Klíč k tajemstvím

11. června 2007 v 10:22 | čerpáno z panna.cz |  Záhady a tajemství
Věda: Nikdy mne nikdo nedonutí v Boha věřiti.
Víra: Nemáš také právo věřiti, přece jsi mi však nedokázala, že Bůh není.
Věda: Abych to mohla dokázati, musím nejdříve věděti, co Bůh je. Víra: To nikdy věděti nebudeš. Kdybys to věděla, mohla bys mne poučiti; a kdybych to já věděla, nepotřebovala bych věřiti.
Věda: Ty věříš tedy, aniž bys věděla, v co věříš?
Víra: Nehádejme se o slova! Ty neznáš, v co věřím a já v to věřím proto, poněvadž ty to nevíš. Činíš si nárok na nekonečnost? Nejsi v každém okamžiku tísněna mysteriem? Mysterium bylo by pro tebe nekonečné neznámo, jež hranice tvého poznání snižuje v nicotu, kdybych je nezjasnila svojí žhoucí touhou a kdybych nezvolala, když tvrdíš, že nic nevím: Počínám věřiti.
Věda: Ale tvá touha a její předmět mohou pro mne býti jen hypothesami.
Víra: Samozřejmě, pro mne jsou však jistotou, poněvadž bych bez těchto hypothes byla nucena pochybovati o těchto jistotách. Věda: Když počínáš, kde já končím, budeš se vyvíjeti vždy přiměřeně ke mně.
Víra: Co znamenají tvoje pokroky, když vždy kráčím před tebou?
Věda: Ty a pokračovati? Věčné sny! Opovrhla jsi zemí a tvoje nohy jsou ztrnulé.
Víra: Dám se nésti svými dětmi. Věda: To jsou jistě oni, jež se vyhýbají propastem, když jiného nesou.
Víra: Ne, moje děti nejsou slepé, mají dokonce zdvojený zrak; hledí tvými zraky na to, co jim ukazuješ na zemi, a mými na to, co jim ukazuji na nebi.
Věda: Co tomu říká rozum? Rozum: Myslím, moje milé učitelky, že byste mohly uskutečniti onu dojemnou bajku o chromém a slepém. Věda vyčítá víře, že neumí choditi po zemi, a víra vysvětluje, že věda nevidí ničeho v nebi tuh a věčnosti. Místo, aby se hádaly, měly by se věda a víra spojiti; věda nechť nese víru a víra nechť utěšuje vědu a učí ji naději a lásce.
Věda: Tato idea je krásná, ale utopická. Víra mi bude povídati nesmysly a já budu nucena pokračovati bez ní?
Víra: Co nazýváš nesmysly?
Věda: Nesmyslem nazývám tvrzení, jež odporují mým důkazům, ku příkladu, že tři jsou jeden, že Bůh stal se člověkem, to jest, že nekonečno stalo se konečným. Že věčný umřel, že Bůh za hříchy lidí potrestal svého nevinného syna...
Víra: Přestaň, neboť tato tvrzení tebou tlumočená jsou skutečnými nesmysly. Víš, co jest to počet v Bohu, ty, která Boha neznáš? Můžeš souditi o činnosti neznámého a rozuměti tajemstvím lásky k bližnímu? Vždyť musím se ti zdáti absurdní; neboť kdybys rozuměla, má tvrzení by se změnila ve tvoje poučky, já stala bych se tebou, a ty mnou, neb lépe řečeno, neexistovala bych již a rozum by byl pro vždy v přítomnosti nekonečna oslepen tvým pochybováním, nekonečným jako prostor.
Věda: Tedy si aspoň neosobuj moji autoritu, a v mém oboru mne nenuť ke lži.
Víra: To jsem nikdy nečinila a také nemohu činiti. Věda: Tedy jsi nikdy nevěřila, ku příkladu, že panna se může státi matkou, aniž by přestala býti pannou, proti všem zákonům přírodním v řádu fysickém, přirozeném a positivním? Nikdy jsi netvrdila, že kousek chleba je nejen Bohem, ale i skutečným lidským tělem s kostmi, žilami, orgány a krví, takže své děti, které jí tento chléb, činíš národem lidojedů.
Víra: Není křesťana, jemuž by to, co pravíš bylo nesmyslným. To jasně dokazuje, že nechápou moje nauky tímto hrubým způsobem. Nadpřirozené, o němž učím, jest mimo přírodu a proto nelze je s ní srovnávati; slovům víry porozumí zase jen víra; jakmile jich používá věda, dopouští se krádeže. Posluhuji si tvými pojmy, poněvadž nemám jiných; poněvadž však má řeč zdá se ti nesmyslnou, musíš z toho vyvozovati, že týmž slovům dávám význam, jenž ti uchází. Když Spasitel zjevil dogma o skutečné přítomnosti, zdaž neřekl: "Maso zde není ničím, moje slova jsou duch a život." Nepředkládám ti mysterium inkarnace jako jev anatomický, ani mysterium transsubstance jako zkušenost chemickou. Jakým právem mluvíš tedy o nesmyslu? Neposuzuji ničeho, co znáš: jakým právem můžeš říci, že třeštím?
Věda: Počínám ti již rozuměti, ba lépe, vidím, že ti nikdy neporozumím. V tomto případě zůstaňme odloučené; nikdy tě nebudu potřebovati.
Víra: Jsem skromnější a uznávám, že ty mi můžeš býti užitečnou. Možná, že budeš beze mne smutnou a zoufalou a odloučím se od tebe, jen bude-li souhlasiti rozum.
Rozum: Střezte se toho! Vás obou potřebuji. A co bych si počal bez vás? Musím věděti i věřiti, abych mohl býti spravedlivým. Nikdy však nesmím to co vím, srovnávati s tím, co věřím. Věděti znamená již více nevěřiti, a věřiti znamená ještě ne věděti. Předmětem vědy je poznané, víra nečiní si na toto nároky a ponechává tento obor zcela vědě. Předmětem víry je neznámé, věda může je hledati, ale nikdy vysvětliti, jest tedy při nejmenším nucena, přijmouti vysvětlení víry, avšak nemůže je sama kritisovati. Když věda se odloučí od víry, odřekne se také naděje a lásky, jichž důležitost pro vědu i víru je zřejmá! Víra náleží jakožto psychologická skutečnost do oboru vědy, a věda zase je zjevením božího světla v lidské inteligenci z oboru víry. Věda a víra musí se tedy vzájemně uznávati, sebe si vážiti, ba i sebe navzájem podporovati a prokazovati si vzájemnou pomoc, aniž by však jedna pohltila druhou. Prostředek, jak je spojiti, jest dbáti, aby se nesmísily. Nutno, aby si vzájemně odpouštěly, poněvadž používají stejných slov, aniž by mluvily stejnou řečí.
Víra: Co na to odpovíš, vědo, má sestro?
Věda: Pravím, že jsme byly odloučeny trapným neporozuměním, a že nyní půjdeme společně. Avšak jakým vyznáním se se mnou spojíš? Budu židovskou, katolickou, islámskou nebo protestantskou?
Víra: Zůstaneš vědou universální.
Věda: To jest katolickou, rozumím-li dobře. Co si mám však mysliti o různosti náboženství?
Víra: Posuzuj je podle jejich děl. Hledej pravou lásku k bližnímu a nalezneš-li ji, pak se ptej, kterému kultu náleží.
Věda: Jistě nikoliv onomu inkvisitorů a katům noci bartolomějské.
Víra: Patří kultu sv. Jana Almužníka, sv. Františka Saleského, sv. Vincence z Pauly, Fenelona a mnoha jiných.
Věda: Uznávám, že náboženství vykonalo mnoho dobra, způsobilo však i mnohé zlo.
Víra: Zabíjí-li se jménem Boha, jenž pravil: Nezabiješ, pronásledují-li se lidé ve jménu Toho, jenž miloval své nepřátele, rozšiřuje-li se temno ve jménu Onoho, jenž chce, aby světlo nestálo pod kbelcem, jest spravedlivé zločin připisovati zákonu, který jej odsuzuje? Chceš-li býti spravedlivou, pak řekni, že přes to, že náboženství existuje, se napáchalo na zemi mnoho zla. Ale jakým ctnostem dalo zároveň vypučeti, kolika oddanostem a neznámým obětím! Počítalas ona vznešená srdce obého pohlaví, jež vzdala se všech radostí, aby se stala služebníky všech bolestí? Duše oddané práci a modlitbě, jež zemřely, poněvadž konaly dobro? Kdo založil asyly sirotků a starců, nemocnice pro nemocné, útočiště pro nešťastné? Tato díla stejně slavná jako skromná jsou skutečnými výtvory; jimi jsou naplněny anály církve; náboženské války a popraviště sektářů patří politice barbarských století. Sektáři byli přesto sebevrahy. Zapomněl jsi hranice Michala Serveta a na revoluci našich otců, jež odsuzovala inkvisici a bartolomějskou noc, ale páchali stejné ohavnosti a k tomu ještě ve jménu lidství a rozumu? Vždy jsou lidé suroví, zvláště tehdy, zapomenou-li na žehnající a odpouštějící náboženství.
Věda: Ó víro, odpusť mi, nemohu-li věřiti, ale již vím, proč věříš. Vážím si tvých nadějí a sdílím tvoje přání. Ale poněvadž badám, nalézám, a musím pochybovati, abych mohla badati.
Rozum: Pracuj a zkoumej, vědo, však měj v úctě věštby víry. Ponechává-li tvoje pochybnost mezeru v universální nauce, dovol víře, aby ji vyplnila. Kráčejte odděleně, ale pomáhejte si navzájem a nikdy nezbloudíte.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...