Barva kouzel..5

25. října 2007 v 12:28 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Obr sahal pro další nůž. Mrakoplaš se divoce rozhlížel a pak se náhle se zoufalstvím vztyčil do čarodějnické pózy.
Jedna ruka mu vyletěla vpřed, druhá vzad. "Asoniti! Kyorucha! Beazleblor!"
Chlap zaváhal a v očekávání kouzla mu oči nejistě přebíhaly ze strany na stranu. K poznání, že se nestane vůbec nic, došel přesně v okamžiku, kdy se Mrakoplaš vyděšený k smrti, rozběhl chodbou a kopl ho do rozkroku.
Černobradý zařval, schoulil se do klubíčka, čaroděj zalomcoval klikou, otevřel dveře a skočil dovnitř. Zabouchl za sebou a naprosto vysílený se opřel o dveřní rám. Uvnitř bylo ticho a na posteli spal Dvoukvítek spánkem spravedlivých. U nohou lůžka stálo zavazadlo.
Mrakoplaš popošel několik kroků kupředu, jeho chtivost ho postrkovala, jako by byl na kolečkách. Truhla byla otevřená. Uvnitř byly naskládány váčky a v jednom z nich, pootevřeném, zachytil Mrakoplaš záblesk zlata. Na okamžik chtivost přehlušila i opatrnost, takže začal pomalu natahovat ruku. Jenomže, k čemu by mu to bylo
Nezůstal by naživu ani tak dlouho, aby si z těch peněz něco užil. Váhavě stáhl ruku zpátky a zazdálo se mu, že se otevřené víko truhly slabě zachvělo. Nepohnulo se, jako by odněkud zafoukal vítr? Mrakoplaš se podíval na prsty a pak na víko. Bylo těžké a okované mosaznými pásy. Teď bylo naprosto nehybné.
Zbytečně se plaší.
"Mrakoplaši!"
Dvoukvítek seskočil z postele. Čaroděj uskočil nazpět a přeskupil obličejové svaly do přátelského úsměvu.
"Drahý člověče, jste tady právě včas! Dáme si něco pořádného k obědu a pak se vydáme do města. Věřím, že jste na odpoledne vymyslel nějaký báječný program!"
"Er-"
"No to je skvělé."
Mrakoplaš se zhluboka nadechl. "Heleďte, byl by asi lepší, kdybysme se najedli někde jinde. Tady dole se to trochu porvalo."
"Hospodská rvačka? Proč jenom jste mne nevzbudil?"
"No víte, já - cože?"
"Myslím, že jsem se dnes ráno vyjádřil dost jasně, Mrakoplaši. Chci vidět opravdový a nefalšovaný morporkský život - trh s otroky, Uličku nevěstek, co jí říkáte Kurví díra, chrám Malých bohů, cech žebráků... a opravdovou hospodskou rvačku."
Dvoukvítkovi se do hlasu vmísil slabý stín podezření. "Máte tady hospodské rvačky, že? Víte, muž, který se houpe na stropním svícnu, šerm okolo stolu, takové ty věci, do kterých se vždycky zapletou Hrun Barbar s Lasičkou. Víte, co myslím, vzrušení !"
Mrakoplaš těžce dosedl na postel.
"Vy chcete fakt vidět pranici?" zeptal se smutně.
"Samozřejmě, co je na tom špatného?"
"No tak za prvý, při těch rvačkách přicházej lidi k úrazu."
"Aha. No víte, já jsem nemyslel, že bychom se do nich míchali. Prostě chci jenom jednu takovou rvačku vidět. A taky některé z vašich proslulých hrdinů. Máte jich přeci dost, ne? Nejsou to jenom takové ty přístavní historky, že ne?" V téhle chvíli se Mrakoplašovi k jeho údivu zdálo, že človíček téměř žadoní.
"Ale jó. Tady jich je, jéje," odpověděl mu spěšně. Rychle si je v duchu představil jednoho po druhém a při té představě se otřásl.
Všichni hrdinové zemí Kruhového moře dříve nebo později prošli branami Ankh-Morporku. Většina jich pocházela z barbarských kmenů z okolí zmrzlého Středu. Ty kraje měly ve vývozu hrdinů určitou dlouhodobou tradici. Téměř jeden jako druhý vlastnili hrubé kouzelné meče, jejichž neodstíněná rezonance s astrální rovinou vyváděla šílené kusy s každým jemnějším magickým experimentem v okruhu několika mil. To jim však Mrakoplaš za zlé neměl. Věděl dobře, že on sám je kouzelnický zmetek, takže mu ani v nejmenším nevadilo, že stačí, aby se u městských branou objevil hrdina a v celé Okultní čtvrti začaly praskat křivule a zhmotňovat se démoni. Ne, to, co se jemu nelíbilo na hrdinech, bylo, že když byli střízliví, mívali většinou zachmuřilost sebevraha, a když byli opilí, zmocňovalo se jich vražedné šílenství. Kromě toho jich bylo až příliš mnoho. Některá ze známých poradních míst za branami města se během sezóny podobala spíš sněmu trhovkyň a mluvilo se dokonce o tom že se budou sněmy pořádat v turnusech, aby se tam všichni vešli.
Mrakoplaš si zamnul nos. Jediní hrdinové, se kterými strávil nějaký čas, byli Bravd a Lasička, a ti byli právě mimo město, a Hrun Barbar, který byl podle středových měřítek vysoce vzdělaný muž, protože dokázal myslet, aniž přitom pohyboval rty. Říkalo se, že se Hrun touhle dobou toulá někde v pláních Posměru.
"Heleďte se," začal Mrakoplaš nakonec opatrně, "už jste se vůbec někdy sešel s vopravdickym barbarem?"
Dvoukvítek zavrtěl hlavou.
"Toho sem se bál," přikývl Mrakoplaš. "Tak já vám to teda povim, voni..."
Na ulici pod oknem se ozval dusot běžících nohou a po schodech z lokálu sem dolehl jakýsi křik. Dveře se rozletěly dokořán, dřív než se Mrakoplaš stačil sebrat natolik, aby vyskočil z okna.
Místu zuřivostí zkřivené tváře hrabivého zlosyna se ve dveřích objevil zarudlý a usměvavý obličej seržanta městské stráže. Mrakoplaš si zhluboka vydechl. Samozřejmě. Stráž je vždycky hrozně opatrná, aby se náhodou neobjevila příliš brzo na místě rvačky, ve které by vzhledem k počtu zúčastněných nemusela mít rozhodující slovo. Jejich místo totiž bylo pod penzí a do služby ve stráži vstupovali především opatrní a rozvážní lidé. Seržant zazářil na Mrakoplaše a pak se se zájmen zadíval na Dvoukvítka.
"Doufám, že je všechno v pořádku, co?" prohlásil přátelsky.
"Jo, skvělý," přikývl Mrakoplaš. "Někde jste se kapku zdrželi, že?"
Seržant si ho nevšímal. "Tak tohle je tedy ten cizinec?" vyptával se zvědavě.
"Právě jsme se chystali odejít," dodal rychle Mrakoplaš a přešel do trobštiny. "Pane Dvoukvítku myslím, že bychom si měli na oběd zajít někam jinam, znám tady několik opravdu pěkných míst."
Vypochodoval do chodby tak sebevědomě, jak jen byl schopen předstírat. Dvoukvítek vykročil za ním a několik vteřin na to se vydral seržantovi z hrdla vyděšený výkřik, když Zavazadlo se zaduněním sklaplo víko, zvedlo se, protáhlo a vykročilo za odcházející dvojicí.
Z lokálu dole vynášeli strážní mrtvá těla. Živí a ranění v místnosti nezbyli. O to se strážní postarali tak, že těm, kteří přežili, ponechali dost času na útěk zadním vchodem, což byl takový malý kompromis mezi opatrností a spravedlností, ze kterého měly užitek obě strany.
"Co je to za lidi?" ptal se Dvoukvítek.
"Ále, prostě takoví lidi," odpovídal Mrakoplaš. Jenže dřív než se stačil zarazit, chopila se kontroly nad jeho ústy jedna z četných částí mozku,která právě neměla co na práci, a on dodal: "Ve skutečnosti jsou to hrdinové."
"Vážně?"
Když už uvíznete jednou nohou v H'rullově Šedém moru, je mnohem snazší rovnou tam skočit a potopit se celý, než své utrpení marně prodlužovat marným zápasem. Mrakoplaš se tam vrhnul po hlavě.
"No jo, tak zrovna tudleten je Erig Silná-Ruka a támdleten zase Černej Zenell..."
"Je mezi nimi taky Hrun Barbar?" ptal se Dvoukvítek a dychtivě se rozhlížel. Mrakoplaš se zhluboka nadechl.
"Jo. To je ten za náma," řekl nakonec.
Nesmírnost té lži byla taková, že její zvlněné odrazy doběhly po jedné z nižších astrálních rovin až k Okultní čtvrti na druhém břehu řeky. Tam načerpaly velkou dávku energie z obrovské nehybné energetické vlny, která se tam neustále vznášela, a odrazily se v divokém letu přes celé Kruhové moře. Souzvučná harmonie dostihla samotného Hruna, který právě bojoval na úzké a praskající skalní římse v Kaderackých horách s dvojicí skřepaslíků, a způsobila mu nečekanou krátkodobou nevolnost.
Zatím Dvoukvítek rychle zvedl víko Zavazadla a spěšně vytahoval těžkou černou skříňku.
"To je úžasné!" volal přitom. "Tomu by u nás nikdo nevěřil!"
"Co to, u všech bohů, pořád vykládá?" zeptal se pochybovačně seržant.
"Je moc rád, že ste nás zachránili," zalichotil mu Mrakoplaš. Úkosem se podíval na černou bedýnku a napůl čekal, že buď vybuchne, nebo začne vydávat podivné hudební tóny.
"Aha," řekl seržant. I on ovšem upíral oči na černou skříňku.
Dvoukvítek se na ně spokojeně usmál.
"Rád bych si pořídil obrazový záznam té události," řekl. "Mohli byste je propustit, aby se všichni postavili tam k tomu oknu na světlo? Bude to trvat jen chviličku. A, hm, Mrakoplaši?"
"Jo?"
Dvoukvítek vystoupil na špičky a šeptal mu do ucha: "Předpokládám, že víš, co to mám, ne?"
Mrakoplaš upřel oči stranou na černou skříňku. Na přední straně z ní uprostřed vyčuhovalo podivné skleněné oko a na zadní malý knoflík.
"Nó, né tak docela."
"Je to přístroj na rychlé zhotovování obrazů," sdělil mu Dvoukvítek. "Je to úplně nový vynález. Jsem na něj opravdu pyšný, ale podívej se, chtěl jsem říci, jaksi, doufám, že tihle pánové tím nebudou dotčeni. Mohl bys jim to nějak vysvětlit? Samozřejmě, že jim dám nějakou náhradu."
"Má bedýnku, ve který je trpaslík a ten mu tam maluje obrázky," vysvětlil Mrakoplaš strážným v krátkosti o co jde. "Udělejte, co po vás ten blázen chce, a von vám dá zlato."
Strážní se začali nervózně usmívat.
"Tebe bych chtěl mít na tom obrázku taky, Mrakoplaši. Tak, teď je to v pořádku." Dvoukvítek znovu odněkud vytáhl to zlaté kolo, kteréhosi Mrakoplaš všiml už jednou předtím, zahleděl se na jeho odvrácenou tvář a tiše si zamumlal: "Třicet vteřin by mělo stačit," a obrátil se ke skupince. "Usmívejte se prosím!"
"Smějte se," zachrčel Mrakoplaš. Z černé skříňky se ozval šum a bzukot.
"Výborně!"
Vysoko nad Zeměplochou se vznášel další albatros. Byl tak vysoko, že svýma malýma šílenýma oranžovýma očkama přehlédl nejen celou lesklou plochu Kruhového moře, ale dokonce celou plochu světa. Na jedné nožce měl připevněné žluté pouzdříčko s depeší. Hluboko pod ním letěl opačným směrem jiný pták, neviditelný v hlubokých mracích. Byl to tentýž albatros, který ankh-morporskému Patriciji přinesl ráno zprávu a teď se klidně pomalu vracel domů.
Mrakoplaš s úžasem zíral na malý čtvereček skla. Tohle byl opravdu on - malá postavička vyvedená v dokonale věrných barvách, stojící před skupinou strážných, jejichž tváře byly ztuhlé v podivných grimasách. Mezi muži, kteří mu natahovali krky přes rameno, se ozval bzukot nevyslovitelné hrůzy.
Dvoukvítek se spokojeným úsměvem vytáhl z kapsy hrst malých zlatých mincí, ve kterých teď už Mrakoplaš rozeznal čtvrt-rhinu, a zamrkal na čaroděje.
"Měl jsem úplně stejné potíže, když jsem se zastavil na Hnědých ostrovech," prohlásil. "Tam si taky mysleli, že jim můj ikonograf krade kousky duše. No řekni, není to směšné?"
"Yarg," odpověděl Mrakoplaš, a protože to bylo bezpochyby málo na to, aby učinil zadost své polovině konverzace, dodal: "Mám pocit, že se tam sám sobě zrovna moc nepodobám."
"A zachází se s tím přístrojem velice jednoduše," ignoroval ho Dvoukvítek. "Podívej se, jediné co je potřeba udělat, je zmáčknout tady ten knoflík. O zbytek se už postará ikonograf. Já si teď stoupnu tady, hned vedle Hruna a ty mi uděláš obrázek!"
Mince uklidnily vzrušení a obavy strážných tak, jak to dokáže jenom zlato, a Mrakoplaš o půl minuty později znovu žasl nad malým kouskem skla s dokonale vyvedeným portrétem Dvoukvítka. Mužík na obrázku svíral v ruce obrovský zubatý meč a usmíval se, jako by se mu právě splnil ten nejtajnější sen.
Najedli se v malé vyvařovně poblíž Mosazného mostu a Zavazadlo se zatím mu hnízdilo pod stolem. Jídlo i víno, mnohokrát lepší, než jaké si mohl Mrakoplaš běžně dovolit, blahodárně zapůsobily na jeho náladu. Nakonec došel k názoru, že věci nejsou tak špatné, jak se mu zpočátku zdálo. Je třeba jen trochu myslet a být nápaditý, nic víc to nechce.
Dvoukvítek ,jak se zdálo, si myslil totéž. Zadíval se hloubavě do svého vinného šálku a řekl: "Zdá se mi, že hospodské rvačky jsou tady asi dost často?"
"Jo, dost často."
"Takže jistě dojde také k poškození vybavení a zařízení?"
"Vybav- aha, myslíte ty věci jako lavice a stoly a tak. Jo, myslim, že jo."
"Ale to musí hospodské hrozně zatěžovat."
"No, já vo tom nikdy takhle nepřemejšlel, ale myslím si, že to patří k riziku podnikání."
Dvoukvítek ho zamyšleně pozoroval.
"Možná, že bych vám v tomhle mohl pomoci," ozval se po chvíli. "Riziko - v tom se vyznám. Poslyš, nezdá se ti, že je jídlo trochu mastné?"
"Řek ste, že byste rád vochutnal typický morporkský jídlo," upřel na něj oči Mrakoplaš. "Co ste to řikal vo tom riskování?"
"Aha, no víš, já se opravdu v riziku vyznám. Je to moje zaměstnání."
"Mně se hned zdálo, že ste řek něco takovýho. Ale taky se mi to hned nějak nezdálo."
"Ale ne, já osobně neriskuji. Největší dobrodružství, které mě v životě potkalo, bylo, když jsem převrhl kalamář. Já rizika odhaduji. Den za dnem. Víš, jaká je pravděpodobnost toho, že vznikne požár domu ve čtvrti Červený trojúhelník v Bes Pelargicu? Pět set třicet osm ku jedné. To jsem vypočítal osobně," dodal se stopou pýchy v hlase.
"A na-" Mrakoplaš se pokusil potlačit říhnutí, "- a na co? S dovolenim." Nalil si další šálek vína.
"To je potřeba k -" Dvoukvítek se zarazil. "Nevím, jak bych to řekl v trobštině, obávám se, že Trobové pro to nemají výraz. V naší řeči se to řekne-" vydal ze sebe skupinu cizozemských zvuků.
"Pojí-štěnic," opakoval Mrakoplaš, tak nějak totiž tomu zvuku rozuměl. "To je ale srandovní slovo. Co to znamená?"
"No, tak řekněme, že bys měl například loď naloženou zlatými cihlami. Mohla by se dostat do bouře, nebo by ji mohli zajmout piráti. Ty nechceš, aby se něco takového stalo, takže se vypravíš k nám a zařídíš si pojí-štěnic. Já vypočítám pravděpodobnost ztráty nákladu. Výpočet je založen na zprávách o počasí a záznamech o pirátech za posledních dvacet let, přidám k tomu kousek a ty mi potom zaplatíš peníze určené touhle pravděpodobností -"
"- přidám kousek -" řekl Mrakoplaš, kterému začal těžknout jazyk, a vážně na něj zahrozil prstem.
"- a když potom o svůj náklad opravdu přijdeš, budu ti ho refundovat."
"Re - co?"
"Zaplatím ti tvůj náklad," vysvětloval Dvoukvítek trpělivě.
"Aha, já už tomu rozumim. Je to jako sázka!"
"Loterie? Svým způsobem by se to tak dalo říci."
"A dá se v tom vašem pojí-štěnic vyhrát hodně?"
"Přinejmenším dostaneš zpět své peníze, samozřejmě."
Mrakoplaš, který už se začal halit do měkké, nažloutlé záře vypitého vína, se pokusil představit si, jak by asi tohle pojí-štěnic fungovalo v podmínkách zemí Kruhového moře.
"Řek bych, že tomu pojí-štěnic absolutně nerozumim, hele," oznamoval svému společníkovi, jak se svět kolem točí.
"Hele magie, jako čáry - máry, tomu rozumim," přihlouple se usmál.
Dvoukvítek se usmál. "Kouzla jsou jedna věc a odražený-zvuk-podzemních-duchů zase jiná," prohlásil.
"Co?"
"Jaké co?"
"To srandovní slovo, co si řek?" naklonil se k němu Mrakoplaš netrpělivě.
"Odražený-zvuk-podzemních-duchů?"
"Sem to nikdy neslyšel," komentoval nezřetelně čaroděj.
Dvoukvítek se to pokusil vysvětlit.
Mrakoplaš se mu pokusil porozumět
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fllippy Fllippy | Web | 25. října 2007 v 12:31 | Reagovat

JO ZEMĚPLOCHA AŤ ŽIJE!!!! Mrakoplaš je good ale lepší je Elánius x) ináč vítě že i velikonocích 2008 by se měl ukázat film Barva kouzel? Já se nemůžu dočkat... Dál 10.11. Budou dávat divadelní představení Soudné sestry na ČT x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...