Y Gwir yn erbyn byd

"OSUD V RUKOU" - reportáž z cesty za palmovými knihovnami (1 část)

9. července 2007 v 19:06 | čerpáno ze záhady.cz |  Záhady a tajemství
O knihovnách palmových listů jsem se poprvé dozvěděl z knihy Annety a Thomase Ritterových "Na stopě osudu". Po jejím přečtení jsem si řekl, že by bylo zajímavé, jestli by se na palmových listech našlo i něco o mě. Zaujalo mě na nich především to, že byly napsány před staletími. Pokud je pro mne určen palmový list popsaný hluboko v minulosti, zvyšuje to podle mého názoru pravděpodobnost toho, že se bude jednat o mou skutečnou budoucnost. Vzpomněl jsem si, že v knize byla zmínka o tom, že Anetta provozuje cestovní kancelář, která zajišťuje cesty za knihovnami palmových listů a tak jsem vystřelil od boku a do internetového prohlížeče zadal adresu "www.ritterreisen.de" a ke svému překvapení jsem zjistil, že střela zasáhla cíl. Webový prohlížeč byl sice automaticky přesměrován na adresu "www.zeitreisen-sl.com" ale byly to stránky, které jsem hledal.

Pokud si budete prohlížet jejich stránky, tak si možná všimnete, že Anetta se už nejmenuje Ritterová, ale Ritterová-Fridrichová a jejím společníkem není Thomas, ale nějaký Peter Friedrich. V knize na stopě osudu bylo ale napsáno, že jsou s Thomasem duální duše a že budou spolu žít ve šťastném svazku. Já jsem ti tohoto všiml až později a časem jsem se také dozvěděl, co se vlastně stalo. V době Annetiny a Thomasovi první cesty za knihovnami palmových listů, která je popsána v knize Na stopě osudu, Anetta neuměla anglicky a všechny palmové listy byly překládány do angličtiny, z které je potom Anettě do němčiny překládal Thomas. V těchto palmových listech bylo mimo jiné psáno i o budoucím rozchodu Annety a Thomase, ale on jí to zamlčel. Časem Anneta začala cítit, že něco není v pořádku a to i v manželství. Protože už sama uměla anglicky, vydala se sama do Indie hledat radu v knihovně palmových listů, ve které ještě nebyla. Tam se dozvěděla něco jiného než v předchozích knihovnách. Po návratu z Thomase vypáčila pravdu o jeho lži při překladu palmových listů a tyto lži se staly jedněmi z posledních hřebíků do rakve jejich manželství.

Po důkladném pročtení jejich webových stránek jsem po určitém váhání rozhodl s nimi cestovat do Indie. Při rozhodování bylo na straně pro cestu kromě zájmu o knihovny palmových listů to, že jsem ještě v žádné exotické zemi nebyl a jejich cestovní kancelář, i když měla sídlo ve Španělsku, měla oficiální pobočku v Drážďanech (Fridrichovi žijí střídavě ve Španělsku a v Drážďanech a tak jako jediní zaměstnanci své firmy obsluhují jak španělské sídlo, tak drážďanskou pobočku). Protože jako severočech to mám do Drážďan blízko (cca. 1h jízdy autem), mohl jsem je navštívit osobně. Pro vyřízení formalit stačily 2 návštěvy. Při první jsem převzal potvrzení internetové objednávky a zaplatil zálohu. Při druhé jsem doplatil zbytek a převzal letenky. Vízum do Indie jsem si samozřejmě musel zajistit sám. Pro jeho vydání bylo potřeba kromě zaplacení poplatku také předložit buď potvrzení rezervace ubytování nebo rezervace letenek. V mém případě mi Anneta poslala faxem potvrzení rezervace letenek. Jelikož umím dobře německy, nebyl pro mne problém komunikovat s Fridrichovými ani s ostatními účastníky zájezdu. Odlet do Indie byl z Frankfurtu, přičemž letecká doprava z ostatních německých letišť byla zdarma. Jak by to bylo s dopravou z Prahy nevím, protože jsem se rozhodl letět z Drážďan. Hlavně pro to, že jsem ještě nikdy letadlem neletěl a neměl jsem žádné zkušenosti s orientací na velkém letišti a bál jsem se, že sám ve Frankfurtu zabloudím. Peter Friedrich měl navíc s velkou pravděpodobností letět z Drážďan a já bych měl průvodce i po frankfurtském letišti. Do Drážďan jsem to navíc neměl moc daleko. To se ale bohužel změnilo kvůli povodni, která postihla Evropu v létě 2002. Když jsem jel 2 týdny před odjezdem do Drážďan zaplatit zbytek ceny a převzít letenky, tak již byly v Ústí nad Labem, kudy jsem cestou projížděl uzavřeny části příjezdové komunikace a povodeň vrcholila týden před odjezdem. Moje rodina měla to štěstí, že se voda zastavila cca 300 m od našeho domu. Po opadlé vodě ale zůstaly uzavírky silnic, po kterých vedla cesta do Drážďan a tak nám nakonec cesta na Drážďanské letiště objížďkou trvala 3,5 hodiny. Povodní byli postiženi i Fridrichovi. Jejich byt sice byl v zátopové oblasti, ale naštěstí bydlí ve vyšším patře, takže museli vyhodit jen věci ze sklepa.

Na malém drážďanském letišti nebyl žádný problém Fridrichovi najít a z Drážďan cestovala i jedna dvojice účastníků. Letadlo po startu začalo prudce stoupat, až se mi z toho zatočila hlava (možná i proto, že let z Drážďan do Frankfurtu byl mým prvním letem letadlem vůbec). Ve Frankfurtu jsem zjistil, že moje obava ze zabloudění byla přehnaná. Peter nás samozřejmě letištěm provedl, ale značení mi připadalo natolik dostatečné, že při troše snahy bych to zvládl na poprvé i sám. U brány pro oblet do Indie se Peterovi podařilo postupně najít i zbytek skupiny, celkem včetně něj nás bylo 9 lidí. Let proběhl klidně. V Madrasu jsme přistáli kolem půlnoci místního času. Při braní zavazadla z pásu mě zarazilo, že nikdo nekontroloval, jestli si beru svoje zavazadlo. Při dalších letech jsem zjistil, že je to naprosto normální a divím se, že není velký počet krádeží. Patrně by se při cenách letenek asi nevyplatilo létat jenom kvůli tomu, abych si na cílovém letišti vyzvedl naslepo cizí zavazadlo a pak jeho obsah prodal. Při přistání sice hlásili venkovní teplotu 28°, ale po vyjití z letištní haly mě doslova udeřilo dusno, které panovalo i víc jak hodinu po půlnoci. Než jsme ušly cca 200 m k pronajatému mikrobusu, byl jsem propocený úplně skrz na skrz. V mikrobusu naopak byla klimatizace, která běžela naplno, takže jsem si musel vzít svetr a čepici, abych nenastydl. Cesta do hotelu trvala asi hodinu.
Hotel ležel mimo Madras v Mahabalipuramu na břehu moře. Hotel nebyl žádný luxus, byl tak nějak akorát. Každý pokoj měl svou koupelnu, WC a klimatizaci. Klimatizace se ale dala regulovat jen zapnuto-vypnuto a chvíli po zapnutí pokoj připomínal lednici. Chvíli mi ale trvalo si zvyknout na zvuk mořského příboje, který byl hodně slyšet i přes zavřené okno. V moři jsem se koupal jen 2x, protože vlny byly opravdu silné a nechtěl jsem skončit jako jedna účastnice zájezdu, které silné vlna podvrtla nohu v koleni a ona místo výletů za památkami strávila tři dny na pokoji. Navíc tam bylo moře "odporně" teplé a vůbec jsem se v něm neosvěžil.

Navštívili jsme blízké městečko Mamallapuram, kde jsou k vidění jakési "chrámy" o velikosti jedné běžně velké místnosti vytesané z jednoho kusu kamene, 9m vysoká a 27 m dlouhá zeď posetá reliéfy s výjevy z mytologie a hlavně tzv. "Laboratoř bohů", kde jsou k vidění obrovské balvany s čistými a rovnými řezy, jaké by byl problém udělat i s dnešní moderní technologií, kruhová díra do skály, jakoby vyvrtaná vrtákem o průměru 1,5 m (jaká byla skutečná hloubka nevím, proto v asi metrové hloubce začínaly kameny, kterými byla zasypána) a tzv. "Krišnova máslová koule", několikametrový balvan ležící už po staletí na šikmé ploše, který vypadá, jakoby se měl každou chvíli skoulet dolu, ale místní natolik věří v jeho stabilitu, že se chladí v jeho stínu. Také jsme navštívili místní základní školu, kterou Fridrichovi pravidelně sponzorují, jen tři kantoři jsou placeni státem, ostatní ze sponzorských darů (Fridrichovi nejsou jedinými sponzory této školy). Většinu tříd tvoří kouty školního dvora, kde žáci sedí na zemi kolem učitelky. Podobné obrázky jsem už předtím samozřejmě viděl v televizi, ale když jsem stál uprostřed takovéhoto vyučování, uvědomil jsem si, jaké mám štěstí, že jsem se narodil v naší zemi a že i když stále závidíme západu jeho bohatství a nadáváme na naší ekonomickou situaci, je naše "chudoba" pro velkou část světové populace nedosažitelným snem.

Další den jsme si byli prohlídnout Madras. Začali jsme na hoře svatého Tomáše, který tam měl být proboden kopím během modlení. Dnes je tam památník a kostel. Také je odtud pěkný výhled na Madras. Pak jsme pokračovali do kláštera Kapaleeshwarar, který je v Madrasu nejznámější. Před vstupem do tohoto kláštera jsme si museli stejně jako u všech náboženských staveb v indii, zout boty a po celém klášteře včetně dvora jsme chodili v ponožkách. Indové chodili samozřejmě bosi, ale pro nás byla dlažba na slunci bez ponožek moc horká. Zde jsme byli svědky podávání jídla těm nejchudším, kteří by jinak hladověli. Stůl byl tvořen dlažbou, talíř palmovým listem a příbor rukama. Také jsme byli v moderním nákupním středisku Spencer Placa, kde měli spíš luxusnější zboží, ale jelikož je Indie hodně lidnatá země, najde se tam vždy dostatek bohatých.

Nyní byla na řadě návštěva první palmové knihovny, té v Kanchipuramu. Protože by nás v knihovně nestihli obsloužit všechny v jeden den, byli jsme rozděleni do 2 skupin, každý den jedna. Já jsem byl v té, která přišla na řadu až druhý den, takže jsem měl nyní den volna, který jsem vyplnil nicneděláním, který bylo po několika dnech prohlížení památek docela příjemné.
Cesta do Kanchipurámu trvala asi 1,5 hodiny. Nejdříve nám sňali otisky palce (mužům pravého a ženám levého) u ruky a na kus papíru jsme měli napsat první písmeno jména. Následně nás rozdělili do dvojic. Jedna dvojice šla na řadu dopoledne, druhá odpoledne. Já jsem byl zase v té druhé a dopoledne jsme měli jiný program: prohlídku města. Během prohlídky jsme navštívili nejstarší klášter ve městě - Kailasanatha-Tempel, který byl postaven v 7 století našeho letopočtu, místní zeleninový trh a manufakturu na tkaní látek z hedvábí. Látky byly tkánu na ručních stavech, ale na jednotlivé vzory měli šablony z plechu (vypadaly jako velké děrné štítky). Zajímavé na tomto rodinném podniku bylo to, že i když skoro všichni spali za zemi, z vydělaných peněz si místo postelí koupili docela luxusně vyhlížející auto.

Odpoledne se obě dvojice přehodily. Já jsem přišel na řadu až jako poslední. Předčitatel si přinesl svazek palmových listů a pokládal mi konkrétní otázky, na které jsem odpovídal jen ano nebo ne, například jestli otec žije, jestli mám sourozence, jestli matka ještě pracuje, atd... Pokud byla má odpověď ano, zeptal se na další věc, pokud byla má odpověď ne, přešel na záznam o další osobě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Lišková Marie Lišková | E-mail | 29. srpna 2009 v 16:43 | Reagovat

Vůbec jsem nepochopila smysl článku.Banální výlet do Indie a chybí pointa,jestli na palmových listech byly nějaké relevantní informace.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...