Barva kouzel..13

25. října 2007 v 12:39 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
V poslední době se většinou přistupovalo v centrech magického dění k budování velkých místností z denaturovaného oktironu, který je schopen odstínit téměř všechny druhy kouzel. Tady se ukládaly nejnebezpečnější grimoáry, alespoň na dobu, než jejich moc alespoň částečně vyprchala.
Tak se také ocitl v podzemí Neviditelné univerzity Oktávo, největší ze všech grimoárů. Byla to kniha, která patřila samotnému Stvořiteli vesmíru. A právě tuhle knihu kdysi Mrakoplaš v sázce otevřel. Měl pouhou vteřinu, ve které mohl nahlédnout dovnitř. Po první vteřině by se automaticky dala do pohybu různá poplašná zaklínadla, ale i ta jediná vteřina stačila jednomu z osmi Velkých zaklínadel vyskočit z pradávného svazku a usadit se Mrakoplašovi na mozku jako žába na prameni.
"A co bylo potom?" dychtivě vyzvídal Dvoukvítek.
"No co by. Vyvlekli mě ven. A samozřejmě mě vyrazili ze školy."
"A to vážně nikdo neví, k čemu je to zaklínadlo dobré?"
Mrakoplaš zavrtěl hlavou.
"Ono zároveň zmizelo z té knihy. Stránka zůstala čistá. Nikdo to nebude vědět, dokud ho nevyslovím. Nebo dokud nezemřu, to je jasný. Potom se nějak vysloví samo. Já sám nevím vůbec nic, co se toho týče, mohlo by klidně zastavit slunce, nebo ukončit čas, nebo bůhvíco."
Dvoukvítek ho poplácal po rameni.
"Nemá cenu se tím trápit," řekl optimisticky. "Pojď, porozhlédneme se znovu, jak bychom se odsud dostali."
Mrakoplaš potřásl hlavou. Všechen strach už vypotřeboval. Pravděpodobně prorazil bariéru hrůzy a jeho vědomí bylo v ledově chladném stavu, který ležel na druhé straně. V každém případě se přestal třást.
"S námi je konec," prohlásil. "už takhle chodíme celou noc. Povídám ti, že todle místo je jako pavučina. Je úplně fuk, na kterou stranu deš, vždycky skončíš vprostředku."
"V každém případě to od tebe bylo moc hezké, že jsi mně přišel na pomoc," řekl Dvoukvítek. "Jak jsi to vlastně přesně provedl? Bylo to velice efektní!"
"No, víš," začal čaroděj neohrabaně, "akorát sem si řek ,Toho starýho dobráka Dvoukvítka bych v tom neměl nechávat samotnýho a...' "
"Takže teď musíme najít toho člověka, toho Bel-Shamharotha, a vysvětlit mu, jak se věci mají, a třeba nás pustí ven," navrhl Dvoukvítek.
Mrakoplaš si zatřepal prstem v uchu. "Tady musí bejt nějaká divná ozvěna," prohlásil zmateně. "Já měl pocit, že si řek něco jako najít a vysvětlit."
"To jsem také řekl."
Oba ozařoval pekelný svit jednoho z krystalů. Mrakoplaš na něj upřel pohled. "Ty chceš hledat Bel-Shamharotha?" zeptal se nevěřícně.
"Proč ne, vždyť se nemusíme do ničeho plést. Je se ho zeptáme na cestu."
"Tak ty chceš najít Požírače duší a nezaplést se? Jen tak mu kejvnout na pozdrav a zeptat se ho, kudy ven? Ty chceš něco vysvětlovat Odesílateli os-sakra!" Mrakoplaš v poslední chvíli ukousl konec slova a dokončil větu. "Ty jsi blázen, člověče! Hej! Okamžitě se vrať!"
Vyrazil chodbou za Dvoukvítkem a po několika vteřinách se zaúpěním zastavil.
Fialové světlo tady bylo mnohem silnější a dávalo všem předmětům neskutečné, odpudivé barvy. Nebyla to chodba, ale rozlehlá místnost a s několika stěnami, které se Mrakoplaš pro jistotu nepokoušel spočítat. Z každé stěny vycházela jedna chodba, celkem tedy os- ... 7A chodeb.
Kousek od sebe uviděl nízký oltář, který měl deset bez dvou stran. Oltář však nestál ve středu sálu. Ve středu byla naopak vsazena obrovská kamenná deska, která měl dvakrát víc stran než čtverec. Byla neobyčejně masívní. V podivném světle se zdálo, že je mírně nakloněná. Jednou stranou zřetelně vystupovalo nad ostatní dlaždice, které byly jejími miniaturními kopiemi.
Dvoukvítek stál přímo uprostřed desky.
"Hej, Mrakoplaši! Podívej se, co jsem našel!"
Z ústí jedné chodby se vykolébalo Zavazadlo.
"To je bezvadný," rozveselil se Mrakoplaš. "Príma, může nás odtud vyvést. Nejlíp hned!"
Dvoukvítek se začal v Zavazadle hrabat. "Jasně, jen co si udělám pár obrázků. Jenom musím najít to přídavné zaří..."
"Řek sem hned !"
Mrakoplaš se zarazil. V ústí chodby přímo na druhé straně sálu stál Hrun Barbar a v ruce, velké jako menší šunka, svíral obrovský černý meč.
"Ty?" prohlásil Hrun nejistě.
"No né! No jo, to jsem já. Ty seš Hrun, žejo? Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju. Copak tě sem přivedlo?"
Hrun ukázal prstem na Zavazadlo. "To," odpověděl. Zdálo se, že ho složitý rozhovor poněkud vyčerpal. Pak dodal tónem, ve kterém se mísilo prohlášení, konstatování, výhrůžka a ultimatum: "Je to mý!"
"Patří to tadyhle Dvoukvítkovi," odpověděl mu Mrakoplaš. "Dám ti jednu radu. Nešahej na to."
Pak mu došlo, že to bylo přesně to nejhorší, co mohl Hrunovi říci, ale to už Hrun odstrčil Dvoukvítka stranou a natáhl se k Zavazadlu...
... které vystrčilo nožičky, kousek ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko. Mrakoplašovi se zazdálo, že v nejistém světle zahlédl řady obrovských zubů v barvě slonové kosti.
"Hrune," řekl rychle Mrakoplaš, "je tady něco, co ti musím říct!"
Hrun k němu otočil nechápavý obličej.
"Co?" zeptal se.
"Víš, je to o číslech. Podívej, víš, že když sečteš sedm a jednu, nebo tři a pět, nebo když odečteš dvě od deseti, dostaneš číslo. Dokud jsme tady v chrámu, nesmíš ho vyslovit, jen tak budeme mít alespoň nějakou šanci dostat se odsud živí. Jinak se odsud dostanem jen jako mrtvoly."
"Kdo je to?" dotazoval se Dvoukvítek. V ruce svíral jakousi klícku, kterou vytáhl z nejtajnějších hlubin Zavazadla. Byl plná nevrlých a zamračených růžových ještěrek.
"Já jsem Hrun!" prohlásil Hrun pyšně. Pak se podíval na Mrakoplaše. "Co?"
"Prostě to číslo neříkej, jasný?" naléhal Mrakoplaš.
Potom upřel zrak na meč v Barbarově ruce. Zbraň byla černá, v takové té černi, která je spíše hrobem barev než samotnou barvou, a na čepeli měla ozdobnými runami vyryt jakýsi nápis. Ještě zřetelnější byla slabá oktarínová barva, která jej obklopovala. Meč si musel Mrakoplaše všimnout, protože najednou promluvil hlasem, který zněl jako skřípot nehtu po skle.
"Zvláštní," prohlásil. "A copak by se stalo tak strašného, kdyby mu to slovíčko osm uklouzlo?"
Uklouzlo, Kouzlo, zlo, odpověděly mu všechny ozvěny. Hluboko pod zemí znovu zaskřípal jakýsi balvan.
Ozvěny, i když zeslábly, odmítaly zemřít. Odrážely se ode zdi ke zdi, křižovaly se a znovu odrážely a fialové světlo se rozblikalo podle zvuku.
"Udělals to!" zaječel Mrakoplaš. "Říkal jsem ti přeci, že tady nesmíš vyslovit osum!"
Zarazil se, zděšený sám nad sebou. Ale slovo bylo venku a připojilo se ke sborovému huhlání svých kolegů.
Mrakoplaš se obrátil a dal se na útěk. Jenže vzduch náhle zhoustl jako sirup. Kolem začal růst obrovský magický náboj, větší, než jaký kdy v životě cítil. Pohyboval se bolestně pomalu a jeho končetiny za sebou ve vzduchu nechávaly stopu ze zlatých jiskřiček.
Za zády se mu ozvalo skřípění, když se obrovská osmihranná deska zvedla na jedné straně vzhůru, převrátila se a se zaduněním dopadla na kamennou podlahu. Z díry se hadovitým pohybem vysunulo cosi tenkého a černého a obtočilo se Mrakoplašovi kolem kotníku. Čaroděj s výkřikem dopadl na dlaždice, které se chvěly jako osikové listí. Chapadlo ho začalo vléci po podlaze.
Najednou se před ním objevil Dvoukvítek a natáhl k němu ruce. Čaroděj se zachytil těch drobných paží jako tonoucí stébla a oba leželi na podlaze tvářemi k sobě. Pomalu, ale jistě se k otvoru sunuli oba.
"Co drží tebe," zalapal po dechu Mrakoplaš.
"N-nic!" odpověděl Dvoukvítek, "co se to vlastně děje?"
"Něco mě táhne do díry, no, co sis myslel?"
"Oh, Mrakoplaši, mně je to strašně líto..."
"Tobě je to líto..."
Ozval se zvuk okružní pily a tah na Mrakoplašově noze najednou povolil. Otočil hlavu a uviděl Hruna, který stál ve válečnickém postoji přímo u otvoru a ďábelskou rychlostí sekal do chapadel, která se k němu natahovala.
Dvoukvítek pomohl čaroději na nohy, oba se přikrčili u kamenného oltáře a pozorovali zápas té divoké postavy s dotírajícími chapadly.
"Je to marné," povzdechl si Mrakoplaš. "Odesílatel si může vytvořit nových chapadel, kolik bude chtít. Co to děláš?"
Dvoukvítek horečnatě připevňoval klícku s uvězněnými ještěrkami k obrázkové skříňce, kterou postavil na skládací trojnožku.
"Z tohohle prostě musím mít obrázek," mumlal. "To je přeci dokonalé! Hej, skřete, slyšíš?"
Obrázkový šotek otevřel dvířka, na chvilku se zahleděl na scénu před sebou a zmizel uvnitř. Mrakoplaš vyskočil, když se něco dotklo jeho nohy, a ze všech sil dupl na pátrající chapadlo.
"Dělej, je načase, abysme se vypařili." Chytil Dvoukvítka a ruku, ale turista se mu vzpíral.
"To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?"
Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. "Proč ne?" zeptal se. "Vždyť je to jeho zaměstnání!"
"Ale ono ho to zabije!"
"No, mohlo by to dopadnout hůř," zakýval hlavou Mrakoplaš.
"Cože?"
"Mohlo by to zabít nás," zněla Mrakoplašova logická odpověď.
Dvoukvítek ukázal rukou. "Podívej, ono to chytlo moje zavazadlo!"
Než stačil Mrakoplaš Dvoukvítka zadržet, oběhl turista oltář a rozběhl se na okraj otvoru ke své truhlici. Zavazadlo bezvýsledně chňapalo víkem po neodbytných chapadlech a Dvoukvítek do nich začal rozzlobeně kopat.
Ze spleti kolem jámy vyrazil další liánovitý útvar, obtočil se Hrunovi kolem pasu. Hrun už teď byl mezi chapadly, která ho obklopovala, stěží k rozeznání. Mrakoplaš v hrůze přihlížel, jak jedno z nich vyrvalo Hrdinovi z ruky meč a odhodilo zbraň ke zdi.
"Řekni své zaklínadlo!" vykřikl na něj Dvoukvítek.
Mrakoplaš se nehýbal. Díval se na Věc vynořující se z jámy. Bylo to vlastně obrovské oko a to se upíralo přímo na něj. Kolem pasu ho sevřelo chapadlo a ochromený čaroděj slabě zakvílel.
Jednotlivá slova zaklínadla se mu proti jeho vůli začala tlačit do krku. Jako ve snu otevřel ústa rty se mu začaly formovat v první strašlivé slabice.
Z chomáče vyrazila další chapadlo, obtočilo se mu kolem krku a začalo ho škrtit. Dusil se, potácel a chapadla ho neúprosně přitahovala k otvoru ve středu místnosti.
Jednou rukou se mu podařilo zachytit se Dvoukvítkovy obrázkové skříňky, která se mu na okamžik ocitla na dosah. Uchopil ji stejně instinktivně, jak by jeho dávný prapředek uchopil při útoku tygra kámen. Kdyby se tak alespoň mohl pořádně rozmáchnout a udeřit s ní do Oka..."
... zatím mu Oko vyplnilo celý vesmír. Mrakoplaš cítil, jak se jeho vůle ztrácí jako voda z řešeta.
Před ním se mihla klícka, připevněná na obrázkové skříňce, a její nevrlí obyvatelé. Úplně mimochodem, tak, jak si odsouzenec v poslední chvíli všimne každého škrábance a skvrny na popravčím špalku, si i Mrakoplaš všiml, že mají napuchlé modrobílé ocasy, které se nebezpečně chvějí.
Mrakoplaš se nezadržitelně blížil k Oku a v hrůze před sebe pozvedl jako poslední obranu obrázkovou skříňku. V téže chvíli zaslechl obrázkového skřítka, který prohlásil: "Už jsou akorát zralí, dýl je neudržím. Takže bych prosil o úsměv!"
Pak z klícky vyletěl blesk, tak bílý a jasný, že se vlastně světlu ani nepodobal.
Bel-Shamharoth vykřikl, vydal ze sebe zvuk, který začal vysoko nad prahem ultrazvuku a skončil někde v Mrakoplašových vnitřnostech. Všechna chapadla na okamžik ztuhla jako dřevěné tyče, odhodila všechno, co svírala, a pak se stáhla do jediného chomáče před ztýraným Okem. Vzápětí se celá hmota vrhla do otvoru a tápající chapadla za sebou bleskem přitáhla těžkou kamennou desku. Bez ohledu na to, že jich několik zůstalo přiskřípnuto pod jejími okraji, ji přirazila na místo.
Hrun padl na zem, několikrát se převalil, odrazil se od stěny, vyskočil a chopil se meče. Pak začal systematicky ničit zbylá chapadla. Mrakoplaš ležel na kamenné podlaze a vysvětloval si, proč se nesmí zbláznit. Když zaslechl dutý, dřevěný zvuk obrátil hlavu.
Zavazadlo dopadlo na záda, na své oblé víko. Teď se vztekle kolébalo ze strany na stranu a kopalo ve vzduchu svýma malýma nožičkama.
Mrakoplaš se opatrně rozhlédl po Dvoukvítkovi. Človíček ležel jako malá hromádka u vzdálené stěny a bylo slyšet, jak sténá.
Čaroděj se přeplazil po podlaze až k němu a zašeptal: "Co to k sakru bylo?"
"Proč byli tak ostří?" zamumlal Dvoukvítek. "U všech bohů. Moje hlava..."
"Příliš ostří?" ozval se Mrakoplaš. Podíval se na klícku připevněnou k obrázkové skříňce. Ještěrky, na první pohled mnohem hubenější, ho se zájmem pozorovaly.
"No přece ti salamandři," zasténal Dvoukvítek. "Ten obrázek bude určitě přeexponovaný, já to věděl..."
"To sou salamandři?" obrátil se k němu nedůvěřivě Mrakoplaš.
"Samozřejmě. To je standardní přídavné zařízení."
Mrakoplaš přešel mírně nejistým krokem ke skříňce a zvedl ji. Samozřejmě, že už viděl salamandry, ale to byl běžný malý druh. Kromě toho taky plavali ve sklenici konzervační tekutiny, v oddělení biologických kuriozit, hluboko ve sklepeních Neviditelné univerzity. Kolem centrálního moře totiž salamandři už dávno vyhynuli.
Pokusil se vybavit to málo, co o nich věděl. Byla to magická stvoření. Salamandři neměli ústa, protože se živili jen vydatnou podstatou slunečního světla, obsaženou ve vlnové délce oktaríny. Energii vstřebávali kůží na celém povrchu těla. Samozřejmě že vstřebávali i ostatní složky světla, ale ty ukládali do zvlášť uzpůsobeného vaku, odkud byly vždy po nějaké době vylučovány zcela přirozeno cestou. Poušť, obydlená zeměplošskými salamandry, vypadal v noci jako maják.
Mrakoplaš položil skříňku na zem a zachmuřeně pokýval hlavou. Se vším tím oktarínovým světlem, které vyplňovalo chrám, se museli salamandři doslova dusit a nakonec si příroda vyžádala svá práva.
Obrázková skříňka se začala na své trojnožce sunout stranou. Mrakoplaš se ji pokusil kopnout, ale minul. Začínal nenávidět Myslící hruškovník.
Do tváře ho něco píchlo. Nervózně si po ní přejel rukou.
Zděšeně se ohlédl, když kousek od něj zazněl odporný zvuk, podobný skřípotu porcovacího nože, prořezávajícího hedvábí.
"To je velice nedůstojné."
"Drž hubu," prohlásil Hrun. Používal Kring jako páku a pokoušel se zvednout horní část oltáře. Barbar zvedl oči a usmál se na Mrakoplaše. Čaroděj alespoň doufal, že otevřená ústa stažená v děsivou grimasu představují úsměv.
"Kouzlo jak hrom," prohlásil Barbar a rukou velikosti šunky znovu přitlačil na protestující čepel. "Šábnem se vo poklad, he?"
Mrakoplaš zabručel, protože ho něco malého a tvrdého bodlo do ucha.odkudsi sem zavál slabý větřík.
"Jak víš, že je tam poklad?" zeptal se.
Hrun znovu zabral a tentokrát se mu podařilo vstrčit prsty do vzniklé štěrbiny. "Planý jabko najdeš pod planou jabloní," prohlásil. "Poklad najdeš pod voltářem. Logika, ne?"
Zaskřípal zuby a vzepřel se ze všech sil. Kamenná deska se zvedla s těžkým úderem dopadla na zem.
Tentokrát něco udeřilo Mrakoplaše silně do ruky. Máchl do vzduchu a podíval se na věc, kterou chytil. Byl to úlomek kamene, který měl tři plus pět stran. Vedl oči ke stropu. Že by se to propadalo? Hrun si pobrukoval nějakou odrhovačku a vytahoval z dutiny pod znesvěceným oltářem vak ze zteřelé kůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...