Barva kouzel..11

25. října 2007 v 12:36 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Pevně zavřel oči.
Proč troll? zeptal se v duchu. Všechno ostatní je ta moje mizerná smůla, ale proč zrovna troll? Co se to k čertu děje?
Klap. Mohl to být zvuk, který občas vydala prasklá větvička, až na to, že měl Mrakoplaš pocit, že se mu ten zvuk ozval uvnitř v hlavě. Klip, klap. Ucítil větřík, který nepohnul jediným listem.
Jak se pruh trhal po větvi dál ke kmeni, spadlo vosí hnízdo. Proletělo čarodějovi těsně kolem hlavy a Mrakoplaš fascinovaně pozoroval, jak se zmenšuje s rostoucí vzdáleností a blíží se ke kruhu zvednutých vlčích čenichů.
Pak se kruh náhle uzavřel.
Pak se kruh náhle roztrhl.
Mezi stromy se rozlehlo mnohočetné bolestné vytí, když se jednotliví vlci pokoušeli uniknout rozzuřeným obláčkům hmyzu. Mrakoplaš se v duchu spokojeně ušklíbl.
Najednou do něčeho loktem narazil. Pruh kůry se oloupal až k silnějšímu konci větve a pod ním, u kmene stromu, visel Mrakoplaš. Větve tam ovšem nebyly. Hladká buková kůra mu nenabízela jedinou možnost zachytit se.
Ale zato mu nabídla ruce. Z mechem porostlé kůry, vedle něj na kmeni, vyrůstaly dvě štíhlé ruce, zelené jako mladé listí. Pak následovaly stejně štíhlé paže a nakonec se z kmene vyklonila půvabná dryáda, uchopila čaroděje tou pomalou, ale neodolatelnou silou, s jejíž pomocí se kořeny stromů proderou i skálou a vtáhla ho do stromu.
Pevná kůra se rozevřela jako mlha a zavřela jako lastura.
Smrť nevzrušeně čekal.
Podíval se na mračno jepic, které ve výši jeho lebky tančily svůj radostný klikatý tanec. Luskl prsty. Hmyzí tělíčka popadala na zem. Ale tak nějak to prostě nebylo ono.
Slepý Io postrčil po stole sloupek hracích známek. Ošklivě se zamračil těma očima, které byly právě místnosti, a vyšel ven. Několik polobohů se uchechtlo. A Offler přijal ztrátu svého skvělého trolla s dokonalou, i když trochu plazí grácií.
Poslední Dámin protivník si přesedl tak, aby na ni viděl přímo přes stůl.
"Pane," mírně se uklonila.
"Madam," opětoval její pozdrav. Jejich oči se setkaly.
Byl to pochmurný bůh. Říkalo se, že se objevil na Zeměploše po nějaké strašlivé a záhadné tragédii v jiné eventualitě. Je samozřejmě právem bohů kontrolovat podobu své viditelné fyzické formy dle libosti a Osud Zeměplochy měl většinou podobu laskavého muže, který má střední věk téměř za sebou. Prokvetlé vlasy se vlnily kolem tváře tak důvěryhodné, že kdyby se Osud ve své podobě objevil u zadních dveří kterékoliv domku, i stydlivá panna by mu ráda nabídla k osvěžení malé pivo. Byla to tvář člověka, kterému by každý trochu slušný mladík pomohl do schodů. Kromě těch očí, samozřejmě.
Žádný z bohů neumí zastřít pravou podobu svých očí a oči Osudu Zeměplochy vypadaly takto: Na první pohled to byly obyčejné oči, ale ten, kdo se podíval lépe, zjistil - většinou už příliš pozdě! - že to nejsou vůbec oči, ale pouhé temné otvory, které se otevírají do nekonečné a hluboké věčnosti, a pozorovatel ucítil, jak je neodvratně vztahován do těch dvou bezedných tůní černé temnoty a děsivých hvězdných vírů uvnitř.
Dáma si vychovaně odkašlala a položila na stůl jedenadvacet hracích známek. Pak odkudsi ze záhybů šatů vytáhla ještě jednu známku, tentokrát stříbřitě průzračnou a dvakrát větší než ostatní. Duše skutečného Hrdiny má při výměně vždycky dobrý kurz a bohové si je velice cení.
Osud pozvedl obočí.
"A paní, prosil bych nepodvádět," řekl.
"Kdo by mohl ošidit Osud?" usmála se.
Pokrčil rameny. "Nikdo, a přesto to všichni zkoušejí."
"Ale stejně jsem měla dojem, že jste mi proti ostatním trochu pomáhal, nebo se mi to jen zdálo?"
"Nezdálo, paní. Dělal jsem to jen proto, abych si o to víc vychutnal závěr hry. Takže teď..."
Sáhl do své skříňky s figurkami, vytáhl jednu z nich a postavil ji na herní plán s výrazem vrcholné spokojenosti. Přihlížející bohové kolektivně vzdechli. Dokonce i Dáma se na okamžik zarazila.
Figurka byla neobyčejně ošklivá. Řezba byla nejistá, jako by se umělci při práci třásly ruce hrůzou, když ta příšerná věc pod jeho prsty, ochromenými odporem, nabývala svou podobu. Ten tvor se skládal ze samých přísavek a chapadel. A kusadel, všimla si Dáma dodatečně. A jednoho jediného velkého oka.
"Myslela jsem, že takoví jako on vymřeli ještě před začátkem Času," prohlásila.
"Možná, že jím byl náš nekrotický přítel tak znechucen, že se k němu tenkrát ani nepřiblížil," zasmál se Osud. Byl sám se sebou neobyčejně spokojen.
"Zajímalo by mne, který bůh ví, proč byl tenhle vůbec zplozen."
"Který bůh ví, to já nevím, ale vím, že by z toho mohl být výbuch," odpověděl Osud slovní hříčkou. Vhodil kostky do jejich neobvyklé míchací schránky. Potom zvedl hlavu.
"Pokud ovšem," dodal, "nechcete ze hry odstoupit."
Zavrtěla hlavou.
"Hrajte."
"Myslíte, že máte nějakou naději?"
"Hrajte."
Mrakoplaš dobře věděl, co uvnitř stromů bývá. Dřevo, lýko, míza, možná nějaká ta veverka. Ale ne palác.
A přeci - polštáře, na kterých spočíval, byly mnohem měkčí než dřevo, závěsy po zdech barevnější než lýko, víno v dřevěných pohárech na stolku vedle něj mnohem chutnější než míza a srovnávat dívku, která seděla před ním a opírala se rukama o kolena, s veverkou, byl nesmysl.
Místnost byla vysoká, rozlehlá a ozařovalo ji měkké, nažloutlé světlo, které vycházelo prakticky odnikud. Mrakoplaš alespoň žádný zdroj světla nemohl najít. Pomačkanými a uzlovitými oblouky viděl do dalších vedlejších místností a zahlédl také něco, co vypadalo jako nesmírně široké točité schodiště. A to všechno současně vypadalo zvenčí jako docela obyčejný strom.
Dívka byla zelená. Byla to pleťová zelená. Mrakoplaš o tom neměl žádné pochybnosti, protože jediný její oděv představoval medailon na stužce kolem krku. Dlouhé vlasy měly jemně mechový vzhled. Oči byly bez panenek a zeleně světélkovaly. Mrakoplaš v duchu zalitoval, že na univerzitě nevěnoval větší pozornost přednáškám z antropologie.
Dívka mlčela. Ukázala mu sice na gauč a nalila mu víno, ale to bylo všechno. Jinak tiše seděla pozorovala ho a občas si opatrně pohladila hluboký šrám, který měla na paži. Mrakoplaši si rychle vzpomněl, že každá dryáda je tak spjata se svým stromem, že když je strom poraněn, strádá jeho víla stejný zraněním...
"Je mi to moc líto, byla to nešťastná náhoda, teda nehoda, byli tu ti vlci a já -"
"Musel jste vylézt na můj strom a já vás zachránila," dokončila za něj půvabně dryáda. "Měl jste opravdu velké štěstí. A váš přítel také."
"Můj přítel?"
"Ten malý človíček s kouzelnou truhlou."
"Jo ten!" řekl Mrakoplaš bez nadšení. "No, doufám, že je v pořádku."
"Potřebuje tvou pomoc."
"To potřebuje pořád. Copak, skončil taky na stromě?"
"Skončil v Bel-Shamharothově chrámu."
Mrakoplašovi zaskočilo víno v krku. Uši se mu pokoušely zatáhnout do hlavy v hrůze před zvukem příšerných slabik, které právě vyslechly. Požírač duší! Než se mu podařilo zastavit je, objevily se cvalem vzpomínky. Jednou, když byl ještě student Neviditelné univerzity, uzavřel tu pitomou sázku. Vplížil se do malého sálu hlavní knihovny - do místnosti, jejíž zdi byly pokryty kresbami ochranných pentagramů, do místnosti, kde se nikdo nesměl zdržovat déle než čtyři minuty a třicet dvě vteřiny. K tomuto číslu se došlo po dvou stech letech podrobných a náročných výzkumů...
Velice opatrně tenkrát otevřel Knihu, připevněnou silným řetězem k oktironovému katafalku stojícímu uprostřed runami poseté podlahy. Kniha nebyla připoutána z obavy před krádeží, ale spíš z obavy, aby neuprchla, protože Oktávo - poslední kopie grimoáru Stvořitele, byl tak plný magie, že měl své vlastní okrajové smysly. Jedno zaklínadlo už vyskočilo z popraskaných pergamenových stran a usídlilo se hluboko v temných zákoutích Mrakoplašova mozku. Dodatečně se zjistilo, že to bylo jedno z osmi Velkých zaklínadel, ale nikdo už nezjistí které, dokud ho Mrakoplaš nevysloví nahlas. Nevěděl to ani on sám. Občas si ho však uvědomoval, cítil, jak se plíží z dohledu, ukrývá se za jeho vlastní já a čeká na svůj okamžik.
Právě na titulní straně Oktáva bylo zpodobnění Bel-Shamharotha. Bel-Shamharoth nebyl Zlem, protože i Zlo má určitou životaschopnost, částečné oprávnění. Bel-Shamharoth byl rubem mince, která měla Dobro i Zlo na líci.
"Požírač duší. Jeho číslo jest to, které mezi sedmi a devíti leží, číslo, které je dvojnásobnou čtveřicí," citoval Mrakoplaš a jeho vědomí tuhlo strachem. "To ne! Kde je chrám?"
"Leží směrem na Střed, uprostřed pralesa," odpověděla mu dryáda. "Je nesmírně starý."
"Kdo mohl být tak hloupý a uctívat Bel- Jeho? Ďábly, prosím, to chápu, ale tohle je přeci Požírač duší..."
"Byly z toho určité... řekněme výhody. A rasa, která tady tehdy žila, měla podivné nápady a chutě."
"Co se s nimi stalo?"
"Řekla jsem dost jasně, že tady kdysi žili, ne?" Dryáda vstala, natáhla k němu ruku a řekla: "Já se jmenuji Druellae. Pojď se mnou, podíváme se, jaký osud čeká tvého přítele. Mohlo by to být zajímavé."
"No já nevim, jestli -" začal Mrakoplaš.
Dryáda na něj upřela zelené oči.
"Myslíš, že si můžeš příliš vybírat?"
Vnitřkem stromu se nahoru vinulo schodiště široké jako hlavní silnice. Od něj se z každého odpočívadla táhly do nedohledna obrovské sály. Tajemné nažloutlé světlo bylo všudypřítomné. Teď Mrakoplaš zaslechl ještě jiný zvuk, který se podobal - vzdálenému dunění hromu, nebo obrovského vodopádu.
"To je Strom," řekla krátce dryáda.
"A co to dělá?" ptal se Mrakoplaš.
"Žije."
"Právě sem vo tom přemejšlel. Vážně sme ve stromě? Zmenšil sem se? Zvenku ten strom vypadal, že bych ho skoro obejmul rukama."
"NO, asi bys ho skutečně obejmul."
"NO jo, ale já sem přeci vevnitř?"
"Jsi vevnitř."
"Hm."
Druellae se zasmála.
"Vidím ti do mozku, falešný čaroději. Nejsem snad dryáda? Cožpak nevíš, že to, co znevažuješ slovem strom, je čtyřrozměrnou obdobou celého vesmíru, který - ne, jak vidím, nevíš nic. Měla jsem si hned uvědomit, že nemáš hůl a že tedy nejsi skutečný čaroděj."
"Ztratil jsem ji při požáru," lhal Mrakoplaš automaticky.
"Nemáš ani klobouk s kouzelnými znaky."
"Ten mi uletěl."
"Nemáš ani vlastního lára nebo zmoka."
"Umřel mi. Podívejte se, já vám strašně děkuju, že jste mě zachránila, ale kdyby vám to nevadilo, už bych měl jít. Stačí, když mi ukážete cestu ven a..."
Něco v jejím výrazu ho přimělo, aby se otočil. Za ním stáli tři dryádi. Byli stejně jako ona nazí a beze zbraně. To poslední bylo ovšem nepodstatné. Nevypadalo to, že by právě oni na boj s Mrakoplašem potřebovali zbraně. Vypadali, že jsou tvrdí, schopní prorazit si cestu i kamennou stěnou a přinutit oddíl trollů k rozumné dohodě. Ti tři půvabní obři se na něj dívali s dřevěnou výhrůžností. Jejich kůže měla barvu ořechové skořápky a pod ní se jim převalovaly svaly jako melouny.
Obrátil se nazpět a nepříliš vřele se na Druellae usmál. Život se začal pomalu vracet do normálních kolejí.
"Takže já nejsem zachráněnej, co?" konstatoval. "Já sem zajatej, že jo?"
"Samozřejmě."
"A vy mě asi nepustíte, že ne?" pronesl vyrovnaným tónem člověka, který už předem zná odpověď.
Druellae zavrtěla hlavou. "Poranil jsi strom. Ale máš štěstí. Tvůj přítel se sejde s Bel-Shamharothem. Ty jenom zemřeš."
Zezadu jej za ramena uchopily dvě hnědé ruce stejným způsobem, jakým se kořeny ovíjejí kolem oblázků.
"S příslušným obřadem, samozřejmě," pokračovala dryáda. "Až Odesílatel osmi skončí s tvým přítelem."
Mrakoplaš se zmohl jen na to, že poznamenal: "Nikdy jsem neslyšel o tom, že sou ve stromech taky dryádi. Ani v dubech ne."
Jeden z hnědých obrů se na něj usmál.
Druellae se ušklíbla: "Hlupáku! A kde myslíš, že se berou žaludy?"
Před nimi se objevil velký prázdný prostor podobný obrovskému sálu a jeho kopule se ztrácela vysoko v nazlátlém šeru. Nekonečné schodiště procházelo přímo jeho středem.
Na druhém konci sálu stálo několik set dryád. Když se Druellae přiblížila, uctivě se rozestoupily, a když kolem nich procházel Mrakoplaš, postrkovaný zezadu, jejich pohledy jím pronikaly, jako by neexistoval.
Většinou to byly ženy, i když i tady se mezi nimi sem a tam objevil některý z hnědých obrů. Tyčili se mezi drobnými ženami jako překrásně modelované sochy. Hmyz, pomyslel si Mrakoplaš. Podobají se hmyzu a strom je jejich úl.
A proč tady vlastně vůbec ty dryády byly? Pokud si vzpomínal, stromový národ vyhynul před staletími. Člověk je prostě předstihl ve vývoji, jako ostatně většina národů Soumraku. Jen elfové a trollové přežili příchod člověk na Zeměplochu. Elfové proto, že byli z větší části příliš chytří, a trollové proto, že byli přinejmenším stejně zlí, nevraživí a hrabiví jako lidé. Myslelo se, že dryády vymřely současně s pidimužíky a skřítky.
Hukot tady byl mnohem silnější. Chvílemi proletěl průsvitnými stěnami jasnější zlatý záblesk, který zmizel v šeru vysoko nahoře.jakási síla rozechvěla vzduch.
"Tak a teď, ty neschopný čaroději, podívej, jak se dělají kouzla. Ne ta tvoje krotká magie s tváří lasičky, ale magie větví a kořenů, ta stará magie. Divoká. Hleď!"
Padesát, možná o něco víc dryád se seběhlo do hustého hloučku, spojilo ruce a pak se začalo pomalu rozestupovat. Nakonec vytvořily obrovský kruh. Zbytek dryád začal zpívat tichou, rytmickou píseň. Na Druellain pokyn se celý kruh začal otáčet proti směru hodinových ručiček.
Když se tempo tance začalo zrychlovat a složitý rytmus se začal ozývat stále silněji, přistihl se Mrakoplaš, že celému představení přihlíží s nesmírnou zvědavostí. Na univerzitě slyšel o Staré magii, i když tahle magie byla čarodějům zapovězena. Dobře věděl, že jestli se kruh roztočí dost rychle proti nehybnému magickému poli Zeměplochy, která se sama pomalu otáčela, výsledné astrální tření zapříčiní obrovský potencionální rozdíl sil, který se projeví gigantickým výbojem Základní magické síly.
Kruh se pomalu měnil v pouhou rozmazanou čáru a stěny Stromu duněly ozvěnou zpěvu...
Mrakoplaš ucítil známé lechtavé svědění ve vlasech, které mu vždy signalizovalo, že se někde v okolí vyskytuje mimořádný náboj syrové magie. Proto ho nijak nepřekvapilo, když se o několik vteřin později roztrhlo zlaté šero nad jejich hlavami a seshora se snesl silný snop jasného oktarínového světla, který se s hlasitým praskotem zaostřil ve středu kruhu. Tam vytvořil obraz kopce porostlého stromy, jimiž zmítá bouře. Uprostřed hustého lesa se na nevelkém pahorku tyčil chrám, jehož podoba prováděla s lidskýma očima ošklivé věci. Mrakoplaš věděl, že je-li to Bel-Shamharothův chrám, bude mít osm stěn. (Osmička byla Bel-Shamharothovým číslem, a proto ji žádný rozumný čaroděj nikdy nevyslovil, pokud se tomu mohl jenom trochu vyhnout. Neboť tady už nejde o smích, jak byli varováni všichni čarodějní učedníci a studenti. Bel-Shamharotha zvláště přitahovali magičtí diletanti a amatéři, kteří byli vetešníky a sběrači na plážích nepřirozena a tak mu napůl sami vplouvali do sítí. Když byl Mrakoplaš na univerzitě, měl jeho pokoj v koleji č. 7A. Vůbec ho to nepřekvapilo.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...