Barva kouzel..10

25. října 2007 v 12:35 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..

Vyslání osmi

Cesta z Ankh-Morporku do Chirmu měří třicet mil. Je to vysoko položený bílý pás plný děr a napůl ukrytých kamenů. Klikatí se pohořím a nakonec klesá do chladných zelených údolí, plných citrusů, liánami propletených roklin a vrzajících provazových mostů. Ta cesta je obecně řečeno spíš malebná než užitečná.
Malebná - i tohle bylo pro čaroděje Mrakoplaš (BMgc, Neviditelná univerzita /nedokončena/)] jedno z těch nových slov, kterým se přiučil od chvíle, kdy se svým společníkem opustili kouřící spáleniště Ankh-Morporku. "Atraktivní" bylo další z nich. Po dlouhém a pečlivém pozorování okolní krajiny, která Dvoukvítka k použití toho slova inspirovala, došel Mrakoplaš k názoru, že "malebná" znamená "strašlivě neschůdná". "Atraktivní" při popisu vesnice, kterou tu a tam míjeli, zase vyjadřovalo "zimnicí prolezlá a rozpadající se".
Dvoukvítek byl turista, první v dějinách Zeměplochy. Slovo "turista" Mrakoplaš považoval za ekvivalent slova "idiot". Jak tak putovali krajinou, vzduch voněl tymiánem a bzučel včelami a Mrakoplaš přemýšlel o zážitcích několika posledních dní. I když byl jeho malý společník nepochybně šílený, byl současně i velkorysý a mnohem méně nebezpečný než většina lidí, se kterými se čaroděj běžně stýkal ještě ve městě. Mrakoplaš ho měl docela rád. Nemít ho rád by bylo stejné jako odkopnout štěně.
Dvoukvítek projevoval neustále veliký zájem o teorii i praktické využití magie.
"Mně se to ale zdá, s prominutím, hrozně zbytečné," prohlásil. "Vždycky jsem si myslel, víš, že čaroděj prostě pronese kouzelné slovo a je to. Ale tohle příšerné učení se všechno nazpaměť..."
Mrakoplaš otráveně pokýval hlavou. Pokusil se Dvoukvítkovi vysvětlit, že magie byla v minulosti divoká a neměla žádné zákony. Kdysi dávno, ještě v počátcích lidstva magii zkrotili Starší, kteří ji přinutili poslouchat různé zákony jako například Zákon o zachování skutečnosti, který říkal, že úsilí vynaložené na dosažení určitého cíle je neměnitelné bez ohledu na prostředky k dosažení tohoto cíle využité. To v praxi znamenalo, že například vyvolat iluzi sklenice s vínem bylo v zásadě velice jednoduché, protože k tomu bylo třeba jen menší úpravy ve složení světla. Na druhé straně zvednout pravou vinnou sklenku s vínem několik stop do vzduchu pouhou mentální silou vyžadovalo od čaroděje několik hodin intenzívní předběžné přípravy. Jinak totiž riskoval, že podle základního mechanického zákona o jednoduchých strojích mu vzniklá páka vymáčkne mozek z hlavy ušima.
Pokračoval a vyprávěl o tom, že část prastaré magie se ještě zachovala v úvodním, syrovém stavu, kde ji mohli - alespoň zasvěcení - poznat podle osmičlenných seskupení, která tato magie vytvářela v krystalické struktuře časoprostoru. Byl tady například vzpomenutý kov oktiron, nebo plyn oktogen. Jak kov, tak plyn vyzařovaly nebezpečné množství syrových kouzel.
"Je to hrozně depresívní," ukončil svou řeč.
"Depresívní?"
Mrakoplaš se obrátil v sedle a podíval sena Dvoukvítkovo Zavazadlo, které se na svých nožičkách loudalo za nimi a tu a tam chňaplo víkem po některém z motýlů. Těžce si vzdychl.
"Mrakoplaš si myslí, že by se mohl pokusit o osedlání blesků," prohlásil obrázkový šotek, pozorující okolní krajinu ze dvířek malé černé skříňky, kterou měl Dvoukvítek na řemínku kolem krku. Polovinu dopoledne strávil malováním malebných zátiší a atraktivních zákoutí pro svého pána a teď dostal volno, aby si mohl zakouřit.
"Když jsem řekl ,osedlat', nemyslel jsem osedlat," odsekl Mrakoplaš popuzeně. "Já sem myslel, prostě, myslel sem, že jako - nevím, nenapadaj mě ty správný slova. Prostě sem myslel, že by to všechno mělo bejt nějak líp organizovaný."
"No ale to jsou jenom tvoje představy," řekl Dvoukvítek.
"Já vim. V tom je ten trabl," Mrakoplaš si znovu povzdechl. Dovedl si přesně představit, jak všechno funguje na základě logiky a neměnného řádu čísel, ale dělej co dělej, Zeměplocha dál putovala vesmírem na zádech obrovské želvy a její bohové měli ve zvyku potulovat se kolem domů ateistů a házet jim do oken kamení.
Odněkud se ozval slabý zvuk, sotva silnější než bzukot včel v rozkvetlém rozmarýnu u cesty. Ten zvuk zněl v rozkvetlém rozmarýnu u cesty. Ten zvuk zněl podivně kostěně, jako kdyby někdo koulel lebkami, nebo kostkami ze slonoviny. Mrakoplaš se rozhlédl. Široko daleko nebylo ani živé duše.
Z neznámého důvodu mu zvuk způsobil starosti.
Pak se zvedl slabý větřík, který zesílil a zavál kolem na dobu několika úderů srdce. Odumřel, aniž se na světě cokoliv změnilo, pokud ovšem nevezmeme v úvahu několik zajímavých maličkostí.
Tak například na cestě před našimi poutníky stál pětimetrový horský troll. Byl výjimečně rozzuřený. To bylo jednak proto, že trollové bývají téměř neustále rozzuření od přírody, a jednak to mělo ještě jeden, mnohem podstatnější důvod. Náhlá teleportace, která ho vytrhla z pohodlí vlastního doupěte v Rammerorckých horách a přenesla ho tři tisíce mil směrem k Okraji, nebezpečně pozvedla jeho vnitřní teplotu, což ovšem přesně odpovídalo zákonu o zachování energie. Troll tedy vycenil zuby a zaútočil.
"To je ale podivný tvor," prohlásil Dvoukvítek. "Není nebezpečný?"
"Jenom lidem!" vykřikl Mrakoplaš. Vytáhl meč a plynulou tercií trolla bezchybně minul. Čepel zajela do vřesu v příkré stráni u cesty.
Odněkud z dálky sem znovu dolehl podivný zvuk, který se podobal zachřestění starých zubů.
Meč narazil na balvan ukrytý ve vřesu - náhodný pozorovatel by mohl říci, že byl ukrytý tak dokonale, jako by na svém místě ještě před okamžikem ani nebyl - ohnul se, vymrštil, zableskl se jako losos ve skoku a zasekl se trollovi hluboko do týla.
Obluda zavrčela a jediným máchnutím pařátu roztrhla bok Mrakoplašova koně. Zvíře zaržálo a vrhlo se pod stromy na okraji cesty. Troll se otočil a sáhl po Dvoukvítkovi.
Teprve v tom okamžiku mu jeho těžkopádný nervový systém doručil zprávu o tom, že je mrtev. Obludě přeběhl po odporné tlamě záblesk údivu, pak se zřítila na zem, kde se proměnila v hromadu štěrku (trollové patří k vápníkovým životním formám a v okamžiku smrti se jejich těla mění v kámen).
"A jejej," pomyslel si Mrakoplaš, když jeho poplašený kůň vyrazil. Zoufale a ze všech sil se držel v sedle, když se poraněné zvíře točilo po cestě na zadních nohách a pak s bolestným zaržáním vyrazilo do lesů.
Dunění kopyt zaniklo v dálce a tichým vzduchem se nesly zase jen uklidňující zvuky, jako bylo bzučení včel a šelest motýlích křídel. Pak se ozval znovu ten podivný zvuk, který bylo slyšet dvakrát předtím, podivné zahřmění, tak nepatřičné v tom jasném dni s bezmračnou oblohou.
Znělo jako vzdálené zachřestění obrovských kostek.
"Mrakoplaši?"
Dlouhé pásy stromů odrážely Dvoukvítkovo zvolání sem a tam a nakonec mu jej odhodily nevyslyšené k nohám. Posadil se na nejbližší kámen a pokusil se přemýšlet.
Tak za prvé se ztratil. To bylo nepříjemné, ale nijak zvlášť ho neznepokojovalo. Prales vypadal docela zajímavě a mohli by v něm žít trpaslíci a skřítci, nebo možná dokonce obojí. Ve skutečnosti se mu už několikrát zazdálo, že zahlédl podivné zelené tváře, které ho pozorovaly mezi větvemi. Dvoukvítek si vždycky přál potkat elfa. Abychom prozradili jeho nejtajnější přání, on si ve skrytu duše přál potkat pořádného draka, ale elf by mu byl stačil.
Zavazadlo zmizelo a to bylo znepokojující. Kromě toho začínalo pršet. Zavrtěl se na nepohodlném kameni a pokusil se podívat na celu věc z té lepší stránky. Tak například jeho kůň na svém šíleném útěku křovinami naběhl na malou mýtinu a vyplašil medvědici s medvíďaty, ale běžel tak rychle, že zmizel dřív, než stačila rozzuřená medvědice zareagovat. Potom, na jiné mýtině, přeběhl kůň po tělech celé smečky spících vlků a zase byla jeho rychlost taková, že se první divoké vytí ozvalo teprve daleko za nimi. Jenže se den chýlil ke konci a možná že by bylo lepší, pomyslel si Dvoukvítek, dostat se někam pod střechu. Třeba by se někde v okolí našel nějaký... pročesával mozek v marné snaze najít nějaký údaj o tom, jaké ubytovací zařízení prales nabízí... snad by tady mohla být perníková chaloupka nebo něco takového?
Ten kámen byl opravdu nepohodlný. Dvoukvítek se na něj pozorněji podíval a poprvé si všiml jeho zvláštního tvaru.
Balvan vypadal jako pavouk. Nebo to snad byla chobotnice? Bližší podrobnosti mizely v prostoru mechu a lišejníku. Ale ani mech, ani lišejník nestačil zakrýt vyrytý runový nápis v dolní polovině balvanu. Dvoukvítek mu kupodivu rozuměl. Nápis pravil: Poutníku, pohostinný Bel-Shamharothův chrám leží tisíc kroků směrem na Střed. Tak to bylo pravdu podivné, pomyslel si Dvoukvítek, protože i když nápisu jasně rozuměl, neznal jediné z těch podivných runových značek, které ho tvořily. Ta zpráva se mu do hlavy dostal nějakou zkratkou, aniž musela použít delší cestu přes jeho oči.
Vstal od nedalekého stromku a odvázal koně, který se mezitím uklidnil. Nebyl si jistý, kterým směrem je Střed, ale hned vedle bylo vidět starou cestu, která se ztrácela mezi stromy. Jak se zdálo, snažil se tenhle Bel-Shamharot opravdu ze všech sil, aby poutníci skončili pod jeho střechou. V každém případě tu ale byl buď on, nebo hladoví, rozzuření vlci. Dvoukvítek rozhodně přikývl.
Jistě je zajímavé zmínit se o tom, že o několik hodin později se na témž palouku objevila smečka vlků, která šla po Dvoukvítkově stopě. V okamžiku, kdy jejich zelené oči ulpěly na osminohé soše, která mohla skutečně představovat jak pavouka, tak chobotnici, nebo něco ještě mnohem podivnějšího, došli k názoru, že zdaleka nejsou tak hladoví, jak si mysleli.
Asi tři míle od řečeného palouku visel na jedné z nejvyšších větví urostlého buku nedostudovaný čaroděj.
Jeho situace vyplynula jako logický výsledek děsivých událostí posledních pěti minut. Nejdřív vyrazila z houští nepříčetně rozzuřená medvědice a jediným máchnutím tlapy urazila koni hlavu. Mrakoplaš, na útěku z místa tragédie, vyběhl na mýtinu, po které pobíhala smečka zdivočelých vlků. Jeho profesoři na Neviditelné univerzitě, kteří si zoufali nad jeho neschopností ovládnout základy levitace, by užasli nad rychlostí, se kterou se mu podařilo dosáhnout nejbližšího stromu a vyšplhat se do jeho koruny, aniž se ho zdánlivě dotkl.
Takže teď už tady byl jen ten problém s hadem.
Byl zelený, obrovský a s hadí trpělivostí se ovíjel kolem větve. Mrakoplaš přemýšlel, zda je jedovatý, a pak sám sebe pokáral za tak hloupou otázku. Samozřejmě že bude jedovatý.
"Čemu se tak šklebíš?" zeptal se postavy sedící na vedlejší větvi.
NEMŮŽU SI POMOCT, odpověděl Smrť. A BYL BYS UŽ KONEČNĚ TAK LASKAV A PUSTIL SE? NEMÁM ČAS TADY VYSEDÁVAT CELÝ DEN.
"No, moh bych," odpověděl Mrakoplaš vzdorovitě.
Vlci se shromáždili u paty stromu a se zájmem pozorovali, jak jejich budoucí žrádlo promlouvá samo k sobě.
NEBUDE TO BOLET, řekl Smrť. Kdyby se daly věty vážit, jediné Smrťovo slovo by mohlo sloužit za lodní kotvu.
Mrakoplašovy ruce mlčky ječely bolestí. Zamračil se na tu supovitou, poloprůzračnou postavu.
"Nebude to bolet, jo? Když tě smečka vlků trhá na kusy, tak to nebolí?"
Všiml si, že větev, na které visí, křižuje o kousek dál jiná, mnohem silnější. Kdyby se mu na ni podařilo dosáhnout...
Zhoupl se kupředu a jednu ruku napřáhl daleko před sebe.
Větev, celá ohnutá, nepraskla. Vydala jen takový tichý, vlhký zvuk a celá se zkroutila.
Mrakoplaš zjistil, že teď visí na konci pásu kůry a dřevěných vláken, který se postupně odlupoval od stromu a prodlužoval. Podíval se pod sebe a s pocitem katastrofického uspokojení si všiml, že dopadne přímo na největšího vlka.
Pohyboval se celkem pomalu a pás kůry se stále prodlužoval. Had ho sledoval zamyšleným pohledem.
Ale pás dřeva kůry, který se loupal z větve, byl celkem pevný. Mrakoplaš si začal pomalu blahopřát, když si všiml, že na větvi nad ním visí největší vosí hnízdo, jaké kdy viděl. Bylo přilepené přesně tam, kde se trhala kůra nad jeho hlavou, a v nejbližším okamžiku muselo spadnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...