Barva kouzel..4

25. října 2007 v 12:27 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Už jsem to prostě nemohl v Bes Pelargicu vydržet," pokračoval rozverně Dvoukvítek. "Celý den jsem seděl u psacího stolu, sčítal jsem sloupce čísel a jediné, co jsem měl před sebou, až na to budu mít roky, byla penze... a kde je v tom jaká romantika? Tak jsem si jednou pomyslel: Dvoukvítku, teď a nebo nikdy! Vždyť nemusíš ty pověsti jen poslouchat. Můžeš se tam vypravit. Skončil čas, kdy ses potuloval po přístavu a poslouchal námořnické historky. Dal jsem si dohromady tady ten slovník a zaplatil si cestu na nejbližší lodi, která plula na Hnědé ostrovy."
"Nenajmul jste si žádný strážce?" zamumlal Mrakoplaš.
"Ne. Proč? Copak mám s sebou něco, co by stálo za krádež?"
Mrakoplaš se rozkašlal. "Máte s sebou, ehm, zlato."
"Ale to je sotva dva tisíce rhinu. To je stěží na živobytí na jeden nebo dva měsíce, tím myslím u nás doma. Tady by mi mohly vydržet o trochu déle, doufám."
"Není náhodou rhinu jedna z těch velkých zlatých mincí?" zeptal se maličko nesvůj Mrakoplaš.
"Ano." Dvoukvítek se na čaroděje starostlivě zadíval přes horní okraj svých podivných hledících čoček. "Budou mi dva tisíce stačit, co myslíte?"
"Grrr," zachrčel Mrakoplaš, "chtěl jsem říct, že jo, že budou stačit."
"Výborně."
"Hm. Je každý v Agateánské říši tak bohatý, jako vy?"
"Bohatý? Já? Můj dobrý muž, jakpak vás tahle hloupost napadla? Vždyť já jsem jen chudý úředník. Myslíte, že jsem hospodskému zaplatil příliš mnoho?" dodal po krátkém zamyšlení Dvoukvítek.
"Hm. Mohl se spokojit s menší částkou," připustil Mrakoplaš.
"Aha. No aspoň mám poučení pro příště. Jak vidím, mám se hodně co učit. Dostal jsem takový nápad. Mrakoplaši, nechtěl byste ke mně vstoupit do služby jako... no... nevím, vyjádřilo by slovo ,průvodce' správně to, co mám na mysli? Myslím, že bych si mohl dovolit platit vám jeden rhinu denně."
Mrakoplaš otevřel ústa k odpovědi, ale zjistil, že se mu slova slepila v krku a ten chomáč odmítá vyjít na světlo světa, který se rychle mění v blázinec. Dvoukvítek se začervenal.
"Já jsem vás urazil," řekl omluvným tónem. "to byla velice netaktní nabídka, když člověk jedná s profesionálem, jako jste vy. Bezpochyby máte mnoho práce a plánů, ke kterým se chcete vrátit... vysoká magie, bezpochyby..."
"Ne," ozval se konečně Mrakoplaš slabým hlasem. "Alespoň ne v současnosti. Říkáte rhinu? Za den. Každý den?"
"No víte, myslím si, že za těchto okolností to mohu zvednout na jeden a půl rhinu za den. A samozřejmě všechny výdaje, které bude třeba platit v hotovosti."
Čaroděj se držel jako hrdina. "To bude v pořádku," vypravil ze sebe. "Výborné."
Dvoukvítek sáhl do svého váčku, vytáhl velký kulatý zlatý předmět, krátce se na něj podíval a pak ho vložil nazpět. Mrakoplaš si tu věc nestihl pořádně prohlédnout.
"Tak, a teď bych si rád odpočinul," prohlásil turista. "Byla to dlouhá plavba. Třeba by se vám hodilo vrátit se v poledne a mohli bychom se porozhlédnout po městě."
"Samozřejmě."
"Potom bych vás poprosil, abyste byl tak laskav a požádal hostinského, aby mě doprovodil do mého pokoje."
Mrakoplaš to udělal a pozoroval, jak nervózní Broadman, který přiklusal odněkud zezadu, vede svého hosta po dřevěných schodech za barem nahoru. Po několika vteřinách se zvedlo i Zavazadlo, přeťapalo lokál a vydalo se z nimi.
Čaroděj upřel pohled do své dlaně, na které se mu blýskalo šest velkých zlatých mincí. Dvoukvítek trval na tom, že mu odměnu za první čtyři dny zaplatí předem.
Hugo pokýval hlavou a pokusil se o povzbudivý úsměv. Mrakoplaš na něj zavrčel.
Když byl Mrakoplaš ještě na fakultě, nikdy neměl zvláštní výsledky v předmětu věštby a předpovědí. Zato teď mu v hlavě oživly jakési dávno nepoužívané dráhy a okruhy a budoucnost viděl stejně jasně, jako by ji měl napsánu přímo na víčkách. Začala ho svědit záda mezi lopatkami. Uvědomoval si, že jediná rozumná věc, kterou mohl udělat, je koupit si koně. Bude to muset být hodně rychlý kůň, drahý a koupený pod rukou. Mrakoplaš si nemohl vzpomenout na jméno jediného koňského handlíře, který by byl tak bohatý, aby mu mohl vrátit zpátky na téměř celou unci zlata.
Zbývajících pět mincí mu pomůže založit si užitečnou praxi v bezpečné vzdálenosti - řekněme nějakých dvě stě mil. To vypadá rozumně.
Jenže co se stane s Dvoukvítkem, opuštěným v tom příšerném městě, kde měli dokonce i švábi neomylný instinkt, který je dovedl ke zlatu? To by musel být člověk opravdu veliký lump, aby ho opustil.
Ankh-morporský Patricij se usmál, ale jeho oči zůstaly chladné.
"Tak středovou bránou, říkáš?"
Kapitán gardy předpisově zasalutoval. "Ano, pane. Museli jsme pod ním zastřelit koně, než se nám jej podařilo zastavit."
"A to tě přivedlo přímou cestou sem," řekl Patricij a upřel zamyšlený pohled na Mrakoplaše. "Máš k tomu co říci?"
Říkalo se, že celé jedno křídlo Patricijova paláce obývají úředníci a ti prý tráví celé dny jen ověřováním a doplňováním všech informací, které jejich výjimečně schopný pán získal díky svému dokonalému špionážnímu systému. Mrakoplaš o tom nepochyboval. Vrhl rychlý pohled k balonku, který se táhl podél jedné stěny přijímacího sálu. Rychlý běh, pružný skok - a okamžitá salva ze samostřílů. Otřásl se.
Patricij si podepřel bradu pěstěnou rukou a pozoroval čaroděje očima malýma a tvrdýma jako skleněné korálky.
"Tak si to shrňme," promluvil po chvíli. "Porušení přísahy, krádež koně, rozšiřování falešných mincí, no ano, řekl bych, že to pro tebe znamená arénu, Mrakoplaši."
To už bylo příliš.
"Toho koně jsem neukrad! Poctivě jsem ho zaplatil."
"Ale falešnou mincí! To je prakticky, jako bys ho ukradl!"
"Ale rhinu jsou z ryzího zlata!"
"Rhinu?" Patricij jeden z nich několikrát převrátil v buclatých prstech. "Tak se jmenují? Zajímavé. Ale přesně jak říkáš, našim dolarům se příliš nepodobají..."
"No jo, samozřejmě že to nejsou..."
"Aha! Takže ty to připouštíš?"
Mrakoplaš otevřel ústa, aby pokračoval ve své obhajobě, ale pak si to rozmyslel a zase je zavřel.
"No proto. A vrcholem toho všeho je ta strašlivá hanba spojená se zbabělým opuštěním člověka, který je na našem pobřeží cizincem. Styď se, Mrakoplaši!"
Patricij mávl rukou. Stráže stojící za čarodějem ustoupily kus dozadu a jejich kapitán poodešel několik kroků stranou. Mrakoplaš se najednou cítil neuvěřitelně osamělý.
Říká se, že když má zemřít čaroděj, musí se objevit sám Smrť, aby si ho vzal osobně (místo aby poslal některého ze svých zástupců, jako například Chorobu, nebo Hladomor, jak to běžně dělává). Mrakoplaš se začal nervózně rozhlížet kolem a hledal tu hubenou postavu v černém (všichni mágové, i ti neúspěšní, mají kromě kouzelných holí a špičatých čepic ještě v očích malé osmiúhelníky, které jim umožňují vidět i čistou oktarínu. Oktarína je základní barva a všechny ostatní barvy vznikají jejím odrazem od obyčejného čtyřrozměrného vesmíru. Znalci ji popisují jako světélkující žlutozelený purpur).
Je opravdu tam v tom koutě tmavší stín?
"Na druhé straně," pokračoval Patricij, "mohl bych být milosrdný."
Stín v koutě se rozplynul. Mrakoplaš zvedl hlavu a ve tváři se mu objevil výraz nepříčetné naděje.
"Jo?"
Patricij mávl rukou. Mrakoplaš viděl, jak stráže opouštějí místnost. Teď osaměl s pánem dvou měst a byl by si skoro přál, aby se stráže vrátily.
"Pojď blíž, Mrakoplaši," kývl Patricij rukou a ukázal na mísu plnou pochoutek na nízkém onyxovém stolku vedle trůnu. "Neměl bys chuť na medúzu v karamelu? Ne?"
"Ehm," odkašlal si Mrakoplaš, "ne, díky."
"Byl bych rád, kdybys velice pozorně poslouchal, co ti teď řeknu," naklonil se k němu Patricij s přátelským výrazem, "jinak tě dám utratit. Nějakým zajímavým způsobem. A pomalým. Prosím tě, přestaň se mi tady tak klepat!
Protože jsi svým způsobem čaroděj, jistě víš, že žijeme ve světě, který má tvar velkého talíře. Říká se, že na vzdálenějším Okraji naší Zeměplochy existuje světadíl, který, i když malý, má stejnou hmotnost jako všechny země tohoto polokruhu. Podle starých legend je tomu tak proto, že podstatná část toho světadílu je ze zlata."
Mrakoplaš přisvědčil. Kdopak by neslyšel o Vyvažovacím kontinentu? Našli se dokonce i námořníci, kteří uvěřili pohádkám z mládí a vypravili se jej hledat. Samozřejmě že se vrátili s prázdnýma rukama, pokud se vrátili vůbec. Podle mínění rozumnějších námořníků a plavců padli za oběť velkým mořským želvám. Protože Vyvažovací kontinent nebyl nic víc než kterýkoliv z mnoha dalších vesmírných mýtů.
"Ten kontinent samozřejmě existuje," pokračoval Patricij. "Není sice ze zlata, ale zlato tam patří k celkem běžným kovům. Většinu váhy dodávají tomu světadílu velká ložiska oktironu, ležící poměrně hluboko pod povrchem. I tak omezenému mozku, jako je ten tvůj, musí být jasné, že existence Vyvažovacího kontinentu představuje pro naše země obrovské nebezpečí." Zarazil se a podíval se na Mrakoplaše, který před ním stál s otevřenými ústy. Povzdechl si a řekl: "Zdá se, že jsi mě nějak nestačil sledovat a příliš tomu nerozumíš?"
"Yarg," vydralo se Mrakoplašovi z hrdla. Polkl a olízl si rty. "No, ne. Chtěl jsem říct, jo... zlato..."
"Aha," protáhl Patricij sladce, "vidím, že si myslíš, jak by to bylo skvělé, vypravit se na Vyvažovací kontinent a vrátit se s lodí plnou zlata, co?"
Mrakoplaš začínal nabývat dojmu, že se kolem něj zavírá nějaká past.
"Ne?" pokusil se.
"Co by se asi stalo, kdyby měl každý člověk na pobřeží Kruhového moře kopec vlastního zlata? To by se ti líbilo? Co by se potom asi stalo? Tak mysli, přeci!"
Mrakoplašova obočí se spojila nad nosem, jak usilovně přemýšlel. "Byli bysme všichni bohatý?"
Teplota v místnosti při jeho výroku poklesla o několik stupňů, což mu zřetelně naznačilo, že jeho odpověď není správná.
"Já ti dokonce prozradím, Mrakoplaši, že Vládci Kruhového moře a Císař Agateánské říše mezi sebou mají určité spojení," pokračoval Patricij. "Faktem je, že to spojení je velice choulostivé a řídké. Máme toho jen málo společného. My nemáme nic, co by oni mohli potřebovat, a oni zase nemají nic, co bychom si my mohli dovolit. Je to neobyčejně stará říše, Mrakoplaši. Stará, lstivá, krutá a nesmírně, nesmírně bohatá. Takže si vyměňujeme bratrské pozdravy prostřednictvím poštovních albatrosů. A to ještě v nepravidelných intervalech.
Právě dnes ráno jsem dostal jeden z těch dopisů. Zdá se, že jeden poddaný agateánského Císaře si vzal do hlavy, že navštíví naše město. Prostě si ho chce prohlédnout. I já si myslím, že jenom šílenec by byl schopen riskovat všechna nebezpečí spojená s přeplavbou Posměrného oceánu jenom proto, aby se na něco podíval. Ale stalo se.
Připlul dnes ráno. Mohl narazit na nějakého velkého hrdinu, nebo nejdovednějšího ze zlodějů, možná i na dokonalého a velkého mudrce. Potkal tebe. Zaměstnal tě jako svého průvodce. Takže budeš tomu obhlížeči, tomu Dvoukvítkovi, průvodcem, Mrakoplaši. Zodpovídáš mi za to, že se vrátí domů s těmi nejlepšími dojmy z naší malé vlasti. Co na to říkáš?"
"Ehm. Díky, pane," odpověděl nešťastný Mrakoplaš.
"Chtěl jsem ti samozřejmě říci ještě jedno. Bylo by veliké neštěstí, kdyby se mělo našemu malému návštěvníkovi přihodit něco nepříjemného. Bylo by hrozné, kdyby nám tady například zahynul. Mělo by to strašlivé následky pro všechny naše země, protože agateánský císař se stará o to, co jeho jest, a mohl by nás zničit kývnutím ruky. Jediným kývnutím. A to by mělo samozřejmě nedozírné následky především pro tebe, Mrakoplaši. Těch pár týdnů, než by sem dorazilo Císařovo loďstvo s armádou žoldnéřů, by se někteří z mých úředníků zabývali výhradně tvou osobou. Všichni bychom žili v naději, že zuřivost pomstychtivých kapitánů by se poněkud zmírnila při pohledu na tvé tělo, které bychom udržovali při životě. Jistě víš, že existují kouzla, která zabrání životu opustit tělo, ať už je v jakémkoliv stavu a ... no vidím ti na tváři, že si konečně začínáme rozumět."
"Grrum."
"Promiň, nerozuměl jsem?"
"Ano, pane. Dohlídnu, chtěl jsem říct, zkusím na něj dohlídnout a dám pozor, aby se mu nic nestalo." Jasně a potom se nechám angažovat do pekla jako žongléř se sněhovejma koulema, dodal k tomu trpce v soukromí své lebky.
"To je skvělé! Jak jsem se dozvěděl, jste už s Dvoukvítkem dobří přátelé. To je výtečný začátek. Jestli se vrátí domů v pořádku a spokojený, nebudu nevděčný! Myslím, že bych potom mohl dokonce odvolat i všechna obvinění proti tobě vznesená! Takže díky, Mrakoplaši. Můžeš jít."
Mrakoplaš se rozhodl nežádat o vrácení svých zbývajících pěti rhinu. Začal opatrně couvat z místnosti.
"Okamžik, ještě jsem si na něco vzpomněl," ozval se Patricij, když čaroděj začal tápat po klice.
"Ano, pane?" zpozorněl Mrakoplaš a srdce v něm pokleslo.
"Samozřejmě by mne ani nenapadlo, že by ses mohl pokusit vyhnout se svým povinnostem tím, že bys opustil město. Myslím, že jsi rozený městský člověk. Chtěl jsem tě jen tak z přátelství upozornit, že do dnešního večera bude o naší dohodě vědět vládce každého města v celém širokém okolí."
"Ujišťuji vás, pane, že něco takovýho mě ani ve snu nenapadlo!"
"Ne? V tom případě bych, být tebou, zažaloval svou tvář pro pomluvu."
Mrakoplaš dorazil k Prokopnutému bubnu vysílen rychlým během a u zadních dveří se srazil s jakýmsi mužem, který spěšně opouštěl lokál. Cizincův spěch bylo možno z části přičíst oštěpu, který mu trčel z prsou. Muž hlasitě zabublal a zřítil se mrtev čarodějovi k nohám.
Mrakoplaš opatrně nahlédl skulinou dovnitř a zděšeně trhl hlavou, když mu kolem ní se zvukem vyplašené koroptve proletěla těžká vrhací sekera.
Jak mu řekl druhý opatrný pohled, jednalo se o náhodně šťastný hod. V temném lokále Bubnu se hemžili bojující muži a nebylo jich málo, jak mu postupně dokázal třetí a čtvrtý pohled. Mrakoplaš se ještě jednou zaklonil, když ze dveří vyletěla těžká dubová stolička, a počkal, až se roztříštila o zeď na druhé straně úzké uličky. Potom se vrhl dovnitř.
Jeho oblečení bylo dost tmavé a neustálým nošení ještě ztmavlo a tak si málokdo v šeru všiml stínu, který se s horečnatým rozhlížením opatrně šoural od stolu ke stolu. V jednom okamžiku se jakýsi bojovník po zuřivém náporu nepřítele zapotácel zpět a šlápl na něco, co mu připadal jako čísi prsty. Potom se mu do lýtka zakouslo něco, co cítil jako zuby. Strašlivě zaječel a pootevřel svůj kryt, toho využil jeho užaslý protivník a bez váhání ho probodl.
Mrakoplaš doběhl podivným, přikrčeným klusem ke schodům a přitom si olizoval klouby odřené ruky. Do zábradlí nad jeho hlavou se s nárazem zarazila střela z kuše a Mrakoplaš tiše zasténal.
Schody vyběhl skokem, protože očekával každou vteřinu další, přesnější výstřel.
V horní chodbě se celý udýchaný zastavil a narovnal. Podlaha před ním byla pokryta mrtvými těly. Obr s černým plnovousem, který v jedné ruce svíral krvavý meč, lomcoval klikou u dveří jednoho z pokojů.
"Hej!" vykřikl Mrakoplaš. Chlap se ohlédl, potom jen tak mimochodem vytáhl ze závěsu na koženém bandalíru krátký vrhací nůž a hodil jím. Mrakoplaš se rychle sehnul. Za zády se mu ozval kratičký výkřik. Střelec, mířící kuší do chodby, upustil zbraň a chytil se za krk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...