Barva kouzel..17

25. října 2007 v 12:42 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Než mu stačil Kring odpovědět, změnil Psepha ve vzduchu směr a zavěsil se do největšího stropního kruhu, který se s nimi nebezpečně rozkýval.
"Chceš zemřít hned," zeptal se K!sdra chladně, "nebo se nejdřív vzdáš?" Ze všech stran se ke kruhu stahovali válečníci. Botami s háky se zachytávali v malých kruzích a blížili se podivným, kývavým krokem.
V polici na malém platu přivěšeném pod kruhem bylo vidět několik párů bot s háky. Než mohl Mrakoplaš zasáhnout, svezl se drakojezdec z plazího hřbetu a seskočil na plošinu. Tam zůstal stát a očividně se bavil čarodějovou bezmocí.
V tom okamžiku se ozval slabý, ale neobyčejně významný zvuk, způsobený natažením několika kuší současně. Mrakoplaš se podíval do obrácených tváří tuctu mužů. Co se týkalo módy, nedošel vkus dračích lidí k ničemu lepšímu než k jakýmsi koženým postrojům, doplněným bronzovými ozdobami. Pochvy na nože a meče nosili v obrácené poloze. Ti, kteří neměli helmy, nosili volně rozpuštěné vlasy, které jim ve vánku pod klenbou jeskyně vlály jako mořské řasy. Mezi muži zahlédl Mrakoplaš i několik žen. To, že visely vzhůru nohama, provedlo s jejich anatomií prapodivné věci. Mrakoplaš zíral.
"Vzdej se," ozval se znovu K!sdra.
Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby to udělal. Kring zabručel varování a čarodějovi proběhla rukou vlna nesnesitelné bolesti. "Nikdy," vřískl. Bolest okamžitě ustala.
"Samozřejmě, že se nevzdá," ozval se těsně za ním jakýsi dunivý hlas. "Vždyť je to Hrdina!"
Mrakoplaš se otočil po hlase a oči mu padly přímo na chlupaté nosní dírky. Ty patřily k nosu mohutného mladého muže, který visel od stropu s lehkou nedbalostí.
"Jak se jmenuješ, Hrdino?" zeptal se muž. "Rádi bychom věděli, s kým máme tu čest."
Mrakoplašovou rukou zalomcovala agonie. "J-já jsem Mrakoplaš z Ankhu," podařilo se mu ze sebe vypravit.
"A já jsme Lio!rt Drakopán," odpověděl visící muž a své jméno pronesl se zvláštním hrdelním klepnutím - zvukem, který Mrakoplaš považoval za běžnou součást místní interpunkce. "Jistě jsi mě přišel vyzvat k souboji na život a na smrt!"
"Abych se přiznal, ani ne..."
"Obávám se, že se mýlíš. K!sdro, pomoz našemu Hrdinovi do hákových bot. Věřím, že se nemůže dočkat, až začneme!"
"Ale ne, hele, já tady jenom hledám svoje kamarády. V žádným případě bych nechtěl..." začal vykládat Mrakoplaš, když ho drakojezdec vedl pevnou rukou po malé plošině k sedátku. Tam ho usadil a na nohou mu zašněroval pár hákových bot.
"Pospěš si, K!sdro! Nesmíme bránit našemu Hrdinovi v naplnění osudu!" prohlásil Lio!rt.
"Hele, tak mě napadlo, voni tady kamarádi asi budou docela spokojení, takž kdybyste mě vysadili někde dole, klidně bych zase..."
"Se svými přáteli se brzo setkáš," prohlásil společensky Drakopán. "Jsi-li věřící, samozřejmě. Ten, kdo jednou vstoupil na půdu Wyrmbergu, už ho nikdy neopustil. Jenom obrazně, samozřejmě. Ukaž mu, K!sdro, jak se má zavěsit!"
"Podívej, do jakýho maléru si mě navez!" sykl Mrakoplaš na meč.
Kring mu zavibroval v ruce.
"Nezapomeň, že jsem kouzelný meč," zabzučel.
"Tak na to vopravdu nemůžu zapomenout."
"Vyšplhej po žebříku a chyť se kruhu," vysvětloval mu drakojezdec. "Pak zvedneš nohy a zahákneš háky." Potom pomohl protestujícímu čaroději provést popsaný úkon. Nakonec visel Mrakoplaš hlavou dolů a konec roucha měl zastrčen do nohavic spodků. V ruce svíral Kring. Z téhle polohy se mu zdáli dračí lidé mnohem snesitelnější, zato draci, visící na svých kruhových bidýlkách byli odporní jako vodní chrliče. Oči jim zářily zájmem.
"Tak pozor, prosím?" zvolal Lio!rt. Jeden z drakojezdců mu podal dlouhý předmět, zabalený v rudém hedvábí.
"Budeme bojovat na smrt," prohlásil Drakopán. "Tvoji, samozřejmě."
"A kdybych vyhrál, pustíte mě, ne?" zeptal se Mrakoplaš nepříliš přesvědčeným hlasem.
Lio!rt ukázal bradou na nedalekou skupinu drakojezdců.
"Nebuď naivní," zabručel.
Mrakoplaš se nadechl. "Myslím, že bych tě měl varovat," prohlásil a hlas se mu skoro netřásl. "Tohle je kouzelný meč."
Lio!rt stáhl rudý hedvábný obal a odhodil ho do hlubiny. Odhalil uhlově černou zbraň, na jejíž čepeli se zaleskly magické runy.
"Ale to je mi náhoda," řekl a vrhl se na Mrakoplaše.
Mrakoplaš ztuhl strachem, ale paže mu vyletěla kupředu, když Kring vyrazil do útoku. Oba meče se srazili v záblesku oktarínové záře.
Lio!rt ustoupil zpět a oči se mu zúžily. Kring se vyhnul jeho krytu, a přestože se Drakopánův meč v poslední chvíli zvedl a vstřebal podstatou část síly úderu, výsledkem byl dlouhý škrábanec, který se táhl napříč Drakopánovou hrudí.
Se zavrčeným se vrhl na Mrakoplaše a háky bot jasně zazvonily v kruzích. Meče se znovu srazily a magie se uvolňovala v barevných záblescích. V témže okamžiku však vyletěla Lio!rtova sevřená pěst a zasáhla čaroděje do hlavy takovou silou, že mu jedna noha vyklouzla z kruhu a ubohý Mrakoplaš se divoce zazmítal ve vzduchu.
Mrakoplaš věděl, že je jedním z nejhorších čarodějů na celé Zeměploše. Vždyť znal jen jedno jediné kouzlo! Ale přes to všechno přeci jenom byl čarodějem, a to podle nezměnitelných magických zákonů znamenalo, že při jeho skonu to musí být Smrť osobně, kdo ho přijme do svého království (namísto aby poslal některého ze svých početných služebníků, jak to dělává v běžných případech).
To byl ten důvod, proč se čas, v okamžiku, kdy se šklebící Drakopán rozmáchl k poslední ráně, změnil v hustý sirup.
Před Mrakoplašovýma očima se najednou svět rozzářil pulzující oktarínovou září, kterou tu a tam proletovaly fialové záblesky fotonů, narážejících do vzniklé magické záře. V tomto osvětlení se Drakopán změnil v sochu, jejíž meč se pohyboval tempem hlemýždě.
Za Lio!rtem se črtala další postava. Mohou ji spatřit jen ti, kteří dovedou nahlédnout do čtyřrozměrného prostoru magie. Byla vysoká, tmavá a hubená a v hluboké temnotě, prokvetlé jen mrazivým svitem hvězd, se obouruč rozmachoval kosou, nechvalně proslulou svou ostrostí.
Mrakoplaš se sehnul. Kosa mu proletěla se sykotem nad hlavou, a aniž znatelně zpomalila, zasekla se do kamenného stropu jeskyně. Smrť zaklel hlasem, který byl chladný jako dávno opuštěná plesnivá hrobka. Scéna zmizela. Se záplavou zvuků proběhlo Mrakoplašovi před očima to, co se odehrálo v zeměplošské skutečnosti. Lio!rta zaskočila rychlost, s jakou se čaroděj přikrčil pod čepelí jeho meče. Mrakoplaš se s hbitostí, kterou dodává lidem jen zoufalství, znovu narovnal a vrhl se na Drakopána. Oběma rukama se pověsil na paži, ve které jeho protivník svíral zbraň, a začal mu ji kroutit.
A přesně v té chvíli se namáhaný kruh, ve kterém Mrakoplaš visel za jednu nohu, s tichým kovovým zaskřípáním vytáhl z kamene.
Čaroděj se řítil dolů do rozšklebené hlubiny, ale nakonec zůstal viset na Drakopánově ruce a obě těla se rozkývala v širokém oblouku. Drakopán vykřikl bolestí.
Lio!rt zvedl oči ke kruhům. Kolem jejich zakotvení se začala sypat zrníčka písku a droboučké úlomky kamene. "Pusť se, k sakru!" zařval. "Nebo zemřeme oba!"
Mrakoplaš mlčel. Soustřeďoval se na to, aby sevření co možno zesílil a vypudil přitom z hlavy představy svého těla ležícího na kamenitém dně hluboko dole.
"Zastřelte ho!" zařval Lio!rt.
Koutkem oka Mrakoplaš zahlédl, jak se zvedá několik kuší. V témže okamžiku máchl Lio!rt volnou rukou a pěst plná prstenů zasáhla čarodějovy sevřené prsty.
Mrakoplaš se pustil.
Dvoukvítek se chytil mříží a namáhavě se k nim přitáhl.
"Vidíš něco?" zeptal se Hrun odněkud ze tmy u jeho nohou.
"Jenom mraky."
Hrun spustil Dvoukvítka zase a zem a sedl si na kraj jednoho dřevěných lehátek, která tvořila jediné vybavení cely. "Do hajzlu," prohlásil.
"Nezoufej," konejšil ho Dvoukvítek.
"Já vůbec nezoufám."
"Já si myslím, že je to všechno nějaké strašné nedorozumění. Doufám, že nás brzo propustí. Vypadají velice civilizovaně."
Hrun ho pozoroval zpod hustého obočí. Pokusil se něco říci, ale pak si to rozmyslel. Místo toho si povzdechl.
"A až se vrátíme, budeme moci vyprávět o tom, jak jsme viděli draky!" pokračoval Dvoukvítek. "Co tomu říkáš."
"Draci neexistujou," odpověděl mu bez zaváhání Hrun. "Posledního zabil před dvěma sty lety Codice z Chimérie. Nevím, co je tohle za zvířata, ale nejsou to draci."
"Ale vždyť nás nesli vzduchem. A v tom sále jich musely být stovky!"
"Řek bych, že jsou to jenom samý čáry," prohlásil Hrun odmítavě.
"No dobře, ale vypadali jako draci," pokračoval Dvoukvítek v řeči s přízvukem rostoucího zklamání. "Vždycky, už od malička jsem si přál vidět draka. Draka, který se vznáší na nebi a chrlí plameny..."
"Draci se uměli akorát tak čvachtat v močálech a jediný, co jim šlo z huby, nebyly plameny, ale smrad," prohlásil realisticky Hrun a natáhl se na dřevěný kavalec. "Dokonce nebyli ani moc velcí," pokračoval. "Shromažďovali palivový dříví."
" jsem slyšel, že hromadili poklady," prohlásil poněkud uraženě Dvoukvítek.
"A palivový dříví. Hele," dodal Hrun a trochu se rozveselil, "všim sis všech těch komnat, co nás nima vedli? To bylo něco! Tam bylo zajímavejch věciček! Samotný ty goblény by musely hodit balík." poškrabal se na bradě se zvukem který připomínal pohyb dikobraza v suchém rákosí.
"Co se teď bude dít?" zeptal se Dvoukvítek.
Hrun si zamyšleně zatřepal prstem v uchu a výsledek zkontroloval nepřítomným pohledem.
"No," prohlásil nevzrušeně, "čekám, že se každou chvíli rozletí dveře dokořán a mě vyvlečou do nějakýho chrámu nebo arény, kde budu muset bojovat vo život. Například s párem obřích pavouků, nebo vosum stop velkým otrokem z džunglí Klatche. Potom zachráním nějakou princeznu z oltáře a vodkrouhnu pár strážnejch, vojáků nebo tak nějak. Princezna mi nakonec ukáže tajnou chodbou, která vede ven, seberem pár koní a i s pokladem vemem roha." Hrun si položil sepjaté ruce pod hlavu,znuděně se díval do stropu a potichu si hvízdal.
"Tohle všechno?" užasl Dvoukvítek.
"Vobyčejně to tak bejvá."
Dvoukvítek se posadil na svém tvrdém lůžku a pokusil se zapřemýšlet. Moc mu to nešlo, protože měl hlavu plnou draků.
Draci!
Už když mu byly dva roky, byl doslova hypnotizován obrázky těch zuřivých oblud v Oktarínové knize pohádek. Jeho sestra mu už tenkrát říkala, že draci neexistují, a to bylo poprvé v životě, kdy zažil pocit hořkého zklamání. Došel k přesvědčení, že jestliže svět neobsahuje tahle překrásná stvoření, není ani zpoloviny takový, jaký by být měl. Později vstoupil do učení k Paprskovi Devátému - Mistru počtářskému, který při dokonalé šedi své mysli pro chlapce představoval přesný opak toho, co draci. Kromě toho tam nebyl čas na sny.
S těmi draky ale opravdu nebylo něco v pořádku. V porovnání s těmi, které viděl duševním zrakem, byli malí, hubení a krotcí. Draci musí být obrovští, zelení, musí mít ostré pařáty, chrlit plameny a vůbec působit neobyčejně romantickým dojmem. Správně, musí být obrovští, zelení a na konci těla...
Kdesi těsně na okraji jeho zorného pole, v nejtemnějším koutě cely, se něco pohnulo. Když tím směrem otočil hlavu, zmizelo to.zazdálo se mu, že zaslechl slabý zvuk, který zněl jako by na kameni zaškrabaly drápy velké šelmy.
"Hrune?" zavolal polohlasem.
Z vedlejší palandy se ozvalo hlasité chrápání. Dvoukvítek opatrně přešel do temného rohu a ohmatával jednotlivé kameny pro případ, že by se za nimi ukrýval tajný vchod. V tom okamžiku se dveře rozletěly dokořán. Do cely se vřítilo několik stráží, utvořilo dvojstup a pokleklo na jedno koleno. Jejich zbraně bez výjimky mířily na Hruna. Když o tom Dvoukvítek později přemýšlel, dost se ho to dotklo.
Hrun chrápal.
Do cely vstoupila dlouhými kroky žena. Málokterá žena umí kráčet dlouhými kroky bezchybně, ale tahle to dokázala. Na Dvoukvítka vrhla krátký pohled, jaký lidé obyčejně věnují nezajímavému kusu nábytku, a pak se zahleděla na spícího Hruna.
Oblečená byla do stejného koženého postroje jako drakojezdci, ale v jejím případě byl poněkud vylehčen. Postroj a nádherná hříva kaštanově narudlých vlasů byla jedinou daní tomu, čemu se na Zeměploše říkalo slušnost. Kromě postroje a vlasů měla ještě zamyšlený výraz na tváři.
Hrun zapískal nosem, obrátil sena druhý bok a spal dál.
Pomalým, nesmírně opatrným pohybem, jako by brala do ruky ten nejjemnější nástroj, vytáhl žena od pasu tenkou černou dýku a bodla jako blesk.
Jenže dříve než dýka urazila slabou polovinu dráhy, vyletěla Hrunova ruka. Zdálo se, že se jeho končetina přesunula mezi dvěma body v prostoru, aniž spotřebovala čas na překonání jejich spojnice. Prsty se mu sevřely na štíhlém ženině zápěstí. Druhou rukou horečnatě tápal po rukojeti meče, který tam ovšem nebyl...
Potom se Hrun probudil.
"Gngh?" pronesl zřetelně a s pátravým výrazem pohlížel ženě do tváře.
"Pusť," prohlásila tichým a chladným hlasem, jehož okraje lemovaly brilianty. Hrun pomalu uvolnil své sevření. Žena o kousek ustoupila a mnula si zápěstí. Prohlížela si Hruna pohledem, jakým kočka pozoruje myší díru.
"Tak, právě jsi obstál v první zkoušce. Jak se jmenuješ, barbare?"
"Komu řikáš barbare?"
"Právě to bych ráda věděla."
"Já jsem Hrun z Chimérie. A ty?"
"Liessa - Drakopaní."
"Ty jsi paní tady toho místa?"
"To je právě to, co se musí rozhodnout. Vypadáš jako nájemný šermíř, Hrune z Chimérie. Mohla bych tě potřebovat - když ovšem obstojíš ve zkouškách. Jsou tři a první jsi právě úspěšně prošel."
"A jaký jsou ty další..." Hrunovy rty se chvíli nehlučně pohybovaly, ale pak se rozhodl riskovat: "... dvě?"
"Nebezpečné."
"A odměna?"
"Drahocenná."
"Promiňte," ozval se Dvoukvítek ze svého místa.
"A když v nich neuspěju?" pátral Hrun dál, aniž si všiml svého druha. Vzduch mezi Liessou a Hrunem se naplnil neviditelným napětím a jejich oči se snažily vpít do sebe.
"Kdybys neuspěl v té první, byl bys teď mrtev. Považuj to za vzorek trestu za neúspěch."
"Ehm, podívejte se..." začal Dvoukvítek opatrně. Liessa na něj obětovala další krátký pohled a zdálo se, že teprve teď si ho skutečně všimla.
"Dejte to pryč," prohlásila s odporem a obrátila se nazpět k Hrunovi. Dva ze strážných si přehodili luky přes rameno, chytili Dvoukvítka každý z jedné strany pod paží a pořadově s ním vyklusali z cely.
"Poslyšte," ozval se Dvoukvítek, když s ním probíhali dlouhou chodbou, "kde (zastavili před jinými dveřmi) je moje (když dveře otvírali) Zavazadlo?"
Dopadl na hromadu něčeho, co snad kdysi bylo slámou. Dveře s rachotem zapadly a nastávající ticho bylo jako vykřičníkem zdůrazněno zvoněním zastrkovaných závor.
V jejich původní cele Hrun nehnul ani brvou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...