Stezky fantazie na Blog.cz

Drsná země ledovců a lávových polí, jarní zeleně uprostřed léta, pustých kamenitých rovin, mohutných toků řek a vodopádů. Země, která zavedla slovo gejzír do slovníku všech řečí. Země náročná na fyzickou připravenost, ale také na peněženku.

Když se člověk připravuje na cestu uprostřed parného léta, připadá mu podivné balit teplé, nepromokavé oblečení včetně doporučovaných rukavic, ale internet ukazuje 12° C a v průvodci se píše o průměrně 16 deštivých dnech v srpnu. Netuší, jak potřebné to vše zanedlouho bude. Ještě nezapomenout na všechny nabíječky (telefon, foťák, databanka, holící strojek). To vše člověk provádí tak nějak podvědomě a pak přijde ta chvíle, kdy zaburácí motory, člověka zrychlení zatlačí do sedačky letadla a rozhostí se blažený klid a vědomí, že už je zase na cestě.

Provinčně ospalé letiště v Keflavíku vděčí za svůj vznik invazi spojenců z let 1940/41, kteří se zde snažili zabránit invazi německé a vybudovali vojenskou základnu včetně letiště. Někdy k ránu vyrážíme na cestu, míjíme Reykjavík a pokračujeme k národnímu parku Thingvellir, kde byl v r. 930 vyhlášen Althing, jeden z prvních demokratických parlamentů na světě. Černé, čedičové skály tvoří spolu se svěží jarní zelení rozkvetlých luk, říčkami, jezerem a horami v pozadí až neskutečnou krajinu, jakoby z jiné planety.

Nejznámější a údajně i nejkrásnější islandský vodopád Gullfoss (Zlatý vodopád) se řítí přes ohromné skalní stupně do úzkého kaňonu, kde se ztrácí v mlze, kterou masy dopadající vody vytváří. Jméno patrně získal od hnědé vody nesoucí naplaveniny, které se při pádu do údolí ve slunci barví do žluta. Pár kilometrů odtud leží údolí horkých pramenů Haukadalur. Zde se nachází Stóri-Geysir, od něhož pochází jméno všech gejzírů na světě. Sám je již prakticky nečinný, ale o několik metrů dál vyrazil jeho syn gejzír Strokkur. Každých 10 minut v něm hladina vody začíná pulzovat, přelévá se přes okraje, objeví se mohutná bublina a náhle vybuchne a horkou vodu stříká do výše 25 metrů.

První noc jsme trávili v moderním, ale pečlivě do krajiny umístěném přízemním hotelu ve Skálholtu, někdejším sídle biskupů, kteří po dlouhé věky ovládali duchovní, ale i světské záležitosti Islandu. Uvnitř moderní, zvenku typicky severská stavba neobvykle velkého kostela vévodí krajině. Na místní poměry by se dalo říci katedrála, je údajně jedenáctou sakrální stavbou na témže místě. Památník posledního katolického biskupa Jóna Arasona připomíná jeho stětí v r. 1550.

Další den nás čekal přesun vnitrozemím ostrova cestou zvanou Kjolur, pustou až pouštní krajinou mezi ledovci Hafsjokull a Langjokull. V této kamenité krajině údajně trénovali astronauti před přistáním na Měsíci, neboť se velmi podobá měsíční krajině. Nehostinnost místa podtrhovala i nepřízeň počasí. Mlha, déšť a studený vítr nutí člověka zachumlat se, co nejvíce to jde. Fotoaparát statečně odolává,

při nejširším ohnisku jsou hledáčkem vidět i kapky na filtru. Jestli tohle přežije, tak přežije vše. Ovšem není nad zkušenost, že je velmi nerozumné měnit vystydlé objektivy ve vyhřátém autobuse, kde se navíc suší promoklé bundy. Co s opocenými zadními čočkami objektivů a zrcátkem fotoaparátu? O to příjemnější bylo ponoření se do horkých pramenů Hveravellír. Počasí se umoudřilo až při zastávce ve skanzenu Glaumbaer. Ten představuje typickou stavbu 18. a 19. století. Usedlost částečně zanořená do země, pokrytá drny a porostlá trávou byla obývána až do roku 1945. Jedná se vlastně o řadu místností, určených k bydlení, spaní, vaření a skladování potravin, spojených dlouhou, úzkou chodbou.

Hlavním městem islandského severu a druhým největším městem celého Islandu je se svými 15 a půl tisíci obyvateli přístavní Akureyri. Přesto má vlastní univerzitu, divadlo a dokonce i příležitostně mezinárodní letiště. Po večeři jsme si stihli zaplavat v bazénu, prohřát se v horkými prameny vyhřívaných whirpoolech a ještě si projít celé centrum města. Totiž ono se jaksi zapomnělo stmívat. V půlce srpna na více než 64. rovnoběžce bylo ještě o půlnoci tolik světla, že fotografování bez stativu nebyl problém.

K nejznámějším islandským vodopádům patří bezesporu Godafoss (Vodopád bohů) tak trochu připomínající zmenšené Niagarské vodopády. Název pochází z doby šíření křesťanství na Island. Tehdy byl požádán místní náčelník Thorgeir Ljósvetningagodi, aby rozhodl mezi zastánci starých bohů a novým náboženstvím. Spor vyřešil tím, že vhodil do vodopádu sošky a vyobrazení starých bohů, ale zároveň povolil neveřejné obřady s nimi spjaté.

Velice atraktivní a navštěvovaná je krajina v okolí dřímající sopky Krafla. Při výstupu na kráter s jezírkem Víti v dešti, mlze a silném větru každou chvíli hrozil pád po kluzkém strmém svahu. Na výměnu objektivu za širší nebylo vůbec pomyšlení. Když se člověk vzdal naděje, že udělá slušnou fotku a sešel dolů, vítr se uklidnil, mlha se zvedla a déšť ustal. Cesta přes černá lávová pole vede podél dýmajících vulkanických trhlin a bublajících solfatarů. Název místa - Peklo, je vskutku příznačný. Nakupení různě rychle tuhnoucí lávy do bizardních útvarů vytváří dojem jakýchsi temných budov a tak dalo vzniknout názvu Skalní město. Nejznámější je přitom rozsáhlá dutina, do níž vede vchod ve tvaru gotické brány. Proto se prostor nazývá chrámem. Brána je tvořena pomaleji tuhnoucí a tedy hutnější vrstvou. Transatlantický zlom mezi americkou a euroasijskou deskou probíhá většinou na dně Atlantického oceánu, ale na Islandu vystupuje na povrch a místy je dobře patrný.

Jezero Mývatn se překládá jako Komáří nebo Muchničkové jezero a doporučuje se jej navštívit se speciální síťkou přes obličej. Asi byl vítr či něco jiného, ale po obtížném hmyzu nebylo ani památky. Zato krajinné scenérie s krátery, pseudokrátery a lávou vytvořené neuvěřitelné útvary dotvářely idylu krásného jezera, u kterého by asi srdce ornitologa zaplesalo. Následující den brzy ráno se na louce popásalo stádo islandských koní s typickou stavbou těla. Menší, zavalitější a s kratšíma nohama si islandští koně zachovali své typické tvary díky po staletí trvajícímu zákazu dovozu jiných koní, které by se s místními křížili. Tím si údajně zachovali svou odolnost k místnímu počasí. Nám se zdáli nějak smutní. Asi to bylo tím, že na rozdíl od ostatních koní nedrželi hlavu vzhůru, ale spíše v úrovni hřbetu. Toho rána, při fotografování koní jsme poznali, co je to útok pakomárů od Mývatnu. Sice neštípali, ale lezli pod brýle, do uší, do nosu. Na některých fotkách koní jsem při velkém zvětšení nejdříve myslel, že se jedná o nějaké kazy obrazu, ale pak jsem si uvědomil, že koně jsou poseti hmyzem.

Kaňon Jökulsárgljúfur bývá někdy označován jako malý Grand Canyon pro určitou podobu. Také zde řeka Jökulsá vyhloubila široké a hluboké údolí, kterým se valí v mnoha peřejích a vodopádech. Největším z nich a jedním z nejmohutnějších vodopádů na Islandu je hojně navštěvovaný Dettifoss. Vodní tříšť, která halí dopadající tuny vod vytváří v nízkých paprscích islandského slunce nádhernou dvojitou duhu. Další cesta pokračovala téměř liduprázdnou vysočinou přes lávovou poušť Mödrudalsöraefi na východ ostrova až k pobřeží Atlantického oceánu a podél fascinujících fjordů až do rybářské osady Djupivoguru.

Z největšího islandského a evropského ledovce Vatnajökullu se oddělují ohromné kusy ledu do ledovcové laguny Jökulsárlónu, odkud pak odplouvají spolu s mohutným proudem do moře, ve kterém si hrají četní lachtani. Vítr a déšť je zde prý neustálý a bývá i mnohem větší než v době našeho pobytu zde. Obojživelné čluny velikosti autobusu zde pravidelně vozí turisty po laguně mezi krami různých barev od černé a nahnědlé ze sopečného popela přes modré až po čistě bílé.

Další naše cesta vedla do národního parku Skaftafell s četnými vodopády. Vodopád Svartifoss (Černý vodopád) získal název podle jeho pozadí z černých převislých čedičových sloupů. Přes písečné naplaveniny řeky Skeidará a obrovské lávové plošiny Eldhraun jsme dorazili na nejjižnější bod Islandu - Vík. Skalní útesy Dyrhólaey jsou proslulé četnými ptačími koloniemi. Konečně jsme se mohli přiblížit k k jednomu ze symbolů Islandu, ptákům papuchalkům s jasně červenooranžovými zobáky a krátkýma nohama. Ani se nechce věřit, že klaunovi podobné rozkošné stvoření je oblíbenou kulinářskou specialitou.

Okraj vysoké skály, ze které padá voda vodopádu Seljalandsfoss je daleko předsunut nad jezírko, které masa padající vody vytváří a chodníčkem okolo jezírka můžeme klidně procházet za "záclonou" vodopádu. Občas náhlý poryv větru zanese vodní tříšť do obličeje turisty, který se potácí po kluzkých kamenech. Naproti tomu mohutný vodopád Skógafoss vypadá jako kulisa grandiózního představení přírodních sil.

Kolem ledovce Myrdalsjokull a činného vulkánu Hekla jsme se dostali zpět do Reykjavíku. Procházka "starým" centrem byla pro fotografy zpestřena zajímavou výstavou velkoformátových fotografií v parku pod širým nebem. Prostý dům, ve kterém došlo k historickému setkání sovětského prezidenta Gorbačova a amerického prezidenta Raegana, jsme zahlédli jen letmo při průjezdu městem. Řada člunů v přístavu pořádá Whale safari - projížďku po moři s pozorováním velryb. Plavba vede kolem ostrůvku, v jehož březích mají četná hnízda papuchalkové a s plnými zobáky ryb spěchají krmit svá mláďata. Prý se pro úlovek dokáží potopit až 60 m hluboko. Velryby, tedy záda kosatek jsme také nakonec viděli. Pozorování probíhalo tak, že mladá žena do amplionu vykřikovala údaje: "two o´clock", "ten o´clock" a turisté otáčeli hlavami v požadovaném směru podle ciferníku hodin.

Vážení čtenáři, pokud budete o návštěvě Islandu uvažovat, neváhejte dlouho. Na světě je už jen málo fascinujících krás nedotčené přírody jako stvořené pro fotografy. Zatímco na evropském kontinentu je téměř každá část krajiny několikrát člověkem přetvořena, Islanďané pochopili, že není radno se pouštět do boje s ostrovní přírodou, a tak se naučili ji respektovat.

Po necelé hodině jízdy autobusem z města Asahikawa se dostáváme do hustého panenského lesa subarktického typu. Šplháme do vydatných kopců, často mám pocit, že poslední rychlost, kterou tam řidič může zařadit je zpátečka. Vysedáme v Asahi-dake onsen, poslední civilizované osadě před vstupem do hor.

Daisecuzan neboli "Velká sněhová hora" je největší NP Japonska (2309 km²). Národním parkem byl vyhlášen v roce 1934 a je tedy i jeden z nejstarších v Japonsku vůbec. Jeho severní části se familiárně přezdívá "Střecha Hokkaida". Přes několik komerčních a rekreačních zařízení na periferiích se Daisecuzan chlubí nejzachovalejší "divočinou" v Japonsku. Hory národního parku Daisecuzan, situovány na okraji vulkanické zóny Čišima, jsou téměř výhradně výsledkem erupční činnosti. Ačkoli nejvyšší vrcholky Daisecuzanu dosahuji výšky pouze něco málo přes 2000 metrů, studené sibiřské větry zde vytvářejí alpskou zónu již ve výšce přibližně 1000 m, což je o poznání níže než třeba v severní Americe nebo Evropě.

Abychom ušetřili trochu energie, necháváme se vyvézt asi do půl hory lanovkou. Před vstupem do kabinky si každý zváží zavazadlo, pokud je těžší než 10 kilogramů, připlácí se. S jistými obavami kladu batoh na váhu, ručička se zastavuje na 43 kilogramech, fronta Japonců vydechuje v nefalšovaném údivu. Aby ne, samotná foto-výbava by se ztěží vlezla do limitu. Moji dva společníci mi zdatně sekundují. Nakonec nikdo žádný příplatek nechce a lanovka nás vyváží nad mraky, do jasného slunečného dne. Jsme přivítáni pohořím Daisecuzan v celé jeho majestátní síle a kráse.

Naši týdenní cestu napříč Daisecuzanem začínáme výstupem na nejvyšší horu Hokkaida - Asahi-dake ("Hora ranního slunce" - 2290 m). Cesta nahoru připomíná poslední část výstupu na Riširi-san - štěrk, láva, kameny, písek. Z vrcholu vychutnáváme panoramaticky pohled na Daisecuzan. Je téměř celý ponořen v hustých bílých mracích, pouze nejvyšším horám je dopřáno slunečního svitu.

NP Daisecuzan v sobě zahrnuje tři komplexy sopečných pohoří: na severu je to vulkanický řetěz Daisecu, kde se právě nacházíme, na jihozápadě oblast pohoří kolem stále aktivní sopky Tokači-dake (2077 m) a na jihovýchodě skupina Šikaribecu v okolí hory Išikari-dake (1962 m). Tyto relativně přístupné oblasti se nacházejí na okrajích NP a staly se oblíbeným cílem japonských turistů. Mezi uvedenými třemi skupinami horských masívů se nachází ty nejodlehlejší a nejkrásnější oblasti Daisecuzanu, s dominantním vrcholem Tomurauši-jama (2141 m).
Ve všech průvodcích se dočtete, že tato oblast je téměř nedotčena a ročně se sem vypraví jenom pár desítek těch nejbláznivějších dobrodruhů. Nevím, jestli jsem ten nejbláznivější dobrodruh, ale hory Tomurauši-jama jsem se chtěl rozhodně dotknout. Směrem na jih rozpoznáváme z mrakové peřiny vystupující vrcholky Tomurauši, Biei-dake a za nimi, zahaleny v oparu, dýmající vrcholek aktivní sopky Tokači-dake, cíl naší cesty. Netroufám si odhadnout, co všechno nás čeká, než se budeme moci podívat opačným směrem.

První dva dny si zvykáme na "horský režim" - vstávat po čtvrté, sbalit stan, 10-12 hodin na nohách, v 7 večer do spacáku a načerpat energii na další den. Postupně zdoláváme další a další kopce, jejichž jména i siluety nám po čase splývají - Mamiya-dake, Hokkai-dake, Hakuun-dake... Takovýto reliéf hor vidím poprvé v živote. Měsíční krajina, krátery, kameny se žlutými nánosy síry, písek, oschlé keře, jen nesmělá vegetace. Zpočátku po večerech řešíme žaludeční problémy - následek "nerozcvičených organismů" v kombinaci s vyčerpávajícím pochodem a celodenním slunečním žárem, zapíjeným mrazivou vodou z ledovců.

Jdeme stále nad mraky, fascinováni pohledem na Tomurauši-jama, která se na jihozápadě od nás koupe v peřině bílých mraků a vykukuje jenom její nepatrná část. Občas nacházíme, přímo na trailu medvědí stopy. Některé jsou doslova a do písmene ještě vlažné.
V horách Daisecuzanu potkáváme jenom několik turistů. Tak jako na severních ostrovech, většinou jsou to studenti a několik zdatných starších ročníků. Masová turistika se naštěstí odehrává mimo naši trasu. Konečně táboříme na severním úbočí Tomurauši, jsme zhruba v půli cesty, výstup nás čeká zítra. Vstávám před čtvrtou hodinou ranní a s oběma fotoaparáty zaznamenávám jedny z nejkrásnějších chvil v horách. Oranžové mraky zrcadlící se v nehybné vodě horského jezírka patří k mým nejoblíbenějším vzpomínkám. Naprosté ticho chladného rána jenom vystupňovalo atmosféru daného okamžiku.
Dnes je jediná šance se trochu umýt - v ledovcovém jezeře pod horou Tomurauši. Nevím, jestli je voda skutečně tak teplá nebo jestli jsou naše termoreceptory přehlušeny touhou špinavých těl potkat vodu, každopádně nám trvá několik málo okamžiků, než se do ní ponoříme a znesvěcujeme to, co jsem před pár hodinami se vzrušením fotografoval.

Po ledovci se dostáváme na hřeben a odtud se cesta prudce zvedá. Jdeme v mracích, po balvanech, sem tam malé jezírko, nikde nikdo. Až na to stoupání je cesta krásná, vychutnávám každý krok. Kolem nás se líně válí mlha, každou chvíli je slyšet pískot malinkatých myších zajíců, kterým se přezdívá "žijící fosilie", neboť se údajně dochovali až z doby ledové.

Poslední fáze výstupu už není ani trekking jako spíše horolezectví, musíme se pekelně soustředit kam šlápnout a čeho se chytnout. Konečně se vlastní rukou dotýkám vrcholu Tomurauši a nemohu se nasytit 360-ti stupňového pohledu na hory Daisecuzanu - zeleny ráj kam až oko dohlédne. Hory Daisecuzanu jsou pověstné svojí rozlehlostí, otevřenými nekonečnými prostory bez jediné známky civilizace, od podzimu do jara pokryté několikametrovou vrstvou neprostupného sněhu, v létě vyzdobené více než 200 druhy divoké alpské flóry do těch nejkrásnějších barev a odstínů. Rovněž fauna Daisecuzanu je rozmanitá. Odlehlé a nepřístupné hory se staly domovem hnědých medvědů, Ezo jelenů, již zmíněných myších zajíců, množství motýlů a vzácného hmyzu. Počasí nám začíná ukazovat svoji odvrácenou tvář a před námi jsou nejtěžší dny cesty. Vyrážíme se svítáním.

Cesta se ztrácí a nahrazuje ji jenom nesměle prošlápnutá pěšinka schovaná pod hustým porostem bambusové trávy. Turistické značky nikde. Jsme v neodlehlejší části Daisecuzanu, za celý den jsme neviděli živou duši. Jdeme bez sebemenších orientačních bodů, vylézáme a slézáme nespočet bezejmenných kopců. Orientujeme se pouze pomocí vrstevnic na mapě a výškoměru, několikrát tápeme a hledáme směr. Zeptat se není koho. Po cestě není celý den ani kapka vody, musíme drasticky šetřit a věřit, že dnes dojdeme k místu pod horou Biei-dake, kde je na mapě značen ledovec. Při pomyšlení na jakoukoliv tekutinu se lepí jazyk k patru, stahuje se hrdlo, jícen a vůbec celý zažívací trakt. Do tábořiště na samém úpatí hory Biei-dake dorážíme vyčerpáni po deseti hodinách chůze. Jsou zde dva turisté, jediné živé bytosti za celý dlouhý den. Ihned se ptáme na vodu:
"Jo, letos je to špatný, El Niňo roztavil ledovec a voda není".

Tato, za normálních okolností zdrcující informace, nás kupodivu nesráží do kolen. Vodu prostě najít musíme, jinak nemůžeme ani tam, ani zpět. Nakonec nacházíme několik mělkých kaluží, které filtrujeme a vaříme čaj. Hned následující den se projevují první příznaky dehydratace. Několikadenní nadměrné pocení, suchá strava a limitované množství vody se někde muselo ukázat. Neskutečně zarputilá zácpa.

Pokračujeme na jih. Několikahodinové stoupání na vrchol Biei-dake je zpříjemňováno krátkými zastávkami a pohledy pod nás, do údolí zalitého růžovými mraky. V dálce, na sever od nás, vidíme po několika dnech opět Asahi-dake.

Na vrcholu Biei-dake Renče místo obvykle euforie tečou slzy bolesti. Na místech spálených od slunce jí naskočila vyrážka. Alergie na bambusovou trávu. Puchýře na lýtkach v kombinaci s ostrým jehličím kleče způsobují nesnesitelnou bolest.
Slézáme horu, šplháme na další.... a tak několikrát za den. Celkové převýšení raději nepočítat. Sestupujeme z hřebenu k malé horské boudě. Děláme krátkou přestávku a přemlouváme se k jídlu. Suchý chleba, unavený salám, hmota, kterou jsme před skoro týdnem koupili pod názvem "sýr". Asi nemusím říkat, jak nám to "jede" - to samé jídlo už několikátý den. Dochází voda, dochází pohoda a dobrá nálada. Přidávají se další zdravotní problémy. Občas se tu ukáže nějaký Japonec, ptáme se na cestu a na vodu. Je to mizérie - ten proklatý El Niňo. Jsme příšerně špinaví, o únavě snad mluvit nemusím. V boudě se nedá vydržet, jak páchneme. Navíc se venku silně rozpršelo a to na náladě nepřidá.
Přesto se držíme plánu a pokračujeme směrem k Tokači-dake. Přivazujeme k batohům prázdné nádoby na vodu, které jsme našli v boudě, balíme se do nepromokavého oblečení a v dešti se vracíme nahoru na hřeben.
Po cestě plníme vodou všechno co lze. Ke svým 43 kilogramům přidávám ještě další 2-3 litry vody. Stejně tak Jem a Renča.

Následuje poslední namáhavý úsek dne a možná celé cesty, ostrý sestup do rokliny. Chvilka nepozornosti, únava naakumulovaná z několikadenního pochodu, deštěm rozblácená cesta, nadměrný náklad, náročný terén....při došlapu mi podjíždí noha a celou vahou svých 82 plus 45 kilogramů se řítím dolů. Tupý náraz, ostrá bolest vystřeluje až k rameni. Prsty se hýbou, zápěstí o něco méně. Sestup se podstatně prodloužil, ale bez dalších pohrom se dostáváme dolů k říčce, kde ruku chladím v ledovém proudu.
Dostáváme se na aktivní sopku Tokači-dake, která naposledy vybuchla v roce 1962 a láva po sobě zanechala několik metrů hluboké kaňony ostře zaříznuté do svahu. Tyto kaňony lze prolézt jen s pomocí řetězů a lan. Nepoužitelná ruka, bolest v zádech a těžký náklad na zádech to nijak neulehčují. V husté mlze s deštěm pokračujeme na jih a po soumraku nacházíme chatu. Poslední noc v horách.
U svíčky si přehrávám události předcházejících dní a dělám poznámky do deníku. Zdravotní stav je neradostný, Renča alergii, Jem problémy s kolenem, já po pádu zmrzačenou ruku a žebra. Všichni z dehydratace napuchlé rty a zácpu. Přesto mě neopouští pocit uspokojení, radosti a štěstí. Největší obdiv za poslední dny ale sklízí Renča.

Ráno se jen na chvíli odkryjí mraky, aby se z nich vynořil dýmající vršek sopky Tokači-dake, pár kilometrů nad námi. O výstupu ale ani neuvažujeme, musíme se dát do pořádku a sehnat doktora. Po nečekaně dlouhém a únavném sestupu do údolí se dostáváme do vesnice Širogane Onsen. Je tu jeden obchod, jedna hospoda a autobusová zástavka. Nemocnice ani náhodou. Kupujeme nějaké poloshnilé ovoce, litry nápojů a půl dne čekáme na autobus.
Je to za námi, týden v horách, bez spojení s civilizací, odkázáni jenom sami na sebe a na milost přírody. Nikdo z nás tří ale neprojevuje pocity vítěze. Připisuji to nadměrné únavě, aktuálním zdravotním problémům i faktu, že celá cesta Hokkaidem ještě nekončí - stále nás něco čeká. Doufám, že bude příležitost vše ocenit a vychutnat s odstupem času. Hlavu mi teď spíše zaměstnávají myšlenky na doktora a další cestu, kdy se loučíme s Jemem a sami plánujeme přejezd na východ Hokkaida.

Epilog - u lékaře
Do centrální nemocnice v Asahikawě vstupuji tak jak jsem slezl z hor - nečesaný nemytý. Narychlo se stříkám Renčiným sprejem. Je něco po čtvrté hodině, čekárna prázdná. Otevírá se okénko a v něm usměvavá tvář prošedivělého chlapíka, něco po padesátce. Na první pohled sympatický, na druhý už méně.
"Co vám je?"
"Bolí mě ruka."
"To mě mrzí, ale nemám na vás čas. Mohu vám ale doporučit jiného lékaře ve městě, který vás prohlédne." Řekl to s tónem, jako že mu mám za to poděkovat.
Nevěřím svým uším, po dlouhé době mám opět pocit, že jsem se z Japonska dostal do nějaké zkorumpované oblasti Balkánu.
"Já si tu neplatím zdravotní pojištění proto, abych když poprvé něco potřebuji, slyšel, že na mě nemáte čas!" Krev se mi nahrnula do obličeje....
"OK, mohu stanovit diagnózu, ale nebudu vás léčit."
Nechápu, jak si tohle může lékař dovolit vyslovit, ale vím, že mám vyhráno. Když to bude jen naražené, klidně si to obvážu sám, když to bude zlomené, bez gypsu mě odtud nepustí. To víme oba.
Během následujících 2 minut mi rentgenují ruku, během 40 sekund jsou hotové snímky, během další minuty doktor zjišťuje, že mám zlomenou hlavu vřetenní kosti, během dalších pár minut mi dává sádru a rozmlouvá pokračovat v cestě. Já mu poděkuji, usmlouvám původních 9000 jenů na necelé tři a odcházím. Pak že na mě nemá čas.

Před přistáním v nejsevernějším městě Hokkaida - Wakkanai - se nám při pohledu z letadla naskytuje nezajímavý obraz naprosté roviny, kde scenérii tvoří zemědělská stavení, farmy, stodoly a sila. Rozptýlení přináší až pohled na nízké domky s pestrobarevným zastřešením lemující pobřeží - červená, zelená, žlutá, modrá. Konečně se odhaluje nádherný výhled na oba severní ostrovy Riširi a Rébun, první cíl naší cesty severním Japonskem.

Národní park Riširi-Rébun-Sarobecu (vyhlášen v r. 1974) je tvořen dvěma ostrovy, Riširi a Rébun, situovanými 20 kilometrů západně od Hokkaida a asi 30ti kilometrovým pásem na pobřeží Hokkaida, zvaným Sarobecu planina. Ačkoli jsou od sebe ostrovy Riširi a Rébun vzdáleny asi 10 kilometrů, jejich geologický původ je zcela odlišný. Zatímco Rébun je zde po několik miliónů let, vytvořen pohyby zemské kůry, ostrov Riširi byl zformován před několika sty tisíci lety následkem výbuchu podmořské sopky. Oba ostrovy jsou pověstné svojí izolací od okolního světa, nezničenou přírodou, hojností mořských ptáků, alpských květin a rybářskými vesničkami sužovanými nevlídným sibiřským klimatem a mořskými větry. Tomu všemu dominuje skromný život starousedlíků, který se během staletí v podstatě nezměnil.

Za ostrého větru a červencové teploty kolem 13 stupňů vyplouváme vstříc ostrovu Riširi. Na trajektu se s námi dává do řeči muž, něco po padesátce:
"Pracuji v Osace, co dělám? Roznáším noviny".
"Jak dlouho budete na Hokkaidu?"
"Tři dny, jedu jenom na Riširi. Zítra musím zlézt horu a pozítří letím zpět".
Ten chlap zaplatí 50000 jenů za letenku, přiřítí se na asi 1400 km vzdálený ostrov, vyběhne kopec a žene zpět, zvednout na chvíli opřené kolo a zase rozvážet noviny. Při pohledu na zataženou oblohu mě napadá: "Co když bude zítra pršet?"
"Co by, zkusím to znovu příští rok."
Tomu říkám odhodlání.

Ostrov Riširi je v podstatě malá placka s horou uprostřed. Je zde jediná silnice, která jej obepíná v asi 50 kilometrovém okruhu. Na této trase jsou vlastně jen tři města, či spíše vesnice - Ošidomari, Kacugata a Oniwaki. Hlouběji ve vnitrozemí jsou pouze louky a jezera a na to vše z výšky 1719 metrů shlíží Riširi-san, pro svůj konický tvar často nazývána Riširi-Fudži, nejvyšší hora severního Hokkaida.

V tábořišti pod horou máme tu čest s dalším neobvyklým japonským turistou, který nás vyrušuje u večeře: "Sorry, jsem opilej, ale když má svíčka hořet ve větru, musí být zabalena v novinách". Jeho slova si vysvětlujeme jenom tím, že je skutečně namol a zpočátku nikdo z nás nereaguje a netváří se dvakrát přátelsky. Japonce to neodrazuje, sedá si, zapaluje dvě svíčky zabalené do novin (skutečně hoří i v silném větru) a svojí komickou, leč srozumitelnou angličtinou nás postupně všechny vtahuje do rozhovoru. Časem z něj vyprchalo i něco té kořalky a jeho věty začínají dávat smysl.
"Já hrozně rád cestuji a povídám si s lidmi, ale s Japonci to nějak nejde" a dodává "Býval jsem profesor biologie na Univerzitě v Tokiu. Teď jsem na důchodě a pozoruji a fotím tady ptactvo".

Během těch pár hodin, které jsme spolu strávili si velice často povzdechl nad Japonskou "zahleděností se do sebe, neschopností naučit se cizí jazyk, neochotou samostatně cestovat do zahraničí, poznávat jiné kultury, komunikovat s jinými lidmi a naslouchat jejich názorům." Vše shrnul památnou větou, kterou jsem od Japonce slyšel poprvé v životě a jsem si jist, že víckrát neuslyším:
"Japonsko?...to je jedna izolovaná země ...jeden jazyk....a co je nejhorší...jeden názor!"

Výstup na horu Riširi měla být pouze rozcvička na úvod naší cesty. Díky nepřízni počasí, nedostatku vody a několika komplikacím po cestě se nám tato procházka protahuje na třídenní dobrodružství. Turisté, které potkáváme jsou unešeni objemy našich zavazadel a vůbec překvapeni pohledem na cizince v této krajině. Nevím, jestli vypadáme tak zuboženě, ale skoro ode všech něco dostáváme - čokoládu, bonbóny, mandarinky, s přáním šťastné cesty - "Gambate kudasai, né!" Do jisté míry odrážejí japonský životní styl. Jsou tu v podstatě jen zdatní důchodci a pár studentů. Kromě pošťáka Tanaky jsme tu ještě neviděli Japonce v "produktivním věku". Ti na takováto dobrodružství nemají čas. Dech nám všem vyrazila malá shrbená stařenka, kterou jsme potkali kousek pod vrcholem. Muselo jí být rozhodně přes 70. Zírali jsme na ni beze slova a přemýšleli kdo ji sem vynesl. Bez problémů by se mi vešla do batohu. Byla z Jokohamy a neustále vyprávěla, kde všude už byla, a kam už vylezla. Bez vytáček přiznávám, že její příchod hodně ubral z hodnoty našeho sportovního výkonu. Ale nemám jí to za zlé, byla neskutečně milá, a svým způsobem krásná.

Z vrcholu hory Riširi je někdy vidět až na Sachalin. Při naší "návštěvě" takové štěstí nemáme. Skrz hustou mlhu sotva rozpoznáváme šintoistickou svatyni, která je na samém vrcholku připevněna silnými ocelovými lany, v marné snaze odolat divokému sibiřskému větru.
Po sestupu z hory se stavujeme v prvních veřejných lázních a dopřáváme našim tělům a oblečení nabýt původních barev a vůně. K večeři nacházíme lokálek, kde už mají před zavíračkou, ale zvou nás dál a s neskutečnou laskavostí, úctou a pohostinností se nám věnují. Porce jsou obrovské, ceny přiměřené, obsluha dokonalá. Zadarmo dostáváme kávu, nějaké sladkosti, kukuřici, a když se dovídají odkud dnes jdeme, každému nalévají posilující ženšenový nápoj. Je nám tu krásně teplo - nejen fyzicky.
Po večeři nám paní domácí - Mama-san - nabízí odvoz do youth hostelu. Neodmítáme. "A ráno se stavte na kafe, zvu vás!"

Ráno po příjezdu na terminál se procházím po přístavu mezi rybářskými domky a pobíhajícími rybářkami, které na malých kárách svážejí úlovky na váhu. Naposledy nasávám atmosféru, která se mi zdá pro takováto místa typická - "vůně ryb, slané vody a motorového oleje". Před naloděním jdeme na slíbenou kávu, ale Mama-san má spoustu práce a v hospodě ji skoro není vidět. Platíme servírce 300 jenů za kafe, na které jsme byli původně pozváni a mírně zklamáni odcházíme.
Při odplouvaní na ostrov Rébun je v přístavu plno, na rozloučenou nám tu hraje místní skupina bubeníků, tanec, zpěv, dav lidí. A v tom davu stojí v zástěře a s utěrkou v ruce Mama-san a hledá nás na palubě. Vsadil bych krk, že má v kapse 300 jenů.

Ostrov Rébun - s 82 km2 poloviční než Riširi, je pro asi 300 druhů alpských květin, které tu každé léto rozkvétají, přezdíván "Ostrov květin". Přestože nejvyšší hora Rébunu, Rébun-dake, je vysoká jenom 490 metrů, subarktické klima jaké na ostrově panuje je nadmíru příznivé pro horskou vegetaci. Alpská flóra, stejně jako nízká kleč, které najdete v horách na Honšů od dvou kilometrů výše, se na Rébunu běžně vyskytují pár desítek metrů nad mořem.
Z přístavu jdeme na broskvovou skálu "Momo-iwa", kde sice není jediná broskev, ale údajně fascinující horské květy. Ve změti přístavních uliček jsme nuceni ptát se na cestu. "Kudy se dostaneme na Momo-iwa?"
"Počkejte chviličku, já se zeptám maminky."
Maminka dokousává nějakou místní specialitu - "Moment, teď jsme na Riširi nebo na Rébunu? Mam v tom zmatek?!?"

Jsou to typičtí japonští turisté, kteří ve svém "cestovatelském amoku" přestávají vnímat, kam byli zrovna odvlečeni, jak se to tu jmenuje a snad ani neví, co tady zrovna dělají, kromě toho, že neustále ochutnávají místní kulinářské umění, fotografují spolucestující a hlídají hodinky, aby jim neujel zájezdový autobus.

Na broskvové skále není nic, co by stálo za pozornost. Ale krajina, především reliéf ostrova - nádhera. Mírumilovné kopečky, porostlé zeleně svěží a duševně uklidňující trávou v kontrastu se strmými útesy, mohutným příbojem a černými mraky olizujícími nejvyšší kopce.
Po jediné silnici, která na ostrově je, odjíždíme z této malebné, ale turisticky zprofanované oblasti autobusem rodinného typu ("Zastavte mi tady, mám to odsud nejblíž....") na sever ostrova. To, co vidím za okny autobusu, mě co chvíli zvedá ze sedačky. Neuvěřitelně zchátralá dřevěná stavení, narychlo pospravovaná vlnitým plechem, černou lepenkou, napříč přibitými neupravenými fošnami. Malá, špinavá, rozbitá okna, přelepená izolepou. Některé domky jsou obloženy velkými balvany na ochranu před větrem. Jenom antény na střeše, tu a tam záclony, kytka v okně nebo pes přivázaný u boudy napovídají, že tu někdo bydlí. Jsme ještě vůbec v Japonsku? V zemi s jednou z nejvyspělejších ekonomik, v zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní? Neocitli jsme se nějakým prapodivným omylem někde na Sachalinu nebo Kurilských ostrovech? Nebo ten autobus funguje jako stroj času a "zacouval" s námi do předminulého století? Nejmodernější stavení v těchto osadách jsou autobusové zastávky a občasné telefonní budky. Pozdní odpoledne, zamračená obloha, prudký vítr a mlha valící se od moře celou atmosféru dokonale podtrhují. Japonsko jak jej neznáte.
Pěšky pokračujeme po uzounké asfaltové silnici na západ, do rybářské vesničky Nišiuedomari. Tady silnice končí a začíná "konec světa".

Asi jsem ještě v životě neviděl místo, které by ve mně vyvolalo tolik pocitů jako tato malá vesnička, schovaná v malém zálivu ostrova Rébun. Pocity, pro které jen ztěží nacházím slova. Domky by se daly spočítat na prstech, všude pro rybáře typický nepořádek, hejna mořských ptáku asistují při třídění dnešních úlovků a tu a tam jsou za vytrvalost odměněni nějakou mřenkou. Opět nasávám atmosféru "slané vody, ryb a motorového oleje". Stavení nadmíru prostá, dřevěná, všelijak záplatovaná, na prádelních šňůrách se suší vyprané prádlo společně s chobotnicemi a chaluhami. Jediné spojení s civilizací je již zmíněná cesta a na některých domcích satelitní anténa - normální televizní signál z Japonska tu kvůli vzdálenosti a kopcům nechytají, možná jen ruské "novosti".
Skromnost místního života symbolicky, ale velmi výstižně charakterizuje zdejší šintoistická svatyně. Je to jedno z mála posvátných stavení, které na ostrovech vidíme. Hledáme prvky pompézních kjótských chrámů, kamenné a dřevěné lampičky nezbytné pro atmosféru svatyni v Naře, množství malých kašen a malebně tepaných lucerniček, které tak neodolatelným způsobem vábí turisty. Marně. Obyčejné betonové schody zasazené v zeleném kopci směřují k prosté dřevěné boudě s červenou střechou - to je svatostánek Nišiuedomari. Jediné poznávací znamení, které nezaměnitelně odlišuje svatyni od boudy na nářadí, je dřevěná, jasně červená brána - torii.

Ve vesnici je živo, rybáři se vrátili z moře, jejich ženy a děti skládají sítě a pečlivě třídí úlovky. Pochybuji, že tito lidé kdy opustili ostrov jinak než na rybářské loďce, pochybuji, že kdy slyšeli něco o ozónové díře, tání ledovců, newyorské burze, pochybuji, že znají jména Moniky Lewinske, Kenetha Starra, či dokonce jejich známější oběti. Nepochybuji, že jsou tu šťastni.
Výjimkou je místní řezbář, se stánkem uprostřed vesnice, který poté, co se dozvěděl, že jsme z Čech, nám zanotoval známou pasáž Smetanovy Vltavy. Název vesnice Nišiuedomari, jakkoliv je krkolomný, mi z paměti jen tak nevymizí.

Nabídka pracovních míst je na Rébunu velmi omezená - rybaření, těžba štěrku, továrna na výrobu betonových konstrukcí pro zpevňování pobřeží. Lidé jsou nuceni za prací dojíždět, lépe řečeno doplouvat na Hokkaidó. Z cestovního ruchu zřejmě také moc nebohatnou, určitě ne zde na severu. Jednak toto místo ještě není tak odporně zpopularizováno, takže tu není tolik turistů a jednak ti lidé tady asi ani nemají ekonomické myšlení. Sépie se smaženými brambory mě tu stála necelou polovinu ceny v Kjótu, v kempu jsme platili zlomek toho co u hory Fuji.
Opouštíme tento bohem zapomenutý ráj a vydáváme se nahoru na útesy a po nich na sever. Pod námi vidíme ještě několik rybářských osad. Silnice k nim nevedou, jediný možný přístup je po moři. Prodíráme se nekompromisním větrem po hřebeni zelených kopců až na samý konec ostrova - mys Sukoton. Počasí nám dvakrát nepřeje. Vlezlá zima, prudký studený vítr, z vodní tříště nám vlhne oblečení. Na samé špičce mysu je pár stánků se suvenýry a všelijakými cetkami, ale liduprázdno. Za celou cestu jsme nepotkali jediného turistu, přestože je konec července.
Odrážíme od břehu malebných severských ostrovů s cílem přesunout se do vnitrozemí Hokkaida. Ve městě Wakkanai přesedáme na vlak. Ještě před zvukem píšťalky se nám nabízí nevšední pohled. Sedíme v posledním vagónu, oknem je vidět konec kolejnic - dál už vlaky nejezdí, jsme na konečné, respektive pro nás na "začáteční". Čeká nás přechod nejvyššího pohoří Hokkaida, národní park Daisecuzan

Ze sportovního hlediska není zlezení Fudži výkon, který by stál za zmínku; ročně na ni vystoupí téměř milion "horolezců" včetně dětí, důchodců, cyklistů nebo studentů na chůdách.

Od roku 1948 se zde dokonce každoročně pořádají závody v běhu do vrchu, od radnice ve Fudži Jošida až na vrchol hory. Z hlediska výpravy do přírody je její návštěva, z výše zmíněných důvodů, také krok vedle. Pro Japonce, ale i pro cizince dlouhodoběji pobývající v Japonsku, je však pohled na svět z vrcholku Fudži nepsanou povinností.

Kořeny zdolávání Fudži sahají do dávné historie, kdy byl však výstup především náboženským rituálem a nikoliv turistickou aktivitou. Ještě dnes můžete na hoře vidět poutníky s dlouhými dřevěnými holemi a typickými bílými oblečky. Jsou to zřejmě stoupenci sekty Fudžiko, jejíž zakladatel, pan Fudžiwara no Kakugyo, na Fudži vystoupil celkem 128 krát! To je ve zjevném rozporu s japonským moudroslovím "Noboraru baka, nido noboru baka - jsou dva druhy bláznů, ti co na horu nevylezou nikdy a ti co tam lezou dvakrát". Nejstarší osobou, která pokořila Fudži, byl v roce 1988 Igaraši Teiiči. Učinil tak ve svých 102 letech! Ženy bude zajímat, že zástupcům něžného pohlaví byl výstup na horu odepírán až do sedmdesátých let minulého století. Bohyně hory Fudži je totiž ženského rodu a na ostatní ženy v blízkosti by údajně žárlila.

Dnes vede na vrchol Fudži šest přístupových cest, které jsou rozděleny od úpatí k summitu do deseti takzvaných hladin. Většina turistů začíná výstup z páté hladiny ve výšce asi 2500 metrů nad mořem, odkud cesta na vrchol trvá přibližně pět až šest hodin. Někteří volí výstup v noci, v touze spatřit na vlastní oči "goraiko" - pohled na východ slunce z vrcholku Fudži. Stanování je na hoře zakázáno, ale za 5000 - 8000 jenů můžete složit hlavu v některé z asi dvaceti horských chat "zdobících" svatou horu. Komercializaci hory završuje fakt, že si ze samého vršku můžete zatelefonovat nebo poslat dopis.

Autem vyjíždím k startovnímu bodu výstupu, na pátou hladinu hory Fudži, kam jsem vpuštěn pod úplatou 2300 jenů. Jsem více než v polovině nejvyšší japonské hory, ale pokud bych se měl orientovat podle velikosti parkoviště, množství aut, autobusů, policistů směrujících dopravu, hotelů, restaurací, krámků se suvenýry....řekl bych, že jsem právě dorazil na Pražské výstaviště v době Matějské pouti.

Jak jsem již předeslal, v Japonsku jsou poměrně populární noční výstupy na horu Fudži - při trošce štěstí, námahy a náklonnosti počasí tak v jednom okamžiku můžete současně vychutnávat dva atributy neodlučně spojené s Japonskem - tedy horu Fudži a východ slunc.

Vařím večeři, balím batoh s teplým oblečením a ve 23:00 vyrážím na výstup. Počasí je na mé straně, dorůstající měsíc a obloha plná hvězd dostatečně osvětlují cestu a v jednodušších pasážích není třeba ani rozsvěcet baterku. Takových úseků je tu většina. Několik prvních kilometrů je to vlastně obyčejná široká cesta, uměle vybudovaná tak, aby absorbovala tisíce turistů - ve slunečných měsících hlavní "horolezecké" sezóny jich sem přijde i přes čtyřicet tisíc denně!

Protože jdu mimo sezónu a v noci, zácpa nehrozí - počet turistů nepřevyšuje jednu desítku. Během výstupu míjím nespočet horských chat a procházím několik "torii", což jsou brány, obvykle značící vstup do šintoistické svatyně. Trail je dobře značen, často směřován řetězy a lany, takže ani potmě zde není jednoduché zabloudit. Většina výstupu vede po širším či užším chodníku nebo schodech, pouze ke konci začíná připomínat horský terén. Ale nelze říci, že výstup není fyzicky náročný. Únava z nevyspání, řídnoucí vzduch a těžký batoh - to vše mě nutí ke stále častějším a delším přestávkám.

Vrchol dobývám po pěti hodinách výstupu, ve čtyři ráno, teplota je slabě pod nulou. Celkem se nás tu ze všech přístupových cest schází asi tak dvě desítky. Převlékám se do suchého, chvíli odpočívám a pozoruji oranžový horizont. Všichni netrpělivě vyčkáváme okamžik, kdy první oranžové paprsky dnešního slunce prosvítí krajkovitě jemný okraj mraků nad obzorem. Slunce je "objednáno" na 5:25 a následně přivítáno synchronizovaným výdechem všech přítomných - "kiré" (krásné). Klimax výstupu, pro který jsem se pět hodin potil ve svahu, trvá jen několik málo okamžiků a je po všem, alespoň pro většinu japonských turistů, kteří okamžitě zahajují sestup. Mnohem úchvatnější než sama oranžová koule se mi však zdají stíny a barvy, které slunce maluje na hustou vrstvu mraku pod námi.

Konečně se rozednívá a slunce "osvětluje" vlastní vrchol hory. Kráter obehnaný poctivě vyšlapanou pěšinou, meteorologická stanice, pošta, spousta malých domečků se zdmi označkovanými lidskými exkrementy, několik torii, haldy odpadků v podobě igelitových tašek a plechovek od nápojů - takto to vypadá na "místě činu", na vrcholu "svaté hory". Pouze pohled do dálky, na vrcholky Japonských Alp schované v ranním oparu a na stín Fudži promítající se na vzdálené vesničky, mi zlepšuje náladu.

Sestup nechává zapomenout na zbytky jakýchkoliv pozitivních prožitků z východu slunce a pouze umocňuje moje neveselé dojmy. Výstupové a sestupové cesty jsou odděleny, aby se zde davy turistů nemusely vyhýbat. Sestupuji po cestě "romanticky" nazvané "Bulldozer route". Název, jak se zanedlouho ukázalo, byl velmi trefný. Bylo to poprvé v životě, co jsem se ve výšce kolem 3000 metrů nad mořem musel vyhýbat s buldozerem. Jeho mise na "posvátné hoře" mi zůstala utajena. Stejně tak mi unikalo, jak zde lidé po sobě mohli zanechat takové množství plechovek od piva, coca-col, vitamínových drinků a igelitových sáčků od všeho možného. Dokonce jsem narazil na povalenou obrovskou železnou bednu, z poloviny zasypanou lávou, která kdysi sloužila jako automat na prodej nápojů.

To, co bylo při nočním výstupu dočasně přikryto tmou, mě teď, v plném slunci, bodá do očí s o to větší intenzitou. Ne však ostatní turisty, kteří před mými zraky jenom na samém vrcholu nechali dvě igelitky plné odpadků. Nejsem sto pochopit, jak lidé mohou něco prohlašovat za "posvátné" a ve stejném okamžiku to balit do neprodyšného obalu z igelitu a plechovek. Na mnoha místech míjím cedule s "Pokyny pro návštěvníky hory Fudži", které mě upozorňují, abych při sestupu neutíkal, dával pozor na padající lávu, neodnášel si z hory kamínky..., ale abych odpadky vrátil do batohu a odnesl je dolů, protože to za mě nikdo jiný neudělá, o tom tam není ani zmínka.

Fudži má dvě tváře. Ta první, známější, zvaná "krásná", mizí přesně v okamžiku, kdy na horu stoupnete vlastní nohou.

Hora Fudži je s 3776 metry nejvyšším vrcholem japonského souostroví. Její jméno je pravděpodobně odvozeno ze slova "fuči", které v řeči Ainuů, původních obyvatel severního Japonska, znamená "oheň".

Tento název není vůbec od věci, neboť Fudži je hora sopečného původu a mezi lety 781 - 1707 zde bylo zaznamenáno celkem osmnáct erupcí. Ta poslední, v roce 1707, zanesla vrstvou popela až Tokio, vzdálené asi sto kilometrů. Přestože poslední dvě století proběhla v relativním klidu, za vyhaslou Fudži považována není a dodnes se obyvatelé Fudži Jošida, městečka na úpatí hory, každoročně koncem srpna modlí k Bohu ohně za zachování pokoje.

Láska a obdiv Japonců k hoře Fudži se po staletí promítají do nejrůznějších forem japonského tradičního umění, od tušových kreseb po kamenné zahrady, jakožto i do současného každodenního života - majestátnost hory, zrcadlící se na hladině jezera Motosu byla zvěčněna na pětitisícové bankovce.

Pokud není cílem zdolání vrcholu, konec prosince a začátek ledna je zřejmě nejlepší období pro výpravu k této posvátné hoře. Na přelomu roku bude její vrchol zcela jistě zdoben fotogenickým sněhovým závojem a k výborné zimní viditelnosti přispívá rovněž fakt, že se koncem roku v Tokiu zastavují smogutvorné továrny.

Vánoce se v Japonsku neslaví, vyjíždím tedy ve "všední den", 26. prosince a po devíti hodinách úmorné cesty lokálkou se z Kjóta dostávám na místo určení - Fudži Jošida. Počasí je nepříznivé, nechumelí ani neprší, ale hlavně - není vidět hora. Vybavuji si vyprávění několika známých, kteří se vydali na výlet k Fudži, aby se po týdnu vrátili s pocitem, že ji někdo odnesl. První den tedy věnuji poznávání okolí.

V blízkosti hory Fudži je několik šintoistických svatyní, nazývaných Sengen Džindža. Hlavní je ta ve Fudži Jošida, plným jménem Kitaguči Hongu Fudži Sengen Džindža. Tato svatyně je obětována duchu hory Fudži, jež nese podobně kostrbaté jméno - Konohana-sakuja-hime. V dobách, kdy byl výstup na Fudži především poutní záležitostí, byla návštěva chrámu před započetím cesty povinností.

Fudži je ze severu obklopena pěti malými jezery vytvořenými v dávné minulosti lávou tekoucí z hory. Tato oblast, zvaná "Fudži-go-ko" neboli "pět jezer hory Fudži", se stala vyhledávanou lokalitou japonských turistů. V době mé cesty je tu však, díky teplotám pod bodem mrazu, idylicky liduprázdno. Kromě jejich nesporné malebnosti jsou jezera Jamanaka a Kawaguči navíc zajímavou přírodní lokalitou. Jsou to totiž nejjižnější naleziště "marimo", vzácných řas algae, které naši planetu osídlily už před trilobity. Sytě zelené, volně se vznášející sametové koule výjimečně dorůstající až do velikosti volejbalového míče, byly poprvé objeveny v jezeře Akan na Hokkaidu a označeny za přírodní monument. K vidění jsou dnes však jen ve speciálních akváriích a výzkumných stanicích.

Poněkud morbidní zajímavostí z okolí hory Fudži je zóna asi 60 km² hustého pravěkého lesa nedaleko jezera Sai. Ani nejotrlejší starousedlíci se neodváží vypravit příliš hluboko do pralesa z obavy před ztrátou orientace. Díky tomu se "moře lesů", jak se tato oblast nazývá, stalo "oblíbenou" lokalitou sebevrahů. Od té doby, co se hrdinka jedné japonské novely vydala do této pasti spáchat sebevraždu, zde kordon policistů každoročně nachází pozůstatky několika desítek těl cíleně zbloudilých nešťastníků.

Následující den se vyčasuje a Fudži se konečně představuje v celé svojí kráse. Každé ráno a večer vybíhám na blízký kopec a nechávám se unášet impozantní geometrií hory. Pohled na Fudži, zvláště pak je-li osvětlena jemnými slunečními paprsky při východu nebo západu slunce, bere dech. Je skutečně nádherná a právem se stala symbolem Japonska.

Vlakem přejíždím k jezeru Kawaguči a stan stavím přímo na kamenitém břehu. Ráno ani nemusím vylézat ze spacáku, abych mohl vychutnávat pohled na horu, osvícenou vycházejícím sluncem i její symetrickou reflexi na hladině jezera - obraz, kterého se nemohu nasytit, a který si vrývám hluboko do paměti jako jeden z nejkrásnějších.

Po zimním stanování u svaté hory Japonska jsem tak nabyl přesvědčení o její nadpřirozené kráse, majestátnosti a dokonalosti. Z tohoto opojení jsem však měl vystřízlivět následujícího podzimu, kdy jsem se po dlouhé době váhání rozhodnul horu Fudži zdolat. Ale o tom až příště.

Dnešní putování nás zavede od Pobřeží koster až ke Křovákům.

Už samotný název - Skeleton Coast, tedy Pobřeží koster - zní přinejmenším výhrůžně. Ale ruku v ruce s respektem vzbuzuje i neodolatelné pokušení vydat se touto nehostinnou krajinou podél atlantického pobřeží co nejdále nahoru na sever.

Námořníci, kteří přežili ztroskotání u zrádného Namibského pobřeží, se prvních pár okamžiků radovali, že unikli utonutí, aby po několika dnech v suché poušti, bez šance na záchranu, záviděli svým spoluplavcům, kteří zahynuli rychlou smrtí ve vlnách Atlantiku. "Raději smrt, než vyhnanství na takovémto místě," prohlásil švédský cestovatel Charles Anderson, když koncem 19. století pro Evropany objevoval Afriku.

Počátek cesty nechává na všechna varováni zapomenout. Tisícihlavé stádo lvounů rozvalujících se na pobřeží v místě zvaném Cape Cross skýtá fantastickou podívanou. Zvířata si chvíli bezstarostně užívají spreje slaného příboje, chvíli se líně válí na kamenech a vystavují svoje zmáchané kožichy posledním paprskům rudnoucího slunce. Nic nedbají toho, že namibijské pobřeží, zvané "pekelné", má snad nejhorší reputaci mezi námořníky celého světa.

Brána s malovaným kostlivcem a vybělenými lebkami nosorožců mě oficiálně uvádí na pobřeží koster a napovídá, že jde do tuhého - Namibie pro mě připravuje i rubovou tvář. Neutuchající vítr zvedá do výšky mračna žlutého písku a na několik hodin mě uvězní v autě. Jakýkoliv pokus opustit čtyřkolé vězení je odměněn bolestivou písečnou sprchou. Viditelnost na deset metrů, okolní duny vyplazují písečné jazyky přes štěrkovou cestu, auto se v nich zmítá jak ve sněhových závějích. V podmínkách, které imperativně vybízejí k úniku, i druhé auto vypovídá poslušnost a prasklá hadička vysává nejen benzín z nádrže, ale i optimismus z celého těla. "Raději smrt, než vyhnanství na takovémto místě", tiše souhlasím.

Farma Harnas je jedním z namibských sirotčinců nabízejících útulek raněným nebo opuštěným zvířatům, která by ve volné přírodě neměla šanci na přežití. Na deseti tisících hektarech se tu prohánějí stovky divokých, polodivokých nebo ochočených zvířat, neomalenými pštrosy počínaje a nevyzpytatelnými gepardy konče.

Podobné "kočičí farmy", jak se takovýmto útulkům familiárně říká, skýtají ojedinělou možnost poznat africkou zvířenu skutečně "na vlastní kůži". Zde se můžete nechat ve stanu uspávat chraplavým řevem nedalekých lvů, vydat se s farmářem na "feeding tour" a na vlastní oči pozorovat, jak v šelmách denně mizí pět metráků syrového masa, a jak vás zdánlivě ignorují dokud mají před sebou kuřecí stehno.

Rusovlasá Ulrika tu pečuje o Alfréda, prase, vlastně sele bradavičnaté, a také o tři malé gepardy, jejichž matku zastřelil farmář ze sousedství a sirotky prodal do opatrovnictví. Kus za 800 namibských dolarů. Ulrika si do Namibie každoročně přijíždí na pár měsíců odpočinout od sociálních nejistot východního Německa a zadarmo pracuje na některé z místních farem. Jako ostatně mnoho dalších Ossies, které tu během cesty na různých místech potkávám. Procházka s Alfrédem na vodítku jde Ulrice evidentně lépe než simultánní krmení třech nadmíru živých geparďátek a dříve než se stačím rozkoukat, mám v jedné ruce flašku s dudlíkem a ve druhé drápající šelmu. Oživuji své otcovské instinkty (od kterých jsem si sem přijel odpočinout já) a liju do kotěte mléčnou náplň. Hands-on experience, jak v nabídkovém katalogu.

Podobně zaměřenou a stejně rozlehlou farmu objevuji ještě v Düsternbrooku. Německý majitel tu má šelem o poznání méně, ale o to lépe cvičené - některé přímo pro fotografy! U luxusní večeře se nad krvavými steaky z afrického přímorožce (domácí provenience) dozvídám, jak moji fotografičtí kolegové získávají ty neskutečné záběry "divoké přírody", které obdivujeme v naučných encyklopediích, ony zdánlivě neopakovatelné snímky skákajících levhartů či sprintujících gepardů s pohledem upřeným na kořist (plechový zajíc mimo záběr) - stačí 300 eur na hodinu s vycvičenou šelmou (a plechovým zajícem).

Cesta z posledního civilizovaného místa do srdce Bušmanlandu je dlouhá, rovná, nudně nezáživná. Ale také nevyšlapaná, a proto k cestovatelům uznalá. V monotónní krajině šedého buše jen hnízda snovačů zavěšená na větvích trnovníků září v zapadajícím slunci jak lampiony a útloboká termitiště, skvosty pradávné architektury, jako vztyčené prsty ukazují nahoru k nebi, kde se za několik okamžiků rozsvítí příslovečné panoptikum hvězdné africké oblohy.

Soumrak přichází znenadání a když se nad Bušmanlandem setmí, celou krajinou se rozléhají zpěvy, rytmické klapání dřívek a chrastění přívěšků. To se Křováci v nedalekých vesnicích každý večer scházejí u malých ohňů a oddávají se tradiční zábavě - tanci. Ženy a děti se choulí na zemi v písku, zpívají a bubnují, a muži tančí sólově nebo v průvodu kolem plápolajících polínek. Na nohou mají připevněny speciální chrastící náramky, které hlasitě doprovázejí každý krok.

I při chladných zimních večerech je často jejich jediným oblečkem antilopí kůže uvázaná kolem beder. Všichni kouří tradiční pochutinu - uschlé listy zabalené v novinovém papíře - a nechávají ji kolovat mezi přísedícími. Vráskami pokreslené tváře Křováků mihotavě osvětlované plameny zpívají o šťastném lovu, o nešťastné lásce, o naději i beznaději, o svých předcích. Lehce uvěřit, že se vyvolení během tance dostanou do transu a nabývají schopnosti komunikovat se zemřelými, uzdravovat nemocné, vracet se do minulosti a nahlédnout do budoucnosti.

Právě tady, u praskajících polínek hluboko v Africe, pod hvězdami na okraji pouště Kalahari, se pro mě slovo čas stává prázdným pojmem. Carpe diem!

Polední africké slunce v kombinaci s Jackem Danielsem mě nemilosrdně uvelebuje hlouběji a hlouběji do křesla na verandě farmy Harnas a já mám po třech týdnech zarputilého putování cestami a (mnohem častěji) necestami Namibie konečně příležitost všemi smysly absorbovat pohodlí civilizace.

Kapky tennesseeského destilátu se převalují po chuťových pohárcích tam a zpět a za přivřenými víčky se mi začínají roztáčet videosekvence posledních týdnů - divoké křovácké tance u večerních ohňů střídají zlaté duny nekonečné Namibské pouště, stáda slonů zvedající oblaka prachu ve vyschlé etošské pánvi. Mlhavá linie dělící skutečné vzpomínky od iluzí se rozplývá. Po překonání čtyř a půl tisíce kilometrů napříč namibským štěrkem a pískem jsem nabyl jedné jistoty - když Bůh tvořil tento kout Země, určitě myslel na fotografy, dobrodruhy, cestovatele a milovníky života vůbec. A také že terénní auta v tomhle terénu nic nevydrží. "Spotřeboval" jsem hned tři.

Namibie je z jedné části vyprahlá, z druhé části extrémně vyprahlá. Ostatně víte co dělat, když vám zde spadne dítě do řeky? Nic zvláštního, jen zvednout a oprášit. Když řeka Kunene před dvěma miliony let vlivem klimatických změn a pohybů zemské kůry změnila svoji cestu a přestala napájet obrovské jezero na severu Namibie, zřejmě nemohla tušit, že dává vzniknout jedné z nejpozoruhodnějších oblastí jižní Afriky - pánvi Etoša. V místech, kde se před deseti miliony let rozlévalo bezbřehé jezero, je dnes nekonečná rovina vyprahlé půdy, krajina suchá jak lázeňská oplatka, a stejně tak beztvará.

V období sucha voda z pánve takřka zmizí a na celé ploše 22 tisíc km² zůstane pouze několik málo vodních zdrojů, ke kterým se pravidelně stahují zástupy žíznivé zvěře a lačných turistů. Divadlo bez režiséra, kde scénář napsaly zákony přírody a diváci nemají k dispozici program, takové je večerní pozorování zvěře u napajedel. V kolik představení začíná a co se dnes večer bude hrát nikdo netuší, ale jen zřídkakdy odchází divák neuspokojen.

Aktéři se před našimi zraky střídají s noblesou sobě vlastní - skotačivé gazely zdánlivě ani neregistrují přítomnost zvědavců a kolem dokola šermují krátkými růžky, přeopatrné žirafy si dávají načas - trvá jim přes hodinu, než překonají obavy, přivlní se k napajedlu a odváží se v nemotorném pokleku či v úsměvné roznožce sklonit z pětimetrové výšky a napít. Prase bradavičnaté, to krásně ošklivé zvíře, které díky nekonformní vizáži rypadla propůjčilo své jméno americkým letounům (A10 - Warthog), pobíhá trávou se vztyčeným ocáskem jak autíčko na dálkové ovládání. Jako duchové noci se po setmění zcela neslyšně přibližují mnohatunové kolosy slonů a nosorožců, napijí se, zmizí ve tmě stejně nepozorovaně jako přišli, a zanechají po sobě pouze stopy v písku, zvířený vzduch a snad i odrazy na vodní hladině.
Každým namibským večerem tráveným u ohně před stanem mě doprovází, společně s dávkou antimalarik, zářivé hvězdy nad hlavou, dnes prožité příhody a pořízené záběry; každou noc usínám s přesvědčením, že zítřejší den už nemůže přinést nic zajímavějšího. Pokaždé se mýlím.

Od angolské řeky Caranjamba až dolů k toku Olifants v Jihoafrické republice se v úzkém pásu táhnou duny Namibské pouště. Více než dva tisíce kilometrů písku - místy sněhově bílého, jinde cihlově červeného, to podle obsahu oxidu železa, chvíli jasně žlutooranžového, chvíli jemně nafialovělého, to podle pohybu slunce na nebi - lemují pobřeží podél Atlantického oceánu. Namibská poušť je považována za nejstarší poušť světa, duny uhlazených tvarů se vzdouvají do úctyhodných čtyř set metrů a vyšší nikde nenajdete.

Jestli mě panák amerického bourbonu přišel v luxusním prostředí africké farmy na pětadvacet korun, tak obyčejnou vodu hluboko v poušti Namib bych nekoupil ani za cihlu zlata. Tedy ne že bych to zkoušel; do nejstarší pouště světa jsem vyrazil připraven. Nákladní prostor terénního vozu s náhonem na všechna čtyři kola jsem měl vycpán desítkami pětilitrových lahví s vodou - a nelitoval jsem. Vlastně litoval, dvakrát, to když jsem musel všechny lahve tahat z rozbitého auta do auta nového, ještě nerozbitého; a podruhé, když jsem zásoby vody přerovnával z automobilu již opět porouchaného do dalšího...

Bez ohledu na momentální rozpoložení automobilu vyrážím ráno dávno před úsvitem do samého lůna písečných dun v Sossusvlei, abych si mohl splnit sen všech fotografů a zvěčnit si východ slunce nad Namibskou pouští. O co namáhavější je pohyb v písku, o to úchvatnější jsou výjevy, které mě za každým přesypem čekají a rozptylují únavu. Přestože tu jsem po období životadárných dešťů, poušť mnoho života neprojevuje, nebo jej přede mnou pečlivě skrývá. Pouze vyprahlá torza prastarých akácií tu na solných pánvích jako svědkové času shlížejí na příchozí a nemohou porozumět jejich omámení touto surrealistickou krajinou.

Po celodenním vyčerpání neúprosným sluncem by se cesta zpět do tábořiště mohla zdát vrcholně únavnou a monotónní, přesto se přiřadila k mým nezapomenutelným zážitkům. Divoká jízda mezi obrovitými dunami pod oblohou poskládanou z těch nejzářivějších hvězd, z reproduktorů se jako na objednávku řítí takty Tracy Chapman o projížďce rychlým autem - "you got a fast car, and we go cruising to entertain ourselves". Volnost a nespoutanost pouště i textu té písničky se mi dostávají pod kůži. Dlouho do noci se potom, fascinován vzpomínkami na geometrii písečných dun a Jižního kříže nad nimi, převaluji na slaměné podestýlce a nemohu usnout. Do písečného oceánu se ještě třikrát vracím.
"Máš rychlé auto, je ale dost rychlé na to, abychom odlétli?", naléhavě se táže Tracy.
"....you got a fast car, but is it fast enough so we can fly away
you gotta make a decision, you leave tonight or live and die this way…"

Ne, můj vůz nebyl tak rychlý, abych se mohl vznést a "fly away", ale malá Cessna pronajatá ve Swakopmundu mi tuto tužbu splnila. V jazyce domorodých Namů znamená "Namib" nekonečný, rozsáhlý či nedohledný. Odtud tedy pochází jméno Namibské pouště a následně celé Namibie. Etymologii slova mám příležitost porozumět při večerním letu nad oranžovým mořem zvlněného písku. Nechat se unášet svůdnými tvary malovanými zapadajícím sluncem na hřebenech dun, politovat posádku lodi Eduard Bohlen, z níž zbyl jen fotogenický vrak, oddávat se pocitům, které jistě zažíval Saint-Exupéry, když létal nad Saharou a hledal svého Malého prince - to vše a mnohem více, můžete z paluby hornoplošníku kroužícího nad Namibskou pouští.

Z ptačí perspektivy ztrácí výška dun na impozantnosti, ale symfonie barev, tvarů a dlouhých stínů ji do sytosti nahrazuje. Vysoké lineární duny dlouhé stovky kilometrů jsou střídány malými, neustále se přesunujícími dunami barchanovými. Neuvěřitelný souboj Titánů se odehrává hluboko pode mnou, když se vznáším nad atlantickým pobřežím. Zpěněné vlny tmavého Atlantiku ostrým řezem přecházejí v obdobně tvarované duny světlého písku a krajina jakoby neměnila formu, pouze barvu a skupenství. Moře sytě modré vody se zázrakem přírody mění v oceán zářivého písku, chlad se mísí s žárem, život se potkává se smrtí, jing se objímá s jangem. Tady v Africe.

Putování po Faerských ostrovech nás zavede na nejzazší sever souostroví. A na rozloučenou s ním se dozvíme něco všeobecných údajů o tomto opuštěném konci světa.

Ostrovy Kalsoy, Kunoy, Borðoy a Viðoy na severu souostroví jakoby dýchaly v jiném rytmu a dívaly se jiným pohledem než jižní sousedé. Lidé jsou tu taktéž ochotní, ve většině případů, ale jakoby žili bez úsměvu na tváři a bez radosti v očích. Centrem severu a druhým největším městem ostrovů je Klaksvík s pěti tisíci obyvatel. Městečko plné barevných stavení se za bezvětrných rán odráží na nehybné hladině zátoky a během dne se ponoří do neproniknutelné mlhy, deště či sněhu.

Dominantní budovou je kostel Christianskirkjan. Domácí jsou na něj patřičně hrdí a snaživě shánějí klíče, aby mě mohli kostelem provést. Christianskirkjan je první kostel, postavený ve starém severském stylu, s typickou vikingskou střechou, žebrovou konstrukcí a s okny ve štítu střechy. Uvnitř všech faerských kostelů jsou na stropech zavěšeny modely lodí pro ochranu rybářů na moři. Christianskirkjan je však unikátní tím, že zde místo modelu visí skutečná osmiveslice, údajně jediná, která se zachovala po tragédii vesnice Skarð na ostrově Kunoy.

Při vánočním rybolovu v roce 1913 zahynula na moři téměř celá mužská populace; ve vesnici zbyl pouze jeden chlapec, stařec a ovdovělé ženy. Po čase zoufalé snahy o přežití se rozhodli vesnici opustit a přesunout se do jižnější osady Haraldssund. Na místo tragédie se vydávám na kole vypůjčeném od jednoho vesničana a nacházím zde pouze mechem obrostlé ruiny kamenných stavení jako memento drsného života s nešťastným koncem.

Sousední Kalsoy si co do odlehlosti a osamělosti s ostatními ostrovy v ničem nezadá. Jediný způsob jak se na něj dostat je, v závislosti na počasí, malá loď Barsskor odplouvající dvakrát denně z Klaksvíku. Ostrov je formován pásem vysokého pohoří, ze západu skrojen neschůdnými útesy, na východě místy uspokojivě rovinatý pro lidský život. Pozoruhodností Kalsoye jsou čtyři úzké, neosvětlené, neventilované tunely, propichující hory cestou na sever. Právě vybudování těchto tunelů v 80. letech odvrátilo hrozící vylidnění ostrova a dodnes zde tak pulsuje život ve čtyřech osadách čítajících celkem asi 140 obyvatel.

Autobusem, tedy drncavou dodávkou, se jako jediný pasažér vydávám z přístavu skrz hustou mlhu na cestu do nejsevernější osady Trollanes. Řidička Annika Hansenová za volantem mi cestou přibližuje zdejší život: "No jednoduchý to tady nemáme, ale nestěžuji si, hlavní je neonemocnět. Nejbližší doktor, zubař nebo gynekolog je v Klaksvíku. To je sice necelých dvacet kilometrů, ale při zdejším počasí to taky může znamenat několikadenní čekání na loď. Vybudování tunelů život na ostrově zachránilo."

Výstavba tunelů na Faerských ostrovech se stala trnem v očích dánských daňových poplatníků. Z ekonomického hlediska lze jejich výhrady chápat; poslední tunel na Kalsoy v hodnotě miliónů dánských korun slouží jenom asi 20 lidem a dokonce je v něm vybudovaná i "odbočka" pro vyhánění ovcí na pastvu. Z hlediska ulehčení, nebo možná zachování života na Kalsoy, mají však tyto tunely hodnotu nevyčíslitelnou.

Po projetí posledním tunelem se mlha nečekaně rozplývá a pode mnou se objevuje sluncem osvícená Trollanes, osada několika domků, bez školy, bez obchodu nebo hospody, bez autobusové zastávky, obklopená skalisky ze tří stran a mořem ze strany čtvrté. Na konci osady stojí rozestavěný domek a u něj si chlapec čutá s balónem; na nedalekém políčků mladý pár sází brambory, jedno dítě pomáhá, druhé spí na mezi v kočárku. Je zarážející, ale o to příjemnější na vlastní oči vidět, že tu lidé ještě chtějí a umějí žít.

V nejsevernější vesničce celého souostroví, Viðareiði na ostrově Viðoy se poprvé setkávám i s nedůvěrou k cizincům a poněkud odměřeným jednáním. Viðareiði leží v nádherném místě ve stínu Ennibergu, údajně nejvyššího útesu na světě. Odlehlost místa jako by se promítala do duší zdejších obyvatel. Ve vesnici je nápadný klid - není slyšet jinak všudypřítomný dětský křik, štěkot psů, bečení ovcí. Jenom vlny příboje se s rytmickým povzdechem tříští o útesy pod vesnicí. "Vidíš támhleten sloup na obzoru? Tak tam končí vesnice. Za ním si můžeš postavit stan, kde chceš," sděluje mi místní prodavačka na otázku, kde mohu přespat. A když už stan konečně stojí, přijíždí za mnou z vesnice stařík na kole: "Tady stanovat nemůžeš, tady hnízdí ptáci." Jediným člověkem, který se tu se mnou dává do řeči je postarší muž u kostela. Je bohužel tak opilý, že společné téma k rozhovoru nenacházíme.

I zde na severu se mnou počasí hraje svoji nerovnou hru. Výstup na útes zahajuji za ostrého slunce, vrchol dobývám po dvou hodinách obklopen deštivými mraky, večer mě uspává bubnování kapek na stan, ráno fotografuji krásný východ slunce nad sousedním ostrovem Fugloy a po necelých dvou hodinách je můj zvednutý palec smáčen lijákem, když stopuji na kraji místní silničky.

Loučení s Ovčími ostrovy nemohlo být symboličtější. Letiště přikryl baldachýn husté mlhy a odlet se posouvá nejméně o dvě hodiny. Využívám volného času a odcházím do blízké vesnice. Dřevěný kostelík se připravuje na domácí slavnosti a místní důchodkyně cídí lustry. Jen co mě zahlédnou za okny, zvou mne dál, bez ptaní nalévají kávu a přikládají oplatky. Už poněkolikáté se stávám terčem nekonečné laskavosti a pohostinnosti. "Musím už jít, za chvíli mi letí letadlo," loučím se. "Možná."

Poněkud prozaičtější vysvětlení o původu ostrovů než to se špínou za božími nehty hovoří o formování krajiny během třetihor, v dobách, kdy se kontinenty Severní Ameriky, Evropy a Grónsko oddělily a vydaly vlastní cestou. Ostrovy jsou tvořeny dlouhými horizontálními ložisky čediče prokládanými pyroklastickou horninou vulkanického původu.

Prvními návštěvníky Faerských ostrovů byli zřejmě irští mniši vedeni Svatým Brendanem, kteří sem zabloudili v šestém století, pravděpodobně cestou za hledáním duší, které by mohli spasit. Z tohoto období se také datují názvy Faereyiar (Ovčí ostrovy) a Mykines (Ptačí ráj).

Podle Faerské ságy, sepsané ve 13. století, došlo k osídlení ostrovů kolem roku 700 irskými mnichy, po sto letech byly kolonizovány Vikingy a za dalších dvě stě let pokřesťanštěny norským králem. Vzpomínkou je nedokončená gotická katedrála z osady Kirkjubøur. Faerské ostrovy se v roce 1035 staly norskou provincií a v roce 1380 byly, spolu s celým Norskem, předány Dánsku. Někteří Faeřané se s tím dodnes nesmířili.

V roce 1849 dánská legislativa oficiálně přičlenila Faerské ostrovy k Dánsku a přidělila mu dvě křesla v parlamentě. Už v 90. letech devatenáctého století ale začali Faeřané volat po samostatnosti. Volání nebylo vyslyšeno ani po druhé světové válce, kdy ostrovy opustili britští vojáci. Dánsko vydalo Act on Faroese Home Rule a oficiální statut ostrovů se změnil z "Dánský správní obvod" na "Samosprávná komunita dánského království".

Ostrovy dnes mají vlastní vlajku, faerština byla prohlášena oficiálním jazykem (děti se však musejí učit i dánsky) a Løgting, původně něco jako krajský úřad, dnes funguje jako legislativní orgán. Dánsko stále drží kontrolu a zodpovědnost nad pojišťovnami, bankami, obranou a justicí a každoročně Faeřany dotuje asi 200 miliony amerických dolarů. Poválečný plebiscit, který skončil většinou hlasů pro samostatnost, byl přehodnocen po volbách do Løgtingu, ale vyjednávání v Kopenhagenu dále pokračovala.

V roce 1948 byla ostrovům udělena možnost vlastní vlády, samozřejmě pod autoritou Dánska, s vlastní vlajkou a měnou a Faeřanům byla udělena rovnoprávnost s Dány. V roce 1965 byla v Tórshavn založena Univerzita Faerských Ostrovů. Když Dánsko vstoupilo do Evropské Unie, Faerské ostrovy jej nenásledovaly, aby nepřišly o výsostných 200 mil pro rybaření.

Na duben 2001 bylo plánováno referendum o plné svrchovanosti ostrovů a nezávislosti na Dánsku. Ovšem nezávislost ztroskotala na otázce finančních dotací. Dánský premiér Poul Nyrup Rassmusen byl ochoten nezávislost akceptovat s tím, že do čtyř let Faeřané přijdou o každoroční dotace. To se ale nelíbilo ostrovanům, kteří požadovali na "zvládnutí přechodu k nezávislosti" dotace po dobu 15 let. Referendum bylo na poslední chvíli odvoláno a Faeřané tak s Dány nadále zůstávají v podivném manželství z rozumu.

V druhé části putování po Faerských ostrovech bude opět pohostinnost ostrovanů zmírňovat nepřízeň počasí i nejistotu vlastní všemu, co se zde odehrává.

"My dear, ty vypadáš. Počkej, já to tady zavřu a odvezu tě někam, kde svítí slunce," byla slova prodavače poté, co jsem vpadl do malého hokynářství ve vesnici Haldarsvík. Důvod jeho soucitu byl zřejmý; hodiny nerovného boje se zvůlí faerské přírody, chůze ve vichřici proti provazům deště a plískancům sněhu na mně zanechaly své stopy. Moje svršky, jakkoliv nové, goretexové, před cestou důsledně impregnované, plnily ochrannou funkci zpuchřelé rybářské sítě.

"Když fouká z východu, musíš jet na západní pobřeží, když fouká ze západu, utíkej na východ, mraky se zachytí v horách a ty seš v pohodě," dostávám v autě stručnou lekci faerské meteorologie, když promodralým ukazovákem posunuji páčku topení ve směru červené šipky. Po necelé hodině jízdy vysedám v prosluněném městečku na druhé straně ostrova Stremoy a při dosoušení svršků i spodků na obecní lavičce mám dostatek času si uvědomit, jak málo stačí, aby člověk na vlastní kůži ochutnal to, co se o Faerských ostrovech traduje - nevyzpytatelnost počasí, dobrotivost domorodců.

Britští vojáci bránící Faerské ostrovy proti německé okupaci za II. světové války velmi výstižně pojmenovali archipelag podle vrtochů počasí jako "Islands of maybe", tedy "Ostrovy možná". Všechno se tu totiž odehrává v závislosti na počasí a momentálním rozpoložení Faeřanů, tedy "možná". Loď možná pojede dnes, možná až zítra, mléko přijde možná v úterý, ale možná taky ne, letadlo odlétá za dvacet minut, ale možná taky za tři dny. S všemožnými nuancemi slůvka "možná" - "kanska" - se na ostrovech potýkám po celou dobu mého putování, ovšem docela nečekaných dimenzí doznává při cestě do osady Gjogv, malinké rybářské vísky na severním pobřeží ostrova Eysturoy. Protože tam nejedou více než dvě auta denně, dávám před stopováním přednost zdánlivě jistější cestě autobusem.

"Autobus do Gjogv? Ten ti právě ujel," sděluje mi pumpař před čerpací stanicí v Oyrabaki. "Ale já tu stojím půl hodiny a nic nejelo," snažím se vykřesat naději. "No on to vlastně není autobus, ale takový malý modrý auto. To jsi asi přehlídl. Další by měl jet zítra touto dobou." "Možná," dodávám v návalu vzteku a zoufalství, raději v češtině.

Do Gjogv se nakonec dostávám stopem (s řezníkem, který původně jede úplně jinam, ale bez problémů mě tam hodí), abych druhý den zjistil, že opustit tuto malebnou osadu je složitější, než do ní vstoupit. Jediný autobus má odjíždět ve čtvrt na deset; o půl desáté nad sebou tuším hrozbu slůvka "možná", v deset hodin bouchám na dveře nejbližšího stavení. "Počkej, já tam zavolám," slibuje mi soucitně paní domácí a odchází kontaktovat autobusovou společnost. Po dlouhé chvíli se znovu objevuje ve dveřích. "Došlo k malému nedorozumění," dozvídám se. "Řidič nečetl jízdní řád a do Gjogv dnes vůbec nejel," sděluje mi s vážnou tváří.

Na Faerských ostrovech je nesmírně přitažlivé, jak se všechny pečlivé plány dokáží díky počasí nebo záludnostem slova "možná" během pár okamžiků sesypat jako příslovečné karty a během dalších několika momentů jsou zachráněny nezměrnou ochotou domácích obyvatel. Přivolaným taxíkem na účet autobusové společnosti a dvěma autostopy se dostávám z gjogvské černé díry až k heliportu na ostrově Vágar.

Při plánováni cesty na ostrůvek Mykines dávám z obavy před slůvkem "možná" přednost letu helikoptérou. Ty sice také fungují více méně jenom možná, ale přece jenom spolehlivěji než trajekty.

"Ptačí ráj", jak tento nejzápadnější ostrůvek nazvali irští mniši, když jej v 6. století objevili, se řadí mezi nejkrásnější z celého souostroví. Přičiňuje se o to jednak malebná vesnička, plná barevných stavení s travnatými střechami, ale hlavně Lundaland, tedy země papuchalků. Každoročně se tu k hnízdění slétají statisíce těchto nádherných ptáků, ne všem je však dopřáno tento ostrov opustit. Lov mořských ptáků je tu národní tradicí a papuchalk na všechny způsoby patří k vyhlášeným pochoutkám faerského stolu. Při pozorování těchto neohrabaných stvoření vysoko na útesech se nemohu ubránit úsměvu nad jejich topornou chůzí, nemotorným letem a těžkopádným přistáváním; při pohledu na jídelní lístek hotelu Hafnia v hlavním městě Tórshavn se nemohu ubránit lítosti ("Boiled puffin served with waldorf salad and vegetables, potatoes and sauce" DKK 195,-). Pro místní lovce s lakrosovými pálkami jsou papuchalkové zřejmě poměrně snadnou kořistí.

Tórshavn by ve většině evropských zemí hrálo roli bezvýznamného přístavního městečka. Na Faerských ostrovech mu však stačí 15000 obyvatel k titulu hlavní město souostroví. Nenechte se ale mýlit - pokud jde o projevy civilizace "vyspělého" velkoměsta, Tórshavn si s ostatními metropolemi v ničem nezadá. Hned v přístavu mě vítají místní bezdomovci s nataženou dlaní a žádostí o peníze nebo cigarety, před nádražím potkávám několik týpků s vlasy rozcuchanými spíše hospodskými větráky než faerskými větry a s tvářemi zkrásnělými alkoholovou dilatací a ne severským sluncem. Město má své narkomany, zloděje i výtržníky. Ti však nic neubírají půvabu vesnického "velkoměsta". Jeho nejmalebnější částí je poloostrov Tinganes, srdce osady, které začalo tepat pravidelným rytmem před téměř tisíci roky. Parlament se zeleným trávníkem na střeše, černé domečky s bílými okenními rámy, pod březovými krovy se suší ryby nebo kousky jehněčího masa. Starý rybář na lavičce před domkem lepí modely plachetnic a mimoděk se se mnou dává do řeči. "Tohle je nejdražší místo na ostrovech, víš kolik by stál můj domek?" ptá se a ukazuje na dřevěnou haciendu za zády. "Milión dvěstě tisíc dánských korun," oznamuje s chloubou v hlase a významným pohledem. "Ale není na prodej," odvrací se zpět ke svým modelům a vzpomínkám.

"Pozorovat grindadráp na Faerách je to samé, jako se koukat na Čínskou zeď nebo výměnu stráží u Buckinghamského Paláce; teče tam ale více krve", poznamenává ve své knize "Poslední místa: Cesta na sever" Lawrence Millman. Strádá-li archipelag nedostatkem náklonnosti turistů, na nedostatek zájmu Greenpeace a dalších environmentalistických organizací si stěžovat nemůže. Právě naopak. Na vině jsou velryby, tedy jejich lov, či spíše masové zabíjení - přijde na to, jak si kdo grindadráp interpretuje.

"Krvavé masakrování kýtovců", "velrybí jatka" - takovými a podobnými nadpisy jsou uváděny články světového tisku pravidelně v červenci, kdy na Faerských ostrovech probíhá tradiční lov velryb. A pokud je novinový článek doplněn fotografií pobřeží zaplaveného rudou krví a stovkami velrybích těl, nezbývá než plamenným slovům uvěřit.

Je ovšem třeba dodat, že lov není komerční záležitostí, úlovek je určen výhradně na domácí trh a z ulovených velryb se spotřebuje skutečně všechno - jak jsem se ostatně sám přesvědčil konzumací tuku v Tjørnuviku.

Při cestě autostopem na jižním pobřeží ostrova Streymoy mě z klimbání v dodávce probírá kvílení brzd a řidičův jekot - "GRINDA!!!" (VELRYBY!!!). Voda v zátoce se čeří, ale jak se po chvíli ukazuje, byl to planý poplach. Řidič auta, jinak také místní farář, se zklamaně vrací do vozu - "Kdyby tam byly, tak ses dnes dál nedostal." Jakmile někdo zahlédne velryby, všechno se zavírá - školy, továrny, obchody - a kdo má pádlo, vyráží na moře. Sjedou se lodě ze všech ostrovů, velryby se obklíčí a směrují na pláž. Když už je voda tak mělká, že nemůžou podplavat lodě, muži vyskáčí ze člunů a velryby zabíjejí speciálními noži.

"A kolik jich tak najednou chytíte?", ptám se rozmrzelého pastýře.
"Když jich připlave deset, tak deset. Když připlave pět set, tak pět set. Někdy se jedna pouští zpět do moře, jako poděkování Bohu."

Když Bůh stvořil Zemi, vyškrábal si hlínu co mu zbyla za nehty a pohodil ji kdesi do vln severního Atlantiku. Tak vznikly podle pradávné legendy Faerské ostrovy, malý archipelag napůl cesty mezi Islandem, Skotskem a Norskem.

Faerské ostrovy ještě nestačila schvátit masová turistika. Jak E. Taylorová ve svých článcích z počátku 20. století, tak Lonely Planet o sto let později se shodují, že většina turistů je na ostrovech vlastně proti své vůli, jelikož zde tráví povinnou dvoudenní přestávku při plavbě z Dánska na Island. Nezájmu turistů se ani nelze divit; země bičovaná větrnými poryvy a zmítaná vlnami Atlantiku, země, kde dle statistických ročenek prší, chumelí nebo padají kroupy třista dní v roce, není obležená autobusy japonských turistů. Na druhou stranu strmé útesy, bezlesé hory, mořští ptáci kroužící nad skalisky, majáky na nepřístupných skalnatých výběžcích, vesničky barevných domků, kaskádovité vodopády řítící se z hor skýtají pro návštěvníky ojedinělou podívanou. Koneckonců, statisíce ptáků, kteří se sem rok co rok vracejí hnízdit určitě vědí proč. Zvolíte-li k příjezdu na ostrovy cestu letadlem, kolébání letounu mezi stametrovými příkrými útesy několik minut před dosednutím nabídne nezapomenutelnou podívanou a předznamená dobrodružství následujících dní.

"Peníze dnes vybírám předem, moře je neklidný, tak pro jistotu, kdybyste mi někdo přepadl přes palubu", špásuje kapitán Skúvadal, když s americkým fotografem a dánským párem vstupuji na palubu lodi Barbara k projížďce mezi světoznámými vestmannskými útesy. Plavba je nad očekávání poutavá; možná právě díky rozbouřenému moři. Divoké vlny se tříští o strmé útesy a jejich zvuk se mísí s kakofonií tisíců alkounů, papuchalků, buřňáků, racků a dalších mořských ptáků vysoko nad námi. Kapitán zručně nastavuje bárku vlnám a v klidnějších úsecích plavby nám vysvětluje techniku odchytu ptáků a sběru vajec: "Chlapci tu na skalách riskují vlastní krky, aby mohli zakroutit krkem těch ptáků a domů se vrátit jako chlapi. Spouštějí se po řetězech dolů z útesů a sbírají vejce, nebo pomocí sítí, takových lakrosových pálek, chytají poletující ptactvo". Pohled na řetězy a lana připevněná na kolmých skaliskách stovky metrů nad hladinou rozbouřeného moře je závratný. Jenom americký fotograf nemá čas naslouchat poutavému vyprávění a obdivovat okolí; většinu plavby tráví v záchvěvech, ohnut přes kovové zábradlí lodi.

Útesy Vestmanna, jakkoli se to může zdát nepravděpodobné, jsou podle slov kapitána Skúvadala také vyhlášenou pastvou pro ovce. Farmář své ovce v podstatě vidí dvakrát za život: když je sem na člunu přiveze a vyžene nahoru a podruhé, když si pro ně přijede s popravčím nářadím. Tráva na útesech je totiž díky ptačímu trusu obzvláště výživná a ovčí maso je potom mimořádně kvalitní.

"Támhle, jak jsou ty baráky, tak to je opuštěná vesnice Slaettanes," ukazuje kapitán na stále zachované domky na pobřeží vedlejšího ostrova Vágar. "Školákům odtamtud jsem jako kluk záviděl. Do osady nevedla silnice a učitel se tam proto ukázal vždycky jenom na týden a pak učil dva týdny po jiných vesnicích. Chápeš, oni měli dva týdny ze tří prázdniny," povzdychává si, jako by ho to dodnes mrzelo. Při opouštění lodi mi Gunnar Skúvadal nabízí odvoz na sever: "Přes hory tam půjdeš den nebo dva, jestli chceš, hodím tě tam autem." S díky odmítám a vydávám se poznat další tvář Faerských ostrovů.

Cesta přes hory z Vestmanna na sever ve mně oživuje vzpomínky na Skotskou vysočinu - zelené travnaté kopce se sněhovým melírem, říčky v tobogánech zaříznuté do skal končící dlouhým vodopádem v mořských vlnách, tisíce ovcí na jednoho turistu. Jenom počasí je tu ještě o něco nevyzpytatelnější než to kaledonské - slunce a déšť se střídají tak rychle, že nestojí za to se zastavovat a převlékat, mlha na několik hodin znemožní jakýkoliv přesun a konečně sníh pro narušení stereotypu. Hory Faerských ostrovů jsou ideální místo kde zakusit čtvero ročních období během jednoho odpoledne.

Výhledy z hor na vesnice v údolích pode mnou působí jako klišé, kterého se nelze nasytit. Pestrobarevné dřevěné domky se zeleným trávníkem na střechách, bílý kostel se špičatou věží, příkré útesy jako neprostupné středověké hradby kolem dokola, moře vysílá příbojové vlny na balvanitou pláž. Dvoudenní toulání v horách mě vede přes nejmalebnější osadu celého souostroví, Saksun s tradičně romantickým bílým kostelíčkem, a končí ve vesničce Tjørnuvik na samém severozápadu ostrova Streymoy. Společně se soumrakem a neustálým deštěm se přes plot vkrádám do osady a zastavuji prvního domorodce. Rozhovor probíhá podle neradostného scénáře:

"Hospoda?" - "Ne".
"Obchod?" - "Ne".
"Ubytování?" - "Ne".
"Autobus?" - "Zítra".

Dešťové kapky mi bubnují do klobouku a stékají po zádech. Chmurnou náladu a kručení v břiše rozptyluji pohledem na zvlněné moře. Na horizontu rozeznávám siluety Risin a Kellingin, dvou obrů, kteří chtěli přitáhnout Faerské ostrovy blíže k Islandu, ale dříve, než se jim to podařilo, zkameněli.

Z osamělé meditace mě probouzí domorodcova dcera: "Tatínek mě posílá, že prý máte hlad a nemáte kam jít. Pojďte k nám na večeři," švitoří za mnou hlásek blonďaté dívenky a já ani ze slušnosti neodmítám. Následuji dívku do malého stavení z černých fošen; abych se dostal dovnitř musím se notně ohnout.

Po narovnání jsem v pohádce z předminulého století. Vyhřátá místnůstka - roykstova - s drobnými okny, obložená syrovým dřevem, prostoupená arómatem masa, z přítmí za dřevěným stolem mě zkoumají čtyři páry modrých očí: tatínek a maminka Jakobsenovi a zbývající dvě dcery. Můj pohled však přitahuje spíše obložený stůl - nejrůznější druhy masa, pečiva či nakládané zeleniny překonávají veškerá očekávání. Tradiční faerskou pochoutkou je takzvaný skerpikjøt, neboli sušené jehněčí maso. Jeho příprava probíhá velmi jednoduše. Celá jehněčí noha se prostě usekne a pověsí do dřevěné boudy - hjallur - s otvory ve stěnách a tam se nechá asi rok sušit větrem. Zajímavé, že to funguje jenom zde na Faerských ostrovech.

"Žila jsem několik let na Islandu a taky jsme to tam zkoušeli, ale vůbec to nebylo dobré", sděluje mi paní Jakobsenová. Je-li k vyslovení skerpikjøt třeba ostrý jazyk, ke konzumaci této pochutiny je nezbytný ostrý nůž a zdravé zuby - sušené jehněčí chutná asi jako podrážka mých sešlapaných pohorek, ovšem je poněkud tužší konsistence. S dalšími nástrahami faerské tabule se vypořádávám se ctí, až na grind og spik - velrybí maso s tukem - jehož pozření mi činí očividné problémy. Od faux pas mě zachraňuje pan Jakobsen a na kostku velrybího sádla v mé ruce přikládá sušenou rybu - "Takhle to bude lepší", uklidňuje mě.

Saténově hebké potůčky a řeky, vodopády splývající v hedvábné stuhy, rozmlžené vlny mořského příboje... někteří řadí podobné fotografie do kategorie "uměleckého vyjádření vodního živlu", jiní nad stejnými obrázky ohrnou nos jako nad "kýčem nejhrubšího zrna".

Ačkoliv já mám ve svém archívu podobných fotek také bezpočet, fotografování vody není mým koníčkem nebo vyhledávaným odreagováním. Je to, a nechci se rouhat bohyni Boann, z nouze ctnost na mých cestách po světě v dobách, kdy se zvrtne počasí a nehodí se fotografovat nic jiného. Zatažená obloha, mlha či dokonce déšť totiž vytvářejí ideální podmínky pro pořízení fotografií vody v pohybu.

Z technického hlediska není fotografování proudící vody obzvláště záludné. Nebezpečí nezdaru spočívá snad jen ve dvou nástrahách - ve špatně stanovené expozici a v přílišném kontrastu fotografované scény.

Především při fotografování mohutných vodních toků a vodopádů je třeba si uvědomit, že světlo odražené od vodní plochy může zmást expozimetr a vést k podexponování snímků. Řešením je změřit bodovým expozimetrem tu část scény, která se nejvíce blíží střední tonalitě, nebo, pokud to podmínky a výbava dovolují, měřit světlo dopadající. U klíčových záběrů je v každém případě dobré se pojistit vytvořením expoziční řady a stejnou scenérii vyfotografovat vícekrát s postupně se měnící expozicí. Nejlepší záběr lze pak vybrat až doma, se skleničkou něčeho dobrého v ruce a s teplými bačkorami na nohách.

Tmavé kameny a bílá voda mohou vytvořit přílišný kontrast, který film, obzvláště diapozitiv, nemusí "pobrat". Na snímku jsou potom buď černá místa bez detailu nebo vypálená místa vodní plochy. Právě z tohoto důvodu je zatažená obloha nebo i déšť výhodnější než ostré sluneční paprsky; za pochmurných světelných podmínek je větší šance, že se kontrast scény vejde do expozičního rozsahu filmu a detaily zůstanou zachovány jak ve světlých místech, tak ve stínech.

Zatímco fotografie pořízené krátkým časem, na kterých je rozeznatelná každá kapka, mají schopnost vypovídat o mohutnosti příboje či dravosti vodopádů a peřejí, snímky zachycující pohybovou neostrost transformují i ten nejdivočejší proud do lyrické podoby. Výsledný efekt je primárně určen použitým expozičním časem, ale jen těžko jej lze předpovídat. Závisí totiž také na rychlosti toku, na vzdálenosti, z jaké jej fotografujeme, stejně jako na ohniskové vzdálenosti použitého objektivu. Jednoduchá rovnice na dosažení "správného stupně rozmazání" neexistuje.

Obvykle postupuji tak, že začnu s expozicí kolem 1/15 sekundy a po expozičních stupních postupuji až do zhruba 4 sekund (delší časy nepoužívám, protože Fuji Velvia má při delších časech tendenci k barevnému posunu do zelena). Teprve s lupou v ruce na prosvětlovacím panelu vyberu obrázek, který se mi zdá nejzajímavější. Obvykle jsou to snímky exponované mezi 1/4 sekundy až dvěma sekundami.

Abych mohl nastavit dlouhou expozici, používám některou z následujících technik nebo jejich kombinaci:

1. Film o nízké citlivosti - na veškerou krajinářskou fotografii používám Fuji Velvia (citlivost 50 ASA).

2. Zaclonění objektivu na 16 a více. To je ovšem limitováno jak fyzickými možnostmi objektivu, tak i požadovanou hloubkou ostrosti.

3. Našroubování neutral-density (ND) filtru na objektiv. Jedná se o filtr, který nemá vliv na barevné podání snímku, pouze redukuje množství světla, které se dostane do fotoaparátu a umožní tak nastavit delší čas. ND filtry se vyrábějí v několika různých hustotách. Stejnou funkci jako ND filtr může zastat i filtr polarizační.

Někteří fotografové používají polarizační filtr i k odstranění odlesků z vodní hladiny a kamenů. Já to považuji při fotografování delšími časy za nebezpečné, především u mělkých a klidnějších toků s průzračnou vodou, neboť odlesky jsou často jediným důkazem, že jsem fotografoval vodu.

Kromě již zmíněných filtrů je nezbytnou součástí výbavy pro fotografování vody v pohybu stativ, drátěná spoušť a sada objektivů od širokoúhlého po teleobjektiv.

Portmeirion - krása, ta zvláštní nutkavost Poněkud neočekávaným místem, na které při toulkách zemí Cymru narážím je Portmeirion - vesnice protkaná nekonvenční architekturou a atmosférou charakteristickou spíše pro oblasti středomoří než chladný Wales.

Na ploše několika čtverečních kilometrů zde stojí, jakoby v protiváze studených zdí waleských hradů, ty nejbizarnější stavby netradičních tvarů a barev - oslnivě bílý panteon vedle žlutomodré zádušní kaple, gloriet v květinové zahradě, na vstupní bráně nástěnné malby od Hanse Feibushe, rekonstrukce bristolské kolonády, v altánku sedí pozlacený Budha. Zástavba je obklopena rozsáhlými pozemky a parky plnými rododendronů, borovic a jezírek. V blízkosti "zahrady duchů" nacházím i psí hřbitov, dochovaný ještě z dob viktoriánských a dodnes plnící svůj účel.

Dokonalý kýč? Nikoliv! Autor projektu, architekt Clough Williams-Ellis, jenž Portmeirion v průběhu 20. století vystavěl na svém soukromém poloostrově západního pobřeží, chtěl ukázat, že lze "vybudovat přirozeně krásné místo, aniž by bylo znesvěceno".

Ellisovou celoživotní náplní byla architektura, krajinný design, záchrana waleského venkova a konzervace krajiny obecně, a právě budováním Portmeirionu usiloval o přenesení svých ideálů do praxe. Celý život bojoval za krásu, "tu zvláštní nutkavost", jak sám říkal. V Portmeirion Ellis kombinoval různé tradice a styly k vytvoření něčeho nového a podnětného. Snažil se o to, aby nově vybudované prostředí bylo v harmonii s okolní přírodou a aby Portmeirion nebyl chápán jako extravagantní hříčka, ale zhmotnění jeho snů a model pro architekturu budoucnosti. Současné využití většiny místních budov je poměrně prozaické - turistické ubytovny a hotely. ---

"Croeso i Cymru" - Vítejte ve Walesu, zdraví mě silniční cedule, když už popáté během půl roku přejíždím hráz krále Offa. Sprejové doplňky vyhánějící "anglické bastardy" setřel čas, rudý drak však stále pyšně shlíží na přijíždějící. Wales je návyková země.

Historie Walesu je zobrazením zápasu odhodlaného národa proti všemožným nástrahám - proti plenění Vikingů, proti invazi Normanů, proti utlačování mocnými pomezními pány, proti Angličanům a angličtině.

Walesané jsou potomky keltského kmene Kymrů. Od prvního století byl Wales součástí římské provincie Britannia; poté, co v roce 400 našeho letopočtu období vlády Římanů skončilo, se Wales rozdělil na řadu království a různí panovníci se snažili po následujících několik set let zemi sjednotit. Misionáři přicházející z Irska naroubovali na kořeny keltského náboženství křesťanskou víru (předpona "Llan" ve jménech waleských měst je připomínkou této doby) a křesťanství lépe či hůře fungovalo až do období reformace, kdy bylo reorganizováno a přičleněno k anglikánské církvi.

Walesané zakoušeli tvrdé zákony matriarchátu, kdy ženy vlastnily veškerý majetek a mohly se s muži rozvádět z jakéhokoliv důvodu - od nevěry po zpocené nohy. Možná i z této doby se zachovalo waleské rčení, že "ženská rada nemá nijakou váhu; běda ale tomu muži, který by jí neuposlechnul". Tito Britové se sami nazývali Cymry - krajané, zatímco barbaři je nazývali Wallas - cizinci.

Mezi 5. a 11. stoletím byl Wales pod neustávajícím tlakem saských nájezdníků. Někdy v tomto období vedl bájný král Artuš keltské Brity proti Sasům. Ačkoli historické záznamy o činech legendárního krále a rytířů kulatého stolu nejsou v podstatě žádné, jeho legenda nabývala na významu a inspirovala všechny formy waleského umění.

Hranice mezi Walesem a Anglií byla zavedena až v 8. století, kdy nechal anglický král Offa vybudovat ze severu na jih násep k vyznačení předělu. Ve svém klasickém díle "Divoký Wales" George Borrow píše, že "bylo obvyklé, aby Walesanům na východ od hráze uřezali Angličané uši, zatímco Angličané na západ od náspu byli okamžitě pověšeni". Ať už to je apokryfní výklad nebo realistické vylíčení, velmi výstižně nastiňuje vztahy mezi oběma sousedními státy.

Brzy poté, co se Vilém Dobyvatel v 11. století zmocnil Anglie, uvědomil si nepoddajnost sousedního Walesu. Aby si zabezpečil své nové království, uvedl do praxe tzv. Lords Marcher (pomezní pány), mocné feudální barony, kteří podél hranice s Walesem - ve Shrewsburry, Chesteru a Herefordu - budovali svoje sídla. Tito baroni měli neomezenou moc a po čase se začali roztahovat do nížin středního a jižního Walesu. Jižní Wales se brzy stal vazalským státem Anglie, zatímco království Gwynedd, Powys a Dyfed zůstala autonomní, ačkoliv jejich panovníci byli povinováni poslušností a věrností anglickému králi. Walesané se semkli v boji za záchranu kultury a tradic, ohrožených progresivním poangličťováním.

Jednostranně mířený Akt Sjednocení z roku 1536 "začlenil, sjednotil a anektoval državu, knížectví a zemi Walesu" k Anglii a od této doby je Wales řízen anglickými zákony. Do 18. století zůstával Wales venkovským zapadákovem, populace byla velmi řídká a topografie země neumožňovala životaschopné farmářství. Až těžba uhlí a minerálů přivedla do Walesu průmyslovou revoluci, tisíce dělníků a erozi prostředí ruku v ruce s erozí kultury a jazyka.

Jazykolam zvaný waleština Pokud se člověk po Walesu nějakou tu dobu pohybuje a konečně si zvykne na jména jako Llanrwst, Llanwrtyd, Betsw-y-Coed nebo Blaenau Ffestiniog, zabloudí na malebný ostrov Anglesey, aby se na něj zlomyslně usmála nádražní cedule s nápisem Llanfairpwllgwyngyllgogerychwrndrobwyllllantisiliogogogoch. Název vesnice je nejdelší na britských ostrovech a v překladu by znamenal něco jako "Kostelpannymarievdutiněbílélískyudravéhovodníhovíruakostelsvatéhotysiliaučervenéjeskynně".

Waleština, jazyk dvora krále Artuše, byla plně rozvinuta už v 6. století a řadí se mezi nejstarší evropské jazyky. Původem se jedná o indoevropský jazyk, pro který jsou příznačné zdánlivě nevyslovitelné, po sobě jdoucí souhlásky. Waleština není v evropském měřítku známa jenom jako kuriózní jazykolam nýbrž i jako nejúspěšnější minoritní řeč. Boj Walesanů za nezávislost a zachování jazyka se historií země Cymru proplétá stejně věrně a nesmlouvavě jako úzkokolejky krajem Snowdonie. Paradoxně to bylo vstoupení Walesana, Henryho Tudora, na anglický trůn, které v roce 1536 vedlo k Act of Union - aktu sjednocení, svazující Wales s Anglií a de facto ničící waleský národ. Následoval výnos, který pravil, že "od této chvíle, žádná osoba nebo osoby užívající waleského jazyka nesmějí zastávat nijaký úřad v království anglickém". Anglická moc rostla ruku v ruce s úpadkem waleského jazyka a kultury.

Další tvrdou ránu waleštině a waleské identitě zasadila průmyslová revoluce a následný příliv podnikatelů a dělníků, z nichž walesky hovořil jen málokdo. Anglické televizní stanice, nekontrolovaná migrace obyvatel, míchaná walesko-anglická manželství a samozřejmě turismus - nic z toho prastarému jazyku dvakrát nepomohlo a waleština byla odkázána, tak jako řada dalších evropských jazyků, k zániku.

Ale ne tak docela! Historicky důležitou roli pro zachování mateřštiny sehrál v 16. století biskup Morgan, když přeložil do waleštiny bibli a ve století devatenáctém pak založení Waleské univerzity a udržování tradice Eisteddfod. V roce 1967 byla waleština konečně ustavena jako rovnoprávný jazyk v legislativě a administrativě. Dopravní značky, veřejné listiny i turistické letáky jsou od té doby psány jak anglicky, tak walesky a děti ve školách se povinně učí oběma jazykům. Dnes je waleština jedním z nejúspěšnějších evropských regionálních jazyků - hovoří jím více než půl milionu waleské populace. Schopnost komunikovat ve waleštině se stala podmínkou pro řadu zaměstnání a naprostou nezbytností k získání práce v médiích. Boj za obrodu jazyka paradoxně došel tak daleko, že hnutí za záchranu waleštiny jsou v britském tisku osočována i z rasismu.

Velkým úspěchem pro "Společnost waleského jazyka" bylo v roce 1982, po mohutné kampani, slavnostní zahájení vysílání televizního kanálu S4C s 22 hodinami týdně. Projektu se v době vzniku nedávalo moc šancí na přežití, ale dnes, po 20 letech je S4C stále v éteru, i když 74 milionů liber podpory ročně jej řadí mezi nejdotovanější televizní kanály ve světě. Wales má i populární rozhlasovou stanici Radio Cymru a waleská nakladatelství ročně vydají několik set knih ve waleštině.

Zajímavé je, že obrození waleštiny neprobíhá jenom ve Walesu, ale i v argentinské provincii Chubut, v největší walesky hovořící skupině mimo hranice Walesu. Na přelomu 19. a 20. století odešlo do této jihoamerické země na 3000 emigrantů, dnes jejich potomci čítají téměř desetkrát tolik a o zachování mateřštiny bojují se stejnou vervou jako jejich evropští souputníci; namísto angličtiny ale zápolí se španělštinou.

Střechy pro celou Evropu Pokud byla krajina Walesu v obdobích prehistorických formována pohyby ledovců, v dobách ne tak dávných to byly břidlicové lomy a doly, které vytvořily příznačné scenérie temně černých srázů břidlicových sutí.

Generace mužů s poměrně primitivními nástroji rozebíraly kopce a hory a poskytovaly břidlicové tabule pro střechy evropských měst. V druhé polovině minulého století však průmysl zkolaboval a centrum těžby břidlice, Blaneau Ffestiniog v srdci Snowdonie, dnes připomínají pouze zpola rozebrané hory a úzkokolejka, kterou se břidlicové pláty dopravovaly do přístavu v Porthmadog.

Prach "břidlicové kultury" rozvály waleské větry, ale ke zbytkům jejího aroma lze přičichnout v městečku Llanberis. Zde, přímo pod horou Snowdon, je v dílnách rozlehlých břidlicových lomů Dinorwig umístěno jediné břidlicové muzeum světa - muzeum vyprávějící příběh téměř zapomenutého průmyslu, kde hrstka řemeslníků drží při životě to, co bývalo nejvýznamnější industriální odvětví severního Walesu.

Většina dílen se dosud nachází ve stavu, v jakém je dělníci v roce 1969 opustili. Pouze multimediální prezentace turistům na uvítanou jsou o poznání vyspělejší a těžební stroje o poznání rezavější.

Jeden z pracovníků muzea, Owen, demonstruje návštěvníkům zručnost, s jakou dokáže podélně rozštípnout břidlicovou tabulku a následně ji upravit do požadovaného tvaru - čtverec, kolo, nebo i elipsa, chcete-li. "Dodnes se to musí dělat ručně, žádná mašina na to není," proniká k nám z prachového oblaku Owenův komentář. "Šikovný dělník dokáže za den udělat až 400 kousků břidlicových tašek. Na střechu průměrného domku je jich potřeba asi 2000; a dáš za to tak deset tisíc liber (tj. zhruba půl milionu korun). Ale dnes se hodně břidlice dováží ze Španělska - za poloviční cenu," nastiňuje příčiny neradostného konce těžby břidlice.

Válečný odkaz Walesu je pozoruhodný - římští, vikingští, normanští i angličtí nájezdníci, ti všichni se snažili podrobit si Walesany a jejich zemi. Zatímco s dobytím Anglie neměli Normané větší problémy, k podmanění Walesanů s jejich dlouhými luky potřebovali přes dvě století.

Vzpomínku na válečný středověk dodnes oživuje řetěz hradů a zřícenin táhnoucí se podél mořského pobřeží a hranic s Anglií; každý z nich hrdě zdoben bílo-zelenou vlajkou se siluetou rudého draka. Je poněkud paradoxní, že tyto hrady byly ve většině případů vybudovány Angličany k dohlížení nad nacionalistickým Walesem středověku; je nadmíru smutné, že řetěz důstojných kamenných hradů byl zastíněn kordonem nedůstojných plechových karavanů lemujících pobřeží a čekajících na holidaymakery z anglického severozápadu.

K největšímu rozkvětu budování hradů došlo na konci 13. století, kdy anglický král Edward I. napadl waleské prince a odřízl je od jejich zásobovacích zdrojů pobřežním řetězem hradů. Některé z nich se dosud téměř neporušeny pyšní na prominentních vyvýšeninách nad městy; kamenné konstrukce ostatních neodolaly těžkým zbraním nájezdníků nebo zubu času. Celý Wales je osázen lépe či hůře dochovanými středověkými stavbami krášlícími městská zákoutí či údolí Snowdonie.

Jednou z klíčových tvrzí tzv. "železného řetězu" hradů zbudovaných Edwardem I. k potlačení Walesanů byl hrad Conwy, jehož tmavě studené zdi mají dodnes zvláštní schopnost vyvolávat autentickou atmosféru středověku. Stejnojmenné městečko pod hradem, malebné a neustále rušné, je kolem dokola obehnáno kamennými hradbami s pravidelně rozestavěnými baštami. V přístavu, hned pod majestátním hradem, se jako protiklad krčí miniaturní domeček, údajně nejmenší dům ve Velké Británii. Před projitím dveřmi se i průměrně stavěný člověk musí řádně ohnout.
"Jednou byla bouřka a já tady měla frontu, tak jsem je tam všechny pustila. Když vylézali ven, napočítala jsem jich 19 - nechápu, jak se tam vešli," sděluje mi průvodkyně, nastrojená do tradičního křiklavě červeného oděvu s bílým kloboukem. "Taky u vás v Čechách máte na ulicích takový nepořádek?" ptá se jakoby bezděčně, když se shýbá pro prázdný kornout od zmrzliny před prahem domku. "To nám sem všechno vozí turisti! Angličani!" Slunce zapadající nad zátokou dobarvuje siestu nedělního večera. Desítky lidí, od dětí po důchodce, se scházejí v přístavu; čtou noviny, rybaří, venčí psy, chytají poslední sluneční paprsky na lavičkách nebo kraby v moři... "Slaninu, rychle slaninu!" volá malý chlapec od břehu a utíká za babičkou na lavičce. Slaninu přiváže na vlasec, vlasec vhodí do vln a po chvíli jej vytahuje se "zakousnutým" krabem. V kbelíku už jich mají kluci plno. "Oni je tam zase po setmění nahází zpátky," ujišťuje mě babička. "Aby je mohli chytat příští neděli," dodává s úsměvem.

Vlakem po severním pobřeží se dostávám do kosmopolitního městečka Bangor. Nedaleko od něj je v lesích schovaná další z masivních hradních staveb Penrhyn - zvenku ledabyle porostlá břečtanem, zevnitř přepečlivě vyšňořená sochami, řezbami a největší kolekcí maleb v severním Walesu. Hrad je plný rozmarných předmětů, včetně tunu vážící břidlicové postele sestavené pro královnu Viktorii nebo pompézního schodiště, jehož výstavba trvala 10 let. Penrhyn však nepatří do velké rodiny Edwardových středověkých staveb, nýbrž byl postaven až v 19. století za peníze z břidlicového průmyslu.

Mezi nejpůsobivější a nejzachovalejší středověké hrady Walesu patří Caernarfon, který nechal Edward vybudovat nejenom jako vojenskou pevnost, ale i jako královský palác, sídlo vlády a symbol nadvlády anglického krále nad Walesem. Unikátní polygonální věže, zubaté cimbuří a barevné zdi byly projektovány tak, aby evokovaly představu Konstantinopole. Symbolický status hradu byl umocněn v roce 1284, kdy se zde Edwardovi I. narodil syn, princ Waleský. V roce 1969 se hradu dostalo světového věhlasu jako místu, kde byl princem Waleským prohlášen princ Charles.

Eisteddfod - svátek keltskýchpěvců Typický Walesan dob dřívějších trávil týden v uhelném dole, v sobotu hrál rugby, v neděli navštívil kostel a po volných večerech zpíval v cor meibion, neboli mužském pěveckém sboru.

Nostalgie však už není to co bývala; těžební průmysl se zhroutil, popularitu rugby zastiňuje "obyčejný" fotbal a na modlitbu dnes nezbývá čas. Možná i proto zpívali nějakou dobu bardové - keltští pěvci - poněkud zastřenými hlasy. Pečlivě střežená tradice waleského bardství je však každoročně připomínána při festivalu zvaném Eisteddfod.

Tento jazykolomný název v sobě skrývá pojmenování pro slavnostní shromáždění waleských pěvců a básníků. Tradice vznikla již ve 12. století a původně se jednalo o soutěže muzikantů, zvláště harfeníků, a básníků, až s postupem času se vyvinuly a připojily další hudební, literární a oratorní formy. V 17. století tradice Eisteddfod upadala v zapomnění a přežívala jen v podobě neformálních sešlostí veršotepců a impromptu básníků. Múza bardského veršování však waleské horníky a farmáře neopustila ani v období hospodářských těžkostí a tradice Eisteddfod se začala pomalu obnovovat.

Novodobý, tzv. Národní Eisteddfod znovuožil v 19. století a od té doby se každoročně koná střídavě v jižním a severním Walesu. Z původních neobřadných setkání se vyvinuly dnes již velkolepé akce doplněné o nejrůznější soutěže a udílení cen v hudbě, próze, dramatu a umění. Vyhlášení vítězného básníka a jeho inaugurace nadále zůstávají klimaxem festivalu a přitahují waleskou komunitu i turisty z celého světa.

Oficiálním jazykem festivalu je samozřejmě waleština a spoléhat zde na angličtinu je přinejmenším odvážné. U vchodu naštěstí dostávám sluchátka s elektronickým tlumočníkem a pouze když přiznám, že jsem Čech, hovoří se mnou lidé anglicky, ovšem s velmi výrazným, tvrdým přízvukem.

Přestože waleská historie byla poznamenána tvrdým matriarchátem, bardství bylo dlouhou dobu pouze mužskou záležitostí. Teprve po 140 letech novodobého festivalu, shodou okolností právě v den mojí návštěvy, se podařilo usednout na křeslo Národního Eisteddfod ženě. Matka tří dětí, 37-letá Mererid Hopwoodová zvítězila za velkého ohlasu obecenstva s pochmurnou básní líčící život ženy po smrti dítěte.

O zemi bardů, o drahokamu na koruně krále Artuše, o kraji zarputilých nacionalistů, kamenných hradů a spanilé přírody bylo popsáno tolik archů papíru, že se mi jen velmi těžko vstupuje do Walesu bez svazujících předsudků.
"Zpáteční lístek si nekupuj, Wales je návykový místo," dovídám se další zaručenou informaci od prodavače jízdenek před odjezdem z manchesterského nádraží.

Přestože Wales zaujímá rozlohu pouze o trochu menší než Morava, vyznačuje se velkou členitostí jak krajiny, tak kultury a životního stylu. Průmyslový jih se donedávna vyvíjel pod taktovkou těžebních věží uhelných dolů. V husté městské zástavbě jižního pobřeží žije kosmopolitním životem, a s angličtinou jako mateřským jazykem, převážná část třímilionové populace Walesu. Na druhé straně, na venkově severu a severozápadu, se naopak koncentrují konzervativní, walesky mluvící a nacionalisticky ladění farmáři, tzv. "gwerin". Právě zde, v hrabství Gwynedd, je centrum waleského nacionalismu. Oblasti severního a jižního Walesu jsou orograficky rozděleny centrálním hornatým masívem, kde krajinu obhospodařují pouze politicky nevyhraněné a jazykově indiferentní ovce. Ze tří stran je Wales obklopen mořem, ze strany čtvrté je skrojen hrází krále Offa, která od 8. století dodnes poměrně přesně vyznačuje walesko-anglickou hranici.

Spletité osudy Walesu jsou přímo vryty do tamní scenérie; prehistorická pohřebiště a masivní hrady vyvolávají představu walesko-anglických válek, viktoriánské kaple, přístavní mola, kamenolomy, velkolepé mosty a akvadukty nedávají zapomenout období průmyslové revoluce, balvanité stodoly a kamennými zdmi rozdělené pastviny napovídají o těžkém životě farmářů. Rudý drak, národní symbol dochovaný ještě z dob krále Artuše a můj průvodce při cestách Walesem, je k vidění všude; na tričkách teenagerů, na příborech Fish & Chips restaurací, dveřích parních lokomotiv, na tvářích ragbyových fanoušků nebo igelitových taškách nakupujících. Možná překvapivě je Wales jedním z nejchudších regionů západní Evropy - pouze Španělé a Portugalci žijí nižším životním standardem - a stává se tak relativně levným letoviskem pro bohaté anglické sousedy. Ti zde začali kupovat farmářské domy jako letní sídla a nacionalisticky ladění Walesané, hlavně v oblastech, kde má rodinná farma dlouholeté kořeny, to nelibě nesou.

V 80. letech minulého století započali extremisté rozšířenou vlnou žhářství útočit proti dovolenkovým obydlím Angličanů. Nacionalisté, bojujíce proti anglicizování waleské země i jazyka, sabotovali televizní vysílače, přetírali dopravní značky, drželi hladovky a nápisy "Vítejte ve Walesu" na příjezdových cedulích přestříkávali sprejovým "Angličtí bastardi ven".

Na pomoc Walesu v boji s chudobou přišel i grant dvou miliard dolarů z Evropské Unie, ale s Londýnem, nejbohatším městem Evropy vzdáleným asi 200 kilometrů, svádí Walesané nerovný boj.

Cestou vlakem z jihu na sever se krajina začíná zvolna vlnit a po projetí univerzitním městečkem Aberystwyth má návštěvník dojem, že projel zrcadlem, kterým Alenka, vybájená Lewisem Carrollem v nedalekém Llandudnu, vstupovala do říše divů. Tady začíná Kambrické pohoří spolu s národním parkem Snowdonie.

Parc Cenedlaethol Eryri, národní park Snowdonie, je druhým největším parkem Velké Británie a pyšní se jedním z nejstarších pohoří na zemi. Ledovce po sobě zanechaly krajinu tak členitou a pozoruhodnou, že přilákala pionýry moderní geologie a význam jejich bádání se dochoval ve jménech klasifikujících období prvohor - kambrium je odvozeno z řeckého výrazu pro Wales (Cambrian), ordovik a silur jsou nazvány podle místních keltských kmenů.

Nejvyšší vrchol Kambrických hor, Snowdon, není zrovna velikán, ale 1085 metrů nad mořem Walesanům stačí, aby se jím pyšnili jako "nejvyšší horou Velké Británie (na jih od Skotské vysočiny)" - dodávají tiše. Ti, co nejsou ohromeni nadmořskou výškou, by se alespoň měli sklonit před pověstí, která praví, že Yr Widdfa, jak zní waleský název Snowdonu, je hrobka obra Rhita, skoleného legendárním králem Artušem. Někteří tvrdí, že zde dokonce sám Artuš se svými vojsky odpočívá a čeká na povolání do boje proti Sasům. Snowdonie už dnes zdaleka není tak divoká, jak ji popisoval anglický cestopisec George Borrow, jenž tímto krajem procházel v polovině 19. století. Z vrcholu Snowdonu je každopádně nádherný výhled na to nejkrásnější, co může waleská příroda nabídnout - ostré hřebeny hor, skalnaté špice i travou čalouněné kopečky, řeky a vodopády, vřesové slatiny a pokojná údolí plná ledovcových jezírek.

K potěšení se z takovéhoto výhledu turisté nemusí trávit půl dne šplháním do kopce; od roku 1896 jezdí z vesničky Llanberis až těsně pod vrcholek hory úzkokolejná parní železnice. Osmikilometrové stoupání malebným krajem zvládne parní zubačka asi za hodinu - jenom jednou se cestou zastaví, aby doplnila vodu do nádrže. Každoročně se zde konají i běžecké závody z Llanberis na vrchol a zpět a třeba dodat, že nejrychlejší z běžců nechají parní vláček, se kterým společně odstartovali, daleko za sebou.

Ročně tak velký Snowdon bez větší námahy dobude na půl milionu Walesanů, pro než snad není krásnějšího pocitu než na samém vrcholu roztáhnout bílo-zelenou zástavu a pod plápolající siluetou rudého draka shlížet na "zemi svou a svých krajanů, na zemi Cymru".

K opravdovému poznání Walesu patří strávit několik nocí pod širou oblohou v horách Snowdonie. Tak jsem se alespoň domníval. První moje snaha o souznění s duchem waleských hor byla zmařena záchrannou helikoptérou, která celou noc sundávala členy neúspěšné expedice ze stěny, asi 300 výškových metrů nad mým tábořištěm. Všechny další pokusy o "poznání Walesu" byly spláchnuty nepřízní počasí. I takový je Snowdon, i takový je Wales.

Pokud si chcete prohlizet pouze obrazky, zde je fotogalerie Skotska