Barva kouzel..30

25. října 2007 v 12:56 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..

Konec

Mrakoplaš se probral a otřásl zimou. Bylo pekelně chladno.
Tak takhle je to, pomyslel si. Když zemřete, ocitnete se na studeném vlhkém místě, kde mrzne i mlha. V Hádově říši, kde truchlící duchové mrtvých věčně bloudí pochmurnými močály, kde v okolní mlze blikají strašidelná světélka a člověk visí na slabé...
Ani Hádova říše nemůže být tak strašlivě nepohodlná. A on se opravdu cítil nesmírně nepohodlně. Záda, do kterých se mu zarývala jakási větev, ho hrozně bolela, ruce a nohy měl poškrábány od trnitých výhonků a v hlavě mu dunělo, jako by do ní přednedávnem dostal ránu něčím hodně tvrdým a těžkým. No, jestli to je Hádova říše, pak je to opravdu peklo, když člověk visí na slabé...
Strom. Soustředil se na to slovo, které se mu vynořilo v mysli, i když hukot v uších a světélka před očima mu to dost ztěžovala. Strom. Věc ze dřeva. To je ono. Větve, větvičky, výhonky, listí. A na něm leží Mrakoplaš. Všude z něj kape voda. Všude kolem jsou bílá, neprůhledná mračna. Dole také. Tak to je ale opravdu zvláštní.
Byl živý, ale pokrytý škrábanci a šrámy a ležel v koruně malého trnovníku, rostoucího v puklině skály. Strom vyčníval ze zpěněné bílé stěny krajopádu. To poznání ho udeřilo jako ledové kladivo. Otřásl se a strom varovně zapraskal.
Mrakoplašovi proletělo kolem hlavy něco modrého a rozmazaného, na okamžik se to ponořilo do zpěněných vod a na zpáteční cestě to usedlo na větev nedaleko jeho hlavy. Byl to ptáček s chocholkou modrozeleného peří. Polkl malou stříbřitou rybku, kterou ulovil v krajopádu, a zvědavě si čaroděje prohlížel.
Nakonec si Mrakoplaš všiml, že podobných ptáčků je v okolí celé hejno.
Vznášeli se nad hladinou vody, poletovali sem a tam, míhali se jako zelenomodré šípy. Po každé takové akci ze stěny padající vody vystříkla malá fontánka vody a ptáček se vznášel vzhůru s dalším k smrti odsouzeným soustem. Několik z nich sedělo okolo čaroděje na stromě. Zářili jako skutečné drahokamy a Mrakoplaš jimi byl doslova očarován.
Nebylo divu. Byl první člověk, který spatřil krajňáčky, ty malé příslušníky ptačí rodiny, kteří si už kdysi dávno vyvinuli velmi svérázný životní styl, unikátní i na samotné Zeměploše. Dávno předtím, než Krullané postavili svou fantastickou Okradu, krajňáčci už uvedli do praxe svůj vlastní, velmi účinný způsob, jak si zajistit živobytí i na kraji světa.
Zdálo se, že je Mrakoplaš nijak neruší. Hlavou mu bleskově proběhla představa sebe samého, jak dožívá zbytek života na tomhle stromě a živí se syrovými ptáčky a rybami, které se mu podaří zachytit v padající vodě.
Strom se znovu maličko pohnul. Mrakoplaš tiše zasykl, když zjistil, jak se sune dolů, ale podařilo se mu zachytit další větve. Jenže dříve nebo později usne a...
Osvětlení scény se maličko změnilo. Obloha dostala mírně purpurový nádech. Nedaleko stromu stála ve vzduchu vysoká postava v černém plášti s kápí, která jí stínila tvář. V jedné ruce svírala kosu.
PŘIŠEL JSEM PRO TEBE, pronesla neviditelná ústa tónem těžkým jako údery velrybího srdce.
Kmínek stromu znovu v protestu zaskřípal a do Mrakoplašovy helmy narazil malý oblázek z kořene, který se mu uvolnil nad hlavou.
Duše čarodějů sklízel Smrť od nepaměti osobně.
"A na co vlastně umřu?" ozval se Mrakoplaš.
Vysoká postava zaváhala. PROSÍM?
"No přeci, nic sem si nezlomil, neutopil sem se, takže na co umřu? Nemůžeš mě přeci jen tak to... musíš mít nějakej důvod!" ohrazoval se Mrakoplaš. K svému úžasu zjišťoval, že se už vůbec nebojí. Poprvé v životě nebyl vyděšen k smrti. Škoda, že mu ten pocit asi dlouho nevydrží.
MOHL BYS ZEMŘÍT HRŮZOU, ozvalo se ze stínu pod kápí. Hlas měl stále ještě hřbitovní tón, ale teď v něm zazněla slabá váhavost.
"Na to zapomeň," odpověděl nafoukaně čaroděj.
VŽDYŤ JÁ DŮVOD NEPOTŘEBUJU, řekl Smrť, JÁ Tě Můžu Prostě Zabít.
"No tak pozor, to teda ne! To by byla vražda!"
Maskovaná postava si povzdechla a shodila kápi z hlavy. Místo usměvavé lebky, kterou Mrakoplaš očekával, pohlížel do bledé, napůl průsvitné tváře jakéhosi dost ustaraného démona. "Já to tady asi pěkně pletu, co?" prohlásilo zjevení unaveně.
"Tak ty nejsi Smrť? Co seš vůbec zač?" zvyšoval Mrakoplaš rozhořčeně hlas.
"Krtice."]
"Krtice? "
"Smrť nemohl přijít," dal se démon zničeně do řeči. "V Pseudopolisu řádí strašlivá nákaza. Jel tam, protože se tam musí plížit ulicemi. Takže poslal mě."
"Na krtici se přeci neumírá! Já mám svá práva. Jsem čaroděj!"
"Dobrá, tak dobrá. Tohle měla být moje první velká příležitost," řekl Krtice. "Ale na druhé straně se na to podívej z druhé strany - když tě seknu touhle kosou, budeš právě tak mrtev, jako kdyby to udělal sám Smrť. A kdo by o tom věděl?"
"No přeci já!" bránil se Mrakoplaš.
"To tedy ne, ty bys byl přeci mrtev," odporoval mu Krtice logicky.
"Víš co," prohlásil nakonec Mrakoplaš, "vodprejskni."
"No, to je sice všechno hezké," pokýval hlavou démon a potěžkával svou kosu, "ale zkus se na to podívat z mého hlediska. Pro mě to znamená hrozně moc, víš a měl bys uznat, že ten tvůj život zase není takový zázrak. Takové převtělení by ti v žádném případě nemohlo uškodit - oh!"
Ruka mu vyletěla k ústům, ale Mrakoplaš už na něj mířil rozechvělým prstem.
"Reinkarnace!" zvolal vzrušeně. "Takže je přeci jen pravda, co říkají mystikové!"
"Já nic nevím," odpověděl mu Krtice opatrně. "To mi jen tak uklouzl jazyk. Takže - umřeš dobrovolně, nebo ne?"
"Ne," řekl Mrakoplaš.
"No když tedy myslíš," povzdechl si démon. Pozvedl kosu. Zasvištěla, jako by jí vládl profesionál, ale Mrakoplaš byl pryč. V té chvíli už byl o několik metrů níž a vzdálenost mezi nimi se neustále zvětšovala. Větev si totiž vybrala právě ten okamžik, praskla a poslala Mrakoplaše na jeho přerušovanou cestu do mezihvězdných hlubin.
"Vrať se!" křičel za ním démon.
Mrakoplaš mu neodpověděl. Ležel v hučícím vzduchu na břiše a díval se dolů do mraků, které začínaly řídnout.
Nakonec zmizely docela.
Na Mrakoplaše zamrkal celý vesmír. Tamhle byla stará A'Tuin, obrovská, těžkopádná a plná hlubokých kráterů. Tam byl malý zeměplošský měsíc. A tamta drobná zářící tečka nemohla být nic jiného než Mocný poutník. Všude kolem bylo plno hvězd a ty se svým chvějivým třpytem podobaly diamantům, rozsypaným po černém sametu. Hvězdy, které k sobě vždycky lákaly a neodolatelně vábily všechny smělé...
Samo Stvoření teď čekalo, až se do něj Mrakoplaš zřítí.
Udělal to.
Nezdálo se, že by měl na vybranou.


] Pozn. překl.:Krtice - Skrofulóza = tuberkulóza mízních uzlin, především krčních a podčelistních
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...