Barva kouzel..19

25. října 2007 v 12:43 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Dvoukvítek se rozeběhl mrtvými tunely a drak se velkými lehkými skoky držel těsně za ním. Dunivý hluk se postupně ztratil v bludišti napětí. Netrvalo dlouho a Dvoukvítek musel zastavit a úplně bez dechu se opřel o jeden sloup. Zdálo se mu, že už je to celá věčnost od chvíle, kdy měl naposled v ústech něco k snědku.
Proč neletíš? Ozval se mu v hlavě hlas Devátého paprsku. Drak rozepjal křídla a zkusmo jimi zamával. Na okamžik se zvedl do vzduchu. Dvoukvítek na něj chvilku ochromeně zíral, ale pak se k němu rozběhl a rychle mu vylezl na krk. Vzápětí byli ve vzduchu. Drak lehce letěl několik stop nad zemí a chodba za nimi se halila do hustých oblaků zvířeného prachu.
Dvoukvítek se držel ze všech sil a Devátý paprsek proletěl spojeným systémem podzemních prostor a pak se začal zvedat nahoru nad rozlehlým točitým schodištěm, které bylo dost široké, aby posloužilo ustupující armádě. Na jeho vrcholu vyletěli do prostor, které vypadaly jako obydlené. Zrcadla ve všech chodbách byla vyleštěna a odrážela slabé bledé světlo.
Cítím jiné draky.
Křídla se proměnila v rozmazanou čmouhu a Dvoukvítkem to trhlo dozadu. Drak se otočil a vyrazil dlouhou boční chodbou jako vlaštovka trápená čmelíky. Další prudká zatáčka je vynesla z ústí tunelu do obrovské jeskyně. Hluboko pod nimi bylo vidět čímsi napůl zasypané kameny a vysoko nad hlavou zahlédli otvory ve stěnách, kterými dovnitř proudily mohutné snopy světla. U stropu se něco dělo. Zatímco Devátý paprsek s hromovým pleskáním křídel stoupal, Dvoukvítek si prohlížel hřadující ptáky a droboučké lidské postavičky, které pomocí jakési záhadné síly chodily po stropu jeskyně.
To je hřadovací jeskyně, prohlásil mu v hlavě spokojeným tónem Devátý paprsek.
Najednou Dvoukvítek zahlédl, jak se jedna z malých lidských postaviček odpoutala od stropu a začala se rychle zvětšovat...
Mrakoplaš pozoroval, jak se mu Lio!rtova bledá tvář začíná vzdalovat. To je legrační, zabrebtala malá částečka jeho mozku. Jak to, že stoupám nahoru?
Pak se začal ve vzduchu převracet a v jeho pocitech převládla skutečnost. Řítil se dolů na trusem pokryté dno jeskyně.
V hlavě mu zavířily myšlenky. A jako vždy si právě tuhle kritickou chvíli vybrala slova Zaklínadla a začala se mu z hlubin mozku prodírat na povrch. Zdálo se mu, že na něj naléhají: "Proč bys nás neřekl? Co můžeš ztratit?"
Mrakoplaš mávl rukou ve stále sílících vzdušných proudech, které za ním vznikaly.
"Ashonai," zvolal. Slovo se před ním zhmotnilo z modrého plamene, který povlával ve větru.
Opilý strachem a magií mávl rukou podruhé.
"Ebiris," pronesl pečlivě. Zvuk zmrzl do blikajícího oranžového slova, které se zavěsilo vedle svého předchůdce.
"Urshoring. Kvanti. Pytham. N'guard. Feringomalee." Slova kolem něj plála v duhových barvách a Mrakoplaš zapažil ruce a připravoval se vyslovit osmé a poslední slovo, které se mělo zjevit ve třpytné oktareni a zpečetit celé kouzlo. Vyčnělé balvany byly na okamžik zapomenuty.
" - " začal.
Najednou mu něco vyrazilo dech, zaříkadlo se zbortilo a vyčichlo. Kolem pasu se mu sevřel pár paží a celý svět najedno uhnul stranou. To drak vybral dlouhý střemhlavý let a jen jeho pařáty zaskřípaly o vrchol nejvyššího z balvanů na dně Wyrmbergu. Dvoukvítek se vítězoslavně rozesmál.
"Mám ho!"
Drak na vrcholu své dráhy zatočil elegantním obloukem, několikrát skoro líně máchl křídly a proletěl jedním z otvorů do čirého ranního vzduchu venku.
Bylo poledne. Na vrcholu Wyrmbergu, té nemožně vyvážené hmoty, na rozlehlé zelené louce se shromáždili draci se svými jezdci a vytvořili velký kruh. Za nimi bylo dost místa, kde se rozestavěli zbídačelí služebníci, otroci, a další, kteří si v potu tváře dobývali tady, na vrcholu světa, své skromné živobytí. Všichni pozorovali postavy soustředěné uprostřed travnaté arény.
Skupina se skládala z několika nejstarších Drakopánů, mezi kterými byl Lio!rt a jeho bratr Liartes. První si s bolestivými úšklebky chvílemi masíroval nohy. Kousek od nich stáli Hrun a Liessa, kterou doprovázeli její následovníci. Mezi oběma skupinami stál dědičný obřadník Wyrmbergu.
"Jak víte," začal nejistě, "nedávno si, ne zcela zesnulý pán Wyrmbergu, Greicha První, vymínil, že celá otázka nebude vyřešena, dokud se některé z jeho dětí, on, nebo ona, nebude cítit tak silné, aby vyzval, či vyzvala své sourozence k boji na život a na smrt."
"Ano, ano, to víme. Tak pokračuj," ozval se mu ve vzduchu vedle hlavy slabý podrážděný hlas.
Obřadník polkl. Nebyl schopen smířit se s tím, že jeho bývalý pán nezesnul, jak se sluší a patří. Tak je ten starý krkavec mrtev, nebo ne? Přemýšlel zachmuřeně.
"Není zcela jasné," pokračoval, "zda můžeme připustit, aby kdokoliv vyzval ostatní k boji prostřednictvím svého zástupce..."
"Ano, to je povoleno," prohlásil Greicha netrpělivě nehmotným hlasem. "To je alespoň chytré. Hlavně se tím nezdržujte celý den!"
"Vyzývám vás," prohlásil Hrun a upřel pohled na bratry, "oba najednou."
Lio!rt a Liartes si vyměnili pohled.
"Chceš bojovat s oběma současně?" zeptal se Liartes, vysoký šlachovitý muž s dlouhými světlými vlasy.
"Jo."
"To bude ale dost nevyrovnaný zápas, nezdá se ti?"
"Jasně. Mám přesilu jednoho na dva."
Lio!rt se zamračil. "Ty nadutý barbare..."
"Tak todle si teda přehnal!" zavrčel Hrun. "Já ti..."
Starý obřadník pozvedl ruku protkanou modrými žilkami, aby ho uklidnil.
"Je zakázáno prát se na Poli smrti," prohlásil a na okamžik se odmlčel, aby zvážil, jaký měla jeho slova smysl. "No, vy víte, jak to myslím," pokusil se, ale pak se vzdal a pokračoval "Vznešení pánové Lio!rt a Liartes, jako vyzvaná strana, mají právo volby zbraně."
"Draci," ozvali se oba současně. Liessa se pohrdavě zašklebila.
"Draci se dají použít k útoku a to znamená, že jsou to zbraně," trval Lio!rt pevně na svém. "Jestli s tím nesouhlasíš, rozhodneme to bojem."
"Přesně tak," přitakal mu bratr a výhrůžně se zadíval na Hruna.
Obřadník cítil, jak se mu do prsou zavrtal chladný prst.
"Nestůj tady s pustou dokořán," zazněl Greichův hřbitovní hlas. "Hlavně si pospěš, buď tak laskav."
Hrun ustoupil a zavrtěl hlavou.
"Ne, jednou mi to stačilo. To rači zhebnu, než bych bojoval na jedný z těch oblud."
"Pak tedy zemři," prohlásil obřadník tak laskavým tónem, jakého byl jen schopen.
Lio!rt a Liartes už spěchali přes trávník k místu, kde je čekali jejich sloužící a jejich zvířata. Hrun se obrátil k Liesse. Pokrčila rameny.
"To nedostanu ani meč?" naléhal. "Tak aspoň nůž!" zkusil to.
"Ne," odpověděla mu. "Tohle jsem opravdu nečekala." Najednou se jakoby zmenšila a všechno její sebevědomí se vytratilo. "Je mi to líto."
"Tobě je to líto?"
"Ano, je mi to opravdu líto."
"Jo, mně už se předtim zdálo, že si řekla, že je ti to líto."
"Nedívej se na mě takhle! Mohla bych ti vymyslet nejkrásnějšího jízdního draka..."
"Ne!"
Obřadník si utřel nos do kapesníku, podržel ten malý hedvábný čtverec v natažené ruce a pak ho pustil. Zabušení křídel přinutilo Hruna k tomu, že se bleskově otočil. Lio!rtův drak už byl ve vzduchu a blížil se k nim velkým obloukem. Snesl se nízko nad rovinu a z tlamy mu vyletěl sloup plamene. Začal před sebou vypalovat černý pruh, který se rychle blížil k Hrunovi.
Hrun v poslední chvíli odstrčil Liessu stranou, a když se vrhl do bezpečí, ucítil divokou bolest, kterýmu projela ožehnutou paží. Když dopadl na zem, lehce se překulil, pružným pohybem znovu vyskočil na nohy a začal se rychle rozhlížet po druhém drakovi. Ten se na něj snesl z boku a Hrun byl přinucen vyskočit na místě, aby se vyhnul šlehnutí plamene. Když ho drak míjel, švihl v krátké křivce ocasem a zasadil mu štiplavý úder do čela. Hrun se rychle zvedl na nohy a zatřásl divoce hlavou, aby rozptýlil hvězdičky, které se mu dělaly před očima. Ruka plná puchýřů sténala bolestí.
Teď se vracel v druhém okruhu Lio!rt, letěl mnohem pomaleji, aby mohl reagovat na divochovy neobyčejně hbité pohyby. Země se začala přibližovat a Drakopán uviděl Barbara stát kus před sebou. Byl nehybný jako kus skály, jen hruď se mu prudce zvedala a ruce měl svěšeny podél těla. Bude to snadný cíl.
Když Lio!rtův drak proletěl nejnižším bodem své dráhy a začal vybírat střemhlav let, otočil se jeho pán a podíval se na místo, kde měl teď stát obrovský škvarek.
Nebylo tam nic. Lio!rt se s nejistým výrazem otočil ještě víc.
Před očima se mu objevil Hrun, který se právě jednou rukou vytahoval drakovi přes rameno, zatímco druhou se mlátil po hlavě, aby uhasil hořící vlasy. Lio!rtova ruka sjela k dýce u pasu, ale Hrunovy reflexy, které i za normální situace předčily reflexy obyčejných lidí, byly teď ještě vyostřeny bolestí. Drakopánovo zápěstí zasáhl drtivý úder hřbetem ruky, dýka mu vyletěla velkým obloukem do vzduchu a začala padat k zemi. Druhá rána zasáhla jezdce přímo do brady.
Drak, zatížený vahou dvou mužů, se vznášel sotva několik yardů nad zemí. Jak se ukázalo, bylo to skutečně štěstí, protože v okamžiku, kdy Lio!rt ztratil vědomí, drak zmizel.
Liessa se rozběhla přes trávu k Hrunovi a pomáhala mu na nohy. Trochu zmateně na ni zamrkal.
"Co se stalo? Co se děje?" ozval se přiškrceným hlasem.
"To bylo opravdu úžasné!" zvolala Liessa. "Jak jsi udělal to salto a změnil směr přímo ve vzduchu a vůbec to všechno!"
"Jasně, ale co se to stalo?"
"To se hrozně špatně vysvětluje..."
Hrun zvedl hlavu k nebi. Liartes, mnohem opatrnější z obou bratrů, jim kroužil vysoko nad hlavou.
"No máš na to tak deset vteřin."
"Ti draci..."
"No?"
"To jsou jenom představy."
"Tím chceš říct, že ty spáleniny na mý ruce sou jenom představy?"
"Ano. Ne!" divoce zavrtěla hlavou. "Vysvětlím ti to později."
"No, budeš si k tomu muset najít vopravdu dobrý prostředky," vyštěkl na ni Hrun. Potom se znovu podíval směrem k Liartovi, který začal sestupovat dolů.
"Hlavně mě teď poslouchej!" volala na něj Liessa. "Dokud je můj bratr v bezvědomí, jeho drak prostě neexistuje. Normálně ho totiž tvoří a ovládá..."
"Běž!" vykřikl na ni Hrun. Znovu ji vší silou odhodil na stranu a sám se vrhl střemhlav k zemi. Těsně nad nimi proletěl Liartes na svém draku a na zemi se objevil další spálený pruh trávy.
Zatímco se zvíře začalo stáčet k dalšímu náletu, Hrun vyskočil a rozběhl se jako chrt k lesu lemujícímu okraj arény. V těch místech byl les sotva víc než přerostlé křoví, ale ani tudy nemohl žádný drak proletět.
Liartes to ani nezkoušel. Přistál se svým zvířetem na louce několik yardů od hájku a opatrně slezl se sedla. Drak složil křídla a natahoval hlavu k zelené stěně, zatímco jeho pán se opřel o kmen osamělého stromu a začal si tiše pohvizdovat.
"Můžu tě spálit na prach," prohlásil po chvíli.
V houštině se nepohnul ani list.
"Nejsi náhodou támhle v těch ibišcích?"
Ibišky se proměnily v plamenné moře.
"Ale teď jsem tě určitě zahlédl v támhletom kapradí!"
Z kapradí zbyla síť bíle žebrovaného popela.
"Jenom to zbytečně protahuješ, barbare. Proč se nevzdáš hned? Já už jsem spálil lidí! Prý to ani trochu nebolí," prohlásil Liartes a rozhlížel se po křoví.
Drak sledoval jeho pohled a spálil každý trochu příhodný chomáč křoví, který mohl sloužit jako úkryt. Liartes vytáhl meč a čekal.
Hrun se snesl ze stromu, a už když padal k zemi, nohy mu běžely. Za ním zařval drak a začal se s praskotem prodírat křovím, ale Hrun běžel, běžel s pohledem upřeným na Liarta a v rukou svíral suchou větev.
Je to málo známá, nicméně pravdivá skutečnost, že dvounozí tvorové většinou běží na krátké vzdálenosti rychleji než tvorové čtyřnozí jednoduše proto, že čtyřnožci si musí při běhu nohy přeci jen trochu roztřídit. Hrun za sebou slyšel škrábání drápů a pak hlasité zadunění, když drak rozevřel křídla a pokusil se vzlétnout. Když se Hrun přiblížil, pozvedl Liartes meč, ale Barbar ho odrazil suchou větví. Pak už Hrun do Drakopána narazil a dvojice padla k zemi.
Drak zařval.
Hrun zasáhl svého protivníka s chirurgickou přesností kolenem mezi nohy. Liartes zařval. Podařilo se mu však na oplátku zasáhnout Barbara do obličeje a přerazil mu nos. Nebylo to poprvé.
Hrun vykopl a zvedl se na nohy. Ocitl se tváří v tvář koňské dračí tváři a viděl, že se drakovi nadýmá hruď a rozšiřují nozdry.
Jeho noha vyletěla jako blesk a zasáhla Liarta, který se pokoušel postavit, ze strany do hlavy. Muž padl k zemi.
Drak zmizel. Ohnivá koule, která mířila k Hrunovi, se rozplynula, dřív než k němu doletěla. Zastihl ho už jen slabý závan teplého vzduchu. Pak se rozhostilo ticho, přerušované jen praskotem hořícího podrostu.
Hrun si přehodil bezvládného Drakopána přes rameno a drobným klusem se rozběhl nazpět do arény. Na poloviční cestě našel Lia!rta, ležícího v bezvědomí a podivně pokroucenou nohou na trávě. Sehnul se a se zamručením si ho hodil na volné rameno.
Na zvednutém stupni,pod baldachýnem na jedné straně arény, jej čekala Liessa a starý obřadník. Drakopaní už nabyla svého netečného klidu a upírala pohled na Hruna, který jí k nohám složil obě bezvládná těla. Všude kolem postávali v uctivých skupinkách lidé.
"Zab je," řekla Liessa.
"Zabíjím tehdy, kdy se to líbí mně," odpověděl jí. "zabít lidi v bezvědomí, to není správný!"
"Nenapadá mě příhodnější čas," souhlasil se svou paní obřadník. Liessa si odfrkla.
"Dobrá, tak je zapudím od dvora," prohlásila. "Jakmile se jednou ocitnou za hranicemi wyrmbergské magie, ztratí Moc. Stanou se z nich obyčejní loupeživí rytíři. To by ti vyhovovalo?"
"To jo."
"Jsem překvapena tvým milosrdenstvím, bar... Hrune."
Hrun pokrčil rameny. "Chlap v mým postavení to ani jinak dělat nemůže. Musim si hlídat image, ne?" Rozhlédl se kolem. "Tak a teďka ta poslední zkouška."
"Varuju tě, je velice nebezpečná! Jestli si ale přeješ, můžeš odejít. Podstoupíš-li však tu poslední zkoušku a obstojíš v ní, staneš se pánem Wyrmbergu a samozřejmě mým zákonitým manželem."
Hrunův pohled se srazil s jejím. Před očima mu proběhl celý jeho dosavadní život. Najednou se mu zazdálo, že se skládal jen z řady dlouhých vlhkých nocí, kdy musel spát pod hvězdami, zoufalých bojů se skřety, městskými strážemi, lupiči a zlými kněžími a v poslední době dokonce se třemi polobohy - a to všechno k čemu? Dobrá, kápl z toho majetek - poklady, to připustil, ale kde jsou teď? Taky záchrana panen v nesnázích přinášela určitou chvilkovou odměnu, ale většinou to skončilo tak, že jim dal slušné věno a v některém větším městě je opustil. Ona se totiž po určitém čase i ta nejpříjemnější bývalá panna začala chovat poněkud majetnicky a ztrácela smysl pro jeho pokusy o záchranu jejích strádajících sester. Zkrátka a dobře, jediné, co v životě získal, byla pověst a bezpočet jizev, které mu pokrývaly celé tělo. Být vládcem - to by mohl být docela příjemné. Hrun se vesele ušklíbl. Kdyby měl takovouhle základnu, draky a celkem velkou skupinu bojovníků, to už by se s ním opravdu muselo počítat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...