Barva kouzel..28

25. října 2007 v 12:54 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Mrakoplašovi se pomalu začalo v hlavě líhnout podezření týkající se účelu, ke kterému byly obleky určeny.
Na stole před obleky ležely mapy hvězdné oblohy a útržky pergamenu pokryté výpočty. Ať už si ty obleky na sebe vezme kdokoliv, pochopil Mrakoplaš, počítá s tím, že neohroženou nohou vstoupí do míst, kam, když nepočítáme občas nějakého toho nešťastného námořníka, ještě nikdy žádná neohrožená noha nevkročila. To, co se teď objevilo v čarodějově mozku, už nebylo jen mlhavé podezření, ale strašlivá předtucha.
Otočil se a zjistil, že na něj Dvoukvítek upírá odhadující pohled.
"Ať tě ani nenapadne..." začal spěšně, ale Dvoukvítek si ho vůbec nevšímal.
"Bohyně řekla, že Krullané chtějí vyslat přes Okraj dva muže," prohlásil se zářícíma očima, "a vzpomínáš si na to, jak nám vyprávěl Tethis, že člověk by potřeboval nějakou ochranu? Krullané to dokázali! Tyhle obleky, to je vesmírné brnění!"
"No, že by se mi zdály zvlášť pohodlné..." pospíšil si Mrakoplaš s odpovědí a chytil turistu za ruku. "Podívej, stejně musíme jít, tak co bysme tady zůstávali dýl, než je potřeba..."
"Proč musíš vždycky propadnout takový panice?" zeptal se nedůtklivě Dvoukvítek.
"Právě mi před vočima proběhla celá moje budoucnost a netrvalo to moc dlouho, a jestli se nepohneš hned, tak du a nechám tě tady samotnýho, protože jak tě znám, teď už mi každou chvíli navrhneš, abysme si voblíkli ty..."
Dveře se otevřely.
Dovnitř vstoupili dva urostlí mladí mužové. Na sobě měli jen malé vlněné spodky. Jeden z nich se ještě utíral ručníkem. Oba kývli našim společníkům na pozdrav bez zjevného překvapení.
Vyšší z nich se opřel o jednu z vitrín před lavicemi. Naklonil se k Mrakoplašovi a řekl: "? Tyo yur tl ho sooten gtrunen?"
"A to bylo strašné, protože i když Mrakoplaš ovládal alespoň částečně většinu jazyků okrajových oblastí Plochy, bylo to poprvé, kdy ho někdo oslovil krullštinou. Nerozuměl z ní ani slovo. Dvoukvítek také ne, ale to mu nezabránilo v tom, aby nepostoupil kupředu a nenadechl se.
Rychlost světla, šířícího se magickým prostředím obklopujícím Plochu, nebyla příliš velká, snad jen o trochu vyšší, než rychlost zvuku v ostatních lépe vyladěných vesmírech. Stále ještě to však byla nejrychlejší věc v širokém okolí, když ovšem nepočítáme rychlost Mrakoplašových reakcí v okamžicích, jako byl tento.
Okamžitě mu bylo jasné, že turista se chystá použít své sbírky lingvistických vědomostí, což v praxi znamenalo, že bude mluvit vlastním jazykem, ale pomalu a hodně nahlas.
Mrakoplašův loket vystřelil vzad a vyrazil Dvoukvítkovi dech. Zatímco malý chlapík na něj upřel oči plné bolesti a překvapení, Mrakoplaš zachytil zrakem jeho pohled, vytáhl si z úst pomyslný jazyk a ustříhl si ho pomyslnými nůžkami.
Druhý želvonaut - protože to bylo skutečné povolání obou mužů, kteří se měli z rozhodnutí Osudu zanedlouho spustit k Velké A'Tuin, pozvedl hlavu od mapy ležící na stole a nedůvěřivě jeho pantomimu pozoroval. Husté hrdinské obočí se mu srazilo nad kořenem nosu a prohlásil:
"?Hor yu latruin nor u?"
Mrakoplaš se usmál, přikývl a postrčil Dvoukvítka vytouženým směrem ke dveřím. S jakýmsi vnitřním pocitem uspokojení si všiml, že Dvoukvítek teď začal věnovat pozornost mosaznému teleskopu ležícímu na stole.
"!Sooten u!" přikazoval sedící želvonaut. Mrakoplaš se znovu usmál a přikývl. Potom vzal jednu ze dvou mosazných helem z její police a praštil s ní muže, jak nejsilněji byl schopen. Želvonaut se s tichým zasténáním svezl k zemi.
Druhý výzkumník, napůl ochromený údivem, k nim přistoupil o jediný krok, ale to už ho Dvoukvítek sice amatérsky, ale efektivně, udeřil teleskopem. Muž se sesul na svého kolegu.
Dvoukvítek a Mrakoplaš se na sebe zadívali přes těla svých obětí.
"Tak jo, vyhráls," zaječel Mrakoplaš a uvědomoval si, že vlastně prohrál jakýsi tichý souboj, ale nevěděl přesně, o co v něm šlo. "Nemusíš to ani řikat. Tam venku někdo čeká, že vocuď ti dva chlápci každou chvíli vylezou ve svejch oblekách a přilbách. Předpokládám, že si mysleli, že jsme otroci. Tak poď, pomoz mi je zatáhnout támhle za ty závěsy a potom… a pak..."
"... bychom udělali nejlíp, kdybychom se rychle oblékli," doplnil ho Dvoukvítek a sundal z police druhou helmici.
"Jo," vzdal se Mrakoplaš. "Hele, ve chvíli, kdy sem ty brnění uviděl, mi bylo jasný, že v jednom z nich skončím. Neptej se mě, jak sem to věděl, snad proto, že to bylo to nejhorší, co se mohlo stát."
"No, ale říkal jsi přeci sám, že neexistuje způsob, jak bychom mohli uprchnout," prohlásil tlumeným hlasem Dvoukvítek, který si právě přetahoval přes hlavu horní polovinu obleku. "Cokoliv je lepší než se dát obětovat."
"Při první jen trochu vhodné příležitosti ale práskneme do bot," zasyčel Mrakoplaš. "Ne, aby tě napadly nějaký pitomosti!"
Začal zuřivě cpát ruce do rukávů a hlavu strčil do přilby. Na okamžik ho napadlo, že tam nahoře nad ním někdo drží ochrannou ruku.
"Tak teda dík," prohlásil trpce.
Až na kraji města a tím i Krullské země se nacházel obrovský amfiteátr s místy pro několik desítek tisíc lidí. Aréna byla půlkruhovitá z toho prostého důvodu, aby zajistila co nejdokonalejší výhled na moře oblaků, které se vznášelo nad Okrajem hluboko dole. Bylo obsazeno do posledního místečka. Dav se stával neklidným. Přišel se podívat na dvojitou oběť a samozřejmě i na spuštění bronzové vesmírné lodi. Ani jedno, ani druhé se zatím neukázalo.
Arciastronom si dal zavolat náčelníka kontroly startu. "Tak co?" řekl, ale těch pět písmen vydalo za celou encyklopedii zuřivosti a výhrůžek. Náčelník kontroly startu zbledl.
"Bohužel, vaše moudrosti, zatím nic nového," odpověděl mistr a s náhlou inspirací dodal, "snad jenom to, že vaši vznešenost jistě potěší, že se Garhartra úplně vzpamatoval."
"Tak to udělal něco, čeho by mohl ještě litovat," prohlásil Arciastronom.
"Rozumím, pane."
"Kolik času nám ještě zbývá?"
Velitel kontroly startu se zadíval na slunce rychle stoupající na východním nebi.
"Třicet minut, vaše vznešenosti. Pak už se začne Krull odchylovat od ocasu Velké A'Tuin a Mocný poutník bude odsouzen ke zmizení v nekonečných hlubinách vesmíru. Dokonce už jsem nastavil automatické ovládání, takže..."
"Dobrá, dobrá," prohlásil nevrle Arciastronom a propustil jej pokynem ruky. "Start lodi musí proběhnout. Postav stráž do přístavu, rozumíš. Až ty dva zmetky chytíme, dopřeju si to potěšení a popravím je osobně!"
"Samozřejmě, pane. Promiňte, jen jaksi..."
Arciastronom se zamračil. "Chceš mi snad říci ještě něco, chlape?"
Vedoucí kontroly polkl naprázdno. Osud se k němu zachoval v těchto chvílích velice nefér. Byl praktickým čarodějem, a ne diplomatem a to byl důvod, proč některé moudřejší hlavy rozhodly, že to bude právě on, kdo Arciastronomovi doručí poslední novinky.
"Z moře se vynořila obluda, která útočí na lodi v přístavu," řekl nakonec. "Právě odtamtud přiběhl běžec."
"Velká obluda?" zeptal se Arciastronom.
"No, to snad ani ne, ale zpráva říká, že je výjimečně divoká, pane."
Vládce Krullu a Okrady se na okamžik zamyslel, ale pak pokrčil rameny.
"Moře se obludami jen hemží," řekl nakonec. "Je to běžný jev. Ať si s tím v přístavu nějak poradí. A - mistře kontroly startu?"
"Pane?"
"Jestli mě budete i nadále otravovat takovými hloupostmi, dám vyhlásit, že nebudou obětováni dva lidé. Začínám být velkomyslný a mám velkou chuť jejich počet o něco zvýšit!"
"Ano, pane." Mistr kontroly se tiše odplížil pryč, aby už se dostal z dohledu Velkého samovládce.
Mocný poutník, který už zdaleka nebyl tou hrubou bronzovou slupkou, kterou osvobodili před několika dny z odlévající kadlubu, odpočíval ve své kolébce na vrcholku vysoké dřevěné věže uprostřed arény. Před jeho přídí se k Okraji skláněly dlouhou křivkou koleje a jejich posledních pár yardů se poměrně příkře zvedalo nahoru.
Bývalý Zlatooký Daktylos, který navrhl jak Mocného poutníka, tak startovací rampu, tvrdil, že těch posledních pár metrů zajišťuje, že loď před počátkem svého dlouhého pádu do hlubiny nenarazí na žádný kamenný výčnělek pod Okrajem. Možná, že to byla opravdu jen pouhá shoda okolností, ale právě ta poslední část kolejí způsobí, že se loď na konci rampy vymrští jako losos, a než zmizí v moři oblaků, okázale se zaleskne na slunci.
Na okraji arény se ozvaly fanfáry. Pak začaly davy hlučet a hlasitě pozdravovat přicházející čestnou stráž želvonautů. Pak se na slunci rozsvítily bílé uniformy a do arény vstoupili oba badatelé.
Arciastronomovi bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Tak například, všichni hrdinové chodili určitým způsobem. Určitě se nekolébali jako kachny, a tady se jeden z nich skutečně kolébal.
Řev shromážděných obyvatel Krullu byl ohlušující. Když želvonauti, doprovázení čestnou stráží, procházeli napříč arénou a míjeli množství oltářů postavených různými čaroději a krullskými kněžími, aby byl zajištěn úspěch cesty, Arciastronom se zamračil. Ve chvíli, kdy dorazili zhruba do poloviny cesty, dospěl v duchu k určitému rozhodnutí. Když stanuli pod vysokým žebříkem vedoucím na horní plošinu - bylo zřetelně vidět, jak váhají - vyskočil Arciastronom s křikem na nohy, ale jeho slova se ztrácela v jekotu nadšeného davu. Jedna ruka s rozevřenými prsty mu vystřelila nahoru a dozadu v klasickém gestu používaném těsně před vržením kouzla. Každý, kdo by uměl alespoň částečně odezírat ze rtů a současně znal běžné kouzelné texty, by poznal, že Arciastronom pronáší úvodní slova Vestcakeovy Nezávislé klatby, a byl by se rychle snažil zmizet.
Poslední slova zaklínadla ovšem zůstala nevyslovena. Arciastronom se v úžasu obrátil ke vstupu do arény, kde se začalo něco dít. Stráže prchaly, odhazovaly zbraně a pokoušely se ukrýt mezi jednotlivými oltáři, nebo přeskakovaly vysoké zábradlí do hlediště. Za nimi se ve vchodu objevilo něco podivného. Frenetický řev zástupů kolem vchodu rychle umlkal, až se kolem rozhostilo hrobové ticho. Dav byl rozhodnut, ž se při prvním náznaku nebezpečí dá na útěk. To něco byla nahoře vypuklá podlouhlá hromada mořských řas, která se sice pohybovala pomalu, ale se zlověstnou cílevědomostí. Jeden ze strážných překonal strach, postavil se neznámé obludě do cesty a hodil po ní svým kopím. Zbraň dopadla naplocho mez řasy a dav začal jásat. Vzápětí však zmlkl ochromen hrůzou, protože obluda skočila kupředu a muže v jediné vteřině zhltla.
Arciastronom rozpustil napůl zformovaný tvar Vestcakeovy proslulé Klatby ostrým mávnutím ruky a rychle vyslovil slova jednoho z nejsilnějších zaříkadel svého repertoáru - tajemného Pekelného vzplanutí. Když ve vzduchu načrtl složitou runu zavírající evokaci, vzplanulo mu mezi prsty a okolo nich oktarínové světlo. Ten malý kulový blesk potom vyslal slabý pohybem ruky k podivnému stvoření. Ohnivá koule sledovaná kouřovou stopou proletěla vzduchem.
Ozval se silný výbuch, k modrému rannímu nebi vytryskl sloup plamene a do širého okolí rozházel chomáče mořských řas. Obluda se na několik minut zahalila do oblaků kouře a páry, a když se clona rozptýlila, hromada mořských řas byla pryč.
Na dláždění zůstal poměrně velký očazený kruh, ve kterém ještě kouřily a doutnaly zbytky mořské flóry.
Ve středu kruhu ležela docela obyčejná dřevěná truhla, i když o něco větší, než se v té době dělávaly. Nebyla dokonce ani popálená. Na vzdálenějším konci arény se někdo rozesmál, ale smích rychle ustal, když se truhla náhle zvedla na čemsi, co vypadalo jako desítky malých nožiček, a obrátila tvář k Arciastronomovi. Protože to byla docela obyčejná, i když o něco větší dřevěná truhla, neměla tvář, aby mohla dělat obličeje, ale tahle truhla se docela zřetelně tvářila. Stejně, jak Arciastronom pochopil tohle, pochopil i to, že ta na první pohled docela obyčejná truhla teď ošklivě zúžila oči.
Potom rázným krokem vykročila jeho směrem. Otřásl se.
"Mágové! " vykřikl. "Kde jsou mí mágové? "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...