Barva kouzel..1

25. října 2007 v 12:22 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..

Barva kouzel

Úžasná Zeměplocha

Terry Pratchett

Prolog

Ve vzdáleném, starobylém seskupení rozměrů, v astrální rovině, která původně vůbec nebyla určena k pohybu, se zachvěly a rozdělily spletené hvězdné mlhy...
Pohleďme...
Tam přichází želva, Velká A'Tuin, a pomalu se prodírá mezihvězdnými proudy, nemotorné končetiny obaleny jinovatkou zmrzlého vodíku a prastarý krunýř zbrázděný krátery po dopadu meteoritů. Oči velikosti moří, zakalené revmatismem a prachem rozpadlých asteroidů, upírá neochvějně k Osudu.
V mozku větším než město probíhají s geologickou pomalostí myšlenky, které se upínají k jedinému - k váze.
Většinu váhy samozřejmě tvoří Berilia, Tubul, P'Phon Velký a Jerakeen, čtyři obrovští sloni stojící na krunýři želvy, na jejichž mohutných, hvězdami ožehnutých hřbetech spočívá koláč Světa. Svět je po okrajích lemován třpytivými závěsy dlouhých vodopádů a překlenut nebeskou bání v barvě modři dětských očí.
Astropsychologie zatím nebyla schopna odhalit, co si tato úctyhodná čtveřice myslí.
Velká želva byla také jen pouhou legendou až do dne, kdy se malému a velmi tajnůstkářskému království Krull, jehož pohraniční hory přesahují Okraj, podařilo sestrojit složité zařízení z kovových ramen, kladek a lan. Toto zařízení umístili na nejvzdálenějším výběžku hor a s jeho pomocí spustili přes Okraj několik pozorovatelů v mosazné kouli s křišťálovými světlíky, kteří konečně poodhalili závoj tajemství.
Tito první astrozoologové, které z vesmírných hloubek vytáhla zpět na světlo světa úctyhodná armáda otroků, přinesli velké množství údajů o vzhledu a chování A'Tuin i všech čtyř slonů, ale nebyli schopni rozřešit žádnou ze základních otázek o původu a smyslu vesmíru.
Tak například, jaké bylo pohlaví želvy A'Tuin? Astrobiologové, jejichž autorita vzrostla nebývalou měrou, tvrdili, že tuto životně důležitou otázku nelze rozřešit, dokud nebude zkonstruován mnohem větší a silnější jeřáb, na kterém by mohla být spuštěna z Okraje loď, určená k cestám do hlubokého kosmu. Zatím byla každá teorie o odhaleném vesmíru pouhou spekulací.
V této situaci vzniklo známé učení o tom, že A'Tuin přichází odnikud a bude kráčet svým pomalým, neohrabaným krokem navěky nikam. Tato teorie byla zvláště populární mezi akademiky.
Její obměna, hýčkaná především příslušníky všech náboženských kultů, říkala, že A'Tuin kráčí od zrození k času Páření, tak jako ostatně všechny hvězdy oblohy, pohybující se na zádech jiných želv. Až se všechny sejdou, krátce a divoce se spáří, poprvé, jedinkrát a naposled. Z těchto spojení se zrodí nové želvy, které na svých bedrech ponesou jiné a mladé světy. Tahle teorie byla známa také pod jménem teorie Velkého třesku.
Tak se stalo, že mladý kosmoželvolog se skupiny příznivců Pravidelného kroku, testující nový teleskop, kterým se mu, jak doufal, podaří změřit přesné albedo pravého oka Velké A'Tuin, byl první, kdo zahlédl kouř, stoupající k nebesům. Ten kouř se valil z nejstaršího města světa. Mladý vědec se později v noci natolik zabral do svých výzkumů, že na to úplně zapomněl. V každém případě zahlédl kouř první.
A byli tady i další...

Barva kouzel

V ulicích dvojměstí Ankh-Morpork hučely plameny. V místech, kde ohně hltaly Čtvrť Čarodějů, hořely všemi odstíny modré a zelené a tu a tam v nich dokonce proskočily podivné záblesky osmé barvy - oktaríny. Tam, kde si předvoje plamenů našly cestičku do nádrží a skladišť olejů, ležících podél celé Obchodnické ulice, pokračovaly ve své cestě sérií planoucích gejzírů a mohutných výbuchů. V ulici Voňavkářů vydával oheň omamnou vůni, a když začal hltat balíčky vzácných sušených bylin a drog ve skladištích drogistů a mastičkářů, většina lidí zešílela a mluvila o bohu.
V těchto chvílích už plameny zachvátily celé morporské Dolní město a bohatší a významnější občané Ankhu, ležícího na protějším břehu, odvážně řešili situaci tím, že ničili mosty. S veselým praskotem vzplály lodě z morporských doků, naložené zrním, bavlnou a dřevem a dlouhé roky natírané dehtem. Když přehořela poutací lana a dřevěná mola se měnila v planoucí pochodně, zachytil lodě odliv a unášel je s sebou. Pluly dolů k moři, zapalovaly cestou paláce a letohrádky na nábřeží a vypadaly jako veliké tonoucí světlušky. Žhavé oharky a jiskry unášel svěží větřík a pokládal je daleko na druhém břehu do ukrytých zahrad a vzdálených stodol, sýpek a stohů.
Kouř z toho překrásného ohně se zvedal do výše mnoha mil a ten větrem modelovaný černý pilíř bylo možno zahlédnout odkudkoliv z celé Zeměplochy.
Obzvláště působivý byl pohled z chladného tmavého vrcholku kopce, který se tyčil pár mil za městem, odkud požár pozorovaly s neobyčejným zájmem dvě postavy.
Vyšší z obou mužů ohryzával kuřecí stehno a opíral se přitom o meč sotva kratší, než je výška průměrného muže. Kdyby se kolem něj nevznášela neviditelná aura ostražité inteligence, mohl by si člověk skoro myslet, že je to barbar ze středových pustin.
Jeho druh byl mnohem menší a od hlavy k patě ho halil široký hnědý plášť. Později, když se mu naskytla příležitost pohnout se, bylo vidět, že se pohybuje s kočičí lehkostí.
Ti dva za posledních dvacet minut sotva vyměnili nějaké to slovo. Jedinou výjimkou byla krátká a nikam nevedoucí hádka o to, zda poslední silný výbuch způsobily olejové nádrže v ústředním skladišti, nebo dílny zaříkávače Keribla. Nakonec se dokonce vsadili o nějaké peníze.
Obr dohlodal kuřecí stehno a holou kost odhodil se smutným úsměvem do trávy.
"Tak, a kde je konec všem těm úzkým uličkám! Měl jsem je rád."
"A kde jsou všechny ty klenotnice," přitakal mu mužík. Zamyšleně pak dodal: "Poslyš, tak si říkám, hoří drahé kamení? Prý je nějaké spřízněné s uhlím."
"A všecko to zlato, už vidím, jak se taví a odtéká do kanálů," nevšímal si ho velký a pokračoval ve své samomluvě. "A všechno to víno, co se vaří v sudech."
"Taky tam byly krysy," připomněl mu jeho hnědý společník.
"Krysy! To máš tedy pravdu."
"Vůbec se tam v létě nedalo vydržet."
"No, to taky. Jeden se neubránil dojmu, že - teď mě zrovna nenapadá, jak bych to..."
Hlas se mu vytratil, ale pak se mu na tváři objevil vítězný úsměv a dodal: "Starému Fredorovi u Karmínové pijavky dlužím osm stříbrňáků." Mužík spokojeně pokýval hlavou.
Nová série výbuchů vykouzlila rudý pás v relativně nejtmavší části největšího města světa. Pak se obr neklidně zavrtěl.
"Lasičko?"
"No?"
"Tak si říkám, kdo to má asi na svědomí?"
Malý šermíř, známý jako Lasička, neřekl nic. Jeho pohled se obrátil k cestě ozářené blikavým světlem. Od chvíle, kdy se Deosilova brána mezi prvními zřítila v dešti žhavých uhlíků, přešel po cestě jen málokdo.
Teď se po ní blížily dva stíny. Lasička byl proslulý svýma očima, které byly, nejostřejší v pološeru a mlhách, a teď zachytil obrysy dvou jezdců a jakéhosi nízkého zvířete, které jim klusalo v patách. Bezpochyby bohatí obchodníci,prchající z hořícího města s poklady, které se jim podařilo zachránit. Lasička se v tomto smyslu vyjádřil ke svému společníkovi, který si zhluboka povzdechl.
"Jak špatně se k nám hodí ta profese lapků," zabručel barbar, "ale jak sám říkáš, časy jsou těžké a ani dnes v noci nás měkká postel nečeká."
Přehmátl rukou na meči, a když se první jezdech přiblížil, postavil se doprostřed cesty. Pozvedl ruku a ve tváři měl přesně nacvičený výraz, který byl na první pohled uklidňující, ale zároveň v sobě nesl neurčitou výhrůžku. "Račte prominout, pane -" začal.
Jezdec přitáhl koni otěže a shodil z hlavy kapuci, která mu padala do čela. Obr se zadíval do tváře pokryté rudými skvrnami popálenin, kterými tu a tam prorážely štětičky zuhelnatělých vousů. Chybělo i obočí.
"Vodprejskni," řekl zarudlý obličej. "Ty seš Bravd, Střeďan, co?"*
Bravd si uvědomil, že jaksi ztrácí iniciativu.
"Prostě běž pryč, jo?" pokračoval jezdec. "Nemám na tebe čas, rozumíš?"
Rozhlédl se kolem a dodal. "A to platí i pro toho tvrdýho parťáka, toho malýho blechavce. Jak ho znám, je zalezlej někde vokolo ve stínu."
Lasička přistoupil ke stojícímu zvířeti a podíval se neupravenému jezdci do tváře.
"No né, to je přeci čaroděj Mrakoplaš, co?" prohlásil potěšeným tónem a v duchu si opakoval slova, kterými ho čaroděj popsal. Chtěl si je dobře zapamatovat pro případ, že by se mu v budoucnosti naskytla možnost neuspěchané pomsty. "Hned jsem si říkal, že ten hlas poznávám."
Bravd si odplivl a zastrčil meč do pochvy. Pouštět se do sporů s čaroději se většinou nevyplácelo, nemluvě o tom, že málokdy mívali něco, co by jako kořist stálo za řeč.
"Na pouličního kouzelníčka si trochu moc dovoluješ," zavrčel.
"Ty víš pendrek," odpověděl mu kouzelník unaveně. "Jsem tak vyděšenej, že se mi páteř proměnila v rosol, v týhle chvíli trpím předávkováním hrůzou. Chci tím říct, že teprve až se z toho dostanu, budu mít čas uvědomit si, že se bojím i vás."
Lasička ukázal k hořícímu městu.
"Prošel jsi tamtím?"
Čaroděj si přejel popálenou rukou přes oči. "Byl jsem u toho, když to začalo. Vidíte ho? Tamhle toho?" Ukázal za sebe na cestu, po které se přibližoval jeho spolucestující


* Poznámka autora:Na tomto místě by bylo pravděpodobně dobré zmínit se o tvaru a kosmologii plošné soustavy. Na Zeměploše jsou samozřejmě dvě hlavní světové strany - Střed a Okraj. Plocha rotuje kolem Středu, a to rychlostí jedné otáčky za osm set dnů (podle teorie Reforgula z Krullu proto, aby se váha Zeměplochy rozložila stejnoměrně na každého ze čtyř obrovských býložravců), takže existují ještě dvě vedlejší světové strany a to Posměr a Protisměr.
Protože malé slunce ozařující Zeměplochu obíhá po stálé a kruhové dráze, zatímco se pod ním pomalu otáčí majestátní kotouč světa, každý snadno pochopí, že rok se na Zeměploše neskládá ze čtyř, ale z osmi ročních období. Léta jsou ta období, kdy slunce vychází nebo zapadá na nejbližším místě Okraje, zimy naopak období, kdy vychází a zapadá v místě posunutém zhruba o devadesát stupňů po obvodu Plochy.
Z toho plyne, že v zemích kolem Kruhového moře začíná rok Nocí prasečí hlídky, pokračuje prvojarem ke svému první slunovratu (Svátek malých bohů), dále proběhne prvopodzim a uprostřed roku přispěchá druhozima (známá také jako Pootočna, protože slunce vychází po směru otáčení), sedící obkročmo na dni Krutolivu (krutého přílivu). Následující druhojaro, v patách s druholétem, a přesné tři čtvrtiny roku označuje noc Všech ladem ležících - jediná noc, ve které podle pověstí všichni mágové, kouzelníci a čarodějnice zůstávají v posteli. Lijáky končí a mrazivé noci nás postrkují k prvozimě, neboli Protiotočně, v jejímž srdci hnízdí jako ledový šperk Den prasečí hlídky. Slabé slunce ovšem nikdy nestačí dostatečně vyhřát krajiny kolem Středu, takže ty jsou neustále sevřeny v krunýři permafrostu. Naopak Okraj je oblastí prosluněných ostrovů a pomalých, líných dnů.
Samozřejmě, že poplošný den má osm dnů a poplošné světelné spektrum se skládá z osmi barev. Osmička je na Zeměploše všeobecně číslo nedozírného okultního významu a žádný čaroděj je nesmí nikdy vyslovit.
Zatím nevíme přesně, proč jsou výše uvedené věci tak, jak je uvádíme, ale pomáhají nám alespoň zčásti pochopit, proč na Ploše nejsou bohové ani tak uctívání, jako spíš obviňováni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...