Červenec 2007

Slaďoučké pokušení

17. července 2007 v 11:29 | Maidin |  Kaleidoskop mých článků
Tak a teď, vážení přátelé, slintejte.......

Duch sem, duch tam.... duchové všude kam se podívám...

17. července 2007 v 11:24 | Maidin |  Záhady a tajemství
Našla jsem pár dalších obrázků duchů. Ten první je opravdu fotografie ducha, zkoumaná i odborníky. Myslím, že jde o paní domu v Anglii(teď už samozřejmě mrtvou). Ty ostatní už jsou jen fotomontáže, ale myslím, že celkem zdařilé.

"OSUD V RUKOU" -reportáž z cesty za palmovými knihovnami (2 část)

9. července 2007 v 19:13 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
Odpoledne se obě dvojice přehodily. Já jsem přišel na řadu až jako poslední. Předčitatel si přinesl svazek palmových listů a pokládal mi konkrétní otázky, na které jsem odpovídal jen ano nebo ne, například jestli otec žije, jestli mám sourozence, jestli matka ještě pracuje, atd... Pokud byla má odpověď ano, zeptal se na další věc, pokud byla má odpověď ne, přešel na záznam o další osobě. Otázky byly u každého listu jiné, jen málo se jich opakovalo. V této palmové knihovně se z tradice při hledání palmového listu a pak při předčítání mluví jen tamilsky. K dispozici byl tlumočník z tamilštiny do němčiny. Mezi otázky patřilo také to, že se ptal, jestli se jmenuji Karel nebo jestli se má matka jmenuje Marta. Tyto jména jsou jako příklad, protože hledání mého palmového listu nemám nahrané na magnetofonové kazetě a už si tázaná jména nepamatuji. Tlumočník nás před začátkem hledání poprosil, abychom na kousek papíru napsali svoje jméno a jména svých rodičů a tem mu dali, že se tím urychlí hledání, protože on nám tuto častou otázku nebude muset překládat a rovnou mu odpoví ano nebo ne. Toto může vzbudit trochu pochybností o procesu hledání, ale mě během pokládání otázek připadalo, že je to opravdu kvůli urychlení, a že to nebylo použito pro manipulaci s listy. Najednou byly všechny odpovědi ano, což znamenalo, že byl nalezen list s mým záznamem. Záznamy na listech jsou psány starotamilštinou a po nalezení správného listu je první kapitola přepsána do speciálního sešitu novotamilštinou. Je 12 hlavních kapitol, které dohromady pokrývají všechny oblasti života: zdraví, zaměstnání, rodiče, sourozence, manželství, peníze, vztahy s okolím, atd... a tři speciální kapitoly, jedna o karmické zátěži a její odstranění (zmírnění), jedna o vhodném ochranném talismanu a jedna o procedurách na vyléčení chronické nemoci (je čtena jen v případě, že takovouto nemocí zájemce o čtení z palmových listů trpí). Po vyhledání palmového listu je do novotamilštiny přepsána a přečtena pouze první všeobecná kapitola. Předčítání je simultánně tlumočeno do němčiny a nahráváno na magnetofonovou kazetu. K přečtení dalších kapitol je normálně nutno znovu navštívit knihovnu. Fridrichovi ale s knihovnou dojednali pro své klienty možnost získat ostatní kapitoly bez znovu navštívení knihovny. Je nutno jim předat sešit (buď hned na místě, nebo později v Německu) s napsanou první kapitolou a uvést které kapitoly chci. Na základě tohoto budou příslušné kapitoly přečteny a nahrány na magnetofonovou kazetu a pak přeloženy do němčiny. Já jsem se rozhodl, že si nechám takto zajistit všechny ostatní kapitoly. Abych mohl porovnat to, co mi bylo předpovězeno se skutečností, musím ještě nějaký ten rok počkat. Můj život není tak turbulentní, aby v něm za posledních 2,5 roku od návštěvy knihoven bylo dostatek výrazných událostí na to, abych mohl jednoznačně říct, jestli se vše splnilo, nebo ne. Takové události, podle kterých by se dalo lépe posoudit přesnost předpovědi, jako například postup v zaměstnání nebo svatba mi byly předpovídány až za několik let a zatím se opravdu nic z toho nepřihodilo.

Měli jsme také možnost si nechat udělat arjuvédickou masáž a nechat si číst z ruky. Využil jsem obojího. Jelikož jsem nikdy masáž neměl, nemohu porovnávat arjuvédickou masáž s normální. Nepřipadala mi nijak hrubá, spíš jemná a masíroval mi i hlavu. Po masáži prohlásil, že v páteři nemám žádnou energii a že mi na to může dát medicínu. Jelikož se bez velkých problémů nechal přesvědčit ke slevě 50%, byla asi dost předražená. Protože mám opravdu nemocnou páteř, rozhodl jsem se po poskytnutí 50% slevy medicínu koupit. Vydržela asi 2 až 3 měsíce a připadalo mi, že se mi po ní po doby několika měsíců snadněji drží vzpřímená záda. Těžko ovšem objektivně posoudit, jestli to bylo tou medicínou nebo ne. Při čtení z rukou se mi jasnovidec díval na ruce (obě) jen ze začátku a pak už jen povídal. Jeho předpovědi nebyly v přímém rozporu s tím, co jsem se předtím dozvěděl v Kanchipurámu, ale spíš se díval na můj život z jiné perspektivy. Bez ptaní mi sám řekl podstatu mého onemocnění páteře. Na druhou stranu se například zmýlil, když jsem se ptal na výsledek situace, o které jsem věděl, že má asi za 1,5 roku (od doby, kdy probíhalo čtení z ruky) nastat a která pak proběhla s jiným výsledkem, než mi předpověděl.
Přesun do Bangalore začal budíčkem v 3,30 a odjezdem z hotelu v 4,00. Vlak objížděl z Madrasu v 6,00 a cesta trvala asi 5 hodin. Seděli jsme v klimatizovaném vagóně, kde nebyla kupé, ale celý vagón byl jeden společný prostor. Výkon klimatizace byl takový, že jsem si připadal jako v chladícím voze a podle toho jsem se také musel obléknout. Ve vagónu také lítali komáři. Během cesty jsem jich na sobě zabil alespoň 10. Ve vagónu byly záchody jak evropské, tak indické a oba byly čisté a relativně prostorné. Během cesty jsme dokonce 2x dostali zdarma nápoje. Zajímavé také bylo, že Indové běžně během jízdy otvírali dveře vlaku a stáli blízko nich, takže snadno mohli vypadnout, ale personálu vlaku to vůbec nevadilo. Já jsem toho alespoň využil na pár fotek, protože přes okna se fotit nedalo. Byla jednak tónovaná a k tomu navíc strašně umatlaná.

V Bangalore jsme kromě několika klášterů navštívili i obrovskou (240ha) botanickou zahradu Lalbagh, založené v roce 1760 sultánem Haiderem Alim. Kromě různých zajímavých rostlin mě tam zaujal strom, který byl o mnoho set let starší, než vlastní botanická zahrada a strom rostoucí šikmo. Další věcí, která mě zaujala bylo nákupní centrum "Kem Fort", což byl obchodní dům vystavěný ve stylu středověkého hradu. Při procházení tímto nákupním centrem jsem měl dojem, že tam bylo víc prodavačů, než nakupujících. Za tímto nákupním centrem byl moderní hinduistický klášter s impozantní sochou boha Šivy. Zajímavé bylo, že uvnitř se nesmělo fotografovat, ale jelikož klášter nebyl obehnán žádnou vysokou zdí, dali se dobré snímky pořídit i zvenčí, což ale nikomu nevadilo, i když člověk fotografoval to samé, co by fotil vevnitř. Hlavním bodem programu v Bangalore byla samozřejmě návštěva knihovny palmových listů. Já jsem byl zase ve druhé skupině, ale tentokrát jsem šel na řadu jako první. Vyhledání tentokrát probíhalo jiným způsobem. Předčitatel se jen zeptal, jestli je ve skupině někdo mladší, než já, pak asi na 0,5 hodiny odešel a vrátil se s palmovými listy. Jeho předpovědi se od těch v Kanchipuramu lišily ve dvou významných bodech. Jednak podle něj budu mít jen jedno dítě a jednak se svoji partnerkou bu šít bez svatby. Předpovědi podlížely na můj život z trochu jiného úhlu pohledu, než v Kanchipurámu. Zajímavé byla také, že hned na začátku předčitatel konstatoval, že praktikuji nějaký samoléčebný systém a to buď Tai-či nebo Rei-ki. V tomto se strefil jelikož cvičím Tai-či. Také jsem dostal svoji osobní mantru, která mi má dodávat vnitřní sílu. Tento předčitatel nečte celý obsah palmového listu, protože podle jeho názoru mají být některé věci v životě překvapením, ale na rozdíl od Kanchipurámu zde bylo možno klást otázky. Když jsem si později v klidu pouštěl nahrávku předčítání, získal jsem pocit, že většina odpovědí na mnou položené otázky nebyla vyčtena z palmových listů, ale byly to jen názory předčitatele. Jedna z mnou položených otázek se týkala i stejné očekávané události, na kterou jem se ptal při čtení z ruky. Odpověď byla stejná jako v předchozím případě, pozitivní pro mne, ale události nakonec proběhly jinak. Na rozdíl od Kanchipurámu, kde byla za nalezení a přečtení první kapitoly pevná cena 1200 rupií (každá další kapitola 400 rupií), zde žádná pevná taxa nebyla a předčitatel dostával jen dobrovolné příspěvky. Podle doporučení pana Fridricha jsme mu měli dát něco kolem 1000 rupií. Pan Fridrich nám také řekl, že občas jsou někteří tak myšlenkově ponořeni do toho, co slyšeli, že na příspěvek zapomenou a předčitatel se pak jeho přijde zeptat, jestli nebyli s informacemi spokojeni nebo jestli se jim něco nelíbilo. Musím přiznat, že já jsem si na zaplacení příspěvku vzpomněl až když už bylo předčítáno následujícímu spolucestujícímu. Také jsme se od pana Fridricha dozvěděli, že předčitatel si nechává jen menší část příspěvku pro sebe a svou rodinu a zbytkem sponzoruje blízký sirotčinec.
Zajímavé na Bangalore také bylo, že i když je to moderní město, jsou tam časté výpadku elektřiny a většina obchodů má tudíž před svým vchodem benzínové generátory proudu. Jeden takový výpadek jsem zažil při návštěvě internetové kavárny, bohužel zde měli generátorem zálohovánu jen polovinu počítačů a já jsem seděl zrovna u toho nezálohovaného. Velkým překvapením pro mne byl obchod s obuví značky Baťa, na který jsem narazil v jedné ulici.

Domu jsme odlétali v noci. Než jsme se propracovali k letadlu, museli jsme projít hodně kontrol a odstát příslušný počet front. Jako první byli policisté u vstupu do letiště, pak ještě jedna kontrola před vstupem do odbavovací haly (včetně kontroly všech zavazadel rentgenem), kde jsme teprve byli odbaveni. Následovali imigrační úředníci, celní úředníci, kontrola příručních zavazadel, kontrola letenek a naposledy ještě osobní prohlídka těsně před vstupem do letadla. Jinak cesta zpět proběhla v klidu, jenom při cestě z drážďanského letiště jsme kvůli uzavírkám způsobenými povodněmi museli jet zase objížďkou.

Celkově se mi cesta líbila a byl jsem spokojen i s přístupem manželů Fridrichových. Na to abych mohl celkově hodnotit shodu předpovědí se skutečností si budu muset ještě pár desítek let počkat.

"OSUD V RUKOU" - reportáž z cesty za palmovými knihovnami (1 část)

9. července 2007 v 19:06 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
O knihovnách palmových listů jsem se poprvé dozvěděl z knihy Annety a Thomase Ritterových "Na stopě osudu". Po jejím přečtení jsem si řekl, že by bylo zajímavé, jestli by se na palmových listech našlo i něco o mě. Zaujalo mě na nich především to, že byly napsány před staletími. Pokud je pro mne určen palmový list popsaný hluboko v minulosti, zvyšuje to podle mého názoru pravděpodobnost toho, že se bude jednat o mou skutečnou budoucnost. Vzpomněl jsem si, že v knize byla zmínka o tom, že Anetta provozuje cestovní kancelář, která zajišťuje cesty za knihovnami palmových listů a tak jsem vystřelil od boku a do internetového prohlížeče zadal adresu "www.ritterreisen.de" a ke svému překvapení jsem zjistil, že střela zasáhla cíl. Webový prohlížeč byl sice automaticky přesměrován na adresu "www.zeitreisen-sl.com" ale byly to stránky, které jsem hledal.

Pokud si budete prohlížet jejich stránky, tak si možná všimnete, že Anetta se už nejmenuje Ritterová, ale Ritterová-Fridrichová a jejím společníkem není Thomas, ale nějaký Peter Friedrich. V knize na stopě osudu bylo ale napsáno, že jsou s Thomasem duální duše a že budou spolu žít ve šťastném svazku. Já jsem ti tohoto všiml až později a časem jsem se také dozvěděl, co se vlastně stalo. V době Annetiny a Thomasovi první cesty za knihovnami palmových listů, která je popsána v knize Na stopě osudu, Anetta neuměla anglicky a všechny palmové listy byly překládány do angličtiny, z které je potom Anettě do němčiny překládal Thomas. V těchto palmových listech bylo mimo jiné psáno i o budoucím rozchodu Annety a Thomase, ale on jí to zamlčel. Časem Anneta začala cítit, že něco není v pořádku a to i v manželství. Protože už sama uměla anglicky, vydala se sama do Indie hledat radu v knihovně palmových listů, ve které ještě nebyla. Tam se dozvěděla něco jiného než v předchozích knihovnách. Po návratu z Thomase vypáčila pravdu o jeho lži při překladu palmových listů a tyto lži se staly jedněmi z posledních hřebíků do rakve jejich manželství.

Po důkladném pročtení jejich webových stránek jsem po určitém váhání rozhodl s nimi cestovat do Indie. Při rozhodování bylo na straně pro cestu kromě zájmu o knihovny palmových listů to, že jsem ještě v žádné exotické zemi nebyl a jejich cestovní kancelář, i když měla sídlo ve Španělsku, měla oficiální pobočku v Drážďanech (Fridrichovi žijí střídavě ve Španělsku a v Drážďanech a tak jako jediní zaměstnanci své firmy obsluhují jak španělské sídlo, tak drážďanskou pobočku). Protože jako severočech to mám do Drážďan blízko (cca. 1h jízdy autem), mohl jsem je navštívit osobně. Pro vyřízení formalit stačily 2 návštěvy. Při první jsem převzal potvrzení internetové objednávky a zaplatil zálohu. Při druhé jsem doplatil zbytek a převzal letenky. Vízum do Indie jsem si samozřejmě musel zajistit sám. Pro jeho vydání bylo potřeba kromě zaplacení poplatku také předložit buď potvrzení rezervace ubytování nebo rezervace letenek. V mém případě mi Anneta poslala faxem potvrzení rezervace letenek. Jelikož umím dobře německy, nebyl pro mne problém komunikovat s Fridrichovými ani s ostatními účastníky zájezdu. Odlet do Indie byl z Frankfurtu, přičemž letecká doprava z ostatních německých letišť byla zdarma. Jak by to bylo s dopravou z Prahy nevím, protože jsem se rozhodl letět z Drážďan. Hlavně pro to, že jsem ještě nikdy letadlem neletěl a neměl jsem žádné zkušenosti s orientací na velkém letišti a bál jsem se, že sám ve Frankfurtu zabloudím. Peter Friedrich měl navíc s velkou pravděpodobností letět z Drážďan a já bych měl průvodce i po frankfurtském letišti. Do Drážďan jsem to navíc neměl moc daleko. To se ale bohužel změnilo kvůli povodni, která postihla Evropu v létě 2002. Když jsem jel 2 týdny před odjezdem do Drážďan zaplatit zbytek ceny a převzít letenky, tak již byly v Ústí nad Labem, kudy jsem cestou projížděl uzavřeny části příjezdové komunikace a povodeň vrcholila týden před odjezdem. Moje rodina měla to štěstí, že se voda zastavila cca 300 m od našeho domu. Po opadlé vodě ale zůstaly uzavírky silnic, po kterých vedla cesta do Drážďan a tak nám nakonec cesta na Drážďanské letiště objížďkou trvala 3,5 hodiny. Povodní byli postiženi i Fridrichovi. Jejich byt sice byl v zátopové oblasti, ale naštěstí bydlí ve vyšším patře, takže museli vyhodit jen věci ze sklepa.

Na malém drážďanském letišti nebyl žádný problém Fridrichovi najít a z Drážďan cestovala i jedna dvojice účastníků. Letadlo po startu začalo prudce stoupat, až se mi z toho zatočila hlava (možná i proto, že let z Drážďan do Frankfurtu byl mým prvním letem letadlem vůbec). Ve Frankfurtu jsem zjistil, že moje obava ze zabloudění byla přehnaná. Peter nás samozřejmě letištěm provedl, ale značení mi připadalo natolik dostatečné, že při troše snahy bych to zvládl na poprvé i sám. U brány pro oblet do Indie se Peterovi podařilo postupně najít i zbytek skupiny, celkem včetně něj nás bylo 9 lidí. Let proběhl klidně. V Madrasu jsme přistáli kolem půlnoci místního času. Při braní zavazadla z pásu mě zarazilo, že nikdo nekontroloval, jestli si beru svoje zavazadlo. Při dalších letech jsem zjistil, že je to naprosto normální a divím se, že není velký počet krádeží. Patrně by se při cenách letenek asi nevyplatilo létat jenom kvůli tomu, abych si na cílovém letišti vyzvedl naslepo cizí zavazadlo a pak jeho obsah prodal. Při přistání sice hlásili venkovní teplotu 28°, ale po vyjití z letištní haly mě doslova udeřilo dusno, které panovalo i víc jak hodinu po půlnoci. Než jsme ušly cca 200 m k pronajatému mikrobusu, byl jsem propocený úplně skrz na skrz. V mikrobusu naopak byla klimatizace, která běžela naplno, takže jsem si musel vzít svetr a čepici, abych nenastydl. Cesta do hotelu trvala asi hodinu.
Hotel ležel mimo Madras v Mahabalipuramu na břehu moře. Hotel nebyl žádný luxus, byl tak nějak akorát. Každý pokoj měl svou koupelnu, WC a klimatizaci. Klimatizace se ale dala regulovat jen zapnuto-vypnuto a chvíli po zapnutí pokoj připomínal lednici. Chvíli mi ale trvalo si zvyknout na zvuk mořského příboje, který byl hodně slyšet i přes zavřené okno. V moři jsem se koupal jen 2x, protože vlny byly opravdu silné a nechtěl jsem skončit jako jedna účastnice zájezdu, které silné vlna podvrtla nohu v koleni a ona místo výletů za památkami strávila tři dny na pokoji. Navíc tam bylo moře "odporně" teplé a vůbec jsem se v něm neosvěžil.

Navštívili jsme blízké městečko Mamallapuram, kde jsou k vidění jakési "chrámy" o velikosti jedné běžně velké místnosti vytesané z jednoho kusu kamene, 9m vysoká a 27 m dlouhá zeď posetá reliéfy s výjevy z mytologie a hlavně tzv. "Laboratoř bohů", kde jsou k vidění obrovské balvany s čistými a rovnými řezy, jaké by byl problém udělat i s dnešní moderní technologií, kruhová díra do skály, jakoby vyvrtaná vrtákem o průměru 1,5 m (jaká byla skutečná hloubka nevím, proto v asi metrové hloubce začínaly kameny, kterými byla zasypána) a tzv. "Krišnova máslová koule", několikametrový balvan ležící už po staletí na šikmé ploše, který vypadá, jakoby se měl každou chvíli skoulet dolu, ale místní natolik věří v jeho stabilitu, že se chladí v jeho stínu. Také jsme navštívili místní základní školu, kterou Fridrichovi pravidelně sponzorují, jen tři kantoři jsou placeni státem, ostatní ze sponzorských darů (Fridrichovi nejsou jedinými sponzory této školy). Většinu tříd tvoří kouty školního dvora, kde žáci sedí na zemi kolem učitelky. Podobné obrázky jsem už předtím samozřejmě viděl v televizi, ale když jsem stál uprostřed takovéhoto vyučování, uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, že jsem se narodil v naší zemi a že i když stále závidíme západu jeho bohatství a nadáváme na naší ekonomickou situaci, je naše "chudoba" pro velkou část světové populace nedosažitelným snem.

Další den jsme si byli prohlídnout Madras. Začali jsme na hoře svatého Tomáše, který tam měl být proboden kopím během modlení. Dnes je tam památník a kostel. Také je odtud pěkný výhled na Madras. Pak jsme pokračovali do kláštera Kapaleeshwarar, který je v Madrasu nejznámější. Před vstupem do tohoto kláštera jsme si museli stejně jako u všech náboženských staveb v indii, zout boty a po celém klášteře včetně dvora jsme chodili v ponožkách. Indové chodili samozřejmě bosi, ale pro nás byla dlažba na slunci bez ponožek moc horká. Zde jsme byli svědky podávání jídla těm nejchudším, kteří by jinak hladověli. Stůl byl tvořen dlažbou, talíř palmovým listem a příbor rukama. Také jsme byli v moderním nákupním středisku Spencer Placa, kde měli spíš luxusnější zboží, ale jelikož je Indie hodně lidnatá země, najde se tam vždy dostatek bohatých.

Nyní byla na řadě návštěva první palmové knihovny, té v Kanchipuramu. Protože by nás v knihovně nestihli obsloužit všechny v jeden den, byli jsme rozděleni do 2 skupin, každý den jedna. Já jsem byl v té, která přišla na řadu až druhý den, takže jsem měl nyní den volna, který jsem vyplnil nicneděláním, který bylo po několika dnech prohlížení památek docela příjemné.
Cesta do Kanchipurámu trvala asi 1,5 hodiny. Nejdříve nám sňali otisky palce (mužům pravého a ženám levého) u ruky a na kus papíru jsme měli napsat první písmeno jména. Následně nás rozdělili do dvojic. Jedna dvojice šla na řadu dopoledne, druhá odpoledne. Já jsem byl zase v té druhé a dopoledne jsme měli jiný program: prohlídku města. Během prohlídky jsme navštívili nejstarší klášter ve městě - Kailasanatha-Tempel, který byl postaven v 7 století našeho letopočtu, místní zeleninový trh a manufakturu na tkaní látek z hedvábí. Látky byly tkánu na ručních stavech, ale na jednotlivé vzory měli šablony z plechu (vypadaly jako velké děrné štítky). Zajímavé na tomto rodinném podniku bylo to, že i když skoro všichni spali za zemi, z vydělaných peněz si místo postelí koupili docela luxusně vyhlížející auto.

Odpoledne se obě dvojice přehodily. Já jsem přišel na řadu až jako poslední. Předčitatel si přinesl svazek palmových listů a pokládal mi konkrétní otázky, na které jsem odpovídal jen ano nebo ne, například jestli otec žije, jestli mám sourozence, jestli matka ještě pracuje, atd... Pokud byla má odpověď ano, zeptal se na další věc, pokud byla má odpověď ne, přešel na záznam o další osobě.

Záhada bermudských trojůhelníků

9. července 2007 v 19:00 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
Mapa ukazuje oblast Berryho souostroví, zaujímajícího asi 12 čtverečních mil severně od ostrova Andros.

Nedávno byl na satelitních snímcích této oblasti učiněn neuvěřitelný objev. Poblíž Berryho souostroví je na fotografiích pod vodou cosi, co vypadá jako obrovská, uměle vytvořená trojúhelníková plocha.

Vzhledem k nepřirozenému tvaru se zdá, že trojúhelníkový útvar není přírodního původu.
Prohlédněte si dobře tyto obrázky. Může jít o svědectví, dokladující přítomnost ztracené civilizace?

Tyto obrázky , na nichž se zřetelně rýsuje trojúhelníková oblast, pocházejí z databáze USGS. Velikost nejdelší strany zřetelného trojúhelníka je odhadována na 24 a nejkratší strana měří něco přes přes 13 mil. Jsou tyto neobvyklé obrysy důkazem přetvoření krajiny ve skutečně kyklopských, megalitických měřítcích? A pokud ano, čemu sloužila tato pracně snížená oblast?

Názory se pohybují od obrovského rezervoáru nebo umělého jezera, až po zemědělské účely.
Vzhledem k tomu, že provádění takových úprav je pod vodou takřka nemožné, lze předpokládat, že toto území bylo v dávné minulosti nad hladinou moře.

Ale i na souši by vytvoření tak kolosálního díla znamenalo neuvěřitelný výkon.

Další obrázek , který byl získán od NASA, ukazuje severní ostrov Andros a Berryho souostroví. I zde se zcela zřetelně rýsuje trojúhelník.

Shlédnutí četných záběrů oblasti okolo Berryho souostroví ukázalo, že písek pod hladinou se někdy z roku na rok dramaticky přesouvá.

Následující 3 záběry jsou z roku 1992. Díky posunujícím se písčinám byla odhalena celá série trojúhelníkových depresí v mělčinách západně od Berryho a Androsova ostrova. Obrázek A je originální fotografie NASA. Obraz B je lehce upraven, aby vynikly tmavší prolákliny. Na obrázku C jsou trojúhelníky vybarveny. Světlé trojúhelníky, které jsou dvakrát rozsáhlejší než tmavší trojúhelník u Berryho ostrovů, představují místa s depresí. Zakroužkované území může být umělého původu, ale kvůli každoročnímu pohybu písku není ani analýza velkého množství záběrů téhož regionu zcela průkazná.

Mimo trojúhelníkovou depresi u severozápadního pobřeží ostrova Andros, jsou znaky existence velkého trojúhelníku také na jeho severu. Fotografie NASA byla pořízena z příliš malého úhlu, a proto je těžké určit rozsah tohoto útvaru. Na fotografii je na jihu ostrov Andros, na severovýchodě Berryho ostrovy. Snímek A je původní. Obrázek B byl opět lehce upraven, aby vynikl zčásti skrytý trojúhelník. Na obrázku C jsou trojúhelníky na severu ostrova Andros světlé, trojúhelník u Berryho ostrovů je tmavší.

Rozměry těchto pravděpodobně umělých trojbokých útvarů jsou kyklopské. Jaký mohl být jejich účel?

A kdy mohl být bahamský region nad hladinou, aby mohly být vykonány tak rozsáhlé práce?

Vědecké důkazy potvrdily, že některé oblasti v Atlantiku byly asi před 10 000-12 000 lety nad hladinou moře:
v roce 1948 získala švédská expedice, pracující na atlantickém valu 500 mil od pobřeží Afriky, vzorky dna z hloubky téměř dvou mil. Sbírka obsahovala přes šedesát druhů pozůstatků sladkovodních řas. Testy těchto nálezů naznačují, že toto území bylo naposled nad vodou v periodě mezi 10 000 až 12 000 lety. Od roku 1948 už vědci z hlubin Atlantického oceánu v oblasti atlantického valu a Azorské plošiny odebrali mnoho obdobných vzorků, obsahujících ulity sladkovodních živočichů. (Andrews, "Atlantis Insights From a Lost Civilization", str. 22)

Nejvyšším bodem Bahamských ostrovů je Mount Alvernia na Cat Island, který je 60m nad mořem. Vyvýšeniny v atlantickém valu kolísají od 1500 do 3000m pod mořskou hladinou. Pokud byly před 10 000 lety nad hladinou části atlantického hřebene, je velmi pravděpodobné, že nad vodou byla tehdy i oblast s bahamskými trojúhelníky.

Proč tyto podivuhodné útvary zůstaly tak dlouho neodhaleny? Zdá se, že je našim zrakům skrývaly právě jejich ohromné rozměry. Ve skutečnosti žijeme v mikrokosmické říši těchto makroskopických konstrukcí. Je očividné, že jediný možný způsob, jak zcela obsáhnout tyto obrysy, poskytuje pohled z dostatečné výšky. To ovšem na druhou stranu vyvolává otázku, zda nešlo o jakási znamení, která měla být viditelná ze vzduchu. Jakému účelu asi sloužila?

Mohly by podmořské trojúhelníky být důkazem existence vysoce pokročilé technologické kultury, která zde žila před více než 10 000 lety?
Výzkumníci plánují odhalení dalších útvarů v bahamské oblasti, které se jeví jako dílo prastaré pokročilé kultury, možná součásti ztracené civilizace Atlantis.

Zdroj: http://www.satellitediscoveries.com/discov/triangle.html, překlad gewo

Poznámka
Zajímavé, ale autorům možná uniklo, že i samotné ostrovy a jiné podmořské útvary v této oblasti mají v podstatě trojúhelníkový tvar... Dost možná jde o důsledek prudkého propadu původního pobřeží, k němuž došlo po dopadu obrovského asteroidu, jehož jádro nedaleko odtud prorazilo mořské dno (O. Muck.)

Indické zázraky

9. července 2007 v 18:45 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
Podivný život vedou indičtí fakíři a svatí mužové. Celé hodiny, dny a měsíce třeba drží jednu ruku nahoře, až jim odumře, stojí na jedné noze, kutálí se stovky kilometrů v prachu, aby navštívili nějaké poutní místo. Anebo bez pohnutí meditují pod širým nebem, měsíc za měsícem, bez ohledu na pálící slunce nebo tropický liják. I dnes je Indie pro Evropana plná podivností - a některé z nich lze směle rovnou považovat za zázraky.

Racionální Evropan jsem se samozřejmě na indické divotvůrce dlouhé roky dívala s pořádným kusem nedůvěry. Zvláště když se člověk dočte, jak krutě fakíři zachází se svými kobrami, které se jich vlastně jen bojí, uhýbají před ranami píšťalou a bez vytrhaných jedových zubů jsou nebezpečné asi jako náš slepýš. Jenže potom se mi dostalo autentického vyprávění od člověka, který v Indii strávil dlouhá léta obchodně a dokonale se sžil s tamějším prostředím. Až na tolik, že po návratu z Indie ve svém evropském bytě podpálil záclony vonnými tyčinkami. Samozřejmě, že toho v Indii hodně viděl. Nejvíce na něj zapůsobilo právě představení jednoho z fakírů. Dotyčný se nechal celý zahrabat do žhavého písku tak, že mu koukala jenom ruka. V té držel a neustále probíral jakýsi růženec, hodinu za hodinou. Teoreticky vzato se měl asi tak do pěti minut udusit a možná tak do hodiny v písku upéct, ale nestalo se tak. K ruce vyčnívající z písku a stále přebírající růženec začaly nakonec chodit i turistické výpravy. Po několika dnech se fakír nechal z písku vyhrabat a byl, jak jinak, zcela v pořádku. Evropská racionální mysl zůstává stát a pár tisíc kilometrů od nás se asi stále ještě dějí zázraky. Alespoň občas.

Triky i netriky
Pochopitelně těžko můžeme čekat, že všechny ty podivuhodné kousky, které někteří Indové předvádějí turistům, se odehrávají ve skutečnosti. Dobrým pomocníkem je v tomto případě záznamová technika. Někde uprostřed špinavého indického tržiště třeba sedí v klasickém "tureckém" sedu právě jeden takový divotvůrce. Diváci křičí hrůzou - z fakíra odpadávají kusy hnijícího masa. Slabší povahy nemají daleko k mdlobám, ti duchapřítomnější vše fotí. A co se objeví na fotografiích? Vůbec nic. Jenom divotvůrce, celý, živý a zdravý, v poklidu sedící a ani trochu nehnijící. Takže podvod, pouhá davová sugesce a dovedná halucinace? Tak to vysvětlí každá skeptická duše. Jenže není nakonec i taková zdařilá sugesce také zázrakem?

Jinou oblíbenou atrakcí je zhmotňování různých předmětů. Uznávaný indický svatý muž ve svém ašrámu třeba jen tak sáhne do písku u svých nohou a vyloví z něj zlatý šperk. Návštěvníci jeho sídla vzdechnou úžasem a koho přitom napadne, proč od nich asi dotyčný vyžaduje od dary, když si může zjevně opatřit zlata, kolik chce?

Návody k provádění takových kousků se tradičně dědí z otce na syna jako součást rodinného odkazu a zaručené obživy, byť minimální. Paul Brunton jich ve svých Tajnostech indických, které poprvé vyšly už v roce 1935, popisuje pěknou řádku. Při pobytu v Indii ho třeba udivil potulný fakír, který před očima diváků zasadil do květináče s hlínou mangovou pecku a během půlhodiny z ní nechal vyrůst celý malý mangový stromeček i s jedním malým plodem na vršku. Bruntona tehdy odhalení tohoto tajemství stálo sedm rupií. Byl to vlastně eskamotérský kousek spočívající v postupné šikovné výměně několika výhonků manga za sebou. Pozornost diváků odvedl plášť a hra na píšťalu.
Podivnější byl případ jiného fakíra, který si dokázal z očního důlku vyjmout oko. O tom, že jde o nějakou skutečnou anatomickou dovednost či zvláštnost a ne o sugesci svědčí to, že vyňaté oko bylo i nadále s očním důlkem spojeno provazcem nervů a cév. A Ind samotný byl už před vystoupením nápadný krví odlitými očními bělmy.

Mrtvý obživl
A vůbec nejpodivnější je vyprávění o tajemné Sluneční vědě. Dokonale ji ovládal mistr Višudhananda zvaný divotvůrce z Benárésu. Bruntonovi předvedl následující, těžko uvěřitelný kousek: "Je zardoušen malý vrabčák a vystaven asi hodinu našemu pohledu, takže se můžeme všichni ujistit, že je skutečně mrtvý. Jeho oči jsou nehybné, tělíčko politováníhodné a ztuhlé, nemohu odhalit jedinou známku, která by prozrazovala život v malém tělíčku. Magik zvedá své zvětšovací sklo a zamíří paprsek slunečního světla do jednoho oka ptáčete. Čekám několik minut, aniž by se cokoliv dělo. Starý muž skloněný nad svým podivným úkolem, velké oči skelně upřeny, tvář chladná, prostá citu a bez zájmu. Náhle se jeho rty otevírají a jeho hlas se láme. Vyluzuje tajemný podivný zpěv v jazyce, který neznám. O něco později začíná tělíčko ptáčka sebou škubat. křeče. Pozoruji slabé třepotání křidélek a během několika minut stojí vrabčák na nožičkách a hopsá kolem po podlaze. Opravdu, mrtvý znovu oživl!" Jenomže ne na dlouho. Asi půl hodin ptáček ještě poletoval po místnosti, když ho přímo v letu zastihla druhá smrt, tentokrát definitivní.

Vidět takový kousek dnes, racionální Evropan by asi požádal o mrtvého ptáčka a pokusil by se zjistit, zda mu třeba nebyla podána nějaká látka způsobující dočasnou smrt. Brunton byl tímto představením tak ohromen, že ho to asi ani nenapadlo. Klade si jen jedinou otázku - jak je možné nabýt takových schopností?

Na to mu všichni jogíni, divotvůrci i fakíří odpovídají stejně. Člověk musí najít svého mistra a musí denně meditovat v příslušných jogických pozicích, případně podstoupit nějaké pořádné fyzické utrpení. Dokonale ovládnuté tělo a mysl potom člověka pozdvihne na vyšší úroveň bytí - s jediným cílem: dosáhnout duchovní dokonalosti a spojit se s Bohem. Jejich zázračné schopnosti jsou potom vlastně jen důkazem, že jdou po správné cestě. A jestli se tomu turisté diví, je to jen jejich věc.

Hrob Vlada Tepeše

9. července 2007 v 18:43 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
Vlad Tepes (volně by se nechalo přeložit jako "narážeč" nebo "napichovač"), který posloužil jako literální předloha pro hraběte Draculu, je pochován v klášteře, který se nachází na jezerním ostrůvku "Snagov". Jezero leží asi čtyřicet kilometrů od dnešního hlavního města Rumunska Bucurešti. Když říkám "je pochován", tak vlastně do jisté míry neuvádím pravdu. Správně by spíš mělo být řečeno, že tam byl pochován. To, co se zdá být pohádkou nebo paranomálním příběhem, je totiž pravda: HROB JE PRÁZDNÝ. Jak symbolické pro hraběte "upíra".

Když v letech 1931 až 1932 prováděli na ostrově Snagov vykopávky archeologové Rosetti a Florescu, dospěli k udivujícímu zjištění: v hrobě nenalezli ostatky člověka, ale zvířete. Našli tam totiž zvířecí kosti a starou keramiku. Že by skutečně Vlad Tepes opustil svůj hrob a "vypravil se na lov dušiček" a nebo kosti tam nalezené patří skutečně hraběti a ten prostě "jen" nebyl člověkem? Ale to už je jen fantazie.

Možná je to všechno ale úplně jinak. Na ostrově Snagov byl totiž nalezen ještě jeden hrob - na pravé straně kostela. A v něm kromě neznámé lidské kostry i šperky s dračím motivem, pánské roucho a dámský prsten. Krom toho byla rakev zahalena do červeného rubáše vyšívaného zlatem. Tyto nálezy převezli do Bucurešťského historického muzea. Ale odtud, jak jinak, záhadně zmizely.

Dnes v klášteře na ostrově Snagov žije už jen jeden mnich, který je nepohyblivý. A jedna jediná stará jeptiška která se o něho stará. A vlastně se stará i o celý klášter, který nechal přestavět a obehnat hradbami sám Vlad Tepes. Náhrobek jeho prázdného hrobu zdobí jeho portrét. Tak proč byl tedy pochován na druhé straně kláštera? A byl to skutečně on, koho našli v druhém hrobě? A proč po převezení do muzea ostatky zmizely?

Upsal se autor románu Dracula ďáblu?

9. července 2007 v 18:35 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
Valašský kníže Vlad
Mnoho lidí si myslí, že hrabě Dracula je jen smyšlenou literální postavou, kterou si vymyslel spisovatel Bram Stoker, vlastním jménem Abraham Stoker. Ovšem hrabě Dracula je skutečně doloženou historickou postavou. Stoker se nechal inspirovat skutečnou postavou Vlada Tepese, Valašského knížete z Transylvánie, který žil v patnáctém století.
A nyní citát ze samotné knihy "Dracula".,v něm profesor Van Helsing říká: "Jistě jde o knížete, jenž se na druhé straně velké řeky, na samé hranici s Tureckem, proslavil bojem proti Turkům...
Tenkrát i v následujících stoletích byl považován za nejchytřejšího, nejbystřejšího a nejstatečnějšího ze všech synů země na druhé straně lesa." Takže i tato část románu dokazuje souvislost mezi literální postavou a skutečnou historickou postavou.

Nacisté a vampýrismus
Ale ani sám Stoker se nikterak netajil tím, že ho historický hrabě inspiroval, ba co víc, tvrdil, že se mu zjevoval jeho duch, který mu celé toto dílo diktoval. Zní to sice jako pohádka, ovšem kdybychom neznali další fakt ze života pana Stokera. Tento spisovatel, byl totiž členem anglické okultní společnosti "Zlatý úsvit", která se zajímala o praktickou magii, okultismus a mimo jiné o vampýrismus.
Její členové byli lidé z vyšší společnosti, z politické a umělecké sféry. Není bez zajímavosti, že od této okultní společnosti se odštěpila další historicky zajímavá a poměrně známější společnost - Thule. Ano, přesně ta společnost, která sehrála ne nevýznamnou roli za nacismu a jejímž členem byl i Adolf Hitler. Společnost Thule se zajímala kromě magie a okultismu i o tajemství runové symboliky a o symboliku vůbec, čehož důsledkem je i používání symbolů runové abecedy na uniformách SS a už vůbec nemusím zmiňovat zneužití svastiky. Ovšem už asi nikdo nezjistí, proč si Hitler sám, vybral takzvanou obrácenou svastiku, která prezentuje negativní
energii. Byl to záměr, nebo jen nevědomost samotného Hitlera.

Vampýrismus a zánět mozku
Ale zpět k osobě pana spisovatele. Jak už jsem uvedl výše, byl členem Zlatého úsvitu. Tato společnost navazovala na myšlenky Rosenkruciánů a Zednářů. Pořádala invokační obřady, vyvolávala démony atd.
Je zcela možné, že Bram Stoker vyvolal samotného Vlada Tepese, nebo si to alespoň myslel, že ho vyvolal? Nechme stranou, jestli ho ovládal sám Dracula nebo psychická choroba. Každopádně do té doby byl na pokraji zájmu i jako spisovatel i v soukromém životě. A najednou jako by došlo k nějaké proměně. Napsal z ničeho nic román, který zná snad každý, ať už v jeho literální formě a nebo té filmové. Upsal se snad pan Stoker Ďáblu? Možná, že nejsme až tak daleko od pravdy. Démon, který mu "diktoval" jeho slavný román, se mu totiž zjevoval dál a pan Stoker jako by se ho nemohl zbavit. Čím víc byl oblíben ve společnosti, tím více byl unaven. Jako by ho "cosi" vysávalo. Tak, jak jeho stav líčili lidé z jeho okolí, se to z dnešního pohledu může jevit, že trpěl něčím, co dnes silně připomíná encifalitidu či meningitidu - zánět
mozku od infikovaného klíštěte či komára. A on sám ve své knize popisoval, že Jonatan skončil v rumunském klášteře poté, co ho na svém hradě vysával hrabě Dracula a o jeho nemoci mluví právě jako o zánětu mozkových blan - náhoda? A nejen v této knize, ale i v jiných knihách se stav po napadení upíra popisuje stejně nebo podobně jako zánět mozku. A půjdeme-li ještě dále, ale teď to berte trochu s nadhledem, není pravda, že ve své podtatě, klíšťata a komáři, jsou vlastně vampýři??? Vždyť napadají člověka a sajou jeho krev, aby přežili a ještě zcela nedávno lidé takto napadeni klíštetem, které bylo infikováno, umřeli. Dnes pomocí moderní medicíny jsou sice léčeni, přesto však některé zdroje uvádějí, že 99 procent pacientů má trvalé následky...

Hypnotismus 2

2. července 2007 v 13:48 | čerpáno ze záhady.cz |  Magie a okultismus
Jak začít?
K docílení snadného hypnotického spánku se přiblížíme k subjektu v době jeho normálního spánku. Posadíme se tiše v blízkosti jeho boků a mluvíme opatrně, polohlasně, ale zřetelně, skoro šeptem:
"Spíte hluboce a klidně. Váš spánek je tak hluboký, že s vámi mohu mluvit, aniž se probudíte. Již můžete mluvit. Chtějte mluvit. Mluvte." Pomáhejme sugescí ke společné rozmluvě, až začne. Po chvíli hovoru se snažíme vemluvit mu formu rozkazu: "Zítra zase přijdu, podám vám lenošku, posadíte se a rozkážu vám: Spěte. A vy ihned usnete." "Opakujte mi, co jsem vám řekl." Po opakování sugesce ukončeme slovy: "Ráno se probudíte posilněn a zdráv." Druhý den přijdeme, sledujeme subjekta očima, podáváme mu lenošku a opakujeme celou sugesci. Spánek se jistě dostaví a můžeme konat potřebné pokusy.
Blokování paměti
Uveďte pokusnou osobu do hluboké hypnózy a zadejte jí pak tuto sugesci: "Vše, co vám nyní říkám, proniká hluboko do vašeho podvědomí. Budete se tím vším zcela přesně řídit, Zapomenete nyní na číslo 5. Na toto číslo si teď už nemůžete vzpomenout. Také už to číslo nemůžete vyslovit. Nyní už existují jen čísla 1-2-3-4-6-7-8-9-10. Na to jedno číslo si teď už nemůžete vzpomenout." Pokusná osoba by měla číslo 5 ignorovat i přes to, kdyby jste se ji na to číslo ptali, bude vám tvrdit, že ho nezná. Nezapomeňte zadanou sugesci zase zrušit!
Při tomto testu pokusné osobě sugerujeme, že určité slovo, např. své jméno, nyní nemůže vyslovit. Bude si tedy své jméno po celou dobu zřetelně vybavovat, ale nebude přitom je schopna vyslovit. Zadejte takovou sugesci: "Váš klid je hluboký a pevný. Vše, co vám nyní říkám, proniká hluboko do vašeho podvědomí, a vy se tím budete zcela přesně řídit. Budu teď počítat do tří. Potom nebudete moci vyslovit své jméno. Budete se sice moci na své jméno zcela zřetelně rozpomenout, ale nebudete je už moci vyslovit. Jakmile napočítám do tří, nebudete už moci vyslovit své jméno. Jedna - dvě - tři. Teď už nemůžete vyslovit své jméno. Zkuste to, ale nejde to. Čím více se snažíte, tím míň se to daří..."
Pokus s divákem
Za otce moderní hypnózy se považuje Franz Mesmer. Vytvořil teorii "animálního" magnetismu a jeho tahy k navození tranzu byly a jsou zajímavé (dnes trochu zdlouhavé). Vliv psychického magnetismu pro vyvolání hypnózy demonstrujme na tomto příkladu.

Při vystoupení byl hypnotizér požádán osobou z obecenstva, aby uspal jeho přítelkyni (pouze na krátkou chvíli). Podíval se na slečnu a zeptal se: "Jsem vám sympatický, či nejsem!" Odpověděla: "Ještě byste mi tak byl." (Sympatie vyvolává kontakt k úspěchu). Proto ji vyzval, aby přišla na jeviště. Podal jí židli, aby se posadila. Slečna se obrátila do sálu a žádala, aby jí drželi palce, že stejně neusne. Aby se pojistil, použil svého magnetismu. Slečna usnula. Aby se přesvědčil, že nepodvádí, velkým špendlíkem ji dvakrát píchl do stehna. Nereagovala. K vyzkoušení její obrazotvornosti jí pravil: "Pohleďte na toto krásné jezírko, jak se od jeho hladiny odráží měsíc." Uspaná: "Ano, vidím, a tam dvě labutě, zde lodička, pojďte, dojedeme k nim." Sedli do loďky, já vesluji. Ona: "Jste špatný veslař, půjčte, já pojedu." Když dojeli k labutím, žádala rohlík, že bude labutě krmit. - Náhle vstala a pravila: "To je krásný večer, zazpívám vám." Začala zpívat tak krásně, že po skončení zpěvu obecenstvo stále tleskalo. Když jí probudil, obrátila se do sálu a vítězoslavně zvolala: "Vidíte, že mě neuspal!"
Hypnotická sugesce
Dívejte se upřeně do středu kruhu. Relaxujte... buďte úplně uvolnění... pociťujete velmi příjemné teplo prostupující vaším tělem..., máte pocit spánku... toužíte spát... vaše víčka jsou těžší... těžší... stále těžší, nemůžete je udržet déle otevřené... nyní se zavírají... s každým slovem, které říkám, jste ospalejší a ospalejší... chce se vám spát... hluboce, hluboce a hluboce spát... SPĚTE!!!

Hypnotismus 1

2. července 2007 v 13:44 | čerpáno ze záhady.cz |  Magie a okultismus
Je vědou studující jevy hypnózy, (zvláštního stavu, vyvolaného hypnotickými prostředky). Slovo hypnóza je odvozeno z řeckého "hypnos" - spánek. Sugesce je pochod, který vzniká v jednotlivci vyvoláním určité představy jím samotným (autosugesce), nebo osobou cizí (heterosugesce), což je vlastně vnucení nějaké představy. Posthypnotická sugesce znamená udělení sugestivních rozkazů tak, aby osoba, která je přijímá, jich uposlechla až později, tedy v době určené hypnotizérem.
K čemu lze hypnózu použít? Samozřejmě při fyzickém nebo psychickém strádání pacienta (zlozvyky, fóbie, strach), pro motivaci, regresí do libovolného věku, minulého i budoucího života. Můžete bez anestetik podstoupit operaci, odnaučit se kouřit či zvýšit sexuální výkonnost. Seznam je to nekonečný a neuvěřitelný.
V některých zemích se k léčení hypnózou používá i formulí nahraných na pásce. Tím je dokázáno, že o úspěchu vůbec nerozhoduje osobní kontakt s pacientem. Hypnózu je rovněž možné provádět telefonicky, rádiem nebo televizí.
Francouzský badatel Emil Coué (1857-1926) věřil, že on neuzdravuje lidi, ale spíše umožňuje, aby se uzdravili sami. Jeho výroky jsou známé: "Každý den se vším způsobem stávám lepším a lepším", nebo "Hypnóza neexistuje, je jen autohypnóza" a "Představa je vždy silnější než vůle." Poslední můžeme demonstrovat na příkladu: Když požádáte někoho, aby přešel dřevěné prkno na podlaze, obvykle nezakolísá. Když jej ovšem požádáte, aby zavřel oči a představil si, že je prkno zavěšeno mezi dvěma budovami, vysoko nad zemí, obvykle se vychýlí.
Zajímavý je také "placebo efekt", lék bez vnitřní hodnoty, jehož síla spočívá v sugesci - pacientům je řečeno, že dostávají lék, který je vyléčí. Zdá se, že zatímco léky nejsou vždy nutné k vyléčení, víra nutná je!
Sugerujeme-li pokusné osobě, že je v prázdné místnosti a má přes ní přejít, nevnímá třeba stůl uprostřed místnosti a namíří si to přímo přes něj, jako by tam nebyl. Podobně lze osobě sugerovat, že je v místnosti sama. Při tomto pokusu se tam ve skutečnosti nacházeli dva lidé, kteří chvíli zůstali potichu. Když si pak mezi sebou začali házet vzduchem polštáře, pokusnou osobu to tak rozrušilo, že museli pokus přerušit. Když se trochu uklidnila, sdělila nám, že se tak vyděsila proto, že najednou bez zjevné příčiny začaly létat vzduchem polštáře - a přitom tam nebyl nikdo, kdo by je házel.
Autohypnóza
Chcete-li ovládat jiné, musíte ovládnout sami sebe. Pro odstranění vašeho problému (také pro uvedení jiné osoby do hypnózy), můžete použít tuto formulku:
Jsem zcela klidný. Jsem naprosto klidný a uvolněný. Můj dech je klidný a pravidelný. S každým dechem se ponořuji hlouběji do příjemného pocitu únavy a tíže. Cítím, jak se s každým dechem ponořuji hlouběji a hlouběji... stále hlouběji... ještě hlouběji. Nic mne nemůže vyrušit. Blahodárný pocit tíže se šíří celým mým tělem. Paže i nohy mi těžknou, jsou stále těžší a těžší..., jako z olova. Je to, jako by mi na rukou i na nohou viselo závaží. Nyní už paže ani nohy nemohu vůbec nadzvednout, nemohu s nimi pohnout. Slyším slabé bzučení a ponořuji se stále hlouběji, s každým dechem stále hlouběji, do toho příjemného pocitu únavy a tíže. Jsem stále unavenější - s každým dechem unavenější a unavenější. Jsem úplně unavený... ...
Takto jste navedli příjemný stav pro nějaké pozitivní prohlášení. Pokračujte sami, vaše formulace bude mít větší sílu. Mějte na mysli, že až ovládnete své emoce, budete schopni ovládnout jiné.
Nonverbální komunikace
Tuto schopnost by měli mít všichni dobří hypnotizéři. Jde o to vytvořit jakýsi pocit porozumnění u druhých, budou si jisti, že vás znají a že máte mnoho společného a snáze vzbudíte důvěru. Výsledky psychologického výzkumu ukazují, že 55% interpersonální komunikace spočívá v mimice a jazyku těla, 38% je podíl melodie hlasu a pouhých 7% obsah, čili slova sama. Tím se také potvrzuje stará pravda ve rčení: "Nejde o to, co říkáš, ale jak to říkáš." Slova jsou kostrou sdělení, mimika a důraz je činí tělem.
Jak poznáme osoby, mezi kterými probíhá tato komunikace? Např. zkříží nohy a o chvíli později totéž udělá druhá strana. To je klíč - zrcadlení. Rozlišujte však shodu a napodobování. Shoda je mimo naše vědomí. V opačném případě si toho druhá osoba všimne a urazí se. Podívejme se na příklad. Jestliže někdo během rozhovoru poklepává na mé rameno, mohu v rytmu onoho poklepávání kývat hlavou a synchronizovat se tak s jeho pohyby. Další taktika je kopírování postoje těla, nebo hlasu. Někdo kráčí sem tam po místnosti a je nervózní. Následovat ho by bylo směšné a třeba by se nám odvděčil za naši snahu ostrou nadávkou, nebo fackou. Na druhé straně, můžeme si poklepávat prsty v rytmu jeho chůze - tohle je ten správný postup.
Cesta poutníka...