Y Gwir yn erbyn byd

Wales- Pod vlajkou rudého draka 6

12. října 2007 v 20:54 | František Štaud |  Cestá má je daleká...
Portmeirion - krása, ta zvláštní nutkavost Poněkud neočekávaným místem, na které při toulkách zemí Cymru narážím je Portmeirion - vesnice protkaná nekonvenční architekturou a atmosférou charakteristickou spíše pro oblasti středomoří než chladný Wales.
Portmeirion
Na ploše několika čtverečních kilometrů zde stojí, jakoby v protiváze studených zdí waleských hradů, ty nejbizarnější stavby netradičních tvarů a barev - oslnivě bílý panteon vedle žlutomodré zádušní kaple, gloriet v květinové zahradě, na vstupní bráně nástěnné malby od Hanse Feibushe, rekonstrukce bristolské kolonády, v altánku sedí pozlacený Budha. Zástavba je obklopena rozsáhlými pozemky a parky plnými rododendronů, borovic a jezírek. V blízkosti "zahrady duchů" nacházím i psí hřbitov, dochovaný ještě z dob viktoriánských a dodnes plnící svůj účel.

Dokonalý kýč? Nikoliv! Autor projektu, architekt Clough Williams-Ellis, jenž Portmeirion v průběhu 20. století vystavěl na svém soukromém poloostrově západního pobřeží, chtěl ukázat, že lze "vybudovat přirozeně krásné místo, aniž by bylo znesvěceno".
Portmeirion
Portmeirion
Portmeirion
Ellisovou celoživotní náplní byla architektura, krajinný design, záchrana waleského venkova a konzervace krajiny obecně, a právě budováním Portmeirionu usiloval o přenesení svých ideálů do praxe. Celý život bojoval za krásu, "tu zvláštní nutkavost", jak sám říkal. V Portmeirion Ellis kombinoval různé tradice a styly k vytvoření něčeho nového a podnětného. Snažil se o to, aby nově vybudované prostředí bylo v harmonii s okolní přírodou a aby Portmeirion nebyl chápán jako extravagantní hříčka, ale zhmotnění jeho snů a model pro architekturu budoucnosti. Současné využití většiny místních budov je poměrně prozaické - turistické ubytovny a hotely. ---
"Croeso i Cymru" - Vítejte ve Walesu, zdraví mě silniční cedule, když už popáté během půl roku přejíždím hráz krále Offa. Sprejové doplňky vyhánějící "anglické bastardy" setřel čas, rudý drak však stále pyšně shlíží na přijíždějící. Wales je návyková země.
Portmeirion
Portmeirion - gloriet
Portmeirion - tulipány

Historický epilog

Historie Walesu je zobrazením zápasu odhodlaného národa proti všemožným nástrahám - proti plenění Vikingů, proti invazi Normanů, proti utlačování mocnými pomezními pány, proti Angličanům a angličtině.
Walesané jsou potomky keltského kmene Kymrů. Od prvního století byl Wales součástí římské provincie Britannia; poté, co v roce 400 našeho letopočtu období vlády Římanů skončilo, se Wales rozdělil na řadu království a různí panovníci se snažili po následujících několik set let zemi sjednotit. Misionáři přicházející z Irska naroubovali na kořeny keltského náboženství křesťanskou víru (předpona "Llan" ve jménech waleských měst je připomínkou této doby) a křesťanství lépe či hůře fungovalo až do období reformace, kdy bylo reorganizováno a přičleněno k anglikánské církvi.
Walesané zakoušeli tvrdé zákony matriarchátu, kdy ženy vlastnily veškerý majetek a mohly se s muži rozvádět z jakéhokoliv důvodu - od nevěry po zpocené nohy. Možná i z této doby se zachovalo waleské rčení, že "ženská rada nemá nijakou váhu; běda ale tomu muži, který by jí neuposlechnul". Tito Britové se sami nazývali Cymry - krajané, zatímco barbaři je nazývali Wallas - cizinci.
Mezi 5. a 11. stoletím byl Wales pod neustávajícím tlakem saských nájezdníků. Někdy v tomto období vedl bájný král Artuš keltské Brity proti Sasům. Ačkoli historické záznamy o činech legendárního krále a rytířů kulatého stolu nejsou v podstatě žádné, jeho legenda nabývala na významu a inspirovala všechny formy waleského umění.
Hranice mezi Walesem a Anglií byla zavedena až v 8. století, kdy nechal anglický král Offa vybudovat ze severu na jih násep k vyznačení předělu. Ve svém klasickém díle "Divoký Wales" George Borrow píše, že "bylo obvyklé, aby Walesanům na východ od hráze uřezali Angličané uši, zatímco Angličané na západ od náspu byli okamžitě pověšeni". Ať už to je apokryfní výklad nebo realistické vylíčení, velmi výstižně nastiňuje vztahy mezi oběma sousedními státy.
Portmeirion
Brzy poté, co se Vilém Dobyvatel v 11. století zmocnil Anglie, uvědomil si nepoddajnost sousedního Walesu. Aby si zabezpečil své nové království, uvedl do praxe tzv. Lords Marcher (pomezní pány), mocné feudální barony, kteří podél hranice s Walesem - ve Shrewsburry, Chesteru a Herefordu - budovali svoje sídla. Tito baroni měli neomezenou moc a po čase se začali roztahovat do nížin středního a jižního Walesu. Jižní Wales se brzy stal vazalským státem Anglie, zatímco království Gwynedd, Powys a Dyfed zůstala autonomní, ačkoliv jejich panovníci byli povinováni poslušností a věrností anglickému králi. Walesané se semkli v boji za záchranu kultury a tradic, ohrožených progresivním poangličťováním.
Jednostranně mířený Akt Sjednocení z roku 1536 "začlenil, sjednotil a anektoval državu, knížectví a zemi Walesu" k Anglii a od této doby je Wales řízen anglickými zákony. Do 18. století zůstával Wales venkovským zapadákovem, populace byla velmi řídká a topografie země neumožňovala životaschopné farmářství. Až těžba uhlí a minerálů přivedla do Walesu průmyslovou revoluci, tisíce dělníků a erozi prostředí ruku v ruce s erozí kultury a jazyka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...