Barva kouzel..27

25. října 2007 v 12:53 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Existovali jen dva bohové, kteří byli opravdu strašní. Zbytek bohů vlastně tvořili přerostlí lidé, kteří holdovali vínu, válkám a ženským. Z Osudu a Dámy však měli lidé strach.
V chrámové čtvrti Ankh-Morporku měl Osud malý masívní olověný chrám, kde se po nocích scházeli jeho vyzáblí uctívači s prázdnýma očima. Za bezměsíčných nocí tam sloužili své osudem předurčené a většinou marné rituály. Dáma neměla vůbec žádný chrám, i když byla nepochybně nejmocnější bohyní celého Stvoření. Několik nejodvážnějších členů Cechu hráčů kdysi provedlo několik pokusů. Založili tajný kult uctívačů, který se scházel v nejhlubších sklepeních pod domem cechu, a během jediného týdne do posledního zemřeli hladem, byli zavražděni, nebo je prostě jen tak vzal Smrť. Byla to "Bohyně, jejíž jméno nesmí být vysloveno", ti, kteří ji hledali, ji nikdy nenašli, a přesto bylo známo, že často přispěchá na pomoc lidem v největší nouzi. Občas ale ponechala takové lidi Osudu. Neměla ráda tiché ťukání kuliček růžence, ale chřestění kostek ji přitahovalo. Nikdo nevěděl, jak vypadá, a přitom se často stávalo, že člověk, který vsadil život na jedinou kartu, jí, právě když tu poslední kartu obrátil, pohlédl přímo do tváře. Samozřejmě, někdy se neobjevila. Byla současně tou nejuctívanější i nejproklínanější ze všech bohyň.
"Tam, odkud pocházím, žádné bohy nemáme," prohodil Dvoukvítek.
"Ale máte, víš," usmála se na něj Dáma. "Každý má své bohy. Vy si prostě jenom neuvědomujete, že to bohové jsou."
Mrakoplaš se v duchu sám sebou zatřásl.
"Podívej," vzchopil se nakonec, "já bych nechtěl vypadat netrpělivě, ale každou chvíli sem můžou támdle těma dveřma přijít lidi, vytáhnout nás ven a zabít."
"To je pravda," řekla Dáma.
"Vy nám asi neřeknete proč, nebo ano?" ozval se Dvoukvítek.
"Ale ano. Krullané se připravují vypustit přes Okraj Plochy bronzovou loď. Jejich prvním a nejdůležitějším úkolem je zjistit pohlaví A'Tuin - Vesmírné."
"Ale to je přeci úplně zbytečné," prohlásil Mrakoplaš.
"Není. Uvažuj se mnou. Jednoho dne může A'Tuin potkat v té vesmírné noci, kterou se pohybuje, jiného příslušníka rodu chelys galaktica. Budou bojovat? Budou se pářit? Stačí špetka představivost a zjistíš, že pohlaví Velké A'Tuin pro nás může být velice důležité."
Mrakoplaš se pokusil nemyslet na pářící se vesmírné žely. Vůbec to nebylo snadné.
"Takže se rozhodli spustit tam dolů loď," pokračovala bohyně, "se dvěma muži na palubě. Bude to vyvrcholení desítek různých výzkumů. Pro ty dva cestovatele to bude samozřejmě i velice nebezpečné. Aby se snížila všechna rizika na minimum, krullský Arciastronom uzavřel s Osudem dohodu, podle které v okamžiku startu lodi obětuje dva muže. Osud za to slíbil, že na lodi spočine milostivým okem a usměje se na ni. Dobrá výměna, že?"
"A my jsme ty oběti," zabručel Mrakoplaš.
"Přesně."
"Nikdy mě nenapadlo, že by Osud dělal takovýhle kšeftíky. Vždycky mi říkali, že Osud je nepodplatitelnej," ušklíbl se zatrpkle Mrakoplaš.
"Za normálních okolností ano. Jenže vy dva jste mu už nějakou dobu trnem v oku. Výslovně určil, že obětováni musíte být vy dva. Nechal vás uniknout ze zajetí pirátů. Dovolil, abyste se zachytili na Okradě. Osud dokáže být občas hodně zlý bůh."
Zavládlo ticho. Žabka si vzdychla a zalezla pod stůl.
"Víte moc jste mne pobavili," řekla Dáma, "a já jsem sentimentální. Kdybyste byli hráči, pochopili byste to. Takže jsem na nějakou chvíli vstoupila do vědomí té žáby a vy jste mě zachránili, protože nikdo, kdo má trochu citu, nemůže nečinně přihlížet, když se ubohé a bezmocné stvoření řítí do náruče Smrtě."
"Díky," hlesl Mrakoplaš.
"Osud se vůči vám zatvrdil," pokračovala Dáma. "Můžu pro vás udělat velice málo. Dám vám šanci. Jedinou malou šanci. Zbytek už záleží jen na vás."
Dáma zmizela.
"No tohle," vydechl po chvíli Dvoukvítek. "To je poprvé v životě, kdy jsem potkal bohyni."
Dveře se rozletěly a dovnitř vešel Garhartra s tyčí v ruce. Za ním kráčeli dva strážní, kteří byli ozbrojeni mnohem běžnějšími meči.
"No prosím," prohlásil Hostitel společenským tónem. "vidím, že jste připraveni."
Připraveni? Ozval se Mrakoplašovi v hlavě teď už známý hlas.
Láhev, kterou čaroděj hodil před osmi hodinami, stále ještě visela ve vzduchu, uvězněna magií ve svém vlastním časovém poli. Jenže během těch hodin se původní moc zaklínadla odpařovala, až už zbývající magická energie nebyla schopna bojovat s polem normality vesmíru a v té chvíli ovládla celou situaci ve zlomku mikrosekundy Skutečnost. Viditelně se to projevilo tak, že láhev dokončila původně započatou parabolickou křivku, roztříštila se Hostiteli o hlavu a zaplavila oba strážné úlomky skla a sprškou medúzového vína.
Mrakoplaš chytil Dvoukvítka za ruku, kopl bližšího strážného mezi nohy a vyrazil z komnaty. Šokovaného turistu táhl za sebou. Dřív než se omráčený Garhartra stačil sesout na podlahu, duněly už kroky jeho hostů ve vnější chodbě. Mrakoplaš zahnul smykem za roh a zjistil, že se ocitl na balustrádě, která lemovala ze čtyř stran nádvoří. Jeho větší část zabíral ozdobný bazének, ve kterém se mezi leknínovými listy na sluníčku vyhřívalo několik velkých želv. Přímo před Mrakoplašem se objevila dvojice užaslých čarodějů, jejichž černomodré róby signalizovaly, že jde o trénované hydrofoby. Jeden z nich, který si rychleji uvědomil, o co jde, pozvedl ruku a otevřel ústa, aby vyřkl první slova zaklínadla. Vedle Mrakoplaše se ozval krátký ostrý zvuk. Dvoukvítek plivl. Hydrofob vykřikl a ruka mu klesla, jako kdyby ho byl někdo uhodil.
Druhý čaroděj se ještě nestačil vzpamatovat, když se na něj Mrakoplaš vrhl s napřaženými pěstmi. Jedna tvrdá rána hnaná silou strachu o život srazila hydrofoba přes nízké zábradlí dolu do bazénku. Tam se ovšem stala podivná věc. Voda se rozestoupila ke stěnám nádrže, jako by do ní někdo vtlačil obrovský neviditelný míč. Ječící hydrofob zůstal viset nad prázdným dnem bazénu, podpírán vlastním odpudivým polem.
Dvoukvítek na něj s úžasem zíral, dokud ho Mrakoplaš nechytil za rameno a nepostrčil k další chodbě. Rozběhli se dovnitř a za nimi se na zemi svíjel zbylý hydrofob a křečovitě si svíral vlhkou ruku. Chvíli se za nimi ozývaly jakési výkřiky, ale když se rozběhli následující příčnou chodbou a přeběhli nějaké menší nádvoří, ztratil se jim hluk pronásledování z doslechu. Nakonec si Mrakoplaš vybral jedny dveře, které na něj zapůsobily důvěryhodným dojmem, a opatrně nahlédl dovnitř. Místnost za dveřmi byla prázdná, a proto rychle vešel dovnitř, Dvoukvítka vtáhl za sebou a dveře pečlivě zavřel.
"Tak, teď jsme se ztratili v paláci na ostrově, ze kterého nemáme nejmenší šanci se dostat," prohlásil udýchaně. "A co hůř, ne - moment!" Vykřikl, když si uvědomil, co mají kolem sebe.
Dvoukvítek už si užasle prohlížel stěny.
Na té místnosti bylo totiž zvláštní to, že obsahovala celý vesmír.
Smrť seděl ve své zahrádce a brousil si kosu. Už teď sice byla ostrá tak, že stačilo, aby na ni narazil vánek, který letěl kolem a naprosto bezbolestně se o ni rozřízl na dva užaslé zefýrky, ale koneckonců ve Smrťově tiché zahradě se vánky objevovaly zřídka. Ležela na chráněné planině, odkud byla Zeměplocha vidět ze všech stran, a hned za ní se tyčila neuvěřitelně vysoká a pochmurná hora Věčnosti.
"Sviš! Sviš!" vylepšoval brousek ostří. Smrť si pobrukoval jakési rekviem a kostnatou nohou si poklepával do rytmu na ojíněné dlaždice.
V oparu halícím zahradu se objevila nezřetelná postava, pomalu se blížila skupinou stromů, na nichž dozrávala Noční jablka, a vzduchem se rozlila vůně rozšlapaných lilií. Smrť rozzlobeně zvedl hlavu a pohlédl do očí, které byly černé jako podzemní sklepení. Uvnitř byly plné vzdálených hvězd, ale ta souhvězdí se nepodobala žádným, která jste mohli najít ve vesmírech naší reality.
Smrť a Osud se na sebe zadívali. Smrť se usmíval. Samozřejmě, vzhledem k uspořádání svého obličeje neměl na vybranou. Pokračoval ve své činnosti a brousek stejnoměrně skřípal po čepeli.
"Měl bych pro tebe nějakou práci," začal Osud zeširoka. Jeho věta narazila na Smrťovu kosu a rozťala se na dvě úhledné pentličky souhlásek a samohlásek.
DNES MÁM PRÁCE AŽ AŽ, odpověděl Smrť hlasem těžkým jako neutronium. TEĎ PRÁVĚ ŘÁDÍ V PSEUDOPOLISU BÍLÁ NEMOC A MÁM TAM NAMÍŘENO. MUSÍM Z JEJÍCH SPÁRŮ OSOVOBODIT MNOHO ZASLOUŽILÝCH OBČANŮ. TAK STRAŠLIVÁ NÁKAZA ŘÁDILA NAPOSLED PŘED STO LETY A ODE MNE SE OČEKÁVÁ, ŽE SE BUDU PLÍŽIT ULICEMI MĚSTA, JAK JE MOU POVINNOSTÍ.
"Já mluvím o tom malém cestovateli a o jeho kamarádíčkovi, o tom čarodějnickém grázlíkovi," pokračoval Osud v řeči, jako když másla ukrajuje. Posadil se vedle Smrtě, zahaleného do černého roucha s kápí, a pozoroval Zeměplochu. Odsud, z tohoto skvělého místa, ležícího v mimoprostoru, vypadala jako pestrobarevný mnohostěnný šperk.
Brousek se zastavil.
"Oba během několika hodin zemřou," pokračoval Osud. "Tak jim bylo přisouzeno."
Smrť se zavrtěl a brousek se dal znovu do práce.
"Myslel jsem, že z toho budeš mít radost," otočil se k němu Osud.
Smrť pokrčil rameny a na někoho, kdo je pouhou kostrou, to bylo zvláště působivé gesto.
KDYSI JSEM JE OPRAVDU VELICE ÚPORNĚ PRONÁSLEDOVAL, přiznal. POTOM JSEM SI ALE UVĚDOMIL, ŽE NAKONEC STEJNĚ ZEMŘOU. KAŽDÝ ČLOVĚK MUSÍ JEDNOU ZEMŘÍT. DŘÍVE NEBO POZDĚJI MUSÍ ZAHYNOUT VŠECHNO. MOHOU MNE OŠIDIT, ALE NEMOHOU MNE POPŘÍT. JAKÉPAK TEDY STAROSTI?
"Ani mne nikdo nepodvede," odsekl Osud.
ŘÍKALI MI NĚCO TAKOVÉHO, odpověděl mu Smrť a stále se usmíval.
"Tak dost!" vykřikl Osud a vyskočil. "Zemřou!" Potom zmizel v záplavě modrého ohně.
Smrť spokojeně pokýval lebkou a pokračoval ve své práci. Zdálo se, že po několika minutách byla konečně čepel ostrá k jeho spokojenosti. Postavil se a zamířil kosou na tlustou a páchnoucí svíci, která hořela na konci lavice. Pak dvěmi jistými seky rozťal plamen na tři stejně velké žlutooranžové dílky. Smrť se usmíval.
O chvilku později už sedlal svého bílého hřebce, kterého choval ve stáji za domem. Zvíře ho přátelsky očichávalo. Přestože mělo rudě zářící oči a boky jako naolejované hedvábí, byl to přeci jen obyčejný kůň z masa a kostí. Navíc je třeba dodat, že o něj bylo pečováno lépe, než o většinu zeměplošských tažných zvířat. Smrť byl laskavý pán. Sám vážil málo, a i když se často vracel domů se sedlovými brašnami nacpanými k prasknutí, jeho náklad nevážil vůbec nic.
"Všechny ty světy!" zvolal Dvoukvítek. "To je úžasné!"
Mrakoplaš zabručel něco nesrozumitelného a pokračoval ve své opatrné obhlídce místnosti naplněné hvězdami. Dvoukvítek se zatím zastavil u nádherného astrolábia, v jehož středu byl celý systém želva-sloni-plocha vytepány v mosazi a ozdoben malými drahokamy. Kolem něj se na jemných stříbrných nitkách vznášely hvězdy a planety.
"Úžasné," opakoval znovu. Na zdech místnosti byly do goblénů z uhlově černého sametu vetkány drobné světélkující perličky, znázorňující nebeská souhvězdí. Na člověka, který se ocitl v místnosti, to působilo dojmem, že se vznáší uprostřed vesmírné nicoty. Na mnoha stojanech byly umístěny náčrty Velké A'Tuin, tak jak ji bylo možno zahlédnout z některých míst Okrady, znázorňující do poslední podrobnosti obrovské šupiny a kráterovité poškození kůže. Dvoukvítek se kolem rozhlížel rozzářenýma očima, které měly vzdálený, nepřítomný pohled.
Mrakoplaš byl naopak velice ustaraný. Co mu dělalo největší starosti, byly dva prapodivné obleky, které visely na zvláštních stojanech uprostřed místnosti. Nejistě je obcházel.
Zdálo se, že jsou vyrobeny z té nejjemnější bílé kůže, byly plné podivných řemenů s přezkami, mosazných vyústění a dalších podezřelých doplňků. Nohavice plynule přecházely do pevných bot na vysoké podrážce a rukávy do rozměrných rukavic. Nejpodivnější ze všeho ale byly dvě podivné mosazné helmice, které jak se zdálo, měly pevně nasednout na široké a těžké límce kolem krků obleků. Ty helmy by nikoho neochránily - stačila by i rána lehkým mečem a musely povolit, a to by ani nebylo potřeba zasáhnout to malé křišťálové okénko v přední části. Každá helmice měla na temeni vysoký hřeben z bílého peří, který zdaleka nepřispíval k vylepšení jejich zjevu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...