Barva kouzel..3

25. října 2007 v 12:26 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Gorrin, zvaný Kocour," odpověděl Withel automaticky. "Stanoviště na věži s gongem v chrámu Malých bohů."
"Zpráva říká, že Hugo odvedl cizince k Prokopnutému bubnu. Tak to je výborné. Broadman je... naším přítelem, že ano?"
"Jo, pokud nechce mít potíže se živností."
"Ten tvůj chlápek, ten Gorrin," řekl Ymor nesmírně příjemně, "musel bejt v tý hospodě už nějakej čas na výzvědách, poněváč tady píše vo nějaký chodící truhle na nožičkách, jestli tu škrabanici čtu správně."
Podíval se na Withela přes horní okraj papírku.
Withel uhnul pohledem. "Potrestám ho," řekl nevýrazně. Wa se podíval na toho muže, který se pohodlně opíral ve své židli. Byl celý v černém a i při svém netečném vzhledu vypadal jako puma ze zemí Okraje, odpočívající na stromové větvi. Wa došel k názoru, že Gorrin z chrámu Malých bohů se pravděpodobně brzo sejde s patrony svého stanoviště v mnohočetných rozměrech velkého Neznáma. A Waovi dlužil tři měďáky.
Ymor zmačkal zprávu a odhodil ji do kouta. "Myslím, že bysme si mohli na chvíli k Bubnu zajít, Withlei, a sami vokoštovat to pivo, který ty tvoje chlapy tak táhne."
Withel mlčel. Být Ymorovou pravou rukou bylo totéž, jako nechat se něžně ubičovat k smrti navoněnými tkaničkami do bot.
Dvojměstí Ankh-Morpork, nejvýznamnější město zemí obklopujících Kruhové moře, bylo mimo jiné domovem obrovského počtu gangů, zlodějských cechů, syndikátů a dalších podobných organizací. To byl i jeden z důvodů, proč bylo tak bohaté. Většina chudáků na okrajovém břehu řeky, žijících v bludišti špinavých uliček, si vydělávala na své skromné živobytí tím, že hráli malé úlohy v některé z mnoha soupeřících tlup. Tak se stalo, že ve chvíli, kdy Hugo s Dvoukvítkem dorazili na dvůr pajzlu U prokopnutého bubnu, většina náčelníků těchto spolků věděla, že do města přijel někdo, kdo je výjimečně bohatý. Zprávy některých bystřejších pozorovatelů zahrnovaly i popis podivné knihy, která napovídala cizinci, co má říkat, a okované samochodné truhlice. Tyto podrobnosti byly okamžitě prohlášeny za nesmysl, protože co svět světem stojí, neobjevil se na dohled hradeb Ankh-Morporku mág schopný takových kouzel.
Bylo časně, tohle dobou většina obyvatel města teprve vstala, nebo se ukládala k spánku a jen pár lidí u Bubnu vidělo Dvoukvítka a Huga sestupovat po schodech ze dvora do místnosti. Když se za nimi objevilo Zavazadlo a se značnou sebedůvěrou se začalo valit po chodech do lokálu, všichni návštěvníci kolem hrubých stolů jako jeden muž upřeli podezíravé pohledy na své sklenice. Broadman právě peskoval malého skřeta, který zametal lokál, když kolem něj trojice prošla. "Co to má k čertu znamenat?" zavrčel.
"Jazyk za zuby," sykl Hugo. Dvoukvítek už zase listoval ve své knize.
"Co to dělá?" ptal se Broadman a rozhazoval rukama.
"Ta knížka mu napovídá, co má říkat," odpověděl mu Hugo. "Jo, já vím, že to vypadá jako pitomost," dodal spěšně.
"Jak může jednomu napovědět knížka, co má říkat?"
"Chtěl bych ubytování, pokoj, lůžko, nocleh, plnou penzi, jsou vaše pokoje čisté, pokoj s vyhlídkou, kolik si počítáte za jednu noc?" Broadman upřel oči na Huga. Žebrák pokrčil rameny.
"Má spoustu prachů."
"Tak mu řekni, že nocleh účtuju tři měďáky. A ta... ta věc, musí do stáje."
"?" řekl cizinec. Broadman zvedl tři červené tlusté prsty a mužíčkova tvář se rozzářila náhlým porozuměním. Sáhl do váčku a položil Broadmanovi do dlaně tři velké zlaté mince.
Broadman na ně upřel oči. Ty tři mince představovaly zhruba čtyřikrát větší hodnotu, než jakou měla celá hospoda U prokopnutého bubnu včetně kompletního personálu. Znovu se podíval na Huga. Nezdálo se, že by se od něj mohl dočkat pomoci. Podíval se na cizince a polkl.
"Ano," prohlásil nepřirozeně pisklavým hlasem. "Jenže ještě je tady cena za stravu, že? Hm. Rozumíš? Jídlo. Potrava. Co?" Při své řeči vykonával příslušnou pantomimu.
"Ponrava?" tázavě pronesl mužík.
"No jasně," přikyvoval Broadman, který se začínal potit. "Podívej se do tý tvý knížečky, já bych to teda na tvým místě udělal."
Cizinec otevřel knihu na jedné straně a pomalu jel prstem shora dolů. Broadman, který uměl jakž takž číst, nahlížel přes okraj knihy. To, co tam viděl, nedávalo žádný smysl.
"Potrrrava," rozzářil se cizinec. "Ano. Kotleta, haše, řízek, sekaná, omáčka, ragú, frikasé, mleté maso, suflé, knedlík, pudink, šerbet,ovesná kaše, párek, nemít párek, fazole, bez fazolí, delikatesa, marmeláda, džem. Polévka z drůbků." Znovu zazářil na Broadmana.
"To všechno chce?" zeptal se hospodský slabým hlasem.
"Ne, von tak jenom mluví," uklidňoval ho Hugo. "Neptej se mě proč. Prostě to tak je."
Všechny zraky v místnosti se upíraly na cizince, s výjimkou očí čaroděje Mrakoplaše, který seděl v nejvzdálenějším koutě místnosti a před sebou si hýčkal džbán, nebo přesněji džbáneček piva.
Mrakoplaš pozoroval Zavazadlo.
My pozorujme Mrakoplaše.
Podívejte se na něj. Kost a kůže, jako většina čarodějů, oblečený do vínově červeného šatu, na němž bylo vyšito dávno zašlými flitry několik tajemných znamení. Někdo by ho mohl považovat za pouhého učně -zaříkávače, který ze vzdoru utekl svému pánovi, aby unikl nudě, strachu a nežádoucím pozornostem heterosexuálního starce. Jenže na krku mu visel silný řetěz s bronzovým osmiúhelníkem, který měli právo nosit jen absolventi Neviditelné univerzity, vysoké školy magické, jejíž areál, umístěný mimo prostor a čas, není nikdy ani tady, ani tam. Její absolventi byli určeni k provozování kouzelnického řemesla, ale Mrakoplaš ji po jedné velice nešťastné příhodě opustil se znalostí jednoho jediného zaklínadla. Teď se přiživoval ve městě tím, že využíval svého opravdu výjimečného nadání pro cizí jazyky. Vyhýbat se práci patřilo k jeho základním životním pravidlům, ale měl bystrý mozek, který ho málokdy nechal na holičkách. A když uviděl dřevo Myslícího hruškovníku, tak ho taky poznal. Teď ho tedy viděl a nevěřil vlastním očím.
Arcimág, který by vynaložil obrovské úsilí a nesmírné množství času, by mohl nakonec jako výsledek svého úsilí získat malou hůlku, vyrobenou ze dřeva Myslícího hruškovníku. Strom se vyskytoval velice zřídka a to jen na místech s prastarou kouzelnou historií. Ve všech městech kolem Kruhového moře se takové hůlky vyskytovaly snad jen dvě. Ale že by někdo měl obrovskou truhlu, vyrobenou z jeho dřeva, no... Mrakoplaš se s tím pokoušel vyrovnat a nakonec došel k názoru, že i kdyby byla ta bedna plná hvězdných opálů a tyčí aurikoláta, nebude mít její obsah ani desetinu ceny obalu. Na čele mu začala nervózně tepat žilka.
Vstal a došel ke trojici u výčepu.
"Nemoh bych vám nějak pomoct?" navazoval řeč.
"Vodpal, Mrakoplaši," zavrčel Broadman nespolečensky.
"Jenom mě napadlo, že by nebylo od věci, oslovit džentlmena v jeho vlastním jazyce," oponoval mu čaroděj mírumilovně.
"Heleď, de mu to docela dobře," odpověděl mu hospodský, ale potom trochu ustoupil.
Mrakoplaš vrhl na cizince společenský úsměv a pokusil se o několik slov v chimérštině. Pyšnil se tím, že tenhle jazyk zná opravdu plynule, ale cizinec na něj upíral zmatené oči a mlčel.
"Nefunguje to," prohlásil Hugo znalecky. "To je tou knížkou, víš? Tam hledá, co má říct. kouzla, ne?"
Mrakoplaš přešel do vysoké borograviánštiny, vanglemeshtšitny, sumtrijštiny a nakonec zkusil i černou oroogujštinu, jazyk, který nemá samohlásky a jen jedno jediné přídavné jméno, které je navíc neobyčejně vulgární. Každý z těch pokusů se setkal s bezmocným nepochopením. Mrakoplaš v posledním zoufalém vypětí sil zkusil pohanskou trobštinu a mužíčkova tvář se rozzářila ve šťastném úsměvu.
"Konečně!" zvolal. "Můj drahý pane! To je skutečně znamenité!" (Je ovšem třeba podotknout, že jeho poslední slovo se v trobštině vyjadřovala výrazem "věc, která se přihodí jednou za dobu životnosti kanoe vyrobené pilným dlabáním pomocí sekery a ohně z nejvyššího diamantového stromu z proslulého diamantového pralesa rostoucího na úpatí hory Awayawa, domova bohů, jak se o ní říká".)
"Co to všechno znamenalo?" zeptal se Broadman podezřívavě.
"Co říká ten hospodský?" zeptal se mužík.
Mrakoplaš polkl. "Broadmane," začal, "dej nám dva džbány svýho nejlepšího piva, buď tak hodnej."
"Ty mu rozumíš?"
"Co? Jo, no jo."
"Řekni mu... řekni mu, že je tady vopravdu vítanej. Taky mu řekni, e snídaně je za... jeden zlaťák." Pak se na Broadmanově tváři promítl děsivý vnitřní boj a nakonec dodal v záchvatu lidumilnosti: "Započítám mu do toho i tvoji snídani."
"Cizinče," obrátil se Mrakoplaš k návštěvníkovi, "jestli zůstaneš tady, do večera tě někdo probodne nebo otráví. Ale nepřestávej se usmívat, nebo přestanu taky."
"Ale jděte," odpověděl mu cizinec a pokojně se rozhlížel kolem. "Vždyť je to takové roztomilé místo. Skutečná morporská taverna. Víte, já jsem o nich tolik slyšel! Všechny ty obrovské malebné trámy! A všechny zdravé!"
Mrakoplaš se rychle rozhlédl kolem v náhlé naději, že z Kouzelnické čtvrti na protějším břehu uniklo nedopatřením zaklínadlo, které je přeneslo někam jinam. Ale ne, byli pořád u Bubnu, s jeho stěnami očazenými kouřem, podlahou poházenou rákosem plným prapodivných brouků a s kyselým pivem, které si člověk vlastně nekupoval, ale jen na krátkou chvíli půjčoval. Pokusil se nějakým způsobem spojit to, co viděl, se slovem "malebné", nebo spíš s nejbližším trobským ekvivalentem, který zněl "ta příjemná obzvláštnost provedení, uplatňovaná především u korálových domků pygmejů Orohajské penisuly, kteří se živí mořskými houbami".
Hlava se mu z té námahy zatočila. Návštěvník pokračoval. "Jmenuji se Dvoukvítek," řekl a natáhl ruku. Všichni tři okolostojící se mu instinktivně zahleděli do dlaně, aby zjistili, zda tam není další mince.
"Těší mě," řekl čaroděj. "Mé jméno je Mrakoplaš. Podívejte se, já sem nežertoval. Tenhle pajzl je vážně nebezpečnej."
"Výborně! Přesně to jsem si přál!"
"Cože?"
"Co je to za nápoj, to v těch džbánech?"
"Todle? To je pivo. Díky, Broadmane. Jo, pivo. Znáte to. Pivo."
"Aha, ten tak typický nápoj! Myslíte si, že ta piva nebudou stát víc než malý zlaťák? Nerad bych se hospodského dotkl."
To už měl peníz skoro vyndaný.
"Grrr," zakrákoral Mrakoplaš, "chtěl jsem říct, že ta mince určitě nikoho neurazí."
"Říkal jste, že je to nebezpečné místo. Výborně. Chtěl jste tím říci, že sem chodí i různí dobrodruzi a hrdinové?"
Mrakoplaš o jeho otázce chvíli přemýšlel. "Ano." Vypravil za sebe konečně.
"Výtečně! Rád bych se s některými z nich setkal."
Konečně napadlo čaroděje alespoň trochu rozumné vysvětlení. "Aha! Vy jste sem přišel najmout žoldnéře! (,válečníky, kteří bojují za kmeny živící se převážně mléčnými ořechy')."
"Ale ne, já se s nimi chci prostě jen setkat. Abych mohl doma, až se vrátím, vyprávět, že jsem je viděl."
Mrakoplaš si pomyslil, že pokud by se Dvoukvítek sešel s kterýmkoliv pravidelným návštěvníkem Bubnu, znamenalo by to pravděpodobně, že už svůj domov nikdy nespatří. Pokud ovšem nebydlel někde po proudu a náhodou by neproplul kolem.
"Odkud jste?" zeptal se. Všiml si, že Broadman vyklouzl někam dozadu. Hugo je podezřívavě pozoroval od nejbližšího stolu.
"Slyšel jste o městě Bes Pelargic?"
"No, jak bych to řek, já byl v Trobu akorát pár dnů. Vlastně jsem tam jen projížděl, víte..."
"Ale ne, to není v Trobu. Já mluvím trobštinou proto, že v našich přístavech je vždycky mnoho robských námořníků. Bes Pelargic je hlavní přístav Agateánské říše."
"Obávám se, že jsem to jméno nikdy neslyšel."
Dvoukvítek pozvedl obočí. "Ne? Ale přitom je naše země dost velká. Když se poplavíte z Hnědých ostrovů asi tak týden směrem po směru, připlujete přímo k nám. Není vám něco?"
Oběhl stůl a několikrát opatrně udeřil čaroděje do zad. Mrakoplaš se totiž málem zadusil svým pivem.
Vyvažovací kontinent!
O tři ulice dál upustil jeden stařec minci do porcelánové misky s kyselinou a jemně miskou zakroužil. Broadman netrpělivě čekal na výsledek zkoušky a navíc se cítil velice nesvůj v místnosti, kde syčely kotlíky a bublaly křivule a jejíž stěny byly lemovány temnými policemi plnými lebek a vycpaných potvor.
"Tak co," naléhal na starce.
"Tyhle věci se nedají uspěchat," odpovídal věkovitý alchymista nevrle. "Analýza prostě potřebuje svůj čas. Aha." Postrčil misku, ve které teď ležící minci zahalil obláček zelené barvy. Potom vzal útržek pergamenu a chvilku na něm počítal.
"To je výjimečně zajímavé," zabručel nakonec.
"Je pravá?"
Stařec našpulil rty. "To záleží na tom, jak chceš definovat pravost." Zavrtěl pak hlavou. "Jestli se mne ptáš, je-li tahle mince stejná jako řekněme padesátidolar, pak musím odpovědět ne."
"Já to věděl !" zaječel hospodský a spěšně vykročil ke dveřím.
"Nejsem si jist, zda jsem se vyjádřil zcela jasně," zvedl alchymista ruku. Broadman se rozčíleně otočil.
"Co tím chceš říct?"
"No podívej, aby bylo jasno, naše mince jsou po těch letech, co se razí, lidově řečeno trochu řídké. Obsah zlata v průměrné minci je sotva čtyři díly z dvanácti, a to je doplněno stříbrem, mědí..."
"A co jako?"
"Řekl jsem jenom, že tahle mince není jako naše, protože tahle je z ryzího zlata."
Když Broadman spěšně odběhl, zůstal alchymista nějakou chvíli nehybně sedět a zamyšleně pozoroval strop. Potom odkudsi vytáhl úzký proužek jemného pergamenu, přehrabal část svého pracovní stolu, kde v hromadě všemožného harampádí našel konečně pero, a napsal velice krátkou zprávu. Pak přešel k široké polici, na které stály klece s bílými holubicemi, černými kohouty a dalšími pokusnými zvířaty. Z jedné klícky vytáhl krysu s lesklou srstí, stočil pergamen a v malé fióle jej připevnil hlodavci na zadní nohu. Nakonec zvíře položil na zem. Krysa chvilku čenichala po zemi a pak zmizela dírou ve vzdálenější zdi.
Zhruba v témže čase se jedna neúspěšná věštkyně budoucnosti, která bydlela na opačné straně téhož bloku, náhodou podívala do své věštecké misky. Z hrdla se jí vydral přiškrcený výkřik a během hodiny prodala všechny šperky, rozličné kouzelnické nářadí a náčiní spolu s většinou šatstva a majetku. Nechala si jenom to, co se snadno vešlo na nejrychlejšího koně, kterého mohla dostat. Skutečnost, že o něco později, když se její dům zřítil v moři plamenů, zahynula pod kamennou lavinou v morporských horách, dokazuje, že i Smrť má smysl pro humor.
Ve stejném čase, kdy se krysí pošťák vydal na cestu a zmizel v bludišti cestiček pod městem, hnán neselhávajícím bičem vrozeného instinktu, ankh-morporský Patricij zvedl ze stolu dopisy, kterému dnes ráno přinesl poštovní albatros. Znovu si zadumaně prohlédl první z nich a zavolal svého vrchního vyzvědače.
Zatím u Prokopnutého bubnu poslouchal Mrakoplaš s otevřenými ústy Dvoukvítkovu řeč.
"Takže jsem se rozhodl, že to musím vidět na vlastní oči," říkal právě ten mužík. "Osm roků jsem na to šetřil. Osm roků! Ale stálo to za každý půl-rhinu. No prosím a tady mne máte. V Ankh-Morporku! Myslím tím ve městě oslavovaném písněmi i příběhy! Chodím po ulicích, které poznaly krok Herika Bělomeče! Hrun Barbar, Bravd Střeďan a jeho věrný Lasička... Víte, je to přesně tak, jak jsem si to představoval."
Mrakoplašova tvář se postupně měnila v masku fascinované hrůzy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...