Jak (ne)lehké jest psáti

27. června 2007 v 7:24 | Maidin |  Kaleidoskop mých článků
Pomalu otáčím propiskou v prstech a slepě civím do prázdna. Někdy tak sedím třeba půl hodiny a zdánlivě nic nedělám, ale pak... Pak se nakloním nad list prázdného papíru, začnu psát první písmeno a v té chvíli se to stane. Okolní svět zmizí. Už žádné starosti, žádné obavy ze zítřejší písemky. Neexistuje nic. Jen já a příběh rodící se mi v hlavě.
O nás perohryzech se často (a po pravdě) říká, že jsme jedinými lidmi, kteří si nikdy nepřestali hrát. Ale věřte, ne vždy je to tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Ne vždy stačí prostě jen vzít pero, papír a čekat až nás políbí sličná múza. Víte, ono po pravdě, ta naše múza je sice sličná, ale taky pěkně vrtošivá ženská. Jednou vás se smíchem obejme a podruhé se nafrněně otočí a dřív než stihnete zamrkat, je pryč. Někdy je pěkně těžké najít ta správná slova. Jak říct to, co chci? Jak popsat to, co vidím ve své hlavě? Člověk tak snadno uvázne na mrtvém bodě, v podstatě ještě dřív než začal. I mě se to občas přihodí. Tři hodiny hledám to "SLOVO", namáhám mysl a nakonec už i zběsile listuju slovníky a pravidly českého pravopisu... A výsledek? S mozkem rozvařené krevety se vyčerpaně zhroutím do křesla a … a nic. V tom okamžiku jsem akorát tak zralá na útulný komfortní pokojík v Bohnicích.
Není ale všem úskalím konec. Můžete si do hlavy nacpat třeba celý Ottův slovník naučný a ještě pořád nemáte vyhráno. Někdy se totiž stane, že vám hrdinové tzv. zvlčí. Spokojeně si píšete, píšete... A najednou zjistíte, že váš hrdina si dělá, co chce a vašeho křiku, co zatraceně dělá v posteli s tou blonďatou snoubenkou lichváře, si jaksi vůbec nevšímá. Nechápete, jak je to možné? Pro vaši lepší představivost můžu uvést příklad: Je jasný bezmračný den, městečko hlučí svým každodenním životem a můj hrdina se má dostavit na zdejší hrad, neb si ho žádá sám kníže. Otevřou se dubové dveře zájezdního hostince a hrdina vyjde ven. Zamžourá v záplavě slunečních paprsků, rozhlédne se kolem a vydá se na cestu. Až dosud je všechno v nejlepším pořádku, jenže pak najednou můj hrdina po deseti krocích zničehonic zahne do uličky, o které jsem JÁ neměla před vteřinou ano ponětí, a tvrdí, že je to zkratka. Následuje prudká slovní pře, po které se mi ho podaří přesvědčit, aby se laskavě vydal cestou, kterou jsem mu vybrala, protože v tomhle městě je druhé nejčastější povolání zloděj a on u sebe momentálně nemá ani pinzetu. S mírně nakyslým výrazem se tedy můj hrdina milostivě uráčí jít po dlážděné hlavní třídě, odkud je to k hradní bráně sotva pár desítek minut. Jenže ten mizera jeden, místo aby se vydal přímou čarou k hradu, se zasekne na jarmarku a začne mi tam balit prsatou trhovkyni. Jo, přátelé, tak to je konec. Můj hrdina se právě nenávratně urval ze řetězu a začal žít vlastní život. Můžu si klidně rvát vlasy, můžu mlátit hlavou o zeď, ale od teď mi už bude do příběhu pořád kecat.
Ale přesto, bůh mě třeba zatrať, neměnila bych. Protože v okamžiku, kdy můžu spolu s mými hrdiny kráčet těmi úžasnými světy mé fantazie, jsem svobodná. Můžu cokoli. Nic není nemožné! Můžu se plavit na vikingském drakkaru, opít se s Kelty při oslavách slunovratu... Anebo se můžu vypravit ještě mnohem dál. Za hranice toho, čemu my lidé říkáme skutečnost až do světů, kde na obloze září jiné hvězdy. A právě v těchhle chvílích... ve chvílích, kdy se toulám světy své vlastní představivosti, jsem ten nejšťastnější človíček na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...