Barva kouzel..15

25. října 2007 v 12:40 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..

Vábení Wyrmu

Hora se jmenovala Wyrmberg a zvedala se téměř půl míle nad zelené údolí. Byla obrovská, šedá a stála na svém vrcholu.
To znamená, že její základna byla v průměru pár desítek yardů. Pak se zvedla a prodírala hustými mračny a půvabně se klenula ven, jako obrácený trubka. Nahoře byla korunována plošinou, širokou dobře čtvrt míle, na níž rostl malý prales, a bohatá zeleň padala v hustých převisech přes její okraj. Stálo tam několik budov. Pramenila tam dokonce i malá řeka, která se ovšem na svém konci řítila přes okraj a větry způsobily, že vzniklý vodopád dopadal dolů jako jemný déšť.
V horní části, těsně nad okrajem plošiny, se černala jako bezzubá ústa ústí mnoha jeskyní. Byla pravidelná a vypadala, jako by nevznikla docela přirozenou cestou. V tom chladném podzimním ránu se tyčila hora Wyrmberg nad pokrývkou mraků jako obrovský holubník.
Rozměry otvorů ovšem naznačovaly, že by případní "holoubci" museli mít rozpětí křídel kolem čtyřiceti yardů.
"Je to jasné," prohlásil Mrakoplaš. "Jsme v silném magickém poli."
Dvoukvítek s Hrunem se rozhlédli po malé mýtině, kde se zastavili k polednímu odpočinku. Pak se podívali jeden na druhého.
Koně se tiše pásli na šťavnaté trávě na břehu potoka. Mezi chomáči křovin poletovali žluťáskové.
Ve vzduchu voněl tymián a ozývalo se bzučení včel. Divoká prasata, opékaná na rožni, tiše syčela.
Hrun pokrčil rameny a pokračoval ve své práci. Olejoval si bicepsy. Leskly se mu.
"Mně se zdá, že se nic neděje," řekl.
"Zkus hodit minci," ozval se najednou Mrakoplaš.
"Co?"
"No, dej se do toho. Hoď minci."
"Tak jo," řekl Hrun. "Dyž ti to udělá radost..."
Sáhl do váčku u pasu a vytáhl hrst drobných mincí, které pocházely z lupů v mnoha královstvích. S podezřelou pečlivostí vybral jednu z nich - olověný čtvrt-iotový Zchloty a vybalancoval minci na purpurově zbarveném nehtu palce.
"Tak řikej," prohlásil, "Hlava, nebo -" se soustředěným výrazem si prohlédl druhou stranu mince, "- nebo nějaká ryba s nohama."
"Až bude ve vzduchu," prohlásil Mrakoplaš. Hrun se ušklíbl a vyhodil minci.
Čtvrt-ioťák zavířil vzduchem.
"Padne na hranu," řekl Mrakoplaš a ani se na minci nepodíval.
Magie neumírá. Jen místy slábne.
Tohle nebylo nikde jasnější než v modrých dálkách Zeměplochy, kde se odehrály největší bitvy Magické války, která zuřila krátce po Stvoření. V té době byla magie v syrovém stavu snadno a všude dostupná a byla Prvními lidmi nadšeně používána ve válce s bohy.
Skutečná příčina Magické války se dávno ztratila v mlhách Času, ale filozofové Plochy se shodují v tom, že První lidé krátce po svém Stvoření celkem pochopitelně ztratili trpělivost. Těžké a ohňostrojné byly boje, které nadešly; slunce zavířilo na obloze, moře začala vříti, zemi ničily strašlivé bouře, lidem se v oblečení tajemně líhli malí bílí holoubci a sama rovnováha Plochy (nesené, jak známo, vesmírem na zádech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy) byla ohrožena. Výsledkem byla rozhodná akce Starých Velkých, kterým se museli zodpovídat i sami bohové. Bohové byli odsouzeni k věčnému životu na nejvyšších místech a lidé byli přetvořeni, takže teď přišli na svět mnohem menší. Větší část Staré magie byla ze země vysáta.
To ovšem nevyřešilo problém míst, která utrpěla za války přímý zásah Zaklínadlem. Magie během tisíciletí pomalu zeslábla, ale při své rozkladu po sobě zanechala pozůstatky v podobě myriád subastrálních částic, které těžce narušily okolní skutečnost...
Mrakoplaš, Dvoukvítek a Hrun zírali na minci.
"Fakt, stojí," zabručel Hrun. "No, jsi přeci čaroděj. A co?"
"Já - já podobný kouzla nedělám."
"Spíš neumíš, co?"
Mrakoplaš jeho poznámku ignoroval, protože to byla pravda. "Zkus to znova," navrhl.
Hrun vytáhl z váčku celou hrst mincí.
První dvě dopadly docela obyčejně, naplocho. Čtvrtá také. Třetí padla na hranu a zůstala na ní stát. pátá se proměnila v malou žlutou housenku a odplazila se pryč. Šestá vyletěla nahoru, a když dosáhla nejvyššího bodu dráhy, ostře zazvonila a zmizela. O chvilku později se ozvalo slabé zadunění hromu.
"Hele, tadle byla stříbrná!" vykřikl Hrun, vyskočil a nohy a výhrůžně se rozhlížel po obloze. "Naval ji zpátky!"
"Nemám ani ponětí, kam zmizla," zavrtěl Mrakoplaš unaveně hlavou. "Pravděpodobně stále ještě zvyšuje rychlost. Můžu jenom říct, že když jsem to zkoušel dneska ráno, nevrátila se mi ani jedna."
Hrun se nešťastně rozhlížel po obloze.
"Cože?" Na Dvoukvítkově tváři se objevil výraz údivu.
Mrakoplaš si vzdychl. Právě toho se obával.
"Zabloudili jsme do místa s vysokým magickým nábojem," odpověděl. "Neptej se mě jak vysokým. Kdysi dávno tady muselo být uměle stvořeno neobyčejně mocné magické pole a to, co cítíme, jsou následné jevy."
"Přesně," pochválil ho kolemjdoucí keř.
Hrunova hlava sebou trhla k zemi.
"Chceš říct, že je to jedno z těch míst?" zeptal se. "Hele, co kdybysme se vocuď zdejchli?"
"Jsem pro," souhlasil Mrakoplaš. "Když se vydáme zpátky po svejch vlastních stopách, mohlo by se nám to podařit. Každou míli, nebo tak, se zastavíme a hodíme si minci."
Spěšně vstala začal cpát všechny věci do sedlových brašen.
"Cože?" přispěl Dvoukvítek svou troškou ke konverzaci.
Mrakoplaš se k němu vztekle otočil. "Hele," štěkl, "hlavně si nevymejšlej. Poď!"
"Ale vždyť je tady hezky," odporoval mu Dvoukvítek. "Populace je sice hodně řídká, ale jinak..."
"Jasně," přikývl Mrakoplaš. "Neni ti to trochu divný? Povídám deme!"
Vysoko nad jejich hlavami se ozval podivný zvuk, který zněl, jako když plácáte kusem kůže do mokrého kamene. Mrakoplašovi nad hlavou s hukotem proletělo něco průhledného a nezřetelného. Silný závan větru rozfoukl popel z ohně do všech stran, napůl upečené prase se vysmeklo z rožně a vzneslo se k nebesům.
To něco se obratně vyhnulo skupině stromů, vyrovnalo se, s řevem opsalo kolem trojice malý kruh a zmizelo směrem na Střed. Za sebou to nechávalo cestičku tvořenou kapkami rozpáleného vepřového sádla.
"Co dělají teď?" zeptal se stařec.
Mladá žena pohlédla do křišťálové koule.
"Co jim nohy stačí, prchají na Okraj," oznamovala. "Jen tak mimochodem, pořád ještě s sebou mají tu truhlu na nožičkách."
Stařec se uchechtl a ten zvuk se v zaprášené a zatuchlé hrobce strašidelně rozlehl. "Myslící hruškovník," prohlásil. "To je znamenité. Ano, myslím, že bychom si to měli dopřát. Prosím, má drahá, dohlédni na to, než se dostanou z dosahu tvé moci, ano?"
"Ticho! Nebo..."
"Nebo co, Liesso?" prohlásil stařec (je třeba říci, že v šeru hrobky bylo v jeho poloze na kamenném trůně něco nepřirozeného). "Už jsi mě jednou zabila vzpomínáš?"
Odfrkla si, narovnala se a pyšným pohybem odhodila dozadu bohaté vlasy. Byly rudé se zlatavými odstíny. Liessa, vládkyně Wyrmu, skýtala ve vzpřímené poloze opravdu impozantní pohled. Byla skoro nahá, když nepočítáme pár kousků, spíše útržků kroužkové zbroje a vysoké jezdecké boty z duhově měňavé dračí kůže. V jedné z nich měl zastrčen jezdecký bičík poněkud zvláštního tvaru. Byl dlouhý jako oštěp a na konci okován krátkými kovovými ostny.
"Neměj strach, má síla je dost velká," odpověděla.
Nezřetelná postava starce, jak se zdálo, přisvědčila nebo snad zakývala hlavou. "Jak mi nikdy neopomeneš připomenout."
Liessa si znovu odfrkla a vyšla z hrobky.
Její otec se ani nenamáhal otočit za ní hlavu. Samozřejmě, že jeden z důvodů, proč to neudělal, bylo i to, že byl bezmála tři měsíce mrtev a oči mu už nesloužili ani předtím. Další z těch důvodů byl, že jako čaroděj - i když mrtvý čaroděj - patnácté kategorie, měl oční nervy přizpůsobeny k pohledu do jiných úrovní a rozměrů, které se daleko vzdalovaly běžné skutečnosti, a proto byly při nazírání na věci pozemské nepříliš efektivní. (Pokud byl ještě naživu, byly jeho oči osmihranné a překvapivě se podobaly očím hmyzu.) Kromě toho, protože byl teď zavěšen v prostoru mezi světem živých a temným světem Smrtě, byl schopen zkoumat sám zákony všech příčinných souvislostí. Kromě slabého záchvěvu naděje, že už si snad jeho dcera konečně někde srazí vaz, nevěnoval původnímu předmětu hovoru další pozornost. Ani jedinou myšlenkou se nevrátil ke třem poutníkům, kteří ze všech sil prchali k hranicím jeho království.
O několik set yardů dál sestupovala Liessa po vyšlapaných kamenných schodech do středu Wyrmbergu a měla výtečnou náladu. V patách jí kráčelo několik jezdců. Že by právě tohle byla ta příležitost? Možná, že to skutečně byl klíč k nedobytnému zámku, klíč k trůnu celého Wyrmbergu. Byl právem její, samozřejmě, ale podle prastarých zvyklostí mohl na wyrmberský trůn usednout jen muž. To Liessu dráždilo, a když zuřila, plynula Moc silněji a draci byli zvláště velcí a oškliví.
Kdyby měla muže, věci by se okamžitě změnily. Bylo by nejlepší, kdyby to byl pořádně urostlý chlap s malým mozkem. Někdo, kdo by dělal přesně to, co by se mu řeklo. Možná že by stačil ten největší z prchající trojice. A kdyby se ukázalo, že ne, koneckonců, draci byli pořád hladoví a bylo potřeba je pravidelně krmit. Už by dohlédla, aby se pořádně rozzuřili.
V každém případě víc než obyčejně.
Schodiště procházelo kamenným obloukem a končil ona úzké římse pod stropem obrovské jeskyně. Tam hnízdili Wyrmové.
Sluneční svit pronikal do nitra hory stovkami otvorů a sloupy světla křižovaly celý prostor jako světlomety. V jejich záři se pohybovaly tisíce prachových zrníček, podobných zlatému hmyzu. Směrem dolů se světlo ztrácelo v hlubině, zato pod stropem...
Chodící kruhy začínaly těsně vedly Liessiny hlavy. Stačilo natáhnout ruku a mohla se dotknout prvního z nich. V tisících pokrývaly obrovskou plochu stropu. K jejich zabudování bylo potřeba dvaceti kameníků a dvacet let práce. Řemeslníci postupovali pomalu a při práci byli sami zavěšeni pod stropem jeskyně. Běžné chodící kruhy však nebyly ničím v porovnání s osmdesáti osmi velkými kruhy, které byly umístěny v chomáči uprostřed klenby. V těch starých dnech bylo dalších padesát hlavních kruhů ztraceno, když je zpocené pracovní skupiny otroků (a v prvních dnech Moci bylo otroků víc, než dost) upustily, dřív než je dopravily na místo. Obrovské prstence se i se svými nešťastnými manipulátory s rachotem zřítilo do nitra hory.
Osmaosmdesát jich však zavěšeno bylo, obrovských jako duha a rudých rzí připomínající krev. A z nich...
Draci okamžitě vycítili Liessinu přítomnost. Vzduch v jeskyni se rozproudil, když se jako složitý hlavolam rozevřelo osmaosmdesát párů křídel. K Liesse se obrátilo osmaosmdesát obrovských hlav a upřelo na ni zelené mnohoúhleníkovité oči.
Zvířata jsou stále ještě slabě průhledná. Zatímco si muži kolem ní začali rozebírat z polic hákové boty, Liessa se celou silou vůle soustředila na materializaci. V zatuchlém vzduchu nad její hlavou se draci dokonale zhmotnili, a od jejich bronzových šupin se matně odrážely proudy slunečního světla. Rozbolela ji hlava, ale teď, když rozproudila Moc, může myslet i na jiné věci, aniž se příliš rozptýlí.
Sama si obula a připevnila hákové boty a půvabným přemetem se obrátila vzhůru nohama. S tichým zacinkáním se zachytila prvních chodících kruhů na stropě. Jenže ten se teď změnil v podlahu. Svět se změnil. Teď stála na okraji obrovské mísy, nebo kráteru, na jehož dně byly zapuštěny malé kroužky. Po nich kráčeli rytmickým kývavý krokem drakojezdci. Ve středu mísy je v hejnu očekávala jejich jezdecká zvířata. Daleko nad hlavou jim leželo kamenné dno jeskyně, pokryté za dlouhá léta vysokou vrstvou dračích výměšků.
Liessa se půvabným houpáním, krokem, který byl její druhou přirozeností, vydala ke svému zvířeti, dračímu samci Laolithovi, který k ní otáčel hlavu, větší než hlava koně. Tlama se mu leskla vepřovým tukem.
"Bylo to velice zábavné," vstoupil jí do myšlenek.
"Myslím, že jsem řekla, že žádné lety bez jezdce nestrpím?"
"Měl jsem hlad, Liesso."
"Tak ho kroť. Brzo dostanete pár koní."
"Ty jejich uzdy mi lezou do zubů. Nebudou tam taky nějací válečníci? Máme rádi válečníky!"
Liessa se zhoupla na nasedacím žebříku, a když byla na vrcholku křivky, zahákla nohy Laolithovi kolem kožnatého krku.
"Ten válečník je můj. Ale jsou tam ještě další dva a ty můžete mít. Zdá se, že jeden z nich je nějaký čaroděj."
"Ale vždyť víš, jak to obyčejně s těmi čaroději bývá. Za půlhodinku by si jeden dal dalšího."
Potom rozepjal křídla a pustil se do kruhu.
"Už nás doháněj!" vykřikl Mrakoplaš. Sehnul se ještě níž nad koňský krk a zasténal. Dvoukvítek se pokoušel udržet stejné tempo, ale přitom natahoval krk a kroutil hlavou ze strany na stranu v touze uvidět létající tvory.
"Pochop to," křičel turista do hromového hukotu dračích křídel. "Celý život jsem toužil po tom uvidět draka!"
"Zevnitř, jo?" zavrčel na něj Mrakoplaš. "Buď zticha a ujížděj!"
Pobídl koně, upřel pohled na les ke kterému se blížili, a pokoušel se ho silou vůle přitáhnout co nejblíž. Tam by byli v bezpečí. Žádný drak nemůže létat pod korunami stromů.
Ještě než na něj padl stín, pleskot křídel zesílil a Mrakoplaš se vyhnul hluboko ze sedla. Něco ostrého mu načrtlo linku před ramena a měl pocit, že ho někdo švihl žhavým drátem.
Za sebou uslyšel Hrunův výkřik, ale znělo to spíš jako zuřivý řev, než bolestný výkřik. Barbar se kotoulem svezl ze sedla na zem a tasil černý meč Kring. Když se k němu stočil další drak, zatočil Kringem nad hlavou a vykřikl:
"Todle si na mě nebude žádnej podělanej krokodýl dovolovat!"
Mrakoplaš se natáhl v sedle a chytil Dvoukvítkova koně za otěže.
"Jedem!" zasyčel.
"Ale to jsou draci..." vypravil ze sebe Dvoukvítek jako v tranzu.
"K čertu s tvými -" začal čaroděj a zarazil se. Z hejn teček kroužících na obloze se jedna oddělila a plachtila přímo k nim. Mrakoplaš pustil Dvoukvítkova koně a rozjel se sám k záchranné stěně lesa. Když za sebou ucítil pohyb, ani se neohlédl, teprve když na něj padl stín, nekontrolovaně se roztřásl a pokusil se zalézt svému koni do hřívy.
Namísto pronikavé, bodavé bolesti, kterou očekával, ucítil několik ostrých šlehavých úderů, když kůň vběhl pod zelený příkrov lesa. Čaroděj se pokusil udržet v sedle, ale vzápětí narazil do nízké silné větve, která ho doslov smetla ze sedla. Poslední, co uslyšel, než v dešti modrých jiskřiček ztratil vědomí, byl ječivý řev frustrovaného draka a praskot větví drcených rohovitými pařáty vysoko nad hlavou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...