Barva kouzel..18

25. října 2007 v 12:42 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Beru," prohlásil. "Jaká je ta druhá zkouška?"
"Musíš zabít mé dva bratry." Hrun se zamyslel.
"Voba najednou, nebo každýho zvlášť?"
"Souběžně či následovně, jak budeš chtít," ujišťovala ho.
"Co?"
"Prostě je zab!" zasyčela ostře.
"A jsou to dobří bojovníci?"
"Proslulí."
"A co za to všechno potom...?"
"Dostaneš odměnou mou ruku a staneš se pánem Wyrmbergu."
Nastalo dlouhé ticho. Hrunovo obočí se pohybovalo při nezvyklých výpočtech.
"Takže dostanu tebe a tudle horu, jo?"
"Ano."
Upřeně se mu zadívala přímo do očí a rty se jí zachvěly. "Ujišťuji tě, že ta odměna opravdu stojí za to."
Hrunovy oči zabloudily k její ruce, která se třpytila prsteny. Kameny byly obrovské, byly to neobyčejně vzácné modře mléčné brilianty z jílovišť Mithosu. Když se mu nakonec podařilo odtrhnout od nich oči, zjistil, že Liessa na něj z neznámého důvodu vrhá zuřivé pohledy.
"Tak ty se rozmýšlíš?" hlas se jí třásl vztekem. "Hrun Barbar, ten, o kterém se říká, že by bez zaváhání vstoupil do čelistí samotného Smrtě?"
Hrun pokrčil rameny. "No, no. Je jedinej důvod, proč bych vkročil do Smrťovejch čelistí. Kdybych věděl, že se mi podaří šlohnout mu jeho zlatý zuby," prohlásil. Potom velkým obloukem zvedl pravou ruku a na jejím konci poletoval vzduchem jeho dřevěný kavalec. Vletěl mezi lučištníky jako dělová koule a Hrun ho se šťastným výrazem následoval. Jednoho muže srazil pěstí k zemi a druhému vyrval zbraň. Za okamžik bylo po všem.
Liessa se ani nehnula.
"Tak co?" zeptala se potom.
"Co tak co?" otočil k ní hlavu Hrun, stojící uprostřed toho obrazu zkázy.
"Máš v úmyslu mne zabít?"
"Co? Houby. Vůbec ne, to už je u mě takovej hloupej zvyk. Abych jako nevyšel ze cviku. Takže kde máš ty bratry?" Zasmál se.
Dvoukvítek seděl na své slámě a upíral oči do tmy. Přemýšlel, jak dlouho už tady asi je. Přinejmenším celé hodiny. Možná i dny. Uvažoval, zda by to nemohly být dokonce roky, na které mezitím zapomněl.
Ba ne, takové myšlenky mu nepomohou. Pokusil se přemýšlet o něčem jiném - o trávě, stromech, čerstvém vzduchu, o dracích. Draci...
Ze tmy se znovu ozval ten zvláštní, škrabavý zvuk. Dvoukvítek ucítil, jak mu na čele vyráží chladný pot.
V cele s ním něco bylo. Vydávalo to sice jen tiché zvuky, ale i v naprosté temnotě to působilo dojmem obrovitosti. Cítil, jak se pohybuje vzduch.
Když zvedl ruku, cítil, že ovzduší je jakoby mastné a déšť drobných jiskřiček mu signalizoval, že se pohybuje v lokálním magickém poli. Dvoukvítek zatoužil po světle.
Nad hlavou mu proletěl snop plamene a narazil na protější zeď. V záři doruda rozžhavených kamenů uviděl Dvoukvítek obrovského draka, který teď zabíral víc než polovinu rozlehlé kobky.
Slyším a poslouchám, pane, ozval se mu v hlavě zřetelný hlas.
Žhnoucí stěna začala chladnout a ve slábnoucí záři pohlédl Dvoukvítek svou podobu, která se odrážela ve dvou obrovských zelených očích.za nimi se tyčil drak, mnohobarevný, šupinatý, rohatý, ostnatý a velký jako ti, které si pamatoval ze svých snů.
Tohle byl opravdový drak. Jeho složená křídla měla takové rozpětí, že hroty na kloubech škrabaly o protilehlé kobky. Drak ležel a Dvoukvítek mu stál mezi pařáty předních nohou.
"Posloucháš?" hlesl Dvoukvítek a hlas se mu třásl směsicí hrůzy a potěšení.
Samozřejmě, můj pane.
Záře pohasla. Dvoukvítek ukázal roztřeseným prstem do míst, kde se podle jeho paměti nacházely dveře cely, a řekl: "Otevři je!"
Drak pozvedl obří hlavu. Z tlamy se mu znovu vyvalil plamen, ale tentokrát se začal proměňovat. Svaly na dračím krku se postupně stahovaly a plamen měnil barvu z oranžové na žlutou, přešel do bílé, až nakonec svítil nejjemnější modří. Modrý plamen byl také nejtenčí, a kde se dotkl zdi, kámen prskal a tavil se. Když plamen narazil na dveře, kov doslova vybuchovala rozpadal se ve vodopádu žhavých krůpějí. Po zdech se rozběhly rozkmitané černé stíny. Na krátký okamžik zabublal roztavený kov, dveře se rozpadly na dvě poloviny a vypadly ven do chodby. Rychlost, s jakou plamen zmizel překvapila Dvoukvítka skoro stejně jako rychlost, se kterou se objevil.
Dvoukvítek rozechvěle překročil chladnoucí dveře a rozhlédl se chodbou na obě strany. Byla prázdná. Drak se mu držel v patách. Těžký rám dveří mu působil trochu potíže, ale to vyřešilo tím, že netrpělivě trhl rameny, vyrval ze stěny celou konstrukci a odhodil ji stranou. Stvoření pak upřelo na Dvoukvítka pohled plný očekávání a tělo se mu zavlnilo v marném pokusu rozepnout v úzkém prostoru křídla.
"Jak jsi se tam dostal?" zeptal se Dvoukvítek.
Přivolal jsi mne, pane.
Nevzpomínám si, že bych něco takového udělal.
V myšlenkách. Přivolal jsi mne ve svých myšlenkách, trpělivě mu vysvětloval drak beze slov.
"Ty chceš říci, že jsem na tebe prostě myslel a ty jsi se tady objevil?"
Tak to bylo.
"Je to nějaké kouzlo?"
Ano.
"Ale vždyť já jsem myslel na draky celý život!"
Tady v těchto místech je hranice mezi myšlenkou a skutečností částečně setřena. Vím jen to, že předtím jsem nebyl, pak jsi na mne začal myslet a já jsem byl. Proto jsem samozřejmě tvůj a chci tě poslouchat.
"U bohů!"
Přesně ten okamžik si vybralo půl tuctu stráží k průchodu chodbou. Zůstali s otevřenými ústy stát. Pak se jeden z nich poněkud vzpamatoval, pozvedl kuši a vystřelil.
Dračí hruď se nadmula. Střela vybuchla v půli dráhy v záplavě hořících úlomků. Strážní se bleskově ztratili z dohledu. O zlomek vteřiny později spláchla plamenná lázeň kameny na místě, kde stáli. Dvoukvítek s obdivem pozvedl hlavu k drakovi.
"Umíš také létat?"
Samozřejmě.
Dvoukvítek se znovu rozhlédl chodbou, ale nakonec se rozhodl, že nebude strážné pronásledovat. Věděl,že je beznadějně ztracen v bludišti zámeckých chodeb a v takové situaci bylo jedno, kudy se vydá. Pohoršit si nemohl. Protlačil se kolem draka a vydal se na opačnou stranu, než odkud přišly stráže. Obrovské zvíře se pracně a s obtížemi otočilo v úzkém prostoru a vydalo se za ním. Prošli řadou chodeb, které se křižovaly jako skutečné bludiště. V jednom okamžiku se Dvoukvítkovi zazdálo, že kdesi daleko před sebou slyší výkřiky, ale ty rychle ustaly. Občas se jim v temnotě nad hlavami objevil lomený oblouk polorozpadlého vchodu. Sem tam narazili na světlejší místo ozářené některou s osvětlovacích šachet.
Dvoukvítek sestupoval po širokém schodišti do hlubiny a pod nohama se mu zvedaly oblaky stříbřitého prachu. Přemýšlel o tom, proč jsou chodby s rostoucí hloubkou stále širší a dokonalejší. Uvnitř výklenků ve zdech byly umístěny sochy a tu a tam visely vybledlé, ale neobyčejně zajímavé goblény. Zobrazovaly především draky - stovky draků v letu, nebo visících ve svých závěsných kruzích, draky s jezdci na zádech při honu na jeleny, nebo, v některých případech, v honbě na lidi. Dvoukvítek se jednoho z nich opatrně dotkl. V suchém, horkém vzduchu se látka okamžitě rozpadla a zůstala po ní jen jednoduchá síť v místech, kde byla protkána jemným zlatým drátem.
"Zajímalo by mne, proč tohle všechno opustili."
Tak tonevím, odpověděl mu drak v jeho hlavě.
Dvoukvítek se otočil a podíval se do šupinatého koňského obličeje za sebou.
"Jak se jmenuješ, draku?" pokračoval Dvoukvítek v konverzaci.
Nevím.
Myslím, že ti budu říkat Devátý paprsek.
Dobrá, to tedy bude mé jméno.
Šlapali dál vrstvami vše pokrývajícího prachu, řadou rozlehlých sálů, jejichž stropy vysekané přímo do skály, podpírala mohutná sloupořadí. Všude byla bohatá výzdoba - od podlahy ke stropu byly stěny jedinou směsicí reliéfů, soch, chrličů a prolamovaných sloupů. Ve slabém osvětlení, které na Dvoukvítkovo přání obstaral Devátý paprsek, vrhaly ty nejpodivnější stíny. Prošli dlouhými ochozy a obrovskými skalními amfiteátry, pohřbenými pod vysokou vrstvou hebkého prachu a beznadějně prázdnými. Bylo vidět, že do těchto prostor celá staletí nikdo nevstoupil.
Pak uviděli cestičku vyšlapanou v prachu, která vedla do jednoho z temných ústí tunelů. Někdo ji použil teprve nedávno a používal ji pravidelně. Byla to úzká hluboká pěšina v neporušené prachové vrstvě.
Dvoukvítek se po ní vydal. Pěšina je vedla další řadou sálů a křivolakých chodeb a byla dost rozlehlá i pro draka (a jak se zdálo, draci tudy kdysi chodili, protože po cestě narazil Dvoukvítek na místnost plnou dračích postrojů a na další, která obsahovala kroužkovou i plátovou zbroj, dost velkou pro slona). Nakonec došli k obrovským bronzovým dveřím, jejichž křídla byla tak vysoká, že se vrcholky ztrácely v temnotě nad hlavou. Na vratech, ve výši prsou uviděl Dvoukvítek malé držadlo v podobě mosazného draka.
Když se držadla dotkl, brána se okamžitě a se znepokojující tichostí otevřela.
Dvoukvítkovi se okamžitě ve vlasech objevily jiskřičky. Následoval závan horkého vzduchu, který nezvedl prach tak, jak by to udělal obyčejný vítr, ale vytvaroval jej do strašidelných, napůl živoucích podob a teprve potom jej opět spustil k zemi. K Dvoukvítkovu sluchu se doneslo podivné, ostré štěbetání Věcí, uvězněných ve vzdáleném sklepení Rozměrů, daleko za křehkou krajkou času a vesmíru. Stíny se objevovaly i tam, kde nebylo nic, co by je mohlo vrhnout. Vzduch bzučel jako úl.
Krátce řečeno, všude kolem nich se vybíjelo nesmírné množství magie.
Místnost za bronzovou branou byla osvětlena bledě zelenou září. Kolem stěn byly narovnány rakve, každá na vlastní mramorové římse. Ve středu místnosti byl na vyvýšeném stupni masivní kamenný trůn a na něm seděla zhroucená postava, která se sice nepohnula, ale zato promluvila ostrým, stařeckým hlasem. "Pojď dál, mladíku."
Dvoukvítek postoupil kupředu. V matném zeleném svitu rozeznával, že postava na trůně patří člověku. Podle podivného způsobu, jakým se však na sedadle rozkládala, Dvoukvítek usoudil, že je dobře, že ji nevidí lépe.
"Víš, já jsem mrtev," ozval se hlas z míst, kde, jak Dvoukvítek horečnatě doufal, měla postava hlavu. Mluvila docela běžným konverzačním tónem. "Předpokládám, že už je to poznat, ne?"
"No," odpověděl Dvoukvítek mírně přiškrceně, "už ano," a začal pomalu ustupovat.
"Samozřejmě, to je jasné," souhlasil hlas. "Ty asi budeš Dvoukvítek, že? Nebo už snad bývalý?"
"Bývalý?" zeptal se nejistě Dvoukvítek. "Bývalý co?"
"Víš," pokračoval hlas, "to máš tak. Jedna z výhod smrti je to, že Smrť člověka vysvobodí z okovů času. Proto mohu vidět nejen všechno, co se stalo, ale i to, co se stane, a to všechno najednou v jediném okamžiku. Je jasné, že když pro mě neexistuje čas, neexistuje pro mne v praxi ani okamžik."
"To ale nevypadá jako nevýhoda," odpověděl Dvoukvítek.
"Myslíš? Jen si představ všechny okamžiky v jednom jediném, dávné vzpomínky a ošklivá překvapení, a možná že pochopíš, co mám na mysli. No v každém případě se konečně dostávám k tomu, co jsem ti chtěl říci. Nebo už jsem ti to řekl? Mimochodem, ten drak je opravdu velice hezký. Nebo už jsem ti to řekl?"
"Je moc hodný. Jen tak se najednou objevil," vyprávěl Dvoukvítek osobě na trůně.
"Že se objevil?" řekl hlas. "Ty si ho přivolal!"
"No, upřímně řečeno, já jsem jenom..."
"Ty máš Moc!"
"Já jsem na něj jenom hodně myslel."
"Ale vždyť právě v tom spočívá Moc! Už jsem ti řekl, že já jsem Greicha První? Nebo snad ten další? Lituji, ale já nemám s nadsmyslnem příliš velké zkušenosti. Co jsem to chtěl... ó ano, Moc. Ta povolává draky."
"Myslím, že už jste mi řekl," špitl Dvoukvítek.
"Ano? No v každém případě jsem ti to chtěl říci," odpověděl mu zesnulý.
"Ale jak se to stane? Myslel jsem na draky celý život, ale dnes poprvé se mi jeden ukázal!"
"No ano, víš, pravda je taková, že v tom smyslu, jak ty vnímáš existenci (a jak jsem ji vnímal i já, než jsem byl před třemi měsíci otráven), draci nikdy neexistovali. Teď mluvím samozřejmě o pravém draku, draconis nobilis, abychom si rozuměli, protože drak bažinný, draconis vulgaris, je obyčejné stvoření, které nestojí za řeč. Na druhé straně opravdový drak je stvoření tak dokonalého ducha, že se může v našem světě zhmotnit jen na místě, jež je silně nasáklé magií, která pomáhá zeslabit stěny mezi viditelnem a neviditelnem. Tam se mohou draci dostat na druhou stranu té hranice a vtělí se do podoby odpovídající vzorci možností našeho světa. Já si například dovedu představit - no - alespoň pět set draků najednou. Ale Liessa, nejdokonalejší a nejzkušenější z mých dětí, si jich nedovede současně představit víc než padesát, a to ještě jen velice neurčitě. To jenom když už tak mluvíme o moderním vzdělání. Ona totiž ve skutečnosti nevěří, že draci existují. Proto jsou její draci také dost nudní - zatímco ten tvůj," mluvil Greichův hlas, "je skoro stejně krásný, jako byli někteří z těch mých. To je pravý lék na staré oči, i když mi z nich, upřímně řečeno, už mnoho nezbývá."
Dvoukvítek se ozval: "Pořád mi říkáte, že jste mrtev..."
"No a ne?"
"No ano, ale, abych tak řekl, víte, oni mrtví toho většinou moc nenamluví. To je takové pravidlo."
"Býval jsem výjimečně mocný čaroděj. Moje dcera mě samozřejmě otrávila. V naší rodině je to celkem uznávaný a běžný způsob, jak se dostat k moci, ale brzy jsem si uvědomil," mrtvola si povzdechla, nebo se alespoň odněkud z míst, kde měla ústa, ozval bolestný povzdech, "že ani jeden z mých potomků si není schopen nad těmi dvěma ostatními vybojovat svrchovanou moc na Wyrmbergu. Je to velice hloupé uspořádání. Království, jako je naše, by mělo mít jediného vladaře. Proto jsem se nakonec rozhodl, že zůstanu v této neformální podobě, a to je nesmírně znepokojuje. Nedopřeji svým potomkům potěšení z mého pohřbu, dokud z nich nezůstane jen jediný, který by se zúčastnil mého posledního obřadu." Od mrtvoly se ozval ošklivý kýchavý zvuk. Dvoukvítek se přesvědčoval, že to bylo uchechtnutí.
"Takže to byl jeden z nich, kdo nás nesl?"
"Liessa," ozval se znovu čarodějův hlas. "Byla to má dcera Liessa. Ta je z nich nejsilnější. Draci mých synů nejsou schopni uletět víc než pár mil a potom zmizí."
"Zmizí? Všiml jsem si, že ten, který nás sem přinesl, byl napůl průhledný."
"Samozřejmě," přisvědčil Greicha. "Moc působí jen v okolí Wyrmbergu. Zákon nepřímé úměrnosti, víš? Aspoň já si myslím, že je to tak. Když draci zaletí příliš daleko, začínají se prostě ztrácet. Jinak už by teď moje malá dcera Liessa vládla celému světu, to mi věř. Ale neměl bych tě zdržovat. Předpokládám, že bys rád zachránil svého přítele."
Dvoukvítek lapl po dechu. "Hruna?"
"Ne, toho nemyslím. Toho hubeného čaroděje. Můj syn Lio!rt se ho právě pokouší rozsekat na kusy. Obdivuji způsob, jakým jsi ho zachránil. Chtěl jsem říci, zachráníš."
Dvoukvítek se vztyčil v celé své výši, což bylo poměrně jednoduché. "Kde je?" zeptal se a vykročil ke dveřím svérázným způsobem, který měl představovat odhodlaný krok hrdiny.
"Stačí, když budeš sledovat stopu v prachu," odpovídal hlas. "Liessa mě občas chodí navštěvovat. Občas zajde za starým tátou, ta moje holčička. Ta jediná měla dost silnou povahu, aby mě zavraždila. Jablko, které nepadlo daleko od stromu. Tak tedy hodně štěstí, ale myslím, že to už jsem říkal. Nebo jsem chtěl říci, že teď to řeknu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...