Barva kouzel..8

25. října 2007 v 12:32 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Jsem tady z rozhodnutí Cechu kupců a obchodníků," prohlásil Rerpf klidně. "Přišel jsem, jak by se řeklo, chránit naše zájmy. Tím mám na mysli támhle toho mužíka."
Ymor nakrčil čelo.
"No to mě podrž," prohlásil, "ale já mám dojem, že si říkal něco o Cechu obchodníků?"
"A kupců," přikývl Rerpf. Mezi trolly se teď za ním objevilo několik lidských postav, které Ymor matně poznával. Viděl je za různými pulty, jak prodejními, tak nálevními. Takové ty postavy ve stínu, nenápadné, nevýrazné, zdánlivě přebytečné. Kdesi v zadu v hlavě mu začala pomalu klíčit zvláštní ošklivá myšlenka. Přemýšlel o tom, jak by asi bylo, řekněme lišce, kdyby narazila na rozzlobenou ovci. A co víc, na takovou ovci, která si mohla dovolit zaměstnat pár vlků.
"A... mohl bych se zeptat, jak dlouho ten - cech - funguje?" zeptal se opatrně.
"Od dnešního odpoledne," ušklíbl se Rerpf. "A pro vaši informaci - stal jsem se jeho vicecechmistem a zástupcem pro turismus."
"A co to má bejt, ten turismus, co vo něm pořád mluvíš?"
"No, zatím to nevíme zcela přesně..." odpověděl Rerpf. Přes rameno mu vystrčil hlavu jakýsi vousatý stařec a zakrákoral: "Když mám mluvit za morporkské vinárníky, tak turismus znamená kšeft. Jasný?"
"Takže?" nadhodil Ymor chladně.
"Takže," opáčil Rerpf, "jak jsem řekl, chráníme své zájmy."
"Zloději VEN, zloději VEN!" začal skandovat Rerpfův obstarožní společník. Zlorfovi se roztáhla tvář v úsměvu. "VRA-ZI taky," dožadoval se stařec vzápětí. Zlorf zavrčel.
"Dejte si rozumně říct," pokračoval Rerpf. "Všude kolem se krade a vraždí. Jaký dojem to může udělat na naše návštěvníky? Přijedou bůhví odkud podívat se na naše krásné město plné historických a architektonických skvostů, chtějí vidět naše exotické zvyky a obyčeje a nakonec se probudí mrtví a v nějaké zapadlé uličce, nebo dokonce ve špinavé vodě Ankhu. Jak potom mají vyprávět svým přátelům a známým, jak skvěle si to u nás užili? Tak už se s tím konečně smiřte, musíte jít s dobou!"
Zlorf s Ymorem se na sebe podívali.
"Musíme, nebo ne?" řekl Ymor.
"No tak pojďme, bratře," souhlasil Zlorf. Jediným pohybem vytáhl foukačku, nasadil ji k ústům a vyslal směrem k nejbližšímu trollovi černou šipku. Ten se otočil a hodil po něm sekerou, která zasvištěla vrahovi těsně kolem hlavy a zabořila se do hrudi méně šťastného zloděje za ním.
Rerpf se sehnu a umožnil tak za ním stojícímu trollovi zvednout těžkou ocelovou kuši a vystřelit po nejbližším vrahovi střelu dlouhou jako malý oštěp. A to byl teprve začátek...
Už dříve jsme se v našem vyprávění zmínili o tom, že lidé, kteří jsou citliví na oktarínu - tedy osmou barvu, ten pigment Představivosti a Fantazie - mohou zahlédnout věci, které ostatní nevidí.
Tak se stalo, že Mrakoplaš potkal Smrtě. Pospíchal přeplněnými večerními bazary Morporku, které jen tu a tam osvětlovalo pár pochodní, když se mu do cesty připletla vysoká temná postava. Obrátil se, aby ji počastoval několika šťavnatými kletbami, a zjistil, že stojí tváří v tvář Smrťovi.
Musel to být Smrť. Kdo jiný by se potuloval po světě s prázdnými očními důlky, a kosa, kterou nesl přes jedno rameno, taky něco napovídala. Jak na něj Mrakoplaš v hrůze zíral, vynořil se odněkud zamilovaný párek a se smíchem a pošťuchováním prošel přímo zjevením, aniž si jeden, nebo druhý čehokoliv všiml.
Smrť se zatvářil užasle, pokud je to možné říct o tváři bez pohyblivých částí.
MRAKOPLAŠ? Řekl tónem, který připomínal zvuk olověných vrat, zavíraných hluboko pod zemí.
"Hm," odpověděl Mrakoplaš a pokusil se pomalu ucouvnout před nehybným pohledem těch prázdných důlků.
CO TADY VLASTNĚ DĚLÁŠ? (Bumm, bumm, duněla víka hrobek v temnotě červy prolezlého nitra starých hor...)
"A kde bych měl jako bejt?" zeptal se Mrakoplaš. "Heleď, sem si jistej, že máš spoustu svý práce jinde, takže kdybys mě nechal projít..."
JSEM VELICE PŘEKVAPEN, ŽE NA TEBE NARÁŽÍM TADY, MRAKOPLAŠI, PŘESTOŽE S TEBOU PRÁVĚ DNES V NOCI MÁM MÍT SCHŮZKU.
"No to přeci, to ne..."
ALE ANO! TO, CO MNE NA TOM TAK UDIVUJE, JE ŽE JSEM SE S TEBOU MĚL SETKAT V PSEUDOPOLISU.
"No jo, ale dyť to je pět set mil vocuď!?"
MNĚ TO POVÍDEJ! ZASE SE NA TOM VŠEM NĚCO POROUCHALO. PODÍVEJ SE, NECHTĚL BYS TŘEBA...
Mrakoplaš pomalu ustupoval dozadu a na ochranu zvedal ruce před sebou. Od nedalekého stánku se sušenými rybami pozoroval celou scénku pobavený trhovec, který viděl Mrakoplaše a považoval ho za blázna.
"V žádným případě!"
MOHL BYCH TI PŮJČIT NEOBYČEJNĚ RYCHLÉHO KONĚ.
"Ne!"
ANI TROCHU BY TO NEBOLELO.
"Ne!" Mrakoplaš se otočil a dal se na útěk. Smrť ho chvilku pozoroval a pak zklamaně pokrčil rameny.
TAK SE BĚŽ BODNOUT, řekl. Otočil se a všiml si veselého prodavače ryb. S nevrlým úšklebkem natáhl kostnatý prst a zastavil mu srdce, ale nijak zvlášť pyšný na to nebyl.
Pak si Smrť připomněl, co se má dnes v noci stát. kdybychom prohlásili, že se Smrť usmál, byla by to možná lež, protože měl tvář navěky ztuhlou do vápenatého šklebu. Jen skutečný optimista by to mohl pokládat za úsměv. Ale teď si začal pobrukovat veselou písničku, rozvernou jako hromadný hrob morových obětí. Už se nezdržoval, jen ještě vysál život z jepice, která proletěla kolem, a sebral jednu devítinu života vystrašené kočce, ukryté pod opuštěným stánkem se sušenými rybami (všechny kočky totiž vidí oktarínu). Pak se Smrť otočil na podpatku a vydal se k hospodě U prokopnutého bubnu.
Morporkská Krátká ulice je jednou z nejdelších ve městě na posměrném konci na ni nasedá Filigránská ulice, takže obě ulice tvoří jakési velké T. Prokopnutý buben je umístěn v jejich spojení, tudíž se z něj dá přehlédnout celá délka Krátké ulice.
Na nejvzdálenějším konci Krátké ulice se objevil polovypuklý stín na stovkách nožiček a pomalu se dal do pohybu. Zprvu běžel sotva pomalým klusem, ale v polovině dlouhé ulice už letěl jako vystřelený šíp.
Ještě temnější stín se pomalu sunul podél zdi Bubnu, jen několik kroků od dvojice trollů, kteří střežili dveře. Mrakoplaš se potil. Kdyby tak zaslechli tiché cinkání speciálně připravených váčků, které měl zavěšené u pasu...
Jeden z trollů poklepal svému kolegovi na rameno, přičemž se ozval zvuk, jako by na sebe narážely dva oblázky. Ukázal dolů osvětlenou ulicí.
Mrakoplaš vyrazil ze svého úkrytu, obrátil se a vhodil nejbližším oknem do hostince svůj první granát.
První to zahlédl Withel. Váček s pomalým otáčením přeletěl místnost, pak narazil na hranu stolu a praskl. Vzápětí se po podlaze s jasným cinkotem rozsypaly zlaté mince, které se kutálely do všech stran.
Místnost náhle ztichla a bylo slyšet jen tichý cinkot zlata a sténání raněných. Withel se zuřivou kletbou probodl vraha, se kterým bojoval, a vykřikl: "Je to trik! Nikdo se ani nehne!"
Tři dvacítky mužů a tucet trollů ztuhlo v podřepu s nataženýma rukama.
Potom se dveře rozletěly potřetí. Proběhli jimi dva trollové, zabouchli je, horečně zastrčili těžkou závoru a rychle seběhli po schodech do místnosti.
Zvenku sem náhle dolehlo crescendo stovek dupajících nohou. A pak se dveře otevřely naposled. Přesněji řečeno vybuchly. Obrovská dřevěná závora přeletěl celou místnost a povolil dokonce samotný rám dveří.
Dveře i s rámem přistály na jednom stole, který se okamžitě změnil v hromadu třísek. Teprve v tom okamžiku si zkamenělí bojovníci všimli, že na hromadě dřeva leží ještě něco. Byla to truhlice, která sebou zoufale zmítala, aby se zbavila zbytků roztříštěného dřeva, jež ji pokrývaly.
Ve dveřích se objevil Mrakoplaš a vrhl další ze svých zlatých granátů, který narazil do zdi a rozhodil do všech stran jiskřivý déšť.
Dole ve sklepě pozvedl Broadman hlavu ke stropu, něco si zamumlal a pokračoval v práci. Už rozházel po zemi celou zásobu svíček, kterou měl připravenu na Pootočnu], a mezi nimi se válela spousta dřeva nasekaného na podpal. Teď se pustil do sudu s olejem na svícení.
"Pojí-štěnic," mumlal si. Olej vytryskl a Broadmanovi se kolem nohou začala rychle šířit mastná kaluž.
Withel s tváří zrůzněnou zuřivostí se vrhl přes místnost. Mrakoplaš pečlivě zamířil a plnou silou zasáhl zloděje do prsou váčkem zlata.
Teď už Ymor řval a ukazoval obviňujícím prstem. Ze svého bidla na trámech se snesl havran a s roztaženými pařáty zaútočil na čaroděje.
Nedoletěl. Když byl zhruba v půli své dráhy, vymrštilo se ze změti rozdrceného dřeva Zavazadlo, ve skoku chňaplo a vzápětí se zaduněním zavřelo víko.
Dopadlo měkce jako kočka. Mrakoplaš zahlédl, jak se znovu na kratičký okamžik víko pootevřelo. Jen tak, aby mohl jazyk jako palmový list a v barvě mahagonu olíznout pár peříček, která ulpěla na okraji.
V té chvíli se od stropu utrhl obrovský svícen ve tvaru kola a v místnosti se zešeřilo. Mrakoplaš se přikrčil jako pružina a vymrštil se vzhůru. Podařilo se mu zachytit jednoho trámu a s udivující silou se vytáhl nahoru do relativního bezpečí pod stropem.
"Že je to ale vzrušující, co?" řekl mu do ucha známý hlas.
Zatím si zloději, vrazi, trollové a obchodníci dole uvědomili, že podlaha je kluzká rozházenými zlatými mincemi a kromě toho že se v šeru místnosti pohybuje něco příšerného. Jako jeden muž se vrhli ke dveřím a potíže jim působilo především to, že hledali na několika různých místech.
Mrakoplaš, svým skokem povznesen nad ten zmatek, zíral na Dvoukvítka. "To tys uříz ten svícen?" zasyčel.
"Ano."
"Jak to, že seš tady nahoře?"
"No myslel jsem si, že se jim tam raději nebudu plést, abych nepřekážel."
Mrakoplaš o tom chvilku přemýšlel. Nezdálo se, že by k tomu mohl něco říci. Dvoukvítek dodal: "Opravdová rvačka! Mnohem lepší, než jsem si vůbec dokázal představit! Myslíš, že bych jim měl poděkovat? Nebo jsi to s nimi dohodl?"
Mrakoplaš se na něj tupě zadíval. "Myslím, že bysme měli slézt," řekl pak bezbarvým hlasem. "Všichni už jsou pryč."
Táhl Dvoukvítka přes podlahu posetou troskami nábytku a nahoru po schodech. Když vyšli ven, noc se právě ztrácela v dáli. Na nebi sice ještě zářilo několik hvězd, ale měsíc už zacházel a směrem na Okraj se objevil na obloze slabý šedý proužek. Mnohem důležitější však bylo to, že ulice zela prázdnotou.
Mrakoplaš začichal.
"Necejtíš volej?" zeptal se pochybovačně.
V tom okamžiku vystoupil ze stínu Withel a podrazil mu nohy.
Broadman si klekl na vrcholu sklepních schodů a začal manipulovat s křesadlem. Rychle zjistil, že je vlhké.
"Já tu všivou kočku zabiju," zamumlal a začal šmátrat po náhradním křesadle, které obyčejně leželo ve výklenku vedle dveří. Bylo pryč. Broadman řekl ošklivé slovo.
Zničeho nic se ve vzduchu vedle něj objevila hořící pochodeň.
PROSÍM, POSLUŽ SI.
"Díky," odpověděl Broadman.
NENÍ ZAČ.
Broadman se rozpřáhl, aby hodil pochodeň dolů do sklepa, ale ruka se mu zastavila v půli cesty. Podíval se na hořící smotek a na čele se mu objevily vrásky. Obrátil se a pozvedl pochodeň nad hlavu, aby si posvítil. Nedávala sice mnoho světla, ale i tak vyloupla ze tmy jakýsi tvar.
"Oh, ne -" vydechl.
ALE ANO, odpověděl Smrť.
Mrakoplaš upadl na zem.
Na okamžik si pomyslel, že ho Withel probodne na místě, kde leží. Ale bylo to ještě horší. Withel čekal, až vstane.
"Vidím, že máš meč, čaroději," řekl nebezpečně tichým hlasem. "Tak vstaň a podíváme se, jak s ním umíš zacházet."
Mrakoplaš vstával tak pomalu, jak to jen šlo, a nakonec vytáhl od pasu krátký meč, který vzal jednomu strážnému pár hodin a sto let předtím. V porovnání s Withelovou dokonale vybroušenou zbraní to byla taková krátká a tupá věcička.
"Jenže já neumím šermovat," zakňoural.
"Výborně!"
"Slyšel jsi někdy o tom, že čaroděje nemůžeš zabít sečnou nebo bodnou zbraní?" pokusil se Mrakoplaš zoufale.
Withel se chladně usmál. "Slyšel jsem to," řekl. "Už dlouho jsem se těšil na okamžik, kdy se o tom přesvědčím." Vrhl se kupředu.
Mrakoplaš zachytil první útok čirou náhodou, zvedl v šoku ruku nahoru a díky tomu zachytil druhý úder a třetí ho zasáhl do rozevlátého pláště ve výši srdce.
Něco zazvonilo.
Withelovi odumřel v ústech vítězný výkřik. Provedl bezchybný výpad a znovu bodl do čarodějova těla. Mrakoplaš znehybněl hrůzou. Ozvalo se další zazvonění a pod okrajem čarodějova pláště se začaly na zem sypat zlaté mince.
"Takže ty krvácíš zlaté mince, co?" zasyčel Withel. "Tak teď se podíváme, jestli máš to zlato ukryto i v té své šedivé bradě, ty mizerný..."
Když se jeho meč napřáhl k poslednímu úderu, začala sílit slabá záře, která v posledních minutách doutnala v lokále u Prokopnutého bubnu, a vzápětí vybuchla v obrovské ohnivé kouli, která rozrazila zdi do ulice a odnesla střechu víc než sto stop daleko.
Withel se díval na zuřící plameny celkem nevzrušeně. Mrakoplaš se vrhl stranou. Sehnul se pod čepelí nepřítele a máchl svou vlastní zbraní tak nešikovně, že Withela zasáhl naplocho a navíc si ochromil ruku. Všude kolem padaly jiskry a kapky hořícího oleje a Withel chytil rukama oblečenýma v rukavicích Mrakoplaše za krk.
"To jsi udělal ty!" zaječel. "Ty a ta tvoje mizerná bedna!"
Palci nahmátl Mrakoplašovu průdušnici. A je to tady, pomyslel si čaroděj. Vem to jak vem, vždycky je to z deště pod okap.
"Odpusťte," ozval se Dvoukvítkův hlas.
Mrakoplaš cítil, jak stisk na jeho hrdel povoluje. Withel se pomalu narovnával a ve tváři se mu objevil výraz nepopsatelné nenávisti.
Čarodějovi dopadl na rameno žhavý uhlík. Mrakoplaš jej rychle smetl na zem a vyhrabal se na nohy.
Zloději za zády stál Dvoukvítek, a v ruce držel Withelův vlastní meč, ostrý jako břitva a jeho hrotem mu mířil na ledvinu. Mrakoplašovi se zúžili oči. Sáhl si pod plášť, a když vytáhl ruku, byla sevřena v pěst.
"Nehýbej se," řekl Withelovi.
"Dělám to dobře?" ozval se Dvoukvítek dychtivě.
"Říká, že ti natrhne ledvinu, pokud se jenom hneš," překládal volně Mrakoplaš


] Pozn. překl.:Viz poznámku autora o ročních obdobích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...