Barva kouzel..24

25. října 2007 v 12:50 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Já si myslím, že by člověk mohl vymyslet něco, nějakou věc, která by ho mohla chránit proti chladu," mluvil zamyšleně malý turista. "Takovou nějakou loď, která by mohla přeplout Okraj a doplout ke všem těm vzdáleným světům. Tak si říkám, že bych..."
"Ať tě to ani nenapadne na něco takového myslet!" zasténal Mrakoplaš. "Přestaň vo těch věcech mluvit rozumíš?!"
"Takhle ale v Krullu mluví všichni," skočil mu do řeči Tethis.
"No, tedy všichni, kteří mají jazyky," dodal.
"Seš vzhůru?"
Dvoukvítek spokojeně pochrupoval. Mrakoplaš ho dloubl do žeber.
"Povidám, seš vzhůru?"
"Hmmnecohmmchrr..."
"Musíme vocuď vypadnout, než sem připluje ta záchranná flotila!"
Ranní světlo, šedivé jako vod od nádobí, proudilo dovnitř jediným okénkem a klopýtalo o hromady zachráněných beden a balíčků, které se v chatrči povalovaly. Dvoukvítek znovu něco zabručel a pokusil se zahrabat pod hromadu kožešin a pokrývek, které jim Tethis půjčil na spaní.
"Heleď sou tady všechny možný zbraně a různý jiný věci," pokračoval v samomluvě Mrakoplaš. "Von někam vodešel. Až se vrátí, mohli bysme ho přemoct a potom... prostě... potom bysme už něco vymysleli. Co tomu řikáš?"
"Nezdá se mi, že by to byl právě ten nejlepší nápad," zabručel Dvoukvítek. "Když už nic, zdá se mi to trochu nevděčné, tobě ne?"
"Kecy, kecy," odsekl mu Mrakoplaš, "todle je prostě tvrdej svět."
Začal se přehrabovat v hromadách kolem zdí a nakonec si vybral těžký scimitar s vlnitou čepelí, který byl kdysi určitě pýchou a radostí nějakého piráta. Vypadal jako ten druh zbraně, který při páchání škod spoléhá stejným dílem na svou váhu jako na své ostří. Mrakoplaš zbraň neohrabaně pozvedl.
"Myslíš, že by to tady nechal jen tak povalovat, kdyby věděl, že mu tím můžeme ublížit?" přemýšlel Dvoukvítek nahlas.
Mrakoplaš si ho nevšímal a zaujal taktickou pozici za dveřmi. Když se dveře o nějakých deset minut později otevřely, nezaváhal ani vteřinu. Švihl těžkou zbraní přes otvor ve dveřích, zhruba ve výši, kde měl mít Tethis hlavu. Čepel bez nejmenšího odporu proletěla prostorem, narazila na rám dveří a Mrakoplaš byl setrvačností sražen na podlahu. Kdesi nad ním se ozval povzdech. Vzhlédl k Tethisově tváři, která se smutně kývala ze strany na stranu.
"To mně nemůže ublížit," řekl skřet, "ale stejně mě to ranilo. Hluboce ranilo." Natáhl se přes čaroděje a vytrhl čepel ze dřeva. Bez viditelného úsilí ohnul celou zbraň do kruhu a jediným pohybem ji poslal přes kamenitou zem ostrůvku. Obruč se chvilku kutálela, narazila na kámen, vymrštila se do vzduchu a stříbřitým obloukem zmizela v oblaku tříště, která se držela nad krajopádem.
"Jsem velice hluboce raněn," opakoval skřet. Sáhl na místo vedle dveří a hodil do chatrče směrem k Dvoukvítkovi velký pytel.
"Uvnitř je jelen, asi tak v tom stavu, jak to máte vy lidé před vařením rádi, nějaký tucet ústřic a mořský losos. Všechno z Okrady," prohlásil lhostejně.
Upřel na turistu dlouhý pohled a pak se obrátil znovu k Mrakoplašovi.
"Na co zase tak zíráte?" zeptal se nakonec.
"No, to jenom, totiž..." začal Dvoukvítek.
"... když to srovnáme s včerejším večerem..." doplnil Mrakoplaš.
"Jste hrozně malý," dokončil Dvoukvítek.
"Aha," přikývl skřet opatrně. "Takže několik osobních poznámek." Narovnal se v celé své výši, která teď byla necelých sto třicet centimetrů. "Nemyslete si, že jenom proto, že jsem z vody, jsem ze dřeva."
"Já se omlouvám," prohlásil spěšně Dvoukvítek a rychle se hrabal z kožešin.
"Vy jste byli stvořeni z prachu," pokračoval skřet, "a já vám také nepředhazuju věci, se kterými nemůžete nic dělat, nebo ano? Tak vidíte! Nikdo nemůžeme za to, jak nás dal Stvořitel dohromady, pokud chcete slyšet můj názor. Ale když už to chcete slyšet, je to tím, že váš měsíc je mnohem větší než ten, který obíhal náš svět."
"Měsíc?" ozval se Dvoukvítek. "Já tomu nějak..."
"Mám-li to říci přesně," pokračoval skřet opatrně, "trpím tady chronickými přílivy a odlivy."
Kdesi v temnotě chatrče zazvonil bronzový zvonek. Tethis přešel po vrzající podlaze ke složitému zařízení, plnému pák, lanek a zvonků, spojenému s hlavním lanem Okrady, které, jak víme, procházelo přímo chatrčí.
Zařízení se ozvalo znovu a pak začalo zvonit ve zvláštním trhaném rytmu. Trvalo to několik minut. Skřet stál těsně u zvonku a pozorně mu naslouchal.
Když zvuk ustal, pomalu se otočil a s ustaraným pohledem se zadíval na své dva návštěvníky.
"Vypadá to, že jste mnohem důležitější, než jsem si myslel," zabručel. "Nebudete čekat na záchrannou flotilu. Připluje pro vás létající loď, alespoň tak tomu v Krullu říkají." Pokrčil rameny. "A to jsem jim zatím ani neposlal zprávu o tom, že tady jste. To tam zase někdo popíjel víno z leskových ořechů."
Vzal velkou palici, která byla zavěšena na sloupu pod velkým zvonem a vyklepal na něj rychle krátkou zvonkohru.
"Tuhle zprávu si teď budou předávat hlídači jeden druhému, až nakonec dojde až do Krullu. Není to úžasné?"
Loď se po moři přiblížila jako blesk. Vznášela se zhruba na výšku dospělého muže nad hladinou, ale přitom za ní zůstávala zpěněná brázda v místech, kde vodu pod ní bičovala tajemná síla, která ji poháněla. Mrakoplaš věděl, co je to za sílu. On byl první, kdo by připustil, že je zbabělý a neschopný a že není moc dobrý k ničemu, protože je nedostudovaný, ale přeci jen byl svým způsobem čaroděj a znal jedno z osmi velkých zaklínadel. Až přijde jeho čas, bude si pro něj muset přijít Smrť osobně, a když už jednou uviděl perfektně vyleštěné kouzlo, tak ho taky poznal.
Čočkovitý útvar, který se hnal k ostrovu, měl v průměru alespoň dvacet stop a byl úplně průsvitný. Po jeho obvodu sedělo větší množství mužů v černých róbách. Každý z nich byl k talíři připoután koženým řemením a jeden jako druhý upírali oči k podlaze s výrazem takového úsilí a soustředění, že se zdálo, jako by vnitřní obvod kruhu lemovaly samé chrliče.
Mrakoplaš si oddechl úlevou. To byl v poslední době zvuk tak neobvyklý, že Dvoukvítkovy oči opustily blížící se talíř a ulpěly na čarodějově tváři.
"Vypadá to, že jsme opravdu velice důležití," prohlásil Mrakoplaš. "Na párek budoucích otroků by neplýtvali takovým množstvím magie." Spokojeně se zašklebil.
"Co je to?" zeptal se Dvoukvítek.
"No, jak bych ti to... Ten talíř byl stvořen na základě Frasnelova úžasného koncentrátoru," začal Mrakoplaš s výrazem odborníka. "To ovšem vyžaduje množství vzácnejch a těkavejch přísad, jako je démoní dech a podobně, a čaroděje přinejmenším čtvrtý kategorie, kterej stráví minimálně týden jeho vytvořením. Pak jsou tady ti mágové vevnitř, to musej bejt všechno přirození hydrofobové..."
"Myslíš, že musí nenávidět vodu?" vyzvídal Dvoukvítek.
"Ne, tak by to nefungovalo," vysvětloval mu dál Mrakoplaš. "Nenávist je, stejně jako láska, síla přitažlivá. Oni si musej vodu hnusit, pouhá myšlenka na vodu je vodpuzuje. Skutečně dobrej hydrofob musí bejt vychovávanej vod dětství na dehydrovaný vodě. Víš, to už samo vo sobě představuje vobrovský výdaje - myslim v magii. Ale pak jsou z nich úžasní vodní mágové. Dešťový mraky proti nim nemaj naději, zahlídnou je a už se vzdávaj a táhnou jinam."
"To zní strašlivě," ozval se za nimi hlas vodního skřeta.
"Kromě toho," pokračoval Mrakoplaš, aniž si ho všiml, "umírají hodně brzy, protože sami se sebou nemůžou vydržet."
"Tak si někdy říkám, že by člověk mohl po Zeměploše bloudit celý život a stejně by neviděl všechno, co se tady vidět dá," poznamenal Dvoukvítek. "A teď to tak vypadá, že existuje mnoho jiným světů. Když si představím, že bych mohl zemřít a nevidět všechno, co bych vidět mohl," na chvíli se odmlčel a potom dodal: "Připadám si ponížený. A taky mám, samozřejmě, vztek!"
Létající loď zastavila několik yardů na Střed od ostrova a rozhodila kolem sebe tříšť pěny. Zůstala tam viset a pomalu se otáčela. Postava v dlouhém rouchu s kápí, která stála u sloupu umístěného v přesném středu čočkovité lodi, jim pokynula.
"Bude lepší, když půjdete," řekl skřet. "Většinou se nevyplácí nechat je čekat. Jsem rád, že jsem se s vámi seznámil." Potom jim oběma podal studenou vlhkou ruku. Udělal s nimi pár kroků k lodi, jako by je chtěl kousek doprovodit, ale při pohledu na něj se několik nejbližších postav sedících v lodi s výrazem vrcholného odporu odtáhlo.
Postava s kápí se nahnula dolů a spustila jim provazový žebřík. V druhé ruce držela stříbrnou tyč, která budila nezaměnitelný dojem věci navržené k zabíjení lidí. Ten první Mrakoplašův dojem jen zesílil, když postava pozvedla tyč a nedbale s ní mávla ke břehu. Obrovský balvan zmizel beze stopy a zbyla po něm jen malá šedá hromádka nicoty.
"To jenom abyste viděli, že nemám strach to použít," oznámila jim postava.
"No, to mi ani neříkej," ozval se Mrakoplaš. "Chceš snad říct, že ty někdy strach máš?" Postava s kápí si odfrkla.
"My o tobě víme všechno. Ty jsi čaroděj Mrakoplaš a jsi neobyčejně lstivý a šikovný. Vysmál jsi se Smrťovi do tváře. To tvoje předstírání slabošské zbabělosti mě nezmate."
Ten výrok ovšem zmátl Mrakoplaše. "Já..." začal, ale rychle se zarazil, když na něj postava zamířila tyč nicoty. "... vidím, že o mně opravdu víte všechno," dokončil chabě a ztěžka dosedl na kluzký povrch sedadla. On i Dvoukvítek se podle pokynů velitele s kápí připoutali ke kruhům vsazeným ve stěnách průhledného talíře.
"Stačí jediný náznak toho, že chceš vyslovit kouzlo," ozvalo se ze stínu pod kápí, "a zemřeš. Třetí kvadrant sjednotit, devátý kvadrant zdvojit, a všichni vpřed !"
Za Mrakoplašem se zvedla k nebi záplava vody a loď sebou náhle trhla. Přítomnost mořského skřeta pravděpodobně výjimečně skvěle stimulovala mozky hydrofobů, protože plavidlo se začalo z vody zvedat pod příkrým úhlem a nenarovnalo se dřív dokud nebylo několik stop nad vodní hladinou. Mrakoplaš se podíval průhlednou podlahou pod sebe a hned si začal přát, aby to nebyl udělal.
"No prima, konečně jsme zase na cestě," prohlásil spokojeně Dvoukvítek. Otočil se a vesele mával na rozloučenou mořskému skřetovi, ze kterého teď už zbývala pouhopouhá tečka na kraji světa.
Mrakoplaš se na něj nevrle podíval. "Tobě fakt nedělá nic žádný starosti?"
"Podívej, vždyť jsme pořád naživu, ne?" usmál se na něj klidně Dvoukvítek. "A ty sám jsi mi přeci říkal, že by nevyplýtvali tolik magie na dva obyčejné otroky. Víš, já si myslím, že Tethis hodně přeháněl. Určitě je to všechno nějaké nedorozumění. Předpokládám, že nás pošlou domů. Nejdříve si ale samozřejmě pořádně prohlédneme Krull. A řeknu ti, že to zatím všechno vypadá báječně!"
"No, to jo," zabručel Mrakoplaš nevýrazným hlasem. "Fantasticky." V duchu si pomyslel - zažil jsem už dost vzrušení i nudy. Nuda je lepší.
Kdyby se z nich v tom okamžiku některý podíval dolů, spatřil by podivnou vlnu ve tvaru širokého písmene V, která se mihla hluboko pod nimi. Hrot vlny směřoval přímo k Tethisovu ostrovu. Jenže se nedívali. Čtyřiadvacet kouzelníků - hydrofobů se sice dívalo, ale pro ně to byla jen další odpornost, která se nijak nelišila od celkového vodního hnusu. Pravděpodobně měli pravdu.
Nějakou dobu předtím, než se odehrály výše popsané události, zmizel trup hořící pirátské lodi pod vodou a vydal se na dlouhou pomalou cestu k bahnitému dnu.
Cesta vraku byla mnohem delší než průměrná, protože přímo pod ním ležel proslulý Gorunnský příkop - puklina v zeměplošském povrchu - tak černá, hluboká a tak odporně zlá, že i krakeni se tam odvažovali jen zřídka a vždy pouze ve dvojicích. V příkopech, které nebyly tak dalece proslulé svým zlem, si ryby plavaly jen tak, na hlavách měly své světelné přívěsky a žily si celkem klidně. V Gorunnském příkopu hlubinné ryby svá světla raději ani nerozsvěcovaly, a dá-li se to tak říci o tvorech, která nemají nohy, plížily se jen tak opatrně po okolí a v té neproniknutelné tmě často narážely do věcí kolem. Bylo to strašlivé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...