poočku na tebe mrknu, zda si taky hraješ na pilného studenta.
Sedíš vedle mě, zamyšleně si popotahuješ černý culík a ve mně to vzbudí naprosto nepatřičné asociace. Noc za okny, rozkopané peřiny, dvě těla tisknoucí se k sobě. A tvoje zuby na mém rameni v bezdechém výkřiku...
Do vzpomínek se mi hlasitě rozkřičí zvonek. Prudce nadskočím a překvapeně zamrkám. Zatímco profesorka vychází ze dveří, uvědomím si, že jsem patnáct minut zasněně civěla do prázdna a pohrávala si s propiskou v ruce. Jen se na mě pobaveně zašklebíš a v očích temných jako nebe o půlnoci ti vědoucně zablýskne.
Zaskřípění křídy o tabuli. To u tabule stojí Irena a cosi tam svým protáhlým rukopisem čmárá. Písmenka se mění ve slovo, přibývají čísla a výsledek... Adresa? No, ano je to adresa.
"Hej, lidi, slyší mě všichni?," otočí se do třídy. Vysoká, možná trochu moc hubená. Vlasy nabarvené na křiklavě rudo a ostříhané nakrátko. Přestoupila k nám odněkud z Opavy asi před týdnem. "Dneska večer pořádám takový malý večírek na uvítanou a všichni jste srdečně zváni. Adresu máte na tabuli. Tanec, hudba, zábava... Všechno bude. A možná přijde i kouzelník." Zasměje se hlasitě a zamíří do lavice.
S očekáváním se na tebe podívám. "Mohli bychom tam zajít, ne?"
"Promiň, nemůžu," omluvně se na mě podíváš. "Babička slaví narozeniny a beze mě by to tam nepřežili."
Zklamaně si povzdechnu. "No, tak nic." A ty, když vidíš, jak se tvářím se rozesměješ a dodáš: "Vždyť můžeš jít sama, Kris. A já se tam pro tebe večer možná stavím, jestli se dokážu odervat od babiččiných domácích koláčů."
S úsměvem pohodím hlavou. "Tak fajn. Platí."
O pár hodin později
"Neměj strach. Je to úplně neškodné."
"Když já nevím..." Rozpačitě hledím na očividně podomácku balenou cigaretu, kterou mi Irena dala do dlaně.
"Ale prosím tě, co by se ti asi tak mohlo stát? Každý to tu kouří. A je snad někdo z nás nějaký závislák?"
Očima přelétnu místnost. Sedíme většinou na polštářích, na zemi postává pár láhví a někteří kolem vypadají... no trochu zvláštně.
"Nebo jsi snad ještě nikdy nic nekouřila a máš strach?," usměje Irena chápavě. Má divné oči, zorničky jako špendlíkové hlavičky.
"Ne, o to nejde. Občas si zakouřím..."
"No, tak vidíš..." Nenechá mě Irena domluvit, ale já jí taky skočím do řeči: "Jo občas si zakouřím, ale vždycky jen vodní dýmku."
Irena se ke mně nakloní. "Podívej, Kris, ale mezi tou tvojí dýmkou a naší marijánkou není v podstatě žádný rozdíl, víš? Proč to kouříš? Pro pohodu a dobru náladu? A proč myslíš, že to děláme my?" Krátce popotáhne ze svého jointa a zasměje se. "Vážně se nemáš čeho bát, věř mi. Zkus to, je to úžasné. Jako pohled za zrcadlo. Do úplně jiného světa. O něčem takovém se ti ani nesnilo. Můžeš o tom číst, ale dokud to nezkusíš sama, nepochopíš! Nikdy! Stojíš před tajemnou třináctou komnatou a v ruce držíš klíč. Tak, co máš odvahu vejít?"
Zadržím dech. Pomalu sklopím oči a zamyšleně otáčím cigaretou v prstech.
****
Lukáš
Tisknu tlačítko zvonku. Noc se dneska rozhodla vyšňořit to hávu ze zářících hvězd a na obloze se nepotuluje jediný mráček. Pravda nejdřív jsem chvíli váhal, jestli jsem tu správně, protože z Ireniny adresy se vyklubala moderní vila se zahradou o rozloze aspoň hektaru, vlastním bazénem a lesíkem u nejvzdálenějšího konce plotu. No, ale podle toho rámusu jsem se nespletl.
Znovu zazvoním a netrpělivě se rozhlédnu kolem. Je něco po desáté, ale dřív jsem to opravdu nestihl. V duchu si už radši připravuju omluvu, když se náhle otevřou dveře a v nich...
"Jé, Luku, ty už jsi tady?" Rozesměješ se, ale tenhle smích u tebe neznám. Je takový... Jiný. Než stačím cokkoli říct, pozveš mě dokonalou pážecí úklonou dovnitř. Vlasy ti přitom přepadnou dopředu a pár pramenů mě šlehne přes zápěstí. Stále v úkloně ke mně zvedneš obličej, ve tváři něco z čeho se mi rozbuší srdce. V polosvětle pouliční lampy máš najednou oči jako dvě bezedné tůně. Hluboké modré propasti. Modré až k bolesti. A já do nich padám. Propadám se hloub a hloub. Topím se.
Pak se v okamžiku prudce narovnáš, ukážeš rukou dovnitř domu a já mám pocit, že to všechno byl jen sen. Zdálo se mi to? Zradila mě vlastní představivost? Tak trochu zmatený vejdu dovnitř. Zavřeš za námi dveře a vedeš mě dál. Všude je cítit nahořklý kouř, skoro ho vidím jak v chuchvalcích pluje u stropu. Po zemi se povalují prázdné i plné láhve, skleničky, nedopalky cigaret... Zastavím se a bezděky ucuknu před lavinou šíleného smíchu. Jako bys dokázala číst moje myšlenky, rozhlédneš se kolem a zpod přimhouřených víček se na mě podíváš. "Nelíbí se ti tu, co?"
"No, uhmmmh..."
Nahlas se zasměješ a já strnu, protože tvůj smích se něčím podobá tomu předchozímu. Ani nevím jak, ale za chviličku se octneme na velké kamenné terase se schody vedoucími do zahrady.
"Tak tady je to lepší, ne?" Zacvrlikáš a vyhoupneš se na masivní obrubu terasy, rozpřahujíc ruce jako provazochodkyně.
Nevěřícně to sleduju a nedokážu se ubránit úsměvu. "No, jak tak pozoruju ... Někoho tady bude zítra bolet hlava. Jste to pořádně rozjeli, co?"
"Rozjeli?" Ladně seskočíš a dojdeš až ke mně. "Rozjet to teprve můžeme, Lukášku."
Chci něco říct, ale to už tvoje rty hebce zatápou po mých. Mají chuť vína a ještě... Ještě něčeho. Přitiskneš se ke mně a tvoje ruce mi vjedou do kalhot.
"Blázníš?" Zprudka se od tebe odtrhnu a těžce dýchám. "Tady?"
Jen se mlčky pousměješ a oči máš náhle opět obrovské. Popadneš mě za ruku a táhneš po schodech dolů do zahrady až na její samotný konec pod koruny vysokých stromů. Pustíš mě teprve, když nám vila i se svým honosným bazénem zmizí z očí.
"Co to..." Nenecháš mě domluvit. Jediným vláčně pomalým pohybem dovolíš svým šatům sklouznout na zem. Nemáš pod nimi nic. Dech se mi zadrhne v hrdle. Překvapeně couvnu, až zády narazím na mohutný kmen stromu, a uchváceně tě sleduju. Měsíční paprsky se prodírají větvemi stromů, kreslí na tvojí kůži sametové stíny a tvoje tělo svítí uprostřed toho všeho jako soška vytepaná z mořského příboje. Pohneš se, zakloníš hlavu... A pak náhle tančíš. Tančíš, bělma vyvrácená až k nebi. Prohýbáš se, vlníš a točíš v rytmu huby, kterou neslyším, a tvoje nohy měkce tepou zem. Štíhlé paže vzlétnou do vzduchu a vlasy víří všude kolem jako bouřková mračna. Zvrátíš tvář a směješ se. Směješ se a jsi nádherná jako smrt. A děsivá jako to, co se rozhořívá uvnitř mě.
V tom se zarazíš a pohlédneš na mě. Divoženka překvapená cizincem. Zamrazí mě v zátylku, když ke mně nehlučně vykročíš. Žhavá vlna se prožene celým tělem. Pletence zcuchaných vlasů ti hladí nahá záda a bolavé vílí oči jsou zaklesnuté do mých.
Otřesu se jako v horečce a prsty se zaryjí hluboko do vrásčité kůry stromu. Ne, nepočkám než ke mně dojdeš. Rychle jako šelma se vymrštím, strhnu tě k sobě a líbám. Divoce a zběsile. Až k nepřežití.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám moje galerie?

Nádherné 36.4% (4)
Dobré 27.3% (3)
Jde to 0% (0)
Nic moc 18.2% (2)
Strašné 0% (0)
Uuuhhrgh...hrhhhrrrrrrrrrr....žblebt... 18.2% (2)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...