Y Gwir yn erbyn byd

Hokkaidó II: Národní park Daisecuzan - “přes střechu Hokkaida”

12. října 2007 v 21:16 | František Štaud |  Cestá má je daleká...
Po necelé hodině jízdy autobusem z města Asahikawa se dostáváme do hustého panenského lesa subarktického typu. Šplháme do vydatných kopců, často mám pocit, že poslední rychlost, kterou tam řidič může zařadit je zpátečka. Vysedáme v Asahi-dake onsen, poslední civilizované osadě před vstupem do hor.
Zapad slunce nad Daisecuzanem
Zapad slunce nad Daisecuzanem
Daisecuzan neboli "Velká sněhová hora" je největší NP Japonska (2309 km2). Národním parkem byl vyhlášen v roce 1934 a je tedy i jeden z nejstarších v Japonsku vůbec. Jeho severní části se familiárně přezdívá "Střecha Hokkaida". Přes několik komerčních a rekreačních zařízení na periferiích se Daisecuzan chlubí nejzachovalejší "divočinou" v Japonsku. Hory národního parku Daisecuzan, situovány na okraji vulkanické zóny Čišima, jsou téměř výhradně výsledkem erupční činnosti. Ačkoli nejvyšší vrcholky Daisecuzanu dosahuji výšky pouze něco málo přes 2000 metrů, studené sibiřské větry zde vytvářejí alpskou zónu již ve výšce přibližně 1000 m, což je o poznání níže než třeba v severní Americe nebo Evropě.
Abychom ušetřili trochu energie, necháváme se vyvézt asi do půl hory lanovkou. Před vstupem do kabinky si každý zváží zavazadlo, pokud je těžší než 10 kilogramů, připlácí se. S jistými obavami kladu batoh na váhu, ručička se zastavuje na 43 kilogramech, fronta Japonců vydechuje v nefalšovaném údivu. Aby ne, samotná foto-výbava by se ztěží vlezla do limitu. Moji dva společníci mi zdatně sekundují. Nakonec nikdo žádný příplatek nechce a lanovka nás vyváží nad mraky, do jasného slunečného dne. Jsme přivítáni pohořím Daisecuzan v celé jeho majestátní síle a kráse.
Hora Asahi, Japonsko
Stále aktivní sopka Asahi-dake
Naši týdenní cestu napříč Daisecuzanem začínáme výstupem na nejvyšší horu Hokkaida - Asahi-dake ("Hora ranního slunce" - 2290 m). Cesta nahoru připomíná poslední část výstupu na Riširi-san - štěrk, láva, kameny, písek. Z vrcholu vychutnáváme panoramaticky pohled na Daisecuzan. Je téměř celý ponořen v hustých bílých mracích, pouze nejvyšším horám je dopřáno slunečního svitu.
NP Daisecuzan v sobě zahrnuje tři komplexy sopečných pohoří: na severu je to vulkanický řetěz Daisecu, kde se právě nacházíme, na jihozápadě oblast pohoří kolem stále aktivní sopky Tokači-dake (2077 m) a na jihovýchodě skupina Šikaribecu v okolí hory Išikari-dake (1962 m). Tyto relativně přístupné oblasti se nacházejí na okrajích NP a staly se oblíbeným cílem japonských turistů. Mezi uvedenými třemi skupinami horských masívů se nachází ty nejodlehlejší a nejkrásnější oblasti Daisecuzanu, s dominantním vrcholem Tomurauši-jama (2141 m).
Ve všech průvodcích se dočtete, že tato oblast je téměř nedotčena a ročně se sem vypraví jenom pár desítek těch nejbláznivějších dobrodruhů. Nevím, jestli jsem ten nejbláznivější dobrodruh, ale hory Tomurauši-jama jsem se chtěl rozhodně dotknout. Směrem na jih rozpoznáváme z mrakové peřiny vystupující vrcholky Tomurauši, Biei-dake a za nimi, zahaleny v oparu, dýmající vrcholek aktivní sopky Tokači-dake, cíl naší cesty. Netroufám si odhadnout, co všechno nás čeká, než se budeme moci podívat opačným směrem.
Krajina NP Daisecuzan
Krajina NP Daisecuzan pod horou Tomurauši
První dva dny si zvykáme na "horský režim" - vstávat po čtvrté, sbalit stan, 10-12 hodin na nohách, v 7 večer do spacáku a načerpat energii na další den. Postupně zdoláváme další a další kopce, jejichž jména i siluety nám po čase splývají - Mamiya-dake, Hokkai-dake, Hakuun-dake... Takovýto reliéf hor vidím poprvé v živote. Měsíční krajina, krátery, kameny se žlutými nánosy síry, písek, oschlé keře, jen nesmělá vegetace. Zpočátku po večerech řešíme žaludeční problémy - následek "nerozcvičených organismů" v kombinaci s vyčerpávajícím pochodem a celodenním slunečním žárem, zapíjeným mrazivou vodou z ledovců.
Jdeme stále nad mraky, fascinováni pohledem na Tomurauši-jama, která se na jihozápadě od nás koupe v peřině bílých mraků a vykukuje jenom její nepatrná část. Občas nacházíme, přímo na trailu medvědí stopy. Některé jsou doslova a do písmene ještě vlažné.
V horách Daisecuzanu potkáváme jenom několik turistů. Tak jako na severních ostrovech, většinou jsou to studenti a několik zdatných starších ročníků. Masová turistika se naštěstí odehrává mimo naši trasu. Konečně táboříme na severním úbočí Tomurauši, jsme zhruba v půli cesty, výstup nás čeká zítra. Vstávám před čtvrtou hodinou ranní a s oběma fotoaparáty zaznamenávám jedny z nejkrásnějších chvil v horách. Oranžové mraky zrcadlící se v nehybné vodě horského jezírka patří k mým nejoblíbenějším vzpomínkám. Naprosté ticho chladného rána jenom vystupňovalo atmosféru daného okamžiku.
Dnes je jediná šance se trochu umýt - v ledovcovém jezeře pod horou Tomurauši. Nevím, jestli je voda skutečně tak teplá nebo jestli jsou naše termoreceptory přehlušeny touhou špinavých těl potkat vodu, každopádně nám trvá několik málo okamžiků, než se do ní ponoříme a znesvěcujeme to, co jsem před pár hodinami se vzrušením fotografoval.
Ledové pole na hoře Mt. Tomuraushi
Ledové pole na hoře Mt. Tomuraushi
Ledové pole pod horou Tomurauši
Ledové pole pod horou Tomurauši
Moje manželka a kamarád Jem
Renča a kamarád Jem stoupají po ledovci k Tomurauši
Po ledovci se dostáváme na hřeben a odtud se cesta prudce zvedá. Jdeme v mracích, po balvanech, sem tam malé jezírko, nikde nikdo. Až na to stoupání je cesta krásná, vychutnávám každý krok. Kolem nás se líně válí mlha, každou chvíli je slyšet pískot malinkatých myších zajíců, kterým se přezdívá "žijící fosilie", neboť se údajně dochovali až z doby ledové.
Poslední fáze výstupu už není ani trekking jako spíše horolezectví, musíme se pekelně soustředit kam šlápnout a čeho se chytnout. Konečně se vlastní rukou dotýkám vrcholu Tomurauši a nemohu se nasytit 360-ti stupňového pohledu na hory Daisecuzanu - zeleny ráj kam až oko dohlédne. Hory Daisecuzanu jsou pověstné svojí rozlehlostí, otevřenými nekonečnými prostory bez jediné známky civilizace, od podzimu do jara pokryté několikametrovou vrstvou neprostupného sněhu, v létě vyzdobené více než 200 druhy divoké alpské flóry do těch nejkrásnějších barev a odstínů. Rovněž fauna Daisecuzanu je rozmanitá. Odlehlé a nepřístupné hory se staly domovem hnědých medvědů, Ezo jelenů, již zmíněných myších zajíců, množství motýlů a vzácného hmyzu. Počasí nám začíná ukazovat svoji odvrácenou tvář a před námi jsou nejtěžší dny cesty. Vyrážíme se svítáním.
Horská flóra v NP Daisecuzan
Horská flóra v NP Daisecuzan
Cesta se ztrácí a nahrazuje ji jenom nesměle prošlápnutá pěšinka schovaná pod hustým porostem bambusové trávy. Turistické značky nikde. Jsme v neodlehlejší části Daisecuzanu, za celý den jsme neviděli živou duši. Jdeme bez sebemenších orientačních bodů, vylézáme a slézáme nespočet bezejmenných kopců. Orientujeme se pouze pomocí vrstevnic na mapě a výškoměru, několikrát tápeme a hledáme směr. Zeptat se není koho. Po cestě není celý den ani kapka vody, musíme drasticky šetřit a věřit, že dnes dojdeme k místu pod horou Biei-dake, kde je na mapě značen ledovec. Při pomyšlení na jakoukoliv tekutinu se lepí jazyk k patru, stahuje se hrdlo, jícen a vůbec celý zažívací trakt. Do tábořiště na samém úpatí hory Biei-dake dorážíme vyčerpáni po deseti hodinách chůze. Jsou zde dva turisté, jediné živé bytosti za celý dlouhý den. Ihned se ptáme na vodu:
"Jo, letos je to špatný, El Niňo roztavil ledovec a voda není".
Tato, za normálních okolností zdrcující informace, nás kupodivu nesráží do kolen. Vodu prostě najít musíme, jinak nemůžeme ani tam, ani zpět. Nakonec nacházíme několik mělkých kaluží, které filtrujeme a vaříme čaj. Hned následující den se projevují první příznaky dehydratace. Několikadenní nadměrné pocení, suchá strava a limitované množství vody se někde muselo ukázat. Neskutečně zarputilá zácpa.
Pokračujeme na jih. Několikahodinové stoupání na vrchol Biei-dake je zpříjemňováno krátkými zastávkami a pohledy pod nás, do údolí zalitého růžovými mraky. V dálce, na sever od nás, vidíme po několika dnech opět Asahi-dake.
Národní park Daisetsuzan, Japonsko
Svítání v NP Daisecuzan
Na vrcholu Biei-dake Renče místo obvykle euforie tečou slzy bolesti. Na místech spálených od slunce jí naskočila vyrážka. Alergie na bambusovou trávu. Puchýře na lýtkach v kombinaci s ostrým jehličím kleče způsobují nesnesitelnou bolest.
Slézáme horu, šplháme na další.... a tak několikrát za den. Celkové převýšení raději nepočítat. Sestupujeme z hřebenu k malé horské boudě. Děláme krátkou přestávku a přemlouváme se k jídlu. Suchý chleba, unavený salám, hmota, kterou jsme před skoro týdnem koupili pod názvem "sýr". Asi nemusím říkat, jak nám to "jede" - to samé jídlo už několikátý den. Dochází voda, dochází pohoda a dobrá nálada. Přidávají se další zdravotní problémy. Občas se tu ukáže nějaký Japonec, ptáme se na cestu a na vodu. Je to mizérie - ten proklatý El Niňo. Jsme příšerně špinaví, o únavě snad mluvit nemusím. V boudě se nedá vydržet, jak páchneme. Navíc se venku silně rozpršelo a to na náladě nepřidá.
Přesto se držíme plánu a pokračujeme směrem k Tokači-dake. Přivazujeme k batohům prázdné nádoby na vodu, které jsme našli v boudě, balíme se do nepromokavého oblečení a v dešti se vracíme nahoru na hřeben.
Po cestě plníme vodou všechno co lze. Ke svým 43 kilogramům přidávám ještě další 2-3 litry vody. Stejně tak Jem a Renča.
Krajina NP Daisecuzan
Krajina NP Daisecuzan
Následuje poslední namáhavý úsek dne a možná celé cesty, ostrý sestup do rokliny. Chvilka nepozornosti, únava naakumulovaná z několikadenního pochodu, deštěm rozblácená cesta, nadměrný náklad, náročný terén....při došlapu mi podjíždí noha a celou vahou svých 82 plus 45 kilogramů se řítím dolů. Tupý náraz, ostrá bolest vystřeluje až k rameni. Prsty se hýbou, zápěstí o něco méně. Sestup se podstatně prodloužil, ale bez dalších pohrom se dostáváme dolů k říčce, kde ruku chladím v ledovém proudu.
Dostáváme se na aktivní sopku Tokači-dake, která naposledy vybuchla v roce 1962 a láva po sobě zanechala několik metrů hluboké kaňony ostře zaříznuté do svahu. Tyto kaňony lze prolézt jen s pomocí řetězů a lan. Nepoužitelná ruka, bolest v zádech a těžký náklad na zádech to nijak neulehčují. V husté mlze s deštěm pokračujeme na jih a po soumraku nacházíme chatu. Poslední noc v horách.
U svíčky si přehrávám události předcházejících dní a dělám poznámky do deníku. Zdravotní stav je neradostný, Renča alergii, Jem problémy s kolenem, já po pádu zmrzačenou ruku a žebra. Všichni z dehydratace napuchlé rty a zácpu. Přesto mě neopouští pocit uspokojení, radosti a štěstí. Největší obdiv za poslední dny ale sklízí Renča.
Horkská flóra v NP Daisecuzan
Horská flóra v NP Daisecuzan
Ráno se jen na chvíli odkryjí mraky, aby se z nich vynořil dýmající vršek sopky Tokači-dake, pár kilometrů nad námi. O výstupu ale ani neuvažujeme, musíme se dát do pořádku a sehnat doktora. Po nečekaně dlouhém a únavném sestupu do údolí se dostáváme do vesnice Širogane Onsen. Je tu jeden obchod, jedna hospoda a autobusová zástavka. Nemocnice ani náhodou. Kupujeme nějaké poloshnilé ovoce, litry nápojů a půl dne čekáme na autobus.
Je to za námi, týden v horách, bez spojení s civilizací, odkázáni jenom sami na sebe a na milost přírody. Nikdo z nás tří ale neprojevuje pocity vítěze. Připisuji to nadměrné únavě, aktuálním zdravotním problémům i faktu, že celá cesta Hokkaidem ještě nekončí - stále nás něco čeká. Doufám, že bude příležitost vše ocenit a vychutnat s odstupem času. Hlavu mi teď spíše zaměstnávají myšlenky na doktora a další cestu, kdy se loučíme s Jemem a sami plánujeme přejezd na východ Hokkaida.
Epilog - u lékaře
Do centrální nemocnice v Asahikawě vstupuji tak jak jsem slezl z hor - nečesaný nemytý. Narychlo se stříkám Renčiným sprejem. Je něco po čtvrté hodině, čekárna prázdná. Otevírá se okénko a v něm usměvavá tvář prošedivělého chlapíka, něco po padesátce. Na první pohled sympatický, na druhý už méně.
"Co vám je?"
"Bolí mě ruka."
"To mě mrzí, ale nemám na vás čas. Mohu vám ale doporučit jiného lékaře ve městě, který vás prohlédne." Řekl to s tónem, jako že mu mám za to poděkovat.
Nevěřím svým uším, po dlouhé době mám opět pocit, že jsem se z Japonska dostal do nějaké zkorumpované oblasti Balkánu.
"Já si tu neplatím zdravotní pojištění proto, abych když poprvé něco potřebuji, slyšel, že na mě nemáte čas!" Krev se mi nahrnula do obličeje....
"OK, mohu stanovit diagnózu, ale nebudu vás léčit."
Nechápu, jak si tohle může lékař dovolit vyslovit, ale vím, že mám vyhráno. Když to bude jen naražené, klidně si to obvážu sám, když to bude zlomené, bez gypsu mě odtud nepustí. To víme oba.
Během následujících 2 minut mi rentgenují ruku, během 40 sekund jsou hotové snímky, během další minuty doktor zjišťuje, že mám zlomenou hlavu vřetenní kosti, během dalších pár minut mi dává sádru a rozmlouvá pokračovat v cestě. Já mu poděkuji, usmlouvám původních 9000 jenů na necelé tři a odcházím. Pak že na mě nemá čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...