Indické zázraky

9. července 2007 v 18:45 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
Podivný život vedou indičtí fakíři a svatí mužové. Celé hodiny, dny a měsíce třeba drží jednu ruku nahoře, až jim odumře, stojí na jedné noze, kutálí se stovky kilometrů v prachu, aby navštívili nějaké poutní místo. Anebo bez pohnutí meditují pod širým nebem, měsíc za měsícem, bez ohledu na pálící slunce nebo tropický liják. I dnes je Indie pro Evropana plná podivností - a některé z nich lze směle rovnou považovat za zázraky.

Racionální Evropan jsem se samozřejmě na indické divotvůrce dlouhé roky dívala s pořádným kusem nedůvěry. Zvláště když se člověk dočte, jak krutě fakíři zachází se svými kobrami, které se jich vlastně jen bojí, uhýbají před ranami píšťalou a bez vytrhaných jedových zubů jsou nebezpečné asi jako náš slepýš. Jenže potom se mi dostalo autentického vyprávění od člověka, který v Indii strávil dlouhá léta obchodně a dokonale se sžil s tamějším prostředím. Až na tolik, že po návratu z Indie ve svém evropském bytě podpálil záclony vonnými tyčinkami. Samozřejmě, že toho v Indii hodně viděl. Nejvíce na něj zapůsobilo právě představení jednoho z fakírů. Dotyčný se nechal celý zahrabat do žhavého písku tak, že mu koukala jenom ruka. V té držel a neustále probíral jakýsi růženec, hodinu za hodinou. Teoreticky vzato se měl asi tak do pěti minut udusit a možná tak do hodiny v písku upéct, ale nestalo se tak. K ruce vyčnívající z písku a stále přebírající růženec začaly nakonec chodit i turistické výpravy. Po několika dnech se fakír nechal z písku vyhrabat a byl, jak jinak, zcela v pořádku. Evropská racionální mysl zůstává stát a pár tisíc kilometrů od nás se asi stále ještě dějí zázraky. Alespoň občas.

Triky i netriky
Pochopitelně těžko můžeme čekat, že všechny ty podivuhodné kousky, které někteří Indové předvádějí turistům, se odehrávají ve skutečnosti. Dobrým pomocníkem je v tomto případě záznamová technika. Někde uprostřed špinavého indického tržiště třeba sedí v klasickém "tureckém" sedu právě jeden takový divotvůrce. Diváci křičí hrůzou - z fakíra odpadávají kusy hnijícího masa. Slabší povahy nemají daleko k mdlobám, ti duchapřítomnější vše fotí. A co se objeví na fotografiích? Vůbec nic. Jenom divotvůrce, celý, živý a zdravý, v poklidu sedící a ani trochu nehnijící. Takže podvod, pouhá davová sugesce a dovedná halucinace? Tak to vysvětlí každá skeptická duše. Jenže není nakonec i taková zdařilá sugesce také zázrakem?

Jinou oblíbenou atrakcí je zhmotňování různých předmětů. Uznávaný indický svatý muž ve svém ašrámu třeba jen tak sáhne do písku u svých nohou a vyloví z něj zlatý šperk. Návštěvníci jeho sídla vzdechnou úžasem a koho přitom napadne, proč od nich asi dotyčný vyžaduje od dary, když si může zjevně opatřit zlata, kolik chce?

Návody k provádění takových kousků se tradičně dědí z otce na syna jako součást rodinného odkazu a zaručené obživy, byť minimální. Paul Brunton jich ve svých Tajnostech indických, které poprvé vyšly už v roce 1935, popisuje pěknou řádku. Při pobytu v Indii ho třeba udivil potulný fakír, který před očima diváků zasadil do květináče s hlínou mangovou pecku a během půlhodiny z ní nechal vyrůst celý malý mangový stromeček i s jedním malým plodem na vršku. Bruntona tehdy odhalení tohoto tajemství stálo sedm rupií. Byl to vlastně eskamotérský kousek spočívající v postupné šikovné výměně několika výhonků manga za sebou. Pozornost diváků odvedl plášť a hra na píšťalu.
Podivnější byl případ jiného fakíra, který si dokázal z očního důlku vyjmout oko. O tom, že jde o nějakou skutečnou anatomickou dovednost či zvláštnost a ne o sugesci svědčí to, že vyňaté oko bylo i nadále s očním důlkem spojeno provazcem nervů a cév. A Ind samotný byl už před vystoupením nápadný krví odlitými očními bělmy.

Mrtvý obživl
A vůbec nejpodivnější je vyprávění o tajemné Sluneční vědě. Dokonale ji ovládal mistr Višudhananda zvaný divotvůrce z Benárésu. Bruntonovi předvedl následující, těžko uvěřitelný kousek: "Je zardoušen malý vrabčák a vystaven asi hodinu našemu pohledu, takže se můžeme všichni ujistit, že je skutečně mrtvý. Jeho oči jsou nehybné, tělíčko politováníhodné a ztuhlé, nemohu odhalit jedinou známku, která by prozrazovala život v malém tělíčku. Magik zvedá své zvětšovací sklo a zamíří paprsek slunečního světla do jednoho oka ptáčete. Čekám několik minut, aniž by se cokoliv dělo. Starý muž skloněný nad svým podivným úkolem, velké oči skelně upřeny, tvář chladná, prostá citu a bez zájmu. Náhle se jeho rty otevírají a jeho hlas se láme. Vyluzuje tajemný podivný zpěv v jazyce, který neznám. O něco později začíná tělíčko ptáčka sebou škubat. křeče. Pozoruji slabé třepotání křidélek a během několika minut stojí vrabčák na nožičkách a hopsá kolem po podlaze. Opravdu, mrtvý znovu oživl!" Jenomže ne na dlouho. Asi půl hodin ptáček ještě poletoval po místnosti, když ho přímo v letu zastihla druhá smrt, tentokrát definitivní.

Vidět takový kousek dnes, racionální Evropan by asi požádal o mrtvého ptáčka a pokusil by se zjistit, zda mu třeba nebyla podána nějaká látka způsobující dočasnou smrt. Brunton byl tímto představením tak ohromen, že ho to asi ani nenapadlo. Klade si jen jedinou otázku - jak je možné nabýt takových schopností?

Na to mu všichni jogíni, divotvůrci i fakíří odpovídají stejně. Člověk musí najít svého mistra a musí denně meditovat v příslušných jogických pozicích, případně podstoupit nějaké pořádné fyzické utrpení. Dokonale ovládnuté tělo a mysl potom člověka pozdvihne na vyšší úroveň bytí - s jediným cílem: dosáhnout duchovní dokonalosti a spojit se s Bohem. Jejich zázračné schopnosti jsou potom vlastně jen důkazem, že jdou po správné cestě. A jestli se tomu turisté diví, je to jen jejich věc.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Emusik9 Emusik9 | 4. ledna 2008 v 10:28 | Reagovat

prosím, a nějaká obrázek na křebíkách by nebyl???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...