Barva kouzel..6

25. října 2007 v 12:30 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Během dlouhého odpoledne prošli město posměrně od řeky. Dvoukvítek kráčel vpředu a na řemínku měl na krku pověšenou podivnou skříňku na obrázky. Mrakoplaš se mu ploužil v patách, každou chvíli zakňoural a rukama kontroloval, že má hlavu stále ještě na svém místě.
Následovala je celá skupinka lidí. V městě, kde nudu obyčejného života pravidelně přerušovaly veřejné popravy, souboje, rvačky, msty kouzelníků a další nevšední události, vypracovali obyvatelé roli "náhodného přihlížejícího" k naprosté dokonalosti. Obyvatelé Ankh-Morporku byli bez výjimky do posledního, profesionální, vysoce kvalifikovaní čumilové. Prostě a jednoduše, šťastný Dvoukvítek dělal obrázek za obrázkem, mířil svou čočkou na lidi, o kterých si myslel, že se zabývají nějakou typickou činností, a pokaždé potom změnil nějaký ten čtvrt-rhinu majitele. Není tedy divu, že se za nimi brzo vytvořil dav zmatených, ale šťastných "zbohatlíků" a dalších lidí, kteří je sledovali pro případ, že by ten šílenec vybuchl a změnil se ve zlatý déšť.
U chrámu Sedmirukého Seka se sice narychlo svolaný synod kněží a rituálních řemeslníků a rituálních řemeslníků, specializovaný na srdeční operace rozhodl, že Sekova socha je příliš svatá na to, aby z ní mohl být zhotoven obrázek, ale dar dvou rhinu je přiměl s úžasem přiznat, že Sek tak svatý zase nebude.
Pobyt v Kurví díře se poněkud protáhl a jeho výsledkem byla sada skutečně pestrých a místy až instruktážních obrázků, z nichž Mrakoplaš část v nepozorovaných chvílích ukryl na vlastním těle, aby je mohl podrobně posoudit v soukromí. Jak mu pomalu prchaly z hlavy alkoholové páry, začal přemýšlet o tom, jak asi pracuje záhadný ikonograf.
Dokonce i jako neúspěšný mág věděl, že některé látky jsou citlivé na světlo. Je tedy možné, že ty skleněné destičky jsou pomocí nějakého tajemného procesu pokryty vrstvičkou takové látky a světlo, které jí prochází, v ní prostě stuhne? Tak nějak to bude. Mrakoplaš míval občas podezření, že někde musí být něco lepšího než kouzla. Obvykle byl velice zklamán.
Od té chvíle nevynechal jedinou možnost se skříňkou pracovat. Dvoukvítek mu to rád dovolil, protože se tím pádem mohl objevit na každém obrázku. A právě tehdy si Mrakoplaš všiml něčeho velice divného. Skříňka dávala tomu, kdo s ní zacházel podivnou moc nad lidmi. Každý, na koho Mrakoplaš namířil to podivné skleněné sklo, bez odmlouvání poslouchal jeho nejnesmyslnější pokyny, které se týkaly polohy těla a výrazu obličeje.
Právě se zabýval svou oblíbenou činností na Náměstí zlomeného měsíce, když udeřila pohroma.
Dvoukvítek se naaranžoval do dokonalé pózy vedle prodavače kouzel a talismanů a kolem se shromáždil dav jeho oddaných obdivovatelů. Všichni na něj pozorně upírali zrak pro případ, že by zase provedl některý z těch svých bláznivých kousků, které byly k popukání.
Mrakoplaš poklesl na jedno koleno, aby vylepšil úhel záběru a zmáčkl kouzelný knoflík.
Skříňka prohlásila: "Máš to marný, došla mi růžová."
Těsně před očima se mu otevřela dosud neviditelná dvířka. Z nich se vyklonil malý, zelený a neuvěřitelně bradavičnatý humanoidek, strčil mu pod nos pařátek, ve kterém svíral barvami pokrytou paletu, a zaječel mu přímo do obličeje.
"Nemám růžovou, jasný!?" pištěl homunkulus. "Mačkáš jako blázen ten knoflík, ale jakej to má smysl, když došla růžová, co? Dyž sis chtěl ušetřit růžovou, neměl si chtít vobrázky všech těch mladejch dam, žádný šaty, samá pleťovka. Vod teďka jedu černobílý, jasný?"
"Jasný, jo, ano," odpověděl Mrakoplaš. Zazdálo se mu, že v jednom tmavém koutku skříňky zahlédl malířský stojan a vedle neustlanou postel. Doufal, že ho obelhal zrak.
"To jenom abyste si jako rozuměli," dodal skřet a zabouchl dvířka. Mrakoplaš měl dojem, že zevnitř slyší slabé huhlání a skřípání židle, táhnuté po podlaze.
"Hej, Dvoukvítku," začal a zvedl hlavu.
Dvoukvítek zmizel. Mrakoplaš se horečnatě rozhlížel po okolním zástupu a po zádech mu běhal mráz, když se ho zezadu dotklo něco kousek nad pasem.
"Pomalu se obrať," ozval se za ním hlas hladký jako černé hedvábí, "nebo se rozluč s ledvinami."
Dav se zájmem přihlížel. Zdálo se, že dnes bude skvělý den.
Mrakoplaš se pomalu otáčel a cítil, jak ho po žebrech škrabe špička meče. Opačného konce čepele se držel Stren Withel - zloděj, bezohledný krutý šermíř a nevrlý účastník neoficiální soutěže o titul Největší zlosyn světa.
"Nazdar," řekl bez nadšení. O kousek dál zahlédl párek nesympatických chlapů, kteří právě zvedli víko Zavazadla a vzrušeně ukazovali na váčky se zlatem. Withel se usmál a s jeho zjizveným obličejem to provedlo neuvěřitelné věci.
"Znám tě. Ty jsi pouliční čaroděj. Co je to za věc?"
Mrakoplaš si všiml, že se zvednuté víko Zavazadla začalo slabě třást, i když bylo naprosté bezvětří. V rukou stále ještě svíral obrázkovou skříňku.
"Todle? To dělá vobrázky," prohlásil konverzačním tónem. "Poslyš, teď se chvilku usmívej, jo?" Rychle ustoupil a zamířil na skříňku.
Withel na okamžik zaváhal. "Co?" vypravil ze sebe.
"Výborně, teď tak chvilku vydrž..." pokračoval Mrakoplaš.
Zloděj se zarazil, potom zavrčel a vztekle potřásl mečem.
V té chvíli se ozvalo třesknutí a strašlivý dvojhlasný výkřik. Mrakoplaš se raději neohlížel ze strachu, co všechno by mohl spatřit, a v okamžiku, kdy si na něj Withel vzpomněl, mizel už na druhé straně náměstí a stále ještě zrychloval.
Albatros se snesl dolů dlouhými, pomalými údery křídel, a když dopadl na plošinku v Patricijově Ptačí zahradě, skončil s tupým nárazem v nedůstojném chomáči peří.
Ošetřovatel ptáků dřímající na sluníčko ani náhodou nečekal dálkovou depeši tak krátce po té ranní, a tak zmateně vyskočil začal se rozhlížet.
Zanedlouho už spěchal s malým žlutým pouzdrem chodbami paláce a vysával si ošklivé seknutí zobákem na hřbetě jedné ruky, které díky své nepozornosti utržil.
Mrakoplaš dusal uličkou a nevěnoval nejmenší pozornost zuřivým výkřikům, které se řinuly z černé skříňky. Bez zaváhání se vyškrabal na vysokou zeď, která mu stála v cestě, a v záhybech pláště, který kolem něj vířil na všechny strany, připomínal rozcuchanou kavku. Přistál na dvorku obchodu s koberci, rozprášil zboží i zákazníky a s ohňostrojem omluv z něj zase vyběhl zadním východem ven. Proběhl jako šílený další uličkou, a kdyby se byl v posledním okamžiku vystrašeně nezastavil, zřítil by se z nábřeží přímo do Ankhu. Vypráví se o tajemných řekách, jejichž každá kapka může připravit člověka o život. Ankh, který na své cestě pohltil všechno, co obě města vyvrhla, mohl být klidně jednou z nich.
Odkudsi z dálky dolehly k řece zuřivé výkřiky, které se překvapivě rychle změnily ve výkřiky beznaděje. Mrakoplaš se zoufale rozhlížel po břehu a hledal nějaký člun, loďku, nebo alespoň malý výstupek na některé z obou vysokých hladkých zdí, které ho obklopovaly.
Byl v pasti.
Ač nevoláno, začalo se mu v hlavě zhmotňovat Zaklínadlo. Nebylo by správné tvrdit, že se je naučil. Ono samo se mu naučilo. Právě tahle událost vedla k jeho vyloučení z Neviditelné univerzity. Vsadil se a kvůli té sázce se odváži otevřít Oktávo, poslední existující kopii grimoáru samotného Stvořitele (univerzitní knihovník byl v té chvíli zaměstnán jinde). Zaklínadlo se vymrštilo ze stran grimoáru a okamžitě se Mrakoplašovi zavrtalo hluboko do mozkových závitů. Z tohoto úkrytu je nebylo schopno odstranit ani spojené úsilí nejlepších mozků lékařské fakulty. Naneštěstí se jim nepodařilo zjistit ani to, které Zaklínadlo to vlastně bylo. Pozitivně ovšem zjistili, že to bylo jedno z osmi Základních zaklínadel, které byly složitě propleteny s osnovou materie samotného času a vesmíru.
Hned od první chvíle ovšem Zaklínadlo se projevovalo velice nebezpečné tendence. Kdykoliv se cítil Mrakoplaš v tísni, nebo dokonce ohrožen, pokoušelo se býti řečeno.
Čaroděj pevně sevřel rty, ale první slabika se mu začala prodírat koutkem úst. Proti své vůli se mu pozvedla levice, a jak kolem něj začal houstnout oblak magických sil, vyletovaly mu z ni drobné oktarínové jiskřičky.
Zpoza rohu vyběhlo Zavazadlo a stovky kolen jeho malých nožiček pracovaly jako písty.
Mrakoplašovi poklesla brada. Nevyřčené Zaklínadlo zmizelo v hloubi jeho mozku.
Jak se zdálo, nevadil truhlici ani velký orientální koberec, který se jí zachytil na hřbetě, ani jeden z obou zlodějů, který jí visel po boku za jednu ruku přiskřípnutou pod víkem. Koneckonců, byla to v pravém slova smyslu jenom mrtvá váha. Kousek za přiskřípnutou rukou vyčuhovaly pod víkem zbytky dvou prstů, ale po jejich majiteli nebylo ani stopy.
Zavazadlo se zastavilo pár stop před Mrakoplašem a po chvíli zatáhlo nožičky. Nemělo sice žádné viditelné oči, ale Mrakoplaš si byl naprosto jistý, že ho pozoruje. S očekáváním.
"Kšá," řekl nepříliš důrazně. Neustoupilo ani o krok, ale zato otevřelo víko a upustilo mrtvého lupiče a oba prsty.
Mrakoplaš si vzpomněl na zlato. Dalo se předpokládat, že Zavazadlo muselo mít pána. Že by v nepřítomnosti Dvoukvítka adoptovalo čaroděje?
Nastal odliv a špína hladině Ankhu se začala v žlutém slunečním světle pohybovat dolů, směrem k říčním branám, ležícím sotva sto yardů po proudu. Bylo otázkou okamžiku přidat k ostatním odpadkům i mrtvého zloděje. I kdyby ho později přece jen našli, nikoho by to příliš nezajímalo. Kromě toho byli žraloci v ústí řeky zvyklí na pravidelnou a čerstvou stravu.
Mrakoplaš se chvíli díval za odplouvajícím tělem a přemýšlel, co udělá teď. Zavazadlo bude asi plavat. Musí jen počkat do soumraku a potom se svěřit odlivu. Níž po proudu bylo množství divokých míst, kde by mohl vylézt na pobřeží a potom - dobrá, jestli Patricij opravdu poslal své zprávy na všechny strany, bude se muset převléci a oholit a bude to. V každém případě tady byly i jiné země a jazyky jsou jeho silnou stránkou. Vždyť se může vypravit například do Chimerie, Gonimu nebo Ecalponu a ani celá armáda by ho nedostal zpět. A potom... bohatství, pohodlí, bezpečí...
Byla tady ovšem i ta záležitost s Dvoukvítkem. Mrakoplaš si dopřál několik chvilek smutku.
"No, mohlo to dopadnout hůř," řekl místo nekrologu. "Mohl jsem to být ."
Teprve když se pokusil vykročit, zjistil, že se mu kouzelnické roucho o něco zachytilo.
Natáhl krk dozadu a zjistil, že lem jeho šatů je pevně sevřen pod víkem Zavazadla.
"Ale Gorphale," pronesl Patricij milým hlasem. "Jen pojď dál. Sedni si. Neměl bys chuť na kousek medúzy v karamelu?"
"Vaše přání je mi rozkazem, pane," odpověděl stařec odměřeně, "snad s výjimkou těch nakládaných scyphozoidů."
Patricij pokrčil rameny a ukázal na malý svitek na stole.
"Čti," pobídl krátce návštěvníka.
Gorphal zvedl svitek, a když spatřil známé ideogramy Zlaté říše, pozvedl tázavě jedno obočí. Asi minutu tiše četl, pak svitek obrátil a pečlivě si jej prohlédl na druhé straně.
"Jsi proslulý znalec všeho, co se týká Říše," promluvil Patricij. "Máš pro to nějaké vysvětlení?"
"Vědomosti týkající se Říše nejsou ani tak sbírkou konkrétních údajů a dat, jako spíš znalosti jistých rozpoložení myslí," odpověděl starý diplomat. "To poselství je podivné, pravda, ale ne překvapivé."
"Dnes ráno mně Císař přikázal," Patricij si dovolil přepych úšklebku, "přikázal mi, Gorphal, abych toho Dvoukvítka chránil. Ale jak to teď vypadá, musím ho dát zabít. Nezdá se ti to přinejmenším zarážející?"
"Ne. Císař je pouhý chlapec. Idealista. Chytrý. Laskavý ke svým poddaným. Jenže tuhle odpolední zprávu poslal - a musel bych se velice mýlit, kdyby to nebylo pravda - Velký vezír Devět roztočených zrcadel. Zestárl ve službě několika císařům, které považuje za sice nezbytnou, ale neobyčejně únavnou součást úspěšné vlády nad Císařstvím. Má rád, když je všechno pěkně na svém místě. Říše vůbec nevznikla tím, že by se povolilo věcem vymknout se danému řádu. To je jeho názor."
"Aha..." přikývl zamyšleně Patricij.
"Právě tak," usmál se Gorphal do dlouhých vousů. "Ten turista je právě jedna z věcí, které narušily zaběhlý řád. Devět roztočených zrcadel samozřejmě souhlasil s přáním svého pána, ale pak podnikl vlastní kroky, které mají zajist, aby se ten tulák nevrátil domů a nepřinesl s sebou například nákazu nespokojenosti. Císařství je rádo, když lidé zůstanou na místech, kam je postavilo. Proto by bylo mnohem jistější, kdyby tenhle Dvoukvítek navěky zmizel někde v barbarských zemích. To znamená tady, pane."
"Takže co mi radíš?"
Gorphal pokrčil rameny.
"Nejlepší by bylo, kdybyste neudělal nic. Ta věc se pravděpodobně brzo vyřeší sama. Možná," zamyšleně se poškrabal za uchem, "možná že by Cech vrahů mohl...?"
"Ach ano," přikývl Patricij. "Cech vrahů. Kdo je teď jejich prezidentem?"
"Zlorf Flanelnoha, pane."
"Buď tak laskav a promluv s ním, ano?"
"Jak si přejete, pane."
Patricij přikývl. Cítil velkou úlevu. Souhlasil s Devíti roztočenými zrcadly - život byl sám dost složitý. Lidé by měli zůstat tam, kam patří.
Z noční oblohy shlížela na Zeměplochu zářící souhvězdí. Kupci jeden po druhém zavírali své krámky. Mordýři, zloději, podvodníci, prostitutky, švindlíři, pasáci a recidivisté začali pomalu vstávat a pouštěli se do snídaně. Čarodějové se zabývali svými mnoha prostorovými záležitostmi. Dnešní noci docházelo ke konjunkci dvou mocných planet a už teď se začal prostor nad Kouzelnickou čtvrtí plnit prvními zaklínadly.
"Tak hele," řekl Mrakoplaš, "takhle bysme se nikam nedostali." Ukročil stranou, Zavazadlo ho bez váhání sledovalo a víko mělo výhružně pootevřeno. Mrakoplaš se na okamžik zabýval šílenou myšlenkou podniknout zoufalý skok do bezpečí. Zavazadlo několikrát nesouhlasně mlasklo víkem.
Jenže ta prokletá věc by mě prostě sledovala, pomyslel si zoufale. Vypadala neobyčejně urputně. Měl ošklivé podezření, že i kdyby s nakrásně dostal na koně a dal se na útěk, Zavazadlo by ho stejně sledovalo. Šlo by jen svým vlastním tempem, ale pořád. Navěky. Přeplavalo by řeky a oceány. Každou noc, kdy by on musel odpočívat, by se o kousek přiblížilo. A pak by po mnoha letech, v nějakém vzdáleném exotickém městě, jednoho dne zaslechl zvuk stovek malých nohou, které v ulici za ním zrychlují krok...
"Vybralo sis špatnýho chlapa!" zasténal. "Dyť já za to přeci nemůžu! Já ho neunes!"
Truhla popošla kousíček kupředu. Teď už měl Mrakoplaš za patami jen uzoučký proužek kluzkého nábřeží, který ho odděloval od špinavé řeky. Jasnovidný záblesk mu prozradil, že ta bedna umí jen plavat rychleji než on. Pokusil se zahnat myšlenky na to, jaké by to asi bylo utopit se ve špinavém Ankhu.
"Vono totiž nepřestane, dokáď si nedáš říct," ozval se konverzačním tónem slabý hlásek.
Mrakoplaš upřel oči na ikonograf, který mu visel kolem krku. Malá dvířka byla otevřena, homonkulík se opíral o jejich rám, kouřil dýmku a pobaveně sledoval celou scénu.
"Dobrá, ale tebe vezmu s sebou," procedil Mrakoplaš vztekle sevřenými zuby.
Skřet vytáhl dýmku z úst. "Cos to říkal?"
"Řek sem, sakra, že tě vemu s sebou!"
"Jó, jen si posluž." Pidimuž významně poklepal na dřevěnou stěnu krabice. "Uvidíme, kdo pude dřív ke dnu."
Zavazadlo zívlo a postoupilo o další desetinku palce.
"No jo, tak jo," zvolal Mrakoplaš rozčíleně, "ale musíš mi dát čas na rozmyšlenou!"
Zavazadlo pomalu o kousek couvlo. Mrakoplaš se přesunul na relativně bezpečnou půdu, sedl si a zády se opřel zeď. Za řekou plála světla Ankhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...