Kamčatka 2

12. října 2007 v 21:32 | Luky- Jiří Charvát |  Cestá má je daleká...
Třetí den byla možnost fakultativního výletu vrtulníkem do údolí gejzírů. Ráno jsme dostali hlášení, že počasí je příznivé, a tak se 24 turistů + průvodkyně + 2 piloti + další človíček nacpali do modrobílého MI 8, tedy modrobílého jen na povrchu, uvnitř byl nátěr ještě vojensky šedozelený. Pomalu letící stroj v nevelké výšce umožnil krásnou vyhlídku na Kamčatskou krajinu, ve které cosi chybělo. Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že zde nejsou žádné železnice, mosty, silnice, stavení, ba ani elektrická vedení, prostě nic z civilizace. Let nad dýmajícími vulkány či krátery zalitými blankytně modrou vodou byl zpestřen několika oblety z různých stran. První přistání se uskutečnilo v gigantické kaldeře Uzon o rozměrech 9 x 12 km. Na rozsáhlém území lze pozorovat četné hydrotermální aktivity: minerální jezera, termální prameny, vroucí bahna. Zde jsme také zahlédli párek hnědých mědvědů, kteří se však drželi v bezpečné vzdálenosti. Další přistání pak bylo přímo nad Údolím gejzírů, objeveném teprve v roce 1954. Pohádkové údolí se otvírá jako divadelní scéna až kýčovitých barev za zvukového doprovodu hučícího potoka a syčení četných gejzírů. Zde jsem pochopil rčení, že vulkán dýchá. Třetí a poslední zastávka u Timonovských horkých pramenů mám umožnila ponořit se do horkých vod uprostřed panenské přírody spojené se světem jen tenkými listy rotoru vrtulníku.
Avačinskaja ve dne.
Avačinskaja ve dne.
Sysel Kamčatský.
Sysel Kamčatský.
Avačinskaja věčerom.
Avačinskaja večer.
Další den již stál před hotelem oranžový "vozděchod" (všudejdoucí) - terénní nákladní automobil s náhonem na všech 6 kol a s nástavbou pro cestující. Tímto hřmícím monstrem jsme jeli zprvu po asfaltových a pak po prašných cestách, které vzápětí vystřídalo polovyschlé koryto řeky s četnými medvědími stopami a starý ujetý sníh. Asi desetikilometrovou rychlostí jsme se po třech a půl hodinách doškrábali na Avačinskoje plató. Toto úpatí Avačinské sopky uzavřené na druhé straně vulkánem Korjackij je asi 900 m n.m. Po ubytování v prosté turbáze (turistické základně) a vynikajícím Natašině smaženém lososu se salátem z mladých bolševníků zbylo spoustu času na prohlídku okolní tajgy se zakrslými rododendrony za pozornosti drzých kamčatských svišťů.
Pátý den byl budíček v 5 hodin ráno. Nataša už pro nás nachystala ovesnou kaši skutečně lahodné chuti. Protože slunce vycházelo až po 7 hodině, vedl první úsek naší cesty ještě za tmy s rozsvícenými čelovkami přes lávová pole, ledovcové potoky a sněhové pláně. Voloďa navíc s sebou nesl dvě třílitrové termosky s čajem. Aby se zbavil slabších jedinců postupně zrychloval tempo a jeho pomocník Saša se s nimi vracel na základnu, aby horu znovu vyběhl a sestoupil s dalšími odpadlíky. Já osobně jsem výstup vzdal ve výšce asi 2100 m pod nejprudším úsekem, kdy byl pro mně výstup v poryvech ledového větru na drolivé lávě příliš namáhavý - před 20 lety a možná i dnes svým tempem by to nebyl problém. Ze 14 účastníků došli na vrchol Avačinské sopky jen 4 z nás.
~Rafting~ na řece Bystraja.
~Rafting~ na řece Bystraja.
Rekreační středisko Paratunka.
Rekreační středisko Paratunka.
Příprava svačiny.
V pozadí vozděchod.
Šestý den nás dovezl vozděchod k řece Bystraja, kde už byly připraveny rafty a rybářské pruty k chytání lososů na třpytku. Až na jednoho Němce jsme pruty drželi v rukou poprvé a tomu odpovídal i výsledek - zmotané vlasce, utrhané háčky a ryby žádné. Nevím, jak to provedl, ale jeden z našich průvodců se postavil do zátoky a během 10 minut vytáhl 4 parádní kusy. Asi tříhodinová plavba na raftech nádhernou panenskou krajinou lemovanou věncem hor nám vynahradila rybářské neúspěchy. Dále následoval odjezd do rekreační osady Paratunka na řece Paratunka. Dusný večer v lese plném komárů nám nezabránil v prohlídce polorozpadlých nedostavěných betonových monster, která byla v 80. letech projektována pro rekreaci zasloužilých pracovníků a patrně především důstojníků vojenských základen. Zde jsme si připadali jako ve sci-fi krajině po zániku civilizace. Po večeři jsem hledal možnost někde zahnat žízeň, na což se tu příliš nemyslelo. Dvě rozverné blondýnky kyprých tvarů mně sdělily, že jediná možnost je zajet do města a tam něco koupit a jevily ochotu se tohoto úkolu zhostit. Přišlo mně to jako přílišné obtěžování. Nicméně později se dámy objevily na naší chatě s dvoulitrovými lahvemi piva značky DV (Dalnyj Vostok), předaly je nic netušícím našim spolubydlícím a zmizely. Druhý den jsem ony spolubydlící poslal dámám se odvděčit, což jeden z nich odnesl těžkou kocovinou.
Dělnická ubytovna elektrárny Geoterm.
Několikrát jsem se v noci spálil o horkou trubku.
Sedmý den byla naplánována lodní projížďka po Avačinské zátoce. Rezaté, některé i napůl potopené rybářské lodi se střídají v přístavu s vojenskými raketovými čluny. Zprohýbané traverzy trčely v cestě, která nás vedla k výletní loďce. Čím více jsme se vzdalovali od břehu, tím více vystupovala mohutnost sopek nad městem. Brzy jsme projeli okolo radarových stanic na kopcích a minuli Tři bratry - tři skaliska kolmo vystupující z vod zálivu, podle legendy zkamenělé strážce vjezdu do zátoky poseté koloniemi racků, čajek a kormoránů. Občas prolétly okolo lodi skupinky papuchálků, starých známých z Islandu. Na některých skaliscích se převalovali tuleni obtěžováni křikem opěřenců. Nedaleko písečné pláže jsme přestoupili do gumového člunu řízeného modrookým černovlasým mužem v neoprénovém obleku. Brzy jsme pochopili význam neoprenu, neboť nedaleko břehu skočil muž do chladných vod, aby člun odtáhl na břeh a přitom nepoškodil lodní šroub. Na břeh byla vyložena i celá kuchyně se surovinami, PB vařičem, nádobím, stolky a židlemi, tak, abychom se mohli naobědvat jak jinak než výborným obědem i s pečenými kraby. Někteří otužilci se krátce vykoupali, ale brzy byl dán povel k odjezdu, neboť ve 3 hodiny se uzavírá zátoka a ve 4 hodiny se vrací ze svých plaveb atomové ponorky na základnu. My méně otužilí jsme raději vzali za vděk termálním bazénem večer v Paratunce.
Déšť, mlha, pára - jak v Ocelovém městě od Julesa Verna.
Déšť, mlha, pára - jak v Ocelovém městě od Julesa Verna.
Osmý den jsme se přesouvali pomalým tempem po prašných cestách plných kamenů a výmolů naším vozděchodom s přestávkami u trdliště lososů a u přírodního termálního bazénu až k moderní geotermální elektrárně pod Mutnovskym vulkánem. Za neustávajícího deště jsme byli ubytováni v hotelu Geotherm - tedy ve skutečnosti se jednalo o prostou ubytovnu dělníků složenou ze stavebních buněk. Tři řady rezavějících ubytoven ukazovaly jak šel čas a boj s tunami sněhu, který zde údajně dosahuje až dvanáctimetrové vrstvy. První řada přízemních neobývaných stavení již byla napůl rozbořena. Druhá řada stála na dvoumetrových sloupech, byla ještě obývána, ale již zde tuny sněhu poničily schodiště a prohnuly střechy. Třetí řada na třímetrových železných sloupech částečně sloužila pro naše ubytování, jídelnu i kuchyň. V životě jsem nejedl tak dobrého smaženého lososa, jako od kouzelnice Nataši. Večer jsme se vypravili na exkurzi do vlastní elektrárny cestou okolo podivných železných kontrukcí za hřmotného syčení unikající páry jak v Ocelovém městě od Julesa Verna. V kontrastu s tím byla moderní žlutá budova elektrárny s dvěma 25 megawatovými generátory řízená nejmodernější elektronikou jak z jiného světa.
V okolí geotermální elektrárny bývá až 12 metrů sněhu.
V okolí geotermální elektrárny bývá až 12 metrů sněhu.
Devátý den jsme se vypravili do roztržené kaldery Mutnovského vulkánu do výšky 2322 m.n.m., podél prudkého potoka, vznikajícího táním ledovce na vrcholu vlivem unikající páry. Voloďa udělal první zastávku u kříže na památku zvědavců zahynulých při neopatrné chůzi po nepevném horkém bahně okolo aktivních fumarol. K poslednímu kráteru na samém vrcholku jsme se dostali jen pomocí upevněného ocelového lana. Tam jsme přelezli úzkou drolící se hranu kráteru abychom postáli na úzkém chodníčku majíce pod sebou v hloubce asi 50 metrů vroucí bahno. Z téměř kolmých stěn se co chvíli sypaly kamenné laviny. Nebylo ani možné se něčeho přidržet, neboť hliněné stěny se drolily pod letmým dotekem. To bylo místo, ze kterého šel skutečně strach. Byl jsem rád zase zpátky na druhé straně kráteru na pevnější zemi. Nedovedu si představit výstup v dešti a mlze, ne nadarmo jsou výstupy na sopky bez horského vůdce zakázány.
Na vrcholu Mutnovského vulkánu.
Na vrcholu Mutnovského vulkánu.
Další den nás vozděchod dovezl k úpatí vulkánu Gorelij. Bylo sice možno podniknout výstup na vrchol, ale nás spíše zaujala květena na jeho úpatí. Jak sníh ustupoval, bylo možno pozorovat v určitých úrovních proláklin, jak postupně vyrážejí lístky z po zemi se plazících rododendronů. Je neuvěřitelné, jak v několik málo týdnech trvajícím vegetačním období dokáží některé rostliny nejen přežívat, ale i pokrývat nehostinné svahy hor.
Raketové čluny, v pozadí elektrárna na mazut vozený přes Sibiř.
Raketové čluny, v pozadí elektrárna na mazut vozený přes Sibiř.
Poslední večer v termálním bazénu Paratunky byl spojen s loučením s milými lidmi, které patrně již nikdy v životě neuvidím. Co říci závěrem? Kamčatka je podivuhodně zajímavá země na konci světa s lidmi, se kterými lze najít společnou řeč. Nejpohodlněji se dá doletět na Kamčatku v organizovaném zájezdu, ale určitě by bylo možno se domluvit na: www.kamchatkatravel.net, kde lze nalézt řadu dalších informací o Kamčatce. Asi bych nedoporučovat trávit dny v Petropavlovsku čekáním na různá povolení ke vstupu do přírodních rezervací.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...