Barva kouzel..7

25. října 2007 v 12:31 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Ty seš přeci čaroděj," ozval se na jednou obrázkový skřet. "Ty už něco vymyslíš, abysme ho našli."
"Bojim se, že to s tim čarodějnictvím není nijak slavný."
"No dyť se můžeš na každýho vyflajznout a všecky je proměnit v červy, ne?" dodával mu šotek odvahu, aniž vzal v potaz jeho poslední prohlášení.
"Ne. Přeměna ve zvířata je kouzlo, které patří do osmýho kouzelnýho stupně. Já sem školu nedodělal. Umim jenom jedno kouzlo.
"Fajn, to nám bude stačit, co?"
"No, vo tom pochybuju," zamumlal Mrakoplaš nešťastně.
"Co to kouzlo dělá?"
"To já právě nevim. A vlastně vo tom ani nechci mluvit. Ale abych ti řek pravdu," pokračoval v náhlém záchvatu upřímnosti, "voni žádný kouzla nejsou zrovna to nejlepší. Trvá to celý tři měsíce, než se ti podaří pořádně uložit do hlavy i to nejjednodušší, a pak ho stačí jedinkrát použít a fíí, je pryč. To je na celý magii to nejhloupější, abys věděl. Ty strávíš dvacet let učenim kouzla, který ti vyvolá ve tvý ložnici nahatou pannu, ale v tý době už seš napůl slepej, jak pořád koukáš do všech těch kouzelnejch knih, a tak přivotrávenej rtuťnatejma výparama, že vůbec nevíš, co bys s ní měl dělat."
"No, fakt je, že takhle sem vo tom nikdy nepřemejšlel," zavrtěl skřítek hlavou.
"Podivej, berem to všechno ze špatný strany. Když Dvoukvítek řekl, že u nich v Císařství mají mnohem lepší druh kouzel, myslel sem, prostě sem myslel, že..."
Šotek na něj v očekávání zíral. Mrakoplaš se v duchu proklel.
"No když už to musíš vědět, tak sem si myslel, že vůbec nemyslí kouzla, aspoň ne jako takový."
"A co jinýho by měl podle tebe myslet?"
Mrakoplaš se začal cítit opravdu mizerně. "Já nevim," vypravil ze sebe. "Nějakej lepší způsob, jak dělat věci, to sem myslel. Něco, v čem je nějakej řád a logika. Třeba osedlat si blesky, nebo tak něco."
Skřítek na něj vrhl přátelský, ale současně soucitný pohled.
"Blesky jsou oštěpy, které po sobě hážou hromoví obři, když spolu bojují," prohlásil uklidňujícím tónem. "To je přeci dokázaná meteorologická skutečnost. Blesk nemůžeš osedlat."
"Já vím," přikývl Mrakoplaš nešťastně. "Tady mám fakt mezeru v argumentech."
Pidimužík přisvědčil a zmizel v hloubi ikonografu. O chvíli později ucítil Mrakoplaš vůni smažené slaniny. Vydržel to ještě chvíli, ale jeho žaludek nakonec tu zátěž neunesl, a proto zaklepal na skříňku. Skřítek vystrčil hlavu.
"Přemejšlel jsem vo tom, co s řek," prohlásil, dřív než stačil Mrakoplaš otevřít ústa. "A i kdyby se ti podařilo hodit na něj postroj, jak bys ho chtěl přinutit, aby ti tahal vůz, co?"
"Vo čem to k čertu mluvíš?"
"No přeci vo blesku. Dyť akorát lítá nahóru a dólu. Ty bys chtěl, aby šel rovně, vocaď někam, ne nahóru a dólu. No a kromě toho by na něm ten postroj asi shořel, myslim."
"Mně můžou bejt všechny blesky ukradený! Jak mám přemejšlet s prázdným žaludkem?"
"No tak něco sněz, to je logický, ne?"
"A jak to mám asi udělat, to bys mně neřekl? Jenom se pohnu a ta zatracená bedna si na mě votvírá víko!"
Zavazadlo, jako by mu rozumělo, otevřelo víko dokořán.
"No hele."
"Ale vono tě nechce kousnout," prohlásil skřítek. "Je tam jídlo. Když budeš hladovej, nejsi mu nic platnej."
Mrakoplaš nahlédl do temných vnitřností Zavazadla. A skutečně. Mezi ostatními věcmi, krabicemi a sáčky se zlatem zahlédl několik lahví a balíčků v mastném papíře. Cynicky se zasmál, pečlivě pohledal celý kousek nábřeží, a když nakonec našel kus suchého dřeva asi té správné délky, vzepřel ji tak uctivě, jak jen to bylo možné, mezi tělo truhly a zvednuté víko a teprve potom se odvážil vytáhnout jeden z plochých balíčků.
Obsahoval soupravu sušenek tvrdších než diamantové dřevo.
"Chvinchekj hivot," zamumlal opatrně, aby ještě víc nepodráždil bolavé zuby.
"To sou pravý značkový Cestovní suchary kapitána Osmidrápa, dokonalý na cesty. Chutný a výživný," poučoval ho trpaslík ze dveří své skříňky. "Zachránily tisíce životů na moři, nenech se mejlit."
"Jasně, tak akorát když si z nich někdo udělá záchrannej vor, nebo by se taky daly naházet žralokům a pak se koukat, jak se ty nenažranci topěj. A co je v těch flaškách, jed?"
"Voda."
"Ale dyť voda je všude vokolo! Proč si s sebou vozí, u Malejch bohů, vodu?"
"Důvěra."
"Důvěra?"
"Jo. To je to, co nemá k místní vodě. Vidíš?"
Mrakoplaš otevřel jednu z lahví. Obsahovala tekutinu, která skutečně mohla být vodou. Měla nevýraznou, nijakou chuť, bez jediné stopy oživení. "Bez chuti a bez zápachu," zabručel.
Zavazadlo tiše zaskřípělo a přivolalo tak jeho pozornost. S líným výrazem přesně vypočítané hrozby se víko pomalu zavřelo a rozdrtilo Mrakoplašův provizorní klín jako kus perníku.
"No dobrá, nemusí bejt hned zle," prohlásil. "Dyť přemejšlim!"
Ymorovo velitelství bylo v Nakloněné věži, v místě, kde se spojovala Ojíněná ulice se Zamrzlou uličkou. Osamocený strážný, opírající se ve stínu o zeď, zvedl o půlnoci hlavu ke kolotajícím planetám a začal přemýšlet o tom, jaké asi věští změny v jeho osudu.
Ozval se slaboučký zvuk, silný sotva jako komáří zívnutí.
Strážný se podíval dolů opuštěnou uličkou a v měsíčním světle zachytil záblesk čehosi, co leželo na blátivé zemi jen kousek od něj. Stříbřité paprsky se zaleskly na zlaté minci a jeho užaslý vzdech byl tak hlasitý, že se ozvěnou odrazil od zdí uličky.
Znovu se ozval ten tichoučký zvuk a do odpadní strouhy na druhé strany ulice se vkutálela další mince.
V okamžiku, kdy ji sebral, objevila se další, která ještě ani nestačila zastavit. Strážný si vzpomněl na pověst, podle které vzniká zlato krystalizováním hvězdného světla. Dosud ho ani ve snu nenapadlo věřit tomu, že by z nebe mohlo padat něco tak těžkého jako zlato.
Když došel na roh následující temné uličky, spadla další mince. Jenže tahle byla se spoustou ostatních v koženém pytlíku, kterým Mrakoplaš udeřil ze všech sil do hlavy.
Když se strážný probral, zjistil, že se dívá do zuřivého obličeje promovaného čaroděje, který mu na krk tiskl špičku meče. Kromě toho mu ve stínu něco svíralo nohu.
Bylo to takové to znepokojující sevření, kterým tajemný nepřítel naznačoval, že kdyby chtěl, mohl by sevřít mnohem silněji.
"Kde je ten bohatý cizinec?" zasyčel čaroděj. "Rychle!"
"Co mě to drží za nohu?" odpověděl strážný a v hlase se mu zazníval tón rostoucí hysterie. Pokusil se ze sevření vykroutit.
Tlak zesílil.
"To si raději ani nepřej vědět," zasípal čaroděj "Dávej pozor: Kde je ten cizinec?"
"Tady neni! Odvezli ho k Broadmanovi! Každej ho hledá! Ty seš Mrakoplaš, žejo? Ta truhla - truhla, co vokusuje lidi - ohnenenene... prosíííím..."
Mrakoplaš zmizel. Strážný ucítil, jak neviditelný tvor, nebo spíš (a strážný se při tom pomyšlení otřásl hrůzou) neviditelná věc, povoluje své sevření.
Když se pokusil vyškrábat na nohy, vyrazilo ze tmy veliké a těžké něco, srazilo ho to na zem a tiše dusalo za čarodějem. To něco mělo stovky malých nožiček.
Dvoukvítek, vyzbrojen pouze svou svépomocně vyrobenou konverzační příručkou, se pokoušel zasvětit Broadmana do tajemství pojí-štěnic. Tlustý hospodský napjatě naslouchal a malá tmavá očka mu blýskala.
Od druhého konce stolu jim s mírně pobaveným zájmem naslouchal Ymor a občas hodil některému ze svých havranů vybrané sousto z vlastního talíře. Vedle stolu přecházel sem a tam Withel.
"Zbytečně to dramatizuješ," zabručel Ymor, aniž odvrátil oči od hovořící dvojice. "Dej na mě, Strene, cejtim to v kostech. Kdo by se odvážil tady na nás zaútočit? A ten pouliční iluzionista přileze, uvidíš. Je moc zbabělej na to, aby nepřišel. Pokusí se s náma dohodnout. A my ho lapnem. A s ním zlato. A bednu."
Withelovo jediné oko zablesklo a pěstí jedné ruky udeřil do dlaně ruky druhé.
"Kdo by si pomyslel, že může na Ploše existovat takový kus Myslícího hruškovníku! Jak nás to mohlo napadnout?"
"Nebuď zbytečně nervózní, Strene. Věřím, že se ti to tentokrát podaří," usmál se na něj příjemně Ymor.
Jeho kapitán si znechuceně odfrkl a vyšel z místnosti, aby seřval své muže. Ymor se vrátil k pozorování turisty.
Bylo to podivné, ale jak se zdálo, malý mužík si vůbec neuvědomoval vážnost svého postavení. Ymor si dokonce všiml, že se několikrát rozhlédl po místnosti s výrazem největší spokojenosti. Celou věčnost už mluvil s Broadmanem a Ymor si všiml, že mu dokonce podal jakýsi kus papíru. A Broadman dal cizinci několik mincí. To bylo zvláštní.
Když se Broadman zvedl a šoural se kolem, vyletěla ruka náčelníka lupičů jako ocelové pero a sevřela se na tlusťochově zástěře.
"Tak a teď vyklop, kamaráde, vo co tady de?" zeptal se výhružně tichým hlasem.
"V-vo nic, Ymore. To je docela soukromá věc."
"Ale di, Broadmane, odkdy před sebou maj kamarádi jako my nějaký tajnosti?"
"No jo. Víš, já sám si nejsem docela jistej, co to všechno znamená. Je to takovej druh sázky, rozumíš?" pustil se hospodský nervózně do vysvětlování. "Von tomu říká pojí-štěnic. Je to, jako kdyby ses vsadil, že Prokopnutej buben neshoří."
Ymor se díval Broadmanovi do očí, dokud se hospodský nezačal potit strachem a rozpaky. Náčelník lupičů se nakonec zasmál.
"Tahle hromada červotočem a červy prolezlého dřeva?" řekl. "Ten chlap musí bejt blázen!"
"Jo, ale blázen na peníze. Řek mi, že když teď dostal ty... to... nemůžu si vzpomenout, jako tomu říká - ty vsazený peníze, prostě,tak že mi ty lidi z Agateánskýho císařství zaplatěj. Dyž Buben shoří. Já teda doufám, že ne. Že neshoří. Buben, sem chtěl říct. chtěl sem říct, že je jako můj domov, starej dobrej Buben, že jo..."
"Ty nejsi tak pitomej, jak vypadáš, co?" odpověděl Ymor a hospodského odstrčil.
Dveře se rozletěly dokořán a s třeskem narazily do zdi.
"Hej," zakřičel Broadman, "to sou mý dveře!" Pak si uvědomil, kdo to stojí na vrcholku schodiště, a po hlavě se vrhl na nejbližší stůl. Bylo dobře, že nemarnil čas, protože místností zasvištěla krátká černá šipka a se zaduněním se zarazila do desky stolu, pod kterým se ukryl.
Ymor pomalu a opatrně zvedl ruku a nalil ještě jeden džbánek piva.
"Nepřisedneš si, Zlorfe?" řekl potom klidně. "Ten meč můžeš odložit, Strene. Zlorf Flanelnoha je náš přítel."
Náčelník Cechu vrahů dovedně protočil svou foukačku kolem prstu a jediným plynulým pohybem ji zasunul do pouzdra.
"Strene!" řekl Ymor.
Černý lupič zasyčel a zasunul meč do pochvy. Ruku však nespustil z jílce a oči z vraha.
Nebylo to tak jednoduché. Služební postup v Cechu vrahů byl otázkou konkurenční soutěže a praxe byla její nejdůležitější - i když ne jedinou - součástí. Z toho důvodu byla Zlorfova široká, poctivá tvář jedinou sítí jizev, což byl pochopitelně výsledek vyřazovacích soutěží muže proti muži. Zlorfova tvář asi nikdy nevypadala nejlíp - říkalo se dokonce, že si Zlorf vybral tuhle profesi plnou kápí, širokých plášťů a nočních potulek ze zdravotních důvodů. Zasvěcení totiž tvrdili, že po rodičích zdědil část skřetí krve a nesnáší právě nejlépe denní světlo. Byl ovšem taky pravda, že lidé, kteří to tvrdili a byli právě Zlorfovi na doslech, si většinou odnášeli uši domů v klobouku.
Zlorf sestoupil po schodech, následován skupinkou vybraných mordýřů. Když se ocitl přímo proti Ymorovi, prohlásil: "Přišel jsem si pro toho cestovatele."
"Co se do toho vůbec motáš, Zlorfe?"
"To by se divil. Grinjo, Urmonde - berte ho."
Dva z vrahů postoupili kupředu. V tom okamžiku před ně skočil Stren a v ruce se mu zdánlivě z ničeho zhmotnil meč, jehož hrot se chvěl několik centimetrů od jejich hrdel.
"Pravděpodobně bych stihl zabít jen jednoho," zamumlal, "ale hádejte - kterého?"
"Co kdyby ses kouknul támhle, Zlorfe?" ukázal Ymor prstem.
Z temného stínu mezi trámy se na ně upírala řada zlých, žlutých očí.
"Stačí ještě jeden krok, a až půjdete odsud, bude mít ta vaše parta mnohem míň vočí, než když jste sem přišli," prohlásil náčelník zlodějů. "Takže si sedni, Zlorfe, napij se a promluvme si rozumně. Myslel jsem si, že jsme se dávno dohodli. Ty neloupíš a já nevraždím. Aspoň ne za peníze," dodal po chvilce.
Zlorf přijal nabízené pivo.
"Tak?" řekl. "Tak jo, já ho zabiju a ty si ho potom můžeš oloupit. Je to támhleten srandovní mrňous?"
"Jo."
Zlorf se zadíval na Dvoukvítka, který se na něj přátelsky usmál a pokrčil rameny. Málokdy přemýšlel o tom, proč si někdo přeje smrt někoho jiného. Zabíjení bylo jeho zaměstnání.
"Můžu se zeptat, kdo je tvým klientem?" řekl Ymor.
Zlorf pozvedl ruku. "No tak!" protestoval. "To je otázka profesionální etiky."
"Samozřejmě. Jen tak mimochodem..."
"Ano?"
"Mám venku dva strážné..."
"Měl jsi."
"Dalšího v těch dveřích přes ulici..."
"Už ne."
"A dva lukostřelce na střeše."
Zlorfovi přeběhl po tvář záchvěv pochybnosti, podobný poslednímu slunečnímu paprsku na špatně zoraném poli.
Dveře se znovu rozletěly dokořán a ošklivě pomačkaly vraha, který stál těsně za nimi.
"Přestaňte s tím!" zaječel Broadman zpod svého stolu.
Zlorf i Ymor zírali na muže, který se objevil na prahu. Byl malý, tlustý a přepychově oblečený. Neobyčejně přepychově oblečený. Na ulici za ním se rýsovalo několik velkých postav. Neobyčejně velkých a výhrůžných postav.
"Kdo je to?" zeptal se Zlorf.
"Já ho znám," zabručel Ymor. "Jmenuje se Rerpf. Patří mu hospoda U sténajícího talíře dole vedle Mosazného mostu. Strene, pryč s ním!" Rerpf pozvedl ruku plnou prstenů. Stren Withel na polovině cesty ke dveřím zaváhal, protože dveřmi se do místnosti vecpalo několik obrovských trollů, postavili se po obou stranách malého tlusťocha a v nezvyklém světle mrkali očima. Na předloktích podobných pytlům mouky se jim převalovaly svaly velikosti melounů. Každý z trollů svíral těžkou válečnou sekeru s dvojitým ostřím. Mezi palcem a ukazováčkem.
Broadman vyletěl ze svého úkrytu a tvář měl zrůzněnou vztekem.
"Ven!" řval. "Okamžitě si vocuď vodveď ty trolly!"
Nikdo se ani nepohnul. V celé místnosti bylo najednou ticho jako v hrobě. Broadman se rychle rozhlédl. Teprve teď mu začalo docházet, co to vlastně řekl a komu. Zaúpění, které se mu vydralo ze rtů, si oddechlo, že je konečně na svobodě.
Ke dveřím od sklepa se dostal ve chvíli, kdy jeden z trollů líným pohybem zápěstí poslal svou sekeru napříč místností. Bouchnutí dveří a praskot, se kterým se po nárazu sekery rozštíply, se slily prakticky v jediný zvuk.
"Do hajzlu!" zasípal Zlorf Flanelnoha.
"Co chceš?" zeptal se Ymor.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...