Y Gwir yn erbyn byd

Hokkaidó I: Ostrovy Riširi a Rébun – „vůně ryb, slané vody a motorového oleje”

12. října 2007 v 21:14 | František Štaud |  Cestá má je daleká...
Před přistáním v nejsevernějším městě Hokkaida - Wakkanai - se nám při pohledu z letadla naskytuje nezajímavý obraz naprosté roviny, kde scenérii tvoří zemědělská stavení, farmy, stodoly a sila. Rozptýlení přináší až pohled na nízké domky s pestrobarevným zastřešením lemující pobřeží - červená, zelená, žlutá, modrá. Konečně se odhaluje nádherný výhled na oba severní ostrovy Riširi a Rébun, první cíl naší cesty severním Japonskem.
Pobřeží ostrova Riširi
Pobřeží ostrova Riširi
Národní park Riširi-Rébun-Sarobecu (vyhlášen v r. 1974) je tvořen dvěma ostrovy, Riširi a Rébun, situovanými 20 kilometrů západně od Hokkaida a asi 30ti kilometrovým pásem na pobřeží Hokkaida, zvaným Sarobecu planina. Ačkoli jsou od sebe ostrovy Riširi a Rébun vzdáleny asi 10 kilometrů, jejich geologický původ je zcela odlišný. Zatímco Rébun je zde po několik miliónů let, vytvořen pohyby zemské kůry, ostrov Riširi byl zformován před několika sty tisíci lety následkem výbuchu podmořské sopky. Oba ostrovy jsou pověstné svojí izolací od okolního světa, nezničenou přírodou, hojností mořských ptáků, alpských květin a rybářskými vesničkami sužovanými nevlídným sibiřským klimatem a mořskými větry. Tomu všemu dominuje skromný život starousedlíků, který se během staletí v podstatě nezměnil.
Za ostrého větru a červencové teploty kolem 13 stupňů vyplouváme vstříc ostrovu Riširi. Na trajektu se s námi dává do řeči muž, něco po padesátce:
"Pracuji v Osace, co dělám? Roznáším noviny".
"Jak dlouho budete na Hokkaidu?"
"Tři dny, jedu jenom na Riširi. Zítra musím zlézt horu a pozítří letím zpět".
Ten chlap zaplatí 50000 jenů za letenku, přiřítí se na asi 1400 km vzdálený ostrov, vyběhne kopec a žene zpět, zvednout na chvíli opřené kolo a zase rozvážet noviny. Při pohledu na zataženou oblohu mě napadá: "Co když bude zítra pršet?"
"Co by, zkusím to znovu příští rok."
Tomu říkám odhodlání.

Ostrov Riširi

Rybářský domek na ostrově Riširi
Rybářský domek na ostrově Riširi
Ostrov Riširi je v podstatě malá placka s horou uprostřed. Je zde jediná silnice, která jej obepíná v asi 50 kilometrovém okruhu. Na této trase jsou vlastně jen tři města, či spíše vesnice - Ošidomari, Kacugata a Oniwaki. Hlouběji ve vnitrozemí jsou pouze louky a jezera a na to vše z výšky 1719 metrů shlíží Riširi-san, pro svůj konický tvar často nazývána Riširi-Fudži, nejvyšší hora severního Hokkaida.
V tábořišti pod horou máme tu čest s dalším neobvyklým japonským turistou, který nás vyrušuje u večeře: "Sorry, jsem opilej, ale když má svíčka hořet ve větru, musí být zabalena v novinách". Jeho slova si vysvětlujeme jenom tím, že je skutečně namol a zpočátku nikdo z nás nereaguje a netváří se dvakrát přátelsky. Japonce to neodrazuje, sedá si, zapaluje dvě svíčky zabalené do novin (skutečně hoří i v silném větru) a svojí komickou, leč srozumitelnou angličtinou nás postupně všechny vtahuje do rozhovoru. Časem z něj vyprchalo i něco té kořalky a jeho věty začínají dávat smysl.
"Já hrozně rád cestuji a povídám si s lidmi, ale s Japonci to nějak nejde" a dodává "Býval jsem profesor biologie na Univerzitě v Tokiu. Teď jsem na důchodě a pozoruji a fotím tady ptactvo".
Během těch pár hodin, které jsme spolu strávili si velice často povzdechl nad Japonskou "zahleděností se do sebe, neschopností naučit se cizí jazyk, neochotou samostatně cestovat do zahraničí, poznávat jiné kultury, komunikovat s jinými lidmi a naslouchat jejich názorům." Vše shrnul památnou větou, kterou jsem od Japonce slyšel poprvé v životě a jsem si jist, že víckrát neuslyším:
"Japonsko?...to je jedna izolovaná země ...jeden jazyk....a co je nejhorší...jeden názor!"
Hora Rishiri, Japonsko
Zmoklá flóra ostrova Riširi
Výstup na horu Riširi měla být pouze rozcvička na úvod naší cesty. Díky nepřízni počasí, nedostatku vody a několika komplikacím po cestě se nám tato procházka protahuje na třídenní dobrodružství. Turisté, které potkáváme jsou unešeni objemy našich zavazadel a vůbec překvapeni pohledem na cizince v této krajině. Nevím, jestli vypadáme tak zuboženě, ale skoro ode všech něco dostáváme - čokoládu, bonbóny, mandarinky, s přáním šťastné cesty - "Gambate kudasai, né!" Do jisté míry odrážejí japonský životní styl. Jsou tu v podstatě jen zdatní důchodci a pár studentů. Kromě pošťáka Tanaky jsme tu ještě neviděli Japonce v "produktivním věku". Ti na takováto dobrodružství nemají čas. Dech nám všem vyrazila malá shrbená stařenka, kterou jsme potkali kousek pod vrcholem. Muselo jí být rozhodně přes 70. Zírali jsme na ni beze slova a přemýšleli kdo ji sem vynesl. Bez problémů by se mi vešla do batohu. Byla z Jokohamy a neustále vyprávěla, kde všude už byla, a kam už vylezla. Bez vytáček přiznávám, že její příchod hodně ubral z hodnoty našeho sportovního výkonu. Ale nemám jí to za zlé, byla neskutečně milá, a svým způsobem krásná.
Z vrcholu hory Riširi je někdy vidět až na Sachalin. Při naší "návštěvě" takové štěstí nemáme. Skrz hustou mlhu sotva rozpoznáváme šintoistickou svatyni, která je na samém vrcholku připevněna silnými ocelovými lany, v marné snaze odolat divokému sibiřskému větru.
Po sestupu z hory se stavujeme v prvních veřejných lázních a dopřáváme našim tělům a oblečení nabýt původních barev a vůně. K večeři nacházíme lokálek, kde už mají před zavíračkou, ale zvou nás dál a s neskutečnou laskavostí, úctou a pohostinností se nám věnují. Porce jsou obrovské, ceny přiměřené, obsluha dokonalá. Zadarmo dostáváme kávu, nějaké sladkosti, kukuřici, a když se dovídají odkud dnes jdeme, každému nalévají posilující ženšenový nápoj. Je nám tu krásně teplo - nejen fyzicky.
Po večeři nám paní domácí - Mama-san - nabízí odvoz do youth hostelu. Neodmítáme. "A ráno se stavte na kafe, zvu vás!"
Zákoutí v přístavu ostrova Riširi
Zákoutí v přístavu ostrova Riširi
Rybářky na ostrově Riširi
Rybářky na ostrově Riširi
Ráno po příjezdu na terminál se procházím po přístavu mezi rybářskými domky a pobíhajícími rybářkami, které na malých kárách svážejí úlovky na váhu. Naposledy nasávám atmosféru, která se mi zdá pro takováto místa typická - "vůně ryb, slané vody a motorového oleje". Před naloděním jdeme na slíbenou kávu, ale Mama-san má spoustu práce a v hospodě ji skoro není vidět. Platíme servírce 300 jenů za kafe, na které jsme byli původně pozváni a mírně zklamáni odcházíme.
Při odplouvaní na ostrov Rébun je v přístavu plno, na rozloučenou nám tu hraje místní skupina bubeníků, tanec, zpěv, dav lidí. A v tom davu stojí v zástěře a s utěrkou v ruce Mama-san a hledá nás na palubě. Vsadil bych krk, že má v kapse 300 jenů.
Hora Rishiri, Japonsko

Ostrov Rébun

Ostrov Rébun - s 82 km2 poloviční než Riširi, je pro asi 300 druhů alpských květin, které tu každé léto rozkvétají, přezdíván "Ostrov květin". Přestože nejvyšší hora Rébunu, Rébun-dake, je vysoká jenom 490 metrů, subarktické klima jaké na ostrově panuje je nadmíru příznivé pro horskou vegetaci. Alpská flóra, stejně jako nízká kleč, které najdete v horách na Honšů od dvou kilometrů výše, se na Rébunu běžně vyskytují pár desítek metrů nad mořem.
Z přístavu jdeme na broskvovou skálu "Momo-iwa", kde sice není jediná broskev, ale údajně fascinující horské květy. Ve změti přístavních uliček jsme nuceni ptát se na cestu. "Kudy se dostaneme na Momo-iwa?"
"Počkejte chviličku, já se zeptám maminky."
Maminka dokousává nějakou místní specialitu - "Moment, teď jsme na Riširi nebo na Rébunu? Mam v tom zmatek?!?"
Útesy na ostrově Rébun
Útesy na ostrově Rébun
Jsou to typičtí japonští turisté, kteří ve svém "cestovatelském amoku" přestávají vnímat, kam byli zrovna odvlečeni, jak se to tu jmenuje a snad ani neví, co tady zrovna dělají, kromě toho, že neustále ochutnávají místní kulinářské umění, fotografují spolucestující a hlídají hodinky, aby jim neujel zájezdový autobus.
Na broskvové skále není nic, co by stálo za pozornost. Ale krajina, především reliéf ostrova - nádhera. Mírumilovné kopečky, porostlé zeleně svěží a duševně uklidňující trávou v kontrastu se strmými útesy, mohutným příbojem a černými mraky olizujícími nejvyšší kopce.
Po jediné silnici, která na ostrově je, odjíždíme z této malebné, ale turisticky zprofanované oblasti autobusem rodinného typu ("Zastavte mi tady, mám to odsud nejblíž....") na sever ostrova. To, co vidím za okny autobusu, mě co chvíli zvedá ze sedačky. Neuvěřitelně zchátralá dřevěná stavení, narychlo pospravovaná vlnitým plechem, černou lepenkou, napříč přibitými neupravenými fošnami. Malá, špinavá, rozbitá okna, přelepená izolepou. Některé domky jsou obloženy velkými balvany na ochranu před větrem. Jenom antény na střeše, tu a tam záclony, kytka v okně nebo pes přivázaný u boudy napovídají, že tu někdo bydlí. Jsme ještě vůbec v Japonsku? V zemi s jednou z nejvyspělejších ekonomik, v zemi s jednou z nejvyšších životních úrovní? Neocitli jsme se nějakým prapodivným omylem někde na Sachalinu nebo Kurilských ostrovech? Nebo ten autobus funguje jako stroj času a "zacouval" s námi do předminulého století? Nejmodernější stavení v těchto osadách jsou autobusové zastávky a občasné telefonní budky. Pozdní odpoledne, zamračená obloha, prudký vítr a mlha valící se od moře celou atmosféru dokonale podtrhují. Japonsko jak jej neznáte.
Pěšky pokračujeme po uzounké asfaltové silnici na západ, do rybářské vesničky Nišiuedomari. Tady silnice končí a začíná "konec světa".
Rybářská vesnice Nišiuedomari
Rybářská vesnice Nišiuedomari
Asi jsem ještě v životě neviděl místo, které by ve mně vyvolalo tolik pocitů jako tato malá vesnička, schovaná v malém zálivu ostrova Rébun. Pocity, pro které jen ztěží nacházím slova. Domky by se daly spočítat na prstech, všude pro rybáře typický nepořádek, hejna mořských ptáku asistují při třídění dnešních úlovků a tu a tam jsou za vytrvalost odměněni nějakou mřenkou. Opět nasávám atmosféru "slané vody, ryb a motorového oleje". Stavení nadmíru prostá, dřevěná, všelijak záplatovaná, na prádelních šňůrách se suší vyprané prádlo společně s chobotnicemi a chaluhami. Jediné spojení s civilizací je již zmíněná cesta a na některých domcích satelitní anténa - normální televizní signál z Japonska tu kvůli vzdálenosti a kopcům nechytají, možná jen ruské "novosti".
Skromnost místního života symbolicky, ale velmi výstižně charakterizuje zdejší šintoistická svatyně. Je to jedno z mála posvátných stavení, které na ostrovech vidíme. Hledáme prvky pompézních kjótských chrámů, kamenné a dřevěné lampičky nezbytné pro atmosféru svatyni v Naře, množství malých kašen a malebně tepaných lucerniček, které tak neodolatelným způsobem vábí turisty. Marně. Obyčejné betonové schody zasazené v zeleném kopci směřují k prosté dřevěné boudě s červenou střechou - to je svatostánek Nišiuedomari. Jediné poznávací znamení, které nezaměnitelně odlišuje svatyni od boudy na nářadí, je dřevěná, jasně červená brána - torii.
Ve vesnici je živo, rybáři se vrátili z moře, jejich ženy a děti skládají sítě a pečlivě třídí úlovky. Pochybuji, že tito lidé kdy opustili ostrov jinak než na rybářské loďce, pochybuji, že kdy slyšeli něco o ozónové díře, tání ledovců, newyorské burze, pochybuji, že znají jména Moniky Lewinske, Kenetha Starra, či dokonce jejich známější oběti. Nepochybuji, že jsou tu šťastni.
Výjimkou je místní řezbář, se stánkem uprostřed vesnice, který poté, co se dozvěděl, že jsme z Čech, nám zanotoval známou pasáž Smetanovy Vltavy. Název vesnice Nišiuedomari, jakkoliv je krkolomný, mi z paměti jen tak nevymizí.
Krajina ostrova Rébun
Krajina ostrova Rébun
Nabídka pracovních míst je na Rébunu velmi omezená - rybaření, těžba štěrku, továrna na výrobu betonových konstrukcí pro zpevňování pobřeží. Lidé jsou nuceni za prací dojíždět, lépe řečeno doplouvat na Hokkaidó. Z cestovního ruchu zřejmě také moc nebohatnou, určitě ne zde na severu. Jednak toto místo ještě není tak odporně zpopularizováno, takže tu není tolik turistů a jednak ti lidé tady asi ani nemají ekonomické myšlení. Sépie se smaženými brambory mě tu stála necelou polovinu ceny v Kjótu, v kempu jsme platili zlomek toho co u hory Fuji.
Opouštíme tento bohem zapomenutý ráj a vydáváme se nahoru na útesy a po nich na sever. Pod námi vidíme ještě několik rybářských osad. Silnice k nim nevedou, jediný možný přístup je po moři. Prodíráme se nekompromisním větrem po hřebeni zelených kopců až na samý konec ostrova - mys Sukoton. Počasí nám dvakrát nepřeje. Vlezlá zima, prudký studený vítr, z vodní tříště nám vlhne oblečení. Na samé špičce mysu je pár stánků se suvenýry a všelijakými cetkami, ale liduprázdno. Za celou cestu jsme nepotkali jediného turistu, přestože je konec července.
Odrážíme od břehu malebných severských ostrovů s cílem přesunout se do vnitrozemí Hokkaida. Ve městě Wakkanai přesedáme na vlak. Ještě před zvukem píšťalky se nám nabízí nevšední pohled. Sedíme v posledním vagónu, oknem je vidět konec kolejnic - dál už vlaky nejezdí, jsme na konečné, respektive pro nás na "začáteční". Čeká nás přechod nejvyššího pohoří Hokkaida, národní park Daisecuzan
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...