Barva kouzel..12

25. října 2007 v 12:38 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Od černých zdí chrámu se odrážel déšť. Jedinou známkou života byl kůň uvázaný před branou. Nebyl to kůň Dvoukvítkův. Už proto, že byl příliš velký. Byl to těžký válečný kůň, bělouš, jehož kopyta měla velikost jídelních mis a jehož kožený postroj byl ozdoben okázalými zlatými ornamenty. Neustále se živil z pytle, který měl pověšen u nozder.
Na tom koni bylo něco známého a Mrakoplaš si pokoušel vzpomenout, kde to už předtím viděl.
V každém případě však zvíře vypadalo, že je schopné vydat ze sebe slušnou rychlost, a jakmile jí jednou dosáhne, vydrží tak běžet celé hodiny. Mrakoplaš potřeboval jen setřást své strážce, probojovat si cestu ze stromu ven, najít chrám a ukrást koně Bel-Shamharothovi přímo pod tím, co používá místo nosu.
"Jak se zdá, bude mít Odesílatel osmi dnes k večeři dva," řekl Druellae a vrhla na Mrakoplaše tvrdý pohled. "Komu patří ten kůň, falešný čaroději?"
"Nemám ponětí."
"Ne? No, na tom vlastně nezáleží. To se brzo dozvíme."
Mávla rukou. Obraz, který sledovali, se pohnul a pohled se začal přesunovat dovnitř. Bleskem proletěl obrovskou osmiúhelníkovou branou a posouval se vnitřní chodbou.
Potom zachytil postavu. Byl to muž, který se pomalu a opatrně, zády přitištěný ke kamenné stěně, posouval do nitra chrámu. Mrakoplaš zahlédl záblesky zlata a bronzu.
Nemohl se mýlit. Toho muže viděl mnohokrát. Ten klenutý hrudník, krk mohutný jako kmen stromu, až překvapivě malou lebku pod divokou hřívou černých vlasů, která vypadala jako rajské jablko omylem připevněné na velikou tykev. Mrakoplaš mohl tu postavu okamžitě pojmenovat a to jméno znělo Hrun Barbar.
Hrun patřil k nejodolnějším a nejvytrvalejším hrdinům zemí Kruhového moře. Byl to drakobijec, prznitel chrámů, nájemný šermíř a středobod všech pouličních rvaček. Mezi hrdiny Kruhového moře se mu snad žádný nevyrovnal, protože Hrun dokonce dokázal, měl-li trochu času a trochu nápovědy, vyslovit víceslabičná slova. Takových jako on bylo opravdu málo.
Kdesi na okraji slyšitelnosti zachytil Mrakoplaš nějaký zvuk. Zaznělo to, jako by se někde v dáli kutálely po kamenných schodech do hladomorny dávno vybělené lebky. Vrhl kosý pohled na své věznitele, aby zjistil, zda to slyšeli také.
Ti však upřeně sledovali Hrunům obraz, připusťme že hlavně proto, že byl stavěn podle stejného vzoru jako oni. Rukama jemně svírali mágova ramena.
Mrakoplaš bleskově udělal dřep, otočil se a začal prchat sálem. Za sebou zaslechl Druellain výkřik a zdvojnásobil rychlost.
Něco ho chytlo za kápi pláště, která se okamžitě utrhla. Jeden z dryádů, stojící u schodiště, rozpřáhl ruce a dřevěně se usmál na postavu, která se k němu řítila. Mrakoplaš ani nesnížil svou rychlost, jen se sehnul tak hluboko, že měl bradu ve výši kolen, a tím se vyhnul pěsti velikosti dubového pařezu, která mu zasvištěla nad hlavou.
Před ním se objevila celá skupina stromových mužů. V běhu změnil směr, vyhnul se další ráně zaskočeného hlídače u schodiště a utíkal nazpět ke kruhu. Na cestě minul skupinu dryádů, kteří ho pronásledovali, a ti se ve zmatu rozběhli jako rozhozené kuželky.
Jenže před ním jich bylo stále ještě víc než dost. Jako stožáry se prodírali mezi drobnějšími dryádami a v předstíraném soustředění pleskali pěstí jedné ruky do ztvrdlé dlaně ruky druhé.
"Zůstaň stát, falešný mágu," řekla Druellae a postoupila kupředu. Za ní se stále rychleji točil kruh tanečníků. Jeho ohnisko se teď vznášelo v chodbě zaplavené fialovou září.
Mrakoplaš zachraptěl vyprahlými ústy: "Necháš už toho, konečně? Tak aby bylo jasno, já sem skutečnej čaroděj!" Rozhořčeně si dupl nohou.
"Opravdu?" usmála se dryáda. "Tak nám předveď alespoň nějaké jednoduché kouzlo."
"No -" začal Mrakoplaš. Skutečnost byla taková, že od chvíle, kdy se mu v záhybech mozku usadilo tajemné kouzlo z Oktáva, nebyl schopen vzpomenout si ani na to nejjednodušší zaklínadlo, například: jak vyhubit šváby, nebo jak se poškrábat bez použití rukou na zádech. Mágové Neviditelné univerzity vytvořili teorii, že rozměr nedobrovolně přijatého kouzla zapečetil všechny buňky mozku, určené k ukládání ostatních zaříkadel. V černých chvílích života napadala Mrakoplaše jeho vlastní teorie. Bylo mu jasné, proč mu odmítala zůstat v hlavě i ta nejmenší zaklínadla déle než pár vteřin.
Měla prostě strach.
"No," opakoval.
"Docela maličké by stačilo," pokračovala Druellae. Spokojeně přihlížela, jak se mu obličej kroutí zlostí a rozpaky. Pokynula rukou a přiblížili se dva dryádi.
Tento okamžik si vybralo Zaklínadlo a vyhouplo se do momentálně opuštěného sedla Mrakoplašova vědomí. Cítil, jak tam sedí a drze se na něj šklebí.
"Fakt znám zaklínadlo," řekl unaveně.
"Opravdu? Řekni ho, prosím!" ušklíbla se Druellae.
Mrakoplaš nebyl schopen ovládnout ztvrdlé rty. "Řekla si, že umíš číst myšlenky," vypravil ze sebe nezřetelně. "Tak čti."
Postoupila kupředu a s uštěpačným výrazem se mu zahleděla do očí.
Úsměv jí zmrzl na tváři. Ruce jí vyletěly v obranném gestu kupředu a zděšeně od něj uskočila. Z hrdla se jí vydral zvuk nesmírné hrůzy.
Mrakoplaš se rozhlédl. Ostatní dryádové také ustupovali. Co udělal? Asi to muselo být něco strašlivého.
Jenže podle jeho zkušeností bylo jen otázkou času, kdy se vesmír vrátí zpět do rovnovážného stavu a začne mu provádět znovu zlomyslnosti,na které byl zvyklý. Pomalu ustoupil zpět, sehnul se a proběhl mezi dryádami, které tvořily magický kruh, a ohlédl se, aby zjistil, co Druellae udělá teď.
"Chyťte ho," vykřikla. "Seberte ho, odveďte ho co nejdál od Stromu a zabte ho!"
Mrakoplaš se otočil a vyrazil.
Napříč kruhem.
Zazářil oslepující záblesk.
Pak se rozhostila náhlá tma.
V temnotě se objevila Mrakoplašova silueta, narýsovaná fialovým světlem, a zanedlouho zmizela.
Nezbylo nic.
Hrun Barbar se neslyšně plížil podél kamenných stěn. Byly osvětleny matným fialovým svitem tak, že vypadaly téměř černé. Jeho počáteční zmatek byl pryč. Bylo jasné, že se ocitl v kouzelném chrámu, a to vysvětlovalo všechno.
Vysvětlovalo to například, proč dnes brzo odpoledne, když projížděl pralesem, našel vedle cesty velkou bednu. Její víko bylo otevřeno, jako by zvalo, a v jejím nitru bylo vidět velké množství zlata. Jenže když seskočil s koně a chtěl se na truhlu podívat zblízka, truhla najednou vystrčila stovky malých nožiček, vyběhla klusem do pralesa a zastavila se o několik set yardů dál.
A teď, po několika hodinách namáhavého pronásledování, ztratil truhlu v tomhle pekelném bludišti podzemních tunelů. Vzato kolem a kolem, odporné řezby a tu a tam ležící kostry, které míjel, Hruna nijak neděsily. Zčásti to bylo tím, že Hrun neměl nijak zvlášť velkou představivost, ale také proto, že podzemní tunely a chodby spadaly do jeho pracovní náplně. Strávil v podobných situacích mnoho času, hledal zlato, démony, nebo panny v nesnázích a ty zbavoval jejich majitelů, životů, nebo alespoň té nesnáze největší.
Pozorujeme Hruna, který se právě na kočičích nohou přesmykl přes ústí nebezpečného tunelu. I ve fialovém světle se jeho kůže leskla barvou starého bronzu. Byl ozdoben zlatými náramky na rukou i na nohou, ale jinak byl nahý s výjimkou bederní roušky z leopardí kůže. Kůži získal v mlhavých pralesích Howondalandu, když jejího majitele osobně zakousl.
V pravici nesl kouzelný černý meč Kring, vykovaný z tajemného meteoru. Meč měl sice duši, ale nestrpěl na sobě pochvu. Hrun ho získal necelé tři dny předtím v nedobytném paláci arcimága z B'Ituni a už toho pomalu litoval. Meč mu začínal lézt na nervy.
"Říkám ti, že se to pustilo tou poslední chodbou napravo," sykl hlasitě Kring a jeho hlas zněl jako skřípot nože po talíři.
"Buď zticha!"
"Řekl jsem jenom, že..."
"Drž hubu!"
A zatím Dvoukvítek...
Ztratil se, to mu bylo jasné. Buď byla budova větší, než zvenčí vypadala, nebo se dostal do podzemí, které se táhne daleko za obvod jejích stěn. Háček by v tom, že nešel po žádných schodech a chodby byly všude rovné. V Dvoukvítkovi začalo sílit podezření, že se vnitřní rozměry toho místa vymykají základním poučkám a pravidlům architektury a jsou mnohem větší než rozměry vnější. A proč jsou tady všechna ta podivná světla? V pravidelných vzdálenostech byly totiž ve stěnách a ve stropě zasazeny zvláštní osmihranné krystaly a ty vyzařovaly nepříjemnou záři, která spíš zdůrazňovala temnotu, než osvětlovala prostor.
Potom si Dvoukvítek všiml reliéfů na stěnách a s velkou dávkou tolerance a snášenlivosti si pomyslel, že ten, kdo je zhotovil, pil příliš mnoho a dlouho. Roky.
Na druhé straně to byla úžasná budova. Její stavitelé museli být posedlí číslem osm. Podlaha byla zdobenou mozaikou z osmihranných dlaždic. Stěny nebyly rovné, ale dvakrát zalomené, takže průřez chodby byl osmiúhelníkový. Na jednom místě, kde se propadl kus tropu, Dvoukvítek s úžasem zjistil, že i samy kameny, ze kterých byla stavba zbudována, jsou osmistěnné.
"Mně se to nelíbí," prohlásil obrázkový skřítek ze skříňky na Dvoukvítkově krku.
"Proč ne?" zapátral Dvoukvítek udiveně.
"Je to tu hrozně tajuplné."
"Ale ty jsi démon. Jak může démon tvrdit, že je něco tajuplné? Chtěl jsem vlastně říci, co se zdá tajuplné démonovi?"
"No, víš, to je těžko říct," odpověděl rarach opatrně, nejistě se rozhlížel kolem a přešlapoval rozpačitě z pařátku na pařátek. "Věci. Okolí."
Dvoukvítek se na něj vážně zadíval. "Jaké věci?"
Démonek si nervózně odkašlal (démoni sice nedýchají, ale každá myslící bytost, ať už dýchá, nebo ne, si v určitých okamžicích svého života nervózně odkašle, a rarach usoudil, že taková chvíle právě nadešla).
"Prostě věci," odpověděl nešťastně šotek. "Zlé věci. Takové ty věci, o kterých, jak se ti zoufale pokouším vysvětlit, pane, se raději nemá mluvit."
Dvoukvítek unaveně pokýval hlavou. "Přál bych si, aby s námi byl Mrakoplaš," řekl nakonec. "Ten by určitě věděl, co si počít."
"Ten?" ušklíbl se zmetek. "Nedovedu si představit čaroděje, který by sem vlezl. Ti se číslu osm vyhýbají jako čert kříži." Démon se s výrazem provinění pleskl přes ústa.
Dvoukvítek se podíval na strop.
"Co to bylo?" zeptal se. "Neslyšels něco?"
"Kdo? Já? Ne, nic jsem neslyšel!" odpověděl vyplašeně démon. Potom zalezl do své skříňky a zabouchl za sebou dvířka. Dvoukvítek na ně opatrně zaklepal. Dvířka se maličko pootevřela.
"Znělo to, jako by se pohnul nějaký kámen," vysvětloval. Dvířka s třesknutím zapadla. Dvoukvítek pokrčil rameny.
"To místo se pomalu rozpadá na kusy," řekl si sám pro sebe. Zvedl hlavu.
"Hej!" vykřikl ze všech sil. "Je tady někdo?"
KDO, Kdo, kdo, odpovídala mu temná ústí chodeb.
"Hej!" pokusil se znovu.
EJ, Ej, ej.
"Vím, že tady někdo je, slyšel jsem vás házet kostky. Vezměte mne do hry, proč tady mám zahálet?!"
LED, Led, led.
"Podívejte, já jenom že..."
Dvoukvítek se zarazil. Přímo před očima se mu ve vzduchu rozzářil jasný světelný bod. Rychle rostl a během několika vteřin na sebe vzal ostrou a zřetelnou podobu malého člověka. V témže okamžiku začal vydávat zvuk, nebo spíš teprve teď Dvoukvítek zaslechl křik, který človíček vydával od začátku. Znělo to jako plátek výkřiku, který se zachytil v jediném dlouhém okamžiku času.
Zářící postavička už byla velká jako loutka, zkreslený tvar, který se potácel v nesmírně pomalém pohybu zavěšen na jednom místě ve vzduchu. Dvoukvítek nevěděl, proč ho napadla ta podivná fráze "plátek výkřiku"... a z neznámého důvodu zatoužil po tom, aby ho byla vůbec nenapadla.
Zjevení se začalo podobat Mrakoplašovi. Čaroděj měl široce otevřená ústa a tvář byla dokonale ozářena - čím vlastně? Dvoukvítek se přistihl, jak si říká, že je to "září podivných sluncí". Jenže málokterý člověk se obvykle dívá do slunce. Otřásl se.
Otáčející se čaroděj už byl veliký skoro jako ve skutečnosti. Jeho růst se začal zrychlovat, chodbou zavál divoký poryv větru a ozval se výbuch. Mrakoplaš se utrhl ze svého místa ve vzduchu a s výkřikem se zřítil na zem. Dopadl s temným nárazem, několikrát zalapal po dechu, několikrát se převalil a zůstal ležet. Byl schoulený do klubíčka a hlavu si pevně svíral rukama.
Když se usadil zvířený prach, natáhl se Dvoukvítek opatrně kupředu a zaťukal mu na rameno. Lidský zámotek se ještě pevněji sevřel.
"To jsem já," vysvětloval Dvoukvítek konejšivým tónem. Čaroděj se maličko rozvinul.
"Cože?" pípl.
"Já."
Mrakoplaš se v tom okamžiku bleskově rozvinul, vztyčil se před človíčkem a pevně mu sevřel ramena. Oči měl vytřeštěné a nepříčetné strachem.
"Neříkej to!" zasyčel. "Neříkej to, a možná se odsud eště dostanem!"
"Že se odsud dostanem? Ale jak jsi se dostal dovnitř ty? Copak nevíš -"
"Neříkej to!"
"Co nemám říkat?"
"To číslo!"
"Číslo?" kroutil hlavou Dvoukvítek. "Poslyš, Mrakoplaši -"
"Jasně, že číslo! To mezi sedmičkou a devítkou! Čtyři a čtyři!"
"Myslíš os-"
Mrakoplaš mu bleskově zakryl ústa rukou. "Neříkej to, nebo jsme ztraceni! Raději na to číslo ani nemysli. Věř mi!"
"Ale já tomu vůbec nerozumím," zakvílel Dvoukvítek. Mrakoplaš se trochu uklidnil, ale stále ještě se třásl tak, že by vedle něj houslová struna vypadala jako rosol.
"Rychle, pojď," chytil Dvoukvítka za ruku. "Zkusíme vocuď vymajznout. Já při tom popřemejšlím, jak ti to vysvětlit."
Po prvním magickém věku se na Zeměploše vynořil téměř neřešitelný problém s likvidací grimoárů a kouzelných knih vůbec. Zaklínadlo je zaklínadlem, i když je momentálně uvězněno hmotou inkoustu na ploše pergamenu. To je v pořádku, dokud je majitel knihy naživu, ale v okamžiku, kdy zemře, stává se kouzelný svazek zdrojem nekontrolovatelné síly, která se nedá zlikvidovat právě snadno.
Krátce řečeno, čarodějné knihy netěsní. Tečou. Propouštějí kouzla. Bylo podniknuto mnoho pokusů, jak tomu zabránit. Země na Okraji jednoduše zatížily knihy zemřelých čarodějů olověnou pětifází a hodily je přes Okraj. Poblíž Středu ovšem takovéhle možnosti nebyly. Vložit inkriminované knihy do pouzder se záporně polarizovaného oktironu a potopit je do nekonečných hlubin, byla jedna z možností likvidace (zakopávání schránek s knihami pod zem bylo zakázáno už dříve, krátce potom, kdy se v příslušných oblastech vyskytly chodící stromy a pětihlavé kočky). Jenže i z těch začala kouzla časem prosakovat ven a netrvalo dlouho a rybáři si stěžovali na hejna neviditelných ryb a škeblí - spiristek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...