Barva kouzel..20

25. října 2007 v 12:44 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
A navíc, ta holka nebyla zrovna ošklivá.
"Ta třetí zkouška?" řekla.
"Zase budu beze zbraní?" zeptal se.
Liessa zvedla ruce a stáhla si z hlavy helmici. Kolem hlavy a po zádech se jí rozlila záplava rudohnědých vlasů. Pak rozepnula sponu na plášti, který jí sklouzl z ramen. Pod ním byla nahá.
Ve chvíli, kdy ji Hrun přeletěl pohledem, rozběhly se mu v hlavě dvě kalkulačky. Jedna sčítala cenu zlata jejích náramků, tygřích rubínů, vsazených do prstenů na nohou, briliantové kapky, která jí zdobila pupek, a těch dvou výjimečně umělecky zpracovaných náprstků ze stříbrného filigránu. Druhá byla napojena přímo na jeho libido. Obě dávaly výsledky, které ho neobyčejně potěšily.
Pozvedla ruku a s úsměvem mu podala pohár vína.
"Myslím, že tentokrát ne."
"Vždyť ani nehnul prstem, aby ti pomohl," zněl poslední Mrakoplašův argument.
Křečovitě se držel Dvoukvítka kolem pasu a drak zatím opisoval obrovský kruh, přičemž se nebezpečně nakláněl. To, že se právě dozvěděl, že drak i jeho šupinatý hřbet jsou pouze výsledkem jakéhosi třírozměrného denního snu, nezměnilo nic na jeho pocitu strašlivé závrati. Jeho mysl neustále sklouzávala k představě toho, co by se stalo, kdyby Dvoukvítkovo soustředění něco rozptýlilo.
"Proti těm samostřílům neměl ani Hrun naději," prohlásil Dvoukvítek rozhodně.
Když se drak vznesl nad pás křovinaté krajiny, kde trojice strávila v nejistém spánku vlhkou a nepohodlnou noc, vyhouplo se nad okrajem Zeměplochy slunce. Pochmurná modř a šeď časného rána se okamžitě změnila na bronzovou záři, která rázem zaplavila svět. Tam, kde slunce dopadlo na vodní hladinu, nebo světelnou přehradu, nabyly jeho paprsky barvy tekutého zlata (Díky hustotě magických polí, obklopujících Plochu, se světlo pohybovalo podzvukovou rychlostí a tato jeho zajímavá vlastnost byla využívána například lidmi z Velkého Nefa, kteří během staletí zkonstruovali složité a zvláštní přehrady a vyložili některá údolí leštěným křemenem a s jejich pomocí sluneční záři pochycovali a svým způsobem konzervovali. Zářící nefské zásobníky světla, které po několika slunečných týdnech doslova přetékaly svitem působily ze vzduchu opravdu velkolepým dojmem a škoda, že se ani Mrakoplaš, ani Dvoukvítek nepodívali tím směrem.).
Před nimi se vznášela magicky vytvořená, miliony tun těžká nemožnost, nazývaná Wyrmberg. Jak se rýsovala proti nebi, Mrakoplaš se s tím pohledem celkem vyrovnal, dokud se nepodíval stranou a nezahlédl, jak se stín Wyrmbergu prodlužuje na bílé pláni oblaků, které jej stále obklopovaly.
"Co vidíš?" zeptal se Dvoukvítek draka.
Vidím boj, odehrávající se na vrcholu hory, zazněla tichá odpověď.
"Vidíš?" řekl Dvoukvítek. "Hrun asi právě v téhle chvíli bojuje o život."
Mrakoplaš mlčel. Po chvíli se Dvoukvítek ohlédl. Čaroděj upíral oči do neznáma a rty se mu nehlučně pohybovaly.
"Mrakoplaši?"
Čaroději se vydral z hrdla zvuk podobný slabému zakrákorání.
"Promiň," naklonil Dvoukvítek hlavu. "Nebylo ti rozumět."
"... celou tu hloubku... takový pád..." mumlal Mrakoplaš. Nakonec se mu oči zaostřily, na chvilku se v nich objevil zmatek, ale pak se mu rozšířily hrůzou. Nakonec udělal tu chybu, že se podíval pod sebe.
"Argh," prohlásil a začal klouzat ke straně. Dvoukvítek ho zachytil.
"Co je to s tebou?"
Mrakoplaš se pokusil otevřít oči, ale jeho obrazotvornost víčka neměla zírala očima dokořán otevřenýma.
"Ty nemáš strach z vejšek?" podařilo se mu ze sebe vypravit.
Dvoukvítek se podíval dolů, tam, kde teď hluboko pod nimi ubíhala krajina, tečkovaná stíny mračen.
"Ne." zněla jeho odpověď. "Proč? Zabiješ se stejně, ať spadneš ze čtyřiceti stop, nebo čtyř tisíc fathonů, to ti povídám."
Mrakoplaš se pokusil jeho výrok bez emocí vstřebat, ale nenašel v něm žádnou logiku. Tady přeci nešlo ve skutečnosti o to, že člověk spadl, ale že potom narazil.
Dvoukvítek ho znovu rychle zachytil.
"No tak, drž se," zahučel mu vesele do ucha. "Už tam skoro budem."
"Nejraději bych byl zpátky ve městě," zasténal Mrakoplaš. "Chtěl bych být dole na zemi."
"Tak by mě zajímalo," uvažoval Dvoukvítek nahlas, "jestli můžou draci doletět ke hvězdám? Řeknu ti, to by bylo opravdu něco..."
"Ty si šílenej," odpověděl mu Mrakoplaš nevýrazným tónem. Turista mu neodpovídal, a když Mrakoplaš natáhl krk a nahlédl mu z boku do tváře, strašlivě se vyděsil, když spatřil, jak Dvoukvítek upírá se zvláštním úsměvem na rtech pohled ke hvězdám.
"Ať tě to ani nenapadne," zasyčel mu výhrůžně do ucha.
Muž kterého hledáte, mluví s Drakopaní, ozval se dračí hlas.
"Hmm?" řekl Dvoukvítek s očima stále ještě upřenýma k blednoucím hvězdám.
"Cože?" ozval se naléhavě Mrakoplaš.
"Aha, ano, Hrun," probíral se Dvoukvítek. "Doufám, že letíme včas. Snes se dolů! Hodně nízko!"
Když hukot vzduchu přešel z obyčejného větru v pískání vichřice, otevřel Mrakoplaš oči. Možná že mu je tlak větru prostě rozfoukl, protože teď už je prostě nemohl zavřít.
Před nimi se objevilo ploché temeno Wyrmbergu a začalo se se znepokojující rychlostí zvětšovat. Pak se změnilo v zelenou čmouhu, ubíhající po obou stranách. Droboučké stromy a malá políčka se změnila v rozmazanou pestrobarevnou směsici. Kratičký stříbřitý záblesk snad mohl být říčkou, která přepadala přes okraj plošiny.
Mrakoplaš se snažil zbavit vzpomínky na tu výšku, ale jí se u něj obzvláště zalíbilo, terorizovala ostatní obyvatele jeho mysli a převracela mu mozek naruby.
"Myslím, že tentokrát ne," řekla Liessa.
Hrun si od ní pomalu vzal pohár s vínem. Zazubil se jako vyřezávaná tykev.
Draci kolem arény se začali plašit. Jejich jezdci zvedli hlavy. Pak těsně nad trávníkem arény proletěla zelená čmouha a Hrun zmizel.
Pohár s vínem zůstal na okamžik viset ve vzduchu a pak dopadl se zazvoněním na kameny schodiště. Až tehdy z něj vystříklo víno.
To proto, že Devátý paprsek vteřinu před tím, než uchopil Hruna jemně do pařátů, dočasně sladil jejich tělesné rytmy. Protože rozměr představivosti je mnohem složitější než rozměr prostoru a času, které jsou ve skutečnosti rozměry velmi mladými, výsledek spočíval v tom, že se nehybný a chtíči propadlý Hrun změnil v Hruna, který se pohyboval rychlostí osmdesáti mil za hodinu bez jakýchkoliv průvodních následků. Snad až na těch pár vylitých doušků vína. Další z nepřímých následků byl ten, že Liessa nenávistně vykřikla a přivolala svého draka. Ve chvíli, kdy se před ní zlaté zvíře zhmotnilo, vyšvihla se na něj, stále prakticky nahá, a nejbližšímu strážnému vytrhla samostříl. Pak už byla ve vzduchu, zatímco se ostatní drakojezdci rozběhli ke svým zvířatům.
Stalo se také to, že starý obřadník, který všemu přihlížel od sloupu, za nímž byl takticky ukryt, zachytil v tu chvíli průnikovou ozvěnu jakési teorie, klubající se v mozku mladého psychiatra. Psychiatr žil v jednom z přilehlých vesmírů, a protože prostorový únik byl oboustranný, zahlédl v téže chvíli psychiatr dívku na draku. Obřadník se usmál.
"O co se vsadíme, že ho nechytí?" ozval se mu těsně u ucha Greichův hlas plný červů a hrobek.
Obřadník zavřel oči a těžce polkl.
"Myslel jsem, že se můj pán teď už odebere do Země mrtvých nastálo," podařilo se mu vykoktat.
"Já jsem čaroděj," prohlásil Greicha. "Pro čaroděje si musí přijít sám Smrť. A podívej. Jak to tak vypadá, nějak ho tady nikde nevidím."
TAKŽE MŮŽEME JÍT? Zeptal se Smrť.
Seděl na bílém koni, který byl z masa a kostí, ale měl rudé oči a z nozder mu unikaly malé plamínky. Smrť natáhl kostnatou ruku, chytil ve vzduchu Greichovu duši, uhnětl ji do kuličky zářící oslnivým světlem a nakonec ji polkl.
Pak pobodl své zvíře ostruhami, zvíře se rozeběhlo vzduchem a od kopyt mu odletovaly jiskry.
"Pane Greicho!" zašeptal starý obřadník, když se vesmír kolem něj zatřepotal.
"To byl ošklivý podvod," zaslechl ještě čarodějův hlas, podobný zvukové tečce, která rychle mizela v nekonečných černých dálkách.
"Můj pane... jak vypadá Smrť?" zavolal stařec roztřeseným hlasem.
"Až si ho pořádně prohlédnu, dám ti vědět," zavlnil se téměř nezřetelně vzduch.
"Dobrá," zamumlal si obřadník. Pak ho něco napadlo. "Ale přijďte přes den, prosím," dodal.
"Vy tatrmani," zaječel Hrun ze svého místa v pařátech Devátého paprsku.
"Co říkal?" zakřičel Mrakoplaš a drak se zatím řítil vzduchem nahoru, jako by závodil do strmého vrchu.
"Neslyšel jsem ho!" křičel stejně hlasitě Dvoukvítek a slova mu od úst rval vítr. Drak se stále zvedal a Dvoukvítek se podíval dolů na malou kulatou plošku, na vrcholek Wyrmbergu, ze kterého se právě vznesla skupina pronásledovatelů. Křídla Devátého paprsku duněla bičoval vzduch. Řidší vzduch.
Dvoukvítkovi už potřetí zalehlo v uších.
V čele pronásledující skupiny letěl zlatý drak a na hřbetě měl jezdce.
"Hej, ty tam, seš v pořádku?" zavolal Mrakoplaš znovu naléhavě a musel se v rychle řídnoucím vzduchu několikrát zhluboka nadechnout, aby ze sebe ta slova vůbec dostal.
"Mohl jsem se stát vládcem, a vy, vy tajtrdlíci, musíte zrovna přiletět a..." Hrun zalapal po dechu, protože řídký vzduch oslabil činnost dokonce i jeho obrovského hrudníku.
"Cco sse to ďje sse vzzduchemm?" zamumlal Mrakoplaš a před očima se mu objevila modrá světélka.
"Unk," vydralo se ze rtů turistovi a Dvoukvítek omdlel.
Drak zmizel.
Několik vteřin ještě trojice mužů pokračovala v letu vzhůru. Mrakoplaš a Dvoukvítek poskytovali zvlášť malebný pohled. Seděli jeden za druhým a nohama objímali něco, co už tam nebylo. Pak se to, čemu na Zeměploše říkali přitažlivost, vzpamatovalo a vrhlo se na ně. V té chvíli kolem proletěl Liessin drak a Hrun mu těžce dopadl na krk. Liessa se nad ním sklonila a políbila ho.
Téhle podrobnosti už si Mrakoplaš nevšiml, protože to už se řítil dolů, i když rukama stále ještě svíral Dvoukvítka kolem pasu. Plocha vypadala jako malá kulatá mapa přišpendlená na obloze. Zatím to vypadalo, že se nehýbá, ale Mrakoplaš věděl, že je to jen zdání. Celý svět, podobný vaječné omeletě, se k nim začal čím dál tím rychleji blížit...
"Prober se!" vykřikl Mrakoplaš do hukotu větru. "Draci! Mysli na draky!"
Kolem nich zapleskala křídla, to když proletěli hejnem pronásledovatelů, kteří se jim rychle vzdalovali dopředu a nahoru. Draci zařvali a začali se velkým obloukem stáčet na zpáteční cestu.
Dvoukvítek neodpovídal. Kolem hlavy mu pleskalo Mrakoplašovo roucho, ale turista se neprobral.
Draci, bylo jediné, co Mrakoplašovi v panice hučelo hlavou. Pokusil se soustředit, představit si draka opravdu co nejživěji. Když se to podařilo jemu, myslel si, proč by se to nemohlo podařit mně. Nic se však nestalo.
Mrakoplaš to zkusil znovu, obrátil oči v sloup a napjal každou žilku v těle. Drak. Jeho představivost, přeci jen už trochu otlučené a opotřebované zařízení, se pokusila upnout na draka. Jakéhokoliv draka.
MÁŠ TO MARNÉ, zasmál se hlas, který zněl jako dunění pohřebního zvonu. TY NA NĚ PŘECI NEVĚŘÍŠ!
Mrakoplaš vytřeštil oči na příšerné jízdní zjevení, které se mu zašklebilo přímo do tváře, a jeho vědomí se v hrůze vzepjalo.
Vyšlehl oslepující blesk.
Pak nastala neproniknutelná tma.
Mrakoplaš ucítil pod nohama měkkou podlahu, kolem se rozlila narůžovělá záře a ozval se překvapený výkřik mnoha lidí.
Vyděšeně se rozhlédl kolem. Stál v jakémsi podivném tunelu, naplněném po obou stranách sedadly, na kterých byli připoutáni lidé ve velice nezvyklém oblečení. Všichni na něj křičeli.
"Probuď se," zasyčel. "Musíš mi pomoct!"
Táhl bezvědomého turistu za sebou a pomalu ustupoval před davem, až volnou rukou nahmátl podivně tvarovanou kliku. Zmáčkl ji, vpadlo otevřených dveří a prudce je za sebou zabouchl.
Rozhlédl se po další místnosti a setkal se s vyděšeným pohledem jakési mladé ženy. Ta upustila tác, který nesla v ruku a hlasitě vykřikla. Byl to takový ten druh výkřiku, po kterém se obvykle objevil svalnatý ochránce. Mrakoplaš, zaplavený adrenalinem, což byl v jeho případě čistý destilát strachu, se obrátil a protlačil se kolem ní dál. Před očima se mu objevila další sedadla a lidé na nich se krčili, když kolem nich táhl střední uličkou bezvědomé Dvoukvítkovo tělo. Teprve teď si všiml, že za sedadly je řada malých okének. Několika okénky bylo na pozadí šedivých mračen vidět dračí křídlo. Bylo stříbrné.
Tak mě sežral drak, pomyslel si. To je nesmysl, odpověděl si vzápětí. Z dračího břicha není vidět ven! Pak ramenem narazil do dveří na konci tunelu a podařilo se mu jimi projít do místnosti tvaru širokého kornoutu, která byla ještě mnohem podivnější než samotný tunel.
Byla plná droboučkých blikajících světélek. Mezi světélky seděli ve velkých čalouněných křeslech čtyři muži, kteří na něj zírali s otevřenými ústy. Začal ustupovat a všiml si, že jejich pohledy náhle zamířily kamsi na stranu.
Mrakoplaš se pomalu otočil tím směrem. Vedle něj stál pátý muž - mladší, vousatý a tak tmavý, jako nomádi z Velkého Nefa.
"Kde to jsem?" zeptal se čaroděj. "To je dračí břicho?"
Mladík ustoupil, přikrčil se a strčil Mrakoplašovi do obličeje černou skříňku. Muži v křeslech se skrčili za opěradla.
"Co je to?" zeptal se Mrakoplaš. "Obrázková skříňka?" Natáhl se a vzal mu ji z ruky. Jak se zdálo, jeho pohyb mladého muže v první chvíli zaskočil. Pak ale vykřikl a pokusil se skříňku Mrakoplašovi zase vzít. V téže chvíli však také vykřikl jeden ze čtveřice sedících mužů. Teď však už neseděl, ale stál a ukazoval na mladíka nějakým malým, kovovým předmětem.
Mělo to úžasný výsledek. Mladík couvl a zvedl ruce nad hlavu.
"Prosím, dejte mi tu bombu, pane," obrátil se k Mrakoplašovi muž s kovovou věcí. "Hlavně opatrně."
"Todle?" zeptal se Mrakoplaš. "Jen si to vemte, já vo to nestojim." Ten druhý si od něj krabičku velice opatrně vzal a položil ji na zem. Zbylí tři sedící muži se očividně uvolnili a jeden z nich začal velice rychle mluvit do zdi. Čaroděj ho s úžasem pozoroval.
"Nehýbejte se!" vyštěkl muž s tou kovovou - s amuletem, rozhodl se nakonec Mrakoplaš, určitě je to amulet. Tmavý mladík ucouvl až ke stěně.
"To od vás bylo opravdu velice odvážné," prohlásil Držitel amuletu, "to vám tedy povím!"
"Cože?"
"Copak je vašemu příteli?"
"Mému příteli?"
Mrakoplaš se podíval na Dvoukvítka, který stále ještě setrvával v mírumilovném bezvědomí. To nebylo tak divné. Co ho ale opravdu překvapilo, bylo to, že Dvoukvítek má na sobě nové šaty. Divné šaty. Kožené spodky mu končily nad koleny. Na horní části těla měl jakousi vestu z výrazně pruhované látky a na hlavě podivný malý klobouk. S ptačími pírky.
Nezvyklý pocit v oblasti nohou přiměl Mrakoplaše, aby se podíval dolů. Jeho šaty se také změnily. Místo pohodlného širokého roucha, tak skvěle přizpůsobeného volnosti a rychlosti pohybu ve všech možných nepředvídaných situacích, měl na nohou jakési plátěné trubky. K nim měl krátký kabát ze stejného materiálu a na krku...
Do dnešního dne nikdy neslyšel jazyk, kterým mluvil muž s amuletem. Byl hrubý a vzdáleně připomínal středové nářečí - tak jak je možné, že mu rozumí každé slovo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...