Barva kouzel..22

25. října 2007 v 12:45 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Povídám, že není nic horšího než otroctví!" opakoval Dvoukvítek. Udiveně otevřel ústa, když čaroděj odhodil svůj kbelík daleko do moře a těžce dosedl na palubu nasáklou vodou. Tvář mu zešedla a podobala se nehybné masce.
"Podívej, mě to vážně moc mrzí, že jsem zakormidloval na tu skálu, ale jak se zdá, tahle loď se jen tak netopí a dřív nebo později musíme přeci narazit na nějakou zem," řekl Dvoukvítek smířlivým tónem. "Tenhle proud už nás někam donese."
"Podívej se na obzor," doporučil mu Mrakoplaš nevýrazným hlasem.
Dvoukvítek se podíval tím směrem.
"No, mně se zdá v pořádku," konstatoval po chvíli. "Zdá se, že je trochu menší než obyčejně, ale..."
"To je proto, že se blížíme k Okraji," zakýval Mrakoplaš odevzdaně hlavou. "Brzo přepadneme přes Okraj světa."
Nastalo dlouhé ticho, rušené jen tichým pleskotem vlnek, které narážely do boků napůl potopené loďky, zachvácené proudem. Proud sílil a malé plavidlo se v něm začalo pomalu otáčet.
"Proto jsme asi taky narazili na tu skálu," dodal Mrakoplaš. "Během noci nás to doneslo kus cesty."
"Nechceš něco k jídlu?" zeptal se Dvoukvítek. Začal se přehrabovat v uzlíčku uvázaném na zábradlí, ke byl nejlépe chráněn před vodou a vlhkostí.
"Tobě to eště nedošlo!?" zavrčel Mrakoplaš. "Nakonec prostě slítnem z Vokraje!"
"Nemůžeme s tím něco udělat?"
"Ne!"
"No, tak potom nevidím důvod, proč bychom měli propadat panice."
"Já to hned věděl, že se nemáme pouštět směrem na Okraj," stěžoval si Mrakoplaš nebesům. "Já bych si akorát přál..."
"Já bych si jen přál, abych tady měl svou obrazovou skříňku," prohlásil Dvoukvítek, "jenže ta zůstala na palubě otrokářské lodi se vším, co bylo v Zavazadle a..."
"Tam, kde skončíme, nebudeš Zavazadlo potřebovat," sdělil mu zachmuřeně Mrakoplaš. Byl celý skleslý a zasmušile pozoroval velrybu, která se bezstarostně pustila příliš daleko do okrajového proudu a teď s ním namáhavě zápasila na zpáteční cestě.
Na přibližujícím se obzoru se objevila bílá linka a čaroděj měl pocit, že zaslechl vzdálené dunění.
"Co se vlastně stane s lodí, která přepadla přes Okraj?" zeptal se Dvoukvítek.
"To nikdo neví."
"No v tom případě je možné, že prostě poplujeme dál vesmírem a přistaneme na nějakém jiném světě." V očích malého človíčka se objevil vzdálený a nepřítomný pohled. "To by se mi líbilo," dodal toužebně.
Mrakoplaš se ušklíbl.
Na oblohu vyšlo slunce, které se tady, na Okraji, zdálo mnohem větší než obyčejně. Stáli se zády opřenými o stěžeň a každý se zaměstnával vlastními myšlenkami. Tu a tam některý z nich zvedl zbývající kbelík a chvilku vyléval vodu z loďky.
Zdálo se, že v moři kolem nich vzniká nával. Mrakoplaš si všiml několika stromových kmenů, které se jim držely po boku, a těsně pod hladinou vody se hemžily ryby všech možných druhů. Samozřejmě - proud musel být plný potravy spláchnuté od pobřeží středových kontinentů. Na okamžik ho napadlo, jaký život žijí ta mořská stvoření, která celý život plují na jednom místě. Podobný tomu mému, pomyslil si. Uviděl malou zelenou žabku, která zoufale zápasila s objetím silného proudu. K Dvoukvítkovu úžasu našel Mrakoplaš kdesi na palubě pádlo a opatrně je natáhl k malému obojživelníkovi. Žabka na něj vděčně vyšplhala. O vteřinu později se voda zapěnila a v místě, kde žabka předtím plavala, prorazil hladinu pár mohutných zubatých čelistí a s bezmocným vztekem se zavřel.
Žabka se na Mrakoplaše podívala z kolébky dlaní, ve kterých ji držel, a pak se ho zamyšleně pokusila kousnout od palce. Dvoukvítek se zahihňal. Mrakoplaš předstíral, že ho neslyší, a zastrčil žabku do kapsy.
"To je mi najednou lidumilnosti," ozval se Dvoukvítek, "a proč to? Za hodinu bude přece po všem."
"Třeba právě proto," odsekl mu Mrakoplaš a chvíli mlčky vyléval vodu. Ve vzduchu se objevovala vodní tříšť a proud zesílil tak, že vlny kolem nich začaly pěnit a lámat se. Zdálo se až nepřirozeně teplo. Nad mořem se vznášel horký zlatistý opar.
Hukot zesílil. Nad vodou se na okamžik objevila oliheň, jejíž rozměry Mrakoplašovi vzaly dech. Vyskočila nad hladinu několik set yardů od nich, a než dopadla nazpět, divoce zamrskala chapadly. V mlze se ozval řev něčeho ještě mnohem většího, co však naštěstí nezahlédli. Z bílé pěny se vynořil celý oddíl létajících ryb a v duhové spršce vodních kapek urazil kus proti proudu, který je ovšem hned po dopadu smetl nazpět.
Řítili se k Okraji světa. Mrakoplaš odhodil kbelík a jakoby na obranu před sílícím řevem vody se zachytil stěžně.
"Tohle musím vidět..." ozval se Dvoukvítek a napůl skočil, napůl upadl na příď loďky.
Loďka narazila na něco tvrdého a nepoddajného, takže se otočila o devadesát stupňů a bokem se zapřela do neviditelné překážky. Pak se zastavila a dovnitř se vevalila záplava chladné mořské pěny, která na několik vteřin pohltila Mrakoplaše od hlavy k patě. Začal zoufale křičet a podmořský svět se náhle změnil v purpurovou, kovově zvonící pláň slábnoucího vědomí. V tom okamžiku se totiž začal topit.
Probral se s ústy plnými palčivé tekutiny. Když ji polkl, proletěla mu žhavá bolest krkem a přivedla ho k plnému vědomí.
Prkna lodní přepážky ho tlačila do zad a nad ním se s výrazem hluboké účasti skláněl Dvoukvítek. Mrakoplaš zasténal a posadil se.
Jak se rychle ukázalo, byla to chyba. Okraj světa byl jen několik stop od nich.
Za ním, těsně pod přepadem nekonečného krajopádu, však bylo něco absolutně magického!
O nějakých sedmdesát mil dál se bezpečně mimo vliv tahu okrajového proudu, křižovala sametovým šerem nevelká plachetnice s rudou plachtou, tak typickou pro svobodného otrokáře. Posádka - alespoň ti členové, kteří ještě zbývali - byla shromážděna na přídi a obklopovala menší skupinku mužů, kteří hořečnatě vyráběli provizorní vor.
Kapitán - podsaditý muž s loketními turbany Nefského domorodce, byl zcestovalý a v životě viděl mnoho podivných lidí a věcí, z nichž většinu zotročil nebo ukradl. Svou dráhu začal jako námořník na Dehydrovaném moři v srdci nejsušší zeměplošský pouště (voda měla totiž na Zeměploše ještě nezvyklé čtvrté skupenství, způsobené vysokými teplotami, kombinovanými s podivně vysušujícími efekty oktarínového světla. Odvodnila se a změnila se v stříbřitou substanci, podobnou tekutému písku, po které vhodně tvarovaný lodní trup snadno klouzal. Odvodněný oceán je místo zvláštní, ale zdaleka ne tak podivné jako jeho ryby). Kapitán nikdy předtím nepoznal strach. Teď byl vyděšen k smrti.
"Teď nic neslyším," obrátil se k prvnímu důstojníkovi.
Důstojník se pátravě zadíval do šera.
"Třeba to spadlo přes palubu?" nadhodil hlasem plným naděje. Jako odpověď na jeho prohlášení se ozvalo z paluby veslařů pod jejich nohama divoké dupání a zvuky praskajícího dřeva. Námořníci se vystrašeně přitiskli k sobě a pevněji sevřeli sekery a pochodně.
Pravděpodobně by si je ovšem netroufli použít, ani kdyby se na ně oblud vrhla. Dřív než si uvědomili, jak je ve skutečnosti strašlivá, zaútočilo na ni několik mužů se sekyrami. To ji odvedlo od tvrdohlavého prohledávání lodi, kterým se dosud zabývala, a začala pronásledovat útočníky. Nikdo nevěděl, jak skončili, možná že skočili přes palubu, ale bylo také možné, že je obluda sežrala. Kapitán si nebyl jist. Ta věc vypadala jako velká lodní truhla, větší než obyčejně, ale zase ne o tolik. Jenže zatímco se v některých chvílích zdálo, že jsou v ní takové věci jako staré ponožky a jiné náhodné předměty, jindy - kapitán se otřásl - jindy to vypadalo, že tam jsou - že to má... kapitán se pokoušel na to nemyslet. V duchu však byl přesvědčen, že muž, který spadl přes palubu a utopil se, byl pravděpodobně mnohem šťastnější než ten, kterého obluda chytla. Vyháněl ty myšlenky z hlavy. Uvnitř byly zuby, zuby jako velké bílé náhrobky a jazyk v barvě mahagonu...
Ze všech sil se pokoušel zapudit ty strašlivé představy ze své mysli. Nešlo to.
S trpkostí si umiňoval jednu věc. To bylo naposled, kdy zachránil nevděčné topící se trosečníky ještě k tomu za záhadných okolností. Otroctví bylo přeci lepší než žraločí čelisti, nebo ne? A ti dva nakonec uprchli, a když se námořníci pokusili prozkoumat jejich velkou truhlu - no řekněte, jak se ti dva vůbec dostali doprostřed moře na takové bedně, co? - začala je požírat. Znovu se na to pokusil zapomenout, ale nemohl se zbavit myšlenky na to, co by se stalo, kdyby se truhla dozvěděla, že její pán už není na palubě...
"Vor je hotov, pane," oznámil mu v té chvíli první důstojník.
"Tak na vodu s ním," vykřikl kapitán. "Všichni na vor a zapálit loď!"
Koneckonců, nebude tak těžké sehnat si jinou loď, zauvažoval v duchu, ale v tom ráji, o kterém mulláhové pořád mluví, by si mohl člověk počkat na nové vtělení hezky dlouho. Ať se ta kouzelná truhla nažere humrů.
Někteří z pirátů si vysloužili nesmrtelnost svou nesmírnou krutostí a k smrti odvážnými kousky. Jiní tím, že nashromáždili obrovské bohatství. Náš kapitán se už kdysi dávno rozhodl, že si získá nesmrtelnost jednoduše tím, že neumře.
"Co je to, u všech ďáblů?" zeptal se Mrakoplaš.
"Je to překrásné," prohlásil Dvoukvítek s blaženým výrazem.
"No, to se uvidí, až zjistíme, k čemu je to dobrý," zabručel čaroděj.
"To je Okrajka," ozval se mu hlas těsně za levým uchem, "a máte štěstí, že ji vidíte seshora, myslím."
Hlas byl provázen závanem vlhkého dechu páchnoucího rybinou. Mrakoplaš se ani nepohnul.
"Dvoukvítku," hlesl po chvíli.
"Copak?"
"Když se teď otočím,co uvidim?"
"Jmenuje se Tethis a tvrdí, že je mořský skřet. Tohle je jeho člun. Zachránil nás," vysvětloval mu jako dítěti Dvoukvítek. "Už se ohlédneš?"
"Teď zrovna eště ne, díky. Jak to, že nespadneme dolů?" zeptal se Mrakoplaš s podezřelým klidem.
"Protože jste narazili na Okradu," ozval se hlas, který Mrakoplašovi připomínal podmořské víry, plné slizkých věcí, ukrytých mezi korálovými útesy.
"Vohradu? Jakou vohradu?" vyděsil se Mrakoplaš.
"No, to je přeci ta věc, která běží kolem světa," řekl mu neviditelný skřet. Mrakoplaš měl dojem, že v hukotu vody zaslechl šploucháni vesel. Doufal, že to byla vesla.
"Aha! Vy myslíte vokraj," prohlásil. "Vokraj vohraničuje věci."
"Okrada přeci také," pokýval hlavou skřet za jeho zády.
"On mluví o tomhle," vmísil se do řeči Dvoukvítek a napřáhl prst, jehož směr Mrakoplaš se strachem sledoval...
Směrem na Střed od člunu se vzduchem táhlo lano, zavěšené několik stop nad zpěněnou hladinou vody. Loďka na něm byla zakotvena, ale přesto zůstávala pohyblivá. Visela na složité spleti krátkých lanek a malých dřevěných kladek. To by samozřejmě vysvětlovalo jednu záhadu, ale co druhá? Na čem bylo zachyceno vodící lano?
Mrakoplaš se podíval podél vedení a uviděl silný dřevěný sloup, který trčel z vody o několik desítek stop dál. Jak se tak díval, loďka se přiblížila ke sloupu, zaklapalo několik převodů a plavidlo pokračovalo dál v cestě.
Mrakoplaš si všiml řady kratších provazů, které visely z hlavního lana v pravidelných intervalech.
Otočil se k Dvoukvítkovi.
"Vidim, jak to vypadá," prohlásil nakonec, "ale co to je?"
Dvoukvítek pokrčil rameny. Za Mrakoplašem se ozval mořský skřet: "Kousek před námi je můj dům. Popovídáme si o tom, až se tam dostaneme. Teď musím veslovat."
Mrakoplaš zjistil, že kdyby se chtěl podívat dopředu, musel by se otočit a podívat se na mořského trolla a nebyl si jistý, že to je to, o co stojí. Raději se podíval za Okrajku.
Visela v mlze, několik stop pod Okraje světa. Zjevovaly se vždy ráno a navečer, když světlo malého zeměplošského slunce naráželo na magické pole Plochy v tom správném úhlu.
Ve skutečnosti ji tvořily dvě duhy. Blíže k hraně krajopádu se ve spršce umírajícího oceánu rozprostíralo sedm nižších barev, zářících a roztančených.
V porovnání s širším pásem, který se vznášel za nimi a okázale dával najevo, že s nimi nesdílí totéž spektrum, však byly bledé a nevýrazné.
To byla Královská barva a všechny nižší barvy jsou nejenom její součástí, ale také jen silně vybledlým odrazem. Byla to oktarína, magická barva - barva kouzel. Živoucí, zářivá, jemně vibrující a její základ tvořil pigment představivosti. Kdekoliv se objevila, dokazovala, že obyčejná hmota je jen služebnicí sil ovládaných kouzelnou myslí. Oktarína - to bylo okouzlení samo. Mrakoplaš si vždycky říkal, že jemu připadá taková obyčejně zeleno-purpurová.
Za nějakou chvíli se na Okraji světa objevila malá tečka a ta se postupně změnila v útes tak nebezpečně vykloněný do prostoru, že vody moře se začaly propadat do hlubin už u jeho úpatí. Na útesu stála chatrč stlučená z naplaveného dřeva a Mrakoplaš si všiml, že hlavní lano Okrady vede přes celý ten kamenitý ostrůvek. Bylo zakotveno na silných kovových sloupech a malým kulatým okýnkem procházelo dokonce přímo chatrčí. Jak Mrakoplaš zjistil později, skřet na něm měl připevněnou řadu malých bronzových zvonečků. Celé zařízení bylo tak důmyslné, že nejenže zvonky upozorňovaly na každý větší předmět, který do Okrady narazil, ale podle toho, který z nich zazvonil, poznal místo, kde k tomu došlo.
Na středové straně ostrova byla na vodě velká plovoucí ohrada a v ní zásoba dřeva - naplavená prkna a trámy, celé kmeny stromů, z nichž některé měly ještě zelené listí, a dokonce dva celé lodní vraky. Tady, blízko k Okraji bylo magické pole tak silné, že nad vším se vznášela rozechvělá záře vyvolaná samovolným vybíjením nekontrolovatelných představ. Vesla ještě několikrát zaskřípala a loďka narazila na malé dřevěné molo. Když se ho dotkla a uzemnila se, ucítil Mrakoplaš známé příznaky mohutné okultní aury - olejovitost, namodralou chuť a cínovou vůni. Všude kolem nich na Zeměplochu nehlučně proudily kapky a vločky nezaostřené, syrové magie.
Čaroděj s Dvoukvítkem se vyškrabali na plaňkovou plošinu a Mrakoplaš se poprvé setkal se skřetem tváří v tvář.
Nebyl ani zpoloviny tak strašlivý, jak si ho představoval.
No, no, ohradila se po chvilce jeho představivost.
Ne že by skřet nebyl strašlivý. Ale místo hnijící obludnosti s mnoha chapadly, kterou Mrakoplaš podvědomě očekával, spatřil nevelkého, nepříliš ošklivého starce. Mohl by se procházet po ulici kteréhokoliv města, aniž by vzbudil pozornost, pokud by byli jeho obyvatelé zvyklí vídat starce, který se skládal výhradně z vody. Zdálo se jako by tady stvořil živého tvora sám oceán a nechtěl se zdržovat tím únavným procesem jednotlivých stupňů vývoje. Vytrhl si kus těla, uplácal z něj dvojnožce a s hlasitým čvachtáním ho nechal vykročit po pláži. Skřet měl příjemnou poloprůsvitnou modrozelenou barvu. Jak ho tak Mrakoplaš pozoroval, mihlo se Tethisovi přes hruď malé hejno stříbřitých rybek.
"Upřeně si někoho prohlížet je nevychované," řekl skřet čaroději. Ústa se mu otevřela v malém chomáčku pěny a zavřela se úplně stejným způsobem, jakým se voda zavírá nad vhozeným kamenem.
"Jo? A proč?" zeptal se Mrakoplaš. Snažil se být klidný, ale logika na něj pokřikovala - proč se nerozteče?
"Pojďte se mnou, doma vám najdu něco k jídlu a nějaké šaty na převlečení," zval je skřet zasmušile. Pak vykročil přes balvany a ani jednou se neohlédl, aby zjistil, zda ho vůbec následují. Koneckonců, kam jinam by mohli jít? Začalo se stmívat a přes Okraj světa fičel vlhký a studený vítr. Okrajka, která už byla napůl průhledná, se ztratila docela a mlha nad kruhopádem začala řídnout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...