WICCA - čarodějnictví

29. května 2007 v 18:40 | čerpáno z panna.cz |  Magie a okultismus
Čarodejnictví
Původní středověké církevní poje­tí čarodějnictví, vycházející z biblického podání, dáva­lo pojmu čarodějnictví zcela jiný obsah než současní kulturní antropologové a etnologové, kteří jej nezříd­ka a neprávem ztotožňují s magií: čaroděj je pak po­dle jejich pojetí v podstatě šaman. Naproti tomu církevní Otcové považovali čarodějnic­tví za službu ďáblu, vykonávanou prostřednictvím různých tajných praktik a za účelem poškozování či ničeni druhých (maleficium - malum facere, tj. kona­ti zlo, neboť to je ďáblu milé). V tomto smyslu se čarodějnictví v podstatě kryje s primitivní černou magií. V průběhu XIV. stol. pak s představou maleficia splynula představa strigy (čarodějnice) a čarodějnictví bylo přisuzováno zejména ženám; stalo se jednou z nejtěžších forem kacířství a vyvolalo kruté pronásledování inkvizicí. Přísně vza­to však za čarodějnice byly pokládány i ženy, které ďábla pouze uctívaly, a čarodějnictvím se tak stalo i uctívání ďábla.

Tribunál Veheny 777

Již r. 777 zřídil Karel Veliký "hrozný tribunál Veheny", aby v Německu po­tíral čarodějnictví. Čarodějnice či striga bylo původně "noční strašidlo ženského původu", které usmrcovalo nemluvňata a vyhledávalo sexuální styky. Obraz stri­gy popsal již Ovidius (Fasti VI, 131 a násl.); znovu se pak objevuje v pověstném právním kodexu Lex Salica (kolem r. 900), jemuž předcházel zákon Karla Veliké­ho z r. 785 proti strigám.

Letící Striga

S představou strigy souvisí později představa čarodějnice letící v noci na sabat, i když podle některých autorů obraz strigy letící naholi na noční rej se objevuje již u Chaldejců. Při vykopávkách v Ninive byla nalezena deska, kde je výraz, který se překládá jako "kus dřeva, na němž létají čaro­dějnice". V různých kulturních oblastech pak měl po­jem čarodějnice různý akcent: u Germánů to byla že­na mající pakt s ďáblem, ale také "moudrá žena" (vědma), u Italů žena vyvolávající nadpřirozenými způsoby lásku nebo nenávist a škodící lidem zvláštní­mi kouzly, u nás kromě toho také "baba kořenářka", která pomáhá léčit. Čarodějnictví bylo ponejvíce spo­jováno s ženami a jeho fenomenologie je odvozena ze způsobilostí, které jsou čarodějnicím přisuzovány.
Mury-druhy, Alptraum, noční můra
Velkou roli hrály čarodějnice v kultuře starých Ger­mánů, kteří pro ně měli dva výrazy: die Hexe (slovo, které původně znamenalo "lesního ducha" a bylo spojováno s moudrostí) a die Zauberin (čarodějnice v negativním slova smyslu). Kromě toho rozeznávali ještě mury-druhy, zlé ženské duchy, kteří vnikají skuli­nami do ložnic a usazují se spícím osobám na prsou (české "tlačení můry", což vyjadřuje i německý termín Alptraum, tj. "noční můra").

Čarodějnický pakt s ďáblem

Nadpřirozené síly byly přisuzovány i vědmám a "kořenářkám", a proto v li­dové kultuře není čarodějnictví přikládán jen negativ­ní význam (v pohádkách však tomu tak převážně je). Také spojení čaroděje a čarodějnice s ďáblem není nutným předpokladem čarování, neboť to bylo často provozováno ve formě "přírodní magie" (magia naturali), tj. na základě znalostí skrytých a tajených účinků různých bylin, věcí a činností. Také podle sv. Tomáše Akvinského spojení čaroděje s ďáblem nemuselo mít nutně podobu formálního paktu - již pouhé vzývání ďábla je podle něho pakt ("ipso facto pactum est"), přičemž tento teolog rozeznává "pactum expressům" (pakt vyjádřený nějakou formou) a "pactum tacitum" (mlčenlivý pakt).

Makiu 1854

Nejstarším pramenem o čarodějnic­tví pravděpodobně je babylónské klínopisné dílo o osmi tabulkách nesoucí název Makiu (Upálení), na­lezené r. 1854 v Asurbanipalově knihovně v Ninive. Toto dílo přináší téměř všechny poznatky o čaroděj­nictví, které byly za středověku známy inkvizitorům.

Egyptské papyry

Dalšími prameny byly staroegyptské a řecké papyry o čarodějnictví. Všechny tyto prameny mají řadu spo­lečných znaků a popisují stejné praktiky; jednou z nejrozšířenějších je "volt", který je založen na principu "pars pro toto" a je charakteristický pro li­dové čarodějnictví i v současnosti. Princip však není výrazem mentálního primitivismu, jak soudí kulturní antropologové, nýbrž skutečně existujících okultních vztahů, jak na konci XIX. stol. potvrdil A. de Rochas svými experimenty s exteriorizací senzibility.
J. Hansen o historii čarodejnictví
Jeden z největších znalců čarodějnictví J. Hansen (1900) rozeznává v historii čarodějnictví tři periody, přičemž vrcholem je mu r. 1750. První perioda trvá od r. 400 do r. 1230 a vyznačuje se tím, že čarodějnictví je chápáno pouze jako provozování škodlivých kouzel a je poměrně mírně trestáno, např. ukládáním pokání. V této době chybějí ještě představy později s čaroděj­nictvím úzce spojované, jako představa strigy, sabatu, pohlavního styku s ďábly, proměňování lidí ve zvířata a další. Čarodějnictví je spojováno s pohanstvím a u Franků je chápáno přímo jako vzývání pohan­ských bohů. Možnosti čarodějnictví jsou brány jako silně omezené. Pravděpodobně francký kodex Canon Episcopi (v.) z r. 906 připouští možnost maleficia, avšak odmítá řadu představ o čarodějích jako pohan­ské bludy - např. noční jízdy bohyně Diany a jejího ženského průvodu na zvířatech a další. Existují sice již čarodějnické procesy, ale jsou vzácné.

Čarodějnictví spojeno s meleficiem

V druhé pe­riodě v XI. a XII. stol., v době scholastiky, se zájem o čarodějnictví u teologů prohlubuje a čarodějnictví jespojováno s maleficiem, a to opět s přispěním démo­nů (scholastika se systematicky zabývala démonologií). Objevují se znovu zmínky o nočních letech čaro­dějnic a není odmítána ani možnost proměny čarodě­je ve zvíře (např. ve vlka - pozdější vlkodlactví, lykantropie). Uznává se též možnost inkubátu a sukkubátu.

Bula papeže Innocence IV. z r. 1484 - hon na čarodějnice

Rozhodující však je, že se čarodějnictví spojuje s paktem s ďáblem, a tedy s nutným odpadnutím čaroděje od církve. V této době se také rozšiřuje řada kacířských sekt (kataři, valdenští a jiní), hovoří se o uctívání ďábla a satanistických sdruženích. Připra­vují se podklady pro pověstnou bulu papeže Innocence IV. z r. 1484, jíž začíná kruté pronásledování čaro­dějnic. Tato proslulá bula Summis desiderantes affectibus (S palčivou lítostí), nazvaná jako každá počáteč­ními slovy svého textu, má tento úvodní text: "S palči­vou lítostí jsme se dozvěděli, že v některých krajích Horního Německa, zejména v provinciích, městech, vesnicích, osadách a v biskupství mohučském, kolín­ském, trevírském, salcburském a brémském jest mno­ho osob obojího pohlaví, které nejsouce pamětlivy své spásy, odpadly od víry, pěstují pohlavní styky s inkuby a sukkuby a svými kouzelnými formulemi, průpo­věďmi, zaklínáním a jiným bezbožným pověrečným jednáním, věštěním, přestupky, zločiny a hrozbami ni­čí porody žen, zvířecí mláďata, plody na poli, hrozny na vinicích, ovoce na stromech, ba dokonce muže, že­ny, dobytek, ovce a různá jiná zvířata, také vinice, za­hrady, louky, pastviny, pole, obilí a zeleninu všeho druhu; dále že trápí a sužují dokonce muže a ženy, dobytek, skot, ovce, zvířata vůbec, mučí je hroznými vnějšími a vnitřními bolestmi a útrapami a brání mu­žům v plození, ženám v početí a oběma v pohlavním styku; kromě toho se neštítí zapřít samu víru, kterou přijali při svatém křtu, svými bezbožnými ústy a pá­chati jiné bezbožné věci, přestupky a zločiny na po­pud nepřítele lidského pokolení k záhubě svých duší, k urážce božího majestátu a ke zhoubnému příkladu a zármutku mnohých jiných lidí." Tímto nepřítelem lidského pokolení byl míněn ďábel. Čarodějnictví je spojeno s maleficiem a především se ženami.
Marie Terezie - ukončení honu na čarodějnice
Teprve císařovna Marie Terezie (asi pod vlivem svého osvíce­ného osobního lékaře G. van Swietena) považovala čarodějnictví za projev duševní zaostalosti a dila předávat jeho případy nejvyššímu soudu, jehož vyjádření si nechávala předkládat ke konečnému rozhodnutí.
Lidové čarodějnictví dnes
Čarodějnictví trvá do dnešní doby převážně ve dvouformách: především ve formě lidové, nezřídka spoje­né s obchodováním s "kouzly", zejména v krajích s nízkou životní úrovní (jižní Itálie, Sicílie), a dále ve formě zvrhlého kultu, jehož obsahem je předstírání adorace Velké bohyně podle starých po­hanských ritů v rámci sexuálních vybočení. Nicméně čarodějnictví má své teoretiky, kteří se po­koušejí dokázat, že navazovalo na pohanské tradice. M. A. Murrayová (1960) a G. Gardner (1955) ukazují, že čarodějnictví je návratem k pohanskému uctívání přírody a její plodnosti.

Wicca

Obřady čarodějnického kultu Wicca (ze staroanglického slova čarodějnice), který se rozšířil v polovině padesátých let 20. století, jsou pokusem o napodobování pohanských rituálů. Podnět k tomuto hnutí dala M. Murrayová svým dílem o kul­tech čarodějnic v západní Evropě (1921). Prvním ve­leknězem kultu byl G. B. Gardner (1884-1964). Ritu­ály kultu Wicca se provozují v nocích měsíčního úplňku a ovšem zejména o Valpuržině noci z 30. dub­na na 1. květen, která je nocí čarodějnic.Biblí novodobého čarodějnického hnutí The Book of Shadows (Kniha stínů), která byla nepo­chybně inspirována spisem Aradia; její autor C. C. Leland píše: "Každá žena je ve svém srdci čaro­dějnicí." Špatná interpretace tohoto výroku inspirova­la představitelky novodobého feminismu k oslavám žen-čarodějnic a čarodějnictví, které je v této podo­bě jen karikaturou pohanských kultů oslavy pří­rody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elfkas Elfkas | 23. dubna 2008 v 17:27 | Reagovat

Nebudu tady ani vyjmenovávat co všechno je tady za nesmysly...nemělo by to cenu...například Wicca obřady se neorientují jen na úplněk, to je úplná blbost a ještě větší blbost je, že Kniha stínů je něco jako bible.

2 mitote mitote | E-mail | 5. května 2009 v 19:09 | Reagovat

Asi špatně rozumíš textu. Kniha sínů je pro čarodějnice spíše něco jako Bible. Nemůžešto přirovnávat k Bibli jako Bibli.....
Jinak velmi pěkné stránky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...