Tajemství Ďáblovy věže

30. května 2007 v 17:30 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
Legenda indiánů
Uprostřed zvlněných pastvin táhnoucích se od obzoru k obzoru se zvedá jako přízrak osamělá skála. Podobá se masivnímu pařezu, který jako by vyrůstal ze zalesněného hřbetu. Indiáni skále říkali Věž zlého boha, protože věřili, že na jejím vrcholu sídlí zlovolný bůh, který za bouří buší do hromových bubnů. Když v roce 1875 plukovník Richard I. Dodge doprovázel ke skále geologickou expedici a uslyšel tuto legendu místních Indiánů, inspirovala ho k obdobnému anglickému pojmenování Devils Tower (Ďáblova věž).

První chráněny národní monument USA

Tato esteticky neobyčejně působivá skalní věž se v roce 1906 stala prvním chráněným národním monumentem USA. Zvedá se 389 metrů nad zalesněné návrší, při úpatí má šířku kolem 300 metrů a horní plošina je široká 85 metrů.
Zrozená v podzemí
Původ tubusovité skály je prozaický a v podstatě velmi prostý. Je to magmatická výplň starého sopečného sopouchu, který vedl k dnes již neexistující sopce. Čedičová tavenina, tlačená vrstvami usazenin vzhůru, uvízla po posledním sopečném výbuchu v přívodovém komínu pod povrchem, kde pozvolna tuhla a typickým "čedičovým" způsobem krystalizovala do mnohoúhelných sloupců, dlouhých až 80 metrů. Ono zbytnělé úpatí "pařezu" jsou zbytky natavených usazenin, které se v sousedství žhavého tělesa měnily v takzvané metamorfované tvrdé horniny, nazývané porfyry. Nedaleká říčka Belle Fourche během věků usilovně odplavovala měkké usazeniny a z nich se postupně začala zvedat temná, tvrdá skála. Je pravda, že vypreparovaných čedičových sopouchů je po světě roztroušeno na tisíce, ale žádný není tak impozantní jako Ďáblova věž.

Obr v dálce

Její charakteristická silueta je vidět na vzdálenost 160 kilometrů a zbrázděné stěny porostlé lišejníky mění barvu tak, jak se mění světlo v průběhu dne. Je jako maják uprostřed nedohledných prérií a po všechny věky sloužila poutníkům jako významný orientační bod, který jim spolehlivě ukazoval cestu.
Nešťastník čekal na vrcholku na své zachránce šest dlouhých dnů
Plukovník Dodge o vrcholu skály říkal, že je "nepřístupný všem, kdo nemají křídla". Ale mýlil se. Netušil, že tam nahoře žijí chřestýši, čipmankové a ještěrky, které chytají hmyz soustředěný kolem opuncií a dalších bylin. Nevěděl, že tam nahoře je malá skalní zahrada. Tu objevil až 4. července 1893 místní rančer William Rogers, který jako první člověk zdolal skálu pomocí svého horolezeckého "žebříku" - dřevěné kolíky spojené lanem zatloukal do svislých štěrbin a povzbuzován davem diváků dosáhl vrcholu. Od té doby byla skála dobyta mnohokrát, ale nejkurióznějším návštěvníkem byl asi horolezec-parašutista, který na vrcholové plošině dobrovolně přistál a dolů se chtěl spustit po laně. Lano mu ale spadlo a nešťastník na své zachránce čekal šest dlouhých dnů.

Štěkot ze skal

Na území jedinečného přírodního monumentu, blízko říčky Belle Fourche, žije rovněž chráněná kolonie psounů prérijních. Jsou velcí asi jako králíci a navzájem se dorozumívají štěkavými zvuky. V podzemí si budují rozsáhlá města s mnoha východy a málokdy opouštějí své označkované území. U vchodů do podzemí a na návrších mají své strážce, kteří je včas varují. V případě nebezpečí celá kolonie bleskurychle mizí v děrách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sensory sensory | Web | 9. září 2016 v 7:32 | Reagovat

konsolidace půjček a úvěrů :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...