Y Gwir yn erbyn byd

Zázraky ve Fatimě (2 část)

29. května 2007 v 13:16
Zázraky (pokračování) - zvláštní případy[4]

Natalia Maria dos Santos, nar. 3.1.1917, bytem v Lisabonu, trpěla od dětství nemocí levého ucha. I když byl poveden chirurgický zákrok, nemoc se rok od roku zhoršovala. V r.1934 se podrobila šestitýdennímu léčení. 19.6. musela opět do nemocnice, kde ji čekala operace nosu. Začátkem srpna se vrátila domů, ale zlepšení nenastalo. 22.2.1935 jí operovali čelní dutiny. 11.8. se opakovala operace nosu. Současně dívce udělali lumbální punkci. Počátkem října ji propustili domů. Doma ale bolesti hlavy neustávaly, přidružily se bolesti očí, závratě a horečky, takže se 14.10. vrátila zpět do nemocnice. 3.11. provedli pacientce lumbální punkci, po které následovaly další prudké bolesti a částečné ochrnutí a nepřirozený záklon hlavy. Žaludek odmítal potravu a vystupňovaly se bolesti uší v důsledku prudkého zánětu. Proto ji 8.1.1936 znovu operovali. Sedm dní po operaci měla opět nesnesitelné bolesti hlavy a v páteři. Nemohla zadržet hlasitý pláč a nářek. 17.1.1936 oslepla, ztratila sluch i řeč. Začátkem února začal proces poznenáhlého zlepšování, ale teprve 11.10. dostala povolení opustit nemocnici. 13.10. se cítila trochu lépe a začala novénu k Naší Milé Paní z Fatimy. Současně prosila o trochu fatimské vody. K dvacátým narozeninám (3.1.1937) dostala invalidní vozík, který přinesl do jejího života aspoň nějakou změnu. Přešel další rok mučednictví. 27.1.1938 se jí podařilo být na mši svaté, a tak zároveň splnit jeden ze slibů, které učinila Madoně. Přešlo dalších 16 měsíců s dinamolinovými injekcemi a elektrošoky. Bolesti hlavy a páteře přetrvávaly a nepřestal ani hnisavý výtok z uší; byla vyčerpaná a slabá. Přes všechna tato trápení se rozhodla vykonat pouť do Fatimy. 13.5.1939 se v Cova da Iria zúčastnila mše svaté. - Dr. Cursino Dias ve své zprávě uvádí: "Během procesí ke mně přišla jedna ošetřovatelka, abych přišel k jedné nemocné, která je ve velmi špatném stavu. Viděl jsem, že je v bezvědomí, a stříkl jsem na ni trochu vody. Když jsem se ji pokoušel probrat z bezvědomí, nemocná vydala hlasitý výkřik. Jedna z průvodkyň mě upozornila, že není možné ji posadit, že to již 18 měsíců nedokázala." Když nemocná otevřela oči, chtěli ji odvést do nemocnice, ale uprosila je, aby poshověli. Mezitím odnesli sochu zpět do kaple Zjevení. Nemocná poprosila průvodkyni, aby jí pomohla se posadit. Nadešla hodina milosti. Dr. Dias pokračuje: "O několik minut později jsem znovu upřel pozornost na Natalii dos Santos. Posadila se, sešla z nosítek a klidně kráčela. Tato skutečnost vyvolala u všech, kdo ji znali, obdiv a úžas. Lidé se k ní hrnuli. Chtěl jsem zabránit, aby ji nepřitlačili, ale ona se lidem klidně vyhnula a odcházela směrem k nemocnici. … V Lisabonu mě navštívila v ordinaci, kde jsem ji vyšetřil. Dosvědčuji, že vede úplně normální život bez příznaků nemoci."
Gloria Ferreira da Rocha Malheiro, 42 let, po operaci žaludečního vředu začala mít bolesti jater a hlavy. Po kómatu v únoru 1934 jí udělali rentgenový snímek, kde se prokázalo, že pravá ledvina je nefunkční. K tomu se přidružil zánět slepého střeva, křečovité bolesti střev, později zánět vaječníků, na kterých zjistili malé nádory. Byla nevyhnutelná operace. 26.11.1936 znovu silně krvácela. To již vážila jen 36,5 kg, nemohla chodit, celé noci nespala, nesnášela světlo a když něco snědla, dostavily se prudké bolesti. 12.5.1937 odcestovala do Fatimy. Když při procesí nesli milostnou sošku kolem pavilonu, posadila se a plačíc prosila: "Nebeská Matko, ujmi se mých dcer. Odevzdávám je tvé svaté čistotě." V té chvíli pocítila, že obvazy, jimiž byla ovinutá, se uvolnily a že se může zase pohybovat. Dotkla se břicha - bolesti zmizely. Své uzdravení před ostatními skryla, jen dceři, která ji doprovázela, se svěřila, že by k autu už došla pěšky. 14.5. večer přijeli domů. Pacientka se cítila výborně, jedla a klidně spala. Následující ráno hbitě vstala z postele, chodila po domě, pustila se do domácích prací, jako by se nic nestalo. Když ji domácí takhle viděli, nemohli uvěřit vlastním očím - teprve si uvědomili, jak velký zázrak se stal. - Při lékařském vyšetření za několik dní již vážila 47,5 kg, krevní tlak normální. Lékař pouze konstatoval: "Toto se nedá lékařsky vysvětlit." 13.10.1937 a 13.5.1938 se uzdravená dostavila před lékařskou komisi do Fatimy. Bylo zjištěno, že jde o dokonalé uzdravení, proto mohl být zahájen kanonický proces. Tento případ byl zkoumán i v souvislosti se svatořečením mučedníka Jana de Britto. Uzdravení bylo uznáno jako zázrak 1. třídy, a tak je 30.6.1941 potvrdil i Svatý Otec.
Delce Magalhaes Moreira de Sá, 51 let, bytem v Porto, uzdravena 13.5.1940. Po operaci levého ucha (kvůli mastoitiditě) nebyla 10 dní schopná pohybovat hlavou. Přidružily se bolesti hlavy a páteře, závratě a vysoký krevní tlak, vyžadovala úplnou temnotu. Nabyla přesvědčení, že jí lékařská věda nemůže pomoci. Proto se obrátila na Madonu z Fatimy, kterou měla ve velké úctě. V květnu 1940 ji přivezli do Fatimy. Ležela na nosítkách, na hlavě obklad, neschopná mluvit ani přijímat pokrm. 13.5. ji přidělili na oddělení těžce nemocných. Toho dne ji přinesli na mši svatou. Sotva dostala požehnání, obrátila se k manželovi se slzami a řekla: "Chci vstát." Byla okamžitě a úplně uzdravena. Viz též záznamy z diecézního procesu 25.-27.8.1941.
Assunta la Lanca Palma, 36 let, Almondovar (Beja). Onemocněla zánětem jater, k tomu slepé střevo, byla nevyhnutelná operace. Pak se objevily prudké horečky, studený pot, křeče, kašel spojený s velkými bolestmi; rentgenové snímky ukázaly cystu na levé straně plic. Nejlepší lékaři z Beje, Almondovaru ani Lisabonu jí nedovedli pomoci. Cysta jí praskla a způsobila silné krvácení při kašli. 12.1.1941 upadla do bezvědomí a dal se předpokládat brzký konec. Nemocná uvěřila, že jí může už pomoci pouze Ona. Rozhodla se putovat do Fatimy, cestou jí dával Dr. Manuel Trigueros Sampaia morfiové injekce na utišení bolestí. Pacientku odnesli do pavilonu pro těžce nemocné. Když dostala biskupské požehnání, pocítila něco jako elektrický šok. Bolesti zmizely, postavila se, pohybovala rameny. Chtěla ze sebe sundat sádrový korzet a chodit; to jí pro množství lidí nedovolili. Cítila se výborně, byla veselá, s chutí jedla a chtěla každému vypravovat historii svého dlouhého utrpení. - Návrat do Almondovaru vyvolal velké nadšení u obyvatel. 12.5.1942 ji Dr. Sampaia opět potkal ve Fatimě, tentokrát mezi Služebnicemi Naší Milé Paní. Celý den a celou noc se věnovala nemocným bez stopy únavy nebo nevolnosti.

Když pročítáme seznamy uzdravených a záznamy o jejich uzdravení (a kolik jich zbývá ještě do osmi set?), je to skoro únavné a čtenáře jistě napadá otázka, jak velké záporné vůle je zapotřebí, aby člověk popřel do očí bijící zázračnost událostí, kolik negace je potřeba shromáždit, aby se to vše označilo za "náhodu", "povídačky", "neověřené zprávy", "pochybné zprávy". Ti uzdravení vědí své, personál klinik také a lidé z míst, kde se žije ještě družně (zejména z malých obcí), kde soused ještě zná souseda a dokonce ho pozitivně zajímá, jak se ten druhý má, ti vědí také. - Pro věřícího je výčet postačující a pro nevěřícího? Kdyby byl dvakrát tak dlouhý? Nebo desetkrát? A proto opakujeme název knihy: "Pojď si sáhnout na Boha", který se viditelně projevil v uzdravení tohoto člověka - zde ve Fatimě se to děje na přímluvu Jeho Nebeské Matky.
Je nepřehlédnutelné, že neviditelná Panna je zde zastoupena viditelnou (krásnou) sochou, která ji znázorňuje tak, jak ji viděli vizionáři, tři děti, z nichž nejstarší dosud (2003) žije. - Někteří by mohli namítnout, že jde vlastně o jakési místně vázané médium, o nějaký typ léčebného amuletu, a že se člověk ve skutečnosti uzdraví svými silami podle své víry, tedy vlastními vnitřními psychickými ozdravnými silami. Ale v jediném okamžiku? A úplně? A navždy? A proč tedy ne dříve a ne průběžně? - Panna Maria jako Matka Boží není žádným lokálním božstvem. Pod její mateřskou lásku a péči spadá celý svět. Ten se jí nakonec také celý zasvětil, a to zejména se svou budoucností ve třetím tisíciletí.
Všechny zázraky činí pouze Bůh, jen On, Stvořitel všeho, je také Pánem všeho. Jen On tedy může změnit to, co Sám ustanovil. Prosby a modlitby může vyslyšet anebo je může použít k jinému, významnějšímu dobru. Také záleží na tom, kdo Ho prosí (známe to i my sami, když nás někdo o něco prosí: někomu a v něčem vyhovíme rádi a hned, u jiného to odložíme na později a některá přání vyplnit nechceme, protože je máme za nesprávná). Matčinu prosbu však Bůh nikdy neodmítne.
Výše jsme zmínili, že socha Panny Marie Fatimské často sloužila jako putovní, že navštívila několikrát celý svět (byla i v ČSFR v r. 1982). Budeme z pohledu této stopy zázraků a uzdravení zkoumat, jestli také na svých cestách uzdravovala nemocné nebo zda sloužila "pouze" k tomu, aby se lidé skrze ni více blížili k Bohu tím, že se zasvětí jejímu Neposkvrněnému Srdci.
PUTUJÍCÍ MADONA [5]
Maria Aice Cordeiro, mladá dívka ležela v nemocnici v Alfandega da Fé (Portugalsko) od 27.5.1949. Rentgenové snímky potvrdily nelítostnou diagnózu plicní tuberkulózy s množstvím tekutin, které ohrožovaly činnost srdce. Teplota stále kolem 38,5 °C, celkový stav velmi špatný. - Do města právě došla socha "Putující Madony". Dívčina si byla jistá, že jí lékař nedovolí opustit nemocnici, proto odešla potají, bez dovolení. Byla na mši svaté, vyzpovídala se a přijala sv. přijímání. Když dostala požehnání svátostným Spasitelem, cítila se uzdravená. Horečka i kašel přestaly v jednom okamžiku. Šťastná a vděčná strávila celý den u milostné sochy a do nemocnice se vrátila až pozdě večer. - U vchodu ji potkal Dr. Miranda, který se velmi zlobil: "Tak pozdě? Však na to doplatíš! Uvidíme zítra!" Nařídil jí okamžitě lehnout do postele. Sám byl ale netrpělivý, nechtěl čekat do rána, a za chvíli se rozhodl vyšetřit ji ještě ten večer. Když ji zrentgenoval, překvapeně zvolal: "Marie, ty jsi uzdravená! Cos dělala?" Dívka koktajíc se strachem odpověděla: "Naší Milé Paní z Fatimy jsem slíbila svíčku." - Lékařskou zprávu ze dne 21.6.1949 nemocnice v Alfantega de Fé potvrzují lékaři Dr. Mario da Conceicao Miranda a Dr. Pecanha de Oliviera, který provedl přezkoumání a porovnání nových snímků se snímky starými dva dny. "Ta dívka je bez klinického nálezu."
Sestra Maria Már-ues, uzdravena v Granadě (Španělsko) 3.10.1949. Generální guvernér Luis Moliner Martinez píše: "Se zástupci církevních, civilních i vojenských úřadů jsem se odebral na předměstí, abychom uvítali a doprovázeli návštěvu "Putující Madony". Pro velkou účast nemocných jsem dal k dispozici 5 ambulantních vozů, 100 nosítek a jednoho vojenského lékaře. Mše se měla sloužit v Passe de la Bomba. - Mezi nemocnými na prostranství (bylo jich tam asi 400) byla i řeholnice Már-ues, která mi byla představena. Zeptal jsem se jí, jestli moc trpí. Měla takové bolesti, že se jí nebylo možné dotknout. Z ran na nohou vytékal hnis. Poznamenala: "Pane generále, budu už trpět jen chvíli, protože mě Nejsvětější Panna uzdraví." Asi jsem projevil pochybnost, protože pokračovala: "Nepochybujte, jsem si jistá. Mám tady i boty, abych se mohla domů vrátit pěšky." Přicházely mi na mysl všelijaké myšlenky, myslel jsem i na podvod. Ale sestra představená měla již operovanou páteř, přes rok je upoutána na lůžko, má oteklé, hnisající nohy a lékaři se vzdali naděje, že by se mohla uzdravit. - Vtom ohlásili příchod arcibiskupa. Opustil jsem nemocnou a šel ho přivítat. Pak začala mše sv. V okamžiku Proměňování se ze zástupu ozvaly výkřiky: "Zázrak! Zázrak!" Zpozoroval jsem, že představená sedí na nosítkách. Přišel jsem rychle k ní a tázal se, co se stalo. "Přesvatá Panna mě uzdravila." Zvedla nohu - oteklina zmizela, modrá barva pokožky se ztrácela a hnis, který ještě před chvílí vytékal, zaschl. Za okamžik přišel Dr. Frederico, ředitel Červeného kříže a známý chirurg. Po vyšetření řekl, že noha je v pořádku a dokonce i cirkulace krve v noze je zcela normální. (Zázrak byl schválen diecézní komisí 21.8.1956).

Ve Fatimě a u soch Panny Marie Fatimské po celém světě se dějí nejenom fyzická uzdravení, ale zejména uzdravení duchovní a duševní, obrácení, nalézá se zpět cesta k Bohu a do Církve. Tyto zázraky nejsou hmatatelné ani se na ně nedá ukázat, pouze vidíme, že se někdo od základu změnil a že se jeho život z hlediska víry od základu změnil. Je mnoho zachráněných "na smrtelném loži", v poslední chvíli. Ale to už je mimo záběr této knihy, která chce umožnit sáhnout si - a to tato duchovní uzdravení neumožňují.

Procesí se svícemi při noční vigilii
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...