Barva kouzel..26

25. října 2007 v 12:52 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"... potom nás zachráníte za cenu obrovských magických nákladů..."
"Ty jsou lisovány z ochucených mořských řas," odpověděl Mistr hostitel.
"... potom nám zase vyhrožují a to za pomoci velké dávky magie..."
"No jo, já si hned říkal, že to budou jenom řasy," souhlasil Mrakoplaš. "Chutnaj vážně tak, jak by chutnaly mořský řasy, pokud by byl někdo tak velkej masochista, že by se cpal mořskejma řasama."
"... pak nás odvlečou stráže a vhodí nás sem..."
"Jemně vstrčí," opravoval ho Garhartra.
"... a tady se z toho vyklube výjimečně přepychově zařízená komnata, kde je navíc spousta výborného jídla a člověk, který nám tvrdí, že jedinou náplní jeho života je učinit nás šťastnými." Dvoukvítek se na chvilku odmlčel a pak dodal: "Chci tím říci, že to všechno nějak postrádá jakoukoliv logiku."
"Jo," zabručel Mrakoplaš, "von se chce prostě zeptat, kdy po nás zase vyrukujete. Prostě to vypadá, že teď je jenom krátká přestávka na gáblík."
Garhartra pozvedl ruce v mírumilovném gestu.
"Ale, ale," zaprotestoval. "Bylo přeci nutné dopravit vás sem co nejrychleji. Samozřejmě, že z vás nechceme udělat otroky. V tom ohledu můžete být úplně klidní."
"No, tak prima," uklidni se Mrakoplaš.
"Tak vidíte. Ve skutečnosti budete obětováni," pokračoval Garhartra klidně.
"Obětovaní, Jo!? Vy nás prostě zabijete?" vykřikl čaroděj.
"Jestli vás zabijeme? Ano, samozřejmě. Jaké by to bylo obětování, kdyby oběť zůstala naživu? Ale nebojte se, smrt bude relativně bezbolestná."
"Relativně? Relativně k čemu?" vyjekl Mrakoplaš. Uchopil vysokou zelenou láhev plnou vína z hroznových medúz a hodil ji po Hostiteli. Stařec zvedl ruku jakoby v obranném gestu.
Z rozevřených prstů mu vyletěl oktarínový blesk a vzduch se náhle změnil ve slabě olejovitou substanci, která signalizovala silný magický výboj. Hozená láhev zpomalila, nakonec se zastavila ve vzduchu na místě a pomalu se otáčela.
Současně s tím uchopila Mrakoplaše jakási strašlivá síla, přehodila ho přes celou místnost a vysoko nad podlahou ho přitiskla ke zdi, kde zůstal viset s vyraženým dechem. Visel tam a v záchvatu zuřivosti otvíral naprázdno ústa.
Garhartra spustil ruku a pomalu si ji otřel do pláště. "Tyhle věci dělám vážně moc nerad," prohlásil.
"No, to vidim," lapl Mrakoplaš po dechu.
"Ale proč nás vlastně chcete obětovat?" zeptal se Dvoukvítek. "Vždyť nás ani neznáte?"
"No to je právě ono, nemyslíte? Musí to být hrozné, obětovat přítele. Kromě toho, vy jste k tomu byli jaksi určeni. O tom konkrétním bohu nic moc nevím, ale On byl v tomto bodě naprosto jednoznačný. Poslyšte, já už musím běžet. Je potřeba toho ještě tolik připravit a zařídit, no znáte to," dokončil Hostitel řeč a už stál ve dveřích. Na prahu se ještě otočil. "Udělejte si, prosím, pohodlí a nepřipouštějte si žádné starosti."
"Ale vždyť jste nám vlastně nic neřekl!" zakvílel Dvoukvítek.
"Ale to vlastně ani nestojí za to. Obětováni budete už zítra ráno," odpověděl mu Garhartra. "Zbytečně by vám to leželo v hlavě, vážně. A dobře se vyspěte. Alespoň se o to pokuste."
Dveře za ním zapadly. Slabá oktarínová záře signalizovala, že byly magicky zapečetěny a žádný pozemský zámečník je neotevře.
Kling, klang, klong! To se do měsíční noci, rvané hukotem krajopádu, ozvaly signální zvonky nad Okradou.
Tertron, úsekář na 43. délce, neslyšel takové vyzvánění ode dne, kdy byl před pěti lety do sítí zahnán obří kraken. Vyhlédl ze dveří své chatrče, která byla postavena na silných dřevěných pylonech zaražených do mořského dna, protože v těchto místech nebyl jediný kousek souše. Jednou nebo dvakrát měl pocit, že kdesi ve tmě zahlédl jakýsi pohyb. Podle předpisů by měl vyplout na obhlídku, aby zjistil, co způsobilo ten příšerný hluk. Ale jak tak vyhlížel do noční temnoty, napadlo ho, že to není ten nejlepší nápad, a proto rychle zabouchl dveře, omotal zuřivě zvonící zvonky nějakými pytli a pokusil se znovu usnout.
Jenže to bylo marné. Ony už totiž nezvonily jen zvonky, začalo bzučet a rezonovat hlavní nosné lano celé Okrady, jako by na ni naráželo něco neobyčejně těžkého. Tertron nějakou dobu zíral do stropu a snažil se z hlavy zapudit myšlenky na dlouhá slizká chapadla a oči velikosti zahradního bazénku. Nakonec zjistil, že je to marné, a tak s povzdechem sfoukl lampu a opatrně pootevřel dveře.
Podél Okrady se skutečně něco přibližovalo. Pohybovalo se to obrovskými nemotornými skoky, které zdolávaly celé metry najednou. Na okamžik se to vztyčilo nad ním a Tertron zahlédl jakýsi vícehranný tvar pokrytý nánosem mořských řas. Mělo to na spodní ploše množství malých nožiček, a přestože to nemělo žádný obličej - tím si byl naprosto jistý - tvářilo se to neobyčejně vztekle.
Obluda se vrhla kupředu a chatrč se změnila v hromadu třísek, i když Tertron se v poslední chvíli zachránil tím, že vyskočil a zachytil se hlavního lana Okrady. Tak přežil a o několik týdnů později ho našla záchranná flotila. Nakonec se mu podařilo uprchnout z Krullu na létající lodi, kterou unesl násilím (bylo zajímavé, že si při únosu vypěstoval chronickou mořskou nemoc), a po mnoha dobrodružstvích se mu podařilo dorazit až do Velkého Nefa. Tam se usadil v nejsušší oblasti Zeměplochy. Ta oblast byla tak vyprahlá, že měla dokonce svůj negativní vodopád, ale je třeba říci, že i ten se mu zdál až nechutně vlhký.
"Zkoušel jsi dveře?"
"Samozřejmě," přikývl Dvoukvítek. "A jsou stejně tak dobře zamčené, jako když jsi se ptal před chvílí. Je tady ještě okno."
"No, lepší cestu bysme si ani nemohli přát, co?" zavrčel Mrakoplaš ze své nepohodlné pozice v polovině zdi. "Neřikals náhodou, že vede nad Okraj? Stačí jedinej krok a už letíš vesmírem. I kdybysme nakrásně nezmrzli, rozplácli bysme se vo nějakej jinej svět nebo vlítli ho hořícího středu prvního slunce, který bysme potkali."
"No, ale zkusit bychom to měli," trval na svém Dvoukvítek. "Nechceš sušenku z mořských řas?"
"Ne!"
"Kdy se chceš pustit dolů?"
Mrakoplaš vztekle zavrčel. To byla další z těch věcí, které nevěděl. Garhartrovo kouzlo znal. Patřilo k málo používaným kouzlům, která se navíc velice těžko učila a ovládala - bylo to Atavarrovo Matoucí kouzlo osobní přitažlivosti a jeho vlivem bylo Mrakoplašovo tělo přesvědčeno o tom, že "dolů" leží o devadesát stupňů posunuto ke směru, který znávala většina obyvatel Plochy. Mrakoplaš prostě na zdi stál. Láhev, kterou hodil po Garhartrovi, zatím nehybně visela ve vzduchu nedaleko od něj. V jejím případě byl čas - tak dobrá, ne přímo zastaven, ale zpomalen o několik desetinných míst - a její letová křivka teď probíhala rychlostí několika centimetrů za několik hodin. Sklo se v měsíčním světle zablesklo. Mrakoplaš si povzdechl a pokusil se usadit na zdi co nejpohodlněji.
"Proč seš vždycky tak klidnej?" zeptal se nakonec nesnášenlivým tónem. "Sme tady zavření, ráno nás maj obětovat nějakýmu bohu a ty si tady sedíš a cpeš se jednohubkama s vilejšema."
"No, já předpokládám, že se něco vyvrbí," odpovídal mu Dvoukvítek.
"Víš, mně na tom ze všeho nejvíc vadí, že prostě nevíme, proč nás chtěj zabít."
A chtěl bys to vážně vědět?
"To si řek ty?"
"Co jsem řekl?"
To se ti asi něco zdálo, pokračoval hlas v Mrakoplašovi hlavě.
Pokrouceně si sedl. "Kdo seš?" zeptal se.
Dvoukvítek se na něj s obavami zadíval.
"No já jsem přeci Dvoukvítek, určitě si na mě pamatuješ!"
Mrakoplaš si sevřel hlavu do dlaní.
"No jo," prohlásil, "tak je to tady. Asi sem se zbláznil. Já snad skočim z vokna."
Výborný nápad, řekl hlas, je tady pěkně nacpáno.
Kouzlo, držící Mrakoplaše na zdi se slabým "pic" pominulo. Zřítil se dopředu a zůstal ležet v malé hromádce na podlaze.
Opatrně, málem jsi mě rozmáčkl.
Mrakoplaš se zvedl na loket a druhou rukou zašmátral v záhybech svého roucha. Když ji zase vytáhl, seděla mu na dlani malá zelená žabka a oči jí podivně světélkovaly.
Polož mě na zem a o kousek ustup, zamrkala na něj žabka.
Čaroděj to udělal a odtáhl užaslého Dvoukvítka o kus dál.
Místnost potemněla,ozval se zvuk podobný hukotu bouře. Ve vzduchu se objevily čmouhy zeleného purpurového a oktarínového světla a rychle se začaly ve spirálách stahovat k malému obojživelníkovi. Tu a tam zasvítil malý kulový blesk. Netrvalo dlouho a žabka zmizela v nazlátlé mlze, která začala vzlínat nahoru, až nakonec naplnila místnost teplým, žlutým světlem. Uvnitř světelného sloupu se rýsoval nezřetelný tmavý stín, který se pohyboval a měnil. Neustále zněl vysoký, nervy drásajíc hukot mocného magického pole.
Magické tornádo skončilo stejně náhle, jak začalo.
A na místě, kde předtím seděla malá žabka, ... seděla malá žabka.
"Úžasný," hlesl Mrakoplaš.
Žabka na něj káravě poulila oči.
"Fakt, dokonalý," prohlásil Mrakoplaš kysele. "Žába, co se kouzlem promění v žábu. Skvělý."
"Otoč se," ozvalo se mu za zády. Hlas byl hebký, ženský a přitažlivý. Když takový hlas zaslechnete, pomyslíte si, že by neškodilo zajít s jeho majitelkou na nějakou tu skleničku. Háček byl v tom, že zazníval z místa, kde žádný hlas být neměl. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se opatrně otočili.
V šeru místnosti stála žena. Vypadala... byla prostě... měla... tedy abychom se vyjádřili přesně, ona...
Později se Dvoukvítek s Mrakoplašem nemohli shodnout na jediném detailu jejího zevnějšku. Věděli jen to, že byla úžasně krásná (i když ani tady se nemohli přesně dohodnout, která z jejích tělesných půvabů ji krásnou činily) a že měla zelené oči. Ne tu bledou zeleň obyčejných očí, ne, její oči měly živou barvu smaragdů a duhový lesk vážčích křídel. Mrakoplaš si ze studií mnoho nepamatoval, ale k tomu málu, co věděl, patřilo i to, že žádný bůh nebo bohyně, ať už se převtělí v cokoliv, nemůže změnit barvu a vzhled svých očí.
"D..." začal. Zarazila ho pozvednutou rukou.
"Víš, že v okamžiku, kdy vyslovíš mé jméno, musím odejít," zasykla. "Víš jistě, že jsem bohyně, která přichází jen nevolána?"
"Ano. Jasně. Jo, vím to," zakrákoral nejistý čaroděj. "Jsi ta bohyně, které říkají také Dáma."
"Uhodls."
"Vy jste vážně bohyně?" ozval se Dvoukvítek vzrušeně. "Vždycky jsem si přál setkat se s bohyní."
Mrakoplaš se přikrčil v očekávání výbuchu božského hněvu. Dáma se jen pousmála.
"Tvůj přítel čaroděj by nás měl vzájemně představit," řekla Dvoukvítkovi.
Mrakoplaš si odkašlal. "Ehm, jasně," začal rozpačitě. "Tohle je, Dámo, Dvoukvítek. On je turista a..."
"Několikrát jsem mu na jeho cestách pomohla..."
"... Dvoukvítku, tohle je Dáma. Akorát Dáma, rozumíš, víc ani slovo. Ne, aby ses ji pokoušel nějak pojmenovat, jasný?" Pokračoval ve svých varováních, propichoval svého malého společníka očima, ale ten si ho vůbec nevšímal.
Mrakoplaš se otřásl. Samozřejmě, že nebyl ateista, bohové na Zeměploše se s ateisty vůbec nemazlili. Občas, když se náhodou stalo, že měl nějaký ten měďák, hodil dokonce pár drobných do chrámové pokladničky, a to podle známého rčení, že jeden nikdy neví, kdy se to může hodit. Obvykle však bohy nijak neobtěžoval a doufal, že oni nebudou obtěžovat jeho. Život byl i tak hrozně složitý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...