Barva kouzel..29

25. října 2007 v 12:55 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Po celé aréně vykukovali pod lavičkami a za oltáři bledé tvář. Jeden z bystřejších čarodějů pokročil kupředu, zvedl roztřesenou ruku a vyslal k truhlici poněkud uspěchaný blesk. Výboj zasyčel vzduchem, narazil truhle do boku a rozstříkl se v dešti bílých jisker.
To byl signál pro všechny přítomné čaroděje, zaříkávače i kouzelníky, aby vyskočili z úkrytů a začali před zděšeným zrakem svého pána konat pravé divy udatenství. Každý z nich zaútočil na truhlu tím kouzlem, které mu přišlo první na jazyk. Zaklínadla se míhala a svištěla vzduchem.
Tuhla se brzo ztratila v rostoucím mračnu magických částic, které zanedlouho vybuchly, a v záblesku bylo vidět, jak se truhlice chvěje, zkresluje a nabývá znepokojujících tvarů. Zaklínadlo za zaklínadlem padalo do té směsice. Z místa, kde předtím byla truhla a kde se teď črtal jen nejasný obrys zahalený v páru, šlehaly plameny a záblesky ve všech osmi barvách.
Snad od doby Války magií nebylo na tak malém prostoru soustředěno tak obrovské množství kouzel. Sám vzduch se chvěl a světélkoval. Zaklínadlo se odráželo od zaklínadla a jejich srážkami vznikala zaklínadla divoká, jejichž zkrácený životní cyklus byl stejně strašlivý jako nekontrolovatelný. Pod tou masou se začalo bortit a propadat dláždění. Jedno z původních zaklínadel se proměnilo dokonce v něco tak strašlivého, co raději nebudeme popisovat, ale co se naštěstí ztratilo v jakémsi bezútěšném cizím rozměru. Začaly se projevovat další podivné boční efekty. Z bouře se vyřinul vodotrysk malých olověných kostiček, které se rozkutálely po praskající dlažbě. Zjevovali se tvorové podobní pštrosům, kteří přisprostle křičeli a kvákali, čtyřstranné trojúhelníky, kruhy se dvěma konci a další obludnosti. Ty se zas vzápětí ztrácely v hučící a dunící věži zdivočelé magie, která vyvěrala z roztavených balvanů dláždění a pomalu se roztékala po celém Krullu. Už ani nezáleželo na tom, že většina mágů vrhla svá zaklínadla a dala se na útěk - ta věc se teď začala sytit proudem oktarínových částic, které byl na Okraji Zeměplochy vždycky nejhustější. Na celém krullském ostrově selhávala jakákoliv magická aktivita, protože všechna magie byla vsávána do toho bujícího sloupu, který už byl alespoň čtvrt míle vysoký a bral na sebe postupně tvary, při jejichž spatření lidské mozky kysly jako staré mléko. Hydrofobové se s výkřiky řítili na neovladatelných lodích do vln. Kouzelné nápoje se ve svých fiólách měnily v pouhopouhou špinavou vodu, kouzelné meče tály a vytékaly ze svých pouzder.
Jenže nic z toho ani v nejmenším neovlivnilo pomalý pohyb věci v základně magického sloupu, který blýskal nekontrolovatelnou bouří zaklínadel. Monstrum podobné truhlici se blížilo pravidelným, vycházkovým krokem k Arciastronomovi.
Mrakoplaš a Dvoukvítek všemu přihlíželi z relativního bezpečí pod startovní věží Mocného poutníka. Čestná garda už dávno zmizela a zůstalo po ní jen několik zbraní roztroušených po zemi.
"No prosím," vzdychl si nakonec Dvoukvítek. "A je po Zavazadle." Vzdychl si znovu, tentokrát mnohem smutněji.
"Na to zapomeň," řekl Mrakoplaš. "Myslící hruškovník je absolutně netečnej ke všem druhům magie. Truhla byla vyrobena tak, aby tě následovala kamkoliv. Tím myslím opravdu kamkoliv, takže až umřeš a třeba přídeš do nebe, budeš mít s sebou pořád čistý ponožky. Ale protože se mi eště nechce umřít, měli bysme sebou mrsknout."
"A kam?" zeptal se Dvoukvítek.
Mrakoplaš sebral ze země samostříl a hrst šípů. "Kamkoliv, jen když se dostaneme vocuď."
"Co se stane se Zavazadlem?"
"Neměj strach. Až ta magická bouře vyčerpá všechny kouzelný zdroje v okolí, prostě se sama vstřebá."
Ve skutečnosti se to už dělo. Z arény sice ještě stoupal ječící mrak, ale teď začínal měnit vzezření. Slábl, ztrácel barvu a vypadal čím dál tím neškodněji. Když se na něj Dvoukvítek zadíval, začal už dokonce nejistě poblikávat.
Netrvalo dlouho a zbyl z něj jen vybledlý stín. Zavazadlo se pomalu začalo znovu objevovat jako nízký hranatý tvar mezi slábnoucími plameny. Kolem něj se kroutilo a praskalo chladnoucí dláždění.
Dvoukvítek na ně tiše zavolal. Okamžitě přerušilo pomalý postup přes zmučenou dlažbu a vypadalo, jako když pozorně naslouchá. Potom se jeho nožičky začaly pohybovat podle složitého vzorce. Zavazadlo se otočilo kolem delší osy a vydalo se k Mocnému poutníkovi. Mrakoplaš je pozoroval s nepříliš nadšeným výrazem. Zavazadlo mělo jen základní instinkty a reflexy, nemělo mozek. Trpělo vražednou nenávistí k čemukoliv, co by ohrožovalo jeho pána, a navíc si Mrakoplaš nebyl tak docela jist, zda vnitřní časoprostor. Zavazadla je totožný s jeho časoprostorem vnějším.
"Nemá na sobě ani škrábnutí," prohlásil Dvoukvítek vesele, když se mu Zavazadlo usadilo u nohou. Pozvedl víko.
"No, lepší chvíli na to, aby si vyměnil spodní prádlo, sis ani vybrat nemoh," zavrčel Mrakoplaš. "Za minutku se všechny ty stráže a kněží vrátěj a věř tomu, že budou pěkně namíchnutý, člověče !"
"Voda," zamumlal Dvoukvítek. "Celé Zavazadlo je plné vody !"
Mrakoplaš mu nahlédl přes rameno. V truhlici nebylo ani stopy po ošacení, váčcích s penězi nebo jiných částech turistova majetku. Celá truhla byla plná vody.
Najednou se uvnitř Zavazadla zničehonic zvedla vysoká vlna a přelila se přes okraj. Narazila na dláždění, ale místo aby se rozlila kolem, začala na sebe brát podobu chodidla. Pak se objevilo druhé chodidlo, lýtka obou nohou a jak z truhly proudila další voda, postava rostla. Netrvalo dlouho a stál před nimi celý Tethis - mořský skřet - a pomrkával na sluníčku.
"Aha," prohlásil, "zase vy dva. No to mě ani nepřekvapuje".
Rozhlédl se kolem a nevšímal si jejich udivených tváří.
"Seděl jsem právě před svou chatrčí a pozoroval západ slunce, když se tahle věc s hukotem vynořila z vody a zhltla mě," pustil se po chvilce do vysvětlování. "Říkal jsem si, že je to velice zvláštní. Kde to jsme?"
"V Krullu," odpověděl mu Mrakoplaš. Vrhl přísný pohled na Zavazadlo, ale tomu se bůhvíjak podařilo působit dojmem oddané přítulnosti. Lidi hltalo často, ale zatím pokaždé, když se znovu otevřelo, bylo uvnitř jen Dvoukvítkovo prádlo. Dokonale suché.
"Tak, tak," řekl Tethis. Potom zvedl hlavu.
"Poslyšte!" zvolal. "Není to ta loď, kterou chtějí poslat přes Okraj? Že ano? To přeci nemůže být nic jiného!"
Hrudí mu proletěla střela z kuše a zanechala po sobě drobné vlnky. Vůbec si toho nevšímal. Zato Mrakoplaš ano. Na okrajích arény se začali objevovat vojáci a celá skupina jich nahlížela dovnitř vstupní branou.
Další střela se odrazila od věže vedle Mrakoplaše. Na tak velkou vzdálenost neměly střely příliš velkou sílu, ale bylo jen otázkou času, kdy se vojáci přiblíží....
"Rychle!" vykřikl Dvoukvítek. "Musíme nahoru do lodi! Na tu si netroufnou střílet, aby si ji nepoškodili."
"Bylo mi jasný, že to nakonec navrhneš," zasténal Mrakoplaš. "Já to prostě věděl!"
Pokusil se kopnout Zavazadlo. To o několik kroků ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko.
Velkým obloukem odkudsi přiletěl oštěp a se zaduněním se zarazil do dřeva vedle Mrakoplašova ucha. Čaroděj krátce vykřikl a začal šplhat po žebříku za ostatními.
Když se ocitli nahoře, na úzké lávce vedoucí nad hřbetem Mocného poutníka, létaly už kolem nich šípy na všech stranách. Dvoukvítek byl v čele, a jak si Mrakoplaš pomyslel, hnal se kupředu s výrazem velmi špatně potlačovaného vzrušení.
Na horní části lodi, zhruba ve středu její délky, byl těžký kulatý bronzový poklop, na jehož obvodě bylo několik velkých mechanických spon. Skřet s turistou si klekli a začali je horečnatě rozpínat.
V srdci Mocného poutníka se už několik hodin sypal jemný křemenný písek do speciálně zkonstruované nádobky. V tomto okamžiku nádobka dosáhla vypočítané váhy, poklesla dolů a narušila netečný stav pečlivě vyváženého závaží. Závaží se dalo do pohybu a vytrhlo pojistku z malého složitého stroječku. Tam se začal pohybovat malý řetízek. Ozval se kovový úder...
"Co to bylo?" zeptal se Mrakoplaš s naléhavostí v hlase. Podíval se pod sebe.
Déšť šípů ustal. Zástup vojáků a kněží se zastavil a upřeně pozoroval loď. Nějaký malý ustaraný člověk se prodíral davem a něco křičel.
"Co bylo co?" broukl přes rameno Dvoukvítek, který věnoval svou pozornost jedné křídlové matici.
"Zdálo se mi, že jsem něco zaslech," prohlásil Mrakoplaš. "Heleďte, pohrozíme jim, že tu věc poškodíme, když nás nenechaj vodejít, co řikáte? Právě todle bysme měli udělat a nic jinýho!"
"No jo," přisvědčil mu Dvoukvítek nepřítomně. Sedl si na bobek. "Tak a je to. Teď by se to mělo zvednout."
Několik svalnatých mužů se pustilo po žebříku vzhůru k lodi. V jejich čele uviděl Mrakoplaš želvonauty. Oba byli vyzbrojeni meči.
"Já..." začal.
Loď se otřásla. Pak se s neuvěřitelnou pomalostí dala do pohybu po kolejích.
V té vteřině nejčernější hrůzy si Mrakoplaš stačil všimnout, že skřetovi a Dvoukvítkovi se konečně podařilo zvednout poklop. V šachtě zahlédl kovový žebřík, který vedl do kabiny v nitru lodi. Skřet zmizel uvnitř.
"Musíme se nějak dostat odsud," zašeptal Mrakoplaš. Dvoukvítek se na něj podíval a na tváři měl zvláštní, napůl nepříčetný výraz.
"Hvězdy," prohlásil rozechvělým hlasem turista. "Světy, celé to zatracené nebe plné světů. Místa, která nikdy nikdo nespatří. Jenom já." Začal se soukat do vstupní šachty.
"Ty jsi úplně zešílel," ozval se Mrakoplaš roztřeseným hlasem a pokoušel se udržet rovnováhu na hřbetě lodi, která začala nabírat na rychlosti. Ohlédl se ve chvíli, kdy se jeden z želvonautů pokusil přeskočit z věže na loď. Dopadl na oblý bok Poutníka, několik vteřin se tam snažil zachytit, a když se mu to nepodařilo, svezl se po hladkém kovu dolů a s výkřikem zmizel.
Poutník se už pohyboval slušnou rychlostí. Mrakoplaš viděl nad Dvoukvítkovou hlavou sluncem ozářené moře mračen a neuvěřitelnou Okrajku, která se rozpínala za ním, jako by chtěla varovat všechny blázny, aby nezacházeli příliš daleko.
Zahlédl také skupiny lidí, kteří vylezli na startovní dráhu v nižších polohách a kladli na koleje kus velkého trámu v zoufalém pokusu vykolejit loď, dříve než zmizí za okrajem. Kola podvozku do dřeva narazila, ale loď se jen zakývala, Dvoukvítek se pustil žebříku a zřítil se dovnitř a poklop se se zaduněním zabouchl. Vzápětí na to se ozval děsivý zvuk tuctu malých hodinových strojků, které zasouvaly na místo automatické závory. Mrakoplaš se vrhl kupředu a začal jimi lomcovat a zoufale sténal.
Moře mračen se mezitím přiblížilo. Sám Okraj, jehož kamenitá hrana tvořila vzdálenější konec arény, byl nebezpečně blízko.
Mrakoplaš se postavil. Teď už mohl udělat jen jedinou věc a on ji udělal. Propadl slepé panice. Pak už podvozek zaduněl na posledních metrech kolejí zvednutých vzhůru a loď, lesklá jako losos v peřejích, se nejdřív vzepjala k nebi a pak zmizela pod okrajem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...