Květen 2007

Vampirismus

30. května 2007 v 17:46 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
Vampyrismus a upíři
Tvrdí se, že stejně jako byl odstraněn například mor, tak zmizeli i upíři dávných legend. Docházím však k závěru, že tomu tak není, a že zvláštní stav, který antika nazývala vampyrismus, je zodpovědný za jisté formy duchovních poruch a s nimi spojeným špatným fyzickým zdravotním stavem.

Vampyrismus v rodině

Měla jsem možnost pozorovat mnoho případů chorobného vztahu mezi dvěma lidmi. Mezi matkou a dcerou, mezi přítelkyněmi, mezi matkou a synem, mezi mužem a ženou. Mezi partnery vždy došlo k negativnímu jednání. Tyto případy ukazují vždy stejné symptomatické komplexy:
  • zvýšenou vnímavost
  • bledé tváře
  • vyhublé tělo
  • celkovou slabost
  • pocit onemocnění
  • rychlou únavu
Bez výjimky všichni tito lidé byli snadno ovlivnitelní, proto také snadno manipulovatelní. Pozoruhodné bylo to, že přerušení chorobných vztahů způsobilo zřetelné poruchy u druhého (dominujícího) partnera. Pokládali jsme za nutné vždy tyto dva lidi na nějaký čas od sebe oddělit.

Vampyrismus magnetickou aurou

Podle našich zkušeností může vědomě, nebo vesměs nevědomě, jeden partner pomocí telepatie a magnetické aury vysávat něco z druhého partnera. Jsou-li partneři od sebe odděleni, pak toto vysávání přestává. Dle mého mínění se upírství může objevit jen tam, kde je již vyvinuta schopnost výstupu éterického dvojníka. To není nic neobvyklého ve východní a jižní Evropě. Commander Gould popisuje tyto případy na Filipínách. Má-li tento nízký démon nazývaný "Ghule" chuť na lidskou krev, jde na louku, na které se pečlivě ukryje v trávě, zadrží dech a upadá do transu. Tímto se osvobodí jeho astrální tělo, které letí až do některého domu a saje krev z vhodné osoby, až tato někdy celkovou slabostí zemře. Zažila jsem také jeden případ vampyrismu. Moje přítelkyně mi vyprávěla o 12ti letem chlapci, žijícím v domě, ve kterém bydlela. Hoch se cítil špatně, byl bledý, jakoby bez krve. Jeho stav se většinou zhoršil, když navštívil svého strýce, válečného invalidu, který se přistěhoval z Francie. Při jedné návštěvě strýc přímo kousl hocha do krku a sál jeho krev. Chlapec měl pocit, jakoby se na jeho potížích podílel i nějaký duch. Každý večer ve stejnou dobu začali výt v okolí psi. Pak se otevřely v domě okenní dveře vedoucí na verandu, i když byly sebelépe uzavřeny. Tento úkaz se opakoval každého večera. Pozvala jsem na místo našeho učitele, který nám předával okultní zkušenosti, a který mi tenkrát pomohl, když mne ta dobrá paní ohrožovala nožem. Učitel prohlásil, že se zde jedná o nějaké duchovní bytosti. Zhasli jsme světla a v rohu místnosti, kam nám učitel ukázal, jsme spatřili slabé záření. Když přítomní do tohoto místa vztáhli své ruce, pocítili šimrání, jakoby ruce ponořili do vody napuštěné elektrickým proudem. Pak nastal hon na čarodějnice. Toto zářivé něco bylo zahnáno do koupelny a tam zničeno. Po tomto zničení pocítil hoch úlevu.

Metoda připotání elementála v magickém kruhu

Metoda, kterou použil učitel, spočívala v tom, že tento elementál byl připoután do magického kruhu, z kterého se nemohl vzdálit a pak pomocí útrpnosti a soucitu vstřebán. Když učitel ukončil tuto operaci, upadl do bezvědomí. Byl to stejný způsob, jakým jsem tenkrát zničila vlka. Avšak vstřebání projekce jiné osoby je mnohem těžší a může být provedeno jen zasvěcencem vysokého stupně, jakým byl učitel. O tom, jak přišel strýc ke sklonům, které vedly k tomu, že hocha pak vysával, jsme se dozvěděli později: Když na západní frontu byly vyslány oddíly z východní a jižní Evropy, byli mezi vojáky i takoví, kteří ovládali černou magii. Když zemřeli, zůstali ve svých astrálních tělech a sáli krev ze zraněných. K zemi připoutaná duše upíra se mnohdy připojí k jedné osobě, která se pak může upírstvím nakazit. A tak zřejmě tehdy, když tento strýc byl raněn a ležel někde dosti dlouho, byl vysáván nějakým maďarským upírem a sám posléze projevil sklon k upírství. V těchto případech je lékařská věda bezmocná. Diagnóza většinou vypovídá o osobě, která opětovnou ztrátou krve umírá. Je-li podezření z upírství, je nutno hledat pomocí zvětšovacího skla maličká bodnutí nebo ranky, které jsou pouhým okem neviditelné. Hledat musíme především na krku, pod ušima, v podpaždí, na ušních boltcích a u žen na prsou. Tvrdí se, že osoba, která má sklon k upírství, mívá mimořádně dlouhé špičáky. Sama jsem jeden takový případ viděla a opravdu špičáky byly o polovinu větší a delší než ostatní zuby a byly ostré jako jehly.

Doporučujeme vám celou publikaci Psychická sebeobrana od Dion Fortune.


Indiáni a smrt

30. května 2007 v 17:39 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
"není smrt. Je to jen změna světů" (Seattlle)


Čas je věčně se opakující cyklus. My lidé jsme vynalezli čas a říkáme, že je pomíjivý. Ale jen proto, abychom odpoutali pozornost od skutečnosti, že jsme to my, kdo pomíjí…

Dýmka

Dýmka je jako otevřená bible. Pro indiány je dýmka ,,země na které sedíme a otevřené nebe". Duch je všude kolem. Kouř z dýmky stoupá přímo do duchovního světa, ale funguje to oběma směry. Tím kouřem přes troubel dýmky k nám proudí síla zase dolů. Když dýmku držíš, tak tu sílu cítíš. Z dýmky přechází přímo do těla. Dýmka není pouhá věc, je živá. Dýmka jsme my. Troubel je naše páteř, hlavička naše hlava. Kámen je naše krev. Otvor v hlavičce jsou naše ústa a kouř, který z ní stoupá, je náš dech. Viditelný dech. Když stojíme na Zemi a pozvedáme posvátnou dýmku, tvoří troubel přes člověka, přes naše vlastní tělo, most od země k obloze k Wakhán Tánka. Když se dýmka naplní posvátnou směsí, představuje všechny bytosti žijící na zemi. V dýmce jsou všechna stvoření Wakhán Tánka. Posvátna dýmka je srdcem všech obřadů. Všechnu moudrost je možno poznat prostřednictvím dýmky. Wakhán Tánka se usmívá, protože při obřadu s dýmkou jsme jako jeden celek - země, nebe, všechny živé bytosti i ikčé wičháša - lidské bytosti. Zajímavostí je, že pokud se Indián nechal portrétovat nebo fotit, chtěl být na obrázku se svou dýmkou...

Vzpomínky

Vůni tvých vlasů, noc, hvězdy a maliny
všechno co nestihl jsem udělat a říci
Vzpomínka na jedny prázdniny
Co si nosím v srdci


I když mě to táhlo jiným směrem
(a srdce bije pro jiné)
i tak se z toho jen tak neproberem
a ten obraz ve mně zůstane


Čas letí dál jak splašené koně
názory své často neměním
mám dvě dcery a teď žiju jen pro ně
a na rameni nosím znamení


I když tě to táhlo jiným směrem
(a srdce bije pro jiné)
to víš, že se z toho neproberem
a Manitou nám jednou promine...


KASPO - ten, který běží s bizony

NEWGRANGE- mystické srdce Irska

30. května 2007 v 17:33 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
Paprsek, zpočátku úzký jako tužka, se rozšířil v pás o šířce patnácti centimetrů. Světlo odrážející se od podlahy bylo tak jasné, že plně osvětlilo hrobovou komoru. Slunce putovalo dál na západ a paprsek se zužoval, až zavládla opět naprostá tma...
Fascinující je, že jediný den v roce, o zimním slunovratu 21. prosince ozáří na sedmnáct minut hrobovou komoru jasný sluneční paprsek.
Kopcovou hrobku Newgrange, asi třicet kilometrů severně od Dublinu, lze označit za největší architektonický div pravěku. Jeho vznik se odhaduje zhruba na dobu kolem roku 5000 př.n.l.. Při jeho výstavbě muselo být přemístěno dvě stě tisíc tun kamení.
Po tisíciletí ukrytý Newgrange
je prehistorická stavba, obklopená sytě zelenými Midlands podél východního pobřeží. Byla po staletí považována za přírodní pahorek. Skutečnost, že jde o kamenný památník, byla odhalena roku 1690 při silničních pracích, ale i potom byl ještě dlouho lákadlem jen pro ojedinělé návštěvníky. Teprve roku 1962 započal archeologický výzkum. Vědci nalezli v kamenných korytech hrobky. Vedle lidských kostí zde byly také pozůstatky šperků a kultovních předmětů.
Třiačtyřicet vertikálních kamenných kvádrů nesoucích desky tvoří dvacet metrů dlouhou, úzkou chodbu, vedoucí do hloubky pahorku a zakončenou třemi komorami. Do kamenů jsou vyryty podivné znaky: hadovité a klikaté čáry, dvojité spirály a geometrické symboly. Kvádry prehistorické budovy jsou pevně spojeny. Odvodňovací žlaby se starají o suchost a konstantní teplotu v nitru, to proto, aby zde stavitelé své předky zanechali nedotčené po celá tisíciletí.
Lidé se schopnostmi proroků?
"Nemáme ani tušení, kdo byli ti lidé kteří byli pochováváni tak výlučným způsobem," konstatuje O´Kelly, který vedl vykopávky v Newgrange až do roku 1975. "Nemuseli to být žádní králové, kněží nebo kmenoví náčelníci. Možná to byli neobyčejní lidé, kteří byli obdařeni prorockými nebo léčitelskými schopnostmi."

Stopy v křemenu

Jev, který ozáří hrobovou komoru jednou do roka mezi 8:58 a 9:15 hodinou ráno při zimním slunovratu, odhalili O´Kelly a jeho muži náhodou. Narazili nad vchodem na pravoúhlou štěrbinu, napolo uzavřenou pravoúhlým blokem sloužícím zřejmě jako šoupátko. Rýhy v křemenu naznačovali, že s šoupátkem se v minulosti často pohybovalo. Když je otevřeli, vznikl nad vchodem uzavřeným pětitunovou kamennou deskou úzký otvor, který byl jako vchod pro lidi rozhodně příliš úzký.

Sluneční paprsek

Podle legend, které kolovaly mezi vesničany, mělo v den slunovratu dopadat do hrobky světlo. A skutečně 21.prosince 1967 se dočkali důkazu. Musel to být povznášející pocit, když nad protilehlým břehem řeky Boyne vyšlo slunce a když oranžově zbarvený paprsek dopadl střešní štěrbinou přímo do nitra hrobky. Paprsek, zpočátku úzký jako tužka, se rozšířil v pás o šířce patnácti centimetrů. Světlo odrážející se od podlahy bylo tak jasné, že plně osvětlilo hrobovou komoru. Slunce putovalo dál na západ a paprsek se zužoval, až zavládla opět naprostá tma.
...Smysl tohoto zařízení v hrobové stavbě ještě stále nikdo nevysvětlil.

Tajemství Ďáblovy věže

30. května 2007 v 17:30 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
Legenda indiánů
Uprostřed zvlněných pastvin táhnoucích se od obzoru k obzoru se zvedá jako přízrak osamělá skála. Podobá se masivnímu pařezu, který jako by vyrůstal ze zalesněného hřbetu. Indiáni skále říkali Věž zlého boha, protože věřili, že na jejím vrcholu sídlí zlovolný bůh, který za bouří buší do hromových bubnů. Když v roce 1875 plukovník Richard I. Dodge doprovázel ke skále geologickou expedici a uslyšel tuto legendu místních Indiánů, inspirovala ho k obdobnému anglickému pojmenování Devils Tower (Ďáblova věž).

První chráněny národní monument USA

Tato esteticky neobyčejně působivá skalní věž se v roce 1906 stala prvním chráněným národním monumentem USA. Zvedá se 389 metrů nad zalesněné návrší, při úpatí má šířku kolem 300 metrů a horní plošina je široká 85 metrů.
Zrozená v podzemí
Původ tubusovité skály je prozaický a v podstatě velmi prostý. Je to magmatická výplň starého sopečného sopouchu, který vedl k dnes již neexistující sopce. Čedičová tavenina, tlačená vrstvami usazenin vzhůru, uvízla po posledním sopečném výbuchu v přívodovém komínu pod povrchem, kde pozvolna tuhla a typickým "čedičovým" způsobem krystalizovala do mnohoúhelných sloupců, dlouhých až 80 metrů. Ono zbytnělé úpatí "pařezu" jsou zbytky natavených usazenin, které se v sousedství žhavého tělesa měnily v takzvané metamorfované tvrdé horniny, nazývané porfyry. Nedaleká říčka Belle Fourche během věků usilovně odplavovala měkké usazeniny a z nich se postupně začala zvedat temná, tvrdá skála. Je pravda, že vypreparovaných čedičových sopouchů je po světě roztroušeno na tisíce, ale žádný není tak impozantní jako Ďáblova věž.

Obr v dálce

Její charakteristická silueta je vidět na vzdálenost 160 kilometrů a zbrázděné stěny porostlé lišejníky mění barvu tak, jak se mění světlo v průběhu dne. Je jako maják uprostřed nedohledných prérií a po všechny věky sloužila poutníkům jako významný orientační bod, který jim spolehlivě ukazoval cestu.
Nešťastník čekal na vrcholku na své zachránce šest dlouhých dnů
Plukovník Dodge o vrcholu skály říkal, že je "nepřístupný všem, kdo nemají křídla". Ale mýlil se. Netušil, že tam nahoře žijí chřestýši, čipmankové a ještěrky, které chytají hmyz soustředěný kolem opuncií a dalších bylin. Nevěděl, že tam nahoře je malá skalní zahrada. Tu objevil až 4. července 1893 místní rančer William Rogers, který jako první člověk zdolal skálu pomocí svého horolezeckého "žebříku" - dřevěné kolíky spojené lanem zatloukal do svislých štěrbin a povzbuzován davem diváků dosáhl vrcholu. Od té doby byla skála dobyta mnohokrát, ale nejkurióznějším návštěvníkem byl asi horolezec-parašutista, který na vrcholové plošině dobrovolně přistál a dolů se chtěl spustit po laně. Lano mu ale spadlo a nešťastník na své zachránce čekal šest dlouhých dnů.

Štěkot ze skal

Na území jedinečného přírodního monumentu, blízko říčky Belle Fourche, žije rovněž chráněná kolonie psounů prérijních. Jsou velcí asi jako králíci a navzájem se dorozumívají štěkavými zvuky. V podzemí si budují rozsáhlá města s mnoha východy a málokdy opouštějí své označkované území. U vchodů do podzemí a na návrších mají své strážce, kteří je včas varují. V případě nebezpečí celá kolonie bleskurychle mizí v děrách.

Australské posvátné krajiny Uluru

30. května 2007 v 17:17 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
Uluru
Uprostřed australské pouště stojí obrovský pískovcový masiv Uluru (Ayersova skála), který australští Pitdžantdžatdžarové, Kukaťové a další národy Západní pouště pokládají za svatý. Podle zdejších domorodců tu sídlí nadpřirozená bytost Wanambi, Duhový had. Na tomto místě prý došlo k bitvě duchovních bytostí, když Kunia, Kobercový had, který žil v Uluru, odmítl navštívit obřad na území dalšího hada jménem Liru. Nastal boj a v něm vzniklo Uluru.

Zem jako živoucí ikona - Ayersova skála

Austrálci svou zem s jejími přírodními výtvory po mnoho tisíc let uctívali jako živoucí ikony. Na posvátných krajinných útvarech stojí veškerá víra domorodců, všechny jejich obřady i příběhy, protože země je pro ně fyzickým projevem Doby snění - oné chvíle mimo čas, kdy byl stvořen svět. Domorodci věří, že posvátné místo je nadáno zvláštní mocí, která je v různých částech Austrálie známa jako miwi nebo jako džang. Tuto tajemnou sílu je podle nich na posvátných místech často cítit, zejména tam, kde se dodnes konají tradiční obřady. Jednotlivá domorodá společenství mají na starosti řadu takových posvátných míst, z nichž každé je zasvěceno činům různých nebeských hrdinů neboli duchů Doby snění, mytických bytostí, které podle domorodé tradice stvořily Zemi. Posvátné místo stojí a padá s příběhem Doby snění, na němž je založeno. V Austrálii jsou do kopců "vepsány dějiny", protože události z Doby snění tu vtiskly do země svůj příběh - Zemí kdysi dávno procházel ten či onen duch Doby snění a vytvořil přitom krajinu a její prvky, které jsou tu podnes. Dílem těchto duchů je prý každá řeka, rokle, kopec, potok či pohoří.
Klíčník energie posvátného místa
Uchovávat energii posvátného místa má na starosti "klíčník" nebo správce. Pod jeho vedením se odehrávají všechny obřady, on sám uchovává v paměti všechny písně, při rituálech vzývá duchy Doby snění. Australští domorodci věří, že posvátné místo zůstane živé jen s jeho aktivní podporou. Nenajde-li se nikdo, kdo by od něj úřad přejal, posvátný kus krajiny se podle nich stává obyčejnou zemí. Když k tomu dojde, domorodci ji často označují jako "jalovou zem" a někdy do takových míst dokonce přestanou chodit.


Pro Austrálce země představuje skutečnost duchovní i fyzické povahy. Zpěvem o jejím stvoření v Době snění oslavují blahodárnou sílu, která z ní vychází.

WICCA - svatba čarodějů

29. května 2007 v 18:46 | čerpáno z panna.cz |  Magie a okultismus

SVATBA ČARODĚJŮ - handfasting

Čarodějové mají vlastní svatební obřad, kterému říkají spo­jení rukou (handfasting). Slovníky toto slovo definují jako "zasnoubení, podmíněné manželství, soukromé manželství". Spojení rukou u čarodějů zahrnuje všechny ryto typy. Přede­vším samozřejmě nejde o "legální" manželství, které by bylo uznáváno státem. Čarodějové, kteří chtějí získat legální sta­tut pro své manželství, absolvují navíc civilní svatbu, a někdy dokonce i církevní, pokud to jejich svědomí a po­stoje dovolí. Pod širokým zastřešením anglikánské církve je například pár pastorů, kteří ochotně oddají páry, o nichž vě­dí, že jsou čarodějové. Koneckonců hrstka duchovních, sice malá, ale opravdová, patří také mezi zasvěcené čaroděje (ale nemám v úmyslu je tu jmenovat) a ještě větší počet duchov­ních se zájmem sympatizuje s okultismem jako takovým.

Jako tolik věcí spojených s wiccou i spojení rukou zname­ná, že se dotyční čarodějové rozhodli brát je vážné. Jedním extrémem může být záměr obřadně oznámit přátelům Ce­chu, že žijí spolu a že si přejí být považováni za dvojici, po­kud a dokud se nerozhodnou jinak. Na druhém konci škály může stát rozhodnutí ještě trvalejší než ono "dokud nás smrt nerozdělí", protože souvisí s pojetím "druha duše", kdy vztah je chápán jako vztah trvající několik inkarnací jdoucích po sobě.

Pojetí duše, která je druhem nebo družkou jiné duše, je v okultismu velmi staré. Zrcadlí se to i v legendě o Bohyni: "Abys naplnil lásku, musíš se znovu vrátit ve stejnou chvíli a na totéž místo jako tvoji milovaní, musíš se s nimi setkat a poznat je a pamatovat si je a znovu je mi­lovat." Toto "znovu" znamená pro mnoho lidí mnoho věcí. Někteří lidé dospějí k závěru, buď intuitivné nebo pomocí náročného procesu známého jako "konzultace s akášickými záznamy", že se již spolu setkali v minulém životě nebo že jejich současný vztah má něco společného s nenaplněnou karmou, s břemenem duchovních dluhů a úvěrů, které se přenášejí z inkarnace do inkarnace, dokud se tako­vá pohledávka nakonec nesplatí. Jiní, kteří také spoléhají na svůj okultní vhled, zase třeba usoudí, že je jim od této chví­le předurčen vztah, jenž potrvá mnoho životů. A jiní se zas osudu neklanějí a prostě se rozhodnou, že si přejí, aby to tak bylo. Pro takové lidi je podobné prohlášení (zejména je-li ri­tuálně potvrzeno a dovršeno velikým rituálem ve "skuteč­né" formě) závazkem věrnosti, který slouží jako vzorec i pro jejich budoucí životy. Proto je tento rituál patrně nejzávaž­nějším magickým skutkem, který kdy učiní.
Wiccanské spojení rukou akceptuje všechny tyto postoje, od dočasného spojení přes rozhodnutí pro trvalý partnerský vztah na celý život až k závazku vůči druhovi nebo družce vlastní duše. Wiccanský zákon k tomu říká jen to, že spoje­ní rukou je platné v první instanci na rok a den. Když uply­ne tato doba, dvojice může vyhledat velekněze a velekněžku, kteří je spojili, a oznámit jim, že si přejí se rozejít. Pokud to neudělají, znamená to, že jejich spojem trvá. Spo­jení rukou k sobě dvojici nepoutá navždycky (dokonce ani na jeden život ne), bez ohledu na jejich budoucí pocity. Nic­méně rozhodne-li se dvojice, že jejich duše jsou v partnerském vztahu, a je-li toto rozhodnutí rituálně prohlášeno a ri­tuálem potvrzeno, pak je také zavazuje trvale. Takové spoje­ní je však vlastním dobrovolným skutkem dotyčné dvojice, kterým záměrně uvádí do pohybu psychické síly, o nichž ví, že je nebude moci zvrátit zpátky. Nejedná se tedy o něco, co by ukládal velekněz nebo velekněžka nebo nějaká pravidla Cechu.

Spojení rukou je tedy oslavou, při níž dvojice získává to, co se do tohoto spojení ní rozhodla vložit, posílené o přítom­nost a dobrou vůli přátel.

Je to veselá oslava tak jako všechny svatby a květin je při ní vždycky víc než dost. Celý kruh na zemi je utvořen kvě­tinami. Dvojice obvykle přinese náruče květin, které si sama vybere, a k nim se pak přidávají kytice jednotlivých členů sboru. Další květiny zdobí oltář. Podle tradice lze používat i ovoce. Na oltáři se z květů zhotoví koruna. Když je kruh nakreslen a velekněz s velekněžkou zau­jmou svá místa, je dvojice přivedena dovnitř. Obvykle bývá skvostně oblečena, záleží na tom, jaké má sbor možnosti, i když jde jenom o svrchní oděv na nahém těle, který bude později odložen. Dvojici obvykle přivádí jiný pár, který je jí obzvlášť blízký. Přivede ji k oltáři a potom se připojí k ostat­ním členům sboru stojícím v magickém kruhu. Muž i žena pokleknou (žena vlevo) a velekněz vzývá Bo­hyni. Vzývání začíná podobně jako Vzývání Luny a kněz pokračuje a žádá Bohyni: "ochraňuj tohoto syna a dceru člověka a odvrať od nich zlo a ve zmatek uveď každého, kdo by se rouhal proti pravému světlu tvé moud­rosti".

Dvojice se pak postaví. Sejmou jim roucho, aby je pomaza­li. Velekněžka se dotýká muže a velekněz ženy olejem, vínem a rty podle toho, jakého stupně dosáhli: čaroděje prvního stupně obráceným trojúhelníkem, čaroděje druhého stupně pomažou obráceným pentagramem a čaroděje třetího stupně pentagramem vzpřímeným.

Dvojice si znovu klekne a velekněžka je osloví: "Vězte, že v knize osudu stojí psáno, že se máte spojit a nikdy již roz­dělit. Nadarmo káže mnich a kněz proti hvězdám, bude, co bude. Proto doufejte a radujte se, ó, děti času. A spojujíc ny­ní vaše ruce, sezdávám vaše duše."
(Jsou to tradiční slova, v nichž je zřetelná ozvěna dávných konfliktů. A záleží jen na dvojici, aby je pochopila tak, jak je pochopit chce.)

Velekněžka sejme z oltáře korunu z květů, posvětí ji zemí (pentaklem), vodou, vzduchem (kadidlem) a ohněm (svící) a přejíždí jí nad hlavou nejdříve muži a potom ženě. Velekněz drží levou ruku nad dvojicí a zvedá pravou: "Vy, vládcové strážních věží, ó, mocný Bože, ó, jemná Bohyně, buďte svědky zasnoubení těchto dvou mladých srdcí..." Vy­zve magický kruh i oltář, aby zasnoubení dosvědčily, a stej­ně tak slunce i vzduch. "I když jsou formou odděleni, nechť duše drží spolu, v zármutku i v radosti, a když konečně že­nich s nevěstou jedno jsou, ó, hvězdy, kéž již trápení, kterým jste jim povinovány, vyčerpalo své jho, nechť nesouží je žád­né nebezpečí a neruší žádná zlovůle a nad manželským lo­žem nechť jim v míru záříte, ó, hvězdy..."
Ženich s nevěstou si nyní přísahají, že se vezmou "při zá­padu slunce a při východu hvězd", čímž slova svatebního obřadu skončí. Zbývá ještě jeden tradiční obřad. Na zem vedle nich položí násadu smetáku, kterou oba přeskočí. Velekněžka ji po­tom zvedne a rituálně za nimi zamete všechny zlé vlivy a vymete je ven z magického kruhu. Velekněz nakreslí před novomanžely pentagram. Víno a koláče jsou požehnány běžným způsobem a podá­vají se všem kolem. Někdy ještě následuje veliký rituál, ale není to nutné, zá­leží na rozhodnutí snoubenců. A pokud následuje, opět zá­leží jen na nich, zda jej budou považovat za rituál, jenž ve vší vážnosti dovrší spojení jejich rukou, nebo zda se sobě navzájem oddávají ještě závazněji jako duše spřízněné i pro další životy. Nikdo se jich na to nebude vyptávat, pokud se sami nerozhodnou to říct. Když je po všem a členové sboru se po rituálu zas vrátí do místnosti (pokud byl slaven veliký rituál), svatba přechází do běžného slavení, tak jako každý jiný večírek.

WICCA - čarodějnictví

29. května 2007 v 18:40 | čerpáno z panna.cz |  Magie a okultismus
Čarodejnictví
Původní středověké církevní poje­tí čarodějnictví, vycházející z biblického podání, dáva­lo pojmu čarodějnictví zcela jiný obsah než současní kulturní antropologové a etnologové, kteří jej nezříd­ka a neprávem ztotožňují s magií: čaroděj je pak po­dle jejich pojetí v podstatě šaman. Naproti tomu církevní Otcové považovali čarodějnic­tví za službu ďáblu, vykonávanou prostřednictvím různých tajných praktik a za účelem poškozování či ničeni druhých (maleficium - malum facere, tj. kona­ti zlo, neboť to je ďáblu milé). V tomto smyslu se čarodějnictví v podstatě kryje s primitivní černou magií. V průběhu XIV. stol. pak s představou maleficia splynula představa strigy (čarodějnice) a čarodějnictví bylo přisuzováno zejména ženám; stalo se jednou z nejtěžších forem kacířství a vyvolalo kruté pronásledování inkvizicí. Přísně vza­to však za čarodějnice byly pokládány i ženy, které ďábla pouze uctívaly, a čarodějnictvím se tak stalo i uctívání ďábla.

Tribunál Veheny 777

Již r. 777 zřídil Karel Veliký "hrozný tribunál Veheny", aby v Německu po­tíral čarodějnictví. Čarodějnice či striga bylo původně "noční strašidlo ženského původu", které usmrcovalo nemluvňata a vyhledávalo sexuální styky. Obraz stri­gy popsal již Ovidius (Fasti VI, 131 a násl.); znovu se pak objevuje v pověstném právním kodexu Lex Salica (kolem r. 900), jemuž předcházel zákon Karla Veliké­ho z r. 785 proti strigám.

Letící Striga

S představou strigy souvisí později představa čarodějnice letící v noci na sabat, i když podle některých autorů obraz strigy letící naholi na noční rej se objevuje již u Chaldejců. Při vykopávkách v Ninive byla nalezena deska, kde je výraz, který se překládá jako "kus dřeva, na němž létají čaro­dějnice". V různých kulturních oblastech pak měl po­jem čarodějnice různý akcent: u Germánů to byla že­na mající pakt s ďáblem, ale také "moudrá žena" (vědma), u Italů žena vyvolávající nadpřirozenými způsoby lásku nebo nenávist a škodící lidem zvláštní­mi kouzly, u nás kromě toho také "baba kořenářka", která pomáhá léčit. Čarodějnictví bylo ponejvíce spo­jováno s ženami a jeho fenomenologie je odvozena ze způsobilostí, které jsou čarodějnicím přisuzovány.
Mury-druhy, Alptraum, noční můra
Velkou roli hrály čarodějnice v kultuře starých Ger­mánů, kteří pro ně měli dva výrazy: die Hexe (slovo, které původně znamenalo "lesního ducha" a bylo spojováno s moudrostí) a die Zauberin (čarodějnice v negativním slova smyslu). Kromě toho rozeznávali ještě mury-druhy, zlé ženské duchy, kteří vnikají skuli­nami do ložnic a usazují se spícím osobám na prsou (české "tlačení můry", což vyjadřuje i německý termín Alptraum, tj. "noční můra").

Čarodějnický pakt s ďáblem

Nadpřirozené síly byly přisuzovány i vědmám a "kořenářkám", a proto v li­dové kultuře není čarodějnictví přikládán jen negativ­ní význam (v pohádkách však tomu tak převážně je). Také spojení čaroděje a čarodějnice s ďáblem není nutným předpokladem čarování, neboť to bylo často provozováno ve formě "přírodní magie" (magia naturali), tj. na základě znalostí skrytých a tajených účinků různých bylin, věcí a činností. Také podle sv. Tomáše Akvinského spojení čaroděje s ďáblem nemuselo mít nutně podobu formálního paktu - již pouhé vzývání ďábla je podle něho pakt ("ipso facto pactum est"), přičemž tento teolog rozeznává "pactum expressům" (pakt vyjádřený nějakou formou) a "pactum tacitum" (mlčenlivý pakt).

Makiu 1854

Nejstarším pramenem o čarodějnic­tví pravděpodobně je babylónské klínopisné dílo o osmi tabulkách nesoucí název Makiu (Upálení), na­lezené r. 1854 v Asurbanipalově knihovně v Ninive. Toto dílo přináší téměř všechny poznatky o čaroděj­nictví, které byly za středověku známy inkvizitorům.

Egyptské papyry

Dalšími prameny byly staroegyptské a řecké papyry o čarodějnictví. Všechny tyto prameny mají řadu spo­lečných znaků a popisují stejné praktiky; jednou z nejrozšířenějších je "volt", který je založen na principu "pars pro toto" a je charakteristický pro li­dové čarodějnictví i v současnosti. Princip však není výrazem mentálního primitivismu, jak soudí kulturní antropologové, nýbrž skutečně existujících okultních vztahů, jak na konci XIX. stol. potvrdil A. de Rochas svými experimenty s exteriorizací senzibility.
J. Hansen o historii čarodejnictví
Jeden z největších znalců čarodějnictví J. Hansen (1900) rozeznává v historii čarodějnictví tři periody, přičemž vrcholem je mu r. 1750. První perioda trvá od r. 400 do r. 1230 a vyznačuje se tím, že čarodějnictví je chápáno pouze jako provozování škodlivých kouzel a je poměrně mírně trestáno, např. ukládáním pokání. V této době chybějí ještě představy později s čaroděj­nictvím úzce spojované, jako představa strigy, sabatu, pohlavního styku s ďábly, proměňování lidí ve zvířata a další. Čarodějnictví je spojováno s pohanstvím a u Franků je chápáno přímo jako vzývání pohan­ských bohů. Možnosti čarodějnictví jsou brány jako silně omezené. Pravděpodobně francký kodex Canon Episcopi (v.) z r. 906 připouští možnost maleficia, avšak odmítá řadu představ o čarodějích jako pohan­ské bludy - např. noční jízdy bohyně Diany a jejího ženského průvodu na zvířatech a další. Existují sice již čarodějnické procesy, ale jsou vzácné.

Čarodějnictví spojeno s meleficiem

V druhé pe­riodě v XI. a XII. stol., v době scholastiky, se zájem o čarodějnictví u teologů prohlubuje a čarodějnictví jespojováno s maleficiem, a to opět s přispěním démo­nů (scholastika se systematicky zabývala démonologií). Objevují se znovu zmínky o nočních letech čaro­dějnic a není odmítána ani možnost proměny čarodě­je ve zvíře (např. ve vlka - pozdější vlkodlactví, lykantropie). Uznává se též možnost inkubátu a sukkubátu.

Bula papeže Innocence IV. z r. 1484 - hon na čarodějnice

Rozhodující však je, že se čarodějnictví spojuje s paktem s ďáblem, a tedy s nutným odpadnutím čaroděje od církve. V této době se také rozšiřuje řada kacířských sekt (kataři, valdenští a jiní), hovoří se o uctívání ďábla a satanistických sdruženích. Připra­vují se podklady pro pověstnou bulu papeže Innocence IV. z r. 1484, jíž začíná kruté pronásledování čaro­dějnic. Tato proslulá bula Summis desiderantes affectibus (S palčivou lítostí), nazvaná jako každá počáteč­ními slovy svého textu, má tento úvodní text: "S palči­vou lítostí jsme se dozvěděli, že v některých krajích Horního Německa, zejména v provinciích, městech, vesnicích, osadách a v biskupství mohučském, kolín­ském, trevírském, salcburském a brémském jest mno­ho osob obojího pohlaví, které nejsouce pamětlivy své spásy, odpadly od víry, pěstují pohlavní styky s inkuby a sukkuby a svými kouzelnými formulemi, průpo­věďmi, zaklínáním a jiným bezbožným pověrečným jednáním, věštěním, přestupky, zločiny a hrozbami ni­čí porody žen, zvířecí mláďata, plody na poli, hrozny na vinicích, ovoce na stromech, ba dokonce muže, že­ny, dobytek, ovce a různá jiná zvířata, také vinice, za­hrady, louky, pastviny, pole, obilí a zeleninu všeho druhu; dále že trápí a sužují dokonce muže a ženy, dobytek, skot, ovce, zvířata vůbec, mučí je hroznými vnějšími a vnitřními bolestmi a útrapami a brání mu­žům v plození, ženám v početí a oběma v pohlavním styku; kromě toho se neštítí zapřít samu víru, kterou přijali při svatém křtu, svými bezbožnými ústy a pá­chati jiné bezbožné věci, přestupky a zločiny na po­pud nepřítele lidského pokolení k záhubě svých duší, k urážce božího majestátu a ke zhoubnému příkladu a zármutku mnohých jiných lidí." Tímto nepřítelem lidského pokolení byl míněn ďábel. Čarodějnictví je spojeno s maleficiem a především se ženami.
Marie Terezie - ukončení honu na čarodějnice
Teprve císařovna Marie Terezie (asi pod vlivem svého osvíce­ného osobního lékaře G. van Swietena) považovala čarodějnictví za projev duševní zaostalosti a dila předávat jeho případy nejvyššímu soudu, jehož vyjádření si nechávala předkládat ke konečnému rozhodnutí.
Lidové čarodějnictví dnes
Čarodějnictví trvá do dnešní doby převážně ve dvouformách: především ve formě lidové, nezřídka spoje­né s obchodováním s "kouzly", zejména v krajích s nízkou životní úrovní (jižní Itálie, Sicílie), a dále ve formě zvrhlého kultu, jehož obsahem je předstírání adorace Velké bohyně podle starých po­hanských ritů v rámci sexuálních vybočení. Nicméně čarodějnictví má své teoretiky, kteří se po­koušejí dokázat, že navazovalo na pohanské tradice. M. A. Murrayová (1960) a G. Gardner (1955) ukazují, že čarodějnictví je návratem k pohanskému uctívání přírody a její plodnosti.

Wicca

Obřady čarodějnického kultu Wicca (ze staroanglického slova čarodějnice), který se rozšířil v polovině padesátých let 20. století, jsou pokusem o napodobování pohanských rituálů. Podnět k tomuto hnutí dala M. Murrayová svým dílem o kul­tech čarodějnic v západní Evropě (1921). Prvním ve­leknězem kultu byl G. B. Gardner (1884-1964). Ritu­ály kultu Wicca se provozují v nocích měsíčního úplňku a ovšem zejména o Valpuržině noci z 30. dub­na na 1. květen, která je nocí čarodějnic.Biblí novodobého čarodějnického hnutí The Book of Shadows (Kniha stínů), která byla nepo­chybně inspirována spisem Aradia; její autor C. C. Leland píše: "Každá žena je ve svém srdci čaro­dějnicí." Špatná interpretace tohoto výroku inspirova­la představitelky novodobého feminismu k oslavám žen-čarodějnic a čarodějnictví, které je v této podo­bě jen karikaturou pohanských kultů oslavy pří­rody.

Kamenné aleje v Carnacu

29. května 2007 v 18:06 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
Vesnička Carnac ve Francii má nejen jednu z nejkrásnějších pláží v Bretani, ale je proslulá také pro své četné prehistorické památníky jako jedno z významných nalezišť pravěké kultury. V délce celých kilometrů táhnou se tu aleje s více než třemi tisíci neotesanými kameny, z nichž některé vedou přímo do moře.

Geometrické útvary

Existenci dalších tisíců menhirů, které se v průběhu doby rozpadly, byly použity na stavby domů nebo klesly do vln Atlantiku, můžeme dnes už jen tušit. Tyto zmizelé kameny komplikují řešení otázky, jejíž původ leží v 6.tisíciletí př. Kr.. Při pohledu z výšky se zdá, že některé velké a menší menhiry tvoří gigantické geometrické obrazce. Lze vystopovat přesné trojúhelníky o přeponě sto sedmi metrů a stejných poměrech stran 5:12:13. K čemu sloužily, není známo. V každém případě vyjadřují trojúhelníky v antické mytologii harmonii vesmíru. Keltům naznačovali tři vývojové kroky všech bytostí, křesťanům symbolizovaly trojjedinost.
Jednotlivé soubory byly postaveny podle pevných měřítek, ze kterých lze usuzovat na vysoce vyvinutou techniku ve střední době kamenné. U takovýchto staveb jde o užitou vyšší geometrii. Bere totiž v úvahu jak zakulacení země, tak rozdělení na stupně a astronomické měření úhlů.

Čáry rovné jako šňůra

Nad nejvyšším evropským menhirem, Er Grah u Locmariaqueru ve vzdálenosti patnácti kilometrů od Carnacu, objevil anglický archeolog profesor Alexander Thom spolu se svým synem osm čar, které vedou do nejrůznějších směrů, přičemž se čáry táhnou nad jinými uměle vytvořenými hromadami kamení stále rovně jako šňůra. Jedna z těchto linií začíná například u Trevasu, probíhá krátce podél pobřeží, překračuje Morbihanský záliv, křižuje obrovský menhir a pokračuje šestnáct kilometrů dál do Quiberonské zátoky.

Rolníci a rybáři jako stavitelé?

Asi před čtyřmi tisíci lety žili v oblasti Carnacu Armorikánci, jejichž předky je třeba hledat v cromagnonských lidech, první rase homo sapiens známé z Evropy. Byli to rolníci a rybáři a odvažovali se na lehkých člunech z proutěného pletiva na širé moře. Jak mohli tedy postavit tisíce matematicky správně uspořádaných kamenných sloupů, dopravit na místo tři sta čtyřicet osm tun těžký kolos z Locmariaqueru a zasadit do krajiny podle předem promyšlených plánů velkoplošné trojúhelníky?

Technická inteligence

Je sotva pravděpodobné, že by těžká břemena přenesli telekineticky silou svých myšlenek kněží znalí kouzel, nebo že by kolosy dopravilo na válcích po nerovné krajině tři tisíce lidí. Nebo je snad třeba tvůrce těchto velkolepých památníků vůbec neřadit do doby kamenné? Působila tu technická inteligence, která přišla z vesmíru? Jisté je, že některé z velkých kamenných a chodbových hrobů, jež se našly kolem Carnacu, jsou mladšího data, a že přírodní památníky byly, soudě podle nalezených hrobových darů, posvátné.
Duchové a příběhy o strašidlech
Kameny z Carnacu a ostatní Bretaně nejsou izolovaným jevem. Nacházíme jich tisíce všude po Evropě, ale také v Africe, od severu až na jih po Gambii a Senegal. Jsou opředeny bezpočtem pověstí a legend. Menhiry jsou často spojovány se zjeveními duchů a jiných přízraků. Některé menhiry jsou považovány za zakleté bytosti, které v určitých dobách tančí a postupují k blízké řece, aby se napily. V očích soudobých mystiků spojují se ve starých kamenech kosmické síly s energiemi země a jejich působení se může projevovat pozitivně, nebo negativně. Mnoho pokusů o vysvětlení vzniklu a mystického pozadí těchto kultovních objektů bylo již vysloveno, ale jejich původ a účel zůstane patrně ještě dlouho v temnotách.
Prehistoričtí svědkové z kamene
Megality jsou až jedenadvacet metrů vysoké a až tři sta padesát tun těžké uměle opracované kameny, uspořádané většinou do geometrických útvarů (kruhů, trojúhelníků). Před postavením megalitu bylo třeba vyhloubit jámu, do níž byl kámen zasunut. Tak zní klasický výklad archeologie.
Menhiry jsou megality stojící samostatně v krajině a často jsou na nich vytesané znaky jako hadi, sekery nebo geometrické obrazce. Velký menhir v Locmariaqueru u Carnacu byl vysoký jedenadvacet metrů a vážil se svými třemi sty čtyřiceti osmi tunami o čtyřicet tun víc než plně obsazený jumbo-jet. Jeho smysl je záhadou. Archeologové se mimo jiné domnívají, že to mohl být krajový milník.
Dolmen je bretaňský název pro hrobku. Z příčně postavených kamenů se vytvořila komora. Na nich leží plochý kámen jako střecha, takže dolmen se podobá obrovskému stolu. Často mívají takové hrobky ještě předsíň.
Legendy
Ke carnackým megalitům se pojí mnoho legend. Jedna vypráví o svatém Corneliovi. Údajně ho měli nutit, aby se obětoval pohanskému bohu, on ale uprchl z Říma do Bretaně. Armádu římského císaře, která ho pronásledovala, proměnil zbožný křesťan pouhými modlitbami v kameny. Od té doby tvoří tyto kameny carnacké aleje...

Reinkarnace

29. května 2007 v 17:52 | čerpáno z panna-cz |  Záhady a tajemství
Ve 20. století se začala myšlenka reinkarnace prosazovat i v západních společenstvích. Gallupův průzkum veřejného mínění uskutečněný v roce 1981 ukázal, že 21 procent amerických protestantů a 25 procent katolíků věří v reinkarnaci...

Více životů a reinkarnace?

Žil Varnasírí Adikari opravdu víckrát než jednou? Varnasírí se narodil 9. listopadu 1957 v jedné vesnici na Cejlonu (dnešní Srí Lanka) asi 30 kilometrů od Colomba. Když mu byly asi čtyři roky, začal otci vyprávět o svém předchozím životě. V roce 1962 pozval Francis Story, který působil jako docent v oboru buddhistické filosofie, profesora Iana Stevensona, známého amerického badatele v oblasti reinkarnace, aby tento případ prozkoumal.

Návštěva Kimbulgodu

Při setkání s oběma muži jim malý chlapec vypověděl různé podrobnosti o svém předchozím životě včetně názvu vesnice, ve které žil - byla to Kimbulgodu vzdálená pouhých 10 kilometrů od jeho nynějšího domova. Jeho současná rodina tuto vesnici nikdy nenavštívila a ani tam nikoho neznali. Zvěsti o chlapci však dorazily až do Kimbulgody. Jistá paní Ranawírová zjistila, že některé z jeho vzpomínek se shodují se zážitky jejího syna Ananda Mahipala, který náhle zemřel 26. října 1956. Když Varnasírí konečné Kimbulgodu navštívil, okamžitě ukázal na místo, kde předtím žit, přestože stavení už mezitím zbořili. V houfu žen se mu také podařilo rozpoznat svou předchozí matku, své předchozí sestry.

Nové tělo, stará duše

Reinkarnace, proces, při kterém se lidské bytosti znovu a znovu zrozují, je víra stará celá staletí a setkáváme se s ní po celém světě. Dávní Egypťané vykonávali přípravy na osvobození duše po smrti, aby jí umožnili znovuzrození. Staří Řekové věřili v mnoho životních cyklů a původní obyvatelé Afriky, Austrálie, Asie i Ameriky byli rovněž přesvědčeni, že existuje nějaká forma reinkarnace. Myšlenka neustálého znovuzrozování je hlavním obsahem hinduismu a buddhismu.

Každý čtvrtý člověk věří v reinkarnaci

Ve 20. století se začala myšlenka reinkarnace prosazovat i v západních společenstvích. Gallupův průzkum veřejného mínění uskutečněný v roce 1981 ukázal, že 21 procent amerických protestantů a 25 procent katolíků věří v reinkarnaci. Průzkum uskutečněný v roce 1979 v Británii zjistil, že toto přesvědčení sdílí 28 procent lidí. Takové názory souvisejí s rozšířením východního náboženského myšlení, ale vycházejí i z přímých zkušeností lidí, jež lze nejlépe vysvětlit právě reinkarnací.

Stevensonův výzkum reinkarnace

Přímé zkušenosti mohou být buď spontánní, nebo mohou být vyvolány postupujícím věkem, popřípadě hypnózou. Nejpodrobnější průzkum spontánních vzpomínek uskutečnil profesor Stevenson na univerzitě ve Virginii - jeho materiál obsahoval přes 2000 případů. O svém předchozím životě vyprávějí malé děti, přičemž mnoho věcí se dá ověřit. Dítě může jevit charakteristické znaky chování předchozího jedince, někdy dokáže rozeznat lidi, kteří byli dané osobě blízcí. Stevensonův průzkum se dokonce zaměřit i na souvislost vzpomínek s mateřskými znaménky a vrozenými vadami, jež se objevily v předchozím životě.

Hypnotická regrese

Od roku 1980 se stala velice populární metodou hypnotická regrese, především z terapeutických důvodů. Pacienti, kteří trpí alergiemi, fóbiemi nebo nočními i můrami se léčí tím, že pátrají ve svých vzpomínkách, jež jim mají pomoci objevit zdroj problémů. Dr. Denys Kelsey, britský psychiatr, který využíval hypnózu od roku 1950, léčil jednoho pacienta s chorobným strachem z létání. Stopy vedly k německému pilotovi, který byl zabit při náletu na Británii. Když si pacient mohl incident "znovu prožít", okamžitě a natrvalo se vyléčil.

Yesterays Children

Případ, který zahrnuje jak spontánní, tak hypnotické vzpomínky, popsala v časopise Yesterays Children v roce 1993. Pacientka si pamatovala, že žila jako Mary, mladá Irka, která zemřela ve třicátých letech. Identifikovala vesnici, ve které Mary bydlela, a poznala i některé z Maryiných dětí. Maryin nejstarší syn užasl, když si vzpomněla na událost spojenou s kladením ok na zajíce, která mu utkvěla v paměti z časů, kdy mu bylo šest let.

Vzpomínky na knihy a filmy

Jedním z vysvětlení, jež se pro hypnotické vzpomínky nabízejí, je kryptomnézie - zasutá paměť, která člověku umožňuje znovu si vybavit podrobnosti z nějaké knihy nebo filmu, aniž si to sám uvědomuje. To se ovšem nemůže vztahovat na děti, které si na některé události vzpomínají ještě v době, kdy neumějí číst.

Zázraky ve Fatimě (2 část)

29. května 2007 v 13:16
Zázraky (pokračování) - zvláštní případy[4]

Natalia Maria dos Santos, nar. 3.1.1917, bytem v Lisabonu, trpěla od dětství nemocí levého ucha. I když byl poveden chirurgický zákrok, nemoc se rok od roku zhoršovala. V r.1934 se podrobila šestitýdennímu léčení. 19.6. musela opět do nemocnice, kde ji čekala operace nosu. Začátkem srpna se vrátila domů, ale zlepšení nenastalo. 22.2.1935 jí operovali čelní dutiny. 11.8. se opakovala operace nosu. Současně dívce udělali lumbální punkci. Počátkem října ji propustili domů. Doma ale bolesti hlavy neustávaly, přidružily se bolesti očí, závratě a horečky, takže se 14.10. vrátila zpět do nemocnice. 3.11. provedli pacientce lumbální punkci, po které následovaly další prudké bolesti a částečné ochrnutí a nepřirozený záklon hlavy. Žaludek odmítal potravu a vystupňovaly se bolesti uší v důsledku prudkého zánětu. Proto ji 8.1.1936 znovu operovali. Sedm dní po operaci měla opět nesnesitelné bolesti hlavy a v páteři. Nemohla zadržet hlasitý pláč a nářek. 17.1.1936 oslepla, ztratila sluch i řeč. Začátkem února začal proces poznenáhlého zlepšování, ale teprve 11.10. dostala povolení opustit nemocnici. 13.10. se cítila trochu lépe a začala novénu k Naší Milé Paní z Fatimy. Současně prosila o trochu fatimské vody. K dvacátým narozeninám (3.1.1937) dostala invalidní vozík, který přinesl do jejího života aspoň nějakou změnu. Přešel další rok mučednictví. 27.1.1938 se jí podařilo být na mši svaté, a tak zároveň splnit jeden ze slibů, které učinila Madoně. Přešlo dalších 16 měsíců s dinamolinovými injekcemi a elektrošoky. Bolesti hlavy a páteře přetrvávaly a nepřestal ani hnisavý výtok z uší; byla vyčerpaná a slabá. Přes všechna tato trápení se rozhodla vykonat pouť do Fatimy. 13.5.1939 se v Cova da Iria zúčastnila mše svaté. - Dr. Cursino Dias ve své zprávě uvádí: "Během procesí ke mně přišla jedna ošetřovatelka, abych přišel k jedné nemocné, která je ve velmi špatném stavu. Viděl jsem, že je v bezvědomí, a stříkl jsem na ni trochu vody. Když jsem se ji pokoušel probrat z bezvědomí, nemocná vydala hlasitý výkřik. Jedna z průvodkyň mě upozornila, že není možné ji posadit, že to již 18 měsíců nedokázala." Když nemocná otevřela oči, chtěli ji odvést do nemocnice, ale uprosila je, aby poshověli. Mezitím odnesli sochu zpět do kaple Zjevení. Nemocná poprosila průvodkyni, aby jí pomohla se posadit. Nadešla hodina milosti. Dr. Dias pokračuje: "O několik minut později jsem znovu upřel pozornost na Natalii dos Santos. Posadila se, sešla z nosítek a klidně kráčela. Tato skutečnost vyvolala u všech, kdo ji znali, obdiv a úžas. Lidé se k ní hrnuli. Chtěl jsem zabránit, aby ji nepřitlačili, ale ona se lidem klidně vyhnula a odcházela směrem k nemocnici. … V Lisabonu mě navštívila v ordinaci, kde jsem ji vyšetřil. Dosvědčuji, že vede úplně normální život bez příznaků nemoci."
Gloria Ferreira da Rocha Malheiro, 42 let, po operaci žaludečního vředu začala mít bolesti jater a hlavy. Po kómatu v únoru 1934 jí udělali rentgenový snímek, kde se prokázalo, že pravá ledvina je nefunkční. K tomu se přidružil zánět slepého střeva, křečovité bolesti střev, později zánět vaječníků, na kterých zjistili malé nádory. Byla nevyhnutelná operace. 26.11.1936 znovu silně krvácela. To již vážila jen 36,5 kg, nemohla chodit, celé noci nespala, nesnášela světlo a když něco snědla, dostavily se prudké bolesti. 12.5.1937 odcestovala do Fatimy. Když při procesí nesli milostnou sošku kolem pavilonu, posadila se a plačíc prosila: "Nebeská Matko, ujmi se mých dcer. Odevzdávám je tvé svaté čistotě." V té chvíli pocítila, že obvazy, jimiž byla ovinutá, se uvolnily a že se může zase pohybovat. Dotkla se břicha - bolesti zmizely. Své uzdravení před ostatními skryla, jen dceři, která ji doprovázela, se svěřila, že by k autu už došla pěšky. 14.5. večer přijeli domů. Pacientka se cítila výborně, jedla a klidně spala. Následující ráno hbitě vstala z postele, chodila po domě, pustila se do domácích prací, jako by se nic nestalo. Když ji domácí takhle viděli, nemohli uvěřit vlastním očím - teprve si uvědomili, jak velký zázrak se stal. - Při lékařském vyšetření za několik dní již vážila 47,5 kg, krevní tlak normální. Lékař pouze konstatoval: "Toto se nedá lékařsky vysvětlit." 13.10.1937 a 13.5.1938 se uzdravená dostavila před lékařskou komisi do Fatimy. Bylo zjištěno, že jde o dokonalé uzdravení, proto mohl být zahájen kanonický proces. Tento případ byl zkoumán i v souvislosti se svatořečením mučedníka Jana de Britto. Uzdravení bylo uznáno jako zázrak 1. třídy, a tak je 30.6.1941 potvrdil i Svatý Otec.
Delce Magalhaes Moreira de Sá, 51 let, bytem v Porto, uzdravena 13.5.1940. Po operaci levého ucha (kvůli mastoitiditě) nebyla 10 dní schopná pohybovat hlavou. Přidružily se bolesti hlavy a páteře, závratě a vysoký krevní tlak, vyžadovala úplnou temnotu. Nabyla přesvědčení, že jí lékařská věda nemůže pomoci. Proto se obrátila na Madonu z Fatimy, kterou měla ve velké úctě. V květnu 1940 ji přivezli do Fatimy. Ležela na nosítkách, na hlavě obklad, neschopná mluvit ani přijímat pokrm. 13.5. ji přidělili na oddělení těžce nemocných. Toho dne ji přinesli na mši svatou. Sotva dostala požehnání, obrátila se k manželovi se slzami a řekla: "Chci vstát." Byla okamžitě a úplně uzdravena. Viz též záznamy z diecézního procesu 25.-27.8.1941.
Assunta la Lanca Palma, 36 let, Almondovar (Beja). Onemocněla zánětem jater, k tomu slepé střevo, byla nevyhnutelná operace. Pak se objevily prudké horečky, studený pot, křeče, kašel spojený s velkými bolestmi; rentgenové snímky ukázaly cystu na levé straně plic. Nejlepší lékaři z Beje, Almondovaru ani Lisabonu jí nedovedli pomoci. Cysta jí praskla a způsobila silné krvácení při kašli. 12.1.1941 upadla do bezvědomí a dal se předpokládat brzký konec. Nemocná uvěřila, že jí může už pomoci pouze Ona. Rozhodla se putovat do Fatimy, cestou jí dával Dr. Manuel Trigueros Sampaia morfiové injekce na utišení bolestí. Pacientku odnesli do pavilonu pro těžce nemocné. Když dostala biskupské požehnání, pocítila něco jako elektrický šok. Bolesti zmizely, postavila se, pohybovala rameny. Chtěla ze sebe sundat sádrový korzet a chodit; to jí pro množství lidí nedovolili. Cítila se výborně, byla veselá, s chutí jedla a chtěla každému vypravovat historii svého dlouhého utrpení. - Návrat do Almondovaru vyvolal velké nadšení u obyvatel. 12.5.1942 ji Dr. Sampaia opět potkal ve Fatimě, tentokrát mezi Služebnicemi Naší Milé Paní. Celý den a celou noc se věnovala nemocným bez stopy únavy nebo nevolnosti.

Když pročítáme seznamy uzdravených a záznamy o jejich uzdravení (a kolik jich zbývá ještě do osmi set?), je to skoro únavné a čtenáře jistě napadá otázka, jak velké záporné vůle je zapotřebí, aby člověk popřel do očí bijící zázračnost událostí, kolik negace je potřeba shromáždit, aby se to vše označilo za "náhodu", "povídačky", "neověřené zprávy", "pochybné zprávy". Ti uzdravení vědí své, personál klinik také a lidé z míst, kde se žije ještě družně (zejména z malých obcí), kde soused ještě zná souseda a dokonce ho pozitivně zajímá, jak se ten druhý má, ti vědí také. - Pro věřícího je výčet postačující a pro nevěřícího? Kdyby byl dvakrát tak dlouhý? Nebo desetkrát? A proto opakujeme název knihy: "Pojď si sáhnout na Boha", který se viditelně projevil v uzdravení tohoto člověka - zde ve Fatimě se to děje na přímluvu Jeho Nebeské Matky.
Je nepřehlédnutelné, že neviditelná Panna je zde zastoupena viditelnou (krásnou) sochou, která ji znázorňuje tak, jak ji viděli vizionáři, tři děti, z nichž nejstarší dosud (2003) žije. - Někteří by mohli namítnout, že jde vlastně o jakési místně vázané médium, o nějaký typ léčebného amuletu, a že se člověk ve skutečnosti uzdraví svými silami podle své víry, tedy vlastními vnitřními psychickými ozdravnými silami. Ale v jediném okamžiku? A úplně? A navždy? A proč tedy ne dříve a ne průběžně? - Panna Maria jako Matka Boží není žádným lokálním božstvem. Pod její mateřskou lásku a péči spadá celý svět. Ten se jí nakonec také celý zasvětil, a to zejména se svou budoucností ve třetím tisíciletí.
Všechny zázraky činí pouze Bůh, jen On, Stvořitel všeho, je také Pánem všeho. Jen On tedy může změnit to, co Sám ustanovil. Prosby a modlitby může vyslyšet anebo je může použít k jinému, významnějšímu dobru. Také záleží na tom, kdo Ho prosí (známe to i my sami, když nás někdo o něco prosí: někomu a v něčem vyhovíme rádi a hned, u jiného to odložíme na později a některá přání vyplnit nechceme, protože je máme za nesprávná). Matčinu prosbu však Bůh nikdy neodmítne.
Výše jsme zmínili, že socha Panny Marie Fatimské často sloužila jako putovní, že navštívila několikrát celý svět (byla i v ČSFR v r. 1982). Budeme z pohledu této stopy zázraků a uzdravení zkoumat, jestli také na svých cestách uzdravovala nemocné nebo zda sloužila "pouze" k tomu, aby se lidé skrze ni více blížili k Bohu tím, že se zasvětí jejímu Neposkvrněnému Srdci.
PUTUJÍCÍ MADONA [5]
Maria Aice Cordeiro, mladá dívka ležela v nemocnici v Alfandega da Fé (Portugalsko) od 27.5.1949. Rentgenové snímky potvrdily nelítostnou diagnózu plicní tuberkulózy s množstvím tekutin, které ohrožovaly činnost srdce. Teplota stále kolem 38,5 °C, celkový stav velmi špatný. - Do města právě došla socha "Putující Madony". Dívčina si byla jistá, že jí lékař nedovolí opustit nemocnici, proto odešla potají, bez dovolení. Byla na mši svaté, vyzpovídala se a přijala sv. přijímání. Když dostala požehnání svátostným Spasitelem, cítila se uzdravená. Horečka i kašel přestaly v jednom okamžiku. Šťastná a vděčná strávila celý den u milostné sochy a do nemocnice se vrátila až pozdě večer. - U vchodu ji potkal Dr. Miranda, který se velmi zlobil: "Tak pozdě? Však na to doplatíš! Uvidíme zítra!" Nařídil jí okamžitě lehnout do postele. Sám byl ale netrpělivý, nechtěl čekat do rána, a za chvíli se rozhodl vyšetřit ji ještě ten večer. Když ji zrentgenoval, překvapeně zvolal: "Marie, ty jsi uzdravená! Cos dělala?" Dívka koktajíc se strachem odpověděla: "Naší Milé Paní z Fatimy jsem slíbila svíčku." - Lékařskou zprávu ze dne 21.6.1949 nemocnice v Alfantega de Fé potvrzují lékaři Dr. Mario da Conceicao Miranda a Dr. Pecanha de Oliviera, který provedl přezkoumání a porovnání nových snímků se snímky starými dva dny. "Ta dívka je bez klinického nálezu."
Sestra Maria Már-ues, uzdravena v Granadě (Španělsko) 3.10.1949. Generální guvernér Luis Moliner Martinez píše: "Se zástupci církevních, civilních i vojenských úřadů jsem se odebral na předměstí, abychom uvítali a doprovázeli návštěvu "Putující Madony". Pro velkou účast nemocných jsem dal k dispozici 5 ambulantních vozů, 100 nosítek a jednoho vojenského lékaře. Mše se měla sloužit v Passe de la Bomba. - Mezi nemocnými na prostranství (bylo jich tam asi 400) byla i řeholnice Már-ues, která mi byla představena. Zeptal jsem se jí, jestli moc trpí. Měla takové bolesti, že se jí nebylo možné dotknout. Z ran na nohou vytékal hnis. Poznamenala: "Pane generále, budu už trpět jen chvíli, protože mě Nejsvětější Panna uzdraví." Asi jsem projevil pochybnost, protože pokračovala: "Nepochybujte, jsem si jistá. Mám tady i boty, abych se mohla domů vrátit pěšky." Přicházely mi na mysl všelijaké myšlenky, myslel jsem i na podvod. Ale sestra představená měla již operovanou páteř, přes rok je upoutána na lůžko, má oteklé, hnisající nohy a lékaři se vzdali naděje, že by se mohla uzdravit. - Vtom ohlásili příchod arcibiskupa. Opustil jsem nemocnou a šel ho přivítat. Pak začala mše sv. V okamžiku Proměňování se ze zástupu ozvaly výkřiky: "Zázrak! Zázrak!" Zpozoroval jsem, že představená sedí na nosítkách. Přišel jsem rychle k ní a tázal se, co se stalo. "Přesvatá Panna mě uzdravila." Zvedla nohu - oteklina zmizela, modrá barva pokožky se ztrácela a hnis, který ještě před chvílí vytékal, zaschl. Za okamžik přišel Dr. Frederico, ředitel Červeného kříže a známý chirurg. Po vyšetření řekl, že noha je v pořádku a dokonce i cirkulace krve v noze je zcela normální. (Zázrak byl schválen diecézní komisí 21.8.1956).

Ve Fatimě a u soch Panny Marie Fatimské po celém světě se dějí nejenom fyzická uzdravení, ale zejména uzdravení duchovní a duševní, obrácení, nalézá se zpět cesta k Bohu a do Církve. Tyto zázraky nejsou hmatatelné ani se na ně nedá ukázat, pouze vidíme, že se někdo od základu změnil a že se jeho život z hlediska víry od základu změnil. Je mnoho zachráněných "na smrtelném loži", v poslední chvíli. Ale to už je mimo záběr této knihy, která chce umožnit sáhnout si - a to tato duchovní uzdravení neumožňují.

Procesí se svícemi při noční vigilii

Zázraky ve Fatimě

29. května 2007 v 13:15 Záhady a tajemství
ZÁZRAKY - UZDRAVENÍ NEMOCNÝCH
Zpráva o slunečním zázraku 13. října 1917 se rozšířila bleskurychle po Portugalsku a po celém světě. Účinek byl nepopsatelný. Od tohoto dne byla Fatima cílem nesčetných poutníků a najednou se stala milostným místem podobně jako Lurdy.
Zázraky ve Fatimě jsou "na denním pořádku", jedinečná uzdravení, uvedená níže, jsou vzata z protokolů a původních pramenů . - Již od roku 1917 proudili do Fatimy nemocní z celého Portugalska. Od května 1926 do prosince 1937 se zaevidovalo téměř 15.000 nemocných. Samozřejmě, ne všichni, kdo přijedou do Fatimy, se uzdraví. "Hlas Fatimy", časopis poutního místa, registruje od r. 1942 více než 800 uzdravení. Mezi vyléčenými nemocemi byla tuberkulóza, slepota, zánět mozkových blan, zánět pohrudnice, obrna, otřes mozku, vředy různých druhů, rakovina a jiné.

José d´Oliviera Carvalho, 27 let, narozený v Adaufe-Braga, obchodník v Porto, dva roky trpěl nemocí "Pott´scher". Napadena byla celá páteř, nohy ochrnuly. Nakonec lékaři rodině řekli: "Vydrží maximálně 8 dní." Začal pít vodu z fatimského pramene a za měsíc byl zcela zdráv. Zprávu o tom podává ošetřující lékař Dr. Soares 20.1.1925.
Teresa de Jesus Martins, 19 let, vdaná, bytem v Lisabonu. V březnu 1922, tři měsíce po svatbě, začala blednout a kašlat krev. Nediskrétností jednoho ze zaměstnanců se dozvěděla diagnózu: tuberkulóza v posledním stádiu. Důrazně žádala, aby ji odvezli do rodiště, že chce umřít v náručí své matky. - Svěřila se do ochrany Madoně z Fatimy. Každý den vypila trochu fatimské vody a vroucně se modlila růženec. Pomalu jí začaly obtíže ustávat. Nakonec se ztratily úplně i se všemi doprovodnými příznaky.
Cecilia Gouveia Prestes, 20 let, narozená v Torres Novas, už tři roky trpěla tuberkulózou plic, komplikovanou zánětem pohrudnice. Na rady lékařů přijala svátost nemocných a rodina už dala zhotovt rakev. Nemocná však chtěla za každou cenu do Fatimy. Nakonec ji rodina odvezla, ale by to zoufalá cesta s mnoha zastávkami a s obavou, že Cecílie náhle zemře. Ve svatyni nepocítila žádnou úlevu, naopak, když přijala požehnání, ještě se jí přitížilo a dostala nový záchvat. Za několik hodin nastoupili zpáteční cestu. Během cesty museli několikrát zastavit, aby si nemocná odpočinula. K překvapení všech poprosila nemocná o něco k jídlu a k pití. Co dostala, jí nestačilo a žádala další. Domů se vrátila jako zcela zdravá. Existuje zde písemné svědectví místního lékaře a lékárníka.
Dr. Ascio da Silva Ribeiro, lékař. Při jízdě na motocyklu mu při předjíždění auta praskla přední pneumatika. Následoval pád s hroznými následky: dvakrát zlomená pravá noha, zlomená klíční kost, roztříštěná pravá ruka. Rány silně krvácely. Říká: "Vzýval jsem Královnu svatého růžence z Fatimy a očekával smrt. Dal jsem Matce Boží slib. Nedostal jsem ani horečku, ani žádnou infekci, přestože mi z hlavy vybírali kamínky a klíční kost byla znečištěná zeminou. Dnes jsem úplně zdravý, ani nekulhám a pokračují ve své práci." Svůj příběh vylíčil v Hlasu Fatimy roku 1927.
Joa-uim Duarte de Oliviera, člen šlechtické lisabonské rodiny bytem na Avenida Fondes Pereira de Malo, byl již 8 let upoutaný na lůžko a toužil po smrti, která by ho vysvobodila z nevyléčitelného utrpení. Nepomohli ani nejslovutnější lékaři. Nemoc - rakovina, komplikovaná dalšími nemocemi - se ustavičně zhoršovala, až podlomila i jeho duševní schopnosti. Nesnášel už ani pohled na druhého člověka. I jeho víra vychladla a po náboženském životě nezůstalo ani stopy. - V takovém stavu ho začala manželka tajně kropit fatimskou vodou a na postel mu položila časopis Hlas Fatimy, kde byl právě příběh výše jmenovaného Dr. Ribeira. Začal číst a se čtením se v něm začala probouzet i víra. 12. října prosil Madonu, aby uzdravila také jej. Odpověď přišla okamžitě. 13. října byl zcela a úplně uzdraven. - Pak vykonal děkovnou pouť do Fatimy a v časopise uveřejnil milost svého zázračného uzdravení. Také se zkontaktoval s doktorem Ribeirou, kterému děkoval za jeho svědectví, které mu zachránilo život pozemský i věčný.
Emilia de Jesus Mar-ues z Lousada u Porta, 32 let, nemocná už od 15. roku. V posledních měsících upoutaná na lůžko. Její lékař, Dr. Joa-uim Hermano Mendes de Carvalho, použil na vyléčení všechny dostupné prostředky, ale bez výsledku. Utrpení nemocné se den ze dne zvyšovalo. Měla stálé bolesti a nechutenství, vypadala už spíš jako mrtvá než jako živá. V takovém stavu se dozvěděla o uzdravení své krajanky ve Fatimě. To ji přivedlo k rozhodnutí, jet tam také. Lékař jí to ale výslovně zakázal s tím, že by to byla sebevražda. - Přesto se Emilia nechala 11.5.1929 převézt na milostné místo a dvě noci strávila ve Fatimě v hrozných bolestech. Ráno ji 13.5. odvezli do pavilónu nemocných, kde několik hodin čekala na mši svatou a na požehnání. Ošetřovatelka se domnívala, že je mrtvá. Když v poledne přinesli sochu Mastky Boží do pavilónu, byla okamžitě uzdravena. - Odešla do registrační kanceláře, kde během konzultací lékařů o jejím stavu vkročily dvě další ženy, které byly v posledních měsících také zázračně uzdraveny: Markéta Maria Teixeria Lopes a Maria dos Santos Nunes z Lisabonu. - Po dvou letech došlo k přezkoumání Emiliina zdravotního stavu. Dr. Mendes de Carvalho potvrzuje Prof. Joa-uimu da silva Tavanes, redaktorovi časopisu "Broteria": "Uzdravení Emilie de Jesus Mar-ues, k němuž došlo 13.5.1929 ve Fatimě, je dokonalé a trvalé."
Markéta Maria Teixeria Lopes pocházela ze známé rodiny z městečka Lousada. 10 let trpěla chorobou, s níž si lékaři nevěděli rady: v průběhu nemoci se jí na těle vytvořilo až 500 malých vředů. Podle výroku lékařů byla od hlavy k patě pokryta "korkem". Pak se jí vytvořil také vřed na žaludku. 13.10.1928 se odebrala do Fatimy a ve chvíli, kdy přijala požehnání svátostným Spasitelem, její nemoc zmizela. 20.11.1928 lékaři prohlásili, že pacientka nemá ani stopy po předešlých nemocech.
Maria José dos Santos Nunes, druhá ze zmíněných žen, 28 let, narozená v Alcouchetes, bydliště Lisabon. V květnu 1914 se u ní objevily příznaky tuberkulózy plic. V r. 1925 se přidružila nemoc střev, v r. 1929 se začala projevovat nemoc mozku. Známý specialista Dr. Egas Moniz rodině oznámil, že stav nemocné je vážný a že jí nemůže pomoci. "Jde o nádor na mozku. Předpokládám, že nemocná za několik dní zemře." Maria José, pokud byla při smyslech, vzývala Madonu. Přikládali jí obklady z fatimské vody. Trpící se pomalu vracelo vědomí. Učinila Panně Marii slib, že vykoná pouť do Fatimy. Po dvou dnech byla při večerní modlitbě růžence ke cti Panny Marie za přítomnosti své sestry náhle uzdravena. Ošetřující lékař 8.4.1929 napsal: "V domnění, že jí už nemohu pomoci, jsem přišel na vizitu až po 8 dnech. Pacientku, která byla před týdnem v beznadějném stavu, jsem našel ve výborné náladě s nepřehlédnutelným zlepšením."
"Ta už je mrtvá," řekl ošetřující lékař o Emílii Martině Babtistové, 42 let, narozené v Santiagu de Aldreu, kterou v poslední chvíli na její vroucí přání přivezli do Fatimy. Provázely ji dvě sestry z kongregace Služebnic Naší Milé Paní a civilní ošetřovatelka. Jedna ze sester namítla: "Ještě žije, je cítit slabý puls." Dostala posilující injekci, ale marně, reakce se nedostavila. Nadešla hodina požehnání. Sotva je nemocná dostala, jako by se probudila z hlubokého spánku. Otevřela oči, zvedla se a vrátilo se jí vědomí. Zvolala: "Jsem uzdravená!" Zvedla ruce a chválila Pannu Marii Fatimskou. Nemocná chtěla sejít z nosítek, ale služebnice Naší Milé Paní ji zadržely z obavy, že nadšený dav vtrhne do pavilónu. Až po skončení průvodu jí to dovolily a doprovodily ji do registrační kanceláře.
13.10.1928 stála s prosbou v srdci u zázračného pramene v Cova da Iria matka s dítětem v náruči. Dítě bylo slepé a hluchoněmé. Najednou vykřiklo: "Mama!" Uchopilo ručičkama medailonek Madony, který mělo na krku, dívalo se na něj a obdivovalo ho… poprvé ve svém životě. - Radost matky se nedá popsat. Štěstím bez sebe objímala a líbala svého uzdraveného miláčka. Nadšení zachvátilo okolostojící. Každý chtěl šťastné dítě vidět a dotknout se ho. Jeden blízko stojící muž zvedl dítě vysoko nad hlavu a triumfálně ukazoval davu, který propukl v jásot a chválu Boha a Madony.
Joao, syn Maximina Carreia Sanches de Costa Pereira a Belmíry Pereira z Lisabonu, jako čtyřletý těžce onemocněl. Chlapeček oslepl a ztratil řeč. Na nic nereagoval, jenom nehybně ležel v postýlce, spíš mrtvý než živý. Lékař prohlásil, že jde o těžký případ onemocnění svalstva šíje a připravil rodiče na blízkou smrt dítěte. Jedna paní donesla rodině lahvičku fatimské vody, aby ji použili pro umírající dítě. - Po 24 hodinách projevilo dítě první známky života. Zanedlouho poslali pro lékaře, který myslel, že ho volají, aby konstatoval smrt. S úžasem potvrdil, že dítě je nejen zachráněné, ale že nemá ani žádnou stopu po předcházející nemoci.
Gumercindo Henri-ues da Silva, osmnáctiměsíční chlapeček, narozený v Aveiro, onemocněl na střevní katar a těžký zánět průdušek. Po 14 dnech se nemoc zkomplikovala zápalem plic, takže se lékař vzdal naděje. Malé bezvládné tělíčko leželo v agónii, když ze sousedního kostela zvonili večerní Anděl Páně. Matce to znělo jako umíráček. Padla na kolena a zoufale volala: "Nebeská Matko, měj slitování, vrať mi mé dítě!" V té chvíli si vzpomněla na fatimskou vodu, kterou jí před několika hodinami přinesla sousedka. Třesoucí se rukou otevřela lahvičku, aby vodou ovlažila rty dítěte. K úžasu dítě otevřelo oči. V nesmírné důvěře mu matka začala umývat čelo i tvář. Každou sekundu cítila, jak pod jejíma rukama stoupá oživující teplo. Za několik minut se umírajícímu dítěti vrátily síly. - Lékař následně konstatoval úplné uzdravení.
Carmina do Conceicao, 17 let, narozená v Almoster (Santarem), bytem v Lisabonu, byla nemocná pět měsíců, poslední čtyři upoutána na lůžko. Měla hrozné bolesti po celém těle, zvlášť na plících a v ledvinách. Nakonec nesnesla ani nejmenší šustot ani světlo. Léčili ji tři lékaři, ale vše marné. V květnu konstatovali tuberkulózu v posledním stadiu. - 12. června přicestovala do Fatimy. Následující den ji přivezli do pavilonu nemocných, kde sledovala mši svatou a přijala svátostné požehnání, stav se však neměnil. Milostná socha se vzdálila a s ní i poslední naděje. Kněz, který stál v blízkosti, jí soucitně řekl: "Pravda, chcete být zdravá?" "Ano." "Nežádejte to. Pán Bůh vám možná přisoudil lepší možnost. Ježíš je Hlava, my, křesťané, jsme jeho údy. Je-li jedna ruka zdravá a druhá nemocná, které dá Pán přednost?" "Myslím, že té nemocné." "Tak je to tedy i s vámi." Nemocná sklonila hlavu a snažila se odevzdat do vůle Boží a Nejsvatější Panny. Najednou pocítila, že je jí lépe. Posadila se a vzápětí vstala z nosítek. Uzdravenou zavedli do registrační kanceláře. Když ji zpozoroval Dr. Pereira Gens, který před několika hodinami její zdravotní stav označil za krajně vážný, úžasem zbledl. "To není možné! Na nosítkách ji odnesli, a vrací se na vlastních nohách!" - Mladou dívku vyšetřili, sepsali protokol. Uzdravená se prošla kolem nemocnice a pak šla do kaple Zjevení, kde v hlubokém soustředění setrvala ve zbožné modlitbě. - Šok zažila její rodina, zejména babička, když auto s lehátkem na střeše zastavilo před domem. S pláčem se odvrátila od okna a volala: "Moje ubohá Carmina! Je mrtvá!" O to větší byla její radost, když jí její vnučka zdravá padla do náruče, objala a líbala.

Tady ale přerušme tok radostných svědectví o nejstarších uzdraveních. Ve většině těchto případů se mluví o zázračné vodě podobně jako v Lurdech. Ale kde se ta voda vzala? Vždyť na Cova da Iria žádný pramen nebyl a ani Lucie, Hyacinta nebo František nedostali žádný pokyn, že by měli vyhrabat třeba studánku, jako ho dostala Bernadetta Soubirous!

Vysvětlivky k Fatimskému proroctví

29. května 2007 v 13:12 Záhady a tajemství
[1]
František Press: "Děvečky Boží (Kateřina Labouréová, Melánie Calvatová, Bernadetta Soubirousová, Lucie Santosová": část 4. "Lucie vypráví o Fatimě", str. 151-152; Mariánské nakladatelství, Brno 1992
[2]
P.Luis Kondor, SVD, P.Dr.J.M.Alonso, CMF, P.Dr.Luciano Cristino: "Sestra Lucie hovoří o Fatimě (Vzpomínky sestry Lucie)", Secretario dos Pastorinhos, P-2495 Fátima, Portugal, (duben 1994); církevní schválení udělil fatimský biskup Seraphinus, Episcopus Leir.-Fatinensis ve Fatimě, 13.4.1994
[3]
Z deníku Jana XXIII., 17. srpna 1959: "Audience: P. Philippe, komisař Svatého stolce, který mi doručí dopis obsahující třetí část fatimských tajemství. Přečtu je společně se svým zpovědníkem."
[4]
Je třeba připomenout komentář Svatého otce z generální audience dne 14. října: "Květnová událost: velká božská zkouška" v Insegnamenti di Giovanni Paolo II, IV, 2, Vatikán 1981, 409-412.
[5]
Poselství z radia během obřadu v Santa Maria Maggiore. Úcta, děkování, svěření Panně Marii Theotokos, v Insegnamenti di Giovanni Paolo II, IV, 1, Vatikán 1981, 1246.
[6]
Během jubilea rodin svěřil papež Panně Marii všechny lidi a národy, v Insegnamenti di Giovanni Paolo II, VII, 1, Vatikán 1984, 775-777.
[7]
[8]
Ve ,čtvrté vzpomínce' z 8. prosince 1941 píše sestra Lucie: "Začínám tedy svou novou úlohu, čímž naplním příkaz Jeho Excelence a přání Dr. Galamba. Kromě té části tajemství, kterou mi prozatím nebylo dovoleno vyjevit, řeknu všechno. Dobrovolně, nic nevynechám. Připouštím, že možná zapomenu na některé nedůležité detaily."
[9]
V citované ,čtvrté vzpomínce' sestra Lucie připojuje: "V Portugalsku se po všechen čas uchová dogma víry, atd."
[10]
V překladech jsme respektovali originální text i v nepřesné interpunkci, což nezabraňuje pochopení vizionářova sdělení.

Fatimské proroctví (část 3)

29. května 2007 v 13:10 Záhady a tajemství
FATIMSKÉ "TAJEMSTVÍ"
PRVNÍ A DRUHÁ ČÁST "TAJEMSTVÍ"
JAK JE VE SVÉ "TŘETÍ VZPOMÍNCE" FORMULOVALA SESTRA LUCIE 31. SRPNA 1941 A ADRESOVALA BISKUPOVI Z LEIRIA-FATIMA
(originální text)


Překlad:[8]
Budu proto muset trochu mluvit o tajemství a odpovědět na první otázku.
Co je to tajemství. Zdá se mi, že to mohu říci, protože mám již dovolení z nebe. Také Boží představitelé na zemi mě k tomu zplnomocnili několikrát v různých dopisech, z nichž jeden je, jak se domnívám, uložen u Jeho Excelence, totiž dopis P. Giuseppe Bernarda Gonçalvese, v němž mi přikazuje, abych napsala Svatému otci. Jedním z bodů, které mi ukládá, je odhalení tajemství. Něco jsem sdělila, ale abych neprodlužovala psaní, které mělo být krátké, omezila jsem se na nejnutnější a nechala na Bohu, aby mi dal vhodnější příležitost.
Už v druhém dopise jsem předložila pochybnost, která mě trápila od 13. června do 13. července a která v tomto zjevení zmizela.
Tedy: tajemství spočívá ve třech odlišných věcech, dvě z nich chci nyní odhalit.

První bylo tedy vidění pekla.
Madona nám ukázala velké moře ohně, které bylo jakoby pod zemí. Do tohoto ohně byli ponořeni démoni a duše jako průhledné černé nebo bronzové řeřavé uhlíky s lidským tvarem, které se míhaly v požáru a byly nesené plameny, které z nich vycházely spolu s mraky kouře a padaly na všechny strany tak, jako padají jiskry při velkých požárech, bez tíže, či rovnováhy, uprostřed bolestných výkřiků a vzdechů plných zoufalství, které vyvolávaly děs a naháněly strach. Démony bylo možné rozpoznat podle hrozných a odporných zvířecích tvarů - úděsných a neznámých, ale průhledných a černých. Toto vidění trvalo chvilku. Děkujeme naší dobré nebeské Matce, která nám na začátku (v prvním zjevení) slíbila, že nás přivede do nebe; myslím, že jinak bychom byli zemřeli děsem a hrůzou.

Pak jsem pozvedli oči k Madoně, která nám dobrotivě a smutně řekla:
Viděli jste peklo, kam upadají duše ubohých hříšníků. Aby byly zachráněny, chce Bůh zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají to, co vám řeknu, mnohé duše se zachrání a navrátí se jim pokoj. Válka se schyluje ke konci; nepřestanou-li však urážet Boha, začne během pontifikátu Pia XI. jiná, ještě horší. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že je to velké znamení, které vám Bůh dává, že se chystá potrestat svět za jeho zločiny skrze válku, hlad a pronásledování církve i Svatého otce. Aby se jí zabránilo, budu žádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné přijímání o prvních sobotách. Budou-li přijaty moje požadavky, Rusko se obrátí a bude mír; když se tak nestane, rozšíří své bludy po světě a bude podněcovat války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni, Svatý otec bude muset hodně trpět, mnohé národy budou zničeny. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí. Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a světu bude dopřáno údobí míru.
[9]
TŘETÍ ČÁST "TAJEMSTVÍ"
(originální text)

Překlad:[10]
Třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 na Cova di Iria-Fatima.

Píši z poslušnosti vůči tobě, můj Bože, který mi to přikazuješ skrze nejdůstojnějšího pana biskupa z Leiria a skrze tvou a mou nejsvětější Matku.
Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše, anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které, jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu: anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli "podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí", bíle oblečeného biskupa, "vytušili jsme, že je to Svatý otec". Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů jako z korkového dubu s kůrou; dříve než sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.

"J. M. JTuy, 3. ledna 1944"
INTERPRETACE "TAJEMSTVÍ"
LIST JANA PAVLA II. SESTŘE LUCII
(originální text)



(překlad)
Ctihodná sestra
Marie Lucie
klášter v Coimbře
V radosti velikonočních svátků Vám zasílám přání, kterým se vzkříšený Ježíš obrátil k učedníkům: "Pokoj s Tebou!"
Budu velmi rád, když se s Vámi budu moci setkat v očekávaném dni blahořečení Františka a Hyacinty, které, dá-li Bůh, vyhlásím 13. května toho roku.
Protože však v ten den nebude čas na rozhovor, ale jen na krátký pozdrav, pověřil jsem Mons. Tarcisia Bertona, sekretáře Kongregace pro nauku víry, aby s Vámi promluvil. Je to kongregace, která úzce spolupracuje s papežem při ochraně pravé katolické víry a která od roku 1957 uchovávala, jak víte, Váš vlastnoručně psaný dopis obsahující třetí část tajemství zjeveného 13. července 1917 v Cova de Iria ve Fatimě.
Mons. Bertone, v doprovodu biskupa z Leirie, Mons Serafima de Souza Ferreira e Silva, přichází mým jménem, aby Vám položil několik otázek ohledně výkladu ,třetí části tajemství'.
Ctihodná sestro Lucie, s Mons. Bertonem můžete hovořit otevřeně a upřímně; on sdělí Vaše odpovědi přímo mně.
Vroucně se modlím k Matce vzkříšeného Krista za Vás, za komunitu v Coimbře a za celou církev. Maria Matka putujícího lidstva kéž nás uchovává v těsné blízkosti Ježíše, svého milovaného Syna a našeho bratra, Pána života a slávy.
Se zvláštním apoštolským požehnáním

JAN PAVEL II.
Vatikán, 19. dubna 2000
PROHLÁŠENÍ STÁTNÍHO SEKRETÁŘE SVATÉHO OTCE
KARDINÁLA ANGELA SODANA
Na konci slavné mše svaté, které ve Fatimě předsedal Jan Pavel II., pronesl sekretář kardinál Angelo Sodano v portugalštině následující projev, který v překladu přinášíme:

Bratři a sestry v Kristu!
Na konci této slavnostní bohoslužby pokládám za svou povinnost vyjádřit našemu milovaném Svatému otci Janu Pavlu II. co nejsrdečnější přání všech zde přítomných k jeho brzkým osmdesátým narozeninám, poděkování za jeho cennou pastýřskou službu ve prospěch celé Boží svaté církve; toto srdečné přání vyjadřujeme za celou církev.
Při této slavnostní příležitosti svého příchodu do Fatimy mě Svatý otec pověřil, abych vám sdělil toto: Jak je známo, účel jeho návštěvy ve Fatimě bylo blahořečení dvou pastorinhos. Svatý otec chce však k této své pouti znovu připojit také projev své vděčnosti Panně Marii za její ochranu během těchto let pontifikátu. Jde o ochranu, která se patrně dotýká i takzvané třetí části fatimského ,tajemství'.
Tento text obsahuje prorocké vidění srovnatelné s viděními v Písmu svatém, která nepopisují fotografickým a detailním způsobem budoucí události, ale shrnují a soustřeďují na společném pozadí skutečnosti, které se rozprostírají v čase v blíže neurčené souslednosti a trvání. Proto chápání tohoto textu nemůže mít jiný charakter než symbolický.
Fatimské zjevení se týká především boje ateistických systémů proti církvi a proti křesťanům a líčí nesmírné utrpení svědků víry posledního století druhého tisíciletí. Je to nekonečná Via Crucis, kterou vedou papežové dvacátého století.
Podle výkladu pastorinhos, jenž také nedávno potvrdila sestra Lucia, ,bíle oblečený biskup', který se modlí za všechny věřící, je papež. Také on, když s námahou kráčí ke kříži mezi mrtvolami umučených (biskupů, kněží, řeholníků, řeholnic a četných laiků), padá jako mrtvý k zemi, zasažen výstřely.
Po atentátu 13. května 1981 se Svatému otci ukázalo jako jasné, že to byla "mateřská ruka, která vedla směr střely" a tak umožnila "papeži, který bojoval se smrtí", aby se zastavil "na prahu smrti" (JAN PAVEL II. Meditace s italskými biskupy na poliklinice Gemelli, v Insegnamenti, svaz. XVII/1, 1994, str. 1061). Když tehdejší biskup z Leiria-Fatima projížděl Římem, rozhodl se mu papež předat kulku, která po atentátu zůstala v jeepu, aby byla uchovávána na tomto poutním místě. Na základě biskupova rozhodnutí byla později umístěna v koruně sochy Panna Marie fatimské.
Události, které následovaly v r. 1989, vedly jak v Sovětském svazu, tak v četných východních zemích k pádu komunistického režimu, který prosazoval ateismus. Také proto děkuje Svatý otec z hloubi srdce Nejsvětější Panně. V ostatních částech světa však bohužel neustaly útoky proti církvi a proti křesťanům s celou váhou utrpení, které přinášejí. I když události, ke kterým se vztahuje třetí část fatimského ,tajemství', už - jak se zdá - patří minulosti, má volání Panny Marie po obrácení a pokání pronesené na začátku dvacátého století i dnes svou aktuálnost a naléhavost. "Paní tohoto poselství čte s neobvyklou prozíravostí znamení doby, znamení našeho času … Neustávající výzva Nejsvětější Panny Marie k pokání není nic než projev mateřského zneklidnění o osud lidské rodiny, jež tolik potřebuje obrácení a odpuštění" (JAN PAVEL II., Poselství k Světovému dni nemocných 1997, č. 1 v Insegnamenti, sv. XIX/2, 1996, str. 561).
Aby bylo věřícím umožněno lépe porozumět poselství fatimské Panny, pověřil papež Kongragaci pro nauku víry úkolem zveřejnit třetí část ,tajemství' a připravit k němu patřičný komentář.
Bratři a sestry, děkujme fatimské Panně Marii za její ochranu. Do její mateřské přímluvy svěřme církev třetího tisíciletí.
Sub tuum praesidium confugimus, Sancta Dei Genetrix! Intercede pro Ecclesia. Intercede pro Papa nostro Ioanne Paulo II. Amen.

Ve Fatimě 13. května 2000.

Fatimské proroctví (část 2)

29. května 2007 v 13:09 Záhady a tajemství
KAUSA "TŘETÍ FATIMSKÉ TAJEMSTVÍ"
Zde budeme citovat v plném rozsahu text Kongregace pro nauku víry "Fatimské poselství" ze dne 13.5.2000 včetně úvodu, komentáře a kopií originálních dokumentů.
ÚVOD
Na přechodu z druhého do třetího tisíciletí se Jan Pavel II. rozhodl zveřejnit text třetí části ,fatimského tajemství'.
Po dramatických a krutých událostech XX. století, jednoho z nejkritičtějších v lidských dějinách, které vyvrcholilo krvavým atentátem na ,sladkého Krista na zemi', se tak odhaluje skutečnost, která vytváří dějiny, a do hloubky je vysvětluje na základě duchovní dimenze, k níž je současná mentalita, často prosáklá racionalismem, hluchá.
Dějiny jsou protkány zjeveními a nadpřirozenými znameními, která přímo vstupují do lidského života, provázejí putování světa a překvapují věřící i nevěřící. Tyto úkazy, které nemohou být v rozporu s obsahem víry, musí směřovat k ústřednímu bodu Kristovy zvěsti: k lásce Otce, která vede lidi k obrácení a dává jim milost, aby se mu zcela oddali se synovskou důvěrou. Takové je i fatimské poselství, které svou naléhavou výzvou k obrácení a pokání ve skutečnosti každého vede k jádru evangelia.
Mezi moderními zjeveními je Fatima bezpochyby zjevením nejvíce prorockým. První a druhá část ,tajemství', (která je pro úplnost uvedena v dokumentaci), se týká především úděsného vidění pekla, úcty k Neposkvrněnému Srdci P. Marie, druhé světové války a pak předpovědí nesmírných škod, které Rusko způsobí lidstvu svým odpadem od křesťanské víry a přilnutím ke komunistickému totalitarismu.
V roce 1917 by si to všechno nikdo nedokázal představit: tři pastorinhos, malí pastýři z Fatimy, vidí, poslouchají, zapamatovávají si, a Lucie, svědkyně, která přežila, na základě příkazu od biskupa z Leirie a dovolení Naší Paní, vše sepíše.
Co se týká popisu prvních dvou částí ,tajemství', které už ostatně byly zveřejněny a jsou proto známé, byl vybrán text napsaný sestrou Lucií ve třetí vzpomínce z 31. srpna 1941; ve čtvrté vzpomínce z 8. prosince 1941 k němu pak přidává několik poznámek.
Třetí část ,tajemství' byla napsána 3. ledna 1944 "na rozkaz biskupa z Leirie a Nejsvětější Matky …"
Existuje jediný rukopis, který přinášíme ve fotostatické reprodukci. Zapečetěnou obálku uchovával nejprve biskup z Leirie. Pro lepší ochranu tajemství byla obálka předána 4. dubna 1957 do tajného archívu Svatého stolce. Biskup o tom informoval sestru Lucii.
Podle záznamů archivu komisař Svatého stolce P. Pierre Paul Philip O. P., se souhlasem kardinála Alfreda Ottavianiho, zanesl obálku s třetím fatimským tajemstvím Janu XXIII. Ten pak po značném váhání řekl: "Počkáme. Budu se modlit. Dám vám vědět, jak jsem rozhodl."[3]
Ve skutečnosti Jan XXIII. rozhodl vrátit zapečetěnou obálku Svatému stolci a třetí část ,tajemství' nezveřejňovat.
Pavel VI. četl obsah obálky se substitutem kardinálem Angelem dell'Acqua 27. března 1965 a vrátil ji do archivu Svatého stolce s rozhodnutím nezveřejnit text.
Jan Pavel II. si vyžádal obálku s třetí částí ,tajemství' po atentátu 13. května 1981. Kardinál Franjo Seper, prefekt Kongregace, předal tehdejšímu substitutu státního sekretariátu Mons. Eduardu Martinez Somalovi 18. července 1981 dvě obálky: jednu bílou s původním textem sestry Lucie, psaným v portugalštině; druhou oranžovou s překladem ,tajemství' do italštiny. 11. srpna pak vrátil Mons. Martinez obě obálky do archívu Svatého stolce.[4]
Jak je známo, myslel Jan Pavel II. hned na zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci P. Marie a pro tuto příležitost sám připravil modlitbu, kterou definoval ,úkon odevzdání'. Úkon proběhl v bazilice Santa Maria Maggiore 7. června 1981 o slavnosti Letnic; tento den byl zvolen pro vzpomínku 1600. výročí prvního koncilu v Cařihradu a 1550. výročí koncilu v Efezu. Svatý otec se události nemohl zúčastnit, a proto byla jeho promluva přenášena ze záznamu. Předkládáme text, který se v přesném znění vztahuje k úkonu odevzdání.

"O, Matko lidí a národů, Ty znáš všechno lidské utrpení a všechny lidské naděje, Ty s mateřskou láskou pozoruješ všechny boje mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, které otřásají světem. Přijmi naše volání, kterým se v Duchu svatém obracíme přímo k Tvému srdci, a obejmi láskou Matky a Služebnice Páně ty, kteří nejvíce touží po tomto objetí, a současně i ty, od nichž projev odevzdání zvlášť očekáváš. Přijmi pod svou mateřskou ochranu celou lidskou rodinu, kterou Ti Matko s láskyplnou odevzdaností svěřujeme. Ať je všem dopřán čas míru a svobody, čas pravdy, spravedlnosti a naděje."

Svatý otec však, aby v plnosti odpověděl na požadavky ,Naší Paní', vysvětlil během Svatého roku vykoupení tento úkon odevzdání ze 7. června 1981 a zopakoval ho ve Fatimě dne 13. května 1982. Dne 25. března 1984 na Svatopetrském náměstí, během připomínky Mariina Fiat, které vyslovila v okamžiku zvěstování, Svatý otec, duchovně sjednocen se všemi předem ,svolanými' biskupy na celém světě, svěřil Neposkvrněnému Srdci Mariinu lid a národy slovy, která svou závažností připomínají zarmoucená slova z roku 1981:

"A proto, ó Matko lidu a národů, Ty, která znáš všechno lidské utrpení a všechny lidské naděje, Ty, která s mateřskou láskou vnímáš všechny boje mezi dobrem a zlem, světlem a tmou, které otřásají současným světem, přijmi naše volání, kterým se silou Ducha svatého obracíme přímo k Tvému srdci: obejmi láskou Matky a Služebnice Páně tento náš lidský svět, který Ti svěřujeme a zasvěcujeme, plni starostí o pozemský a věčný úděl lidí a národů. Zvlášť pak Ti svěřujeme a zasvěcujeme ten lid a ty národy, které tento projev důvěry a zasvěcení nejvíce potřebují."
"Pod Tvou ochranu se utíkáme, svatá Matko Boží! Neodmítej naše prosby, když jsme v těžkých zkouškách!"[5]

Pak Svatý otec pokračuje ještě naléhavěji a s konkrétností, téměř jako by chtěl komentovat Fatimské poselství v jeho smutném naplňování:

"Hle, stojíme před Tebou, Matko Kristova, před Tvým Neposkvrněným Srdcem, a společně s církví se toužíme připojit k zasvěcení, které z lásky k nám učinil Tvůj Syn svému Otci: ,A pro ně se zasvěcuji' - řekl - ,aby i oni byli posvěceni v pravdě' (Jn 17,19). Chceme se připojit k našemu Vykupiteli v tomto zasvěcení pro svět a pro lidi, které má v jeho Božském srdci moc získat odpuštění a dosáhnout smíření.
Moc tohoto zasvěcení přetrvává po všechen čas, zahrnuje všechny lidi a národy, překonává každé zlo, které je duch temnot schopen podnítit v lidském srdci a v dějinách a které skutečně v našem čase roznítil.
Jak hluboce pociťujeme potřebu zasvěcení celého lidstva a celého světa, našeho současného světa: zasvěcení, které uskutečňujeme ve spojení se samotným Kristem! Vždyť na Kristově díle spásy má mít prostřednictvím církve účast celý svět. To ukazuje současný rok vykoupení, mimořádné jubileum celé církve.
Buď velebena v tomto Svatém roce nad všechny tvory Ty, Služebnice Páně, která jsi v naprosté poslušnosti následovala Boží volání! Buď pozdravena Ty, která jsi nejúžeji spojena s vykupitelským zasvěcením svého Syna!
Matko církve! Dej světlo Božímu lidu na cestách víry, naděje a lásky! Dej světlo zvlášť těm národům, jejichž zasvěcení a odevzdání od nás očekáváš. Pomoz nám, ať v pravdě žijeme Kristovo zasvěcení pro celou lidskou rodinu současného světa.
Matko, svěřujeme Ti svět, všechny lidi a národy i samotné zasvěcení světa, vkládajíce ho do Tvého mateřského srdce.
O, Neposkvrněné Srdce! Pomoz nám vítězit nad hrozbou zla, které se tak snadno zakoření v srdcích dnešních lidí a které již svými nezměrnými účinky doléhá na současný život a zdánlivě uzavírá cesty k budoucnosti.
Od hladu a války,
vysvoboď nás!
Od atomové války, od nevypočitatelného sebezničení, od jakéhokoliv druhu války,
vysvoboď nás!
Od hříchů proti lidskému životu od jeho počátku,
vysvoboď nás!
Od nenávisti a od pohrdání důstojností Božích dětí,
vysvoboď nás!
Od každého druhu nespravedlnosti ve společenském, národním a mezinárodním životě,
vysvoboď nás!
Od lehkovážného přestupování Božích přikázání,
vysvoboď nás!
Od pokusů zatemnit v lidských srdcích pravdu o Bohu,
vysvoboď nás!
Od ztráty povědomí o dobru a zlu,
vysvoboď nás!
Od hříchů proti Duchu svatému,
vysvoboď nás! vysvoboď nás!
Přijmi, o Matko Kristova, toto volání
plné utrpení všech lidí! Plné utrpení národů!
Pomoz nám mocí Ducha svatého překonat každý hřích, hřích člověka a ,hřích světa', hřích v jakémkoliv jeho projevu.

Ať se v historii světa znovu projeví nekonečná spásná moc Vykoupení, moc milosrdné Lásky! Nechť ona zastaví zlo, změní smýšlení lidí! Ať se v Tvém Neposkvrněném Srdci ukáže všem světlo naděje!"[6]

Sestra Lucie osobně potvrdila, že takovýto slavnostní a univerzální úkon zasvěcení odpovídal tomu, co chtěla Naše Paní ("Sim, está feita, tal como Nossa Senhora a pediu, desde o dia 25 de Março de 1984":"Ano, bylo to vykonáno tak, jak žádala Naše Paní 25. března 1984": dopis z 8. listopadu 1989). Proto jakákoliv diskuse a každá další žádost postrádají opodstatnění.
V dokumentaci, která je k dispozici, se k rukopisům sestry Lucie připojují další čtyři rukopisy: 1) dopis Svatého otce sestře Lucii datovaný 19. dubna 2000; 2) popis rozhovoru se sestrou Lucií ze dne 27. dubna 2000; 3) sdělení, které z pověření Svatého otce přečetl 13. května t. r. ve Fatimě státní sekretář, kardinál Angelo Sodano; 4) teologický komentář kardinála Josefa Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry.

Sestra Lucie předložila Svatému otci v dopise z 12. května 1982 ukazatele pro vysvětlení třetí část ,tajemství'. Říká v něm:

"Třetí část tajemství se vztahuje ke slovům Naší Paní: Jestliže ne, (Rusko) rozšíří své bludy do světa a podnítí války a pronásledování církve. Dobří lidé budou mučeni a Svatý otec bude muset mnoho trpět, mnohé národy budou zničeny (13. 7. 1917).
Třetí částí tajemství je symbolické zjevení, které se vztahuje na tuto část poselství a je podmíněné tím, zda přijmeme nebo odmítneme to, co poselství žádá: ,Přijmou-li moje požadavky, Rusko se obrátí a bude mír; nepřijmou-li, rozšíří své bludy do světa, atd.
Od chvíle, kdy jsme nepřikládali váhu této výzvě, zjišťujeme, že se naplnila; Rusko zaplavilo svět svými bludy. A konstatujeme-li, že se toto proroctví ještě zcela nenaplnilo, vidíme, že k němu postupně rychlými kroky směřujeme, pokud neopustíme cestu hříchu, nenávisti, pomsty, nespravedlnosti vznikající porušováním lidských práv, cestu nemravnosti, násilí atd.
Neříkejme ale, že je to Bůh, kdo nás takto trestá; jsou to naopak sami lidé, kteří si připravují trest. Bůh nás s naléhavostí varuje a volá na dobrou cestu za plného respektování svobody, kterou nám dal; odpovědnost proto nesou lidé sami."
[7]
Rozhodnutí Svatého otce Jana Pavla II. zveřejnit třetí část fatimského svědectví uzavírá dějinnou etapu poznamenanou lidskými touhami tragicky svázanými s mocí a nepravostí, proniknutou však milosrdnou láskou Boží a starostlivou bdělostí Ježíšovy Matky a Matky církve.
Působení Boha, Pána dějin, a spoluodpovědnost člověka v jeho dramatické a plodné svobodě, to jsou dva stěžejní body, na nichž se budují dějiny lidstva.

Panna Maria, jež se zjevila ve Fatimě, obrací naši pozornost na tyto zapomenuté hodnoty, na budoucnost člověka v Bohu, ve které hraje člověk aktivní a zodpovědnou roli.

+ Tarcisio Bertone
emeritní arcibisku Vercellský
sekretář Kongregace pro nauku víry

Fatimské proroctví

29. května 2007 v 13:07 Záhady a tajemství
Fatima je malá horská obec s drobnými rozptýlenými osadami a usedlostmi asi 100 km na sever od Lisabonu v Portugalsku. V roce 1917, nedlouho před koncem první světové války, se zde zjevila Panna Maria třem malým dětem - desetileté Lucii Santosové, jejímu devítiletému bratranci Františku Martovi a jeho sedmileté sestře Jacintě.
Děti pocházely z prostých chudých rodin a v době zjevení byly zcela negramotné, protože nikdo z nich dosud nechodil do školy. Neuměly ani počítat dny v týdnu a nevěděly, co je kalendář. Proto některé události nedokázaly správně časově zařadit. Přesto však už měly základní náboženské vzdělání, které jim vštěpovala zejména Luciina maminka.
Jen pro úplnost uvádíme, že Mariiným zjevením předcházela zjevení anděla Portugalska a anděla Míru, který učil děti klanění Eucharistii a podruhé jim podal Tělo a Krev Páně.
Panna Maria se dětem zjevovala na jednom vzdáleném místě zvaném Cova da Iria, kam někdy společně chodily pást ovce. Svatá Panna se jim zjevila celkem šestkrát, vždy třináctého každého měsíce. Poprvé to bylo 13. května 1917, naposledy 13. října 1917 - tehdy před 70.000 poutníky došlo k velikému slunečnímu zázraku, o kterém psaly všechny portugalské noviny a zveřejnily četné fotografie.
Panna Maria - podobně jako dříve na jiných místech, např. v r. 1830 v Paříži v ulici du Bac (viz část 3-1, Kateřina Labouré) v r. 1846 v La Salettě a v r. 1858 v Lurdech (viz část 2-1), nás vyzývá k návratu k Bohu, k pokání, k nápravě našeho života, k náležité eucharistické úctě a k modlitbě svatého růžence, který Jí je nejdražší a který je v rukou věřícího člověka tou nejúčinnější zbraní proti zlu. - Zároveň nás Panna Maria upozorňuje - a od té doby na nespočetných místech světa - že nevrátí-li se lidstvo zpět k Bohu, neskloní-li se před nejvyšším Pánem a Tvůrcem, stihnou je veliké tresty, úměrné jeho provinění a vzdoru.
Ve Fatimě Svatá Panna svěřila dětem závažné "Tajemství", které sestává ze tří částí. První částí je vidění pekla a pekelných muk; modernímu člověku má důrazně připomenout, že ďábel a peklo skutečně existují, že to nejsou pouhé pohádkové představy pro děti. Druhá část pozůstává z proroctví o vývoji událostí po první světové válce, o Rusku a o druhé světové válce; byla zveřejněna papežem Piem XII. v r. 1942. Třetí část, zveřejněná až teprve nyní, 13. května 2000 papežem Janem Pavlem II., obsahuje vizi konečného pronásledování Církve před druhým Kristovým příchodem, papežovo utrpení a smrt, utrpení a smrt církevních hodnostářů a řeholních osob, zároveň ale i přínos jejich oběti života za spásu lidstva. - Protože sestra Lucie Santosová požadovala zveřejnění "Třetího tajemství" do r. 1960, mnozí se domnívají, že toto tajemství je již vyplněno a že vize hovořila o utrpení křesťanů za totalitních komunistických režimů a o atentátu na papeže, který se stal 13. května 1981 na Svatopetrském náměstí v Římě. Podobně to oznamuje kardinál Angelo Sodano v oficiálním prohlášení státního sekretáře Svatého otce ze 13. května 2000 (viz níže). Zde se také uvádí, že střela, která měla zabít papeže, byla mateřskou rukou vedena neobvyklou dráhou mimo srdce, a uvízla ve stěně džípu. Tuto střelu potom biskup z Leira-Fátimy umístil na připomínku a jako projev vděčnosti papeže do koruny sochy Panny Marie ve Fatimě. Papež pak vykonal děkovnou pouť v r. 1982 a 1991; při obou příležitostech byla pozvána na setkání i sestra Lucie. Setkání s Lucií proběhlo i v Římě, když při příležitosti setkání spolu se všemi biskupy celého světa v rámci Milénia roku 2000 před sochou Panny Marie, zvlášť sem dopravené z Fatimy, provedl slavnostní zasvěcení světa a třetího tisíciletí Panně Marii.
Sourozenci Martovi brzy po zjeveních (v r. 1920) zemřeli na následky tehdejší těžké chřipkové epidemie. Vlastní poslání tak zůstalo na nejstarší Lucii; vstoupila do kláštera, všechno sepsala a postarala se, aby všechna tři tajemství byla správně odevzdána. Hyacinta a Fracesco byli v r. 2002 prohlášeni za blahoslavené.
Sestra Lucie žije dodnes v karmelitánském klášteře v Coimbře v Portugalsku. V r. 1967 byla k padesátiletému výročí zjevení pozvána papežem Pavlem VI. na pouť do Fatimy a tam jím byla před dvěma miliony přítomných poutníků slavnostně uvedena na hlavní tribunu.



V r. 1935 byly ostatky malé Jacinty převezeny na hřbitov do Fatimy; když byla rakev otevřena, úřední komise shledala, že Jacintin obličej nepodlehl rozkladu a zůstal úplně neporušený - jako za živa. - Fatimský biskup José da Silva poslal fotografii exhumované Jacinty sestře Lucii a požádal ji, aby napsala, co ví o jejím životě. A tak nyní existují celkem čtyři sešity vzpomínek, které v r. 1967 rozhodl fatimský biskup vydat tiskem, a to i česky[2].

Spřátelené bločky

29. května 2007 v 12:34 | Maidin |  Spřátelené blogy
Tak a mám tu první přírůstek. S velkými famfárami přichází Endryska a její blog: endrysk.blog.cz

Zaostalost středověké Británie není nic než mýtus

29. května 2007 v 8:11 Záhady a tajemství
Historie nám popisuje a tvrdí, jak Římané přinesli civilizaci barbarům v Británii.
Jeden z archeologů obrátil zakořeněné přesvědčení tvrzením, že starověcí lidé z těchto ostrovů byli daleko vyspělejší než jakýkoli jiný národ z ranných Středomořských kultur.
Tím odvážným je Barry Cunliffe, profesor evropské archeologie v Oxfordu, který volá po nápravě omylů a lží "oficiální historie", a označuje za lež tvrzení že Keltové byli při svém tažení na západ metlou Evropy, kterou měli projít než dosáhli atlantického pobřeží Španělska, Francie, Británie a Irska.
"Neexistuje pro to žádný důkaz", řekl.

"V té době nebyl žádný velký pohyb národů směrem k Atlantiku, protože Keltové tam již byli" řekl včera na "Hay-on-Wye book" festivalu. "Až v poslední době jsme začali odhalovat že tento národ byl daleko vyspělejší než národy ve Středomoří. Dramaticky jsme podcenili složitost těchto lidí."

Profesor Cunliffe řekl, že historický pohled na dobu kamennou v Británii je pokřivený spoléháním se na řecké a římské texty, které jsou plné předsudků a nechápají téměř nic z toho co se nalézalo za Herkulovými sloupy (Gibraltar).
"Po všechny ty léta jsme se dívali na Evropu chybným způsobem a představa že civilizace tekla ze Středomoří ven k barbarským okrajům Evropy překryla fakt že cesty civilizace mohly být i jiné."
Řekl, že atlantické civilizace které se vyvíjely se v příznivých místech pobřeží jako bylo jižní Španělsko, Galicie, Bretaňsko, Cornwall, Irsko a západní ostrovy Skotska byly během mezolitického období od šestého tisíciletí př.n.l. "nejvíce rozvinutým a stálým společenstvím v Evropě".

Pak pokračuje: "Byli první například, v tom , čemu říkáme "pečlivý pohřeb" - nechávaly bohatou nabídku pro mrtvého, okolí hlavy zdobil červený okr symbolizující krev. Podobu těchto pobřežních pohřbů je možné najít od Iberie až do Irska a dokonce i v Dánsku."

Velká korýší smetiště, kde zbylo to čím se lidé v kamenné době živili, a které později skrývala jejich mrtvé, také obsahují háky a kosti z velkých hlubokomořských ryb, což prokazuje, že museli mít i námořní lodě.

Prof. Cunliffe řekl, že z těchto smetiště se lidé vydali k budování obrovských megalitických hrobek, stojících kamenů a kamenných kruhů, jimiž je pokrytá Británie a Irsko, okolo třetího tisíciletí př.n.l.
"Před třiceti lety se mělo za to, že tyto velké kamenné monumenty byly ovlivněny Středomořskou kulturou, ale datování radiokarbonovou metodou prokazuje že tyto stavby stály už dávno před jejich objevením v jižní Evropě."

"Úžasná složitost a odvaha" těchto obrovských hrobek, jako jsou ty v Newgrange - Co Meath, Irsku, a Maes Howe na Orknejích jsou stejně působivé jako cokoli v Egyptě ve stejné době.


Profesor, který rozvinul své teorie v své nové knize Facing The Atlantic, a dalším díle Pytheas the Greek's circumnavigation of Britain in 320BC, řekl, že by bylo "velmi mylné" podceňovat tyto atlantické civilizace jen proto, že nevyvinuly ranné formy písma.

"Převládá tendence vysvětlovat, že městské společnosti který se rozvinuly ve východním Středomoří byly vyspělejší protože znaly písmo," řekl. "Ale tyto atlantické národy byly pokročilé jinak. Byly nesrovnatelně vyspělejší v navigaci, stavbě lodí, znalostí pohybu Slunce a hvězd."

Ale asi nejvíce neobvkylé je tvrzení prof.Cunliffa, že skotská keltština, velšské, cornwallské, galicijské a bretoňské jazyky nejsou posledními zbytky jazyka přenášeného keltskými nájezdníky ze severní Indie, ale byly místními jazyky které vzešly z jazyků původního obyvatelstva.

Záhadné rondely

29. května 2007 v 7:39 Záhady a tajemství
Britští archeologové řeší několik let otázku záhadných kruhových staveb vybudovaných našimi kravěkými předky. O těchto stavbách nevíme prakticky nic. Nevíme, kdo je stavěl ani k jakým sloužily účelům. Zajímavé je, že se tyto kruhové stavby vyskytují pouze ve dvou oblastech. Na Britských ostrovech a ve střední Evropě -- tedy i u nás...
"Obrův prstenec" (Giant's Ring), Ballynahatty, County Down, Irsko- převzato z knihy Prehistoric Henges autora Aubrey Burl

Jedná se o prostor, který je od okolí oddělen kruhovým příkopem s několika vstupy. V žádném případě se nejedná o typ nějakého opevnění či obrany. Prostor, který byl kruhovým příkopem obkroužen, nebyl totiž nikdy zastavěn. Především v jižní Anglii, datovali stáří těchto objektů archeologové do č. tisíciletí před Kristem. Anglický typ (casewayed camps) je většinou tvořen několika soustřednými kruhy. Angličtí archeologové těchto objektů zatím objevily cca čtyřicet.
Nález lidských kostí asi dvouset jedinců v jednom z kruhových objektů (Hambledon Hill), svádí ke spekulaci, zda se nejedná o kultovní objekt a zda o něch 200 jedinců nebylo rituálně zavražděno (obětováno).
Archeolog Martin Gojda tento nález Hambledon Hill srovnává s oběvem pozůstatků několika, zřejmě také rituálně, zavražděných osob , ze sídliště doby Bornzové z Velimi u Kolína.
Druhým typem záhadných kruhových útvarý jsou tzv. henge. v tomto případě jde o jednodušší typ objetu tvořený pouze jedním kruhem, se dvěma vchody. Na vnějším obvodu se nachází val tvořený zeminou odebranou při hloubení příkopu. Na vnitřním obvodu byly nalezy jámy po dřevěných kůlech.
Nejznámější z těchto staveb (Woodhenge) byla objevena v roce 1925 nedaleko proslulé kamenné svatyně Stonehenge.
Právě Rtonehenge reprezentuje třetí, nejmladší typ kruhových monumentů. Místo dřevěných kůlů na vněším obvodu kruhu však zastoupily vztyčené kameny. Pmátek typu Stonehenge (tedy kamenných kruhů) bylo v Británii objeveno asi tři tisíce).
České rondely
Jak už jsem uvedl, jedinou oblastí po Velké Británii, kde se vyskytují záhadné kruhové stavby, jse střední Evropa. Rondely byly objeveny v dolním Rakousku, na jižní Moravě, na jihozápadním Slovensku. v Čechách a v Bavorsku. Jejich stáří je odhadováno na pět tisíc let před Kristem -- jsou tedy asi o tisíc let starší než rondely britské. Vědci uvádějí jejich průměr od 35 metrů do 150, vyskytly se však i názory, že rondely mají rozměr až 3OO metrů.
Pokřesťanštěný pohanský rondel Knowlton v Dorsetu, Velká Británie (ve středu pravěkého rondelu je vidět zřícenina kostela z 12. století) - z knihy Prehistoric Henges autora Aubrey Burl

Na základě archeologických nálezů, je prokázáno, že všechny středoevropské rondely byly stavěna stejnou technologií a na víc ve stejném, poměrně krátkém časovém úseku. Tento časový úsek je odhadován na 1OO-2OO let. Pokud bychom tento časový horizon, tedy jeho nižší hranici posuzovly z dnešního pohledu, šlo by o záležitost maximálně dvou generací. Pokud buideme uvažovat období před sedmi tisíci lety, snad můžeme uvažovat o čtyřech pěti generacích (pokud se záhadní stavitelé nedožívalivyššího věku něž se obecně předpokládá). Pak najednou ,,stavitelé rondelů" mizí a po cca tisici letech se podobná kultura objevuje na Britských ostroveokud bychom spekuliovali, mohlo by to znamenat, že se tato kultura, jejímž posledním stupněm je megalitické stavitelství šířila z východu na západ a ne opačně. Problém je tom, že v británii se většina těchtoobjektů poměrně dobře zachovala (i to svědčí o jejich mladším datu vzniku. Ve střední Evropě nejsou po těchto objekte na povrchu krajiny žádné viditelné stopy. Především díky letecké archeologii vděčíme, že víme vůbec o jejich existenci (kruhové obrysy těchto stavem se většinou vidět pouze při leteckém snímkování).
Rondel lidu s moravskou malovanou keramikou, Těšetice-Kyjovice, okr. Znojmo- převzato z knihy K významu pravěkých kruhových příkopů autora Jaromíra Kovárníka

Místa dávných kultů?
Mnoho se přemýšlí k čemu mohly tyto objekty sloužit. Sami archeologové pokládají jeich existenci zatím za záhadnou.
Jedni badatelé se domnívají, že šlo o ohrady pro dobytek, jiní uase uvažují o svatyních či stronomickými observatořemi.
Ani pro jedno však není dostatek průkazného materiálu. Posun
byl učiněn díky objevu obří kultovní stavby Stanton Drew
tvořené několika soustřednými kruhy z dřevěných kůlů. Předpokládá se že alespoň na části těchto kůlů byla střech. To svádí ke spekulacím, zda i stavby podobného typu, jako např. Stonehenge nebyly původně zastřešeny. Z gigantických chrámů pak zůstalo pouze to nejpevnější -- kamenné sloupy a překlady. Nebo, v případě Stanton Drew, jámy po dřevěných kůlech. Archeolog M. Gojda k tomuto problému uvádí: ,,Nedávný objev údajně vůbec největší pravěké stavby na světě ve Stanton Drew poblíž Bristolu dává podnět k úvahám, že i další stavby podobné konstrukce, jako například Stonehenge, byly mnohem rozsáhlejší a že prstence vztyčených kamenů jsou jen zbytkem kdysi masivně zastřešených budov. Tím by se pravděpodobnost jejich kultovní funkce zvýšila na úkor výkladu o astronomickém významu, který je založen na představě nezakrytého objektu." I přes toto resume se domnívám, že milovníci záhad a starých civilizací nemusejí být vůbec zklamáni. Předstvíme-li si dostavěné a zastřešené Stonehenge jako gigantický chrám, nemůžeme se ubránit úvahám o prastaré a vyvinuté civilizaci. Tyto úvahy mohou změnit celkový pohled na ,,primitivní" lidí doby kamené.

Záhada pokračuje

Naše povídání o záhadných rondelech bycom mohli v tomto místě ukončit, kdyby...
Kdyby archeologové neobjevili další zády. A byly to opět archeologové britští, ktečí objevili, že se v krajině nacházejí zvláštní i několik kilometrů dlouhé linie. Vůbec poprvé tyto linie zkoumal W. Stukeley, poblíž opět poblíž Stonehenge. Šlo o objekt tovřený dvěma souběžnými pásy hliněných valů lemovaných po obou stranách příkopy. Stukeley se domníval, že se jedná o závodní dráhu, římský pozůstatek.
Dnes je už jasné, že se v žádném případě o závodiště nejedná. Linie přímo souvisí s kruhovými objekty a mohylami doby bronzové. Jsou dlouhé šest až dest kilometrů a vzdálenost rovnoběžných linií je čtyřicet až sto metrů.
Druhý typ linií je tvořen bidovými objekty (jámami?), které jsou seřazeny těsně za sebou. Tyto linie jsou dlouhé několik kilometrů a opět souvisí skruhovými stavbami.
Skoro to vypadá jako by rondely a linie vytvářely jednotnou síť. To by ovšem sama vědecká archeologie potvrdila úvahy ,,fantastů a snílků" o síti megalitickýc staveb pokrývající celou Evropu.
Pomineme-li daenikenovskou hypotézu o tom, že všude, kde prolétla mimozemská raketa vznikl kultovní objet, zbývá ještě úvaha Louise Charpentiera nad prastarými megalitickými kultovními středisky, které také vytvářely určitou síť. Kdo si dal takovou práci, aby vytvořil takovou síť, jednalo se snad o správní centtra zaniklé civilizace. Možná, že by stálo zato pokusit, jak dlouho by trvalo doručení zprávy prostřednictvím rychlonohých poslů, kteří by se v jednotlivých střediscích střídali.
Archeologové ani my neví, k čemu tajemné kruhové objekty sloužily. Pozůstatky Dávno ztracené vyspělé civilizace? Snad Atlantidy? A proč ne. Vždyť právě hlavní město Atlantidy mělo být tvořeno několika soustřednými kruhovými příkopy. interpretoval tak Platon prostřednictvím mýtu o Atlantidě vzpomínku na civilizaci jejíž síť kruhových staveb kdysi pokrývala celou Evropu?

Knihovna palmových listů

29. května 2007 v 7:27 Záhady a tajemství
PŘEVZATO ZE STRÁNEK: záhady.cz
V minulosti jsem mnohokrát četl různé články a zmínky o tzv. "Knihovnách palmových listů" v Indii. Ale všechny informace, které jsem dříve získal, byly dost povrchní, nekonkrétní a zaváněly spíše snahou po senzačnosti. Autoři o tom evidentně moc nevěděli a spíš opisovali ze starších a mnohdy už zkomolených zdrojů.

Jde o to, že asi před 5000 léty v Indii založil jeden ze sedmi svatých ríšijú (Bríghú) tzv. knihovny, kde na palmových listech zapsal osudy asi 80.000 lidí, kteří v budoucnu takovou knihovnu navštíví a zeptají se na svůj osud. Údajně asi 10% záznamů se týká návštěvníků nehindského původu. V průběhů staletí byly z originálu pořizovány četné kopie a nyní v Indii existuje asi dvanáct takových knihoven palmových listů.


Bríghú je pokládán za jednoho z deseti synů stvořitele Bráhmy. V nebeské hierarchii je přiřazován k polobohům, kteří byli stvořeni k tomu, aby realizovali jednotlivosti stvoření. Bríghú měl údajně nesmírné vědomosti, znal všechny zvláštnosti vesmíru, měl zázračné schopnosti v oblasti medicíny, ale hlavně vynikal jako jasnovidec. Na základě tohoto svého nadpřirozeného nadání uměl nahlédnout do tzv. "kroniky Akaša", ze které patrně čerpal své neuvěřitelné informace, které byly zapsány na palmové listy a uchovány v "Knihovnách palmových listů" až do současné doby.

Záhadné na celé věci není jen to, že Bríghú před 5000 léty (v některých pramenech se dokonce uvádí i doba před 7000 léty) zapsal osudy desítek tisíc lidí v bližší i vzdálenější budoucnosti, ale i to, že ten, kdo do některé z knihoven přijde, tam má své napsané palmové listy a ten, kdo sem nikdy nepřijde, samozřejmě žádné palmové listy nemá. Záhada mi samozřejmě vrtala hlavou už i proto, že o pravdivosti těchto informací by se dalo za určitých příznivých okolností přesvědčit osobně.

V roce 2001 jsem měl poprvé možnost spatřit Indii na vlastní oči. Byl jsem tam vyslán zaměstnavatelem na služební cestu. Napoprvé jsem tam strávil jen velmi krátkou dobu a volného času bylo málo, ale přesto jsem stačil nasát atmosféru, která není snad nikde jinde na světě. Osobně mám velice rád pořádek a dávám přednost spíše menšímu počtu lidí. V Indii (alespoň v těch oblastech, které jsem navštívil) je značný nepořádek a vždy a všude kolem vás plno lidí (vždyť je jich také více než 1 miliarda). Přesto jsem si tuto zemi i s jejími lidmi zamiloval. Nechci čtenáře unavovat popisem způsobu života tamních obyvatel, kde vedle nepředstavitelných boháčů, žijí lidé v bídě, o jaké se nám v Evropě ani nezdá. Nechci psát ani o tom, jak Angličané svými koloniálními výboji zničili kulturu, jejíž kořeny sahají hluboko do minulosti, a zdevastovali krásnou a kdysi velice úrodnou zemi. Nejsem ani schopen podat objektivní informace (na to jsem tam byl velice krátkou dobu) o zemi, kde na jedné straně žijí lidé s úžasnými duchovními schopnostmi a na druhé straně žijí lidé na té nejnižší životní a možná i duchovní úrovni. Rád bych se ale podělil o to, co jsem sám prožil a o čem jsem se skutečně přesvědčil.

Jak jsem už uvedl, záhada "Knihoven palmových listů" mě zaujala natolik, že jsem se příležitostně na místě pídil po nějakých konkrétnějších informacích. Musím přiznat, že zpočátku nikdo z mých indických přátel vůbec nevěděl o čem je řeč. Při druhé cestě do Indie jsem ale potkal člověka, který mi vysvětlil řadu věcí z historie a náboženství Indie, a který už o knihovnách slyšel a dokonce věděl, že jedna je někde poblíž Madrasu (město na východním pobřeží jižní části indického subkontinentu).

Už dříve jsem si koupil knížku z nakladatelství Dialog od Annetty a Thomase Ritterových s názvem: "Na stopě osudu - v knihovně palmových listů". V tomto díle mladých německých autorů jsem se dočetl, jak svízelně hledali informace o "Knihovnách palmových listů", až se jim je postupně podařilo najít a nakonec tři knihovny navštívili. Z jedné z nich si dokonce přivezli své palmové listy. Ty v Evropě nechali podrobit vědecké analýze (část analýzy byla vypracována i na pražské Karlově Univerzitě). V knize byly také poskytnuty bližší informace o místech, kde se navštívené knihovny nacházejí. Přestože jsem si tuto knihu přečetl s velkým zájmem, neměl jsme v té době žádnou vidinu cest do Indie a tak jsem si ani místa, kde se knihovny nacházejí, nesnažil zapamatovat. Dočetl jsem se o nich ale mnoho zajímavého. Mimo jiné o tom, jak kdysi dávno vznikly, a proč jsou zápisy na palmových listech. Ty totiž vydrží až osm set let. Na nich je napsán text ve starotamilštině, v jazyce, který se dnes už téměř nepoužívá. Listy opatrují rodiny, jejichž členové přepisují texty ze starých palmových listů na nové a zároveň se mladší mužští členové rodiny učí tzv. "vykládat" napsaný text. Jedná se svým způsobem o symbolický jazyk. Přečíst jej je jedna část, ale správně vyložit je část druhá, minimálně stejně důležitá. Pouze ten nejlepší z žáků se potom může stát tzv. vykladačem nebo-li "nádím" textů a pokračovat v tradici rodiny.

Na sklonku roku 2002 jsem měl možnost opět navštívit Indii a uvedenou knížku jsme si vzal sebou. Předpokládal jsem, že Indii v brzké době opět navštívím, proto jsem se snažil s předstihem domluvit si návštěvu knihovny poblíž Madrasu (můj přítel mezitím zjistil více informací a byl ochoten mě na cestě doprovázet). Problém byl ale v tom, že bychom museli jet autem asi 500 km (což není na indických silnicích žádná výhra) do Madrasu a potom zpět a navíc mé pracovní vytížení by mi ztěží něco takového umožnilo. Přesto jsme tuto variantu nezavrhli s tím, že mu dám co nejdříve vědět, kdy se do Indie vrátím a kdy by bylo teoreticky možné knihovnu navštívit. S tímto závěrem jsme se rozloučili a já odletěl domů.

Teprve cestou domů jsem si v letadle znovu otevřel knížku "Na stopě osudu …" a náhle záblesk z čistého nebe. U dvou navštívených knihoven němečtí autoři příliš nespecifikují místo, kde se nacházejí, ale u té třetí, v Bangalore (uprostřed jižní části Indie, kde jsem měl strávit asi jeden týden při své další pracovní návštěvě) byla uvedena nejen přesná adresa, ale dokonce i telefonní číslo. To se mně zdálo jako osudové znamení. Ihned po příjezdu domů jsem telefonoval svému indickému příteli a požádal jsem jej, zda by mi nezajistil návštěvu této knihovny v předpokládaném termínu. Ubezpečil mne, že v Bangalore žije jeho bratranec, který zcela určitě vše zajistí. Téměř nemožné se začalo stávat skutečností. Za krátkou dobu jsem znovu odjížděl do Indie, ale tentokrát s vidinou návštěvy "Knihovny palmových listů".

Ale ani teď to ještě nemělo být snadné. Snad jsem si tu návštěvu musel zasloužit. Objednán jsem byl na sobotu odpoledne. Dohodli jsme se, že si vezmu taxík, na jednom náměstí vyzvednu svého přítele a jeho bratrance a společně pojedeme do knihovny. Vše se zdálo být jednoduché, ale nepočítal jsem s dopravní špičkou. Z hotelu jsem sice vyrazil včas, ale na náměstí jsem dorazil asi s půlhodinovým zpožděním a přátelé nikde. Měl jsme sice na ně telefon, ale ten nikdo nebral (mobilní telefony v Indii zatím nejsou tak rozšířeny). Tak jsem tam stál a čekal. Vidina knihovny se rozplývala. Konečně se oba objevili. Řekli mi, že oni s tou zácpou počítali, a že je vše v pořádku a my vyrazili. Přijeli jsme do obyčejné ulice, jakých jsou v Bangalore tisíce, a průchodem mezi domy jsme se dostali na místo. Dům byl stejný jako ostatní, jen snad byl trochu větší. V přízemí bylo něco jako čekárna. Před vstupem do čekárny jsme si sundali boty (jako ve všech indických chrámech) a posadili se.

Po nějaké době vyšel "předčitatel", představil se (Mr. Gunjur Sachidananda Murthy), zeptal se mě na mé datum narození a položil mi otázku, zda žije bratr mého otce, který má žijícího syna. Když jsem mu přisvědčil, tak mě požádal, abych chvíli počkal, a odešel. Po nějaké době se otevřely dveře a já se dočkal. Nyní se mohu přesvědčit na vlastní oči a uši.

Nádí mi hned na začátku sdělil, že předčítání pro jednotlivé žadatele trvá minimálně půl dne a že se obvykle čeká asi tři měsíce až se žadatel dostane na řadu. V mém případě mi udělal výjimku a na žádost mých přátel, mě přijal v požadovaném termínu, ale nemůže mi věnovat víc než jednu hodinu. S tím jsem samozřejmě souhlasil, byl jsem rád, že jsem se k němu vůbec dostal. Potom mi ještě sdělil, že pokud nebudu věřit tomu, co mi řekne, tak si to mohu ověřit v kterékoliv jiné knihovně v Indii. Tam dostanu totožné informace.

Pak ze stolu vytáhl už připravený svazek palmových listů (palmový list je upraven do obdélníku asi 30 cm délky a 5 cm šířky, uprostřed má dírku o průměru asi 1 cm a tou dírkou je navlečen provázek, kterým je svázáno asi 30 listů v jeden svazek), jeden z nich nalistoval a začal číst.

Nejprve hovořil o vlivu planet na moji minulost i na budoucí život. Dále hovořil podrobně o mém uplynulém životě (myslím si, že to je část výkladu, která má přesvědčit žadatele, že se skutečně jedná o něho, že se čte opravdu z kroniky jeho života). Sdělil mi celou řadu přesných (!!!) informací z minulého období jako např. z jaké rodiny pocházím, vztah k rodičům, počet mých sourozenců, co jsme dělal v mládí a jaké školy jsme studoval, kdy jsem se oženil, kolik mám dětí, co studovala manželka, jaké má zaměstnání, jak mám staré děti a co dělají atd. Vše přesně souhlasilo až jsme se dostali k informaci, že v roce 1995 jsme si s manželkou pořídili dům se zahradou, který nám přináší velkou radost a štěstí. Až do této chvíle jsem jen souhlasně přikyvoval na jeho informace, ale tady jsem musel říct, že to není pravda (máme sice hezký byt, ale v paneláku). Nádí mi ale rezolutně řekl, že jsme si v roce 1995 koupili dům se zahradou. Já jsme se mu snažil stejně rezolutně vysvětlit, že to není pravda. On ale trval na svém. Pak mi došlo, že může mít na mysli malý zahradní domek se zahrádkou, který jsme si někdy v té době skutečně koupili (až doma jsem se později přesvědčil, že koupě byla uzavřena skutečně v roce 1995). Pak to pokračovalo informacemi o mém zaměstnání a mém zdravotním stavu. Vše bylo velice přesné. Poté mi sdělil několik vesměs pozitivních informací z mé budoucnosti dal mi několik rad, pokud jde o zdraví mé i mojí manželky a na závěr mě vyzval abych se zeptal, co bych ještě chtěl vědět. Musím přiznat, že na tuto alternativu jsem nebyl vůbec připraven (v knize se o otázkách nepsalo). Těžce jsem zplodil několik nepříliš duchaplných otázek typu: Jestli ještě někdy uvidím Indii? (dnes bych měl tisíce otázek, ale tam nic).

Na závěr mi napsal dvě osobní mantry (pro mne i pro mou manželku) i s překladem do angličtiny, abychom tomu rozuměli.

Musím ještě říct, že v knize "Na stopě osudu …" autoři uvádějí, že v navštívených knihovnách palmových listů jim byla sdělována přesná data (to znamená den, měsíc a rok) různých událostí. Mně nádí říkal jen letopočty (ty ale vždy souhlasily), snad to bylo dáno nedostatkem času pro předčítání.

Potom jsem poděkoval, zaplatil za předčítání (500 rupií) a odjeli jsme taxíkem zpět do hotelu. Během cesty se mě moji indičtí přátelé ptali na dojmy a také kolik informací z uplynulého období bylo pravdivých. Sami byli překvapeni, když jsme jim řekl, že 100%. Myslím, že jsem měl mnohem větší důvěru v "Knihovnu palmových listů", než oni sami. Tak už to ve světě chodí.

Závěrem chci říct, že tato návštěva byla pro mne úžasná zkušenost a přesvědčil jsem se, že existuje něco mezi nebem a zemí, co nám obyčejným smrtelníkům zatím uniká. Pokud budu mít možnost Indii ještě navštívit (a nádí mne ujistil, že ano) budu se snažit v nějaké jiné "Knihovně palmových listů" potvrdit informace získané v Bangalore. Snad se mi to podaří.

STONEHENGE- nic není tak, jak to vypadá

29. května 2007 v 7:17 Záhady a tajemství
Po desetiletí jsou oficiálně tištěné publikace o Stonehenge plné fascinujících údajů, čísel a teorií popisující největší anglický předhistorický monument. Avšak ani v jednom průvodci na lesklém křídovém papíru nenajdete zmínku o přestavbě 4.000 let starého kamenného kruhu, která byla provedena ve 20. století!

Toto je jedno z temných tajemství moderní archeologie, o kterém se moc nemluví: Přizvaní kameníci obnovili trosky nejslavnějšího britského starověkého monumentu Stonehenge tak, jak si mysleli, že by měl vypadat.

Na filmovém představení roku 1981 byly předvedeny záběry z přestavby, která byla potupou historie, té historie, na niž se odvolávají oficiální průvodci. Klenot britského kulturního dědictví, symbol řemeslné zručnosti předků byl znesvěcen. Většina kamenů, které dnes vidí miliony návštěvníků, je zde tak, jak je vidíme, necelých 50 let!

Podle slov jednoho archeologa byla většina kamenů v letech 1901 až 1964 přestavěna do stávajícího kruhu pouze podle představ "restaurátorů" 20 století! Tuto informaci nenajdete v žádném průvodci a neuslyšíte v audioprojekci. Navíc se ukázalo, že v roce 1920 byl stejným způsobem úplně přestavěn kamenný kruh v Averbury. Tato zpráva způsobila mezi archeology velké rozpaky. Na základě těchto skutečností je nutné přepsat oficiální publikace a přehodnotit nejen historii monumentu Stonehenge. Dave Betchelor, anglický archeolog-senior tyto přestavby potvrdil a prohlásil, že oficiální historii přepracuje osobně. "Je mi již šedesát let. Časy se změnily a my nyní musíme změnit historii Stonehenge."

Archeolog Christopher Chippinfale z univerzity v Cambridge přiznal: "Málo z toho, co dnes vidíme ve Stonehenge, je původní a nedotčené." Student historie Brian Edwards, který nedávno prokázal totální přestavbu nedalekého aveburského monumentu, získal unikátní vyobrazení stonehengeských ruin. Na základě těchto dobových obrazů je možné uvést kameny do původního stavu. "Stonehenge by mělo být historicky očištěno. Přestavby monumentů byly celému národu utajovány příliš dlouho. Jsem překvapen, jak málo lidí o tom vědělo. Ve všech publikacích musí být v budoucnu uvedena jejich pravdivá historie."

Miliony návštěvníků rok co rok s obdivem nahlíží do dávné minulosti a žasnou nad primitivní technikou, použitou při stavbě megalitů. Pouze lidské svaly dokázaly dopravit a vztyčit obrovské kameny a zarazit je do salisburské planiny. Tají se jim dech, když slyší o tajemných duchovních rituálech a prvním kamenném magickém počítači, jenž pomocí sloupů a překladů dokázal určit dobu slunovratu.

Nastal čas na velkou archeologickou diskuzi nad skutečnostmi, prokázanými historikem Brianem Edwardsem. Všechny místní deníky a časopisy musí psát o nové historii, včetně "zapomenutých let". Těch let, v nichž týmy dělníků a strojníci, sedící v kabinách největších jeřábů britského impéria, zvedali kamenné sloupy; vztyčovali padlé trility a nahrazovali zřícené překlady pískovcovými valouny. Pan Edwards - dřívější enfant terrible britské archeologie, který popsal přestavbu Avebury, již ve 20. a 30. letech financoval marmeládový milionář Alexander Keiller, tvrdí: "To, nač se tu dnes díváme, je krajina 20. století, která má "vypadat jako" Stonehenge před tisíci let. Vytvořila ji průmyslová společnost, ne předhistoričtí obyvatelé. Tomu, co zde vnímáme jako tisíce let staré, ještě není ani 50 let".


Přepsat současné archeologické termíny v tištěných průvodcích by se rovnalo výbuchu nálože dynamitu. Podvod kolem Stonehenge, odhalený britským občanem, zasadil archeologii těžkou ránu: "V sedmdesátých letech temné síly rozhodly, že veřejnost nebude o přestavbách monolitů informována."

Rekonstrukce a přestavba

První přestavba Stonehenge proběhla před 100 lety. Když zedníci přestavbu zahájili (1901) byly úřady doslova zaplaveny písemnými stížnostmi obyvatel. Všechny své mravní zásady porušil tehdejší archeologický "guru" John Ruskin, když veřejně prohlásil: "Přestavba je lež!" Avšak i přes všechny protesty rekonstrukce pokračovaly dál. Nejvíce práce bylo provedeno v letech 1919, 1920, 1958 a v roce 1964. Christopher Chippindale, správce univerzitního Muzea archeologie a antropologie v Cambridge, autor práce "Stonehenge Complete", prohlásil: "Téměř všemi kameny bylo pohnuto a dnes jsou zasazeny v betonu."

Nějaké kameny byly vyrovnány a zabetonovány v roce 1901, šest dalších v roce 1919, tři v roce 1920 a čtyři v roce 1964. Výkop kamenného oltáře a přestavba trilithonu proběhla v roce 1958 pod dohledem ctěného profesorského týmu Atkinson a Piggott.

V knize o Stonehenge a okolních monumentech (Stonehenge and Neighbouring Monument´s), i v "audio" cestě kolem nich, chybí jakákoliv zmínka o jejich komplexní přestavbě. Pouze na straně 18 je nepatrná poznámka..."Několik nakloněných a spadlých kamenů bylo vyrovnáno a postaveno znovu."
V každém oficiálním průvodci jsou uvedeny údaje o rozměrech kamenného kruhu po "obnově" v domnění, že mají mimořádnou historickou hodnotu.

Proč se kresba Johna Constabla z roku 1835 v knize o monumentech na str. 28 a 29 naprosto liší od moderní fotografie na straně 28? Důvod: Mezi oběma obrázky uplynulo hodně času a bylo provedeno mnoho stavebních úprav! Pokud byste se přiblížili až k samotným kamenům a odstranili kousek anglického trávníku, viděli byste všude jen beton. Vy se však až ke kamenům nedostanete - je zde oplocení a zákaz vstupu…

Na obrázku je zachycena intenzivní stavební činnost. Mnoho fotografií objevil pan Chippendal, který je použil v upraveném vydání své knihy. Mnoho jiných se již ztratilo. Některé obrázky našel pan Edwards v průvodcích z doby, kdy historie Stonehenge ještě nebyla poskvrněna.

"Je to vzrušující," řekl Edwards. "Byl jsem překvapen tak velkým rozsahem prací a snad ještě mnohem víc tím, jak málo lidí o přestavbě Stonehenge před 100 lety ví. Vždy jsem se domníval, že turisté, kteří váží cestu k Stonehenge z celého světa, by měli znát celou pravdu."

Každým rokem navštíví Stonehenge přibližně 700 000 turistů.
Cesta poutníka...