Barva kouzel..21

25. října 2007 v 12:45 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Jak to vlastně bylo...? Najednou se prostě ocitli v tomhle drakovi, ale předtím spolu přeci byli... seděli... potkali se v letištním baru a výborně se bavili, takže se přirozeně dohodli, že si v letadle sednou vedle sebe a on slíbil Jacku Zwiblumenovi, že až přistanou ve Státech, poveze ho kolem. Přesně tak to bylo. A pak se Jackovi udělalo špatně a on zpanikařil a tak se dostali až do kabiny pilotů a zaskočili toho únosce. Jasně. Ale co u všech čertů znamená to ,středové nářečí'? Doktor Marco Plasciho si přetřel čelo rukou. Teď by si dal hlt něčeho k pití.
Po moři příčinných souvislostí se rozběhly vlnky paradoxu.
Možná že nejdůležitější zjištění, které by se mělo zrodit v myšlenkách každého, kdo se pohybuje vně souhrnu mnohočetností, je to, že přesto že se čaroděj a turista v letadle objevili teprve nedávno, byli v něm současně přítomni už od začátku, tak jak to určuje běžný průběh věcí. Tím chceme říci tohle: Zatímco byla pravda, že se objevili v rozměru určeném těmito konkrétními souřadnicemi před několika minutami, bylo také pravda, že v nich současně žili od začátku. Ano, to jsou ty chvíle, kdy se lidská řeč vzdává a odchází si dát panáka.
Skutečnost je taková, že několik quintilionů atomů se prostě zhmotnilo (jenže, jak uvidíte dále, ve skutečnosti se nezhmotnilo) ve vesmíru, kde podle všech pravidel neměli být. Obvykle události tohoto typu končí obrovskou explozí, ale protože jsou naštěstí vesmíry velice houževnatými útvary, konkrétní vesmír, o kterém je právě řeč, se zachránil tím, že okamžitě obrátil nepřetržitost vesmírného času a zaměřil ji do bodu, kde mohly být přebytečné atomy bez nebezpečí umístěny. Pak se rychle přetočil zpět do toho malého osvětleného kruhu, kterému jeho obyvatelé pro nedostatek lepších výrazů říkají Přítomnost. Pochopitelně to poněkud změnilo historii - odehrálo se o něco méně válek, objevilo se několik dinosaurů navíc a tak podobně, ale v zásadě celá událost proběhla výjimečně klidně.
Za hranicemi tohoto konkrétního vesmíru se bohužel síla náhlé dvojzvratné reakce několikrát odrazila od povrchu Součtu věcí, zohýbala celé rozměry a beze stopy potopila několik galaxií.
O tom všem ale dr. Marco Plascio, věk 33, svobodný, narozený v Itálii, vychovaný v New Jersey, odborník na atypické okysličovací reakce některých atomových reaktorů, neměl ani ponětí, pravděpodobně by tomu nevěřil, ani kdybyste mu to vyprávěli.
Jak se zdálo, Zweiblumen byl stále ještě v bezvědomí. Letuška, která za potlesku ostatních cestujících pomohla Marco Plasciovi na sedadlo, se nad jeho společníkem starostlivě skláněla.
"Už jsme to sdělili na letiště," naklonila se k Marco Plasciovi. "Bude nás tam čekat vůz první pomoci. Promiňte, ale v seznamu cestujících je uvedeno, že jste doktor..."
"Nevím, co by mu mohlo být," odpověděl spěšně Marco Plascio. "Bylo by to něco jiného, kdyby byl atomovým reaktorem typu Magnox. Nemohl by to být nějaký šok?"
"Nikdy jsem nezažila..."
Její větu přetrhlo hlasité zadunění v zadní části letadla. Několik cestujících vykřiklo. Prudký závan vzduchu rozvířil všechny noviny, časopisy a ubrousky a v bláznivé směsici je unášel chodbičkou.
Za nimi se uličkou hnalo ještě něco jiného. Bylo to veliké, nahoře oblé, dřevěné a okované mosazí. Mělo to stovky malých nožiček. Pokud to bylo opravdu tím, čím se to zdálo být - chodící pirátskou truhlou až po okraj plnou naloupeného zlata a drahého kamení - pak to otevřelo to, čemu se říká víko.
Uvnitř nebyl poklad. Zato tam byl řada velkých hranatých zubů, bílých jako dřevo sykomory, a pulzující jazyk barvy mahagonu.
Ta prastará truhla se rozhodla doktora sežrat.
Marco Plascio se přitiskl k bezvědomému Zwiblumenovi, aby v jeho přítomnosti našel alespoň nějakou oporu, a zuby se mu rozjektaly. Zoufale si přál, aby byl někde úplně jinde...
Nastala neproniknutelná tma.
Pak vyšlehl oslepující blesk.
Náhlé zmizení několika quintilionů atomů z vesmíru, kde byly, i když být neměly, ovšem i tak narušilo rovnováhu Celkového souhrnu, který ve snaze si ji udržet, vymazal z existence několik drobných podskutečností. Kolem samotných základů mnohovesmíru se vzpěnily obrovské gejzíry surové magie a vnikly do každé soutěsky a pukliny zatím klidných rozměrů a následkem toho začaly vznikat novy, supernovy, došlo k několika srážkám hvězd, neplánovaným přeletům divokých hus a potopení pomyslných kontinentů. Na světech, ležících až na konci času, lidé zažili úžasné západy slunce v barvě zářivé oktaríny, protože až tam doletěly magií nabité částice. V kometárním chvostu kolem proslulého ledového systému Zeret se konečně proud magických částic rozptýlil.
Jenže o tomhle všem se samozřejmě Mrakoplaš nedozvěděl. Ten stále ještě svíral nehybného Dvoukvítka kolem pasu a řítil se do Kruhového moře, které leželo několik set stop pod nimi. Ani otřesy všech známých rozměrů nemohly zlomit železný Zákon o zachování energie a Marco Plasciova krátká cesta v letadle je přenesla o několik set mil vodorovně dál a několik tisíc stop svisle výš.
V Mrakoplašově mysli zazářilo na okamžik slovo letadlo, ale pak rychle zmizelo.
Tam to dole, je to snad loď?
Vody Kruhového moře se začaly přibližovat čím dál tím rychleji a nakonec ho vtáhly do svého mokrého, zeleného a dusícího objetí. O chvilku později se ozvalo hlasité šplouchnutí a do moře dopadlo zavazadlo, které mělo stále ještě na víku nálepku s mocnou cestovní runou TWA.
Zavazadlo použili jako záchranný vor.

Na Okraji

Výroba trvala dlouho. Teď už byl skoro hotov a otroci oklepali poslední zbytky jílové formy.
Tam, kde další otroci opatrně otírali jeho kovové boky stříbrným pískem, už se pomalu začínal na slunci lesknout hedvábným živoucím leskem nového bronzu. I po týdnu pozvolného ochlazování v odlévací jámě byl ještě vlažný.
Arciastronom z Krullu lehce pokynul rukou a nosiči zlehka položili trůn do stínu trupu.
Vypadá jako ryba, pomyslel si. Obrovská, létající ryba. Z kterých asi moří?
"Je skutečně vznešený," zašeptal. "Je to opravdové umělecké dílo."
"Dobré řemeslo," prohlásil zavalitý muž, který se objevil vedle něj. Arciastronom se k němu pomalu obrátil a upřel mu oči do bezvýrazné tváře. Není to nic těžkého vypadat bezvýrazně, když máte místo očí dvě zlaté polokoule. Ty oči znepokojivě zářily.
"Řemeslo, samozřejmě," opakoval Arciastronom a usmál se. "Je mi jasné, že na celé Zeměploše neexistuje dokonalejší řemeslník než ty, Zlatooký. Nemám pravdu?"
Řemeslník se odmlčel a nahé tělo - nahé, když nepočítáme opasek se zavěšeným nářadím, příruční počítadlo a nádherné opálení - se mu napnulo, když zvažoval všechny významy té poslední poznámky. Zdálo se, že se zlaté oči upírají do nějakého vzdáleného, cizího světa.
"Odpověď zní ano i ne," prohlásil nakonec. Někteří z nižších astronomů stojících za trůnem se polekaně nadechli nad tím nedostatkem dvorního taktu, ale zdálo se, že Arciastronom si té poznámky nevšiml.
"Pokračuj," řekl.
"Jsou určité základní dovednosti, které postrádám. Ale jsem Zlatooký stříbroruký Daktylos!" natočil k němu řemeslník hlavu. "Postavil jsem Kovové bojovníky, střežící Pitchiuovu hrobku. Navrhl jsem Světelné přehrady Velkého Nefa, postavil jsem Palác Sedmi pouště. A přeci..." pozvedl ruku a poklepal si na jedno oko, které tiše zazvonilo, "... když jsem postavil pro Pitchiua armádu golemů, zasypal mě zlatem, a abych nemohl něco podobného postavit nikomu jinému, dal mne připravit o zrak."
"Moudré, ale kruté," prohlásil Arciastronom s pochopením.
"Tak. Proto jsem se naučil stav kovů slyšet a začal jsem se dívat prsy. Naučil jsem se rozeznávat rudy podle chuti a vůně. Tyhle oči jsem si sice vyrobil sám, ale zrak se mi samozřejmě nevrátil.
Pak mne povolali, abych vybudoval Palác Sedmi pouští a výsledek? Emir mne zasypal stříbrem a pak, i když mě to zase tak nepřekvapilo, mi dal useknout pravou ruku."
"To je opravdu velké neštěstí v povolání, jako je tvoje," přisvědčil Arciastronom.
"Část toho stříbra jsem použil na výrobu téhle nové ruky, do které jsem mimo jiné vložil i všechny své vědomosti a znalosti o pákách a převodech. Stačí mi. Když jsem vybudoval první světelnou přehradu s kapacitou 50 000 hodin denního světla, zaplatila mi Kmenová rada Nefa celým nákladem hedvábí a pak mi odřízli šlachy v podkolení, abych nemohl utéci. Tím jsem byl v nouzi přinucen sestrojit z hedvábí a ze štípaného bambusu létací stroj, s jehož pomocí jsem uprchl z nejvyššího ochozu svého vězení."
"A nakonec jsi se dostal různými oklikami až sem, do Krullu," přisvědčil Arciastronom. "Člověk se nemůže ubránit myšlence, že by pro tebe bylo nějaké úplně jiné zaměstnání - jako pěstování salátů - mnohem bezpečnější. Rozhodně by s sebou neneslo to riziko, jako tvé vynálezy, které tě kus po kuse připravují o život. Proč se k nim pokaždé vracíš?"
Zlatooký Daktylos pokrčil rameny.
"Protože to umím," odpověděl.
Arciastronom se znovu podíval na bronzovou rybu, která teď zářila v paprscích poledního slunce jako obrovský gong.
"Taková krása," zamumlal. "Naprosto výjimečná. Tak, Daktyle. Připomeň mi, co jsem ti slíbil za odměnu?"
"Požádal jsi mě, abych ti sestrojil rybu, která by mohla plout ve vesmírném moři, ležícím mezi světy," odpověděl vznešeným hlasem mistrovský konstruktér. "A za to... za to..."
"Ano? Víš, moje paměť už není to, co bývala," Arciastronom zapředl jako kočka a jednou rukou ladil chladnoucí bronz.
"A za to," pokračoval Daktylos, hlasem, ze kterého se rychle vytrácela naděje, "mě pustíš na svobodu a nepřipravíš mě o žádný další kus těla. Po žádném pokladu netoužím."
"Ach, ano, teď si vzpomínám." Stařec zvedl ruku pokryto sítí modrých žilek a dodal: "Lhal jsem."
Ozval se tichoučký zvuk a zlatooký muž se zapotácel. Sklonil hlavu, podíval se na opeřený konec šípu, který mu trčel z prsou, a unaveně přikývl. Na rtech se mu objevila kapka krve.
Na celém náměstí se rozhostilo hrobové ticho (které rušil jen bzukot několika nedočkavých much), když zvedl stříbrnou ruku a dotkl se konce šípu.
Pohrdlivě zabručel.
"Mizerná práce," zasípal a padl naznak do prachu.
Arciastronom strčil do ležícího těla nohou a smutně si povzdechl.
"Vyhlašuji krátké období smutku, jak si zaslouží každý mistr svého řemesla," prohlásil nakonec. Chvilku se díval na namodralou masařku, která zmateně pobíhala po jednom zlatém oku, a pozvedl hlavu. "To by stačilo," kývl hlavou a mávl na několik otroků, aby odnesli mrtvé tělo.
"Jsou želvonauti připraveni?" zeptal se.
Mistr kontroly startu postoupil kupředu.
"Jistěže, vaše význačnosti," odpověděl.
"Příslušné modlitby byly odříkány?"
"Přesně tak, vaše význačnosti."
"Kolik zbývá do ztráty?"
"Do startu," opravil ho mistr kontroly opatrně. "Tři dny, vaše význačnosti. Ocas Velké A'Tuin bude v nejvýhodnější poloze."
"Takže zbývá jediné," spokojeně konstatoval Arciastronom. "Je třeba najít co nejvhodnější oběti."
Mistr kontroly startu se uklonil.
"Ty nám jistě poskytne oceán," dodal. Stařec se spokojeně usmál. "Jako vždycky."
"Kdybys to tak dokázal řídit..."
"Lepší by bylo, kdybys ty uměl kormidlovat..."
Přes palubu se přelila další vlna. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se na sebe zděšeně podívali. "Voda v podpalubí!" vykřikli současně a každý z nich se chopil jednoho kbelíku. Zanedlouho se ozval ze zaplavené kajuty nevrlý Dvoukvítkův hlas.
"Vůbec mi není jasné, proč bych za to mohl já," prohlásil. Podal nahoru další kbelík, který čaroděj vylil přes bok do moře.
"Měl jsi přece držet hlídku, nebo ne?" utrhl se na něj Mrakoplaš.
"Zachránil jsem nás oba před otrokáři, to už si nevzpomínáš?" bránil se Dvoukvítek.
"No, tak to bych byl zase radši votrokem než mrtvolou," ušklíbl se čaroděj. Narovnal se a rozhlédl se po mořské hladině. Vypadal poněkud zaraženě.
Byl to už trochu jiný Mrakoplaš než ten, který před nějakými šesti měsíci uprchl z hořícího Ankh-Morporku. Přibylo mu pár jizev a byl o něco zcestovalejší. Navštívil středové země, objevil prazvláštní zvyky mnoha barevných národů - a většinou při té činnosti přišel k nějaké té další jizvě - a několik nezapomenutelných dnů se dokonce plavil po pověstném Dehydrovaném moři v srdci neuvěřitelně vyschlé pouště známé jako Velký Nef. Na jiném moři, mnohem chladnějším a vlhčím, viděl plovoucí ledové hory. Letěl na draku, který se vylíhl z myšlenky. V jednom okamžiku téměř vyslovil nejmocnější zaklínadlo celé Zeměplochy. Jednou taky...
- no určitě! Horizont byl mnohem menší, než měl být!
"Hmm?" zamyslel se Mrakoplaš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...