Barva kouzel..9

25. října 2007 v 12:33 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Tomu nevěřím," opáčil Withel.
"Chceš se vsadit?"
"Nechci."
V okamžiku, kdy se Withel soustředil s úsmyslem obrátit se a skočit na mužíka, Mrakoplaš se rozmáchl a udeřil ho do brady. Withel se na něj zlomek vteřiny užasle díval a pak se beze slova zřítil na zablácenou zem.
Čaroděj rozevřel sevřenou pěst a mezi ochromenými prsty mu propadl sloupeček zlatých mincí. Vrhl pohled na nehybného zloděje.
"To mě vomej," lapnul po dechu.
Zvedl hlavu a vykřikl, když mu na krku přistál další žhavý uhlík. Na střechách po obou stranách ulice začaly vyskakovat plameny. Všude kolem vyhazovali lidé z oken nejpotřebnější majetek a vyváděli koně a dobytek z kouřících stájí. V bíle rozpáleném vulkánu, který býval Bubnem, se ozval další výbuch a vymrštil mramorovou římsu vysoko k ranní obloze.
"Protisměrná brána je nejblíž!" pokusil se Mrakoplaš překřiknout hukot padajících trámů. "Pojďme!"
Chytil vzpouzejícího se Dvoukvítka za ruku a táhl ho po ulici pryč.
"No jo, ale moje Zavazadlo..."
"Čert vzal tvý Zavazadlo! Jestli tady zůstaneš eště chvilku, dostaneš se někam, kde už žádný zavazadlo nebudeš potřebovat. Poď!" zaječel Mrakoplaš.
Začali se prodírat davem vystrašených lidí, kteří utíkali z ohrožené části města, a čaroděj se velkými doušky nadechoval chladného ranního vzduchu. Něco mu leželo v hlavě.
"Vím určitě, že všechny svíčky zhasly," řekl najednou, "tak vod čeho ten Buben chyt?"
"Já nevím," zakňoural Dvoukvítek. "Je to hrozné, Mrakoplaši. A přitom jsme spolu tak krásně vycházeli!"
Mrakoplaš se v úžasu zastavil, takže zezadu do něj narazil další uprchlík, který se mu s kletbou vyhýbal.
"S kým ste krásně vycházeli?"
"No, přeci s tou partou. Řeč nám dělala trochu potíže, to ano, ale hrozně stáli o to, abych se k nim přidal, znáš přeci ty party, nedalo se jím říci ,ne', podle mne byli hrozně milí."
Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby mu všechno vysvětlil, ale pak si uvědomil, že vlastně neví, kde začít.
"Pro starého Broadmana to bude rána," pokračoval Dvoukvítek. "No ale přeci jen měl štěstí. Pořád ještě mám ten rhinu, který mi dal jako první splátku."
Mrakoplaš neznal význam slova "splátka", ale mozek se mu roztočil na plné obrátky. "On si u tebe vsadil na pojí-štěnic?" zeptal se. "Vy jste se vsadili, že jeho hospoda nechytne?"
"Samozřejmě. Byl to standardní pojí-štěnic v základní hodnotě dvě stě rhinu. Proč se ptáš?"
Mrakoplaš se otočil, zadíval se na plameny, které je rychle doháněly, a pomyslel si, jak velký kus Ankh-Morporku by se dal koupit za dvě stě rhinu. Došel k názoru, že hodně velký. Ale ne teď, ne přitom, jak rychle oheň postupuje.
Podíval se na turistu.
"Ty -" začal a rychle hledal v paměti nejhorší slovo, které v trobštině znal, protože ti malí a stále šťastní beTrobové skoro vůbec neuměli klít.
"Ty -" opakoval bezmocně. Zezadu do něj vrazil další uprchlík a málem ho poranil ostřím kosy, kterou nesl přes rameno. Mrakoplašova těžce zkoušená trpělivost vybuchla.
"Ty mrňavý (ten, který, přestože má v nose měděný kroužek, stojí v umyvadle plném vody na vrcholu hory Raruaruaha a během zuřící bouře vykřikuje, že Alohura, bohyně blesků, se v obličeji podobá nakaženému uloruahaovému kořeni)!"
JÁ SI JENOM DĚLÁM SVOU PRÁCI, prohlásila temná postava, která je právě pomalým krokem obcházela.
Každé z těch slov dopadlo jako mramorová deska. Mrakoplaš si byl jistý, že ta slova slyšel jen on.
Znovu chytil Dvoukvítka za ruku.
"Vypadněme vocaď!"
Jeden velice zajímavý vedlejší efekt požáru Ankh-Morporku se týká samotného pojišťovacího blanketu, který opustil město prohořelou střechou Bubnu a který sloupec teplého vzduchu vynesl vysoko do zeměplošské atmosféry. Na zem se snesl o několik dnů později a o několik set mil dále a zapadl do uloruahového křoví na beTrobských ostrovech. Prostoduší, věčně rozesmátí domorodci blanket od té chvíle uctívali, k pobavení svých chytřejších sousedů, jako božstvo. Podivné na tom všem bylo to, že v několika následujících letech přišly vydatné a časté deště a úroda byla až neuvěřitelně bohatá. To nakonec vedlo k tomu, že byl z fakulty Malých božstev Neviditelné univerzity na ostrovy vyslán průzkumný tým. Ten došel po nějaké době k závěru, že se pojišťovací formulář jen tak předváděl.
Oheň, poháněný větrem se od Bubnu šířil rychlostí, která byla větší než rychlost lidské chůze. Když Mrakoplaš a Dvoukvítek dorazili k Protisměrné bráně, její těžká břevna začínala doutnat. Mrakoplaš měl tvář ožehlou plameny a oba, on i nešťastný turista, teď jeli na koních. Kupodivu se jim podařilo koně získat velice snadno. Jakýsi mazaný obchodník si za obě zvířata řek padesátkrát víc, než byla jejich cena, a zůstal stát s otevřenými ústy na dvoře, když mu za ně Mrakoplaš vtiskl minci představující jejich tisícinásobnou hodnotu.
Projeli branou a těsně za nimi se v dešti jisker zřítil první z těžkých trámů. Morpork se změnil v pekelný kotel plný plamenů. Rozjeli se klusem po rudě ozářené cestě a Mrakoplaš vrhla postranní pohled na svého společníka, který se úporně snažil zvládnout záludné umění jezdecké.
"U všech sakrů," pomyslel si, "on to přežil! Je naživu. A já taky. Tomu bych nikdy nevěřil. Možná že na tom jeho odraženém-zvuku-jakoby-podzemních-duchů přeci jen něco je. Byla to hrozná fráze. Mrakoplašův jazyk těžce zápasil se všemi podivně seskupenými hláskami, které tvořily to slovo v Dvoukvítkově rodném jazyce.
"Ekolyrika?" zkoušel to. "Ekognostika?" taky ne. "Ekonomika?"
To bylo ono. Takhle to znělo.
Několik set metrů po proudu od kouřícího spáleniště předměstí Morporku ve vodě u břehu něco zašplouchalo. Z řeky se vynořil podivný podlouhlý a na horní straně vypuklý předmět, očividně nasáklý vodou, který na spodní straně vystrčil stovky malých nohou a s čvachtáním se začal brodit blátivým pruhem k protisměrnému břehu.
Zavazadlo, špinavé od sazí, nasáklé vodou a velice, opravdu velice rozzlobené, se pracně vyškrabalo na vysoký břeh. Tam se zastavilo, otřáslo se jako mokrý pes a začalo se zaměřovat. Netrvalo dlouho a rozběhlo se drobným vlčím klusem. Na víku mu seděl malý a neobyčejně ošklivý pidimužík, který s nesmírným zájmem pozoroval okolní scenérii.
Bravd se podíval na Lasičku a pozvedl obočí.
"A to je celý," řekl Mrakoplaš. "Zavazadlo nás prostě dohnalo a neptejte se mě, jak se mu to podařilo. Máte eště nějaký víno?"
Lasička pozvedl prázdný měch.
"Myslím, že dnes v noci už jsi měl vína dost." zabručel.
Bravdovi se nakrabatilo čelo.
"Zlato je zlato," prohlásil nakonec rozhodně. "Jak se může člověk s tolika penězma považovat za chudýho? Buď jsi bohatej, nebo chudej, ne? To je logický."
Mrakoplaš škytl. V tomto okamžiku už mu logika poněkud unikala. "No," začal ze široka, "já si myslim, totiž ten háček je v tom, že já bych řek, prostě - znáte voktiron?"
Oba dobrodruzi přikývli. Oktiron, ten podivný, druhově lesklý kov, měly zemích kolem Kruhového moře skoro stejnou cenu jako dřevo Myslícího hruškovníku a byl stejně tak vzácný. Člověk, který vlastnil jehlu z oktironu,nikdy nezabloudil, protože taková jehla vždycky ukazovala na Střed. Byla totiž citlivá na magické pole Zeměplochy a kromě toho se s ní téměř zázračně látaly ponožky.
"No, takže já si myslím, že zlato má taky takový magický pole. Je to taková finanční magie. Von tomu říká eko-nomika." Mrakoplaš se zahihňal.
Lasička vstal a protáhl se. Slunce už stálo poměrně vysoko na obloze a město v údolí pod nimi se halilo do mlhy a smrdutých par. A zlato taky, řekl si. Dokonce i obyvatelé Morporku dali ve smrtelném nebezpečí přednost své kůži před svými poklady. Je potřebné se tam porozhlédnout.
Jak se ukázalo malý mužík jménem Dvoukvítek spal. Lasička se na něj chvilku díval a pak zavrtěl hlavou.
"Jak to vypadá, je čas vyrazit do města," řekl nakonec. "Děkujem za skvělý příběh, čaroději. A co máš teď v úmyslu ty?"
Obrátil se k Zavazadlu, které před ním okamžitě ustoupilo a několikrát výhrůžně klaplo víkem.
"No, protože teď z města neplujou žádný lodě," zahihňal se znovu, "budem se muset vydat pěšky do Chirmu. Víte, musim na něj kapku dohlídnout. Ale heleďte, já to fakt neudělal..."
"Jasně, jasně," prohlásil Lasička chlácholivým tónem. Obrátil se a vyšvihl se na koně, kterého mu Bravd držel. Za krátkou chvilku se oba hrdinové na cestě k spálenému městu proměnili v malé tečky, za kterými se táhla dlouhá oblaka prachu.
Mrakoplaš podnapile zíral na spícího turistu. Na dva spící turisty. A protože se ocitl svým způsobem ve stavu mentální bezbrannosti, byl snadnou obětí útoku. Stal se obětí myšlenky, která se bezcílně potulovala rozměry a hledala vědomí, kde by se mohla usadit. Ta mu teď tiše vklouzla do mozku.
"No prosim," vtělil ji čaroděj vzápětí do pokroucených slov. "To je další malér, do kterýho si mě navez," zahuhlal, tiše se položil do trávy a okamžitě usnul.
"Je to blázen," prohlásil Lasička. Bravd, klusající ve vzdálenosti několika kroků vedle něj, přikývl.
"Všichni čarodějové jsou stejný," prohlásil. "To sou ty rtuťový páry. Kazí se v nich mozek. A taky houby."
"No ale přeci jenom..." ozval se hnědě oblečený zloděj. Sáhl si pod plášť a vytáhl velký zlatý kotouč na krátkém řetízku. Bravd pozvedl obočí.
"Čaroděj řek, že ten mužíček má zlatý kolo, co mu říká, kolik je hodin," vysvětloval Lasička.
"To probudilo tvou chtivost, co, přítelíčku? Vždycky si byl jako zloděj skvělý, Lasičko."
"To jo," přikývl se skromným výrazem lasička. Zmáčkl knoflík na okraji kotouče a na kole se otevřelo jakési víčko.
Maličký démonek uvězněný uvnitř pozvedl hlavu od barevného počítadýlka a zašklebil se. "Je za deset minut osm hodin," kvákl. Víčko se pak se slyšitelným cvaknutím zaklaplo a málem při tom Lasičkovi přiskříplo prsty. Lasička s vyděšenou kletbou odhodil časoměr i s jeho obyvatelem daleko do vřesu, kde pravděpodobně narazil na kámen. V každém případě pouzdro prasklo. Z vřesoviště vytryskl jasný oktarínový záblesk a ve vzduchu to zapáchlo sírou, když časový démon odletěl do pekelného rozměru, který nazýval svým domovem.
"Proč jsi to udělal?" zeptal se Bravd, který nebyl tak blízko, aby zaslechl démonova slova.
"Co jsem to udělal?" odpověděl Lasička otázkou. "Nic jsem neudělal. Vůbec nic se nestalo. Pojď, marníme jenom zbytečně čas."
Bravd přisvědčil. Znovu pobídli koně a bok po boku se rozjeli k pradávnému Ankhu a obyčejným, poctivým kouzlům.

Vyslání osmi

Prolog

Zeměplocha nabízí mnohem velebnější scenérie než planety v systémech, vybudovaných stvořiteli s lepší znalostí mechaniky a přírodních zákonů, ale menší představivostí.
Přestože slunce, obíhající Zeměplochu, je jen malý měsíček s vyvýšeninami sotva většími než kroketové branky, musí se tato, byť relativně malá překážka, pohybovat mimo zorné pole želvy Velké A'Tuin, na jejímž krunýři zbrázděném nárazy meteoritů celá Zeměplocha spočívá. Stává se totiž, že Velká A'Tuin na své pomalé cestě pobřežím nekonečna přeci jen pohne hlavou velikou jako světadíl a chňapne po kometě letící kolem.
Mysli některých lidí, kteří stanuli tváří v tvář nekonečné galaktické rozloze A'Tuin, odmítly uvěřit smyslům svých těl, a proto budeme tvrdit, že nejúchvatnějším pohledem je nekonečný krajopád, ve kterém se nekonečné vody oceánů Zeměplochy řítí do vesmírného prostoru. Možná, ale, že je to Okrajka, osmibarevná duha, která vzniká ve vzduchu naplněném vodní párou nad krajopádem a klene se kolem celé Plochy. Osmou barvou je samozřejmě oktarína, vyvolaná rozptýlením intenzívního slunečního světla ve výjimečně silném magickém poli.
Možná ale, že nejúchvatnějším místem je Střed. Tam se tyčí k nebi deset mil vysoký pilíř z šedého kamene a zeleného ledu, který proráží mračna a svým vrcholem podpírá Dunmanifestin, sídlo zeměplošských bohů. Zeměplošstí bohové, přes nádheru světa, který jim leží pod nohama, jsou málokdy spokojeni. Je jistě znepokojující vědět, že se jeden stal bohem na světě, který vznikl jen díky tomu, že i každá křivka nepravděpodobnosti musí mít svůj vzdálenější konec.
Tím spíš, že můžete nahlédnout do jiných rozměrů a světů, jejichž stvořitelé měli menší obrazotvornost, ale o to větší znalost mechaniky a přírodních zákonů.
Toho konkrétního dne seděl Slepý Io, který byl díky své neselhávající ostražitosti náčelníkem bohů, s bradou opřenou v dlaních a pohlížel na rudou hrací plochu před sebou. Slepý Io dostal své jméno proto, že na místě, kde měl mít oční důlky, neměl nic, jen dvě hladká místa porostlá obyčejnou kůží. Jeho oči, kterých měl impozantní množství, vedly tak trochu vlastní nezávislý život. Několik se jich neustále vznášelo nad stolem.
Herní plocha představovala do detailů vypracovanou plastickou mapu Zeměplochy, na které byla namalována čtvercová síť. Na některých čtvercích teď stály překrásně vymodelované figurky. Přihlížející smrtelník by například ve dvou z nich poznal podobu Bravda a Lasičky. Jiné představovaly další hrdiny a šampióny, kterých měla Zeměplocha víc než dostatečnou zásobu.
Ve hře stále ještě zůstával Io, Krokodýlí bůh Offler, Zefýr - bůh vánků, Osud a Dáma. Nad herní plochou houstlo soustředění, slabší hráči už vypadli a hra nabývala na spádu. Jedním z prvních vypadlých byla Náhoda, jejíž hrdina vběhl do domu plného ozbrojených skřepaslíků (byl to výsledek Offlerova neobyčejného hodu), a hned vzápětí si své hrací známky vyměnila i Noc, která se vymluvila na to, že má domluvenou schůzku se Dnem. Kolem stolu se shromáždilo několik Menších bohů, kteří teď nahlíželi přes ramena hráčů a kibicovali.
Bylo uzavřeno několik vedlejších sázek na to, že další, kdo opustí hru, bude Dáma. Její poslední opravdový hrdina se změnil ve špetku šedivého popela uprostřed ruin Ankh-Morporku, z nichž se ještě kouřilo, a nikdo nevěřil, že by našla figuru, kterou by mohla povýšit do nejvyšší hodnosti.
Slepý Io zvedl nádobu na míchání kostek, zastupovanou lidskou lebkou, jejíž jednotlivé otvory byly zaslepeny rubíny. Upřel několik očí na Dámu, zatřepal lebkou a hodil tři pětky.
Dáma se usmála. Její oči, od přírody jasně zelené, postrádaly zorničky i duhovky a světélkovaly vnitřní září.
Místnost byla tichá, když se Dáma prohrábla v krabičce se svými figurkami a z úplného dna vytáhla párek postav, které postavila na herní plná s dvojím rozhodným ťuknutím. Zbytek hráčů, jako jeden Bůh, natáhl krk, aby si je mohl co nejlépe prohlédnout.
"Odvodilý čavoděj a nějaký dvuh úfedníka," řekl Offler - Krokodýlí bůh, kterému jako obyčejně vadily při řeči obrovské vyčnívající tesáky. "Výbovně, opvavdu výbovně!" Jedním pařátem postrčil do středu stolu hromádku hracích známek barvy vybělených kostí.
Dáma maličko pokývala hlavou. Zvedla schránku na kostky a podržela ji před sebou v ruce, která byla pevná a nehybná jako kámen. Přesto všichni kolem stolu slyšeli, jak kostky uvnitř bláznivě chřestí. Pak je náhle vyklopila na stůl.
Šestka. Trojka. Pětka.
Jenže s pětkou se dělo něco podivného. Barva, ostřelovaná nárazy několika bilionů molekul se začala rychle přeskupovat, pak se její okraje zaokrouhlily, ustálily a na horní plošce kostky se objevila sedmička.
Slepý Io kostku zvedl a přepočítal její strany.
"Ale no tak," řek potom unaveně, "ty švindluješ."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...