Říjen 2007

Barva kouzel..30

25. října 2007 v 12:56 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..

Konec

Mrakoplaš se probral a otřásl zimou. Bylo pekelně chladno.
Tak takhle je to, pomyslel si. Když zemřete, ocitnete se na studeném vlhkém místě, kde mrzne i mlha. V Hádově říši, kde truchlící duchové mrtvých věčně bloudí pochmurnými močály, kde v okolní mlze blikají strašidelná světélka a člověk visí na slabé...
Ani Hádova říše nemůže být tak strašlivě nepohodlná. A on se opravdu cítil nesmírně nepohodlně. Záda, do kterých se mu zarývala jakási větev, ho hrozně bolela, ruce a nohy měl poškrábány od trnitých výhonků a v hlavě mu dunělo, jako by do ní přednedávnem dostal ránu něčím hodně tvrdým a těžkým. No, jestli to je Hádova říše, pak je to opravdu peklo, když člověk visí na slabé...
Strom. Soustředil se na to slovo, které se mu vynořilo v mysli, i když hukot v uších a světélka před očima mu to dost ztěžovala. Strom. Věc ze dřeva. To je ono. Větve, větvičky, výhonky, listí. A na něm leží Mrakoplaš. Všude z něj kape voda. Všude kolem jsou bílá, neprůhledná mračna. Dole také. Tak to je ale opravdu zvláštní.
Byl živý, ale pokrytý škrábanci a šrámy a ležel v koruně malého trnovníku, rostoucího v puklině skály. Strom vyčníval ze zpěněné bílé stěny krajopádu. To poznání ho udeřilo jako ledové kladivo. Otřásl se a strom varovně zapraskal.
Mrakoplašovi proletělo kolem hlavy něco modrého a rozmazaného, na okamžik se to ponořilo do zpěněných vod a na zpáteční cestě to usedlo na větev nedaleko jeho hlavy. Byl to ptáček s chocholkou modrozeleného peří. Polkl malou stříbřitou rybku, kterou ulovil v krajopádu, a zvědavě si čaroděje prohlížel.
Nakonec si Mrakoplaš všiml, že podobných ptáčků je v okolí celé hejno.
Vznášeli se nad hladinou vody, poletovali sem a tam, míhali se jako zelenomodré šípy. Po každé takové akci ze stěny padající vody vystříkla malá fontánka vody a ptáček se vznášel vzhůru s dalším k smrti odsouzeným soustem. Několik z nich sedělo okolo čaroděje na stromě. Zářili jako skutečné drahokamy a Mrakoplaš jimi byl doslova očarován.
Nebylo divu. Byl první člověk, který spatřil krajňáčky, ty malé příslušníky ptačí rodiny, kteří si už kdysi dávno vyvinuli velmi svérázný životní styl, unikátní i na samotné Zeměploše. Dávno předtím, než Krullané postavili svou fantastickou Okradu, krajňáčci už uvedli do praxe svůj vlastní, velmi účinný způsob, jak si zajistit živobytí i na kraji světa.
Zdálo se, že je Mrakoplaš nijak neruší. Hlavou mu bleskově proběhla představa sebe samého, jak dožívá zbytek života na tomhle stromě a živí se syrovými ptáčky a rybami, které se mu podaří zachytit v padající vodě.
Strom se znovu maličko pohnul. Mrakoplaš tiše zasykl, když zjistil, jak se sune dolů, ale podařilo se mu zachytit další větve. Jenže dříve nebo později usne a...
Osvětlení scény se maličko změnilo. Obloha dostala mírně purpurový nádech. Nedaleko stromu stála ve vzduchu vysoká postava v černém plášti s kápí, která jí stínila tvář. V jedné ruce svírala kosu.
PŘIŠEL JSEM PRO TEBE, pronesla neviditelná ústa tónem těžkým jako údery velrybího srdce.
Kmínek stromu znovu v protestu zaskřípal a do Mrakoplašovy helmy narazil malý oblázek z kořene, který se mu uvolnil nad hlavou.
Duše čarodějů sklízel Smrť od nepaměti osobně.
"A na co vlastně umřu?" ozval se Mrakoplaš.
Vysoká postava zaváhala. PROSÍM?
"No přeci, nic sem si nezlomil, neutopil sem se, takže na co umřu? Nemůžeš mě přeci jen tak to... musíš mít nějakej důvod!" ohrazoval se Mrakoplaš. K svému úžasu zjišťoval, že se už vůbec nebojí. Poprvé v životě nebyl vyděšen k smrti. Škoda, že mu ten pocit asi dlouho nevydrží.
MOHL BYS ZEMŘÍT HRŮZOU, ozvalo se ze stínu pod kápí. Hlas měl stále ještě hřbitovní tón, ale teď v něm zazněla slabá váhavost.
"Na to zapomeň," odpověděl nafoukaně čaroděj.
VŽDYŤ JÁ DŮVOD NEPOTŘEBUJU, řekl Smrť, JÁ Tě Můžu Prostě Zabít.
"No tak pozor, to teda ne! To by byla vražda!"
Maskovaná postava si povzdechla a shodila kápi z hlavy. Místo usměvavé lebky, kterou Mrakoplaš očekával, pohlížel do bledé, napůl průsvitné tváře jakéhosi dost ustaraného démona. "Já to tady asi pěkně pletu, co?" prohlásilo zjevení unaveně.
"Tak ty nejsi Smrť? Co seš vůbec zač?" zvyšoval Mrakoplaš rozhořčeně hlas.
"Krtice."]
"Krtice? "
"Smrť nemohl přijít," dal se démon zničeně do řeči. "V Pseudopolisu řádí strašlivá nákaza. Jel tam, protože se tam musí plížit ulicemi. Takže poslal mě."
"Na krtici se přeci neumírá! Já mám svá práva. Jsem čaroděj!"
"Dobrá, tak dobrá. Tohle měla být moje první velká příležitost," řekl Krtice. "Ale na druhé straně se na to podívej z druhé strany - když tě seknu touhle kosou, budeš právě tak mrtev, jako kdyby to udělal sám Smrť. A kdo by o tom věděl?"
"No přeci já!" bránil se Mrakoplaš.
"To tedy ne, ty bys byl přeci mrtev," odporoval mu Krtice logicky.
"Víš co," prohlásil nakonec Mrakoplaš, "vodprejskni."
"No, to je sice všechno hezké," pokýval hlavou démon a potěžkával svou kosu, "ale zkus se na to podívat z mého hlediska. Pro mě to znamená hrozně moc, víš a měl bys uznat, že ten tvůj život zase není takový zázrak. Takové převtělení by ti v žádném případě nemohlo uškodit - oh!"
Ruka mu vyletěla k ústům, ale Mrakoplaš už na něj mířil rozechvělým prstem.
"Reinkarnace!" zvolal vzrušeně. "Takže je přeci jen pravda, co říkají mystikové!"
"Já nic nevím," odpověděl mu Krtice opatrně. "To mi jen tak uklouzl jazyk. Takže - umřeš dobrovolně, nebo ne?"
"Ne," řekl Mrakoplaš.
"No když tedy myslíš," povzdechl si démon. Pozvedl kosu. Zasvištěla, jako by jí vládl profesionál, ale Mrakoplaš byl pryč. V té chvíli už byl o několik metrů níž a vzdálenost mezi nimi se neustále zvětšovala. Větev si totiž vybrala právě ten okamžik, praskla a poslala Mrakoplaše na jeho přerušovanou cestu do mezihvězdných hlubin.
"Vrať se!" křičel za ním démon.
Mrakoplaš mu neodpověděl. Ležel v hučícím vzduchu na břiše a díval se dolů do mraků, které začínaly řídnout.
Nakonec zmizely docela.
Na Mrakoplaše zamrkal celý vesmír. Tamhle byla stará A'Tuin, obrovská, těžkopádná a plná hlubokých kráterů. Tam byl malý zeměplošský měsíc. A tamta drobná zářící tečka nemohla být nic jiného než Mocný poutník. Všude kolem bylo plno hvězd a ty se svým chvějivým třpytem podobaly diamantům, rozsypaným po černém sametu. Hvězdy, které k sobě vždycky lákaly a neodolatelně vábily všechny smělé...
Samo Stvoření teď čekalo, až se do něj Mrakoplaš zřítí.
Udělal to.
Nezdálo se, že by měl na vybranou.


Barva kouzel..29

25. října 2007 v 12:55 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Po celé aréně vykukovali pod lavičkami a za oltáři bledé tvář. Jeden z bystřejších čarodějů pokročil kupředu, zvedl roztřesenou ruku a vyslal k truhlici poněkud uspěchaný blesk. Výboj zasyčel vzduchem, narazil truhle do boku a rozstříkl se v dešti bílých jisker.
To byl signál pro všechny přítomné čaroděje, zaříkávače i kouzelníky, aby vyskočili z úkrytů a začali před zděšeným zrakem svého pána konat pravé divy udatenství. Každý z nich zaútočil na truhlu tím kouzlem, které mu přišlo první na jazyk. Zaklínadla se míhala a svištěla vzduchem.
Tuhla se brzo ztratila v rostoucím mračnu magických částic, které zanedlouho vybuchly, a v záblesku bylo vidět, jak se truhlice chvěje, zkresluje a nabývá znepokojujících tvarů. Zaklínadlo za zaklínadlem padalo do té směsice. Z místa, kde předtím byla truhla a kde se teď črtal jen nejasný obrys zahalený v páru, šlehaly plameny a záblesky ve všech osmi barvách.
Snad od doby Války magií nebylo na tak malém prostoru soustředěno tak obrovské množství kouzel. Sám vzduch se chvěl a světélkoval. Zaklínadlo se odráželo od zaklínadla a jejich srážkami vznikala zaklínadla divoká, jejichž zkrácený životní cyklus byl stejně strašlivý jako nekontrolovatelný. Pod tou masou se začalo bortit a propadat dláždění. Jedno z původních zaklínadel se proměnilo dokonce v něco tak strašlivého, co raději nebudeme popisovat, ale co se naštěstí ztratilo v jakémsi bezútěšném cizím rozměru. Začaly se projevovat další podivné boční efekty. Z bouře se vyřinul vodotrysk malých olověných kostiček, které se rozkutálely po praskající dlažbě. Zjevovali se tvorové podobní pštrosům, kteří přisprostle křičeli a kvákali, čtyřstranné trojúhelníky, kruhy se dvěma konci a další obludnosti. Ty se zas vzápětí ztrácely v hučící a dunící věži zdivočelé magie, která vyvěrala z roztavených balvanů dláždění a pomalu se roztékala po celém Krullu. Už ani nezáleželo na tom, že většina mágů vrhla svá zaklínadla a dala se na útěk - ta věc se teď začala sytit proudem oktarínových částic, které byl na Okraji Zeměplochy vždycky nejhustější. Na celém krullském ostrově selhávala jakákoliv magická aktivita, protože všechna magie byla vsávána do toho bujícího sloupu, který už byl alespoň čtvrt míle vysoký a bral na sebe postupně tvary, při jejichž spatření lidské mozky kysly jako staré mléko. Hydrofobové se s výkřiky řítili na neovladatelných lodích do vln. Kouzelné nápoje se ve svých fiólách měnily v pouhopouhou špinavou vodu, kouzelné meče tály a vytékaly ze svých pouzder.
Jenže nic z toho ani v nejmenším neovlivnilo pomalý pohyb věci v základně magického sloupu, který blýskal nekontrolovatelnou bouří zaklínadel. Monstrum podobné truhlici se blížilo pravidelným, vycházkovým krokem k Arciastronomovi.
Mrakoplaš a Dvoukvítek všemu přihlíželi z relativního bezpečí pod startovní věží Mocného poutníka. Čestná garda už dávno zmizela a zůstalo po ní jen několik zbraní roztroušených po zemi.
"No prosím," vzdychl si nakonec Dvoukvítek. "A je po Zavazadle." Vzdychl si znovu, tentokrát mnohem smutněji.
"Na to zapomeň," řekl Mrakoplaš. "Myslící hruškovník je absolutně netečnej ke všem druhům magie. Truhla byla vyrobena tak, aby tě následovala kamkoliv. Tím myslím opravdu kamkoliv, takže až umřeš a třeba přídeš do nebe, budeš mít s sebou pořád čistý ponožky. Ale protože se mi eště nechce umřít, měli bysme sebou mrsknout."
"A kam?" zeptal se Dvoukvítek.
Mrakoplaš sebral ze země samostříl a hrst šípů. "Kamkoliv, jen když se dostaneme vocuď."
"Co se stane se Zavazadlem?"
"Neměj strach. Až ta magická bouře vyčerpá všechny kouzelný zdroje v okolí, prostě se sama vstřebá."
Ve skutečnosti se to už dělo. Z arény sice ještě stoupal ječící mrak, ale teď začínal měnit vzezření. Slábl, ztrácel barvu a vypadal čím dál tím neškodněji. Když se na něj Dvoukvítek zadíval, začal už dokonce nejistě poblikávat.
Netrvalo dlouho a zbyl z něj jen vybledlý stín. Zavazadlo se pomalu začalo znovu objevovat jako nízký hranatý tvar mezi slábnoucími plameny. Kolem něj se kroutilo a praskalo chladnoucí dláždění.
Dvoukvítek na ně tiše zavolal. Okamžitě přerušilo pomalý postup přes zmučenou dlažbu a vypadalo, jako když pozorně naslouchá. Potom se jeho nožičky začaly pohybovat podle složitého vzorce. Zavazadlo se otočilo kolem delší osy a vydalo se k Mocnému poutníkovi. Mrakoplaš je pozoroval s nepříliš nadšeným výrazem. Zavazadlo mělo jen základní instinkty a reflexy, nemělo mozek. Trpělo vražednou nenávistí k čemukoliv, co by ohrožovalo jeho pána, a navíc si Mrakoplaš nebyl tak docela jist, zda vnitřní časoprostor. Zavazadla je totožný s jeho časoprostorem vnějším.
"Nemá na sobě ani škrábnutí," prohlásil Dvoukvítek vesele, když se mu Zavazadlo usadilo u nohou. Pozvedl víko.
"No, lepší chvíli na to, aby si vyměnil spodní prádlo, sis ani vybrat nemoh," zavrčel Mrakoplaš. "Za minutku se všechny ty stráže a kněží vrátěj a věř tomu, že budou pěkně namíchnutý, člověče !"
"Voda," zamumlal Dvoukvítek. "Celé Zavazadlo je plné vody !"
Mrakoplaš mu nahlédl přes rameno. V truhlici nebylo ani stopy po ošacení, váčcích s penězi nebo jiných částech turistova majetku. Celá truhla byla plná vody.
Najednou se uvnitř Zavazadla zničehonic zvedla vysoká vlna a přelila se přes okraj. Narazila na dláždění, ale místo aby se rozlila kolem, začala na sebe brát podobu chodidla. Pak se objevilo druhé chodidlo, lýtka obou nohou a jak z truhly proudila další voda, postava rostla. Netrvalo dlouho a stál před nimi celý Tethis - mořský skřet - a pomrkával na sluníčku.
"Aha," prohlásil, "zase vy dva. No to mě ani nepřekvapuje".
Rozhlédl se kolem a nevšímal si jejich udivených tváří.
"Seděl jsem právě před svou chatrčí a pozoroval západ slunce, když se tahle věc s hukotem vynořila z vody a zhltla mě," pustil se po chvilce do vysvětlování. "Říkal jsem si, že je to velice zvláštní. Kde to jsme?"
"V Krullu," odpověděl mu Mrakoplaš. Vrhl přísný pohled na Zavazadlo, ale tomu se bůhvíjak podařilo působit dojmem oddané přítulnosti. Lidi hltalo často, ale zatím pokaždé, když se znovu otevřelo, bylo uvnitř jen Dvoukvítkovo prádlo. Dokonale suché.
"Tak, tak," řekl Tethis. Potom zvedl hlavu.
"Poslyšte!" zvolal. "Není to ta loď, kterou chtějí poslat přes Okraj? Že ano? To přeci nemůže být nic jiného!"
Hrudí mu proletěla střela z kuše a zanechala po sobě drobné vlnky. Vůbec si toho nevšímal. Zato Mrakoplaš ano. Na okrajích arény se začali objevovat vojáci a celá skupina jich nahlížela dovnitř vstupní branou.
Další střela se odrazila od věže vedle Mrakoplaše. Na tak velkou vzdálenost neměly střely příliš velkou sílu, ale bylo jen otázkou času, kdy se vojáci přiblíží....
"Rychle!" vykřikl Dvoukvítek. "Musíme nahoru do lodi! Na tu si netroufnou střílet, aby si ji nepoškodili."
"Bylo mi jasný, že to nakonec navrhneš," zasténal Mrakoplaš. "Já to prostě věděl!"
Pokusil se kopnout Zavazadlo. To o několik kroků ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko.
Velkým obloukem odkudsi přiletěl oštěp a se zaduněním se zarazil do dřeva vedle Mrakoplašova ucha. Čaroděj krátce vykřikl a začal šplhat po žebříku za ostatními.
Když se ocitli nahoře, na úzké lávce vedoucí nad hřbetem Mocného poutníka, létaly už kolem nich šípy na všech stranách. Dvoukvítek byl v čele, a jak si Mrakoplaš pomyslel, hnal se kupředu s výrazem velmi špatně potlačovaného vzrušení.
Na horní části lodi, zhruba ve středu její délky, byl těžký kulatý bronzový poklop, na jehož obvodě bylo několik velkých mechanických spon. Skřet s turistou si klekli a začali je horečnatě rozpínat.
V srdci Mocného poutníka se už několik hodin sypal jemný křemenný písek do speciálně zkonstruované nádobky. V tomto okamžiku nádobka dosáhla vypočítané váhy, poklesla dolů a narušila netečný stav pečlivě vyváženého závaží. Závaží se dalo do pohybu a vytrhlo pojistku z malého složitého stroječku. Tam se začal pohybovat malý řetízek. Ozval se kovový úder...
"Co to bylo?" zeptal se Mrakoplaš s naléhavostí v hlase. Podíval se pod sebe.
Déšť šípů ustal. Zástup vojáků a kněží se zastavil a upřeně pozoroval loď. Nějaký malý ustaraný člověk se prodíral davem a něco křičel.
"Co bylo co?" broukl přes rameno Dvoukvítek, který věnoval svou pozornost jedné křídlové matici.
"Zdálo se mi, že jsem něco zaslech," prohlásil Mrakoplaš. "Heleďte, pohrozíme jim, že tu věc poškodíme, když nás nenechaj vodejít, co řikáte? Právě todle bysme měli udělat a nic jinýho!"
"No jo," přisvědčil mu Dvoukvítek nepřítomně. Sedl si na bobek. "Tak a je to. Teď by se to mělo zvednout."
Několik svalnatých mužů se pustilo po žebříku vzhůru k lodi. V jejich čele uviděl Mrakoplaš želvonauty. Oba byli vyzbrojeni meči.
"Já..." začal.
Loď se otřásla. Pak se s neuvěřitelnou pomalostí dala do pohybu po kolejích.
V té vteřině nejčernější hrůzy si Mrakoplaš stačil všimnout, že skřetovi a Dvoukvítkovi se konečně podařilo zvednout poklop. V šachtě zahlédl kovový žebřík, který vedl do kabiny v nitru lodi. Skřet zmizel uvnitř.
"Musíme se nějak dostat odsud," zašeptal Mrakoplaš. Dvoukvítek se na něj podíval a na tváři měl zvláštní, napůl nepříčetný výraz.
"Hvězdy," prohlásil rozechvělým hlasem turista. "Světy, celé to zatracené nebe plné světů. Místa, která nikdy nikdo nespatří. Jenom já." Začal se soukat do vstupní šachty.
"Ty jsi úplně zešílel," ozval se Mrakoplaš roztřeseným hlasem a pokoušel se udržet rovnováhu na hřbetě lodi, která začala nabírat na rychlosti. Ohlédl se ve chvíli, kdy se jeden z želvonautů pokusil přeskočit z věže na loď. Dopadl na oblý bok Poutníka, několik vteřin se tam snažil zachytit, a když se mu to nepodařilo, svezl se po hladkém kovu dolů a s výkřikem zmizel.
Poutník se už pohyboval slušnou rychlostí. Mrakoplaš viděl nad Dvoukvítkovou hlavou sluncem ozářené moře mračen a neuvěřitelnou Okrajku, která se rozpínala za ním, jako by chtěla varovat všechny blázny, aby nezacházeli příliš daleko.
Zahlédl také skupiny lidí, kteří vylezli na startovní dráhu v nižších polohách a kladli na koleje kus velkého trámu v zoufalém pokusu vykolejit loď, dříve než zmizí za okrajem. Kola podvozku do dřeva narazila, ale loď se jen zakývala, Dvoukvítek se pustil žebříku a zřítil se dovnitř a poklop se se zaduněním zabouchl. Vzápětí na to se ozval děsivý zvuk tuctu malých hodinových strojků, které zasouvaly na místo automatické závory. Mrakoplaš se vrhl kupředu a začal jimi lomcovat a zoufale sténal.
Moře mračen se mezitím přiblížilo. Sám Okraj, jehož kamenitá hrana tvořila vzdálenější konec arény, byl nebezpečně blízko.
Mrakoplaš se postavil. Teď už mohl udělat jen jedinou věc a on ji udělal. Propadl slepé panice. Pak už podvozek zaduněl na posledních metrech kolejí zvednutých vzhůru a loď, lesklá jako losos v peřejích, se nejdřív vzepjala k nebi a pak zmizela pod okrajem.

Barva kouzel..28

25. října 2007 v 12:54 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Mrakoplašovi se pomalu začalo v hlavě líhnout podezření týkající se účelu, ke kterému byly obleky určeny.
Na stole před obleky ležely mapy hvězdné oblohy a útržky pergamenu pokryté výpočty. Ať už si ty obleky na sebe vezme kdokoliv, pochopil Mrakoplaš, počítá s tím, že neohroženou nohou vstoupí do míst, kam, když nepočítáme občas nějakého toho nešťastného námořníka, ještě nikdy žádná neohrožená noha nevkročila. To, co se teď objevilo v čarodějově mozku, už nebylo jen mlhavé podezření, ale strašlivá předtucha.
Otočil se a zjistil, že na něj Dvoukvítek upírá odhadující pohled.
"Ať tě ani nenapadne..." začal spěšně, ale Dvoukvítek si ho vůbec nevšímal.
"Bohyně řekla, že Krullané chtějí vyslat přes Okraj dva muže," prohlásil se zářícíma očima, "a vzpomínáš si na to, jak nám vyprávěl Tethis, že člověk by potřeboval nějakou ochranu? Krullané to dokázali! Tyhle obleky, to je vesmírné brnění!"
"No, že by se mi zdály zvlášť pohodlné..." pospíšil si Mrakoplaš s odpovědí a chytil turistu za ruku. "Podívej, stejně musíme jít, tak co bysme tady zůstávali dýl, než je potřeba..."
"Proč musíš vždycky propadnout takový panice?" zeptal se nedůtklivě Dvoukvítek.
"Právě mi před vočima proběhla celá moje budoucnost a netrvalo to moc dlouho, a jestli se nepohneš hned, tak du a nechám tě tady samotnýho, protože jak tě znám, teď už mi každou chvíli navrhneš, abysme si voblíkli ty..."
Dveře se otevřely.
Dovnitř vstoupili dva urostlí mladí mužové. Na sobě měli jen malé vlněné spodky. Jeden z nich se ještě utíral ručníkem. Oba kývli našim společníkům na pozdrav bez zjevného překvapení.
Vyšší z nich se opřel o jednu z vitrín před lavicemi. Naklonil se k Mrakoplašovi a řekl: "? Tyo yur tl ho sooten gtrunen?"
"A to bylo strašné, protože i když Mrakoplaš ovládal alespoň částečně většinu jazyků okrajových oblastí Plochy, bylo to poprvé, kdy ho někdo oslovil krullštinou. Nerozuměl z ní ani slovo. Dvoukvítek také ne, ale to mu nezabránilo v tom, aby nepostoupil kupředu a nenadechl se.
Rychlost světla, šířícího se magickým prostředím obklopujícím Plochu, nebyla příliš velká, snad jen o trochu vyšší, než rychlost zvuku v ostatních lépe vyladěných vesmírech. Stále ještě to však byla nejrychlejší věc v širokém okolí, když ovšem nepočítáme rychlost Mrakoplašových reakcí v okamžicích, jako byl tento.
Okamžitě mu bylo jasné, že turista se chystá použít své sbírky lingvistických vědomostí, což v praxi znamenalo, že bude mluvit vlastním jazykem, ale pomalu a hodně nahlas.
Mrakoplašův loket vystřelil vzad a vyrazil Dvoukvítkovi dech. Zatímco malý chlapík na něj upřel oči plné bolesti a překvapení, Mrakoplaš zachytil zrakem jeho pohled, vytáhl si z úst pomyslný jazyk a ustříhl si ho pomyslnými nůžkami.
Druhý želvonaut - protože to bylo skutečné povolání obou mužů, kteří se měli z rozhodnutí Osudu zanedlouho spustit k Velké A'Tuin, pozvedl hlavu od mapy ležící na stole a nedůvěřivě jeho pantomimu pozoroval. Husté hrdinské obočí se mu srazilo nad kořenem nosu a prohlásil:
"?Hor yu latruin nor u?"
Mrakoplaš se usmál, přikývl a postrčil Dvoukvítka vytouženým směrem ke dveřím. S jakýmsi vnitřním pocitem uspokojení si všiml, že Dvoukvítek teď začal věnovat pozornost mosaznému teleskopu ležícímu na stole.
"!Sooten u!" přikazoval sedící želvonaut. Mrakoplaš se znovu usmál a přikývl. Potom vzal jednu ze dvou mosazných helem z její police a praštil s ní muže, jak nejsilněji byl schopen. Želvonaut se s tichým zasténáním svezl k zemi.
Druhý výzkumník, napůl ochromený údivem, k nim přistoupil o jediný krok, ale to už ho Dvoukvítek sice amatérsky, ale efektivně, udeřil teleskopem. Muž se sesul na svého kolegu.
Dvoukvítek a Mrakoplaš se na sebe zadívali přes těla svých obětí.
"Tak jo, vyhráls," zaječel Mrakoplaš a uvědomoval si, že vlastně prohrál jakýsi tichý souboj, ale nevěděl přesně, o co v něm šlo. "Nemusíš to ani řikat. Tam venku někdo čeká, že vocuď ti dva chlápci každou chvíli vylezou ve svejch oblekách a přilbách. Předpokládám, že si mysleli, že jsme otroci. Tak poď, pomoz mi je zatáhnout támhle za ty závěsy a potom… a pak..."
"... bychom udělali nejlíp, kdybychom se rychle oblékli," doplnil ho Dvoukvítek a sundal z police druhou helmici.
"Jo," vzdal se Mrakoplaš. "Hele, ve chvíli, kdy sem ty brnění uviděl, mi bylo jasný, že v jednom z nich skončím. Neptej se mě, jak sem to věděl, snad proto, že to bylo to nejhorší, co se mohlo stát."
"No, ale říkal jsi přeci sám, že neexistuje způsob, jak bychom mohli uprchnout," prohlásil tlumeným hlasem Dvoukvítek, který si právě přetahoval přes hlavu horní polovinu obleku. "Cokoliv je lepší než se dát obětovat."
"Při první jen trochu vhodné příležitosti ale práskneme do bot," zasyčel Mrakoplaš. "Ne, aby tě napadly nějaký pitomosti!"
Začal zuřivě cpát ruce do rukávů a hlavu strčil do přilby. Na okamžik ho napadlo, že tam nahoře nad ním někdo drží ochrannou ruku.
"Tak teda dík," prohlásil trpce.
Až na kraji města a tím i Krullské země se nacházel obrovský amfiteátr s místy pro několik desítek tisíc lidí. Aréna byla půlkruhovitá z toho prostého důvodu, aby zajistila co nejdokonalejší výhled na moře oblaků, které se vznášelo nad Okrajem hluboko dole. Bylo obsazeno do posledního místečka. Dav se stával neklidným. Přišel se podívat na dvojitou oběť a samozřejmě i na spuštění bronzové vesmírné lodi. Ani jedno, ani druhé se zatím neukázalo.
Arciastronom si dal zavolat náčelníka kontroly startu. "Tak co?" řekl, ale těch pět písmen vydalo za celou encyklopedii zuřivosti a výhrůžek. Náčelník kontroly startu zbledl.
"Bohužel, vaše moudrosti, zatím nic nového," odpověděl mistr a s náhlou inspirací dodal, "snad jenom to, že vaši vznešenost jistě potěší, že se Garhartra úplně vzpamatoval."
"Tak to udělal něco, čeho by mohl ještě litovat," prohlásil Arciastronom.
"Rozumím, pane."
"Kolik času nám ještě zbývá?"
Velitel kontroly startu se zadíval na slunce rychle stoupající na východním nebi.
"Třicet minut, vaše vznešenosti. Pak už se začne Krull odchylovat od ocasu Velké A'Tuin a Mocný poutník bude odsouzen ke zmizení v nekonečných hlubinách vesmíru. Dokonce už jsem nastavil automatické ovládání, takže..."
"Dobrá, dobrá," prohlásil nevrle Arciastronom a propustil jej pokynem ruky. "Start lodi musí proběhnout. Postav stráž do přístavu, rozumíš. Až ty dva zmetky chytíme, dopřeju si to potěšení a popravím je osobně!"
"Samozřejmě, pane. Promiňte, jen jaksi..."
Arciastronom se zamračil. "Chceš mi snad říci ještě něco, chlape?"
Vedoucí kontroly polkl naprázdno. Osud se k němu zachoval v těchto chvílích velice nefér. Byl praktickým čarodějem, a ne diplomatem a to byl důvod, proč některé moudřejší hlavy rozhodly, že to bude právě on, kdo Arciastronomovi doručí poslední novinky.
"Z moře se vynořila obluda, která útočí na lodi v přístavu," řekl nakonec. "Právě odtamtud přiběhl běžec."
"Velká obluda?" zeptal se Arciastronom.
"No, to snad ani ne, ale zpráva říká, že je výjimečně divoká, pane."
Vládce Krullu a Okrady se na okamžik zamyslel, ale pak pokrčil rameny.
"Moře se obludami jen hemží," řekl nakonec. "Je to běžný jev. Ať si s tím v přístavu nějak poradí. A - mistře kontroly startu?"
"Pane?"
"Jestli mě budete i nadále otravovat takovými hloupostmi, dám vyhlásit, že nebudou obětováni dva lidé. Začínám být velkomyslný a mám velkou chuť jejich počet o něco zvýšit!"
"Ano, pane." Mistr kontroly se tiše odplížil pryč, aby už se dostal z dohledu Velkého samovládce.
Mocný poutník, který už zdaleka nebyl tou hrubou bronzovou slupkou, kterou osvobodili před několika dny z odlévající kadlubu, odpočíval ve své kolébce na vrcholku vysoké dřevěné věže uprostřed arény. Před jeho přídí se k Okraji skláněly dlouhou křivkou koleje a jejich posledních pár yardů se poměrně příkře zvedalo nahoru.
Bývalý Zlatooký Daktylos, který navrhl jak Mocného poutníka, tak startovací rampu, tvrdil, že těch posledních pár metrů zajišťuje, že loď před počátkem svého dlouhého pádu do hlubiny nenarazí na žádný kamenný výčnělek pod Okrajem. Možná, že to byla opravdu jen pouhá shoda okolností, ale právě ta poslední část kolejí způsobí, že se loď na konci rampy vymrští jako losos, a než zmizí v moři oblaků, okázale se zaleskne na slunci.
Na okraji arény se ozvaly fanfáry. Pak začaly davy hlučet a hlasitě pozdravovat přicházející čestnou stráž želvonautů. Pak se na slunci rozsvítily bílé uniformy a do arény vstoupili oba badatelé.
Arciastronomovi bylo okamžitě jasné, že něco není v pořádku. Tak například, všichni hrdinové chodili určitým způsobem. Určitě se nekolébali jako kachny, a tady se jeden z nich skutečně kolébal.
Řev shromážděných obyvatel Krullu byl ohlušující. Když želvonauti, doprovázení čestnou stráží, procházeli napříč arénou a míjeli množství oltářů postavených různými čaroději a krullskými kněžími, aby byl zajištěn úspěch cesty, Arciastronom se zamračil. Ve chvíli, kdy dorazili zhruba do poloviny cesty, dospěl v duchu k určitému rozhodnutí. Když stanuli pod vysokým žebříkem vedoucím na horní plošinu - bylo zřetelně vidět, jak váhají - vyskočil Arciastronom s křikem na nohy, ale jeho slova se ztrácela v jekotu nadšeného davu. Jedna ruka s rozevřenými prsty mu vystřelila nahoru a dozadu v klasickém gestu používaném těsně před vržením kouzla. Každý, kdo by uměl alespoň částečně odezírat ze rtů a současně znal běžné kouzelné texty, by poznal, že Arciastronom pronáší úvodní slova Vestcakeovy Nezávislé klatby, a byl by se rychle snažil zmizet.
Poslední slova zaklínadla ovšem zůstala nevyslovena. Arciastronom se v úžasu obrátil ke vstupu do arény, kde se začalo něco dít. Stráže prchaly, odhazovaly zbraně a pokoušely se ukrýt mezi jednotlivými oltáři, nebo přeskakovaly vysoké zábradlí do hlediště. Za nimi se ve vchodu objevilo něco podivného. Frenetický řev zástupů kolem vchodu rychle umlkal, až se kolem rozhostilo hrobové ticho. Dav byl rozhodnut, ž se při prvním náznaku nebezpečí dá na útěk. To něco byla nahoře vypuklá podlouhlá hromada mořských řas, která se sice pohybovala pomalu, ale se zlověstnou cílevědomostí. Jeden ze strážných překonal strach, postavil se neznámé obludě do cesty a hodil po ní svým kopím. Zbraň dopadla naplocho mez řasy a dav začal jásat. Vzápětí však zmlkl ochromen hrůzou, protože obluda skočila kupředu a muže v jediné vteřině zhltla.
Arciastronom rozpustil napůl zformovaný tvar Vestcakeovy proslulé Klatby ostrým mávnutím ruky a rychle vyslovil slova jednoho z nejsilnějších zaříkadel svého repertoáru - tajemného Pekelného vzplanutí. Když ve vzduchu načrtl složitou runu zavírající evokaci, vzplanulo mu mezi prsty a okolo nich oktarínové světlo. Ten malý kulový blesk potom vyslal slabý pohybem ruky k podivnému stvoření. Ohnivá koule sledovaná kouřovou stopou proletěla vzduchem.
Ozval se silný výbuch, k modrému rannímu nebi vytryskl sloup plamene a do širého okolí rozházel chomáče mořských řas. Obluda se na několik minut zahalila do oblaků kouře a páry, a když se clona rozptýlila, hromada mořských řas byla pryč.
Na dláždění zůstal poměrně velký očazený kruh, ve kterém ještě kouřily a doutnaly zbytky mořské flóry.
Ve středu kruhu ležela docela obyčejná dřevěná truhla, i když o něco větší, než se v té době dělávaly. Nebyla dokonce ani popálená. Na vzdálenějším konci arény se někdo rozesmál, ale smích rychle ustal, když se truhla náhle zvedla na čemsi, co vypadalo jako desítky malých nožiček, a obrátila tvář k Arciastronomovi. Protože to byla docela obyčejná, i když o něco větší dřevěná truhla, neměla tvář, aby mohla dělat obličeje, ale tahle truhla se docela zřetelně tvářila. Stejně, jak Arciastronom pochopil tohle, pochopil i to, že ta na první pohled docela obyčejná truhla teď ošklivě zúžila oči.
Potom rázným krokem vykročila jeho směrem. Otřásl se.
"Mágové! " vykřikl. "Kde jsou mí mágové? "

Barva kouzel..27

25. října 2007 v 12:53 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Existovali jen dva bohové, kteří byli opravdu strašní. Zbytek bohů vlastně tvořili přerostlí lidé, kteří holdovali vínu, válkám a ženským. Z Osudu a Dámy však měli lidé strach.
V chrámové čtvrti Ankh-Morporku měl Osud malý masívní olověný chrám, kde se po nocích scházeli jeho vyzáblí uctívači s prázdnýma očima. Za bezměsíčných nocí tam sloužili své osudem předurčené a většinou marné rituály. Dáma neměla vůbec žádný chrám, i když byla nepochybně nejmocnější bohyní celého Stvoření. Několik nejodvážnějších členů Cechu hráčů kdysi provedlo několik pokusů. Založili tajný kult uctívačů, který se scházel v nejhlubších sklepeních pod domem cechu, a během jediného týdne do posledního zemřeli hladem, byli zavražděni, nebo je prostě jen tak vzal Smrť. Byla to "Bohyně, jejíž jméno nesmí být vysloveno", ti, kteří ji hledali, ji nikdy nenašli, a přesto bylo známo, že často přispěchá na pomoc lidem v největší nouzi. Občas ale ponechala takové lidi Osudu. Neměla ráda tiché ťukání kuliček růžence, ale chřestění kostek ji přitahovalo. Nikdo nevěděl, jak vypadá, a přitom se často stávalo, že člověk, který vsadil život na jedinou kartu, jí, právě když tu poslední kartu obrátil, pohlédl přímo do tváře. Samozřejmě, někdy se neobjevila. Byla současně tou nejuctívanější i nejproklínanější ze všech bohyň.
"Tam, odkud pocházím, žádné bohy nemáme," prohodil Dvoukvítek.
"Ale máte, víš," usmála se na něj Dáma. "Každý má své bohy. Vy si prostě jenom neuvědomujete, že to bohové jsou."
Mrakoplaš se v duchu sám sebou zatřásl.
"Podívej," vzchopil se nakonec, "já bych nechtěl vypadat netrpělivě, ale každou chvíli sem můžou támdle těma dveřma přijít lidi, vytáhnout nás ven a zabít."
"To je pravda," řekla Dáma.
"Vy nám asi neřeknete proč, nebo ano?" ozval se Dvoukvítek.
"Ale ano. Krullané se připravují vypustit přes Okraj Plochy bronzovou loď. Jejich prvním a nejdůležitějším úkolem je zjistit pohlaví A'Tuin - Vesmírné."
"Ale to je přeci úplně zbytečné," prohlásil Mrakoplaš.
"Není. Uvažuj se mnou. Jednoho dne může A'Tuin potkat v té vesmírné noci, kterou se pohybuje, jiného příslušníka rodu chelys galaktica. Budou bojovat? Budou se pářit? Stačí špetka představivost a zjistíš, že pohlaví Velké A'Tuin pro nás může být velice důležité."
Mrakoplaš se pokusil nemyslet na pářící se vesmírné žely. Vůbec to nebylo snadné.
"Takže se rozhodli spustit tam dolů loď," pokračovala bohyně, "se dvěma muži na palubě. Bude to vyvrcholení desítek různých výzkumů. Pro ty dva cestovatele to bude samozřejmě i velice nebezpečné. Aby se snížila všechna rizika na minimum, krullský Arciastronom uzavřel s Osudem dohodu, podle které v okamžiku startu lodi obětuje dva muže. Osud za to slíbil, že na lodi spočine milostivým okem a usměje se na ni. Dobrá výměna, že?"
"A my jsme ty oběti," zabručel Mrakoplaš.
"Přesně."
"Nikdy mě nenapadlo, že by Osud dělal takovýhle kšeftíky. Vždycky mi říkali, že Osud je nepodplatitelnej," ušklíbl se zatrpkle Mrakoplaš.
"Za normálních okolností ano. Jenže vy dva jste mu už nějakou dobu trnem v oku. Výslovně určil, že obětováni musíte být vy dva. Nechal vás uniknout ze zajetí pirátů. Dovolil, abyste se zachytili na Okradě. Osud dokáže být občas hodně zlý bůh."
Zavládlo ticho. Žabka si vzdychla a zalezla pod stůl.
"Víte moc jste mne pobavili," řekla Dáma, "a já jsem sentimentální. Kdybyste byli hráči, pochopili byste to. Takže jsem na nějakou chvíli vstoupila do vědomí té žáby a vy jste mě zachránili, protože nikdo, kdo má trochu citu, nemůže nečinně přihlížet, když se ubohé a bezmocné stvoření řítí do náruče Smrtě."
"Díky," hlesl Mrakoplaš.
"Osud se vůči vám zatvrdil," pokračovala Dáma. "Můžu pro vás udělat velice málo. Dám vám šanci. Jedinou malou šanci. Zbytek už záleží jen na vás."
Dáma zmizela.
"No tohle," vydechl po chvíli Dvoukvítek. "To je poprvé v životě, kdy jsem potkal bohyni."
Dveře se rozletěly a dovnitř vešel Garhartra s tyčí v ruce. Za ním kráčeli dva strážní, kteří byli ozbrojeni mnohem běžnějšími meči.
"No prosím," prohlásil Hostitel společenským tónem. "vidím, že jste připraveni."
Připraveni? Ozval se Mrakoplašovi v hlavě teď už známý hlas.
Láhev, kterou čaroděj hodil před osmi hodinami, stále ještě visela ve vzduchu, uvězněna magií ve svém vlastním časovém poli. Jenže během těch hodin se původní moc zaklínadla odpařovala, až už zbývající magická energie nebyla schopna bojovat s polem normality vesmíru a v té chvíli ovládla celou situaci ve zlomku mikrosekundy Skutečnost. Viditelně se to projevilo tak, že láhev dokončila původně započatou parabolickou křivku, roztříštila se Hostiteli o hlavu a zaplavila oba strážné úlomky skla a sprškou medúzového vína.
Mrakoplaš chytil Dvoukvítka za ruku, kopl bližšího strážného mezi nohy a vyrazil z komnaty. Šokovaného turistu táhl za sebou. Dřív než se omráčený Garhartra stačil sesout na podlahu, duněly už kroky jeho hostů ve vnější chodbě. Mrakoplaš zahnul smykem za roh a zjistil, že se ocitl na balustrádě, která lemovala ze čtyř stran nádvoří. Jeho větší část zabíral ozdobný bazének, ve kterém se mezi leknínovými listy na sluníčku vyhřívalo několik velkých želv. Přímo před Mrakoplašem se objevila dvojice užaslých čarodějů, jejichž černomodré róby signalizovaly, že jde o trénované hydrofoby. Jeden z nich, který si rychleji uvědomil, o co jde, pozvedl ruku a otevřel ústa, aby vyřkl první slova zaklínadla. Vedle Mrakoplaše se ozval krátký ostrý zvuk. Dvoukvítek plivl. Hydrofob vykřikl a ruka mu klesla, jako kdyby ho byl někdo uhodil.
Druhý čaroděj se ještě nestačil vzpamatovat, když se na něj Mrakoplaš vrhl s napřaženými pěstmi. Jedna tvrdá rána hnaná silou strachu o život srazila hydrofoba přes nízké zábradlí dolu do bazénku. Tam se ovšem stala podivná věc. Voda se rozestoupila ke stěnám nádrže, jako by do ní někdo vtlačil obrovský neviditelný míč. Ječící hydrofob zůstal viset nad prázdným dnem bazénu, podpírán vlastním odpudivým polem.
Dvoukvítek na něj s úžasem zíral, dokud ho Mrakoplaš nechytil za rameno a nepostrčil k další chodbě. Rozběhli se dovnitř a za nimi se na zemi svíjel zbylý hydrofob a křečovitě si svíral vlhkou ruku. Chvíli se za nimi ozývaly jakési výkřiky, ale když se rozběhli následující příčnou chodbou a přeběhli nějaké menší nádvoří, ztratil se jim hluk pronásledování z doslechu. Nakonec si Mrakoplaš vybral jedny dveře, které na něj zapůsobily důvěryhodným dojmem, a opatrně nahlédl dovnitř. Místnost za dveřmi byla prázdná, a proto rychle vešel dovnitř, Dvoukvítka vtáhl za sebou a dveře pečlivě zavřel.
"Tak, teď jsme se ztratili v paláci na ostrově, ze kterého nemáme nejmenší šanci se dostat," prohlásil udýchaně. "A co hůř, ne - moment!" Vykřikl, když si uvědomil, co mají kolem sebe.
Dvoukvítek už si užasle prohlížel stěny.
Na té místnosti bylo totiž zvláštní to, že obsahovala celý vesmír.
Smrť seděl ve své zahrádce a brousil si kosu. Už teď sice byla ostrá tak, že stačilo, aby na ni narazil vánek, který letěl kolem a naprosto bezbolestně se o ni rozřízl na dva užaslé zefýrky, ale koneckonců ve Smrťově tiché zahradě se vánky objevovaly zřídka. Ležela na chráněné planině, odkud byla Zeměplocha vidět ze všech stran, a hned za ní se tyčila neuvěřitelně vysoká a pochmurná hora Věčnosti.
"Sviš! Sviš!" vylepšoval brousek ostří. Smrť si pobrukoval jakési rekviem a kostnatou nohou si poklepával do rytmu na ojíněné dlaždice.
V oparu halícím zahradu se objevila nezřetelná postava, pomalu se blížila skupinou stromů, na nichž dozrávala Noční jablka, a vzduchem se rozlila vůně rozšlapaných lilií. Smrť rozzlobeně zvedl hlavu a pohlédl do očí, které byly černé jako podzemní sklepení. Uvnitř byly plné vzdálených hvězd, ale ta souhvězdí se nepodobala žádným, která jste mohli najít ve vesmírech naší reality.
Smrť a Osud se na sebe zadívali. Smrť se usmíval. Samozřejmě, vzhledem k uspořádání svého obličeje neměl na vybranou. Pokračoval ve své činnosti a brousek stejnoměrně skřípal po čepeli.
"Měl bych pro tebe nějakou práci," začal Osud zeširoka. Jeho věta narazila na Smrťovu kosu a rozťala se na dvě úhledné pentličky souhlásek a samohlásek.
DNES MÁM PRÁCE AŽ AŽ, odpověděl Smrť hlasem těžkým jako neutronium. TEĎ PRÁVĚ ŘÁDÍ V PSEUDOPOLISU BÍLÁ NEMOC A MÁM TAM NAMÍŘENO. MUSÍM Z JEJÍCH SPÁRŮ OSOVOBODIT MNOHO ZASLOUŽILÝCH OBČANŮ. TAK STRAŠLIVÁ NÁKAZA ŘÁDILA NAPOSLED PŘED STO LETY A ODE MNE SE OČEKÁVÁ, ŽE SE BUDU PLÍŽIT ULICEMI MĚSTA, JAK JE MOU POVINNOSTÍ.
"Já mluvím o tom malém cestovateli a o jeho kamarádíčkovi, o tom čarodějnickém grázlíkovi," pokračoval Osud v řeči, jako když másla ukrajuje. Posadil se vedle Smrtě, zahaleného do černého roucha s kápí, a pozoroval Zeměplochu. Odsud, z tohoto skvělého místa, ležícího v mimoprostoru, vypadala jako pestrobarevný mnohostěnný šperk.
Brousek se zastavil.
"Oba během několika hodin zemřou," pokračoval Osud. "Tak jim bylo přisouzeno."
Smrť se zavrtěl a brousek se dal znovu do práce.
"Myslel jsem, že z toho budeš mít radost," otočil se k němu Osud.
Smrť pokrčil rameny a na někoho, kdo je pouhou kostrou, to bylo zvláště působivé gesto.
KDYSI JSEM JE OPRAVDU VELICE ÚPORNĚ PRONÁSLEDOVAL, přiznal. POTOM JSEM SI ALE UVĚDOMIL, ŽE NAKONEC STEJNĚ ZEMŘOU. KAŽDÝ ČLOVĚK MUSÍ JEDNOU ZEMŘÍT. DŘÍVE NEBO POZDĚJI MUSÍ ZAHYNOUT VŠECHNO. MOHOU MNE OŠIDIT, ALE NEMOHOU MNE POPŘÍT. JAKÉPAK TEDY STAROSTI?
"Ani mne nikdo nepodvede," odsekl Osud.
ŘÍKALI MI NĚCO TAKOVÉHO, odpověděl mu Smrť a stále se usmíval.
"Tak dost!" vykřikl Osud a vyskočil. "Zemřou!" Potom zmizel v záplavě modrého ohně.
Smrť spokojeně pokýval lebkou a pokračoval ve své práci. Zdálo se, že po několika minutách byla konečně čepel ostrá k jeho spokojenosti. Postavil se a zamířil kosou na tlustou a páchnoucí svíci, která hořela na konci lavice. Pak dvěmi jistými seky rozťal plamen na tři stejně velké žlutooranžové dílky. Smrť se usmíval.
O chvilku později už sedlal svého bílého hřebce, kterého choval ve stáji za domem. Zvíře ho přátelsky očichávalo. Přestože mělo rudě zářící oči a boky jako naolejované hedvábí, byl to přeci jen obyčejný kůň z masa a kostí. Navíc je třeba dodat, že o něj bylo pečováno lépe, než o většinu zeměplošských tažných zvířat. Smrť byl laskavý pán. Sám vážil málo, a i když se často vracel domů se sedlovými brašnami nacpanými k prasknutí, jeho náklad nevážil vůbec nic.
"Všechny ty světy!" zvolal Dvoukvítek. "To je úžasné!"
Mrakoplaš zabručel něco nesrozumitelného a pokračoval ve své opatrné obhlídce místnosti naplněné hvězdami. Dvoukvítek se zatím zastavil u nádherného astrolábia, v jehož středu byl celý systém želva-sloni-plocha vytepány v mosazi a ozdoben malými drahokamy. Kolem něj se na jemných stříbrných nitkách vznášely hvězdy a planety.
"Úžasné," opakoval znovu. Na zdech místnosti byly do goblénů z uhlově černého sametu vetkány drobné světélkující perličky, znázorňující nebeská souhvězdí. Na člověka, který se ocitl v místnosti, to působilo dojmem, že se vznáší uprostřed vesmírné nicoty. Na mnoha stojanech byly umístěny náčrty Velké A'Tuin, tak jak ji bylo možno zahlédnout z některých míst Okrady, znázorňující do poslední podrobnosti obrovské šupiny a kráterovité poškození kůže. Dvoukvítek se kolem rozhlížel rozzářenýma očima, které měly vzdálený, nepřítomný pohled.
Mrakoplaš byl naopak velice ustaraný. Co mu dělalo největší starosti, byly dva prapodivné obleky, které visely na zvláštních stojanech uprostřed místnosti. Nejistě je obcházel.
Zdálo se, že jsou vyrobeny z té nejjemnější bílé kůže, byly plné podivných řemenů s přezkami, mosazných vyústění a dalších podezřelých doplňků. Nohavice plynule přecházely do pevných bot na vysoké podrážce a rukávy do rozměrných rukavic. Nejpodivnější ze všeho ale byly dvě podivné mosazné helmice, které jak se zdálo, měly pevně nasednout na široké a těžké límce kolem krků obleků. Ty helmy by nikoho neochránily - stačila by i rána lehkým mečem a musely povolit, a to by ani nebylo potřeba zasáhnout to malé křišťálové okénko v přední části. Každá helmice měla na temeni vysoký hřeben z bílého peří, který zdaleka nepřispíval k vylepšení jejich zjevu.

Barva kouzel..26

25. října 2007 v 12:52 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"... potom nás zachráníte za cenu obrovských magických nákladů..."
"Ty jsou lisovány z ochucených mořských řas," odpověděl Mistr hostitel.
"... potom nám zase vyhrožují a to za pomoci velké dávky magie..."
"No jo, já si hned říkal, že to budou jenom řasy," souhlasil Mrakoplaš. "Chutnaj vážně tak, jak by chutnaly mořský řasy, pokud by byl někdo tak velkej masochista, že by se cpal mořskejma řasama."
"... pak nás odvlečou stráže a vhodí nás sem..."
"Jemně vstrčí," opravoval ho Garhartra.
"... a tady se z toho vyklube výjimečně přepychově zařízená komnata, kde je navíc spousta výborného jídla a člověk, který nám tvrdí, že jedinou náplní jeho života je učinit nás šťastnými." Dvoukvítek se na chvilku odmlčel a pak dodal: "Chci tím říci, že to všechno nějak postrádá jakoukoliv logiku."
"Jo," zabručel Mrakoplaš, "von se chce prostě zeptat, kdy po nás zase vyrukujete. Prostě to vypadá, že teď je jenom krátká přestávka na gáblík."
Garhartra pozvedl ruce v mírumilovném gestu.
"Ale, ale," zaprotestoval. "Bylo přeci nutné dopravit vás sem co nejrychleji. Samozřejmě, že z vás nechceme udělat otroky. V tom ohledu můžete být úplně klidní."
"No, tak prima," uklidni se Mrakoplaš.
"Tak vidíte. Ve skutečnosti budete obětováni," pokračoval Garhartra klidně.
"Obětovaní, Jo!? Vy nás prostě zabijete?" vykřikl čaroděj.
"Jestli vás zabijeme? Ano, samozřejmě. Jaké by to bylo obětování, kdyby oběť zůstala naživu? Ale nebojte se, smrt bude relativně bezbolestná."
"Relativně? Relativně k čemu?" vyjekl Mrakoplaš. Uchopil vysokou zelenou láhev plnou vína z hroznových medúz a hodil ji po Hostiteli. Stařec zvedl ruku jakoby v obranném gestu.
Z rozevřených prstů mu vyletěl oktarínový blesk a vzduch se náhle změnil ve slabě olejovitou substanci, která signalizovala silný magický výboj. Hozená láhev zpomalila, nakonec se zastavila ve vzduchu na místě a pomalu se otáčela.
Současně s tím uchopila Mrakoplaše jakási strašlivá síla, přehodila ho přes celou místnost a vysoko nad podlahou ho přitiskla ke zdi, kde zůstal viset s vyraženým dechem. Visel tam a v záchvatu zuřivosti otvíral naprázdno ústa.
Garhartra spustil ruku a pomalu si ji otřel do pláště. "Tyhle věci dělám vážně moc nerad," prohlásil.
"No, to vidim," lapl Mrakoplaš po dechu.
"Ale proč nás vlastně chcete obětovat?" zeptal se Dvoukvítek. "Vždyť nás ani neznáte?"
"No to je právě ono, nemyslíte? Musí to být hrozné, obětovat přítele. Kromě toho, vy jste k tomu byli jaksi určeni. O tom konkrétním bohu nic moc nevím, ale On byl v tomto bodě naprosto jednoznačný. Poslyšte, já už musím běžet. Je potřeba toho ještě tolik připravit a zařídit, no znáte to," dokončil Hostitel řeč a už stál ve dveřích. Na prahu se ještě otočil. "Udělejte si, prosím, pohodlí a nepřipouštějte si žádné starosti."
"Ale vždyť jste nám vlastně nic neřekl!" zakvílel Dvoukvítek.
"Ale to vlastně ani nestojí za to. Obětováni budete už zítra ráno," odpověděl mu Garhartra. "Zbytečně by vám to leželo v hlavě, vážně. A dobře se vyspěte. Alespoň se o to pokuste."
Dveře za ním zapadly. Slabá oktarínová záře signalizovala, že byly magicky zapečetěny a žádný pozemský zámečník je neotevře.
Kling, klang, klong! To se do měsíční noci, rvané hukotem krajopádu, ozvaly signální zvonky nad Okradou.
Tertron, úsekář na 43. délce, neslyšel takové vyzvánění ode dne, kdy byl před pěti lety do sítí zahnán obří kraken. Vyhlédl ze dveří své chatrče, která byla postavena na silných dřevěných pylonech zaražených do mořského dna, protože v těchto místech nebyl jediný kousek souše. Jednou nebo dvakrát měl pocit, že kdesi ve tmě zahlédl jakýsi pohyb. Podle předpisů by měl vyplout na obhlídku, aby zjistil, co způsobilo ten příšerný hluk. Ale jak tak vyhlížel do noční temnoty, napadlo ho, že to není ten nejlepší nápad, a proto rychle zabouchl dveře, omotal zuřivě zvonící zvonky nějakými pytli a pokusil se znovu usnout.
Jenže to bylo marné. Ony už totiž nezvonily jen zvonky, začalo bzučet a rezonovat hlavní nosné lano celé Okrady, jako by na ni naráželo něco neobyčejně těžkého. Tertron nějakou dobu zíral do stropu a snažil se z hlavy zapudit myšlenky na dlouhá slizká chapadla a oči velikosti zahradního bazénku. Nakonec zjistil, že je to marné, a tak s povzdechem sfoukl lampu a opatrně pootevřel dveře.
Podél Okrady se skutečně něco přibližovalo. Pohybovalo se to obrovskými nemotornými skoky, které zdolávaly celé metry najednou. Na okamžik se to vztyčilo nad ním a Tertron zahlédl jakýsi vícehranný tvar pokrytý nánosem mořských řas. Mělo to na spodní ploše množství malých nožiček, a přestože to nemělo žádný obličej - tím si byl naprosto jistý - tvářilo se to neobyčejně vztekle.
Obluda se vrhla kupředu a chatrč se změnila v hromadu třísek, i když Tertron se v poslední chvíli zachránil tím, že vyskočil a zachytil se hlavního lana Okrady. Tak přežil a o několik týdnů později ho našla záchranná flotila. Nakonec se mu podařilo uprchnout z Krullu na létající lodi, kterou unesl násilím (bylo zajímavé, že si při únosu vypěstoval chronickou mořskou nemoc), a po mnoha dobrodružstvích se mu podařilo dorazit až do Velkého Nefa. Tam se usadil v nejsušší oblasti Zeměplochy. Ta oblast byla tak vyprahlá, že měla dokonce svůj negativní vodopád, ale je třeba říci, že i ten se mu zdál až nechutně vlhký.
"Zkoušel jsi dveře?"
"Samozřejmě," přikývl Dvoukvítek. "A jsou stejně tak dobře zamčené, jako když jsi se ptal před chvílí. Je tady ještě okno."
"No, lepší cestu bysme si ani nemohli přát, co?" zavrčel Mrakoplaš ze své nepohodlné pozice v polovině zdi. "Neřikals náhodou, že vede nad Okraj? Stačí jedinej krok a už letíš vesmírem. I kdybysme nakrásně nezmrzli, rozplácli bysme se vo nějakej jinej svět nebo vlítli ho hořícího středu prvního slunce, který bysme potkali."
"No, ale zkusit bychom to měli," trval na svém Dvoukvítek. "Nechceš sušenku z mořských řas?"
"Ne!"
"Kdy se chceš pustit dolů?"
Mrakoplaš vztekle zavrčel. To byla další z těch věcí, které nevěděl. Garhartrovo kouzlo znal. Patřilo k málo používaným kouzlům, která se navíc velice těžko učila a ovládala - bylo to Atavarrovo Matoucí kouzlo osobní přitažlivosti a jeho vlivem bylo Mrakoplašovo tělo přesvědčeno o tom, že "dolů" leží o devadesát stupňů posunuto ke směru, který znávala většina obyvatel Plochy. Mrakoplaš prostě na zdi stál. Láhev, kterou hodil po Garhartrovi, zatím nehybně visela ve vzduchu nedaleko od něj. V jejím případě byl čas - tak dobrá, ne přímo zastaven, ale zpomalen o několik desetinných míst - a její letová křivka teď probíhala rychlostí několika centimetrů za několik hodin. Sklo se v měsíčním světle zablesklo. Mrakoplaš si povzdechl a pokusil se usadit na zdi co nejpohodlněji.
"Proč seš vždycky tak klidnej?" zeptal se nakonec nesnášenlivým tónem. "Sme tady zavření, ráno nás maj obětovat nějakýmu bohu a ty si tady sedíš a cpeš se jednohubkama s vilejšema."
"No, já předpokládám, že se něco vyvrbí," odpovídal mu Dvoukvítek.
"Víš, mně na tom ze všeho nejvíc vadí, že prostě nevíme, proč nás chtěj zabít."
A chtěl bys to vážně vědět?
"To si řek ty?"
"Co jsem řekl?"
To se ti asi něco zdálo, pokračoval hlas v Mrakoplašovi hlavě.
Pokrouceně si sedl. "Kdo seš?" zeptal se.
Dvoukvítek se na něj s obavami zadíval.
"No já jsem přeci Dvoukvítek, určitě si na mě pamatuješ!"
Mrakoplaš si sevřel hlavu do dlaní.
"No jo," prohlásil, "tak je to tady. Asi sem se zbláznil. Já snad skočim z vokna."
Výborný nápad, řekl hlas, je tady pěkně nacpáno.
Kouzlo, držící Mrakoplaše na zdi se slabým "pic" pominulo. Zřítil se dopředu a zůstal ležet v malé hromádce na podlaze.
Opatrně, málem jsi mě rozmáčkl.
Mrakoplaš se zvedl na loket a druhou rukou zašmátral v záhybech svého roucha. Když ji zase vytáhl, seděla mu na dlani malá zelená žabka a oči jí podivně světélkovaly.
Polož mě na zem a o kousek ustup, zamrkala na něj žabka.
Čaroděj to udělal a odtáhl užaslého Dvoukvítka o kus dál.
Místnost potemněla,ozval se zvuk podobný hukotu bouře. Ve vzduchu se objevily čmouhy zeleného purpurového a oktarínového světla a rychle se začaly ve spirálách stahovat k malému obojživelníkovi. Tu a tam zasvítil malý kulový blesk. Netrvalo dlouho a žabka zmizela v nazlátlé mlze, která začala vzlínat nahoru, až nakonec naplnila místnost teplým, žlutým světlem. Uvnitř světelného sloupu se rýsoval nezřetelný tmavý stín, který se pohyboval a měnil. Neustále zněl vysoký, nervy drásajíc hukot mocného magického pole.
Magické tornádo skončilo stejně náhle, jak začalo.
A na místě, kde předtím seděla malá žabka, ... seděla malá žabka.
"Úžasný," hlesl Mrakoplaš.
Žabka na něj káravě poulila oči.
"Fakt, dokonalý," prohlásil Mrakoplaš kysele. "Žába, co se kouzlem promění v žábu. Skvělý."
"Otoč se," ozvalo se mu za zády. Hlas byl hebký, ženský a přitažlivý. Když takový hlas zaslechnete, pomyslíte si, že by neškodilo zajít s jeho majitelkou na nějakou tu skleničku. Háček byl v tom, že zazníval z místa, kde žádný hlas být neměl. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se opatrně otočili.
V šeru místnosti stála žena. Vypadala... byla prostě... měla... tedy abychom se vyjádřili přesně, ona...
Později se Dvoukvítek s Mrakoplašem nemohli shodnout na jediném detailu jejího zevnějšku. Věděli jen to, že byla úžasně krásná (i když ani tady se nemohli přesně dohodnout, která z jejích tělesných půvabů ji krásnou činily) a že měla zelené oči. Ne tu bledou zeleň obyčejných očí, ne, její oči měly živou barvu smaragdů a duhový lesk vážčích křídel. Mrakoplaš si ze studií mnoho nepamatoval, ale k tomu málu, co věděl, patřilo i to, že žádný bůh nebo bohyně, ať už se převtělí v cokoliv, nemůže změnit barvu a vzhled svých očí.
"D..." začal. Zarazila ho pozvednutou rukou.
"Víš, že v okamžiku, kdy vyslovíš mé jméno, musím odejít," zasykla. "Víš jistě, že jsem bohyně, která přichází jen nevolána?"
"Ano. Jasně. Jo, vím to," zakrákoral nejistý čaroděj. "Jsi ta bohyně, které říkají také Dáma."
"Uhodls."
"Vy jste vážně bohyně?" ozval se Dvoukvítek vzrušeně. "Vždycky jsem si přál setkat se s bohyní."
Mrakoplaš se přikrčil v očekávání výbuchu božského hněvu. Dáma se jen pousmála.
"Tvůj přítel čaroděj by nás měl vzájemně představit," řekla Dvoukvítkovi.
Mrakoplaš si odkašlal. "Ehm, jasně," začal rozpačitě. "Tohle je, Dámo, Dvoukvítek. On je turista a..."
"Několikrát jsem mu na jeho cestách pomohla..."
"... Dvoukvítku, tohle je Dáma. Akorát Dáma, rozumíš, víc ani slovo. Ne, aby ses ji pokoušel nějak pojmenovat, jasný?" Pokračoval ve svých varováních, propichoval svého malého společníka očima, ale ten si ho vůbec nevšímal.
Mrakoplaš se otřásl. Samozřejmě, že nebyl ateista, bohové na Zeměploše se s ateisty vůbec nemazlili. Občas, když se náhodou stalo, že měl nějaký ten měďák, hodil dokonce pár drobných do chrámové pokladničky, a to podle známého rčení, že jeden nikdy neví, kdy se to může hodit. Obvykle však bohy nijak neobtěžoval a doufal, že oni nebudou obtěžovat jeho. Život byl i tak hrozně složitý.

Barva kouzel..25

25. října 2007 v 12:51 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Voda kolem klesající lodi pomalu změnila barvu ze zelené na purpurovou, z purpurové na černou a z černě na černou tak dokonalou, že vedle ní byla obyčejná čerň tak dokonalou, že vedle ní byla obyčejná čerň jen světlejší šedí. Pod strašlivým tlakem vody už většina jejího žebrování popraskala.
Loď klesala ve velkých spirálách kolem polypů podobných nočnímu děsu, plovoucích pralesů mořských chaluh a řas, které světélkovaly podivnou směsicí slabých, jakoby nemocných barev. Tu a tam ze tmy vystřelilo chladné a slizké chapadlo, kterým některá z tajemných věcí zkoumala padající trosku.
Pak se z kalu a bahna na dně zvedlo něco a jediným cvaknutím čelistí pohltilo celý vrak najednou.
O něco později našli domorodci na jednom krajovém atolu, v malé laguně svého ostrůvku vyplavenou mořskou obludu, nad kterou užasli. Strašlivým tvorem, který se skládal převážně ze zobáků, chapadel a očí, pomalu pohupovaly mořské vlny. Domorodci užasli i nad jeho velikostí, protože byl mnohem rozlehlejší než celá jejich vesnice. Jenže všechna ta žasnutí nebyl ničím proti tomu, jak užaslý výraz se rozprostíral po tváři mrtvé mořské příšery, která byla, jak se zdálo, ušlapána k smrti zevnitř.
O něco dále, směrem k Okraji, lovila dvojice malých člunů nebezpečně divoké, volně plovoucí ústřice, které byly specialitou téhle části oceánu. Do vlečné sítě se jim zapletlo něco, co táhlo obě loďky několik mil a bylo by je pravděpodobně potopilo, kdyby se kapitán jedné z nich nevzpamatoval a duchapřítomně nepřeřízl tažné lano.
Ale ani údiv onoho kapitána nebyl ničím v porovnání se šokem, který utrpěli domorodci na posledním ostrůvku celého archipelu. V noci téhož dne se z jejich maličké džungle ozval příšerný praskot a skřípot drceného dřeva. Když se několik nejodvážnějších mužů ráno vydalo podívat,co se stalo, zjistili, že napříč celým ostrovem se táhne široký udupaný pás, směřující přímo k Okraji, ve kterém bylo téměř zničeno všechno živé. Bylo to místo dokonalé zkázy. Stromy v džungli, kudy se pás táhl, byly vyvrácené a polámané a jejich zbytky zasypány záplavou potrhaných lián a rozdupaných keřů.
Mezi poničenou zelení našli domorodci ke svému nesmírnému úžasu několik k smrti rozzuřených divokých ústřic.
Létající loď vystoupila dost vysoko, takže bylo vidět obloukovou křivku okraje. Pomalu mizící Okraj obklopovala načechraná oblaka, která většinu času milosrdně zakrývala krajopád. Odsud, z výšky, vypadalo modrozelené moře s tmavšími stíny mračen jako něco milého. Mrakoplaš se otřásl.
"Koukněte," začal. Postava v kápi přestala pozorovat vzdálený závoj mlhy a výhrůžně pozvedla svou tyč.
"Nenuť mě to použít," zněla odpověď.
"Vážně?" ušklíbl se Mrakoplaš.
"A co to vlastně je?" zeptal se Dvoukvítek.
"Je to Ajandurahova tyč konečného záporu," odpověděl mu Mrakoplaš. "A byl bych rád," obrátil se k postavě s kápí, "kdybys s tím přestal mávat vokolo.
Co kdyby ti to spustilo?" dodal a ukázal na lesklý hrot tyče. "Já chtěl akorát říct, že je to hrozně hezký, že na nás plejtváte všeckou tou magií, ale nebylo potřeba to zase tak přehánět. A..."
"Buď zticha!" Postava zvedla ruku a odhodila si kápi z hlavy. Ukázalo se, že se pod kapucí skrývá mladá žena velice podivné barvy. Její kůže byla černá. Nebyla to tmavohnědá barva Urabewů, ani lesklá modročerná barva obyvatel monzuny týraného Klatche, ale hluboce černá barva, jakou má půlnoc na konci jeskyně. Vlasy, obočí a řasy měla v barvě měsíční záře a stejný odstín jí hrál kolem rtů. Vypadala tak na patnáct a zdálo se, že je k smrti vystrašená.
Mrakoplaš si nemohl pomoci, ale dobře si všiml, jak se jí chvěje ruka, kterou svírala tyč. Když se vám jen pár centimetrů před nosem nejistě potácí náhlá smrt, většinou si toho všimnete. Nakonec mu došlo, velice pomalu, protože to pro něj byl úplně nový a neznámý pocit, že na světě existuje někdo, kdo se ho bojí. Poslední dobou narážel na podobné paradoxy obrácených úloh tak často, že je začal tak trochu považovat za určitý druh přírodního zákona.
"Jakpak se jmenuješ?" zeptal se tak uklidňujícím tónem, na jaký se jen vzmohl. Jistě, dívka byla vystrašená, ale tyč měla ona. Kdybych měl takovou tyč já, pomyslel si Mrakoplaš, nebál bych se vůbec ničeho. Co si ta holka, u Stvořitele, myslí, že bych mohl udělat?
"Mé jméno je nepodstatné," odpověděla.
"To je hezké jméno," pokýval hlavou Mrakoplaš. "Kampak nás to vezeš a proč? Nevidím jediný důvod, proč bys nám to nemohla prozradit."
"Vezu vás samozřejmě do Krullu," řekla dívka. "A nedělej si ze mne blázny. Nebo použiju tyč! Musím tě do Krullu dovézt živého, ale nikdo nemluvil o tom, že musíš zůstat celý! Jmenuji se Marchesa a jsem čarodějkou páté kategorie. Rozumíš?"
"No, takže když o mně všechno víš, víš také, že jsem to v životě nedotáhl ani na novice," prohlásil klidně Mrakoplaš. "Vždyť já ve skutečnosti nejsem ani čaroděj!" Zachytil užaslý výraz, který se objevil Dvoukvítkovi na tváři, a spěšně dodal: "Jen částečně."
"Nemůžeš čarovat kvůli Osmému zaříkadlu, které se ti usadilo v hlavě," odporovala mu Marchesa, a protože průsvitná loď začala opisovat po moři široký oblou, půvabně změnila těžiště. "Proto tě taky vyhodili z Neviditelné univerzity. Víme všechno."
"Ale před chvilkou jsi řekla, že je to lstivý a šikovný čaroděj," protestoval Dvoukvítek.
"Ano, protože každý, kdo přežije to, co přežil on - i když si na sebe většinu nepříjemností přivolal předstíráním toho, že je čaroděj - musí být skutečně čarodějem," odpověděl mu Marchesa. "Já tě, Mrakoplaši, varuju! Při nejmenším podezření, že se pokoušíš vyslovit Osmé zaklínadlo, tě bez milosti zabiju," upírala na něj nervózní pohled.
"Myslím si," začal opatrně čaroděj, "že to nejlepší, co bys mohla udělat, by bylo vysadit nás někde hodně daleko. Chtěl jsem říct, díky za záchranu a tak, ale abys nás někde vysadila a nechala si nás žít po svým, tak..."
"Doufám, že nemáte v úmyslu udělat z nás otroky," vmísil se do řeči Dvoukvítek.
Marchese se na tváři objevilo upřímné pohoršení. "Samozřejmě, že ne! Jak vás mohlo něco takového vůbec napadnout? V Krullu budete žít v přepychu, dostatku a radovánkách..."
"No výborně," oddechl si Mrakoplaš.
"... i když ne dlouho."
Ukázalo se, že Krull je velký ostrov s mohutnými štíty hor a hustými lesy. Mezi stromy tu a tam probleskovaly krásné bílé budovy. Celý ostrov se k Okraji postupně zvedal, takže nejvyšší bod Krullu prakticky Okraj poněkud přesahoval. Právě v těch místech Krullané vybudovali své hlavní město, které se nazývalo také Krull. Většina materiálu, použitého na stavbu města, pocházela z Okrady a to dodávalo většině domů poněkud lodní podobu.
Abychom se vyjádřili přímo a bez příkras, byly tady použity celé lodní trupy, umně spojené dohromady v obytné celky. Z celého toho na první pohled poněkud chaotického místa vyčnívaly v podivných úhlech trirémy, džunky a i karavely. Pestře malované příďové figury a dračí přídě lodí středových národů připomínaly každému občanu Krullu, že jejich bohatství pochází z moře. Větším budovám pak dodávaly důstojnost barkasy a karaky. Tak město postupně rostlo a vrstvu za vrstvou vyplňovalo mezeru mezi modrozeleným oceánem a šedobílým oblačným mořem nad Okrajem. Osm barev Okrajky se odráželo v každém okně města a navíc v čočkách desítek teleskopů, které zdobily toto sídlo tisíce astronomů.
"Vypadá to příšerně," prohlásil Mrakoplaš zachmuřeně.
Létající talíř se teď přiblížil k samotné hraně krajopádu. Ostrov nebyl směrem k Okraji jen vyšší, ale současně se i zužoval, takže loď se dostala po hladině až k městu. Široká římsa na stěně okrajového útesu byla poseta množstvím jeřábů a výsuvných můstků, které mířily do prázdna. K jednomu z nich teď loď zamířila a přirazila k němu s hladkostí člunu, který připlouvá k molu. Tam čekaly čtyři strážní s černou pletí a vlasy barvy měsíční záře, podobní Marchese jako vejce vejci. Nezdálo se, že by byli ozbrojeni, ale ve chvíli, kdy Mrakoplaš s Dvoukvítkem vyklopýtali z lodní kabiny, chytli každého z nich dva strážní a to dost pevně, aby jim z hlav vypudili jakoukoliv myšlenku na útěk.
Marchesa a ostatní hydrofobové zůstali vzadu a strážní s oběma vězni vyrazili rychlou chůzí po cestě mezi námořními domy. Ta se brzo začala svažovat dolů k jakési budově, která vypadala jako nějaký důležitý palác. Mrakoplaš si všiml dokonale osvětlených tunelů a několika nádvoří plných zeleně. Tu a tam postávaly skupinky starších mužů, oblečených do dlouhých plášťů vyšitých okultními symboly. Starci jim většinou ustupovali z cesty a se zájmem se za nimi ohlíželi. Několikrát Mrakoplaš zahlédl hydrofoby. Jejich výraz, ve kterém se zračil odpor k vlastním tělesným šťávám, neponechával žádné pochybnosti o jejich specializaci. Občas potkávali spěchající lidi, kteří museli být otroky. Na svá pozorování neměl mnoho času, protože se před nimi vzápětí otevřely dveře a do nich byli jemně, ale rozhodně vstrčeni. Dveře za nimi s třeskotem zapadly.
Když Mrakoplaš s Dvoukvítkem nabyli rovnováhu, začali se rozhlížet po okolí.
"No né," promluvil nakonec Dvoukvítek po delším mlčení, kdy se pokoušel najít přiléhavější výraz.
"To má být vězeňská cela?" užasl Mrakoplaš hlasitě.
"Samé zlato, hedvábí a takové věci," dodával Dvoukvítek. "Něco takového jsem v životě neviděl!"
Na podlaze bohatě vybavené a zdobené komnaty ležel koberec s tak vysokým vlasem, že na něj Mrakoplaš vstoupil s obavou, zda to není nějaké ploché chlupaté zvíře. Uprostřed místnosti byl dlouhý stůl přeplněný nejskvostnějšími pamlsky, jaké si jen člověk dovedl představit. Většina jídel byla z ryb a dokonale připravená včetně největšího kraba, kterého kdy Mrakoplaš viděl. Jenže tam bylo mnohem víc mis a podnosů s věcmi, které nikdy v životě neviděl. Opatrně se natáhl a vzal do ruky purpurové ovoce, pokryté nazelenalými krystalky.
"To je kandovaná ježovka," ozval se veselý, sípavý hlas těsně za ním. "To je veliká delikatesa!"
Upustil ježovku na mísu a otočil se. Mezi těžkými závěsy se vynořil vysoký hubený stařec. Proti většině starců, které Mrakoplaš znal, vypadal téměř laskavě.
"Pyré z mořských okurek má taky něco do sebe," prohlásil stařec společenským tónem. "A ty malé zelené kousky, to jsou malé mořské hvězdice."
"Díky za radu," odpověděl mu Mrakoplaš slabým hlasem.
"Je to vážně všechno hrozně dobré," ozval se Dvoukvítek plnými ústy. "Měl jsem dojem, že máš mořské pochoutky rád?"
"Jo, já si to taky myslel," zněla nejistá odpověď. "A to víno, nejsou to náhodou mačkaný voči chobotnic?"
"Mořské hrozny," usmál se stařec.
"Bezvadný," přikývl Mrakoplaš, když na jeden zátah vypil celo sklenici. "Dobrý, fakt. Jenom je trochu slaný."
"Mořské hrozny se říká jednomu druhu malých medúz," vysvětloval mu otcovsky cizinec. "Ale myslím, že bych se měl konečně představit. Nevíte náhodou, proč má váš přítel najednou tak zvláštní barvu?"
"Nevím," odpověděl mu Dvoukvítek, "ale myslím si, že to bude kulturní šok. Jak jste říkal, že se jmenujete?"
"Zatím jsem to neříkal, ale jmenuji se Garhartra. Mým úkolem je starat se o naše hosty a návštěvníky, víte? Mým jediným úkolem je postarat se o to, aby váš pobyt tady byl tak příjemný, jak to jen jde." Muž se uklonil. "Pokud máte nějaké přání, stačí jen říci."
Dvoukvítek se pohodlně usadil do velkého křesla bohatě vykládaného perletí. V jedné ruce držel sklenici olejovitého vína a v druhé oliheň v aspiku. Zamyslel se.
"Tak mám pocit, že tady něco neklape," prohlásil po chvíli. "Tak nejdřív nám řekli, že z nás budou otroci..."
"Ta ostrovní latimérie?" ozval se Dvoukvítek.
"Myslím, že je to taková škaredá ryba," odpovídal mu Mrakoplaš od vzdálenějšího konce stolu. "Myslíš, že ty sušenky sou udělaný taky z něčeho tak nechutnýho?"

Barva kouzel..24

25. října 2007 v 12:50 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Já si myslím, že by člověk mohl vymyslet něco, nějakou věc, která by ho mohla chránit proti chladu," mluvil zamyšleně malý turista. "Takovou nějakou loď, která by mohla přeplout Okraj a doplout ke všem těm vzdáleným světům. Tak si říkám, že bych..."
"Ať tě to ani nenapadne na něco takového myslet!" zasténal Mrakoplaš. "Přestaň vo těch věcech mluvit rozumíš?!"
"Takhle ale v Krullu mluví všichni," skočil mu do řeči Tethis.
"No, tedy všichni, kteří mají jazyky," dodal.
"Seš vzhůru?"
Dvoukvítek spokojeně pochrupoval. Mrakoplaš ho dloubl do žeber.
"Povidám, seš vzhůru?"
"Hmmnecohmmchrr..."
"Musíme vocuď vypadnout, než sem připluje ta záchranná flotila!"
Ranní světlo, šedivé jako vod od nádobí, proudilo dovnitř jediným okénkem a klopýtalo o hromady zachráněných beden a balíčků, které se v chatrči povalovaly. Dvoukvítek znovu něco zabručel a pokusil se zahrabat pod hromadu kožešin a pokrývek, které jim Tethis půjčil na spaní.
"Heleď sou tady všechny možný zbraně a různý jiný věci," pokračoval v samomluvě Mrakoplaš. "Von někam vodešel. Až se vrátí, mohli bysme ho přemoct a potom... prostě... potom bysme už něco vymysleli. Co tomu řikáš?"
"Nezdá se mi, že by to byl právě ten nejlepší nápad," zabručel Dvoukvítek. "Když už nic, zdá se mi to trochu nevděčné, tobě ne?"
"Kecy, kecy," odsekl mu Mrakoplaš, "todle je prostě tvrdej svět."
Začal se přehrabovat v hromadách kolem zdí a nakonec si vybral těžký scimitar s vlnitou čepelí, který byl kdysi určitě pýchou a radostí nějakého piráta. Vypadal jako ten druh zbraně, který při páchání škod spoléhá stejným dílem na svou váhu jako na své ostří. Mrakoplaš zbraň neohrabaně pozvedl.
"Myslíš, že by to tady nechal jen tak povalovat, kdyby věděl, že mu tím můžeme ublížit?" přemýšlel Dvoukvítek nahlas.
Mrakoplaš si ho nevšímal a zaujal taktickou pozici za dveřmi. Když se dveře o nějakých deset minut později otevřely, nezaváhal ani vteřinu. Švihl těžkou zbraní přes otvor ve dveřích, zhruba ve výši, kde měl mít Tethis hlavu. Čepel bez nejmenšího odporu proletěla prostorem, narazila na rám dveří a Mrakoplaš byl setrvačností sražen na podlahu. Kdesi nad ním se ozval povzdech. Vzhlédl k Tethisově tváři, která se smutně kývala ze strany na stranu.
"To mně nemůže ublížit," řekl skřet, "ale stejně mě to ranilo. Hluboce ranilo." Natáhl se přes čaroděje a vytrhl čepel ze dřeva. Bez viditelného úsilí ohnul celou zbraň do kruhu a jediným pohybem ji poslal přes kamenitou zem ostrůvku. Obruč se chvilku kutálela, narazila na kámen, vymrštila se do vzduchu a stříbřitým obloukem zmizela v oblaku tříště, která se držela nad krajopádem.
"Jsem velice hluboce raněn," opakoval skřet. Sáhl na místo vedle dveří a hodil do chatrče směrem k Dvoukvítkovi velký pytel.
"Uvnitř je jelen, asi tak v tom stavu, jak to máte vy lidé před vařením rádi, nějaký tucet ústřic a mořský losos. Všechno z Okrady," prohlásil lhostejně.
Upřel na turistu dlouhý pohled a pak se obrátil znovu k Mrakoplašovi.
"Na co zase tak zíráte?" zeptal se nakonec.
"No, to jenom, totiž..." začal Dvoukvítek.
"... když to srovnáme s včerejším večerem..." doplnil Mrakoplaš.
"Jste hrozně malý," dokončil Dvoukvítek.
"Aha," přikývl skřet opatrně. "Takže několik osobních poznámek." Narovnal se v celé své výši, která teď byla necelých sto třicet centimetrů. "Nemyslete si, že jenom proto, že jsem z vody, jsem ze dřeva."
"Já se omlouvám," prohlásil spěšně Dvoukvítek a rychle se hrabal z kožešin.
"Vy jste byli stvořeni z prachu," pokračoval skřet, "a já vám také nepředhazuju věci, se kterými nemůžete nic dělat, nebo ano? Tak vidíte! Nikdo nemůžeme za to, jak nás dal Stvořitel dohromady, pokud chcete slyšet můj názor. Ale když už to chcete slyšet, je to tím, že váš měsíc je mnohem větší než ten, který obíhal náš svět."
"Měsíc?" ozval se Dvoukvítek. "Já tomu nějak..."
"Mám-li to říci přesně," pokračoval skřet opatrně, "trpím tady chronickými přílivy a odlivy."
Kdesi v temnotě chatrče zazvonil bronzový zvonek. Tethis přešel po vrzající podlaze ke složitému zařízení, plnému pák, lanek a zvonků, spojenému s hlavním lanem Okrady, které, jak víme, procházelo přímo chatrčí.
Zařízení se ozvalo znovu a pak začalo zvonit ve zvláštním trhaném rytmu. Trvalo to několik minut. Skřet stál těsně u zvonku a pozorně mu naslouchal.
Když zvuk ustal, pomalu se otočil a s ustaraným pohledem se zadíval na své dva návštěvníky.
"Vypadá to, že jste mnohem důležitější, než jsem si myslel," zabručel. "Nebudete čekat na záchrannou flotilu. Připluje pro vás létající loď, alespoň tak tomu v Krullu říkají." Pokrčil rameny. "A to jsem jim zatím ani neposlal zprávu o tom, že tady jste. To tam zase někdo popíjel víno z leskových ořechů."
Vzal velkou palici, která byla zavěšena na sloupu pod velkým zvonem a vyklepal na něj rychle krátkou zvonkohru.
"Tuhle zprávu si teď budou předávat hlídači jeden druhému, až nakonec dojde až do Krullu. Není to úžasné?"
Loď se po moři přiblížila jako blesk. Vznášela se zhruba na výšku dospělého muže nad hladinou, ale přitom za ní zůstávala zpěněná brázda v místech, kde vodu pod ní bičovala tajemná síla, která ji poháněla. Mrakoplaš věděl, co je to za sílu. On byl první, kdo by připustil, že je zbabělý a neschopný a že není moc dobrý k ničemu, protože je nedostudovaný, ale přeci jen byl svým způsobem čaroděj a znal jedno z osmi velkých zaklínadel. Až přijde jeho čas, bude si pro něj muset přijít Smrť osobně, a když už jednou uviděl perfektně vyleštěné kouzlo, tak ho taky poznal.
Čočkovitý útvar, který se hnal k ostrovu, měl v průměru alespoň dvacet stop a byl úplně průsvitný. Po jeho obvodu sedělo větší množství mužů v černých róbách. Každý z nich byl k talíři připoután koženým řemením a jeden jako druhý upírali oči k podlaze s výrazem takového úsilí a soustředění, že se zdálo, jako by vnitřní obvod kruhu lemovaly samé chrliče.
Mrakoplaš si oddechl úlevou. To byl v poslední době zvuk tak neobvyklý, že Dvoukvítkovy oči opustily blížící se talíř a ulpěly na čarodějově tváři.
"Vypadá to, že jsme opravdu velice důležití," prohlásil Mrakoplaš. "Na párek budoucích otroků by neplýtvali takovým množstvím magie." Spokojeně se zašklebil.
"Co je to?" zeptal se Dvoukvítek.
"No, jak bych ti to... Ten talíř byl stvořen na základě Frasnelova úžasného koncentrátoru," začal Mrakoplaš s výrazem odborníka. "To ovšem vyžaduje množství vzácnejch a těkavejch přísad, jako je démoní dech a podobně, a čaroděje přinejmenším čtvrtý kategorie, kterej stráví minimálně týden jeho vytvořením. Pak jsou tady ti mágové vevnitř, to musej bejt všechno přirození hydrofobové..."
"Myslíš, že musí nenávidět vodu?" vyzvídal Dvoukvítek.
"Ne, tak by to nefungovalo," vysvětloval mu dál Mrakoplaš. "Nenávist je, stejně jako láska, síla přitažlivá. Oni si musej vodu hnusit, pouhá myšlenka na vodu je vodpuzuje. Skutečně dobrej hydrofob musí bejt vychovávanej vod dětství na dehydrovaný vodě. Víš, to už samo vo sobě představuje vobrovský výdaje - myslim v magii. Ale pak jsou z nich úžasní vodní mágové. Dešťový mraky proti nim nemaj naději, zahlídnou je a už se vzdávaj a táhnou jinam."
"To zní strašlivě," ozval se za nimi hlas vodního skřeta.
"Kromě toho," pokračoval Mrakoplaš, aniž si ho všiml, "umírají hodně brzy, protože sami se sebou nemůžou vydržet."
"Tak si někdy říkám, že by člověk mohl po Zeměploše bloudit celý život a stejně by neviděl všechno, co se tady vidět dá," poznamenal Dvoukvítek. "A teď to tak vypadá, že existuje mnoho jiným světů. Když si představím, že bych mohl zemřít a nevidět všechno, co bych vidět mohl," na chvíli se odmlčel a potom dodal: "Připadám si ponížený. A taky mám, samozřejmě, vztek!"
Létající loď zastavila několik yardů na Střed od ostrova a rozhodila kolem sebe tříšť pěny. Zůstala tam viset a pomalu se otáčela. Postava v dlouhém rouchu s kápí, která stála u sloupu umístěného v přesném středu čočkovité lodi, jim pokynula.
"Bude lepší, když půjdete," řekl skřet. "Většinou se nevyplácí nechat je čekat. Jsem rád, že jsem se s vámi seznámil." Potom jim oběma podal studenou vlhkou ruku. Udělal s nimi pár kroků k lodi, jako by je chtěl kousek doprovodit, ale při pohledu na něj se několik nejbližších postav sedících v lodi s výrazem vrcholného odporu odtáhlo.
Postava s kápí se nahnula dolů a spustila jim provazový žebřík. V druhé ruce držela stříbrnou tyč, která budila nezaměnitelný dojem věci navržené k zabíjení lidí. Ten první Mrakoplašův dojem jen zesílil, když postava pozvedla tyč a nedbale s ní mávla ke břehu. Obrovský balvan zmizel beze stopy a zbyla po něm jen malá šedá hromádka nicoty.
"To jenom abyste viděli, že nemám strach to použít," oznámila jim postava.
"No, to mi ani neříkej," ozval se Mrakoplaš. "Chceš snad říct, že ty někdy strach máš?" Postava s kápí si odfrkla.
"My o tobě víme všechno. Ty jsi čaroděj Mrakoplaš a jsi neobyčejně lstivý a šikovný. Vysmál jsi se Smrťovi do tváře. To tvoje předstírání slabošské zbabělosti mě nezmate."
Ten výrok ovšem zmátl Mrakoplaše. "Já..." začal, ale rychle se zarazil, když na něj postava zamířila tyč nicoty. "... vidím, že o mně opravdu víte všechno," dokončil chabě a ztěžka dosedl na kluzký povrch sedadla. On i Dvoukvítek se podle pokynů velitele s kápí připoutali ke kruhům vsazeným ve stěnách průhledného talíře.
"Stačí jediný náznak toho, že chceš vyslovit kouzlo," ozvalo se ze stínu pod kápí, "a zemřeš. Třetí kvadrant sjednotit, devátý kvadrant zdvojit, a všichni vpřed !"
Za Mrakoplašem se zvedla k nebi záplava vody a loď sebou náhle trhla. Přítomnost mořského skřeta pravděpodobně výjimečně skvěle stimulovala mozky hydrofobů, protože plavidlo se začalo z vody zvedat pod příkrým úhlem a nenarovnalo se dřív dokud nebylo několik stop nad vodní hladinou. Mrakoplaš se podíval průhlednou podlahou pod sebe a hned si začal přát, aby to nebyl udělal.
"No prima, konečně jsme zase na cestě," prohlásil spokojeně Dvoukvítek. Otočil se a vesele mával na rozloučenou mořskému skřetovi, ze kterého teď už zbývala pouhopouhá tečka na kraji světa.
Mrakoplaš se na něj nevrle podíval. "Tobě fakt nedělá nic žádný starosti?"
"Podívej, vždyť jsme pořád naživu, ne?" usmál se na něj klidně Dvoukvítek. "A ty sám jsi mi přeci říkal, že by nevyplýtvali tolik magie na dva obyčejné otroky. Víš, já si myslím, že Tethis hodně přeháněl. Určitě je to všechno nějaké nedorozumění. Předpokládám, že nás pošlou domů. Nejdříve si ale samozřejmě pořádně prohlédneme Krull. A řeknu ti, že to zatím všechno vypadá báječně!"
"No, to jo," zabručel Mrakoplaš nevýrazným hlasem. "Fantasticky." V duchu si pomyslel - zažil jsem už dost vzrušení i nudy. Nuda je lepší.
Kdyby se z nich v tom okamžiku některý podíval dolů, spatřil by podivnou vlnu ve tvaru širokého písmene V, která se mihla hluboko pod nimi. Hrot vlny směřoval přímo k Tethisovu ostrovu. Jenže se nedívali. Čtyřiadvacet kouzelníků - hydrofobů se sice dívalo, ale pro ně to byla jen další odpornost, která se nijak nelišila od celkového vodního hnusu. Pravděpodobně měli pravdu.
Nějakou dobu předtím, než se odehrály výše popsané události, zmizel trup hořící pirátské lodi pod vodou a vydal se na dlouhou pomalou cestu k bahnitému dnu.
Cesta vraku byla mnohem delší než průměrná, protože přímo pod ním ležel proslulý Gorunnský příkop - puklina v zeměplošském povrchu - tak černá, hluboká a tak odporně zlá, že i krakeni se tam odvažovali jen zřídka a vždy pouze ve dvojicích. V příkopech, které nebyly tak dalece proslulé svým zlem, si ryby plavaly jen tak, na hlavách měly své světelné přívěsky a žily si celkem klidně. V Gorunnském příkopu hlubinné ryby svá světla raději ani nerozsvěcovaly, a dá-li se to tak říci o tvorech, která nemají nohy, plížily se jen tak opatrně po okolí a v té neproniknutelné tmě často narážely do věcí kolem. Bylo to strašlivé.

Barva kouzel..23

25. října 2007 v 12:48 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Tak poď," chytil Mrakoplaš Dvoukvítka za loket. Zdálo se však, že se turistovi nechce z místa.
"Tak poď už," opakoval Mrakoplaš.
"Až bude úplná tma, nemohli bychom se podívat dolů, jestli není vidět Velká A'Tuin - želva, která nese svět?" zeptal se Dvoukvítek a pozoroval oblaka, která se valila kolem.
"Doufám, že ne," odpověděl Mrakoplaš. "Fakt. Doufám, že ne. tak a teď už pudeš?"
Dvoukvítek ho zdráhavě následoval k chatrči. Skřet zapálil několik lamp a hověl si v houpacím křesle. Když vešli dovnitř, vstal a z vysokého džbánu jim nalil dvě sklenice zelené tekutiny. Ve slabém osvětlení tekutina mírně světélkovala jako teplé moře za sametových letních nocí. Skřet, snad aby dodal Mrakoplašově strachu lehce barokní nádech, se zdál o něco vyšší než předtím.
Většinu nábytku v místnosti tvořily bedny.
"Hm. No, máte to tady vopravdu moc pěkný," zamrkal Mrakoplaš. "Takový folklóristický."
Natáhl se po sklenici a opatrně si prohlédl její zeleně světélkující obsah. Kéž by to bylo aspoň trochu k pití, pomyslel si, protože mám takovou žízeň, že to vypiju. Polkl.
Byla to tatáž tekutina, kterou mu nalil do úst Dvoukvítek, když ho křísil na pramičce. V tom okamžiku to jeho smysly nebraly příliš na vědomí, protože měly na práci mnohem důležitější věci. Teď však měly skoro volno a pokusily se přijít nápoji na chuť.
Mrakoplašovi se nejprve zkřivila ústa a potom zakňoural jako nakopnutý pes. Jedna noha mu bezděčně vyletěla vzhůru a bolestivě jej uhodila do prsou.
Dvoukvítek upil, zakroužil tekutinou ve sklenici a mezitím soustředěně vychutnával její aróma. "Ghlen Livid," prohlásil nakonec. "Zkvašené víno z leskových ořechů, které se potom mrazově destilují, je to specialita naší země. Její chuť má takový zvláštní kouřový podtón... Velice pikantní. Pochází z posměrných okrajových plantáží... ano... provincie Rehigreed, že? Sklizeň z příštího roku, řekl bych podle barvy. Můžu se vás zeptat,jak jste k tomu skvostu přišel?"
(S rostlinami na Zeměploše je to tak. Zahrnují jednak běžné druhy, to je letničky, které se jeden rok zasejí a tentýž rok, o něco později kvetou nebo plodí, dvouletky, které se sejí letos a užitek přinášejí až v roce příštím, a rostliny víceleté, které letos zasadíte a ony rostou několik let, než se rozhodnou vám dávat užitek, nebo vám ozdobit zahradu. Právě k víceletým rostlinám patřily vzácné zeměplošské víceloňky. V důsledku zvláštní, čtyřrozměrné poruchy genů se sázely letos, ale vyrostly už v roce loňském. Lesková vinná réva byla výjimečná tím, že mohla dozrát až osm let před svým zasazením. Bylo známo, že nápoj z leskových ořechů umožňuje některým lidem nahlédnout do budoucnosti, což ovšem byla, v důsledku pohledu leskového ořechu, minulost. Zvláštní, ale pravdivé.)
"K Okradě připluje dříve nebo později všechno," odpověděl mu skřet filozoficky a klidně se pohupoval ve svém křesle. "Živím se prostě tím, že zachraňuji plovoucí věci. Dřevo samozřejmě a lodní vraky. Sudy s vínem. Balíky látek. Vás."
Mrakoplašovi se konečně v hlavě rozsvítilo.
"Ty tam máš síť, že jo? Ty máš kolem vokraje moře nataženou síť!"
"Ano, Okradu." Přikývl skřet. Po hrudi mu přeběhly vlnky.
Mrakoplaš vyhlédl do světélkující temnoty, která obklopovala ostrov, a přihlouple se usmál.
"Jasně," promluvil po chvíli. "To je neuvěřitelný. Vy ste tam dopravili sloupy a zatloukli je po těch balvanů a bohové s náma! Ta síť musí bejt setsakra silná..."
"Je," přikývl Tethis.
"Dala by se ještě prodloužit, kdybyste našel dost záchytnejch bodů a tak?" nadchl se čaroděj pro věc.
"Měří deset tisíc mil. Já hlídám jen její poslední díl."
"Ale dyť to je třetina obvodu Zeměplochy!"
Tethis se slabým zašploucháním znovu přisvědčil. Zatímco si oba lidé nalili další dávku nazelenalé tekutiny, vyprávěl jim o Okradě, o obrovském vypětí, které si její stavba vyžádala, a o tom, že ji zkonstruovalo geniální království Krull už před několika staletími. Povídal jim o sedmi lodích, které podél ní neustále hlídkují, opravují ji a odvážejí naplavené věci do Krullu. Zmínil se i o tom, že se Krull postupně stal zemí klidu, kde jeden po druhém vládnou nejmoudřejší Hledači vědění. Popsal bolestnou snahu, s jakou se krullští vládci snaží neustále proniknout do úžasně složitých tajemství vesmíru, a zmínil se i o tom, s jakou velkorysostí přijímají všechny zachráněné námořníky za otroky a obvykle jim nechají jen vyříznout jazyk. Po několika poznámkách, kterými jim zmíněný proces přiblížil, promluvil přátelským tónem o tom, že pokus o útěk z jeho ostrůvku je nesmyslný, protože se z něj dá odplout jen na loďce a to na některou z ostatních tří set osmdesáti stanic, které leží mezi jeho ostrovem a samotným Krullem. Další alternativou je pochopitelně skok z Okraje. V tomto okamžiku skřet rozvinul teorii, ve které zdůvodňoval výhody němoty před - jak například uváděl - smrtí.
Pak se odmlčel. Tlumený hukot nočního krajopádu jen podtrhával tíživé ticho.
Pak začalo znovu skřípat houpací křeslo. Během svého monologu Tethis opět o kus povyrostl.
"Víte, byl bych nerad, abyste si to vzali nějak osobně," dodal po chvíli. "Já sám jsem otrok. Kdybyste se mě pokusili přemoci, musel bych vás samozřejmě zabít, ale žádnou radost bych z toho neměl."
Mrakoplaš zašilhal po lesklých pěstech, které spočívaly skřetovi tiše v klíně. Měl podezření, že by dovedly udeřit se zdrcující silou vlny tsunami.
"Myslím, že jsme si nerozuměli," začal mu vysvětlovat Dvoukvítek. "Já jsem občanem Zlaté říše. Jsem si jist, že Krull nebude stát o to, vzbudit nelibost našeho pracovníka."
"Jak by se o tom vás panovník dozvěděl?" zeptal se skřet. "Myslíš, že jsi první občan Zlaté říše, který skončil v mé síti?"
"Já otrokem nebudu!" vykřikl Mrakoplaš. "Já... to já... já skočím raději přes Okraj!" Užasl nad zvukem svého hlasu.
"To že bys opravdu udělal?" zeptal se skřet. Houpací křeslo odletělo ke zdi a čaroděje chytla jedna obrovská modrá ruka kolem pasu. Za okamžik vyšel skřet s Mrakoplašem v pěsti z chatrče.
Zůstal stát až na nejkrajnějším výběžku ostrova. Mrakoplaš zaječel.
"Okamžitě toho nech, nebo tě tam skutečně hodím!" vyštěkl mu skřet do ucha. "Vždyť tě držím, ne? A teď se podívej !"
Mrakoplaš se díval.
Před sebou měl hebkou černou noc, ze které na něj mírumilovně pomrkávaly mlhou zastřené hvězdy. Jenže pak se jeho oči stočily dolů, jako by je tam neodolatelně přitahoval neviditelný magnet.
Na Ploše byla půlnoc a slunce tedy bylo hluboko, velice hluboko a pomalu míjelo ledem pokrytý břišní krunýř Velké A'Tuin. Mrakoplaš se ze všech sil pokusil zaostřit pohled na špičky vlastních bot, které přesahovaly okraj skaliska, ale ta příšerná prázdnota ho přinutila rychle je zase odvrátit.
Po obou stranách se donekonečna řítily jako dva stříbřité závěsy vody oceánu, dělené před pádem do hlubin malou hmotou ostrůvku. Asi sto yardů pod ním se z bílé pěny vynořil největší losos, kterého kdy viděl, a vzepjal se k poslednímu zoufalému a marnému skoku. Pak ho voda smetla a otáčející se rybí tělo zmizelo v nazlátlé záplavě.
V tom zlatém svitu se rýsovaly obrovské stíny, podobné mohutným sloupům, které podpírají nebeskou báň. Stovky mil pod sebou čaroděj zahlédl jakousi hmotu, jakýsi tvar...
V jediném okamžiku to uviděl. Jak ona těch zvláštních obrázcích, kde se vám obrys ozdobné mísy změní v profil dvou tváří, vzala na sebe scéna tam dole novou podobu. To, co viděl hluboko pod sebou, byla totiž hlava slona, velká jako slušně rozlehlý světadíl. Proti světlu se rýsoval obrovský kel a vrhal svůj stín ke hvězdám. Hlava byla mírně nakloněná a obří rubínové oko mohlo být vesmírným rudým obrem, který omylem září ve dne.
Pod slonem...
Mrakoplaš polkl a pokusil se nemyslet.
Pod slonem nebylo nic, jenom vzdálené, mdlé slunce. A kolem něj se sunulo něco, co sice mělo šupiny velikosti měst, dolíky o průměru kráterů a vrásky vesmírných rozměrů, ale přesto to byla zcela zřetelně ploutev.
"Mám tě pustit?" zahučel mu skřet do ucha.
"Gnah," zasípal Mrakoplaš a cukal sebou nazpět.
"Už tady, na konci světa, žiju celých pět let a nenašel jsem k tomu odvahu," zaduněl mu do ucha Tethisův hlas, "a jak vidím, ty ji taky nemáš."
Ustoupil a nechal Mrakoplaše dopadnout na zem.
Přišel k nim Dvoukvítek, přistoupil k Okraji a nahlédl dolů. "To je úžasné," prohlásil. "Kdybych tady tak měl svou obrázkovou skříňku! Co je tam ještě? Myslím, kdybych skočil dolů, co bych tam viděl?"
Tethis si sedl na výčnělek kamene. Zpoza mraku vysvitl vysoko na nebi Zeměplochy měsíc a jeho záře způsobila, že skřet vypadal jako z ledu.
"Tam někde je asi můj domov," řekl pomalu. "Daleko pod těmi vašimi hloupými slony a tou směšnou želvou. Skutečný svět. Občas sem chodím a dívám se tam, ale nějak se nemůžu přinutit k tomu, abych udělal ten poslední krok... Opravdový svět se skutečnými lidmi. Měl jsem tam ženy a několik dětí..." na chvíli se odmlčel a vysmrkal se. "Tady se brzo naučíte, co ve vás opravdu je, tady na Okraji!"
"Prosim vás, neřikejte to pořád," zakvílel Mrakoplaš. Otočil se a uviděl Dvoukvítka, který stál s bohorovným klidem na samotném kraji skály a díval se dolů. "Heh," vyletělo z čaroděje a ubožák se pokusil vmáčknout pod kámen.
"Tam dole je nějaký jiný svět?" vyzvídal Dvoukvítek a nakláněl se kupředu. "A kde, přesně?"
Skřet mávl neurčitě rukou. "Tam někde: Víc nevím. Byl to jen takový malý svět, celý modrý."
"Tak co děláte tady?" zeptal se ho Dvoukvítek.
"Vám to ještě nedošlo?" zvýšil skřet popuzeně hlas. "Přepadl jsem doma přes okraj!"
Vyprávěl jim o svém světě, který se jmenoval Bathys a ležel kdesi mezi hvězdami. Jeho obyvatelé na něm vytvořili několik úžasných civilizací, které žily ve třech obrovských oceánech, zabírajících téměř celou rozlohu kotouče. Patřil k masolovům, což byla kasta, která si získávala živobytí nebezpečným způsobem. Masolovové vyjížděli na souš ve zvláštních pozemních plachetnicích a lovili hejna jelenů a bizonů, kteří obývali bouřemi bičovanou pevninu. Jeho jachta byla překvapena divokým poryvem vichřice a zahnána do nezmapovaného kraje. Zbytek posádky nasedl do malého veslovacího vozíku a vyjel ke vzdálenému jezeru, které se zablesklo na obzoru. Tethis, jako kapitán, se rozhodl zůstat na palubě lodi. Bouře ji nakonec smetla přes kamenitý okraj jeho světa, když ji ovšem předtím ještě rozbila na třísky.
"Nejdřív jsem padal," pokračoval Tethis, "jenže jak sami víte, když padáte, tak to nebolí. Bolí to, když dopadnete, a pode mnou široko hluboko nic nebylo. Padal jsem a viděl, jak se mi můj svět rychle vzdaluje do vesmíru, až mi nakonec zmizel mezi hvězdami."
"A co bylo dál?" hlesl Dvoukvítek, který ho bez dechu poslouchal a přitom upíral zrak do mlhavého vesmíru.
"Zmrzl jsem na kámen," řekl Tethis. "Naštěstí něco takového náš rod celkem dobře snáší. Příležitostně, většinou když jsem míjel nějaký jiný svět, jsem zase roztál. Tak například jsem viděl svět, který měl kolem dokola vysoký skalnatý hřeben, ale jak jsem brzo zjistil, nebyly to hory, ale největší drak, jakého si dovedete představit, byl zčásti pokryt sněhem a ledovci a v tlamě si držel vlastní ocas. No dostal jsem se tam dost blízko, proletěl jsem kolem jako kometa ve výši sotva nějakých pár mil a byl jsem pryč. Pak jsem zase jednou rozmrzl a blížil jsem se k vašemu světu. Vypadal jako omeleta, kterou po mně hodil Stvořitel, a nakonec jsem dopadl do moře nepříliš daleko od Okrady, protisměrně od Krulu. Na Okradě uváznou často podivná stvoření, a protože v té době právě potřebovali otroky na obsazení dohlížecích stanic, skončil jsem tady." Vstal a upřeně se zadíval na Mrakoplaše. "Chodím sem skoro každou noc a dívám se dolů. Nikdy tam neskočím. Tady na Okraji je těžké sbírat odvahu."
Mrakoplaš se začal odhodlaně plazit směrem k chatrči. Když ho skřet celkem laskavě zvedl na nohy, slabě vykřikl.
"Úžasné," prohlásil znovu Dvoukvítek a nahnul se ještě o další kousek. "Je tam těch jiných světů hodně?"
"Řekl bych, že moc," pokýval skřet hlavou.
.

Barva kouzel..22

25. října 2007 v 12:45 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Povídám, že není nic horšího než otroctví!" opakoval Dvoukvítek. Udiveně otevřel ústa, když čaroděj odhodil svůj kbelík daleko do moře a těžce dosedl na palubu nasáklou vodou. Tvář mu zešedla a podobala se nehybné masce.
"Podívej, mě to vážně moc mrzí, že jsem zakormidloval na tu skálu, ale jak se zdá, tahle loď se jen tak netopí a dřív nebo později musíme přeci narazit na nějakou zem," řekl Dvoukvítek smířlivým tónem. "Tenhle proud už nás někam donese."
"Podívej se na obzor," doporučil mu Mrakoplaš nevýrazným hlasem.
Dvoukvítek se podíval tím směrem.
"No, mně se zdá v pořádku," konstatoval po chvíli. "Zdá se, že je trochu menší než obyčejně, ale..."
"To je proto, že se blížíme k Okraji," zakýval Mrakoplaš odevzdaně hlavou. "Brzo přepadneme přes Okraj světa."
Nastalo dlouhé ticho, rušené jen tichým pleskotem vlnek, které narážely do boků napůl potopené loďky, zachvácené proudem. Proud sílil a malé plavidlo se v něm začalo pomalu otáčet.
"Proto jsme asi taky narazili na tu skálu," dodal Mrakoplaš. "Během noci nás to doneslo kus cesty."
"Nechceš něco k jídlu?" zeptal se Dvoukvítek. Začal se přehrabovat v uzlíčku uvázaném na zábradlí, ke byl nejlépe chráněn před vodou a vlhkostí.
"Tobě to eště nedošlo!?" zavrčel Mrakoplaš. "Nakonec prostě slítnem z Vokraje!"
"Nemůžeme s tím něco udělat?"
"Ne!"
"No, tak potom nevidím důvod, proč bychom měli propadat panice."
"Já to hned věděl, že se nemáme pouštět směrem na Okraj," stěžoval si Mrakoplaš nebesům. "Já bych si akorát přál..."
"Já bych si jen přál, abych tady měl svou obrazovou skříňku," prohlásil Dvoukvítek, "jenže ta zůstala na palubě otrokářské lodi se vším, co bylo v Zavazadle a..."
"Tam, kde skončíme, nebudeš Zavazadlo potřebovat," sdělil mu zachmuřeně Mrakoplaš. Byl celý skleslý a zasmušile pozoroval velrybu, která se bezstarostně pustila příliš daleko do okrajového proudu a teď s ním namáhavě zápasila na zpáteční cestě.
Na přibližujícím se obzoru se objevila bílá linka a čaroděj měl pocit, že zaslechl vzdálené dunění.
"Co se vlastně stane s lodí, která přepadla přes Okraj?" zeptal se Dvoukvítek.
"To nikdo neví."
"No v tom případě je možné, že prostě poplujeme dál vesmírem a přistaneme na nějakém jiném světě." V očích malého človíčka se objevil vzdálený a nepřítomný pohled. "To by se mi líbilo," dodal toužebně.
Mrakoplaš se ušklíbl.
Na oblohu vyšlo slunce, které se tady, na Okraji, zdálo mnohem větší než obyčejně. Stáli se zády opřenými o stěžeň a každý se zaměstnával vlastními myšlenkami. Tu a tam některý z nich zvedl zbývající kbelík a chvilku vyléval vodu z loďky.
Zdálo se, že v moři kolem nich vzniká nával. Mrakoplaš si všiml několika stromových kmenů, které se jim držely po boku, a těsně pod hladinou vody se hemžily ryby všech možných druhů. Samozřejmě - proud musel být plný potravy spláchnuté od pobřeží středových kontinentů. Na okamžik ho napadlo, jaký život žijí ta mořská stvoření, která celý život plují na jednom místě. Podobný tomu mému, pomyslil si. Uviděl malou zelenou žabku, která zoufale zápasila s objetím silného proudu. K Dvoukvítkovu úžasu našel Mrakoplaš kdesi na palubě pádlo a opatrně je natáhl k malému obojživelníkovi. Žabka na něj vděčně vyšplhala. O vteřinu později se voda zapěnila a v místě, kde žabka předtím plavala, prorazil hladinu pár mohutných zubatých čelistí a s bezmocným vztekem se zavřel.
Žabka se na Mrakoplaše podívala z kolébky dlaní, ve kterých ji držel, a pak se ho zamyšleně pokusila kousnout od palce. Dvoukvítek se zahihňal. Mrakoplaš předstíral, že ho neslyší, a zastrčil žabku do kapsy.
"To je mi najednou lidumilnosti," ozval se Dvoukvítek, "a proč to? Za hodinu bude přece po všem."
"Třeba právě proto," odsekl mu Mrakoplaš a chvíli mlčky vyléval vodu. Ve vzduchu se objevovala vodní tříšť a proud zesílil tak, že vlny kolem nich začaly pěnit a lámat se. Zdálo se až nepřirozeně teplo. Nad mořem se vznášel horký zlatistý opar.
Hukot zesílil. Nad vodou se na okamžik objevila oliheň, jejíž rozměry Mrakoplašovi vzaly dech. Vyskočila nad hladinu několik set yardů od nich, a než dopadla nazpět, divoce zamrskala chapadly. V mlze se ozval řev něčeho ještě mnohem většího, co však naštěstí nezahlédli. Z bílé pěny se vynořil celý oddíl létajících ryb a v duhové spršce vodních kapek urazil kus proti proudu, který je ovšem hned po dopadu smetl nazpět.
Řítili se k Okraji světa. Mrakoplaš odhodil kbelík a jakoby na obranu před sílícím řevem vody se zachytil stěžně.
"Tohle musím vidět..." ozval se Dvoukvítek a napůl skočil, napůl upadl na příď loďky.
Loďka narazila na něco tvrdého a nepoddajného, takže se otočila o devadesát stupňů a bokem se zapřela do neviditelné překážky. Pak se zastavila a dovnitř se vevalila záplava chladné mořské pěny, která na několik vteřin pohltila Mrakoplaše od hlavy k patě. Začal zoufale křičet a podmořský svět se náhle změnil v purpurovou, kovově zvonící pláň slábnoucího vědomí. V tom okamžiku se totiž začal topit.
Probral se s ústy plnými palčivé tekutiny. Když ji polkl, proletěla mu žhavá bolest krkem a přivedla ho k plnému vědomí.
Prkna lodní přepážky ho tlačila do zad a nad ním se s výrazem hluboké účasti skláněl Dvoukvítek. Mrakoplaš zasténal a posadil se.
Jak se rychle ukázalo, byla to chyba. Okraj světa byl jen několik stop od nich.
Za ním, těsně pod přepadem nekonečného krajopádu, však bylo něco absolutně magického!
O nějakých sedmdesát mil dál se bezpečně mimo vliv tahu okrajového proudu, křižovala sametovým šerem nevelká plachetnice s rudou plachtou, tak typickou pro svobodného otrokáře. Posádka - alespoň ti členové, kteří ještě zbývali - byla shromážděna na přídi a obklopovala menší skupinku mužů, kteří hořečnatě vyráběli provizorní vor.
Kapitán - podsaditý muž s loketními turbany Nefského domorodce, byl zcestovalý a v životě viděl mnoho podivných lidí a věcí, z nichž většinu zotročil nebo ukradl. Svou dráhu začal jako námořník na Dehydrovaném moři v srdci nejsušší zeměplošský pouště (voda měla totiž na Zeměploše ještě nezvyklé čtvrté skupenství, způsobené vysokými teplotami, kombinovanými s podivně vysušujícími efekty oktarínového světla. Odvodnila se a změnila se v stříbřitou substanci, podobnou tekutému písku, po které vhodně tvarovaný lodní trup snadno klouzal. Odvodněný oceán je místo zvláštní, ale zdaleka ne tak podivné jako jeho ryby). Kapitán nikdy předtím nepoznal strach. Teď byl vyděšen k smrti.
"Teď nic neslyším," obrátil se k prvnímu důstojníkovi.
Důstojník se pátravě zadíval do šera.
"Třeba to spadlo přes palubu?" nadhodil hlasem plným naděje. Jako odpověď na jeho prohlášení se ozvalo z paluby veslařů pod jejich nohama divoké dupání a zvuky praskajícího dřeva. Námořníci se vystrašeně přitiskli k sobě a pevněji sevřeli sekery a pochodně.
Pravděpodobně by si je ovšem netroufli použít, ani kdyby se na ně oblud vrhla. Dřív než si uvědomili, jak je ve skutečnosti strašlivá, zaútočilo na ni několik mužů se sekyrami. To ji odvedlo od tvrdohlavého prohledávání lodi, kterým se dosud zabývala, a začala pronásledovat útočníky. Nikdo nevěděl, jak skončili, možná že skočili přes palubu, ale bylo také možné, že je obluda sežrala. Kapitán si nebyl jist. Ta věc vypadala jako velká lodní truhla, větší než obyčejně, ale zase ne o tolik. Jenže zatímco se v některých chvílích zdálo, že jsou v ní takové věci jako staré ponožky a jiné náhodné předměty, jindy - kapitán se otřásl - jindy to vypadalo, že tam jsou - že to má... kapitán se pokoušel na to nemyslet. V duchu však byl přesvědčen, že muž, který spadl přes palubu a utopil se, byl pravděpodobně mnohem šťastnější než ten, kterého obluda chytla. Vyháněl ty myšlenky z hlavy. Uvnitř byly zuby, zuby jako velké bílé náhrobky a jazyk v barvě mahagonu...
Ze všech sil se pokoušel zapudit ty strašlivé představy ze své mysli. Nešlo to.
S trpkostí si umiňoval jednu věc. To bylo naposled, kdy zachránil nevděčné topící se trosečníky ještě k tomu za záhadných okolností. Otroctví bylo přeci lepší než žraločí čelisti, nebo ne? A ti dva nakonec uprchli, a když se námořníci pokusili prozkoumat jejich velkou truhlu - no řekněte, jak se ti dva vůbec dostali doprostřed moře na takové bedně, co? - začala je požírat. Znovu se na to pokusil zapomenout, ale nemohl se zbavit myšlenky na to, co by se stalo, kdyby se truhla dozvěděla, že její pán už není na palubě...
"Vor je hotov, pane," oznámil mu v té chvíli první důstojník.
"Tak na vodu s ním," vykřikl kapitán. "Všichni na vor a zapálit loď!"
Koneckonců, nebude tak těžké sehnat si jinou loď, zauvažoval v duchu, ale v tom ráji, o kterém mulláhové pořád mluví, by si mohl člověk počkat na nové vtělení hezky dlouho. Ať se ta kouzelná truhla nažere humrů.
Někteří z pirátů si vysloužili nesmrtelnost svou nesmírnou krutostí a k smrti odvážnými kousky. Jiní tím, že nashromáždili obrovské bohatství. Náš kapitán se už kdysi dávno rozhodl, že si získá nesmrtelnost jednoduše tím, že neumře.
"Co je to, u všech ďáblů?" zeptal se Mrakoplaš.
"Je to překrásné," prohlásil Dvoukvítek s blaženým výrazem.
"No, to se uvidí, až zjistíme, k čemu je to dobrý," zabručel čaroděj.
"To je Okrajka," ozval se mu hlas těsně za levým uchem, "a máte štěstí, že ji vidíte seshora, myslím."
Hlas byl provázen závanem vlhkého dechu páchnoucího rybinou. Mrakoplaš se ani nepohnul.
"Dvoukvítku," hlesl po chvíli.
"Copak?"
"Když se teď otočím,co uvidim?"
"Jmenuje se Tethis a tvrdí, že je mořský skřet. Tohle je jeho člun. Zachránil nás," vysvětloval mu jako dítěti Dvoukvítek. "Už se ohlédneš?"
"Teď zrovna eště ne, díky. Jak to, že nespadneme dolů?" zeptal se Mrakoplaš s podezřelým klidem.
"Protože jste narazili na Okradu," ozval se hlas, který Mrakoplašovi připomínal podmořské víry, plné slizkých věcí, ukrytých mezi korálovými útesy.
"Vohradu? Jakou vohradu?" vyděsil se Mrakoplaš.
"No, to je přeci ta věc, která běží kolem světa," řekl mu neviditelný skřet. Mrakoplaš měl dojem, že v hukotu vody zaslechl šploucháni vesel. Doufal, že to byla vesla.
"Aha! Vy myslíte vokraj," prohlásil. "Vokraj vohraničuje věci."
"Okrada přeci také," pokýval hlavou skřet za jeho zády.
"On mluví o tomhle," vmísil se do řeči Dvoukvítek a napřáhl prst, jehož směr Mrakoplaš se strachem sledoval...
Směrem na Střed od člunu se vzduchem táhlo lano, zavěšené několik stop nad zpěněnou hladinou vody. Loďka na něm byla zakotvena, ale přesto zůstávala pohyblivá. Visela na složité spleti krátkých lanek a malých dřevěných kladek. To by samozřejmě vysvětlovalo jednu záhadu, ale co druhá? Na čem bylo zachyceno vodící lano?
Mrakoplaš se podíval podél vedení a uviděl silný dřevěný sloup, který trčel z vody o několik desítek stop dál. Jak se tak díval, loďka se přiblížila ke sloupu, zaklapalo několik převodů a plavidlo pokračovalo dál v cestě.
Mrakoplaš si všiml řady kratších provazů, které visely z hlavního lana v pravidelných intervalech.
Otočil se k Dvoukvítkovi.
"Vidim, jak to vypadá," prohlásil nakonec, "ale co to je?"
Dvoukvítek pokrčil rameny. Za Mrakoplašem se ozval mořský skřet: "Kousek před námi je můj dům. Popovídáme si o tom, až se tam dostaneme. Teď musím veslovat."
Mrakoplaš zjistil, že kdyby se chtěl podívat dopředu, musel by se otočit a podívat se na mořského trolla a nebyl si jistý, že to je to, o co stojí. Raději se podíval za Okrajku.
Visela v mlze, několik stop pod Okraje světa. Zjevovaly se vždy ráno a navečer, když světlo malého zeměplošského slunce naráželo na magické pole Plochy v tom správném úhlu.
Ve skutečnosti ji tvořily dvě duhy. Blíže k hraně krajopádu se ve spršce umírajícího oceánu rozprostíralo sedm nižších barev, zářících a roztančených.
V porovnání s širším pásem, který se vznášel za nimi a okázale dával najevo, že s nimi nesdílí totéž spektrum, však byly bledé a nevýrazné.
To byla Královská barva a všechny nižší barvy jsou nejenom její součástí, ale také jen silně vybledlým odrazem. Byla to oktarína, magická barva - barva kouzel. Živoucí, zářivá, jemně vibrující a její základ tvořil pigment představivosti. Kdekoliv se objevila, dokazovala, že obyčejná hmota je jen služebnicí sil ovládaných kouzelnou myslí. Oktarína - to bylo okouzlení samo. Mrakoplaš si vždycky říkal, že jemu připadá taková obyčejně zeleno-purpurová.
Za nějakou chvíli se na Okraji světa objevila malá tečka a ta se postupně změnila v útes tak nebezpečně vykloněný do prostoru, že vody moře se začaly propadat do hlubin už u jeho úpatí. Na útesu stála chatrč stlučená z naplaveného dřeva a Mrakoplaš si všiml, že hlavní lano Okrady vede přes celý ten kamenitý ostrůvek. Bylo zakotveno na silných kovových sloupech a malým kulatým okýnkem procházelo dokonce přímo chatrčí. Jak Mrakoplaš zjistil později, skřet na něm měl připevněnou řadu malých bronzových zvonečků. Celé zařízení bylo tak důmyslné, že nejenže zvonky upozorňovaly na každý větší předmět, který do Okrady narazil, ale podle toho, který z nich zazvonil, poznal místo, kde k tomu došlo.
Na středové straně ostrova byla na vodě velká plovoucí ohrada a v ní zásoba dřeva - naplavená prkna a trámy, celé kmeny stromů, z nichž některé měly ještě zelené listí, a dokonce dva celé lodní vraky. Tady, blízko k Okraji bylo magické pole tak silné, že nad vším se vznášela rozechvělá záře vyvolaná samovolným vybíjením nekontrolovatelných představ. Vesla ještě několikrát zaskřípala a loďka narazila na malé dřevěné molo. Když se ho dotkla a uzemnila se, ucítil Mrakoplaš známé příznaky mohutné okultní aury - olejovitost, namodralou chuť a cínovou vůni. Všude kolem nich na Zeměplochu nehlučně proudily kapky a vločky nezaostřené, syrové magie.
Čaroděj s Dvoukvítkem se vyškrabali na plaňkovou plošinu a Mrakoplaš se poprvé setkal se skřetem tváří v tvář.
Nebyl ani zpoloviny tak strašlivý, jak si ho představoval.
No, no, ohradila se po chvilce jeho představivost.
Ne že by skřet nebyl strašlivý. Ale místo hnijící obludnosti s mnoha chapadly, kterou Mrakoplaš podvědomě očekával, spatřil nevelkého, nepříliš ošklivého starce. Mohl by se procházet po ulici kteréhokoliv města, aniž by vzbudil pozornost, pokud by byli jeho obyvatelé zvyklí vídat starce, který se skládal výhradně z vody. Zdálo se jako by tady stvořil živého tvora sám oceán a nechtěl se zdržovat tím únavným procesem jednotlivých stupňů vývoje. Vytrhl si kus těla, uplácal z něj dvojnožce a s hlasitým čvachtáním ho nechal vykročit po pláži. Skřet měl příjemnou poloprůsvitnou modrozelenou barvu. Jak ho tak Mrakoplaš pozoroval, mihlo se Tethisovi přes hruď malé hejno stříbřitých rybek.
"Upřeně si někoho prohlížet je nevychované," řekl skřet čaroději. Ústa se mu otevřela v malém chomáčku pěny a zavřela se úplně stejným způsobem, jakým se voda zavírá nad vhozeným kamenem.
"Jo? A proč?" zeptal se Mrakoplaš. Snažil se být klidný, ale logika na něj pokřikovala - proč se nerozteče?
"Pojďte se mnou, doma vám najdu něco k jídlu a nějaké šaty na převlečení," zval je skřet zasmušile. Pak vykročil přes balvany a ani jednou se neohlédl, aby zjistil, zda ho vůbec následují. Koneckonců, kam jinam by mohli jít? Začalo se stmívat a přes Okraj světa fičel vlhký a studený vítr. Okrajka, která už byla napůl průhledná, se ztratila docela a mlha nad kruhopádem začala řídnout.

Barva kouzel..21

25. října 2007 v 12:45 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Jak to vlastně bylo...? Najednou se prostě ocitli v tomhle drakovi, ale předtím spolu přeci byli... seděli... potkali se v letištním baru a výborně se bavili, takže se přirozeně dohodli, že si v letadle sednou vedle sebe a on slíbil Jacku Zwiblumenovi, že až přistanou ve Státech, poveze ho kolem. Přesně tak to bylo. A pak se Jackovi udělalo špatně a on zpanikařil a tak se dostali až do kabiny pilotů a zaskočili toho únosce. Jasně. Ale co u všech čertů znamená to ,středové nářečí'? Doktor Marco Plasciho si přetřel čelo rukou. Teď by si dal hlt něčeho k pití.
Po moři příčinných souvislostí se rozběhly vlnky paradoxu.
Možná že nejdůležitější zjištění, které by se mělo zrodit v myšlenkách každého, kdo se pohybuje vně souhrnu mnohočetností, je to, že přesto že se čaroděj a turista v letadle objevili teprve nedávno, byli v něm současně přítomni už od začátku, tak jak to určuje běžný průběh věcí. Tím chceme říci tohle: Zatímco byla pravda, že se objevili v rozměru určeném těmito konkrétními souřadnicemi před několika minutami, bylo také pravda, že v nich současně žili od začátku. Ano, to jsou ty chvíle, kdy se lidská řeč vzdává a odchází si dát panáka.
Skutečnost je taková, že několik quintilionů atomů se prostě zhmotnilo (jenže, jak uvidíte dále, ve skutečnosti se nezhmotnilo) ve vesmíru, kde podle všech pravidel neměli být. Obvykle události tohoto typu končí obrovskou explozí, ale protože jsou naštěstí vesmíry velice houževnatými útvary, konkrétní vesmír, o kterém je právě řeč, se zachránil tím, že okamžitě obrátil nepřetržitost vesmírného času a zaměřil ji do bodu, kde mohly být přebytečné atomy bez nebezpečí umístěny. Pak se rychle přetočil zpět do toho malého osvětleného kruhu, kterému jeho obyvatelé pro nedostatek lepších výrazů říkají Přítomnost. Pochopitelně to poněkud změnilo historii - odehrálo se o něco méně válek, objevilo se několik dinosaurů navíc a tak podobně, ale v zásadě celá událost proběhla výjimečně klidně.
Za hranicemi tohoto konkrétního vesmíru se bohužel síla náhlé dvojzvratné reakce několikrát odrazila od povrchu Součtu věcí, zohýbala celé rozměry a beze stopy potopila několik galaxií.
O tom všem ale dr. Marco Plascio, věk 33, svobodný, narozený v Itálii, vychovaný v New Jersey, odborník na atypické okysličovací reakce některých atomových reaktorů, neměl ani ponětí, pravděpodobně by tomu nevěřil, ani kdybyste mu to vyprávěli.
Jak se zdálo, Zweiblumen byl stále ještě v bezvědomí. Letuška, která za potlesku ostatních cestujících pomohla Marco Plasciovi na sedadlo, se nad jeho společníkem starostlivě skláněla.
"Už jsme to sdělili na letiště," naklonila se k Marco Plasciovi. "Bude nás tam čekat vůz první pomoci. Promiňte, ale v seznamu cestujících je uvedeno, že jste doktor..."
"Nevím, co by mu mohlo být," odpověděl spěšně Marco Plascio. "Bylo by to něco jiného, kdyby byl atomovým reaktorem typu Magnox. Nemohl by to být nějaký šok?"
"Nikdy jsem nezažila..."
Její větu přetrhlo hlasité zadunění v zadní části letadla. Několik cestujících vykřiklo. Prudký závan vzduchu rozvířil všechny noviny, časopisy a ubrousky a v bláznivé směsici je unášel chodbičkou.
Za nimi se uličkou hnalo ještě něco jiného. Bylo to veliké, nahoře oblé, dřevěné a okované mosazí. Mělo to stovky malých nožiček. Pokud to bylo opravdu tím, čím se to zdálo být - chodící pirátskou truhlou až po okraj plnou naloupeného zlata a drahého kamení - pak to otevřelo to, čemu se říká víko.
Uvnitř nebyl poklad. Zato tam byl řada velkých hranatých zubů, bílých jako dřevo sykomory, a pulzující jazyk barvy mahagonu.
Ta prastará truhla se rozhodla doktora sežrat.
Marco Plascio se přitiskl k bezvědomému Zwiblumenovi, aby v jeho přítomnosti našel alespoň nějakou oporu, a zuby se mu rozjektaly. Zoufale si přál, aby byl někde úplně jinde...
Nastala neproniknutelná tma.
Pak vyšlehl oslepující blesk.
Náhlé zmizení několika quintilionů atomů z vesmíru, kde byly, i když být neměly, ovšem i tak narušilo rovnováhu Celkového souhrnu, který ve snaze si ji udržet, vymazal z existence několik drobných podskutečností. Kolem samotných základů mnohovesmíru se vzpěnily obrovské gejzíry surové magie a vnikly do každé soutěsky a pukliny zatím klidných rozměrů a následkem toho začaly vznikat novy, supernovy, došlo k několika srážkám hvězd, neplánovaným přeletům divokých hus a potopení pomyslných kontinentů. Na světech, ležících až na konci času, lidé zažili úžasné západy slunce v barvě zářivé oktaríny, protože až tam doletěly magií nabité částice. V kometárním chvostu kolem proslulého ledového systému Zeret se konečně proud magických částic rozptýlil.
Jenže o tomhle všem se samozřejmě Mrakoplaš nedozvěděl. Ten stále ještě svíral nehybného Dvoukvítka kolem pasu a řítil se do Kruhového moře, které leželo několik set stop pod nimi. Ani otřesy všech známých rozměrů nemohly zlomit železný Zákon o zachování energie a Marco Plasciova krátká cesta v letadle je přenesla o několik set mil vodorovně dál a několik tisíc stop svisle výš.
V Mrakoplašově mysli zazářilo na okamžik slovo letadlo, ale pak rychle zmizelo.
Tam to dole, je to snad loď?
Vody Kruhového moře se začaly přibližovat čím dál tím rychleji a nakonec ho vtáhly do svého mokrého, zeleného a dusícího objetí. O chvilku později se ozvalo hlasité šplouchnutí a do moře dopadlo zavazadlo, které mělo stále ještě na víku nálepku s mocnou cestovní runou TWA.
Zavazadlo použili jako záchranný vor.

Na Okraji

Výroba trvala dlouho. Teď už byl skoro hotov a otroci oklepali poslední zbytky jílové formy.
Tam, kde další otroci opatrně otírali jeho kovové boky stříbrným pískem, už se pomalu začínal na slunci lesknout hedvábným živoucím leskem nového bronzu. I po týdnu pozvolného ochlazování v odlévací jámě byl ještě vlažný.
Arciastronom z Krullu lehce pokynul rukou a nosiči zlehka položili trůn do stínu trupu.
Vypadá jako ryba, pomyslel si. Obrovská, létající ryba. Z kterých asi moří?
"Je skutečně vznešený," zašeptal. "Je to opravdové umělecké dílo."
"Dobré řemeslo," prohlásil zavalitý muž, který se objevil vedle něj. Arciastronom se k němu pomalu obrátil a upřel mu oči do bezvýrazné tváře. Není to nic těžkého vypadat bezvýrazně, když máte místo očí dvě zlaté polokoule. Ty oči znepokojivě zářily.
"Řemeslo, samozřejmě," opakoval Arciastronom a usmál se. "Je mi jasné, že na celé Zeměploše neexistuje dokonalejší řemeslník než ty, Zlatooký. Nemám pravdu?"
Řemeslník se odmlčel a nahé tělo - nahé, když nepočítáme opasek se zavěšeným nářadím, příruční počítadlo a nádherné opálení - se mu napnulo, když zvažoval všechny významy té poslední poznámky. Zdálo se, že se zlaté oči upírají do nějakého vzdáleného, cizího světa.
"Odpověď zní ano i ne," prohlásil nakonec. Někteří z nižších astronomů stojících za trůnem se polekaně nadechli nad tím nedostatkem dvorního taktu, ale zdálo se, že Arciastronom si té poznámky nevšiml.
"Pokračuj," řekl.
"Jsou určité základní dovednosti, které postrádám. Ale jsem Zlatooký stříbroruký Daktylos!" natočil k němu řemeslník hlavu. "Postavil jsem Kovové bojovníky, střežící Pitchiuovu hrobku. Navrhl jsem Světelné přehrady Velkého Nefa, postavil jsem Palác Sedmi pouště. A přeci..." pozvedl ruku a poklepal si na jedno oko, které tiše zazvonilo, "... když jsem postavil pro Pitchiua armádu golemů, zasypal mě zlatem, a abych nemohl něco podobného postavit nikomu jinému, dal mne připravit o zrak."
"Moudré, ale kruté," prohlásil Arciastronom s pochopením.
"Tak. Proto jsem se naučil stav kovů slyšet a začal jsem se dívat prsy. Naučil jsem se rozeznávat rudy podle chuti a vůně. Tyhle oči jsem si sice vyrobil sám, ale zrak se mi samozřejmě nevrátil.
Pak mne povolali, abych vybudoval Palác Sedmi pouští a výsledek? Emir mne zasypal stříbrem a pak, i když mě to zase tak nepřekvapilo, mi dal useknout pravou ruku."
"To je opravdu velké neštěstí v povolání, jako je tvoje," přisvědčil Arciastronom.
"Část toho stříbra jsem použil na výrobu téhle nové ruky, do které jsem mimo jiné vložil i všechny své vědomosti a znalosti o pákách a převodech. Stačí mi. Když jsem vybudoval první světelnou přehradu s kapacitou 50 000 hodin denního světla, zaplatila mi Kmenová rada Nefa celým nákladem hedvábí a pak mi odřízli šlachy v podkolení, abych nemohl utéci. Tím jsem byl v nouzi přinucen sestrojit z hedvábí a ze štípaného bambusu létací stroj, s jehož pomocí jsem uprchl z nejvyššího ochozu svého vězení."
"A nakonec jsi se dostal různými oklikami až sem, do Krullu," přisvědčil Arciastronom. "Člověk se nemůže ubránit myšlence, že by pro tebe bylo nějaké úplně jiné zaměstnání - jako pěstování salátů - mnohem bezpečnější. Rozhodně by s sebou neneslo to riziko, jako tvé vynálezy, které tě kus po kuse připravují o život. Proč se k nim pokaždé vracíš?"
Zlatooký Daktylos pokrčil rameny.
"Protože to umím," odpověděl.
Arciastronom se znovu podíval na bronzovou rybu, která teď zářila v paprscích poledního slunce jako obrovský gong.
"Taková krása," zamumlal. "Naprosto výjimečná. Tak, Daktyle. Připomeň mi, co jsem ti slíbil za odměnu?"
"Požádal jsi mě, abych ti sestrojil rybu, která by mohla plout ve vesmírném moři, ležícím mezi světy," odpověděl vznešeným hlasem mistrovský konstruktér. "A za to... za to..."
"Ano? Víš, moje paměť už není to, co bývala," Arciastronom zapředl jako kočka a jednou rukou ladil chladnoucí bronz.
"A za to," pokračoval Daktylos, hlasem, ze kterého se rychle vytrácela naděje, "mě pustíš na svobodu a nepřipravíš mě o žádný další kus těla. Po žádném pokladu netoužím."
"Ach, ano, teď si vzpomínám." Stařec zvedl ruku pokryto sítí modrých žilek a dodal: "Lhal jsem."
Ozval se tichoučký zvuk a zlatooký muž se zapotácel. Sklonil hlavu, podíval se na opeřený konec šípu, který mu trčel z prsou, a unaveně přikývl. Na rtech se mu objevila kapka krve.
Na celém náměstí se rozhostilo hrobové ticho (které rušil jen bzukot několika nedočkavých much), když zvedl stříbrnou ruku a dotkl se konce šípu.
Pohrdlivě zabručel.
"Mizerná práce," zasípal a padl naznak do prachu.
Arciastronom strčil do ležícího těla nohou a smutně si povzdechl.
"Vyhlašuji krátké období smutku, jak si zaslouží každý mistr svého řemesla," prohlásil nakonec. Chvilku se díval na namodralou masařku, která zmateně pobíhala po jednom zlatém oku, a pozvedl hlavu. "To by stačilo," kývl hlavou a mávl na několik otroků, aby odnesli mrtvé tělo.
"Jsou želvonauti připraveni?" zeptal se.
Mistr kontroly startu postoupil kupředu.
"Jistěže, vaše význačnosti," odpověděl.
"Příslušné modlitby byly odříkány?"
"Přesně tak, vaše význačnosti."
"Kolik zbývá do ztráty?"
"Do startu," opravil ho mistr kontroly opatrně. "Tři dny, vaše význačnosti. Ocas Velké A'Tuin bude v nejvýhodnější poloze."
"Takže zbývá jediné," spokojeně konstatoval Arciastronom. "Je třeba najít co nejvhodnější oběti."
Mistr kontroly startu se uklonil.
"Ty nám jistě poskytne oceán," dodal. Stařec se spokojeně usmál. "Jako vždycky."
"Kdybys to tak dokázal řídit..."
"Lepší by bylo, kdybys ty uměl kormidlovat..."
Přes palubu se přelila další vlna. Mrakoplaš s Dvoukvítkem se na sebe zděšeně podívali. "Voda v podpalubí!" vykřikli současně a každý z nich se chopil jednoho kbelíku. Zanedlouho se ozval ze zaplavené kajuty nevrlý Dvoukvítkův hlas.
"Vůbec mi není jasné, proč bych za to mohl já," prohlásil. Podal nahoru další kbelík, který čaroděj vylil přes bok do moře.
"Měl jsi přece držet hlídku, nebo ne?" utrhl se na něj Mrakoplaš.
"Zachránil jsem nás oba před otrokáři, to už si nevzpomínáš?" bránil se Dvoukvítek.
"No, tak to bych byl zase radši votrokem než mrtvolou," ušklíbl se čaroděj. Narovnal se a rozhlédl se po mořské hladině. Vypadal poněkud zaraženě.
Byl to už trochu jiný Mrakoplaš než ten, který před nějakými šesti měsíci uprchl z hořícího Ankh-Morporku. Přibylo mu pár jizev a byl o něco zcestovalejší. Navštívil středové země, objevil prazvláštní zvyky mnoha barevných národů - a většinou při té činnosti přišel k nějaké té další jizvě - a několik nezapomenutelných dnů se dokonce plavil po pověstném Dehydrovaném moři v srdci neuvěřitelně vyschlé pouště známé jako Velký Nef. Na jiném moři, mnohem chladnějším a vlhčím, viděl plovoucí ledové hory. Letěl na draku, který se vylíhl z myšlenky. V jednom okamžiku téměř vyslovil nejmocnější zaklínadlo celé Zeměplochy. Jednou taky...
- no určitě! Horizont byl mnohem menší, než měl být!
"Hmm?" zamyslel se Mrakoplaš.

Barva kouzel..20

25. října 2007 v 12:44 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
A navíc, ta holka nebyla zrovna ošklivá.
"Ta třetí zkouška?" řekla.
"Zase budu beze zbraní?" zeptal se.
Liessa zvedla ruce a stáhla si z hlavy helmici. Kolem hlavy a po zádech se jí rozlila záplava rudohnědých vlasů. Pak rozepnula sponu na plášti, který jí sklouzl z ramen. Pod ním byla nahá.
Ve chvíli, kdy ji Hrun přeletěl pohledem, rozběhly se mu v hlavě dvě kalkulačky. Jedna sčítala cenu zlata jejích náramků, tygřích rubínů, vsazených do prstenů na nohou, briliantové kapky, která jí zdobila pupek, a těch dvou výjimečně umělecky zpracovaných náprstků ze stříbrného filigránu. Druhá byla napojena přímo na jeho libido. Obě dávaly výsledky, které ho neobyčejně potěšily.
Pozvedla ruku a s úsměvem mu podala pohár vína.
"Myslím, že tentokrát ne."
"Vždyť ani nehnul prstem, aby ti pomohl," zněl poslední Mrakoplašův argument.
Křečovitě se držel Dvoukvítka kolem pasu a drak zatím opisoval obrovský kruh, přičemž se nebezpečně nakláněl. To, že se právě dozvěděl, že drak i jeho šupinatý hřbet jsou pouze výsledkem jakéhosi třírozměrného denního snu, nezměnilo nic na jeho pocitu strašlivé závrati. Jeho mysl neustále sklouzávala k představě toho, co by se stalo, kdyby Dvoukvítkovo soustředění něco rozptýlilo.
"Proti těm samostřílům neměl ani Hrun naději," prohlásil Dvoukvítek rozhodně.
Když se drak vznesl nad pás křovinaté krajiny, kde trojice strávila v nejistém spánku vlhkou a nepohodlnou noc, vyhouplo se nad okrajem Zeměplochy slunce. Pochmurná modř a šeď časného rána se okamžitě změnila na bronzovou záři, která rázem zaplavila svět. Tam, kde slunce dopadlo na vodní hladinu, nebo světelnou přehradu, nabyly jeho paprsky barvy tekutého zlata (Díky hustotě magických polí, obklopujících Plochu, se světlo pohybovalo podzvukovou rychlostí a tato jeho zajímavá vlastnost byla využívána například lidmi z Velkého Nefa, kteří během staletí zkonstruovali složité a zvláštní přehrady a vyložili některá údolí leštěným křemenem a s jejich pomocí sluneční záři pochycovali a svým způsobem konzervovali. Zářící nefské zásobníky světla, které po několika slunečných týdnech doslova přetékaly svitem působily ze vzduchu opravdu velkolepým dojmem a škoda, že se ani Mrakoplaš, ani Dvoukvítek nepodívali tím směrem.).
Před nimi se vznášela magicky vytvořená, miliony tun těžká nemožnost, nazývaná Wyrmberg. Jak se rýsovala proti nebi, Mrakoplaš se s tím pohledem celkem vyrovnal, dokud se nepodíval stranou a nezahlédl, jak se stín Wyrmbergu prodlužuje na bílé pláni oblaků, které jej stále obklopovaly.
"Co vidíš?" zeptal se Dvoukvítek draka.
Vidím boj, odehrávající se na vrcholu hory, zazněla tichá odpověď.
"Vidíš?" řekl Dvoukvítek. "Hrun asi právě v téhle chvíli bojuje o život."
Mrakoplaš mlčel. Po chvíli se Dvoukvítek ohlédl. Čaroděj upíral oči do neznáma a rty se mu nehlučně pohybovaly.
"Mrakoplaši?"
Čaroději se vydral z hrdla zvuk podobný slabému zakrákorání.
"Promiň," naklonil Dvoukvítek hlavu. "Nebylo ti rozumět."
"... celou tu hloubku... takový pád..." mumlal Mrakoplaš. Nakonec se mu oči zaostřily, na chvilku se v nich objevil zmatek, ale pak se mu rozšířily hrůzou. Nakonec udělal tu chybu, že se podíval pod sebe.
"Argh," prohlásil a začal klouzat ke straně. Dvoukvítek ho zachytil.
"Co je to s tebou?"
Mrakoplaš se pokusil otevřít oči, ale jeho obrazotvornost víčka neměla zírala očima dokořán otevřenýma.
"Ty nemáš strach z vejšek?" podařilo se mu ze sebe vypravit.
Dvoukvítek se podíval dolů, tam, kde teď hluboko pod nimi ubíhala krajina, tečkovaná stíny mračen.
"Ne." zněla jeho odpověď. "Proč? Zabiješ se stejně, ať spadneš ze čtyřiceti stop, nebo čtyř tisíc fathonů, to ti povídám."
Mrakoplaš se pokusil jeho výrok bez emocí vstřebat, ale nenašel v něm žádnou logiku. Tady přeci nešlo ve skutečnosti o to, že člověk spadl, ale že potom narazil.
Dvoukvítek ho znovu rychle zachytil.
"No tak, drž se," zahučel mu vesele do ucha. "Už tam skoro budem."
"Nejraději bych byl zpátky ve městě," zasténal Mrakoplaš. "Chtěl bych být dole na zemi."
"Tak by mě zajímalo," uvažoval Dvoukvítek nahlas, "jestli můžou draci doletět ke hvězdám? Řeknu ti, to by bylo opravdu něco..."
"Ty si šílenej," odpověděl mu Mrakoplaš nevýrazným tónem. Turista mu neodpovídal, a když Mrakoplaš natáhl krk a nahlédl mu z boku do tváře, strašlivě se vyděsil, když spatřil, jak Dvoukvítek upírá se zvláštním úsměvem na rtech pohled ke hvězdám.
"Ať tě to ani nenapadne," zasyčel mu výhrůžně do ucha.
Muž kterého hledáte, mluví s Drakopaní, ozval se dračí hlas.
"Hmm?" řekl Dvoukvítek s očima stále ještě upřenýma k blednoucím hvězdám.
"Cože?" ozval se naléhavě Mrakoplaš.
"Aha, ano, Hrun," probíral se Dvoukvítek. "Doufám, že letíme včas. Snes se dolů! Hodně nízko!"
Když hukot vzduchu přešel z obyčejného větru v pískání vichřice, otevřel Mrakoplaš oči. Možná že mu je tlak větru prostě rozfoukl, protože teď už je prostě nemohl zavřít.
Před nimi se objevilo ploché temeno Wyrmbergu a začalo se se znepokojující rychlostí zvětšovat. Pak se změnilo v zelenou čmouhu, ubíhající po obou stranách. Droboučké stromy a malá políčka se změnila v rozmazanou pestrobarevnou směsici. Kratičký stříbřitý záblesk snad mohl být říčkou, která přepadala přes okraj plošiny.
Mrakoplaš se snažil zbavit vzpomínky na tu výšku, ale jí se u něj obzvláště zalíbilo, terorizovala ostatní obyvatele jeho mysli a převracela mu mozek naruby.
"Myslím, že tentokrát ne," řekla Liessa.
Hrun si od ní pomalu vzal pohár s vínem. Zazubil se jako vyřezávaná tykev.
Draci kolem arény se začali plašit. Jejich jezdci zvedli hlavy. Pak těsně nad trávníkem arény proletěla zelená čmouha a Hrun zmizel.
Pohár s vínem zůstal na okamžik viset ve vzduchu a pak dopadl se zazvoněním na kameny schodiště. Až tehdy z něj vystříklo víno.
To proto, že Devátý paprsek vteřinu před tím, než uchopil Hruna jemně do pařátů, dočasně sladil jejich tělesné rytmy. Protože rozměr představivosti je mnohem složitější než rozměr prostoru a času, které jsou ve skutečnosti rozměry velmi mladými, výsledek spočíval v tom, že se nehybný a chtíči propadlý Hrun změnil v Hruna, který se pohyboval rychlostí osmdesáti mil za hodinu bez jakýchkoliv průvodních následků. Snad až na těch pár vylitých doušků vína. Další z nepřímých následků byl ten, že Liessa nenávistně vykřikla a přivolala svého draka. Ve chvíli, kdy se před ní zlaté zvíře zhmotnilo, vyšvihla se na něj, stále prakticky nahá, a nejbližšímu strážnému vytrhla samostříl. Pak už byla ve vzduchu, zatímco se ostatní drakojezdci rozběhli ke svým zvířatům.
Stalo se také to, že starý obřadník, který všemu přihlížel od sloupu, za nímž byl takticky ukryt, zachytil v tu chvíli průnikovou ozvěnu jakési teorie, klubající se v mozku mladého psychiatra. Psychiatr žil v jednom z přilehlých vesmírů, a protože prostorový únik byl oboustranný, zahlédl v téže chvíli psychiatr dívku na draku. Obřadník se usmál.
"O co se vsadíme, že ho nechytí?" ozval se mu těsně u ucha Greichův hlas plný červů a hrobek.
Obřadník zavřel oči a těžce polkl.
"Myslel jsem, že se můj pán teď už odebere do Země mrtvých nastálo," podařilo se mu vykoktat.
"Já jsem čaroděj," prohlásil Greicha. "Pro čaroděje si musí přijít sám Smrť. A podívej. Jak to tak vypadá, nějak ho tady nikde nevidím."
TAKŽE MŮŽEME JÍT? Zeptal se Smrť.
Seděl na bílém koni, který byl z masa a kostí, ale měl rudé oči a z nozder mu unikaly malé plamínky. Smrť natáhl kostnatou ruku, chytil ve vzduchu Greichovu duši, uhnětl ji do kuličky zářící oslnivým světlem a nakonec ji polkl.
Pak pobodl své zvíře ostruhami, zvíře se rozeběhlo vzduchem a od kopyt mu odletovaly jiskry.
"Pane Greicho!" zašeptal starý obřadník, když se vesmír kolem něj zatřepotal.
"To byl ošklivý podvod," zaslechl ještě čarodějův hlas, podobný zvukové tečce, která rychle mizela v nekonečných černých dálkách.
"Můj pane... jak vypadá Smrť?" zavolal stařec roztřeseným hlasem.
"Až si ho pořádně prohlédnu, dám ti vědět," zavlnil se téměř nezřetelně vzduch.
"Dobrá," zamumlal si obřadník. Pak ho něco napadlo. "Ale přijďte přes den, prosím," dodal.
"Vy tatrmani," zaječel Hrun ze svého místa v pařátech Devátého paprsku.
"Co říkal?" zakřičel Mrakoplaš a drak se zatím řítil vzduchem nahoru, jako by závodil do strmého vrchu.
"Neslyšel jsem ho!" křičel stejně hlasitě Dvoukvítek a slova mu od úst rval vítr. Drak se stále zvedal a Dvoukvítek se podíval dolů na malou kulatou plošku, na vrcholek Wyrmbergu, ze kterého se právě vznesla skupina pronásledovatelů. Křídla Devátého paprsku duněla bičoval vzduch. Řidší vzduch.
Dvoukvítkovi už potřetí zalehlo v uších.
V čele pronásledující skupiny letěl zlatý drak a na hřbetě měl jezdce.
"Hej, ty tam, seš v pořádku?" zavolal Mrakoplaš znovu naléhavě a musel se v rychle řídnoucím vzduchu několikrát zhluboka nadechnout, aby ze sebe ta slova vůbec dostal.
"Mohl jsem se stát vládcem, a vy, vy tajtrdlíci, musíte zrovna přiletět a..." Hrun zalapal po dechu, protože řídký vzduch oslabil činnost dokonce i jeho obrovského hrudníku.
"Cco sse to ďje sse vzzduchemm?" zamumlal Mrakoplaš a před očima se mu objevila modrá světélka.
"Unk," vydralo se ze rtů turistovi a Dvoukvítek omdlel.
Drak zmizel.
Několik vteřin ještě trojice mužů pokračovala v letu vzhůru. Mrakoplaš a Dvoukvítek poskytovali zvlášť malebný pohled. Seděli jeden za druhým a nohama objímali něco, co už tam nebylo. Pak se to, čemu na Zeměploše říkali přitažlivost, vzpamatovalo a vrhlo se na ně. V té chvíli kolem proletěl Liessin drak a Hrun mu těžce dopadl na krk. Liessa se nad ním sklonila a políbila ho.
Téhle podrobnosti už si Mrakoplaš nevšiml, protože to už se řítil dolů, i když rukama stále ještě svíral Dvoukvítka kolem pasu. Plocha vypadala jako malá kulatá mapa přišpendlená na obloze. Zatím to vypadalo, že se nehýbá, ale Mrakoplaš věděl, že je to jen zdání. Celý svět, podobný vaječné omeletě, se k nim začal čím dál tím rychleji blížit...
"Prober se!" vykřikl Mrakoplaš do hukotu větru. "Draci! Mysli na draky!"
Kolem nich zapleskala křídla, to když proletěli hejnem pronásledovatelů, kteří se jim rychle vzdalovali dopředu a nahoru. Draci zařvali a začali se velkým obloukem stáčet na zpáteční cestu.
Dvoukvítek neodpovídal. Kolem hlavy mu pleskalo Mrakoplašovo roucho, ale turista se neprobral.
Draci, bylo jediné, co Mrakoplašovi v panice hučelo hlavou. Pokusil se soustředit, představit si draka opravdu co nejživěji. Když se to podařilo jemu, myslel si, proč by se to nemohlo podařit mně. Nic se však nestalo.
Mrakoplaš to zkusil znovu, obrátil oči v sloup a napjal každou žilku v těle. Drak. Jeho představivost, přeci jen už trochu otlučené a opotřebované zařízení, se pokusila upnout na draka. Jakéhokoliv draka.
MÁŠ TO MARNÉ, zasmál se hlas, který zněl jako dunění pohřebního zvonu. TY NA NĚ PŘECI NEVĚŘÍŠ!
Mrakoplaš vytřeštil oči na příšerné jízdní zjevení, které se mu zašklebilo přímo do tváře, a jeho vědomí se v hrůze vzepjalo.
Vyšlehl oslepující blesk.
Pak nastala neproniknutelná tma.
Mrakoplaš ucítil pod nohama měkkou podlahu, kolem se rozlila narůžovělá záře a ozval se překvapený výkřik mnoha lidí.
Vyděšeně se rozhlédl kolem. Stál v jakémsi podivném tunelu, naplněném po obou stranách sedadly, na kterých byli připoutáni lidé ve velice nezvyklém oblečení. Všichni na něj křičeli.
"Probuď se," zasyčel. "Musíš mi pomoct!"
Táhl bezvědomého turistu za sebou a pomalu ustupoval před davem, až volnou rukou nahmátl podivně tvarovanou kliku. Zmáčkl ji, vpadlo otevřených dveří a prudce je za sebou zabouchl.
Rozhlédl se po další místnosti a setkal se s vyděšeným pohledem jakési mladé ženy. Ta upustila tác, který nesla v ruku a hlasitě vykřikla. Byl to takový ten druh výkřiku, po kterém se obvykle objevil svalnatý ochránce. Mrakoplaš, zaplavený adrenalinem, což byl v jeho případě čistý destilát strachu, se obrátil a protlačil se kolem ní dál. Před očima se mu objevila další sedadla a lidé na nich se krčili, když kolem nich táhl střední uličkou bezvědomé Dvoukvítkovo tělo. Teprve teď si všiml, že za sedadly je řada malých okének. Několika okénky bylo na pozadí šedivých mračen vidět dračí křídlo. Bylo stříbrné.
Tak mě sežral drak, pomyslel si. To je nesmysl, odpověděl si vzápětí. Z dračího břicha není vidět ven! Pak ramenem narazil do dveří na konci tunelu a podařilo se mu jimi projít do místnosti tvaru širokého kornoutu, která byla ještě mnohem podivnější než samotný tunel.
Byla plná droboučkých blikajících světélek. Mezi světélky seděli ve velkých čalouněných křeslech čtyři muži, kteří na něj zírali s otevřenými ústy. Začal ustupovat a všiml si, že jejich pohledy náhle zamířily kamsi na stranu.
Mrakoplaš se pomalu otočil tím směrem. Vedle něj stál pátý muž - mladší, vousatý a tak tmavý, jako nomádi z Velkého Nefa.
"Kde to jsem?" zeptal se čaroděj. "To je dračí břicho?"
Mladík ustoupil, přikrčil se a strčil Mrakoplašovi do obličeje černou skříňku. Muži v křeslech se skrčili za opěradla.
"Co je to?" zeptal se Mrakoplaš. "Obrázková skříňka?" Natáhl se a vzal mu ji z ruky. Jak se zdálo, jeho pohyb mladého muže v první chvíli zaskočil. Pak ale vykřikl a pokusil se skříňku Mrakoplašovi zase vzít. V téže chvíli však také vykřikl jeden ze čtveřice sedících mužů. Teď však už neseděl, ale stál a ukazoval na mladíka nějakým malým, kovovým předmětem.
Mělo to úžasný výsledek. Mladík couvl a zvedl ruce nad hlavu.
"Prosím, dejte mi tu bombu, pane," obrátil se k Mrakoplašovi muž s kovovou věcí. "Hlavně opatrně."
"Todle?" zeptal se Mrakoplaš. "Jen si to vemte, já vo to nestojim." Ten druhý si od něj krabičku velice opatrně vzal a položil ji na zem. Zbylí tři sedící muži se očividně uvolnili a jeden z nich začal velice rychle mluvit do zdi. Čaroděj ho s úžasem pozoroval.
"Nehýbejte se!" vyštěkl muž s tou kovovou - s amuletem, rozhodl se nakonec Mrakoplaš, určitě je to amulet. Tmavý mladík ucouvl až ke stěně.
"To od vás bylo opravdu velice odvážné," prohlásil Držitel amuletu, "to vám tedy povím!"
"Cože?"
"Copak je vašemu příteli?"
"Mému příteli?"
Mrakoplaš se podíval na Dvoukvítka, který stále ještě setrvával v mírumilovném bezvědomí. To nebylo tak divné. Co ho ale opravdu překvapilo, bylo to, že Dvoukvítek má na sobě nové šaty. Divné šaty. Kožené spodky mu končily nad koleny. Na horní části těla měl jakousi vestu z výrazně pruhované látky a na hlavě podivný malý klobouk. S ptačími pírky.
Nezvyklý pocit v oblasti nohou přiměl Mrakoplaše, aby se podíval dolů. Jeho šaty se také změnily. Místo pohodlného širokého roucha, tak skvěle přizpůsobeného volnosti a rychlosti pohybu ve všech možných nepředvídaných situacích, měl na nohou jakési plátěné trubky. K nim měl krátký kabát ze stejného materiálu a na krku...
Do dnešního dne nikdy neslyšel jazyk, kterým mluvil muž s amuletem. Byl hrubý a vzdáleně připomínal středové nářečí - tak jak je možné, že mu rozumí každé slovo?

Barva kouzel..19

25. října 2007 v 12:43 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Dvoukvítek se rozeběhl mrtvými tunely a drak se velkými lehkými skoky držel těsně za ním. Dunivý hluk se postupně ztratil v bludišti napětí. Netrvalo dlouho a Dvoukvítek musel zastavit a úplně bez dechu se opřel o jeden sloup. Zdálo se mu, že už je to celá věčnost od chvíle, kdy měl naposled v ústech něco k snědku.
Proč neletíš? Ozval se mu v hlavě hlas Devátého paprsku. Drak rozepjal křídla a zkusmo jimi zamával. Na okamžik se zvedl do vzduchu. Dvoukvítek na něj chvilku ochromeně zíral, ale pak se k němu rozběhl a rychle mu vylezl na krk. Vzápětí byli ve vzduchu. Drak lehce letěl několik stop nad zemí a chodba za nimi se halila do hustých oblaků zvířeného prachu.
Dvoukvítek se držel ze všech sil a Devátý paprsek proletěl spojeným systémem podzemních prostor a pak se začal zvedat nahoru nad rozlehlým točitým schodištěm, které bylo dost široké, aby posloužilo ustupující armádě. Na jeho vrcholu vyletěli do prostor, které vypadaly jako obydlené. Zrcadla ve všech chodbách byla vyleštěna a odrážela slabé bledé světlo.
Cítím jiné draky.
Křídla se proměnila v rozmazanou čmouhu a Dvoukvítkem to trhlo dozadu. Drak se otočil a vyrazil dlouhou boční chodbou jako vlaštovka trápená čmelíky. Další prudká zatáčka je vynesla z ústí tunelu do obrovské jeskyně. Hluboko pod nimi bylo vidět čímsi napůl zasypané kameny a vysoko nad hlavou zahlédli otvory ve stěnách, kterými dovnitř proudily mohutné snopy světla. U stropu se něco dělo. Zatímco Devátý paprsek s hromovým pleskáním křídel stoupal, Dvoukvítek si prohlížel hřadující ptáky a droboučké lidské postavičky, které pomocí jakési záhadné síly chodily po stropu jeskyně.
To je hřadovací jeskyně, prohlásil mu v hlavě spokojeným tónem Devátý paprsek.
Najednou Dvoukvítek zahlédl, jak se jedna z malých lidských postaviček odpoutala od stropu a začala se rychle zvětšovat...
Mrakoplaš pozoroval, jak se mu Lio!rtova bledá tvář začíná vzdalovat. To je legrační, zabrebtala malá částečka jeho mozku. Jak to, že stoupám nahoru?
Pak se začal ve vzduchu převracet a v jeho pocitech převládla skutečnost. Řítil se dolů na trusem pokryté dno jeskyně.
V hlavě mu zavířily myšlenky. A jako vždy si právě tuhle kritickou chvíli vybrala slova Zaklínadla a začala se mu z hlubin mozku prodírat na povrch. Zdálo se mu, že na něj naléhají: "Proč bys nás neřekl? Co můžeš ztratit?"
Mrakoplaš mávl rukou ve stále sílících vzdušných proudech, které za ním vznikaly.
"Ashonai," zvolal. Slovo se před ním zhmotnilo z modrého plamene, který povlával ve větru.
Opilý strachem a magií mávl rukou podruhé.
"Ebiris," pronesl pečlivě. Zvuk zmrzl do blikajícího oranžového slova, které se zavěsilo vedle svého předchůdce.
"Urshoring. Kvanti. Pytham. N'guard. Feringomalee." Slova kolem něj plála v duhových barvách a Mrakoplaš zapažil ruce a připravoval se vyslovit osmé a poslední slovo, které se mělo zjevit ve třpytné oktareni a zpečetit celé kouzlo. Vyčnělé balvany byly na okamžik zapomenuty.
" - " začal.
Najednou mu něco vyrazilo dech, zaříkadlo se zbortilo a vyčichlo. Kolem pasu se mu sevřel pár paží a celý svět najedno uhnul stranou. To drak vybral dlouhý střemhlavý let a jen jeho pařáty zaskřípaly o vrchol nejvyššího z balvanů na dně Wyrmbergu. Dvoukvítek se vítězoslavně rozesmál.
"Mám ho!"
Drak na vrcholu své dráhy zatočil elegantním obloukem, několikrát skoro líně máchl křídly a proletěl jedním z otvorů do čirého ranního vzduchu venku.
Bylo poledne. Na vrcholu Wyrmbergu, té nemožně vyvážené hmoty, na rozlehlé zelené louce se shromáždili draci se svými jezdci a vytvořili velký kruh. Za nimi bylo dost místa, kde se rozestavěli zbídačelí služebníci, otroci, a další, kteří si v potu tváře dobývali tady, na vrcholu světa, své skromné živobytí. Všichni pozorovali postavy soustředěné uprostřed travnaté arény.
Skupina se skládala z několika nejstarších Drakopánů, mezi kterými byl Lio!rt a jeho bratr Liartes. První si s bolestivými úšklebky chvílemi masíroval nohy. Kousek od nich stáli Hrun a Liessa, kterou doprovázeli její následovníci. Mezi oběma skupinami stál dědičný obřadník Wyrmbergu.
"Jak víte," začal nejistě, "nedávno si, ne zcela zesnulý pán Wyrmbergu, Greicha První, vymínil, že celá otázka nebude vyřešena, dokud se některé z jeho dětí, on, nebo ona, nebude cítit tak silné, aby vyzval, či vyzvala své sourozence k boji na život a na smrt."
"Ano, ano, to víme. Tak pokračuj," ozval se mu ve vzduchu vedle hlavy slabý podrážděný hlas.
Obřadník polkl. Nebyl schopen smířit se s tím, že jeho bývalý pán nezesnul, jak se sluší a patří. Tak je ten starý krkavec mrtev, nebo ne? Přemýšlel zachmuřeně.
"Není zcela jasné," pokračoval, "zda můžeme připustit, aby kdokoliv vyzval ostatní k boji prostřednictvím svého zástupce..."
"Ano, to je povoleno," prohlásil Greicha netrpělivě nehmotným hlasem. "To je alespoň chytré. Hlavně se tím nezdržujte celý den!"
"Vyzývám vás," prohlásil Hrun a upřel pohled na bratry, "oba najednou."
Lio!rt a Liartes si vyměnili pohled.
"Chceš bojovat s oběma současně?" zeptal se Liartes, vysoký šlachovitý muž s dlouhými světlými vlasy.
"Jo."
"To bude ale dost nevyrovnaný zápas, nezdá se ti?"
"Jasně. Mám přesilu jednoho na dva."
Lio!rt se zamračil. "Ty nadutý barbare..."
"Tak todle si teda přehnal!" zavrčel Hrun. "Já ti..."
Starý obřadník pozvedl ruku protkanou modrými žilkami, aby ho uklidnil.
"Je zakázáno prát se na Poli smrti," prohlásil a na okamžik se odmlčel, aby zvážil, jaký měla jeho slova smysl. "No, vy víte, jak to myslím," pokusil se, ale pak se vzdal a pokračoval "Vznešení pánové Lio!rt a Liartes, jako vyzvaná strana, mají právo volby zbraně."
"Draci," ozvali se oba současně. Liessa se pohrdavě zašklebila.
"Draci se dají použít k útoku a to znamená, že jsou to zbraně," trval Lio!rt pevně na svém. "Jestli s tím nesouhlasíš, rozhodneme to bojem."
"Přesně tak," přitakal mu bratr a výhrůžně se zadíval na Hruna.
Obřadník cítil, jak se mu do prsou zavrtal chladný prst.
"Nestůj tady s pustou dokořán," zazněl Greichův hřbitovní hlas. "Hlavně si pospěš, buď tak laskav."
Hrun ustoupil a zavrtěl hlavou.
"Ne, jednou mi to stačilo. To rači zhebnu, než bych bojoval na jedný z těch oblud."
"Pak tedy zemři," prohlásil obřadník tak laskavým tónem, jakého byl jen schopen.
Lio!rt a Liartes už spěchali přes trávník k místu, kde je čekali jejich sloužící a jejich zvířata. Hrun se obrátil k Liesse. Pokrčila rameny.
"To nedostanu ani meč?" naléhal. "Tak aspoň nůž!" zkusil to.
"Ne," odpověděla mu. "Tohle jsem opravdu nečekala." Najednou se jakoby zmenšila a všechno její sebevědomí se vytratilo. "Je mi to líto."
"Tobě je to líto?"
"Ano, je mi to opravdu líto."
"Jo, mně už se předtim zdálo, že si řekla, že je ti to líto."
"Nedívej se na mě takhle! Mohla bych ti vymyslet nejkrásnějšího jízdního draka..."
"Ne!"
Obřadník si utřel nos do kapesníku, podržel ten malý hedvábný čtverec v natažené ruce a pak ho pustil. Zabušení křídel přinutilo Hruna k tomu, že se bleskově otočil. Lio!rtův drak už byl ve vzduchu a blížil se k nim velkým obloukem. Snesl se nízko nad rovinu a z tlamy mu vyletěl sloup plamene. Začal před sebou vypalovat černý pruh, který se rychle blížil k Hrunovi.
Hrun v poslední chvíli odstrčil Liessu stranou, a když se vrhl do bezpečí, ucítil divokou bolest, kterýmu projela ožehnutou paží. Když dopadl na zem, lehce se překulil, pružným pohybem znovu vyskočil na nohy a začal se rychle rozhlížet po druhém drakovi. Ten se na něj snesl z boku a Hrun byl přinucen vyskočit na místě, aby se vyhnul šlehnutí plamene. Když ho drak míjel, švihl v krátké křivce ocasem a zasadil mu štiplavý úder do čela. Hrun se rychle zvedl na nohy a zatřásl divoce hlavou, aby rozptýlil hvězdičky, které se mu dělaly před očima. Ruka plná puchýřů sténala bolestí.
Teď se vracel v druhém okruhu Lio!rt, letěl mnohem pomaleji, aby mohl reagovat na divochovy neobyčejně hbité pohyby. Země se začala přibližovat a Drakopán uviděl Barbara stát kus před sebou. Byl nehybný jako kus skály, jen hruď se mu prudce zvedala a ruce měl svěšeny podél těla. Bude to snadný cíl.
Když Lio!rtův drak proletěl nejnižším bodem své dráhy a začal vybírat střemhlav let, otočil se jeho pán a podíval se na místo, kde měl teď stát obrovský škvarek.
Nebylo tam nic. Lio!rt se s nejistým výrazem otočil ještě víc.
Před očima se mu objevil Hrun, který se právě jednou rukou vytahoval drakovi přes rameno, zatímco druhou se mlátil po hlavě, aby uhasil hořící vlasy. Lio!rtova ruka sjela k dýce u pasu, ale Hrunovy reflexy, které i za normální situace předčily reflexy obyčejných lidí, byly teď ještě vyostřeny bolestí. Drakopánovo zápěstí zasáhl drtivý úder hřbetem ruky, dýka mu vyletěla velkým obloukem do vzduchu a začala padat k zemi. Druhá rána zasáhla jezdce přímo do brady.
Drak, zatížený vahou dvou mužů, se vznášel sotva několik yardů nad zemí. Jak se ukázalo, bylo to skutečně štěstí, protože v okamžiku, kdy Lio!rt ztratil vědomí, drak zmizel.
Liessa se rozběhla přes trávu k Hrunovi a pomáhala mu na nohy. Trochu zmateně na ni zamrkal.
"Co se stalo? Co se děje?" ozval se přiškrceným hlasem.
"To bylo opravdu úžasné!" zvolala Liessa. "Jak jsi udělal to salto a změnil směr přímo ve vzduchu a vůbec to všechno!"
"Jasně, ale co se to stalo?"
"To se hrozně špatně vysvětluje..."
Hrun zvedl hlavu k nebi. Liartes, mnohem opatrnější z obou bratrů, jim kroužil vysoko nad hlavou.
"No máš na to tak deset vteřin."
"Ti draci..."
"No?"
"To jsou jenom představy."
"Tím chceš říct, že ty spáleniny na mý ruce sou jenom představy?"
"Ano. Ne!" divoce zavrtěla hlavou. "Vysvětlím ti to později."
"No, budeš si k tomu muset najít vopravdu dobrý prostředky," vyštěkl na ni Hrun. Potom se znovu podíval směrem k Liartovi, který začal sestupovat dolů.
"Hlavně mě teď poslouchej!" volala na něj Liessa. "Dokud je můj bratr v bezvědomí, jeho drak prostě neexistuje. Normálně ho totiž tvoří a ovládá..."
"Běž!" vykřikl na ni Hrun. Znovu ji vší silou odhodil na stranu a sám se vrhl střemhlav k zemi. Těsně nad nimi proletěl Liartes na svém draku a na zemi se objevil další spálený pruh trávy.
Zatímco se zvíře začalo stáčet k dalšímu náletu, Hrun vyskočil a rozběhl se jako chrt k lesu lemujícímu okraj arény. V těch místech byl les sotva víc než přerostlé křoví, ale ani tudy nemohl žádný drak proletět.
Liartes to ani nezkoušel. Přistál se svým zvířetem na louce několik yardů od hájku a opatrně slezl se sedla. Drak složil křídla a natahoval hlavu k zelené stěně, zatímco jeho pán se opřel o kmen osamělého stromu a začal si tiše pohvizdovat.
"Můžu tě spálit na prach," prohlásil po chvíli.
V houštině se nepohnul ani list.
"Nejsi náhodou támhle v těch ibišcích?"
Ibišky se proměnily v plamenné moře.
"Ale teď jsem tě určitě zahlédl v támhletom kapradí!"
Z kapradí zbyla síť bíle žebrovaného popela.
"Jenom to zbytečně protahuješ, barbare. Proč se nevzdáš hned? Já už jsem spálil lidí! Prý to ani trochu nebolí," prohlásil Liartes a rozhlížel se po křoví.
Drak sledoval jeho pohled a spálil každý trochu příhodný chomáč křoví, který mohl sloužit jako úkryt. Liartes vytáhl meč a čekal.
Hrun se snesl ze stromu, a už když padal k zemi, nohy mu běžely. Za ním zařval drak a začal se s praskotem prodírat křovím, ale Hrun běžel, běžel s pohledem upřeným na Liarta a v rukou svíral suchou větev.
Je to málo známá, nicméně pravdivá skutečnost, že dvounozí tvorové většinou běží na krátké vzdálenosti rychleji než tvorové čtyřnozí jednoduše proto, že čtyřnožci si musí při běhu nohy přeci jen trochu roztřídit. Hrun za sebou slyšel škrábání drápů a pak hlasité zadunění, když drak rozevřel křídla a pokusil se vzlétnout. Když se Hrun přiblížil, pozvedl Liartes meč, ale Barbar ho odrazil suchou větví. Pak už Hrun do Drakopána narazil a dvojice padla k zemi.
Drak zařval.
Hrun zasáhl svého protivníka s chirurgickou přesností kolenem mezi nohy. Liartes zařval. Podařilo se mu však na oplátku zasáhnout Barbara do obličeje a přerazil mu nos. Nebylo to poprvé.
Hrun vykopl a zvedl se na nohy. Ocitl se tváří v tvář koňské dračí tváři a viděl, že se drakovi nadýmá hruď a rozšiřují nozdry.
Jeho noha vyletěla jako blesk a zasáhla Liarta, který se pokoušel postavit, ze strany do hlavy. Muž padl k zemi.
Drak zmizel. Ohnivá koule, která mířila k Hrunovi, se rozplynula, dřív než k němu doletěla. Zastihl ho už jen slabý závan teplého vzduchu. Pak se rozhostilo ticho, přerušované jen praskotem hořícího podrostu.
Hrun si přehodil bezvládného Drakopána přes rameno a drobným klusem se rozběhl nazpět do arény. Na poloviční cestě našel Lia!rta, ležícího v bezvědomí a podivně pokroucenou nohou na trávě. Sehnul se a se zamručením si ho hodil na volné rameno.
Na zvednutém stupni,pod baldachýnem na jedné straně arény, jej čekala Liessa a starý obřadník. Drakopaní už nabyla svého netečného klidu a upírala pohled na Hruna, který jí k nohám složil obě bezvládná těla. Všude kolem postávali v uctivých skupinkách lidé.
"Zab je," řekla Liessa.
"Zabíjím tehdy, kdy se to líbí mně," odpověděl jí. "zabít lidi v bezvědomí, to není správný!"
"Nenapadá mě příhodnější čas," souhlasil se svou paní obřadník. Liessa si odfrkla.
"Dobrá, tak je zapudím od dvora," prohlásila. "Jakmile se jednou ocitnou za hranicemi wyrmbergské magie, ztratí Moc. Stanou se z nich obyčejní loupeživí rytíři. To by ti vyhovovalo?"
"To jo."
"Jsem překvapena tvým milosrdenstvím, bar... Hrune."
Hrun pokrčil rameny. "Chlap v mým postavení to ani jinak dělat nemůže. Musim si hlídat image, ne?" Rozhlédl se kolem. "Tak a teďka ta poslední zkouška."
"Varuju tě, je velice nebezpečná! Jestli si ale přeješ, můžeš odejít. Podstoupíš-li však tu poslední zkoušku a obstojíš v ní, staneš se pánem Wyrmbergu a samozřejmě mým zákonitým manželem."
Hrunův pohled se srazil s jejím. Před očima mu proběhl celý jeho dosavadní život. Najednou se mu zazdálo, že se skládal jen z řady dlouhých vlhkých nocí, kdy musel spát pod hvězdami, zoufalých bojů se skřety, městskými strážemi, lupiči a zlými kněžími a v poslední době dokonce se třemi polobohy - a to všechno k čemu? Dobrá, kápl z toho majetek - poklady, to připustil, ale kde jsou teď? Taky záchrana panen v nesnázích přinášela určitou chvilkovou odměnu, ale většinou to skončilo tak, že jim dal slušné věno a v některém větším městě je opustil. Ona se totiž po určitém čase i ta nejpříjemnější bývalá panna začala chovat poněkud majetnicky a ztrácela smysl pro jeho pokusy o záchranu jejích strádajících sester. Zkrátka a dobře, jediné, co v životě získal, byla pověst a bezpočet jizev, které mu pokrývaly celé tělo. Být vládcem - to by mohl být docela příjemné. Hrun se vesele ušklíbl. Kdyby měl takovouhle základnu, draky a celkem velkou skupinu bojovníků, to už by se s ním opravdu muselo počítat.

Barva kouzel..18

25. října 2007 v 12:42 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
"Beru," prohlásil. "Jaká je ta druhá zkouška?"
"Musíš zabít mé dva bratry." Hrun se zamyslel.
"Voba najednou, nebo každýho zvlášť?"
"Souběžně či následovně, jak budeš chtít," ujišťovala ho.
"Co?"
"Prostě je zab!" zasyčela ostře.
"A jsou to dobří bojovníci?"
"Proslulí."
"A co za to všechno potom...?"
"Dostaneš odměnou mou ruku a staneš se pánem Wyrmbergu."
Nastalo dlouhé ticho. Hrunovo obočí se pohybovalo při nezvyklých výpočtech.
"Takže dostanu tebe a tudle horu, jo?"
"Ano."
Upřeně se mu zadívala přímo do očí a rty se jí zachvěly. "Ujišťuji tě, že ta odměna opravdu stojí za to."
Hrunovy oči zabloudily k její ruce, která se třpytila prsteny. Kameny byly obrovské, byly to neobyčejně vzácné modře mléčné brilianty z jílovišť Mithosu. Když se mu nakonec podařilo odtrhnout od nich oči, zjistil, že Liessa na něj z neznámého důvodu vrhá zuřivé pohledy.
"Tak ty se rozmýšlíš?" hlas se jí třásl vztekem. "Hrun Barbar, ten, o kterém se říká, že by bez zaváhání vstoupil do čelistí samotného Smrtě?"
Hrun pokrčil rameny. "No, no. Je jedinej důvod, proč bych vkročil do Smrťovejch čelistí. Kdybych věděl, že se mi podaří šlohnout mu jeho zlatý zuby," prohlásil. Potom velkým obloukem zvedl pravou ruku a na jejím konci poletoval vzduchem jeho dřevěný kavalec. Vletěl mezi lučištníky jako dělová koule a Hrun ho se šťastným výrazem následoval. Jednoho muže srazil pěstí k zemi a druhému vyrval zbraň. Za okamžik bylo po všem.
Liessa se ani nehnula.
"Tak co?" zeptala se potom.
"Co tak co?" otočil k ní hlavu Hrun, stojící uprostřed toho obrazu zkázy.
"Máš v úmyslu mne zabít?"
"Co? Houby. Vůbec ne, to už je u mě takovej hloupej zvyk. Abych jako nevyšel ze cviku. Takže kde máš ty bratry?" Zasmál se.
Dvoukvítek seděl na své slámě a upíral oči do tmy. Přemýšlel, jak dlouho už tady asi je. Přinejmenším celé hodiny. Možná i dny. Uvažoval, zda by to nemohly být dokonce roky, na které mezitím zapomněl.
Ba ne, takové myšlenky mu nepomohou. Pokusil se přemýšlet o něčem jiném - o trávě, stromech, čerstvém vzduchu, o dracích. Draci...
Ze tmy se znovu ozval ten zvláštní, škrabavý zvuk. Dvoukvítek ucítil, jak mu na čele vyráží chladný pot.
V cele s ním něco bylo. Vydávalo to sice jen tiché zvuky, ale i v naprosté temnotě to působilo dojmem obrovitosti. Cítil, jak se pohybuje vzduch.
Když zvedl ruku, cítil, že ovzduší je jakoby mastné a déšť drobných jiskřiček mu signalizoval, že se pohybuje v lokálním magickém poli. Dvoukvítek zatoužil po světle.
Nad hlavou mu proletěl snop plamene a narazil na protější zeď. V záři doruda rozžhavených kamenů uviděl Dvoukvítek obrovského draka, který teď zabíral víc než polovinu rozlehlé kobky.
Slyším a poslouchám, pane, ozval se mu v hlavě zřetelný hlas.
Žhnoucí stěna začala chladnout a ve slábnoucí záři pohlédl Dvoukvítek svou podobu, která se odrážela ve dvou obrovských zelených očích.za nimi se tyčil drak, mnohobarevný, šupinatý, rohatý, ostnatý a velký jako ti, které si pamatoval ze svých snů.
Tohle byl opravdový drak. Jeho složená křídla měla takové rozpětí, že hroty na kloubech škrabaly o protilehlé kobky. Drak ležel a Dvoukvítek mu stál mezi pařáty předních nohou.
"Posloucháš?" hlesl Dvoukvítek a hlas se mu třásl směsicí hrůzy a potěšení.
Samozřejmě, můj pane.
Záře pohasla. Dvoukvítek ukázal roztřeseným prstem do míst, kde se podle jeho paměti nacházely dveře cely, a řekl: "Otevři je!"
Drak pozvedl obří hlavu. Z tlamy se mu znovu vyvalil plamen, ale tentokrát se začal proměňovat. Svaly na dračím krku se postupně stahovaly a plamen měnil barvu z oranžové na žlutou, přešel do bílé, až nakonec svítil nejjemnější modří. Modrý plamen byl také nejtenčí, a kde se dotkl zdi, kámen prskal a tavil se. Když plamen narazil na dveře, kov doslova vybuchovala rozpadal se ve vodopádu žhavých krůpějí. Po zdech se rozběhly rozkmitané černé stíny. Na krátký okamžik zabublal roztavený kov, dveře se rozpadly na dvě poloviny a vypadly ven do chodby. Rychlost, s jakou plamen zmizel překvapila Dvoukvítka skoro stejně jako rychlost, se kterou se objevil.
Dvoukvítek rozechvěle překročil chladnoucí dveře a rozhlédl se chodbou na obě strany. Byla prázdná. Drak se mu držel v patách. Těžký rám dveří mu působil trochu potíže, ale to vyřešilo tím, že netrpělivě trhl rameny, vyrval ze stěny celou konstrukci a odhodil ji stranou. Stvoření pak upřelo na Dvoukvítka pohled plný očekávání a tělo se mu zavlnilo v marném pokusu rozepnout v úzkém prostoru křídla.
"Jak jsi se tam dostal?" zeptal se Dvoukvítek.
Přivolal jsi mne, pane.
Nevzpomínám si, že bych něco takového udělal.
V myšlenkách. Přivolal jsi mne ve svých myšlenkách, trpělivě mu vysvětloval drak beze slov.
"Ty chceš říci, že jsem na tebe prostě myslel a ty jsi se tady objevil?"
Tak to bylo.
"Je to nějaké kouzlo?"
Ano.
"Ale vždyť já jsem myslel na draky celý život!"
Tady v těchto místech je hranice mezi myšlenkou a skutečností částečně setřena. Vím jen to, že předtím jsem nebyl, pak jsi na mne začal myslet a já jsem byl. Proto jsem samozřejmě tvůj a chci tě poslouchat.
"U bohů!"
Přesně ten okamžik si vybralo půl tuctu stráží k průchodu chodbou. Zůstali s otevřenými ústy stát. Pak se jeden z nich poněkud vzpamatoval, pozvedl kuši a vystřelil.
Dračí hruď se nadmula. Střela vybuchla v půli dráhy v záplavě hořících úlomků. Strážní se bleskově ztratili z dohledu. O zlomek vteřiny později spláchla plamenná lázeň kameny na místě, kde stáli. Dvoukvítek s obdivem pozvedl hlavu k drakovi.
"Umíš také létat?"
Samozřejmě.
Dvoukvítek se znovu rozhlédl chodbou, ale nakonec se rozhodl, že nebude strážné pronásledovat. Věděl,že je beznadějně ztracen v bludišti zámeckých chodeb a v takové situaci bylo jedno, kudy se vydá. Pohoršit si nemohl. Protlačil se kolem draka a vydal se na opačnou stranu, než odkud přišly stráže. Obrovské zvíře se pracně a s obtížemi otočilo v úzkém prostoru a vydalo se za ním. Prošli řadou chodeb, které se křižovaly jako skutečné bludiště. V jednom okamžiku se Dvoukvítkovi zazdálo, že kdesi daleko před sebou slyší výkřiky, ale ty rychle ustaly. Občas se jim v temnotě nad hlavami objevil lomený oblouk polorozpadlého vchodu. Sem tam narazili na světlejší místo ozářené některou s osvětlovacích šachet.
Dvoukvítek sestupoval po širokém schodišti do hlubiny a pod nohama se mu zvedaly oblaky stříbřitého prachu. Přemýšlel o tom, proč jsou chodby s rostoucí hloubkou stále širší a dokonalejší. Uvnitř výklenků ve zdech byly umístěny sochy a tu a tam visely vybledlé, ale neobyčejně zajímavé goblény. Zobrazovaly především draky - stovky draků v letu, nebo visících ve svých závěsných kruzích, draky s jezdci na zádech při honu na jeleny, nebo, v některých případech, v honbě na lidi. Dvoukvítek se jednoho z nich opatrně dotkl. V suchém, horkém vzduchu se látka okamžitě rozpadla a zůstala po ní jen jednoduchá síť v místech, kde byla protkána jemným zlatým drátem.
"Zajímalo by mne, proč tohle všechno opustili."
Tak tonevím, odpověděl mu drak v jeho hlavě.
Dvoukvítek se otočil a podíval se do šupinatého koňského obličeje za sebou.
"Jak se jmenuješ, draku?" pokračoval Dvoukvítek v konverzaci.
Nevím.
Myslím, že ti budu říkat Devátý paprsek.
Dobrá, to tedy bude mé jméno.
Šlapali dál vrstvami vše pokrývajícího prachu, řadou rozlehlých sálů, jejichž stropy vysekané přímo do skály, podpírala mohutná sloupořadí. Všude byla bohatá výzdoba - od podlahy ke stropu byly stěny jedinou směsicí reliéfů, soch, chrličů a prolamovaných sloupů. Ve slabém osvětlení, které na Dvoukvítkovo přání obstaral Devátý paprsek, vrhaly ty nejpodivnější stíny. Prošli dlouhými ochozy a obrovskými skalními amfiteátry, pohřbenými pod vysokou vrstvou hebkého prachu a beznadějně prázdnými. Bylo vidět, že do těchto prostor celá staletí nikdo nevstoupil.
Pak uviděli cestičku vyšlapanou v prachu, která vedla do jednoho z temných ústí tunelů. Někdo ji použil teprve nedávno a používal ji pravidelně. Byla to úzká hluboká pěšina v neporušené prachové vrstvě.
Dvoukvítek se po ní vydal. Pěšina je vedla další řadou sálů a křivolakých chodeb a byla dost rozlehlá i pro draka (a jak se zdálo, draci tudy kdysi chodili, protože po cestě narazil Dvoukvítek na místnost plnou dračích postrojů a na další, která obsahovala kroužkovou i plátovou zbroj, dost velkou pro slona). Nakonec došli k obrovským bronzovým dveřím, jejichž křídla byla tak vysoká, že se vrcholky ztrácely v temnotě nad hlavou. Na vratech, ve výši prsou uviděl Dvoukvítek malé držadlo v podobě mosazného draka.
Když se držadla dotkl, brána se okamžitě a se znepokojující tichostí otevřela.
Dvoukvítkovi se okamžitě ve vlasech objevily jiskřičky. Následoval závan horkého vzduchu, který nezvedl prach tak, jak by to udělal obyčejný vítr, ale vytvaroval jej do strašidelných, napůl živoucích podob a teprve potom jej opět spustil k zemi. K Dvoukvítkovu sluchu se doneslo podivné, ostré štěbetání Věcí, uvězněných ve vzdáleném sklepení Rozměrů, daleko za křehkou krajkou času a vesmíru. Stíny se objevovaly i tam, kde nebylo nic, co by je mohlo vrhnout. Vzduch bzučel jako úl.
Krátce řečeno, všude kolem nich se vybíjelo nesmírné množství magie.
Místnost za bronzovou branou byla osvětlena bledě zelenou září. Kolem stěn byly narovnány rakve, každá na vlastní mramorové římse. Ve středu místnosti byl na vyvýšeném stupni masivní kamenný trůn a na něm seděla zhroucená postava, která se sice nepohnula, ale zato promluvila ostrým, stařeckým hlasem. "Pojď dál, mladíku."
Dvoukvítek postoupil kupředu. V matném zeleném svitu rozeznával, že postava na trůně patří člověku. Podle podivného způsobu, jakým se však na sedadle rozkládala, Dvoukvítek usoudil, že je dobře, že ji nevidí lépe.
"Víš, já jsem mrtev," ozval se hlas z míst, kde, jak Dvoukvítek horečnatě doufal, měla postava hlavu. Mluvila docela běžným konverzačním tónem. "Předpokládám, že už je to poznat, ne?"
"No," odpověděl Dvoukvítek mírně přiškrceně, "už ano," a začal pomalu ustupovat.
"Samozřejmě, to je jasné," souhlasil hlas. "Ty asi budeš Dvoukvítek, že? Nebo už snad bývalý?"
"Bývalý?" zeptal se nejistě Dvoukvítek. "Bývalý co?"
"Víš," pokračoval hlas, "to máš tak. Jedna z výhod smrti je to, že Smrť člověka vysvobodí z okovů času. Proto mohu vidět nejen všechno, co se stalo, ale i to, co se stane, a to všechno najednou v jediném okamžiku. Je jasné, že když pro mě neexistuje čas, neexistuje pro mne v praxi ani okamžik."
"To ale nevypadá jako nevýhoda," odpověděl Dvoukvítek.
"Myslíš? Jen si představ všechny okamžiky v jednom jediném, dávné vzpomínky a ošklivá překvapení, a možná že pochopíš, co mám na mysli. No v každém případě se konečně dostávám k tomu, co jsem ti chtěl říci. Nebo už jsem ti to řekl? Mimochodem, ten drak je opravdu velice hezký. Nebo už jsem ti to řekl?"
"Je moc hodný. Jen tak se najednou objevil," vyprávěl Dvoukvítek osobě na trůně.
"Že se objevil?" řekl hlas. "Ty si ho přivolal!"
"No, upřímně řečeno, já jsem jenom..."
"Ty máš Moc!"
"Já jsem na něj jenom hodně myslel."
"Ale vždyť právě v tom spočívá Moc! Už jsem ti řekl, že já jsem Greicha První? Nebo snad ten další? Lituji, ale já nemám s nadsmyslnem příliš velké zkušenosti. Co jsem to chtěl... ó ano, Moc. Ta povolává draky."
"Myslím, že už jste mi řekl," špitl Dvoukvítek.
"Ano? No v každém případě jsem ti to chtěl říci," odpověděl mu zesnulý.
"Ale jak se to stane? Myslel jsem na draky celý život, ale dnes poprvé se mi jeden ukázal!"
"No ano, víš, pravda je taková, že v tom smyslu, jak ty vnímáš existenci (a jak jsem ji vnímal i já, než jsem byl před třemi měsíci otráven), draci nikdy neexistovali. Teď mluvím samozřejmě o pravém draku, draconis nobilis, abychom si rozuměli, protože drak bažinný, draconis vulgaris, je obyčejné stvoření, které nestojí za řeč. Na druhé straně opravdový drak je stvoření tak dokonalého ducha, že se může v našem světě zhmotnit jen na místě, jež je silně nasáklé magií, která pomáhá zeslabit stěny mezi viditelnem a neviditelnem. Tam se mohou draci dostat na druhou stranu té hranice a vtělí se do podoby odpovídající vzorci možností našeho světa. Já si například dovedu představit - no - alespoň pět set draků najednou. Ale Liessa, nejdokonalejší a nejzkušenější z mých dětí, si jich nedovede současně představit víc než padesát, a to ještě jen velice neurčitě. To jenom když už tak mluvíme o moderním vzdělání. Ona totiž ve skutečnosti nevěří, že draci existují. Proto jsou její draci také dost nudní - zatímco ten tvůj," mluvil Greichův hlas, "je skoro stejně krásný, jako byli někteří z těch mých. To je pravý lék na staré oči, i když mi z nich, upřímně řečeno, už mnoho nezbývá."
Dvoukvítek se ozval: "Pořád mi říkáte, že jste mrtev..."
"No a ne?"
"No ano, ale, abych tak řekl, víte, oni mrtví toho většinou moc nenamluví. To je takové pravidlo."
"Býval jsem výjimečně mocný čaroděj. Moje dcera mě samozřejmě otrávila. V naší rodině je to celkem uznávaný a běžný způsob, jak se dostat k moci, ale brzy jsem si uvědomil," mrtvola si povzdechla, nebo se alespoň odněkud z míst, kde měla ústa, ozval bolestný povzdech, "že ani jeden z mých potomků si není schopen nad těmi dvěma ostatními vybojovat svrchovanou moc na Wyrmbergu. Je to velice hloupé uspořádání. Království, jako je naše, by mělo mít jediného vladaře. Proto jsem se nakonec rozhodl, že zůstanu v této neformální podobě, a to je nesmírně znepokojuje. Nedopřeji svým potomkům potěšení z mého pohřbu, dokud z nich nezůstane jen jediný, který by se zúčastnil mého posledního obřadu." Od mrtvoly se ozval ošklivý kýchavý zvuk. Dvoukvítek se přesvědčoval, že to bylo uchechtnutí.
"Takže to byl jeden z nich, kdo nás nesl?"
"Liessa," ozval se znovu čarodějův hlas. "Byla to má dcera Liessa. Ta je z nich nejsilnější. Draci mých synů nejsou schopni uletět víc než pár mil a potom zmizí."
"Zmizí? Všiml jsem si, že ten, který nás sem přinesl, byl napůl průhledný."
"Samozřejmě," přisvědčil Greicha. "Moc působí jen v okolí Wyrmbergu. Zákon nepřímé úměrnosti, víš? Aspoň já si myslím, že je to tak. Když draci zaletí příliš daleko, začínají se prostě ztrácet. Jinak už by teď moje malá dcera Liessa vládla celému světu, to mi věř. Ale neměl bych tě zdržovat. Předpokládám, že bys rád zachránil svého přítele."
Dvoukvítek lapl po dechu. "Hruna?"
"Ne, toho nemyslím. Toho hubeného čaroděje. Můj syn Lio!rt se ho právě pokouší rozsekat na kusy. Obdivuji způsob, jakým jsi ho zachránil. Chtěl jsem říci, zachráníš."
Dvoukvítek se vztyčil v celé své výši, což bylo poměrně jednoduché. "Kde je?" zeptal se a vykročil ke dveřím svérázným způsobem, který měl představovat odhodlaný krok hrdiny.
"Stačí, když budeš sledovat stopu v prachu," odpovídal hlas. "Liessa mě občas chodí navštěvovat. Občas zajde za starým tátou, ta moje holčička. Ta jediná měla dost silnou povahu, aby mě zavraždila. Jablko, které nepadlo daleko od stromu. Tak tedy hodně štěstí, ale myslím, že to už jsem říkal. Nebo jsem chtěl říci, že teď to řeknu."

Barva kouzel..17

25. října 2007 v 12:42 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Než mu stačil Kring odpovědět, změnil Psepha ve vzduchu směr a zavěsil se do největšího stropního kruhu, který se s nimi nebezpečně rozkýval.
"Chceš zemřít hned," zeptal se K!sdra chladně, "nebo se nejdřív vzdáš?" Ze všech stran se ke kruhu stahovali válečníci. Botami s háky se zachytávali v malých kruzích a blížili se podivným, kývavým krokem.
V polici na malém platu přivěšeném pod kruhem bylo vidět několik párů bot s háky. Než mohl Mrakoplaš zasáhnout, svezl se drakojezdec z plazího hřbetu a seskočil na plošinu. Tam zůstal stát a očividně se bavil čarodějovou bezmocí.
V tom okamžiku se ozval slabý, ale neobyčejně významný zvuk, způsobený natažením několika kuší současně. Mrakoplaš se podíval do obrácených tváří tuctu mužů. Co se týkalo módy, nedošel vkus dračích lidí k ničemu lepšímu než k jakýmsi koženým postrojům, doplněným bronzovými ozdobami. Pochvy na nože a meče nosili v obrácené poloze. Ti, kteří neměli helmy, nosili volně rozpuštěné vlasy, které jim ve vánku pod klenbou jeskyně vlály jako mořské řasy. Mezi muži zahlédl Mrakoplaš i několik žen. To, že visely vzhůru nohama, provedlo s jejich anatomií prapodivné věci. Mrakoplaš zíral.
"Vzdej se," ozval se znovu K!sdra.
Mrakoplaš už už otvíral ústa, aby to udělal. Kring zabručel varování a čarodějovi proběhla rukou vlna nesnesitelné bolesti. "Nikdy," vřískl. Bolest okamžitě ustala.
"Samozřejmě, že se nevzdá," ozval se těsně za ním jakýsi dunivý hlas. "Vždyť je to Hrdina!"
Mrakoplaš se otočil po hlase a oči mu padly přímo na chlupaté nosní dírky. Ty patřily k nosu mohutného mladého muže, který visel od stropu s lehkou nedbalostí.
"Jak se jmenuješ, Hrdino?" zeptal se muž. "Rádi bychom věděli, s kým máme tu čest."
Mrakoplašovou rukou zalomcovala agonie. "J-já jsem Mrakoplaš z Ankhu," podařilo se mu ze sebe vypravit.
"A já jsme Lio!rt Drakopán," odpověděl visící muž a své jméno pronesl se zvláštním hrdelním klepnutím - zvukem, který Mrakoplaš považoval za běžnou součást místní interpunkce. "Jistě jsi mě přišel vyzvat k souboji na život a na smrt!"
"Abych se přiznal, ani ne..."
"Obávám se, že se mýlíš. K!sdro, pomoz našemu Hrdinovi do hákových bot. Věřím, že se nemůže dočkat, až začneme!"
"Ale ne, hele, já tady jenom hledám svoje kamarády. V žádným případě bych nechtěl..." začal vykládat Mrakoplaš, když ho drakojezdec vedl pevnou rukou po malé plošině k sedátku. Tam ho usadil a na nohou mu zašněroval pár hákových bot.
"Pospěš si, K!sdro! Nesmíme bránit našemu Hrdinovi v naplnění osudu!" prohlásil Lio!rt.
"Hele, tak mě napadlo, voni tady kamarádi asi budou docela spokojení, takž kdybyste mě vysadili někde dole, klidně bych zase..."
"Se svými přáteli se brzo setkáš," prohlásil společensky Drakopán. "Jsi-li věřící, samozřejmě. Ten, kdo jednou vstoupil na půdu Wyrmbergu, už ho nikdy neopustil. Jenom obrazně, samozřejmě. Ukaž mu, K!sdro, jak se má zavěsit!"
"Podívej, do jakýho maléru si mě navez!" sykl Mrakoplaš na meč.
Kring mu zavibroval v ruce.
"Nezapomeň, že jsem kouzelný meč," zabzučel.
"Tak na to vopravdu nemůžu zapomenout."
"Vyšplhej po žebříku a chyť se kruhu," vysvětloval mu drakojezdec. "Pak zvedneš nohy a zahákneš háky." Potom pomohl protestujícímu čaroději provést popsaný úkon. Nakonec visel Mrakoplaš hlavou dolů a konec roucha měl zastrčen do nohavic spodků. V ruce svíral Kring. Z téhle polohy se mu zdáli dračí lidé mnohem snesitelnější, zato draci, visící na svých kruhových bidýlkách byli odporní jako vodní chrliče. Oči jim zářily zájmem.
"Tak pozor, prosím?" zvolal Lio!rt. Jeden z drakojezdců mu podal dlouhý předmět, zabalený v rudém hedvábí.
"Budeme bojovat na smrt," prohlásil Drakopán. "Tvoji, samozřejmě."
"A kdybych vyhrál, pustíte mě, ne?" zeptal se Mrakoplaš nepříliš přesvědčeným hlasem.
Lio!rt ukázal bradou na nedalekou skupinu drakojezdců.
"Nebuď naivní," zabručel.
Mrakoplaš se nadechl. "Myslím, že bych tě měl varovat," prohlásil a hlas se mu skoro netřásl. "Tohle je kouzelný meč."
Lio!rt stáhl rudý hedvábný obal a odhodil ho do hlubiny. Odhalil uhlově černou zbraň, na jejíž čepeli se zaleskly magické runy.
"Ale to je mi náhoda," řekl a vrhl se na Mrakoplaše.
Mrakoplaš ztuhl strachem, ale paže mu vyletěla kupředu, když Kring vyrazil do útoku. Oba meče se srazili v záblesku oktarínové záře.
Lio!rt ustoupil zpět a oči se mu zúžily. Kring se vyhnul jeho krytu, a přestože se Drakopánův meč v poslední chvíli zvedl a vstřebal podstatou část síly úderu, výsledkem byl dlouhý škrábanec, který se táhl napříč Drakopánovou hrudí.
Se zavrčeným se vrhl na Mrakoplaše a háky bot jasně zazvonily v kruzích. Meče se znovu srazily a magie se uvolňovala v barevných záblescích. V témže okamžiku však vyletěla Lio!rtova sevřená pěst a zasáhla čaroděje do hlavy takovou silou, že mu jedna noha vyklouzla z kruhu a ubohý Mrakoplaš se divoce zazmítal ve vzduchu.
Mrakoplaš věděl, že je jedním z nejhorších čarodějů na celé Zeměploše. Vždyť znal jen jedno jediné kouzlo! Ale přes to všechno přeci jenom byl čarodějem, a to podle nezměnitelných magických zákonů znamenalo, že při jeho skonu to musí být Smrť osobně, kdo ho přijme do svého království (namísto aby poslal některého ze svých početných služebníků, jak to dělává v běžných případech).
To byl ten důvod, proč se čas, v okamžiku, kdy se šklebící Drakopán rozmáchl k poslední ráně, změnil v hustý sirup.
Před Mrakoplašovýma očima se najednou svět rozzářil pulzující oktarínovou září, kterou tu a tam proletovaly fialové záblesky fotonů, narážejících do vzniklé magické záře. V tomto osvětlení se Drakopán změnil v sochu, jejíž meč se pohyboval tempem hlemýždě.
Za Lio!rtem se črtala další postava. Mohou ji spatřit jen ti, kteří dovedou nahlédnout do čtyřrozměrného prostoru magie. Byla vysoká, tmavá a hubená a v hluboké temnotě, prokvetlé jen mrazivým svitem hvězd, se obouruč rozmachoval kosou, nechvalně proslulou svou ostrostí.
Mrakoplaš se sehnul. Kosa mu proletěla se sykotem nad hlavou, a aniž znatelně zpomalila, zasekla se do kamenného stropu jeskyně. Smrť zaklel hlasem, který byl chladný jako dávno opuštěná plesnivá hrobka. Scéna zmizela. Se záplavou zvuků proběhlo Mrakoplašovi před očima to, co se odehrálo v zeměplošské skutečnosti. Lio!rta zaskočila rychlost, s jakou se čaroděj přikrčil pod čepelí jeho meče. Mrakoplaš se s hbitostí, kterou dodává lidem jen zoufalství, znovu narovnal a vrhl se na Drakopána. Oběma rukama se pověsil na paži, ve které jeho protivník svíral zbraň, a začal mu ji kroutit.
A přesně v té chvíli se namáhaný kruh, ve kterém Mrakoplaš visel za jednu nohu, s tichým kovovým zaskřípáním vytáhl z kamene.
Čaroděj se řítil dolů do rozšklebené hlubiny, ale nakonec zůstal viset na Drakopánově ruce a obě těla se rozkývala v širokém oblouku. Drakopán vykřikl bolestí.
Lio!rt zvedl oči ke kruhům. Kolem jejich zakotvení se začala sypat zrníčka písku a droboučké úlomky kamene. "Pusť se, k sakru!" zařval. "Nebo zemřeme oba!"
Mrakoplaš mlčel. Soustřeďoval se na to, aby sevření co možno zesílil a vypudil přitom z hlavy představy svého těla ležícího na kamenitém dně hluboko dole.
"Zastřelte ho!" zařval Lio!rt.
Koutkem oka Mrakoplaš zahlédl, jak se zvedá několik kuší. V témže okamžiku máchl Lio!rt volnou rukou a pěst plná prstenů zasáhla čarodějovy sevřené prsty.
Mrakoplaš se pustil.
Dvoukvítek se chytil mříží a namáhavě se k nim přitáhl.
"Vidíš něco?" zeptal se Hrun odněkud ze tmy u jeho nohou.
"Jenom mraky."
Hrun spustil Dvoukvítka zase a zem a sedl si na kraj jednoho dřevěných lehátek, která tvořila jediné vybavení cely. "Do hajzlu," prohlásil.
"Nezoufej," konejšil ho Dvoukvítek.
"Já vůbec nezoufám."
"Já si myslím, že je to všechno nějaké strašné nedorozumění. Doufám, že nás brzo propustí. Vypadají velice civilizovaně."
Hrun ho pozoroval zpod hustého obočí. Pokusil se něco říci, ale pak si to rozmyslel. Místo toho si povzdechl.
"A až se vrátíme, budeme moci vyprávět o tom, jak jsme viděli draky!" pokračoval Dvoukvítek. "Co tomu říkáš."
"Draci neexistujou," odpověděl mu bez zaváhání Hrun. "Posledního zabil před dvěma sty lety Codice z Chimérie. Nevím, co je tohle za zvířata, ale nejsou to draci."
"Ale vždyť nás nesli vzduchem. A v tom sále jich musely být stovky!"
"Řek bych, že jsou to jenom samý čáry," prohlásil Hrun odmítavě.
"No dobře, ale vypadali jako draci," pokračoval Dvoukvítek v řeči s přízvukem rostoucího zklamání. "Vždycky, už od malička jsem si přál vidět draka. Draka, který se vznáší na nebi a chrlí plameny..."
"Draci se uměli akorát tak čvachtat v močálech a jediný, co jim šlo z huby, nebyly plameny, ale smrad," prohlásil realisticky Hrun a natáhl se na dřevěný kavalec. "Dokonce nebyli ani moc velcí," pokračoval. "Shromažďovali palivový dříví."
" jsem slyšel, že hromadili poklady," prohlásil poněkud uraženě Dvoukvítek.
"A palivový dříví. Hele," dodal Hrun a trochu se rozveselil, "všim sis všech těch komnat, co nás nima vedli? To bylo něco! Tam bylo zajímavejch věciček! Samotný ty goblény by musely hodit balík." poškrabal se na bradě se zvukem který připomínal pohyb dikobraza v suchém rákosí.
"Co se teď bude dít?" zeptal se Dvoukvítek.
Hrun si zamyšleně zatřepal prstem v uchu a výsledek zkontroloval nepřítomným pohledem.
"No," prohlásil nevzrušeně, "čekám, že se každou chvíli rozletí dveře dokořán a mě vyvlečou do nějakýho chrámu nebo arény, kde budu muset bojovat vo život. Například s párem obřích pavouků, nebo vosum stop velkým otrokem z džunglí Klatche. Potom zachráním nějakou princeznu z oltáře a vodkrouhnu pár strážnejch, vojáků nebo tak nějak. Princezna mi nakonec ukáže tajnou chodbou, která vede ven, seberem pár koní a i s pokladem vemem roha." Hrun si položil sepjaté ruce pod hlavu,znuděně se díval do stropu a potichu si hvízdal.
"Tohle všechno?" užasl Dvoukvítek.
"Vobyčejně to tak bejvá."
Dvoukvítek se posadil na svém tvrdém lůžku a pokusil se zapřemýšlet. Moc mu to nešlo, protože měl hlavu plnou draků.
Draci!
Už když mu byly dva roky, byl doslova hypnotizován obrázky těch zuřivých oblud v Oktarínové knize pohádek. Jeho sestra mu už tenkrát říkala, že draci neexistují, a to bylo poprvé v životě, kdy zažil pocit hořkého zklamání. Došel k přesvědčení, že jestliže svět neobsahuje tahle překrásná stvoření, není ani zpoloviny takový, jaký by být měl. Později vstoupil do učení k Paprskovi Devátému - Mistru počtářskému, který při dokonalé šedi své mysli pro chlapce představoval přesný opak toho, co draci. Kromě toho tam nebyl čas na sny.
S těmi draky ale opravdu nebylo něco v pořádku. V porovnání s těmi, které viděl duševním zrakem, byli malí, hubení a krotcí. Draci musí být obrovští, zelení, musí mít ostré pařáty, chrlit plameny a vůbec působit neobyčejně romantickým dojmem. Správně, musí být obrovští, zelení a na konci těla...
Kdesi těsně na okraji jeho zorného pole, v nejtemnějším koutě cely, se něco pohnulo. Když tím směrem otočil hlavu, zmizelo to.zazdálo se mu, že zaslechl slabý zvuk, který zněl jako by na kameni zaškrabaly drápy velké šelmy.
"Hrune?" zavolal polohlasem.
Z vedlejší palandy se ozvalo hlasité chrápání. Dvoukvítek opatrně přešel do temného rohu a ohmatával jednotlivé kameny pro případ, že by se za nimi ukrýval tajný vchod. V tom okamžiku se dveře rozletěly dokořán. Do cely se vřítilo několik stráží, utvořilo dvojstup a pokleklo na jedno koleno. Jejich zbraně bez výjimky mířily na Hruna. Když o tom Dvoukvítek později přemýšlel, dost se ho to dotklo.
Hrun chrápal.
Do cely vstoupila dlouhými kroky žena. Málokterá žena umí kráčet dlouhými kroky bezchybně, ale tahle to dokázala. Na Dvoukvítka vrhla krátký pohled, jaký lidé obyčejně věnují nezajímavému kusu nábytku, a pak se zahleděla na spícího Hruna.
Oblečená byla do stejného koženého postroje jako drakojezdci, ale v jejím případě byl poněkud vylehčen. Postroj a nádherná hříva kaštanově narudlých vlasů byla jedinou daní tomu, čemu se na Zeměploše říkalo slušnost. Kromě postroje a vlasů měla ještě zamyšlený výraz na tváři.
Hrun zapískal nosem, obrátil sena druhý bok a spal dál.
Pomalým, nesmírně opatrným pohybem, jako by brala do ruky ten nejjemnější nástroj, vytáhl žena od pasu tenkou černou dýku a bodla jako blesk.
Jenže dříve než dýka urazila slabou polovinu dráhy, vyletěla Hrunova ruka. Zdálo se, že se jeho končetina přesunula mezi dvěma body v prostoru, aniž spotřebovala čas na překonání jejich spojnice. Prsty se mu sevřely na štíhlém ženině zápěstí. Druhou rukou horečnatě tápal po rukojeti meče, který tam ovšem nebyl...
Potom se Hrun probudil.
"Gngh?" pronesl zřetelně a s pátravým výrazem pohlížel ženě do tváře.
"Pusť," prohlásila tichým a chladným hlasem, jehož okraje lemovaly brilianty. Hrun pomalu uvolnil své sevření. Žena o kousek ustoupila a mnula si zápěstí. Prohlížela si Hruna pohledem, jakým kočka pozoruje myší díru.
"Tak, právě jsi obstál v první zkoušce. Jak se jmenuješ, barbare?"
"Komu řikáš barbare?"
"Právě to bych ráda věděla."
"Já jsem Hrun z Chimérie. A ty?"
"Liessa - Drakopaní."
"Ty jsi paní tady toho místa?"
"To je právě to, co se musí rozhodnout. Vypadáš jako nájemný šermíř, Hrune z Chimérie. Mohla bych tě potřebovat - když ovšem obstojíš ve zkouškách. Jsou tři a první jsi právě úspěšně prošel."
"A jaký jsou ty další..." Hrunovy rty se chvíli nehlučně pohybovaly, ale pak se rozhodl riskovat: "... dvě?"
"Nebezpečné."
"A odměna?"
"Drahocenná."
"Promiňte," ozval se Dvoukvítek ze svého místa.
"A když v nich neuspěju?" pátral Hrun dál, aniž si všiml svého druha. Vzduch mezi Liessou a Hrunem se naplnil neviditelným napětím a jejich oči se snažily vpít do sebe.
"Kdybys neuspěl v té první, byl bys teď mrtev. Považuj to za vzorek trestu za neúspěch."
"Ehm, podívejte se..." začal Dvoukvítek opatrně. Liessa na něj obětovala další krátký pohled a zdálo se, že teprve teď si ho skutečně všimla.
"Dejte to pryč," prohlásila s odporem a obrátila se nazpět k Hrunovi. Dva ze strážných si přehodili luky přes rameno, chytili Dvoukvítka každý z jedné strany pod paží a pořadově s ním vyklusali z cely.
"Poslyšte," ozval se Dvoukvítek, když s ním probíhali dlouhou chodbou, "kde (zastavili před jinými dveřmi) je moje (když dveře otvírali) Zavazadlo?"
Dopadl na hromadu něčeho, co snad kdysi bylo slámou. Dveře s rachotem zapadly a nastávající ticho bylo jako vykřičníkem zdůrazněno zvoněním zastrkovaných závor.
V jejich původní cele Hrun nehnul ani brvou.

Barva kouzel..16

25. října 2007 v 12:41 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Když se Mrakoplaš probral, zjistil, že ho drak pozoruje. Přesněji řečeno, upíral oči zhruba jeho směrem. Mrakoplaš zasténal a pokusil se lopatkami zahrabat do mechu, ale ucítil nesnesitelnou bolest v zádech, takže sykl bolestí.
Závojem bolesti a strachu upíral oči na obludu.
Stvoření viselo ze silné větve obrovského suchého dubu vzdáleného několik desítek metrů. Zlatavě bronzová křídla mělo pevně obtočená kolem těla, ale dlouhá koňská hlava na ohebném krku se pomalu obracela sem a tam. Obluda si prohlížela prales.
Bylo to zvláštní, že drak byl napůl průsvitný. Od jeho šupin se sice odrážely sluneční paprsky, ale Mrakoplaš přes jeho tělo rozeznával obrysy větví za ním.
Na jedné z nich seděl člověk, umenšený dračími rozměry na velikost trpaslíka. Byl skoro nahý. Na sobě měl jen jakýsi zanedbatelný kožený pytlík v místě klína, jezdecké boty a na hlavě helmu s vysokým ozdobným hřebenem. Znuděně si mával sem a tam krátkým mečem a rozhlížel se po vrcholcích stromů s výrazem někoho, kdo vykonává všední a otravnou práci.
Mrakoplašovi se začal po noze nahoru pachtit brouk.
Čaroděj přemýšlel, kolik škody může napáchat polohmotný drak. Že by ho mohl jenom přizabít? Mrakoplaš se rozhodl, že tohle raději zkoumat nebude.
Začal se pomalu posunovat po zádech, na špičkách prstů a na patách stranou, dokud se nedostal do krytu nedalekého křoví. Pak se vztyčil na nohy a rozběhl se mezi stromy jako zajíc. Neprchal s žádným určitým cílem. Neměl ani zásoby, ani koně. Když mezi sebe a draka položil alespoň míli, zapotácel se a vysíleně se opřel o kmen jednoho stromu. Strom na něj v té chvíli promluvil.
"Psst!" řekl.
Mrakoplaš ve strašlivém očekávání zvedl pohled do koruny. Pokusil se zrakem setrvat u nevýrazné kůry, chomáčů listí, ale zvědavost jej nakonec přinutila ty kotvy opustit. Oči mu nakonec ulpěly na černém meči, který byl zabodnut do větve přímo nad Mrakoplašovou hlavou.
"Tak tam tak hloupě nestůjte," prohlásil meč (a jeho hlas zněl jako zvuk, který vydá velká vinná sklenka, když budete po jejím okraji jezdit namočeným prstem). "Pojďte mě vytáhnout!"
"Cože?" zeptal se zmámený Mrakoplaš a hruď se mu stále ještě bouřlivě zvedala.
"Vytáhněte mě," opakoval Kring. "Buď mě vytáhnete, nebo strávím další milion let v uhelné sloji. Vyprávěl jsem vám už o tom, jak mne hodili do jezera v -"
"Co se stalo s vostatníma?" zeptal se Mrakoplaš a stále se vysíleně opíral o kmen stromu.
"No, ty přece dostali ti draci. Koně taky. A tu bednu. Mě taky, jenže Hrun mě upustil. Vy ale máte štěstí!"
"Nó -" začal Mrakoplaš. Kring si ho nevšímal.
"Řekl bych, že budete pospíchat, abyste je co nejdříve osvobodil, že?" dodal.
"No... jo, i když -"
"Tak mě laskavě vytáhněte a můžete jít."
Mrakoplaš zíral na kouzelný meč. Myšlenka na záchrannou akci byla uložena v jeho mozku tak vzadu, že jestli bylo něco na nejnovějších odvážných teoriích o podstatě a tvaru vícerozměrné mnohočetnosti vesmíru, byla vlastně úplně vpředu, jenže kouzelný meč, to byl neobyčejně cenný předmět...
A před sebou má dalekou cestu za domovem... ať už ho nalezne kdekoliv.
Vyškrabal se na strom a pomalu se posunoval od kmene po větvi k meči. Kring držel ve dřevě jako vrostlý. Mrakoplaš ho chytil za rukověť a táhl, až se mu před očima dělaly hvězdičky.
"Zkuste to ještě jednou," dodával mu meč odvahy.
Mrakoplaš zasténal a zaskřípal zuby.
"Mohlo by to být horší," prohlásil Kring. "Mohla by to být kovadlina."
"Yaark," zachrčel čaroděj a vzklíčila v něm obava o budoucnost třísel a pupku.
"Kdysi jsem prožíval mnohorozměrný život," prohlásil meč.
"Ungh?"
"Měl jsem totiž mnoho jmen, víte?"
"Úžasné," řekl Mrakoplaš. Čepel konečně vyklouzla ze dřeva on se zapotácel dozadu. Meč byl překvapivě lehký.
Když se mu podařilo slézt zpátky na zem, rozhodl se, že meči oznámí, co je nového.
"Já si vůbec nemyslim, že to s tou záchranou je dobrej nápad," začal oklikou. "Myslím si, že bysme se měli nejdřív vydat do nejbližšího města a dát dohromady záchrannou výpravu."
"Draci ale mířili na Střed," prohlásil King. "No, v každém případě můžeme začít s tím, který sedí támhle na stromě."
"To teda lituju, ale -"
"Přece je nemůžete ponechat jejich osudu!"
Mrakoplaš vypadal překvapeně. "Ne?" zeptal se.
"Ne. Podívejte se, budu k vám upřímný. Pracoval jsem s lepším materiálem, než jste vy, ale nemám na vybranou. Buď s vámi, nebo... Strávil jste někdy milion let v uhelné sloji?"
"Hele, já -"
"Takže jestli se okamžitě nepřestaneš hádat, tak ti useknu hlavu!"
Mrakoplaš s hrůzou pozoroval, jak se jeho vlastní paže zvedá a ohýbá, a vzápětí si čepel, ostrá jako břitva, pobrukovala necelý centimetr od jeho krku. Pokusil se přinutit prsty, aby se otevřely a meč upustily. Marně.
"Ale já neumím být hrdina!" vykřikl zoufale.
"Rád vás to naučím."
Bronzovému Psephovi se z hloubi hrdla vydralo pomalé zadunění.
Drakojezdec K!sdra se naklonil kupředu a zahleděl se přes mýtinu.
"Vidím ho," přikývl. Lehce seskočil z větve na zem a už ve skoku tasil krátký meč.
Potom se dlouze zadíval na přicházejícího muže, který, jak se zdálo, opouštěl jen velice nerad svůj úkryt mezi stromy. Byl ozbrojen, ale drakojezdec si se zábleskem zájmu všiml podivného způsobu,jakým držel meč. Nesl ho v natažené ruce, daleko před sebou, jako by se bál, že ho někdo uvidí v jeho společnosti.
K!sdra potěžkal svůj vlastní meč a rozpínavě se usmál na čaroděje, který se k němu šoural sále blíž. Pak se na něj vrhl.
Později si z boje vybavil jen dvě věci. Nemožný způsob, jakým vyletěl čarodějův meč vzhůru, aby zachytil jeho ránu. Obě zbraně se srazili s takovou silou, že K!sdrovi vypadla zbraň z ochromených prstů. Tou druhou věcí, která jak tvrdil, byla skutečnou příčinou jeho porážky, byl to, že si čaroděj při boji zakrýval volnou rukou oči.
K!sdra uskočil dozadu, aby se vyhnul dalšímu útoku, zakopl a upadl na trávu jak dlouhý, tak široký. Psepha se zavrčením roztáhl svá velká křídla a spustil se ze stromu.
V následující vteřině skočil čaroděj k ležícímu drakojezdci a vykřikl: "Řekni tý obludě, že jestli mě spálí, tak na tebe pustim meč! Udělám to! Pustim ho! Rychle mu to řekni." Hrot černého meče se vznášel K!sdrovi těsně nad krkem. Zvláštní bylo, že čaroděj s mečem očividně bojoval, a zdálo se, že si zbraň sama pro sebe něco pobrukuje.
"Psepho!" zvolal K!sdra.
Drak vzdorně zařval, ale v posledním okamžiku vybral střemhlavý let, v jehož nejspodnějším bodě se chystal ukousnout Mrakoplašovi hlavu, a s hromovým pleskáním křídel se vrátil na svůj strom.
"Mluv!" zaječel Mrakoplaš na ležícího drakojezdce.
"Co bys rád slyšel?"
"Co?"
"Povídám, co chceš slyšet?"
"Kde jsou mí přátelé? Myslím Barbara a toho malého mužíka."
"Řekl bych, že je odnesli na Wirmberg."
Mrakoplaš divoce zápasil s mečem a pokoušel se uzavřít vědomí před Kringovým krvežíznivým bzukotem.
"Co je to Wyrmberg?" zeptal se.
"Wyrmberg je jediný na světě. Je to Dračí dům."
"Předpokládám, že tys tady čekal, abys mě tam vodnes taky, co?"
K!sdra nedobrovolně vykřikl, když mu hrot meče roztrhl kůži na ohryzku a vymáčkl z ní korálek krve.
"Takže vy se schováváte, nepřejete si, aby se lidé dozvěděli, že máte draky, aha?" pronesl výhrůžně Mrakoplaš. Drakojezdec se zapomněl a chtěl přikývnout, a kdyby se byl v poslední chvíli nevzpamatoval, byl by si sám podřízl krk.
Mrakoplaš se zoufale rozhlédl a uvědomil si, že se cestě do Dračího domu bohužel asi nevyhne.
"Tak dobrá," prohlásil nakonec tak lhostejně, jak to jenom dokázal. "Tak mě koukej vzít na ten tvůj Wyrmberg, jasný?"
"Jenže já tě tam měl přivézt mrtvého," zamumlal neochotně K!sdra.
Mrakoplaš se na něj podíval a pak se pomalu usmál. Jeho úsměv byl široký, šílený a bez špetky veselosti. Byl to ten úsměv, který většinou doprovázejí malí říční ptáčci, pochodují v něm sem a tam a vyzobávají mezi zuby zbytky.
"Živej musim stačit," prohlásil Mrakoplaš. "Když mluvíme o tom, kdo by měl bejt mrtvej,uvědom si, čí meč je v který ruce."
"Jestli mě zabiješ, nic už nezadrží Psephu a ten tě zabije!" vykřikl ležící drakojezdec.
"Tak víš co," vyzkoušel čaroděj znovu účinek úsměvu, "budu z tebe vodsekávat kousky!"
"Tak dobrá," vzdal se nakonec K!sdra. "myslíš si, že si to nedovedu představit?"
Pomalu se vysoukal zpod hrotu meč a zamával na draka. Ten znovu rozepjal křídla a pustil se k nim klouzavým letem. Mrakoplaš polkl.
"To chceš říct, že musíme letět na tomhle?" zeptal se. K!sdra, s hrotem Kringu stále ještě pod bradou, se na něj pohrdlivě podíval.
"Jak jinak by se člověk dostal do Wyrmbergu?"
"No to nevim, jak asi?" podíval se na něj s nadějí Mrakoplaš.
"Chci tím říci, že jiný způsob neexistuje. Buď letět, nebo nic."
Mrakoplaš si znovu prohlédl draka před sebou. Docela zřetelně viděl dračím tělem pomačkanou trávu, na které obluda ležela, ale když se opatrně dotkl jedné šupiny, zdála se mu hmotná až dost. Draci by měli být buď úplně skuteční, nebo by neměli existovat. Drak, který existuje jen napůl, je horší než neočekávaný extrém.
"Nevěděl sem, že sou draci průhlední," řekl.
"Vážně?" podivil se K!sdra.
Protože ho Mrakoplaš držel za pás, vyškrabal se neohrabaně do sedla. Když se čaroděj v dost nepohodlné póze usadil za ním, přesunul své sevření na dračí postroj a jemně pobídl drakojezdce hrotem meče.
"Už jsi někdy letěl?" zeptal se drakojezdec, aniž se ohlédl.
"Na něčem takovém nikdy."
"Chceš cucavý bonbón?"
Mrakoplaš spustil oči z temene muže před sebou a podíval se na sáček červených a žlutých cukrátek, které mu nabízel přes rameno.
"To je nezbytný?" zeptal se s podezřením.
"To je tradiční," odpověděl mu K!sdra. "Posluž si."
Drak vstal, těžkopádně zadusal loukou a nakonec se vznesl do vzduchu.
Jako každý, i Mrakoplaš míval ošklivé sny o tom jak se kymácí na nějakém neurčitém místě strašlivě vysoko. Z té výšky pozoroval potrhanými mraky krajinu, která pod ním ubíhala se strašlivou rychlostí (v tomhle okamžiku se většinou budil, zbrocený chladným potem. Jak by byl v těch chvílích zděšen, kdyby věděl, že to není běžná zeměplošská můra, ale vzpomínky na budoucnost. Události, které ho očekávaly, byly tak strašlivé, že vytvořily rezonanční uzel v celém jeho životě, prakticky až ke kolébce).
Tohle sice nebylo to samé, ale byl to dokonalý trénink.
Psepha se vznesl do vzduchu po sérii skoků, které lámaly páteř. Na vrcholu nejvyššího z nich se zašustěním roztáhl křídla a s hromovou ranou, která otřásla okolními stromy, je napjal.
Pak země pod nimi zmizela. Psepha se najednou začal elegantně vznášet a na jeho křídlech, která se podobala průsvitnému, zlatému filmu, se odráželo slunce. Mrakoplaš udělal tu chybu, že se podíval pod a s hrůzou zjistil, že průhledným dračím tělem vidí dole vrcholky stromů. Hodně hluboko. Při tom pohledu se mu žaludek smrskl jako ústřice pokapaná citronem.
Zavřel oči, ale moc mu to nepomohlo, protože to naopak pobídlo do trysku jeho obrazotvornost. Nakonec to vyřešil kompromisem. Upřeně hleděl nalevo dolů, do míst, kde ve střední vzdálenosti ubíhaly špičky prales a počátek močálů, které byl schopen pozorovat téměř bez úzkosti.
Ucítil náraz větru. K!sdra se napůl otočil a vykřikl přes rameno: "Pohleď, Wyrmberg!"
Mrakoplaš pomalu narovnal hlavu a dal si dobrý pozor, aby nechal Kring opřený o dračí hřbet. Uslzenýma očima před sebou spatřil nesmyslně obrácenou horu, která se tyčila nad zalesněným údolím jako trubka nad mechovou mísou. I z téhle vzdálenosti spatřil ve vzduchu jemný oktarínový svit, který musel indikovat stálý magický tok v síle alespoň - a teď Mrakoplaš vyděšeně polkl - několika miliPrimů! Přinejmenším!
To snad bylo lepší dívat se na zem. Rychle odvrátil oči a uvědomil si, že už pod sebou nevidí zem, že drak už není průhledný. Jak se blížili v širokém oblouku klouzavým letem k Wyrmbergu, drak nabýval stále solidnější formy. Vypadalo to, jako by se tělo obludy pomalu naplňovalo zlatistou mlhou. Ve chvíli, kdy se Wyrmberg objevil přímo před nimi a bláznivě se Mrakoplašovi kýval před očima, byl drak stejně skutečný jako ta skála před nimi.
Mrakoplaš měl dojem, že ve vzduchu zahlédl podivné tetelení, jako by z hory něco vyletělo a dotklo se letícího zvířete. Měl podivný pocit, že to něco způsobilo, že se drak stal opravdovějším.
Wyrmberg se před nimi postupně měnit ze vzdálené hračky v několik bilionů tun kamene, zavěšených mezi nebem a zemí. Čaroděj už viděl malá políčka a les na jeho vrcholu, droboučkou řeku vytékající z jezera a její konec - vodopád padající přes okraj plošiny...
Udělal tu chybu, že sledoval dráhu padající vody očima, a tak tak se v poslední chvíli zachytil šupinatého hřbetu.
Sluncem ozářená plošina na vrcholu obrácené hory se k nim blížila stále rychleji. Drak ani v nejmenším nezpomalil.
Když už se před nimi hora tyčila jako největší plácačka na mouchy na světě, uviděl Mrakoplaš ústí jeskyní. Psepha zamířil přímo do jednoho z nich a práce jeho ramenních svalů se zrychlila.
Když je pohltila tma, čaroděj vykřikl. Na zlomek vteřiny zahlédl zamíhání kamene, rozmazaného rychlostí. Pak se drak ocitl znovu ve volném prostoru.
Byli uvnitř jeskyně, větší než by se mělo jakékoliv jeskyni dovolit. Drak, proplouvající nesmírnou prázdnotou, se podobal filigránskému hmyzu, poletujícímu v hodovní síni.
Byli tady další draci - zlatí, stříbrní, černí a bílí, kteří v obrovské dutině podle vlastní chuti poletovali nebo se natřásali na výběžcích skal. Několik dalších draků, zahalených do vlastních křídel, viselo vysoko u klenby jeskyně na obrovských kruzích, zapuštěných do stropu. U stropu však byli i lidé. Když je Mrakoplaš zahlédl, namáhavě polkl, protože ti lidé chodili po obrovské rozloze stropu jako mouchy.
Teprve potom si všiml tisíců malých kroužků, které v řadách křižovaly celý strop jeskyně. Psephův přílet pozorovala se zájmem skupina mužů visících hlavou dolů. Mrakoplaš znovu polkl. Ani za živého boha nebyl schopen vymyslet, co teď.
"No, máš nějaký návrh?" zeptal se šeptem.
"Musíte okamžitě zaútočit," odpověděl mu pohrdavě Kring.
"Proč mě to nenapadlo?" ušklíbl se Mrakoplaš. "Není to tím, že maj všichni samostříly?"
"Mluvíte jako poraženec!"
"Poraženec! Protože budu poraženej!"
"Vaším největším nepřítelem jste vy sám, Mrakoplaši," prohlásil meč.
Mrakoplaš se znovu podíval na usmívající se muže.
Potom se zeptal unaveně: "Chceš se vsadit?"

Barva kouzel..15

25. října 2007 v 12:40 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..

Vábení Wyrmu

Hora se jmenovala Wyrmberg a zvedala se téměř půl míle nad zelené údolí. Byla obrovská, šedá a stála na svém vrcholu.
To znamená, že její základna byla v průměru pár desítek yardů. Pak se zvedla a prodírala hustými mračny a půvabně se klenula ven, jako obrácený trubka. Nahoře byla korunována plošinou, širokou dobře čtvrt míle, na níž rostl malý prales, a bohatá zeleň padala v hustých převisech přes její okraj. Stálo tam několik budov. Pramenila tam dokonce i malá řeka, která se ovšem na svém konci řítila přes okraj a větry způsobily, že vzniklý vodopád dopadal dolů jako jemný déšť.
V horní části, těsně nad okrajem plošiny, se černala jako bezzubá ústa ústí mnoha jeskyní. Byla pravidelná a vypadala, jako by nevznikla docela přirozenou cestou. V tom chladném podzimním ránu se tyčila hora Wyrmberg nad pokrývkou mraků jako obrovský holubník.
Rozměry otvorů ovšem naznačovaly, že by případní "holoubci" museli mít rozpětí křídel kolem čtyřiceti yardů.
"Je to jasné," prohlásil Mrakoplaš. "Jsme v silném magickém poli."
Dvoukvítek s Hrunem se rozhlédli po malé mýtině, kde se zastavili k polednímu odpočinku. Pak se podívali jeden na druhého.
Koně se tiše pásli na šťavnaté trávě na břehu potoka. Mezi chomáči křovin poletovali žluťáskové.
Ve vzduchu voněl tymián a ozývalo se bzučení včel. Divoká prasata, opékaná na rožni, tiše syčela.
Hrun pokrčil rameny a pokračoval ve své práci. Olejoval si bicepsy. Leskly se mu.
"Mně se zdá, že se nic neděje," řekl.
"Zkus hodit minci," ozval se najednou Mrakoplaš.
"Co?"
"No, dej se do toho. Hoď minci."
"Tak jo," řekl Hrun. "Dyž ti to udělá radost..."
Sáhl do váčku u pasu a vytáhl hrst drobných mincí, které pocházely z lupů v mnoha královstvích. S podezřelou pečlivostí vybral jednu z nich - olověný čtvrt-iotový Zchloty a vybalancoval minci na purpurově zbarveném nehtu palce.
"Tak řikej," prohlásil, "Hlava, nebo -" se soustředěným výrazem si prohlédl druhou stranu mince, "- nebo nějaká ryba s nohama."
"Až bude ve vzduchu," prohlásil Mrakoplaš. Hrun se ušklíbl a vyhodil minci.
Čtvrt-ioťák zavířil vzduchem.
"Padne na hranu," řekl Mrakoplaš a ani se na minci nepodíval.
Magie neumírá. Jen místy slábne.
Tohle nebylo nikde jasnější než v modrých dálkách Zeměplochy, kde se odehrály největší bitvy Magické války, která zuřila krátce po Stvoření. V té době byla magie v syrovém stavu snadno a všude dostupná a byla Prvními lidmi nadšeně používána ve válce s bohy.
Skutečná příčina Magické války se dávno ztratila v mlhách Času, ale filozofové Plochy se shodují v tom, že První lidé krátce po svém Stvoření celkem pochopitelně ztratili trpělivost. Těžké a ohňostrojné byly boje, které nadešly; slunce zavířilo na obloze, moře začala vříti, zemi ničily strašlivé bouře, lidem se v oblečení tajemně líhli malí bílí holoubci a sama rovnováha Plochy (nesené, jak známo, vesmírem na zádech čtyř slonů stojících na krunýři obrovské želvy) byla ohrožena. Výsledkem byla rozhodná akce Starých Velkých, kterým se museli zodpovídat i sami bohové. Bohové byli odsouzeni k věčnému životu na nejvyšších místech a lidé byli přetvořeni, takže teď přišli na svět mnohem menší. Větší část Staré magie byla ze země vysáta.
To ovšem nevyřešilo problém míst, která utrpěla za války přímý zásah Zaklínadlem. Magie během tisíciletí pomalu zeslábla, ale při své rozkladu po sobě zanechala pozůstatky v podobě myriád subastrálních částic, které těžce narušily okolní skutečnost...
Mrakoplaš, Dvoukvítek a Hrun zírali na minci.
"Fakt, stojí," zabručel Hrun. "No, jsi přeci čaroděj. A co?"
"Já - já podobný kouzla nedělám."
"Spíš neumíš, co?"
Mrakoplaš jeho poznámku ignoroval, protože to byla pravda. "Zkus to znova," navrhl.
Hrun vytáhl z váčku celou hrst mincí.
První dvě dopadly docela obyčejně, naplocho. Čtvrtá také. Třetí padla na hranu a zůstala na ní stát. pátá se proměnila v malou žlutou housenku a odplazila se pryč. Šestá vyletěla nahoru, a když dosáhla nejvyššího bodu dráhy, ostře zazvonila a zmizela. O chvilku později se ozvalo slabé zadunění hromu.
"Hele, tadle byla stříbrná!" vykřikl Hrun, vyskočil a nohy a výhrůžně se rozhlížel po obloze. "Naval ji zpátky!"
"Nemám ani ponětí, kam zmizla," zavrtěl Mrakoplaš unaveně hlavou. "Pravděpodobně stále ještě zvyšuje rychlost. Můžu jenom říct, že když jsem to zkoušel dneska ráno, nevrátila se mi ani jedna."
Hrun se nešťastně rozhlížel po obloze.
"Cože?" Na Dvoukvítkově tváři se objevil výraz údivu.
Mrakoplaš si vzdychl. Právě toho se obával.
"Zabloudili jsme do místa s vysokým magickým nábojem," odpověděl. "Neptej se mě jak vysokým. Kdysi dávno tady muselo být uměle stvořeno neobyčejně mocné magické pole a to, co cítíme, jsou následné jevy."
"Přesně," pochválil ho kolemjdoucí keř.
Hrunova hlava sebou trhla k zemi.
"Chceš říct, že je to jedno z těch míst?" zeptal se. "Hele, co kdybysme se vocuď zdejchli?"
"Jsem pro," souhlasil Mrakoplaš. "Když se vydáme zpátky po svejch vlastních stopách, mohlo by se nám to podařit. Každou míli, nebo tak, se zastavíme a hodíme si minci."
Spěšně vstala začal cpát všechny věci do sedlových brašen.
"Cože?" přispěl Dvoukvítek svou troškou ke konverzaci.
Mrakoplaš se k němu vztekle otočil. "Hele," štěkl, "hlavně si nevymejšlej. Poď!"
"Ale vždyť je tady hezky," odporoval mu Dvoukvítek. "Populace je sice hodně řídká, ale jinak..."
"Jasně," přikývl Mrakoplaš. "Neni ti to trochu divný? Povídám deme!"
Vysoko nad jejich hlavami se ozval podivný zvuk, který zněl, jako když plácáte kusem kůže do mokrého kamene. Mrakoplašovi nad hlavou s hukotem proletělo něco průhledného a nezřetelného. Silný závan větru rozfoukl popel z ohně do všech stran, napůl upečené prase se vysmeklo z rožně a vzneslo se k nebesům.
To něco se obratně vyhnulo skupině stromů, vyrovnalo se, s řevem opsalo kolem trojice malý kruh a zmizelo směrem na Střed. Za sebou to nechávalo cestičku tvořenou kapkami rozpáleného vepřového sádla.
"Co dělají teď?" zeptal se stařec.
Mladá žena pohlédla do křišťálové koule.
"Co jim nohy stačí, prchají na Okraj," oznamovala. "Jen tak mimochodem, pořád ještě s sebou mají tu truhlu na nožičkách."
Stařec se uchechtl a ten zvuk se v zaprášené a zatuchlé hrobce strašidelně rozlehl. "Myslící hruškovník," prohlásil. "To je znamenité. Ano, myslím, že bychom si to měli dopřát. Prosím, má drahá, dohlédni na to, než se dostanou z dosahu tvé moci, ano?"
"Ticho! Nebo..."
"Nebo co, Liesso?" prohlásil stařec (je třeba říci, že v šeru hrobky bylo v jeho poloze na kamenném trůně něco nepřirozeného). "Už jsi mě jednou zabila vzpomínáš?"
Odfrkla si, narovnala se a pyšným pohybem odhodila dozadu bohaté vlasy. Byly rudé se zlatavými odstíny. Liessa, vládkyně Wyrmu, skýtala ve vzpřímené poloze opravdu impozantní pohled. Byla skoro nahá, když nepočítáme pár kousků, spíše útržků kroužkové zbroje a vysoké jezdecké boty z duhově měňavé dračí kůže. V jedné z nich měl zastrčen jezdecký bičík poněkud zvláštního tvaru. Byl dlouhý jako oštěp a na konci okován krátkými kovovými ostny.
"Neměj strach, má síla je dost velká," odpověděla.
Nezřetelná postava starce, jak se zdálo, přisvědčila nebo snad zakývala hlavou. "Jak mi nikdy neopomeneš připomenout."
Liessa si znovu odfrkla a vyšla z hrobky.
Její otec se ani nenamáhal otočit za ní hlavu. Samozřejmě, že jeden z důvodů, proč to neudělal, bylo i to, že byl bezmála tři měsíce mrtev a oči mu už nesloužili ani předtím. Další z těch důvodů byl, že jako čaroděj - i když mrtvý čaroděj - patnácté kategorie, měl oční nervy přizpůsobeny k pohledu do jiných úrovní a rozměrů, které se daleko vzdalovaly běžné skutečnosti, a proto byly při nazírání na věci pozemské nepříliš efektivní. (Pokud byl ještě naživu, byly jeho oči osmihranné a překvapivě se podobaly očím hmyzu.) Kromě toho, protože byl teď zavěšen v prostoru mezi světem živých a temným světem Smrtě, byl schopen zkoumat sám zákony všech příčinných souvislostí. Kromě slabého záchvěvu naděje, že už si snad jeho dcera konečně někde srazí vaz, nevěnoval původnímu předmětu hovoru další pozornost. Ani jedinou myšlenkou se nevrátil ke třem poutníkům, kteří ze všech sil prchali k hranicím jeho království.
O několik set yardů dál sestupovala Liessa po vyšlapaných kamenných schodech do středu Wyrmbergu a měla výtečnou náladu. V patách jí kráčelo několik jezdců. Že by právě tohle byla ta příležitost? Možná, že to skutečně byl klíč k nedobytnému zámku, klíč k trůnu celého Wyrmbergu. Byl právem její, samozřejmě, ale podle prastarých zvyklostí mohl na wyrmberský trůn usednout jen muž. To Liessu dráždilo, a když zuřila, plynula Moc silněji a draci byli zvláště velcí a oškliví.
Kdyby měla muže, věci by se okamžitě změnily. Bylo by nejlepší, kdyby to byl pořádně urostlý chlap s malým mozkem. Někdo, kdo by dělal přesně to, co by se mu řeklo. Možná že by stačil ten největší z prchající trojice. A kdyby se ukázalo, že ne, koneckonců, draci byli pořád hladoví a bylo potřeba je pravidelně krmit. Už by dohlédla, aby se pořádně rozzuřili.
V každém případě víc než obyčejně.
Schodiště procházelo kamenným obloukem a končil ona úzké římse pod stropem obrovské jeskyně. Tam hnízdili Wyrmové.
Sluneční svit pronikal do nitra hory stovkami otvorů a sloupy světla křižovaly celý prostor jako světlomety. V jejich záři se pohybovaly tisíce prachových zrníček, podobných zlatému hmyzu. Směrem dolů se světlo ztrácelo v hlubině, zato pod stropem...
Chodící kruhy začínaly těsně vedly Liessiny hlavy. Stačilo natáhnout ruku a mohla se dotknout prvního z nich. V tisících pokrývaly obrovskou plochu stropu. K jejich zabudování bylo potřeba dvaceti kameníků a dvacet let práce. Řemeslníci postupovali pomalu a při práci byli sami zavěšeni pod stropem jeskyně. Běžné chodící kruhy však nebyly ničím v porovnání s osmdesáti osmi velkými kruhy, které byly umístěny v chomáči uprostřed klenby. V těch starých dnech bylo dalších padesát hlavních kruhů ztraceno, když je zpocené pracovní skupiny otroků (a v prvních dnech Moci bylo otroků víc, než dost) upustily, dřív než je dopravily na místo. Obrovské prstence se i se svými nešťastnými manipulátory s rachotem zřítilo do nitra hory.
Osmaosmdesát jich však zavěšeno bylo, obrovských jako duha a rudých rzí připomínající krev. A z nich...
Draci okamžitě vycítili Liessinu přítomnost. Vzduch v jeskyni se rozproudil, když se jako složitý hlavolam rozevřelo osmaosmdesát párů křídel. K Liesse se obrátilo osmaosmdesát obrovských hlav a upřelo na ni zelené mnohoúhleníkovité oči.
Zvířata jsou stále ještě slabě průhledná. Zatímco si muži kolem ní začali rozebírat z polic hákové boty, Liessa se celou silou vůle soustředila na materializaci. V zatuchlém vzduchu nad její hlavou se draci dokonale zhmotnili, a od jejich bronzových šupin se matně odrážely proudy slunečního světla. Rozbolela ji hlava, ale teď, když rozproudila Moc, může myslet i na jiné věci, aniž se příliš rozptýlí.
Sama si obula a připevnila hákové boty a půvabným přemetem se obrátila vzhůru nohama. S tichým zacinkáním se zachytila prvních chodících kruhů na stropě. Jenže ten se teď změnil v podlahu. Svět se změnil. Teď stála na okraji obrovské mísy, nebo kráteru, na jehož dně byly zapuštěny malé kroužky. Po nich kráčeli rytmickým kývavý krokem drakojezdci. Ve středu mísy je v hejnu očekávala jejich jezdecká zvířata. Daleko nad hlavou jim leželo kamenné dno jeskyně, pokryté za dlouhá léta vysokou vrstvou dračích výměšků.
Liessa se půvabným houpáním, krokem, který byl její druhou přirozeností, vydala ke svému zvířeti, dračímu samci Laolithovi, který k ní otáčel hlavu, větší než hlava koně. Tlama se mu leskla vepřovým tukem.
"Bylo to velice zábavné," vstoupil jí do myšlenek.
"Myslím, že jsem řekla, že žádné lety bez jezdce nestrpím?"
"Měl jsem hlad, Liesso."
"Tak ho kroť. Brzo dostanete pár koní."
"Ty jejich uzdy mi lezou do zubů. Nebudou tam taky nějací válečníci? Máme rádi válečníky!"
Liessa se zhoupla na nasedacím žebříku, a když byla na vrcholku křivky, zahákla nohy Laolithovi kolem kožnatého krku.
"Ten válečník je můj. Ale jsou tam ještě další dva a ty můžete mít. Zdá se, že jeden z nich je nějaký čaroděj."
"Ale vždyť víš, jak to obyčejně s těmi čaroději bývá. Za půlhodinku by si jeden dal dalšího."
Potom rozepjal křídla a pustil se do kruhu.
"Už nás doháněj!" vykřikl Mrakoplaš. Sehnul se ještě níž nad koňský krk a zasténal. Dvoukvítek se pokoušel udržet stejné tempo, ale přitom natahoval krk a kroutil hlavou ze strany na stranu v touze uvidět létající tvory.
"Pochop to," křičel turista do hromového hukotu dračích křídel. "Celý život jsem toužil po tom uvidět draka!"
"Zevnitř, jo?" zavrčel na něj Mrakoplaš. "Buď zticha a ujížděj!"
Pobídl koně, upřel pohled na les ke kterému se blížili, a pokoušel se ho silou vůle přitáhnout co nejblíž. Tam by byli v bezpečí. Žádný drak nemůže létat pod korunami stromů.
Ještě než na něj padl stín, pleskot křídel zesílil a Mrakoplaš se vyhnul hluboko ze sedla. Něco ostrého mu načrtlo linku před ramena a měl pocit, že ho někdo švihl žhavým drátem.
Za sebou uslyšel Hrunův výkřik, ale znělo to spíš jako zuřivý řev, než bolestný výkřik. Barbar se kotoulem svezl ze sedla na zem a tasil černý meč Kring. Když se k němu stočil další drak, zatočil Kringem nad hlavou a vykřikl:
"Todle si na mě nebude žádnej podělanej krokodýl dovolovat!"
Mrakoplaš se natáhl v sedle a chytil Dvoukvítkova koně za otěže.
"Jedem!" zasyčel.
"Ale to jsou draci..." vypravil ze sebe Dvoukvítek jako v tranzu.
"K čertu s tvými -" začal čaroděj a zarazil se. Z hejn teček kroužících na obloze se jedna oddělila a plachtila přímo k nim. Mrakoplaš pustil Dvoukvítkova koně a rozjel se sám k záchranné stěně lesa. Když za sebou ucítil pohyb, ani se neohlédl, teprve když na něj padl stín, nekontrolovaně se roztřásl a pokusil se zalézt svému koni do hřívy.
Namísto pronikavé, bodavé bolesti, kterou očekával, ucítil několik ostrých šlehavých úderů, když kůň vběhl pod zelený příkrov lesa. Čaroděj se pokusil udržet v sedle, ale vzápětí narazil do nízké silné větve, která ho doslov smetla ze sedla. Poslední, co uslyšel, než v dešti modrých jiskřiček ztratil vědomí, byl ječivý řev frustrovaného draka a praskot větví drcených rohovitými pařáty vysoko nad hlavou.

Barva kouzel..14

25. října 2007 v 12:39 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Ve vzduchu to praskalo, zářilo a bzučelo. Nepostihnutelný vítr se opřel do čarodějova roucha látka mu zapleskala v záři modrých a zelených jiskřiček kolem těla. Mrakoplašovi proletělo okolo hlavy několik vyplašených, napůl viditelných duchů, které vzápětí odsál průvan.
Pokusil se zvednout ruku. Okamžitě se mu kolem ní vytvořila zářící oktarínová korona, protože kouzelný vítr neustále sílil. Nápory větru se hnaly místností, aniž zvedly byť jediné zrníčko prachu a přitom obracely Mrakoplašovi víčka naruby. Ječely v tunelech jako sněm čarodějnic a jejich řev se odrážel od kamene ke kameni. Dvoukvítek se vztyčil a pod náporem astrálního vichru se ohnul skoro až k zemi.
"Co to je, u všech čertů?"
Mrakoplaš se napůl otočil. Okamžitě se do něj opřel ječící vichr a téměř ho porazil. Pak se kolem prohnalo několik poltergeistů - šramotilů v podobě malých vírů a marně se pokusili zachytit se jeho nohou. Hrunova ruka vyletěla kupředu a pevně Mrakoplaše zachytila. Za několik vteřin už on i Dvoukvítek leželi na zemi v závětří vypleněného oltáře a zhluboka oddechovali. Vedle nich si jiskřil mluvící meč Kring, jehož magické pole v bouři alespoň stokrát zesílilo.
"Drž se," křičel Mrakoplaš.
"Ten vítr," odpovídal mu stejně hlasitě Dvoukvítek. "Odkud se tady bere? A kam vane?" Podíval se Mrakoplašovi do tváře, a když spatřil, jaká se mu na ní zračí hrůza, zdvojnásobil sílu, kterou se přidržoval oltáře.
"Jsme ztraceni," zamumlal Mrakoplaš, zatímco nad hlavou se jim bortil a praskal strop. "Vodkuď přicházej stíny? Přesně vodtama přilít ten vítr!"
Jak čaroděj věděl, dělo se tohle: šokovaný Bel-Shamharoth se nořil do nejhlubších rovin podsvětí a jeho duch, uhnízděný v celé hmotě chrámu, byl vysáván z kamene a proudil do oblastí, které se podle nejmoudřejších zeměplošských kněží nacházely částečně pod zemí a částečně Jinde. V okamžiku, kdy Bel-Shamharoth opustil chrám, vtrhl do něj pustošící Čas, který se k němu tisíce ostudných let netroufl ani přiblížit. Teď, když se mu otevřely brány, dolehl na stavbu nesmírnou vahou všech nastřádaných a zadržovaných vteřin. Hrun se podíval na pukliny ve stropě, které se stále rozšiřovaly a zhluboka si povzdechl. Potom si vstrčil dva prsty do úst a ze všech sil hvízdl.
Bylo to zvláštní, ale ten skutečný zvuk přehlušil pseudohluk rostoucího astrálního víru, který vznikal nad středem osmihranného otvoru ve středu místnosti. Vzápětí se ozvala dutá ozvěna zvláštního klapotu, podobného chřestění kostí. Ta se ale rychle změnila v normální pozemský zvuk - ve zvuk okovaných kopyt.
Praskajícím portálem dovnitř vklusal Hrunův válečný hřebec a vzepjal se vedle svého pána na zadní. Hříva mu vlála v astrálním větru. Barbar se pracně postavil na nohy strčil kožený vak s pokladem do pytle, zavěšeného u sedla. Pak se vyšvihl do sedla, natáhl se dolů, uchopil Dvoukvítka za límec a vytáhl ho před sebe na koňský krk. Kůň se obrátil a Mrakoplašovi se s vypětím všech sil podařilo vyškrábat se za Hruna na koňský zadek. Barbar neprotestoval.
Kůň vyrazil jistým krokem do spleti podzemních tunelů, přeskakoval hromady navršené suti napadané ze stropu a uskakoval před padajícím balvany. Zachmuřený Mrakoplaš, který se držel na koňském hřbetě ze všech sil, se ohlédl.
Nebylo divu, že se kůň hnal dopředu takovou rychlostí. Těsně v patách měl velkou, výhrůžně vyhlížející truhlici a obrázkovou skříňku, která se na svém trojnohém stojanu nebezpečně potácela. Schopnost Myslícího hruškovníku následovat svého pána kamkoliv byla taková, že se z jeho dřeva kdysi vyřezávali všechny předměty, které se dávaly do hrobů zemřelým králům...
Pod širé nebe vyjeli několik vteřin předtím, než se osmihranná brána zbortila a rozpadla v hromadu opracovaných kamenů.
Vycházelo slunce. Odjížděli. Za nimi se zvedal stále mohutnější sloup prachu, jak se chrám postupně propadal sám do sebe, ale ani jeden z nich se neohlédl. Na jednu stranu to byla ostuda, protože Dvoukvítek mohl v těch chvílích získat obrázky, které by byly výjimečné i podle měřítek Zeměplochy.
V prášících troskách se něco pohnulo. Zdálo se, že je potahuje zelený koberec. Pak z nich doslova vybuchl dub a rozprostřel mohutné větve, jako by se rozprskla zelená raketa, načež se změnil v hromadu trouchnivějícího dřeva, dřív než se přestaly kývat špičky listů. Pak vyrašil z hromady kamení buk, zvětšil se jako houba, dozrál a padl k zemi v oblaku dřevěného prachu, uprostřed svých vlastních zelených výhonků. V té chvíli už byl chrám napůl zasypanou hromadou kamení, kterou obrůstal zelený mech.
Čas, který se konečně vydal na válečnou stezku, se teď rozhodl svou práci dokončit. Pěnící styčná plocha mezi slábnoucí magií a rostoucí entropií se řítila dolů z kopce a dostihla i cválajícího koně. Jeho jezdci, kteří byli sami tvory Času, si toho samozřejmě nevšimli. Do kouzleného lesa však stěna udeřila bičem staletí.
"Úchvatné, co?" poznamenal hlas kdesi ve výši Mrakoplašova kolena ve chvíli, kdy kůň probíhal oblakem dřevěného prachu a padajícího listí.
Hlas měl v sobě jakýsi podivný kovový tón. Mrakoplaš se podíval na meč Kring. V hrušce jílce byly zasazeny dva velké rubíny a Mrakoplaš měl pocit, že ho jimi meč pozoruje.
Z bažinatého okraje pralesa pak všichni sledovali boj mezi stromy a Časem, který ovšem musel dopadnout tak, jak nakonec dopadl. Jestliže pojmeme jejich zastávku jako hlavní program, pak se musíme zmínit i o kulturní vložce, jíž byla konzumace neopatrného medvěda, který vběhl Hrunovi přímo do rány.
Mrakoplaš pozoroval Hruna přes kus pečeného masa. Když se Hrun věnoval své profesi, tedy hrdinským činům, byl úplně jiný, než jak ho Mrakoplaš znal. Nebyl to ten Hrun, který se občas objevil v Ankh-Morporku, naléval se vínem k prasknutí, hýřil a pral se. Teď byl ostražitý jako kočka, hbitý jako leopard a očividně zcela ve svém živlu.
A přežil jsem setkání s Bel-Shamharothem, připomněl si Mrakoplaš. Neuvěřitelné.
Dvoukvítek pomáhal hrdinovi roztřídit poklad odcizený z chrámu. Bylo to většinou stříbro, posázené odpudivými purpurovými kameny. Na hromadě ležely především sošky všech možných pavouků, hlavonožců a stromového osminoha, jehož domovem byly středové pustiny.
Mrakoplaš se pokusil nevnímat skřípavý hlas vedle sebe. Marně.
" - potom jsem patřil pašovi z Re'duratu a hrál jsem hlavní roli v bitvě u Velkého Nefa. Tam jsem také utržil ten malý zoubek, kterého si můžete všinout zhruba ve dvou třetinách délky mé čepele," vykládal mu Kring ze svého dočasného příbytku v trsu trávy. "Jeden z těch pohanů měl oktironový límec, to je opravdu nesportovní chování, že, ale já byl v těch dnech mnohem ostřejší a můj pán se mnou přetínal ve vzduchu hedvábné šátky a - nenudím vás?"
"Cože? Jo ták, ne, ne, vůbec ne. Je to hrozně zajímavý," odpověděl Mrakoplaš s očima upřenýma stále ještě na Hruna. Jak dalece se mu dá důvěřovat? Zůstali uprostřed divočiny, všude kolem budou trollové...
"Vidím, že jste vzdělaný člověk," pokyvoval Kring. "Víte, já se tak zřídka setkám se zajímavým člověkem. Mou velkou touhou je pěkné místo nad krbem, kde bych si hezky visel, víte, v nějakém klidném a tichém sídle. No a to jsem taky jednou strávil pět set let na dně jezera."
"To musela bejt legrace," poznamenal duchem nepřítomný Mrakoplaš.
"Ani ne," odpověděl Kring.
"No jo, asi ne."
"Ze všeho nejvíc bych si přál být radlicí. Nevím sice přesně, co to je, ale zní mi to jako věc, která má něco do sebe, tak nějak smysluplně."
K Mrakoplašovi se rychlým krokem přiblížil Dvoukvítek.
"Mám úžasný nápad," rozzářil se.
"Jo," přikývl Mrakoplaš unaveně. "Proč bysme nepřesvědčili Hruna, aby nás doprovodil do Quirmu?"
Dvoukvítek se zatvářil překvapeně. "Jak to víš?" zeptal se.
"Tak sem si myslel, že tě to napadne," ušklíbl se čaroděj.
Hrun přestal cpát stříbro do sedlových brašen a povzbudivě se na ně zašklebil. Pak jeho oči ulpěly na Zavazadle.
"Kdyby jel s námi, kdo by si nás troufl obtěžovat?" rozvíjel Dvoukvítek svou teorii.
Mrakoplaš se poškrabal na bradě. "Hrun," nadhodil.
"Ale vždyť jsme mu v chrámu zachránili život!"
"No, estli myslíš zabít, když říkáš obtěžovat, tak to by asi vážně neudělal. Takovej zas nejni. To ne. On by nás jenom oloupil, svázal a nechal vlkům, nebo tak něco."
"Ale jdi!"
"Podívej, tohle je skutečný život," vyštěkl na něj Mrakoplaš. "Jednou seš tady, potuluješ se tu s bednou plnou zlata a to tě eště nenapadlo, že každýho, kdo má trochu rozumu v hlavě, budou svědit prsty a při první příležitosti tě vobere?" Alespoň já bych to udělal, dodal v duchu, kdybych neviděl, co dokáže Zavazadlo s takovými prsty udělat.
Potom ho ale napadlo něco opravdu originálního. Přeletěl zrakem z Hruna na obrázkovou skříňku. Obrázkový démonek měl velké prádlo, drhl ho v malých necičkách a salamandři ve své klícce tloukli špačky.
"Mám nápad," rozjasnila se Mrakoplašovi tvář. "Tak mě napadlo, víš, co hrdinové nejvíc milujou?"
"Zlato?" zkoušel Dvoukvítek.
"Ne. Myslím co milujou ze všeho nejvíc."
Dvoukvítek se zarazil. "Asi ti docela nerozumím," zachmuřil se.
Mrakoplaš zvedl obrázkovou skříňku.
"Hrune," zvýšil hlas, "mohl bys sem na chvilku?"
Dny v klidu ubíhaly. Je pravda, že se je jednou pokusil přepadnout malá skupinka podmostních trollů a pak je málem dostala parta lupičů, která se k nim přiblížila v noci (naštěstí se nejdřív pokusili otevřít Zavazadlo s tím, že teprve pak podříznou cestující). Hrun pokaždé požadoval a také dostal dvojitou mzdu.
"Jestli se nám něco stane," vykládal mu přátelsky Mrakoplaš, "tak tu nebude nikdo, kdo by uměl zacházet s kouzelnou skříňkou. Žádný další Hrunovy obrázky, jasný?"
Hrun přisvědčil s očima upřenýma na svůj poslední obrázek. Zachycoval Hruna v hrdinském postoji, s jednou nohou opřenou o hromadu mrtvých trollů.
"Dyť já, ty a malej Dvoukvítko vycházíme fajn," zněla Hrunova odpověď. "Víš, ale zejtra bysme měli vylepšit ten profil, co?"
Opatrně zabalil obrázek do kusu trollí kůže a spolu s ostatními ho zastrčil do sedlové brašny.
"Zdá se, že to funguje," obrátil se Dvoukvítek s obdivem k Mrakoplašovi, když Hrun vyjel kupředu, aby prozkoumal další cestu.
"Jasně," zabručel Mrakoplaš. "Hrdinové ze všeho nejvíc milujou sami sebe."
"Víš, že už ses s obrázkovou skříňkou naučil skvěle zacházet?"
"No jo."
"Možná že bys měl rád tohle." Dvoukvítek mu podal obrázek.
"Co je to?" natáhl Mrakoplaš krk.
"To je ten obrázek, který jsi udělal v chrámu."
Mrakoplaš se na něj v hrůze zadíval. Na obrázku, kde se v pozadí rýsovalo několik chapadel, byl zachycen obrovský, křivý, mozolnatý, špinavý a nezaostřený palec.
"No a tak je to se mnou celej život."
"Tentokrát jste vyhrála," řekl Osud a postrčil hromádku duší přes hrací plochu. Shromáždění bohové si oddechli. "Vždyť jsme nehráli naposled," dodal.
Dáma se usmála přímo do těch dvou očí, které vypadaly jako otvory do nekonečna vesmíru.
A pak už zbyla jen ruina obklopená zničeným lesem a sloup prachu, který unášel vánek k obzoru. Na mechem obrostlém hraničním kameni zůstala sedět podivná rozevlátá postava, celá v černém. Budila dojem tvora, kterému se děje křivda, někoho, koho se všichni bojí a komu se vyhýbají, ale kdo je přitom nejvěrnějším přítelem chudých a nejlepším doktorem smrtelně raněných.
Smrť i když samozřejmě neměl oči, pozoroval,jak se Mrakoplaš ztrácí v dálce. Kdyby se mohla Smrťova tvář pohybovat, byl by se tvářil kysele. Smrť, i když měl stále práce nad hlavu, se rozhodl, že ode dneška má i on svého koníčka. Na tom čarodějovi bylo něco, co ho nepopsatelně dráždilo. Třeba to, že nechodil na předem určené schůzky.
VŽDYŤ JÁ TĚ NAKONEC DOSTANU, KÁMO, řekl Smrť hlasem, který zazněl jak zabouchnuté víko olověné rakve. TO BYCH SE NA TO PODÍVAL.

Barva kouzel..13

25. října 2007 v 12:39 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
V poslední době se většinou přistupovalo v centrech magického dění k budování velkých místností z denaturovaného oktironu, který je schopen odstínit téměř všechny druhy kouzel. Tady se ukládaly nejnebezpečnější grimoáry, alespoň na dobu, než jejich moc alespoň částečně vyprchala.
Tak se také ocitl v podzemí Neviditelné univerzity Oktávo, největší ze všech grimoárů. Byla to kniha, která patřila samotnému Stvořiteli vesmíru. A právě tuhle knihu kdysi Mrakoplaš v sázce otevřel. Měl pouhou vteřinu, ve které mohl nahlédnout dovnitř. Po první vteřině by se automaticky dala do pohybu různá poplašná zaklínadla, ale i ta jediná vteřina stačila jednomu z osmi Velkých zaklínadel vyskočit z pradávného svazku a usadit se Mrakoplašovi na mozku jako žába na prameni.
"A co bylo potom?" dychtivě vyzvídal Dvoukvítek.
"No co by. Vyvlekli mě ven. A samozřejmě mě vyrazili ze školy."
"A to vážně nikdo neví, k čemu je to zaklínadlo dobré?"
Mrakoplaš zavrtěl hlavou.
"Ono zároveň zmizelo z té knihy. Stránka zůstala čistá. Nikdo to nebude vědět, dokud ho nevyslovím. Nebo dokud nezemřu, to je jasný. Potom se nějak vysloví samo. Já sám nevím vůbec nic, co se toho týče, mohlo by klidně zastavit slunce, nebo ukončit čas, nebo bůhvíco."
Dvoukvítek ho poplácal po rameni.
"Nemá cenu se tím trápit," řekl optimisticky. "Pojď, porozhlédneme se znovu, jak bychom se odsud dostali."
Mrakoplaš potřásl hlavou. Všechen strach už vypotřeboval. Pravděpodobně prorazil bariéru hrůzy a jeho vědomí bylo v ledově chladném stavu, který ležel na druhé straně. V každém případě se přestal třást.
"S námi je konec," prohlásil. "už takhle chodíme celou noc. Povídám ti, že todle místo je jako pavučina. Je úplně fuk, na kterou stranu deš, vždycky skončíš vprostředku."
"V každém případě to od tebe bylo moc hezké, že jsi mně přišel na pomoc," řekl Dvoukvítek. "Jak jsi to vlastně přesně provedl? Bylo to velice efektní!"
"No, víš," začal čaroděj neohrabaně, "akorát sem si řek ,Toho starýho dobráka Dvoukvítka bych v tom neměl nechávat samotnýho a...' "
"Takže teď musíme najít toho člověka, toho Bel-Shamharotha, a vysvětlit mu, jak se věci mají, a třeba nás pustí ven," navrhl Dvoukvítek.
Mrakoplaš si zatřepal prstem v uchu. "Tady musí bejt nějaká divná ozvěna," prohlásil zmateně. "Já měl pocit, že si řek něco jako najít a vysvětlit."
"To jsem také řekl."
Oba ozařoval pekelný svit jednoho z krystalů. Mrakoplaš na něj upřel pohled. "Ty chceš hledat Bel-Shamharotha?" zeptal se nevěřícně.
"Proč ne, vždyť se nemusíme do ničeho plést. Je se ho zeptáme na cestu."
"Tak ty chceš najít Požírače duší a nezaplést se? Jen tak mu kejvnout na pozdrav a zeptat se ho, kudy ven? Ty chceš něco vysvětlovat Odesílateli os-sakra!" Mrakoplaš v poslední chvíli ukousl konec slova a dokončil větu. "Ty jsi blázen, člověče! Hej! Okamžitě se vrať!"
Vyrazil chodbou za Dvoukvítkem a po několika vteřinách se zaúpěním zastavil.
Fialové světlo tady bylo mnohem silnější a dávalo všem předmětům neskutečné, odpudivé barvy. Nebyla to chodba, ale rozlehlá místnost a s několika stěnami, které se Mrakoplaš pro jistotu nepokoušel spočítat. Z každé stěny vycházela jedna chodba, celkem tedy os- ... 7A chodeb.
Kousek od sebe uviděl nízký oltář, který měl deset bez dvou stran. Oltář však nestál ve středu sálu. Ve středu byla naopak vsazena obrovská kamenná deska, která měl dvakrát víc stran než čtverec. Byla neobyčejně masívní. V podivném světle se zdálo, že je mírně nakloněná. Jednou stranou zřetelně vystupovalo nad ostatní dlaždice, které byly jejími miniaturními kopiemi.
Dvoukvítek stál přímo uprostřed desky.
"Hej, Mrakoplaši! Podívej se, co jsem našel!"
Z ústí jedné chodby se vykolébalo Zavazadlo.
"To je bezvadný," rozveselil se Mrakoplaš. "Príma, může nás odtud vyvést. Nejlíp hned!"
Dvoukvítek se začal v Zavazadle hrabat. "Jasně, jen co si udělám pár obrázků. Jenom musím najít to přídavné zaří..."
"Řek sem hned !"
Mrakoplaš se zarazil. V ústí chodby přímo na druhé straně sálu stál Hrun Barbar a v ruce, velké jako menší šunka, svíral obrovský černý meč.
"Ty?" prohlásil Hrun nejistě.
"No né! No jo, to jsem já. Ty seš Hrun, žejo? Už jsem tě neviděl, ani nepamatuju. Copak tě sem přivedlo?"
Hrun ukázal prstem na Zavazadlo. "To," odpověděl. Zdálo se, že ho složitý rozhovor poněkud vyčerpal. Pak dodal tónem, ve kterém se mísilo prohlášení, konstatování, výhrůžka a ultimatum: "Je to mý!"
"Patří to tadyhle Dvoukvítkovi," odpověděl mu Mrakoplaš. "Dám ti jednu radu. Nešahej na to."
Pak mu došlo, že to bylo přesně to nejhorší, co mohl Hrunovi říci, ale to už Hrun odstrčil Dvoukvítka stranou a natáhl se k Zavazadlu...
... které vystrčilo nožičky, kousek ustoupilo a výhrůžně pootevřelo víko. Mrakoplašovi se zazdálo, že v nejistém světle zahlédl řady obrovských zubů v barvě slonové kosti.
"Hrune," řekl rychle Mrakoplaš, "je tady něco, co ti musím říct!"
Hrun k němu otočil nechápavý obličej.
"Co?" zeptal se.
"Víš, je to o číslech. Podívej, víš, že když sečteš sedm a jednu, nebo tři a pět, nebo když odečteš dvě od deseti, dostaneš číslo. Dokud jsme tady v chrámu, nesmíš ho vyslovit, jen tak budeme mít alespoň nějakou šanci dostat se odsud živí. Jinak se odsud dostanem jen jako mrtvoly."
"Kdo je to?" dotazoval se Dvoukvítek. V ruce svíral jakousi klícku, kterou vytáhl z nejtajnějších hlubin Zavazadla. Byl plná nevrlých a zamračených růžových ještěrek.
"Já jsem Hrun!" prohlásil Hrun pyšně. Pak se podíval na Mrakoplaše. "Co?"
"Prostě to číslo neříkej, jasný?" naléhal Mrakoplaš.
Potom upřel zrak na meč v Barbarově ruce. Zbraň byla černá, v takové té černi, která je spíše hrobem barev než samotnou barvou, a na čepeli měla ozdobnými runami vyryt jakýsi nápis. Ještě zřetelnější byla slabá oktarínová barva, která jej obklopovala. Meč si musel Mrakoplaše všimnout, protože najednou promluvil hlasem, který zněl jako skřípot nehtu po skle.
"Zvláštní," prohlásil. "A copak by se stalo tak strašného, kdyby mu to slovíčko osm uklouzlo?"
Uklouzlo, Kouzlo, zlo, odpověděly mu všechny ozvěny. Hluboko pod zemí znovu zaskřípal jakýsi balvan.
Ozvěny, i když zeslábly, odmítaly zemřít. Odrážely se ode zdi ke zdi, křižovaly se a znovu odrážely a fialové světlo se rozblikalo podle zvuku.
"Udělals to!" zaječel Mrakoplaš. "Říkal jsem ti přeci, že tady nesmíš vyslovit osum!"
Zarazil se, zděšený sám nad sebou. Ale slovo bylo venku a připojilo se ke sborovému huhlání svých kolegů.
Mrakoplaš se obrátil a dal se na útěk. Jenže vzduch náhle zhoustl jako sirup. Kolem začal růst obrovský magický náboj, větší, než jaký kdy v životě cítil. Pohyboval se bolestně pomalu a jeho končetiny za sebou ve vzduchu nechávaly stopu ze zlatých jiskřiček.
Za zády se mu ozvalo skřípění, když se obrovská osmihranná deska zvedla na jedné straně vzhůru, převrátila se a se zaduněním dopadla na kamennou podlahu. Z díry se hadovitým pohybem vysunulo cosi tenkého a černého a obtočilo se Mrakoplašovi kolem kotníku. Čaroděj s výkřikem dopadl na dlaždice, které se chvěly jako osikové listí. Chapadlo ho začalo vléci po podlaze.
Najednou se před ním objevil Dvoukvítek a natáhl k němu ruce. Čaroděj se zachytil těch drobných paží jako tonoucí stébla a oba leželi na podlaze tvářemi k sobě. Pomalu, ale jistě se k otvoru sunuli oba.
"Co drží tebe," zalapal po dechu Mrakoplaš.
"N-nic!" odpověděl Dvoukvítek, "co se to vlastně děje?"
"Něco mě táhne do díry, no, co sis myslel?"
"Oh, Mrakoplaši, mně je to strašně líto..."
"Tobě je to líto..."
Ozval se zvuk okružní pily a tah na Mrakoplašově noze najednou povolil. Otočil hlavu a uviděl Hruna, který stál ve válečnickém postoji přímo u otvoru a ďábelskou rychlostí sekal do chapadel, která se k němu natahovala.
Dvoukvítek pomohl čaroději na nohy, oba se přikrčili u kamenného oltáře a pozorovali zápas té divoké postavy s dotírajícími chapadly.
"Je to marné," povzdechl si Mrakoplaš. "Odesílatel si může vytvořit nových chapadel, kolik bude chtít. Co to děláš?"
Dvoukvítek horečnatě připevňoval klícku s uvězněnými ještěrkami k obrázkové skříňce, kterou postavil na skládací trojnožku.
"Z tohohle prostě musím mít obrázek," mumlal. "To je přeci dokonalé! Hej, skřete, slyšíš?"
Obrázkový šotek otevřel dvířka, na chvilku se zahleděl na scénu před sebou a zmizel uvnitř. Mrakoplaš vyskočil, když se něco dotklo jeho nohy, a ze všech sil dupl na pátrající chapadlo.
"Dělej, je načase, abysme se vypařili." Chytil Dvoukvítka a ruku, ale turista se mu vzpíral.
"To chceš utéct a nechat Hruna s tou věcí samotného?"
Mrakoplaš se na něj nechápavě podíval. "Proč ne?" zeptal se. "Vždyť je to jeho zaměstnání!"
"Ale ono ho to zabije!"
"No, mohlo by to dopadnout hůř," zakýval hlavou Mrakoplaš.
"Cože?"
"Mohlo by to zabít nás," zněla Mrakoplašova logická odpověď.
Dvoukvítek ukázal rukou. "Podívej, ono to chytlo moje zavazadlo!"
Než stačil Mrakoplaš Dvoukvítka zadržet, oběhl turista oltář a rozběhl se na okraj otvoru ke své truhlici. Zavazadlo bezvýsledně chňapalo víkem po neodbytných chapadlech a Dvoukvítek do nich začal rozzlobeně kopat.
Ze spleti kolem jámy vyrazil další liánovitý útvar, obtočil se Hrunovi kolem pasu. Hrun už teď byl mezi chapadly, která ho obklopovala, stěží k rozeznání. Mrakoplaš v hrůze přihlížel, jak jedno z nich vyrvalo Hrdinovi z ruky meč a odhodilo zbraň ke zdi.
"Řekni své zaklínadlo!" vykřikl na něj Dvoukvítek.
Mrakoplaš se nehýbal. Díval se na Věc vynořující se z jámy. Bylo to vlastně obrovské oko a to se upíralo přímo na něj. Kolem pasu ho sevřelo chapadlo a ochromený čaroděj slabě zakvílel.
Jednotlivá slova zaklínadla se mu proti jeho vůli začala tlačit do krku. Jako ve snu otevřel ústa rty se mu začaly formovat v první strašlivé slabice.
Z chomáče vyrazila další chapadlo, obtočilo se mu kolem krku a začalo ho škrtit. Dusil se, potácel a chapadla ho neúprosně přitahovala k otvoru ve středu místnosti.
Jednou rukou se mu podařilo zachytit se Dvoukvítkovy obrázkové skříňky, která se mu na okamžik ocitla na dosah. Uchopil ji stejně instinktivně, jak by jeho dávný prapředek uchopil při útoku tygra kámen. Kdyby se tak alespoň mohl pořádně rozmáchnout a udeřit s ní do Oka..."
... zatím mu Oko vyplnilo celý vesmír. Mrakoplaš cítil, jak se jeho vůle ztrácí jako voda z řešeta.
Před ním se mihla klícka, připevněná na obrázkové skříňce, a její nevrlí obyvatelé. Úplně mimochodem, tak, jak si odsouzenec v poslední chvíli všimne každého škrábance a skvrny na popravčím špalku, si i Mrakoplaš všiml, že mají napuchlé modrobílé ocasy, které se nebezpečně chvějí.
Mrakoplaš se nezadržitelně blížil k Oku a v hrůze před sebe pozvedl jako poslední obranu obrázkovou skříňku. V téže chvíli zaslechl obrázkového skřítka, který prohlásil: "Už jsou akorát zralí, dýl je neudržím. Takže bych prosil o úsměv!"
Pak z klícky vyletěl blesk, tak bílý a jasný, že se vlastně světlu ani nepodobal.
Bel-Shamharoth vykřikl, vydal ze sebe zvuk, který začal vysoko nad prahem ultrazvuku a skončil někde v Mrakoplašových vnitřnostech. Všechna chapadla na okamžik ztuhla jako dřevěné tyče, odhodila všechno, co svírala, a pak se stáhla do jediného chomáče před ztýraným Okem. Vzápětí se celá hmota vrhla do otvoru a tápající chapadla za sebou bleskem přitáhla těžkou kamennou desku. Bez ohledu na to, že jich několik zůstalo přiskřípnuto pod jejími okraji, ji přirazila na místo.
Hrun padl na zem, několikrát se převalil, odrazil se od stěny, vyskočil a chopil se meče. Pak začal systematicky ničit zbylá chapadla. Mrakoplaš ležel na kamenné podlaze a vysvětloval si, proč se nesmí zbláznit. Když zaslechl dutý, dřevěný zvuk obrátil hlavu.
Zavazadlo dopadlo na záda, na své oblé víko. Teď se vztekle kolébalo ze strany na stranu a kopalo ve vzduchu svýma malýma nožičkama.
Mrakoplaš se opatrně rozhlédl po Dvoukvítkovi. Človíček ležel jako malá hromádka u vzdálené stěny a bylo slyšet, jak sténá.
Čaroděj se přeplazil po podlaze až k němu a zašeptal: "Co to k sakru bylo?"
"Proč byli tak ostří?" zamumlal Dvoukvítek. "U všech bohů. Moje hlava..."
"Příliš ostří?" ozval se Mrakoplaš. Podíval se na klícku připevněnou k obrázkové skříňce. Ještěrky, na první pohled mnohem hubenější, ho se zájmem pozorovaly.
"No přece ti salamandři," zasténal Dvoukvítek. "Ten obrázek bude určitě přeexponovaný, já to věděl..."
"To sou salamandři?" obrátil se k němu nedůvěřivě Mrakoplaš.
"Samozřejmě. To je standardní přídavné zařízení."
Mrakoplaš přešel mírně nejistým krokem ke skříňce a zvedl ji. Samozřejmě, že už viděl salamandry, ale to byl běžný malý druh. Kromě toho taky plavali ve sklenici konzervační tekutiny, v oddělení biologických kuriozit, hluboko ve sklepeních Neviditelné univerzity. Kolem centrálního moře totiž salamandři už dávno vyhynuli.
Pokusil se vybavit to málo, co o nich věděl. Byla to magická stvoření. Salamandři neměli ústa, protože se živili jen vydatnou podstatou slunečního světla, obsaženou ve vlnové délce oktaríny. Energii vstřebávali kůží na celém povrchu těla. Samozřejmě že vstřebávali i ostatní složky světla, ale ty ukládali do zvlášť uzpůsobeného vaku, odkud byly vždy po nějaké době vylučovány zcela přirozeno cestou. Poušť, obydlená zeměplošskými salamandry, vypadal v noci jako maják.
Mrakoplaš položil skříňku na zem a zachmuřeně pokýval hlavou. Se vším tím oktarínovým světlem, které vyplňovalo chrám, se museli salamandři doslova dusit a nakonec si příroda vyžádala svá práva.
Obrázková skříňka se začala na své trojnožce sunout stranou. Mrakoplaš se ji pokusil kopnout, ale minul. Začínal nenávidět Myslící hruškovník.
Do tváře ho něco píchlo. Nervózně si po ní přejel rukou.
Zděšeně se ohlédl, když kousek od něj zazněl odporný zvuk, podobný skřípotu porcovacího nože, prořezávajícího hedvábí.
"To je velice nedůstojné."
"Drž hubu," prohlásil Hrun. Používal Kring jako páku a pokoušel se zvednout horní část oltáře. Barbar zvedl oči a usmál se na Mrakoplaše. Čaroděj alespoň doufal, že otevřená ústa stažená v děsivou grimasu představují úsměv.
"Kouzlo jak hrom," prohlásil Barbar a rukou velikosti šunky znovu přitlačil na protestující čepel. "Šábnem se vo poklad, he?"
Mrakoplaš zabručel, protože ho něco malého a tvrdého bodlo do ucha.odkudsi sem zavál slabý větřík.
"Jak víš, že je tam poklad?" zeptal se.
Hrun znovu zabral a tentokrát se mu podařilo vstrčit prsty do vzniklé štěrbiny. "Planý jabko najdeš pod planou jabloní," prohlásil. "Poklad najdeš pod voltářem. Logika, ne?"
Zaskřípal zuby a vzepřel se ze všech sil. Kamenná deska se zvedla s těžkým úderem dopadla na zem.
Tentokrát něco udeřilo Mrakoplaše silně do ruky. Máchl do vzduchu a podíval se na věc, kterou chytil. Byl to úlomek kamene, který měl tři plus pět stran. Vedl oči ke stropu. Že by se to propadalo? Hrun si pobrukoval nějakou odrhovačku a vytahoval z dutiny pod znesvěceným oltářem vak ze zteřelé kůže.

Barva kouzel..12

25. října 2007 v 12:38 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Od černých zdí chrámu se odrážel déšť. Jedinou známkou života byl kůň uvázaný před branou. Nebyl to kůň Dvoukvítkův. Už proto, že byl příliš velký. Byl to těžký válečný kůň, bělouš, jehož kopyta měla velikost jídelních mis a jehož kožený postroj byl ozdoben okázalými zlatými ornamenty. Neustále se živil z pytle, který měl pověšen u nozder.
Na tom koni bylo něco známého a Mrakoplaš si pokoušel vzpomenout, kde to už předtím viděl.
V každém případě však zvíře vypadalo, že je schopné vydat ze sebe slušnou rychlost, a jakmile jí jednou dosáhne, vydrží tak běžet celé hodiny. Mrakoplaš potřeboval jen setřást své strážce, probojovat si cestu ze stromu ven, najít chrám a ukrást koně Bel-Shamharothovi přímo pod tím, co používá místo nosu.
"Jak se zdá, bude mít Odesílatel osmi dnes k večeři dva," řekl Druellae a vrhla na Mrakoplaše tvrdý pohled. "Komu patří ten kůň, falešný čaroději?"
"Nemám ponětí."
"Ne? No, na tom vlastně nezáleží. To se brzo dozvíme."
Mávla rukou. Obraz, který sledovali, se pohnul a pohled se začal přesunovat dovnitř. Bleskem proletěl obrovskou osmiúhelníkovou branou a posouval se vnitřní chodbou.
Potom zachytil postavu. Byl to muž, který se pomalu a opatrně, zády přitištěný ke kamenné stěně, posouval do nitra chrámu. Mrakoplaš zahlédl záblesky zlata a bronzu.
Nemohl se mýlit. Toho muže viděl mnohokrát. Ten klenutý hrudník, krk mohutný jako kmen stromu, až překvapivě malou lebku pod divokou hřívou černých vlasů, která vypadala jako rajské jablko omylem připevněné na velikou tykev. Mrakoplaš mohl tu postavu okamžitě pojmenovat a to jméno znělo Hrun Barbar.
Hrun patřil k nejodolnějším a nejvytrvalejším hrdinům zemí Kruhového moře. Byl to drakobijec, prznitel chrámů, nájemný šermíř a středobod všech pouličních rvaček. Mezi hrdiny Kruhového moře se mu snad žádný nevyrovnal, protože Hrun dokonce dokázal, měl-li trochu času a trochu nápovědy, vyslovit víceslabičná slova. Takových jako on bylo opravdu málo.
Kdesi na okraji slyšitelnosti zachytil Mrakoplaš nějaký zvuk. Zaznělo to, jako by se někde v dáli kutálely po kamenných schodech do hladomorny dávno vybělené lebky. Vrhl kosý pohled na své věznitele, aby zjistil, zda to slyšeli také.
Ti však upřeně sledovali Hrunům obraz, připusťme že hlavně proto, že byl stavěn podle stejného vzoru jako oni. Rukama jemně svírali mágova ramena.
Mrakoplaš bleskově udělal dřep, otočil se a začal prchat sálem. Za sebou zaslechl Druellain výkřik a zdvojnásobil rychlost.
Něco ho chytlo za kápi pláště, která se okamžitě utrhla. Jeden z dryádů, stojící u schodiště, rozpřáhl ruce a dřevěně se usmál na postavu, která se k němu řítila. Mrakoplaš ani nesnížil svou rychlost, jen se sehnul tak hluboko, že měl bradu ve výši kolen, a tím se vyhnul pěsti velikosti dubového pařezu, která mu zasvištěla nad hlavou.
Před ním se objevila celá skupina stromových mužů. V běhu změnil směr, vyhnul se další ráně zaskočeného hlídače u schodiště a utíkal nazpět ke kruhu. Na cestě minul skupinu dryádů, kteří ho pronásledovali, a ti se ve zmatu rozběhli jako rozhozené kuželky.
Jenže před ním jich bylo stále ještě víc než dost. Jako stožáry se prodírali mezi drobnějšími dryádami a v předstíraném soustředění pleskali pěstí jedné ruky do ztvrdlé dlaně ruky druhé.
"Zůstaň stát, falešný mágu," řekla Druellae a postoupila kupředu. Za ní se stále rychleji točil kruh tanečníků. Jeho ohnisko se teď vznášelo v chodbě zaplavené fialovou září.
Mrakoplaš zachraptěl vyprahlými ústy: "Necháš už toho, konečně? Tak aby bylo jasno, já sem skutečnej čaroděj!" Rozhořčeně si dupl nohou.
"Opravdu?" usmála se dryáda. "Tak nám předveď alespoň nějaké jednoduché kouzlo."
"No -" začal Mrakoplaš. Skutečnost byla taková, že od chvíle, kdy se mu v záhybech mozku usadilo tajemné kouzlo z Oktáva, nebyl schopen vzpomenout si ani na to nejjednodušší zaklínadlo, například: jak vyhubit šváby, nebo jak se poškrábat bez použití rukou na zádech. Mágové Neviditelné univerzity vytvořili teorii, že rozměr nedobrovolně přijatého kouzla zapečetil všechny buňky mozku, určené k ukládání ostatních zaříkadel. V černých chvílích života napadala Mrakoplaše jeho vlastní teorie. Bylo mu jasné, proč mu odmítala zůstat v hlavě i ta nejmenší zaklínadla déle než pár vteřin.
Měla prostě strach.
"No," opakoval.
"Docela maličké by stačilo," pokračovala Druellae. Spokojeně přihlížela, jak se mu obličej kroutí zlostí a rozpaky. Pokynula rukou a přiblížili se dva dryádi.
Tento okamžik si vybralo Zaklínadlo a vyhouplo se do momentálně opuštěného sedla Mrakoplašova vědomí. Cítil, jak tam sedí a drze se na něj šklebí.
"Fakt znám zaklínadlo," řekl unaveně.
"Opravdu? Řekni ho, prosím!" ušklíbla se Druellae.
Mrakoplaš nebyl schopen ovládnout ztvrdlé rty. "Řekla si, že umíš číst myšlenky," vypravil ze sebe nezřetelně. "Tak čti."
Postoupila kupředu a s uštěpačným výrazem se mu zahleděla do očí.
Úsměv jí zmrzl na tváři. Ruce jí vyletěly v obranném gestu kupředu a zděšeně od něj uskočila. Z hrdla se jí vydral zvuk nesmírné hrůzy.
Mrakoplaš se rozhlédl. Ostatní dryádové také ustupovali. Co udělal? Asi to muselo být něco strašlivého.
Jenže podle jeho zkušeností bylo jen otázkou času, kdy se vesmír vrátí zpět do rovnovážného stavu a začne mu provádět znovu zlomyslnosti,na které byl zvyklý. Pomalu ustoupil zpět, sehnul se a proběhl mezi dryádami, které tvořily magický kruh, a ohlédl se, aby zjistil, co Druellae udělá teď.
"Chyťte ho," vykřikla. "Seberte ho, odveďte ho co nejdál od Stromu a zabte ho!"
Mrakoplaš se otočil a vyrazil.
Napříč kruhem.
Zazářil oslepující záblesk.
Pak se rozhostila náhlá tma.
V temnotě se objevila Mrakoplašova silueta, narýsovaná fialovým světlem, a zanedlouho zmizela.
Nezbylo nic.
Hrun Barbar se neslyšně plížil podél kamenných stěn. Byly osvětleny matným fialovým svitem tak, že vypadaly téměř černé. Jeho počáteční zmatek byl pryč. Bylo jasné, že se ocitl v kouzelném chrámu, a to vysvětlovalo všechno.
Vysvětlovalo to například, proč dnes brzo odpoledne, když projížděl pralesem, našel vedle cesty velkou bednu. Její víko bylo otevřeno, jako by zvalo, a v jejím nitru bylo vidět velké množství zlata. Jenže když seskočil s koně a chtěl se na truhlu podívat zblízka, truhla najednou vystrčila stovky malých nožiček, vyběhla klusem do pralesa a zastavila se o několik set yardů dál.
A teď, po několika hodinách namáhavého pronásledování, ztratil truhlu v tomhle pekelném bludišti podzemních tunelů. Vzato kolem a kolem, odporné řezby a tu a tam ležící kostry, které míjel, Hruna nijak neděsily. Zčásti to bylo tím, že Hrun neměl nijak zvlášť velkou představivost, ale také proto, že podzemní tunely a chodby spadaly do jeho pracovní náplně. Strávil v podobných situacích mnoho času, hledal zlato, démony, nebo panny v nesnázích a ty zbavoval jejich majitelů, životů, nebo alespoň té nesnáze největší.
Pozorujeme Hruna, který se právě na kočičích nohou přesmykl přes ústí nebezpečného tunelu. I ve fialovém světle se jeho kůže leskla barvou starého bronzu. Byl ozdoben zlatými náramky na rukou i na nohou, ale jinak byl nahý s výjimkou bederní roušky z leopardí kůže. Kůži získal v mlhavých pralesích Howondalandu, když jejího majitele osobně zakousl.
V pravici nesl kouzelný černý meč Kring, vykovaný z tajemného meteoru. Meč měl sice duši, ale nestrpěl na sobě pochvu. Hrun ho získal necelé tři dny předtím v nedobytném paláci arcimága z B'Ituni a už toho pomalu litoval. Meč mu začínal lézt na nervy.
"Říkám ti, že se to pustilo tou poslední chodbou napravo," sykl hlasitě Kring a jeho hlas zněl jako skřípot nože po talíři.
"Buď zticha!"
"Řekl jsem jenom, že..."
"Drž hubu!"
A zatím Dvoukvítek...
Ztratil se, to mu bylo jasné. Buď byla budova větší, než zvenčí vypadala, nebo se dostal do podzemí, které se táhne daleko za obvod jejích stěn. Háček by v tom, že nešel po žádných schodech a chodby byly všude rovné. V Dvoukvítkovi začalo sílit podezření, že se vnitřní rozměry toho místa vymykají základním poučkám a pravidlům architektury a jsou mnohem větší než rozměry vnější. A proč jsou tady všechna ta podivná světla? V pravidelných vzdálenostech byly totiž ve stěnách a ve stropě zasazeny zvláštní osmihranné krystaly a ty vyzařovaly nepříjemnou záři, která spíš zdůrazňovala temnotu, než osvětlovala prostor.
Potom si Dvoukvítek všiml reliéfů na stěnách a s velkou dávkou tolerance a snášenlivosti si pomyslel, že ten, kdo je zhotovil, pil příliš mnoho a dlouho. Roky.
Na druhé straně to byla úžasná budova. Její stavitelé museli být posedlí číslem osm. Podlaha byla zdobenou mozaikou z osmihranných dlaždic. Stěny nebyly rovné, ale dvakrát zalomené, takže průřez chodby byl osmiúhelníkový. Na jednom místě, kde se propadl kus tropu, Dvoukvítek s úžasem zjistil, že i samy kameny, ze kterých byla stavba zbudována, jsou osmistěnné.
"Mně se to nelíbí," prohlásil obrázkový skřítek ze skříňky na Dvoukvítkově krku.
"Proč ne?" zapátral Dvoukvítek udiveně.
"Je to tu hrozně tajuplné."
"Ale ty jsi démon. Jak může démon tvrdit, že je něco tajuplné? Chtěl jsem vlastně říci, co se zdá tajuplné démonovi?"
"No, víš, to je těžko říct," odpověděl rarach opatrně, nejistě se rozhlížel kolem a přešlapoval rozpačitě z pařátku na pařátek. "Věci. Okolí."
Dvoukvítek se na něj vážně zadíval. "Jaké věci?"
Démonek si nervózně odkašlal (démoni sice nedýchají, ale každá myslící bytost, ať už dýchá, nebo ne, si v určitých okamžicích svého života nervózně odkašle, a rarach usoudil, že taková chvíle právě nadešla).
"Prostě věci," odpověděl nešťastně šotek. "Zlé věci. Takové ty věci, o kterých, jak se ti zoufale pokouším vysvětlit, pane, se raději nemá mluvit."
Dvoukvítek unaveně pokýval hlavou. "Přál bych si, aby s námi byl Mrakoplaš," řekl nakonec. "Ten by určitě věděl, co si počít."
"Ten?" ušklíbl se zmetek. "Nedovedu si představit čaroděje, který by sem vlezl. Ti se číslu osm vyhýbají jako čert kříži." Démon se s výrazem provinění pleskl přes ústa.
Dvoukvítek se podíval na strop.
"Co to bylo?" zeptal se. "Neslyšels něco?"
"Kdo? Já? Ne, nic jsem neslyšel!" odpověděl vyplašeně démon. Potom zalezl do své skříňky a zabouchl za sebou dvířka. Dvoukvítek na ně opatrně zaklepal. Dvířka se maličko pootevřela.
"Znělo to, jako by se pohnul nějaký kámen," vysvětloval. Dvířka s třesknutím zapadla. Dvoukvítek pokrčil rameny.
"To místo se pomalu rozpadá na kusy," řekl si sám pro sebe. Zvedl hlavu.
"Hej!" vykřikl ze všech sil. "Je tady někdo?"
KDO, Kdo, kdo, odpovídala mu temná ústí chodeb.
"Hej!" pokusil se znovu.
EJ, Ej, ej.
"Vím, že tady někdo je, slyšel jsem vás házet kostky. Vezměte mne do hry, proč tady mám zahálet?!"
LED, Led, led.
"Podívejte, já jenom že..."
Dvoukvítek se zarazil. Přímo před očima se mu ve vzduchu rozzářil jasný světelný bod. Rychle rostl a během několika vteřin na sebe vzal ostrou a zřetelnou podobu malého člověka. V témže okamžiku začal vydávat zvuk, nebo spíš teprve teď Dvoukvítek zaslechl křik, který človíček vydával od začátku. Znělo to jako plátek výkřiku, který se zachytil v jediném dlouhém okamžiku času.
Zářící postavička už byla velká jako loutka, zkreslený tvar, který se potácel v nesmírně pomalém pohybu zavěšen na jednom místě ve vzduchu. Dvoukvítek nevěděl, proč ho napadla ta podivná fráze "plátek výkřiku"... a z neznámého důvodu zatoužil po tom, aby ho byla vůbec nenapadla.
Zjevení se začalo podobat Mrakoplašovi. Čaroděj měl široce otevřená ústa a tvář byla dokonale ozářena - čím vlastně? Dvoukvítek se přistihl, jak si říká, že je to "září podivných sluncí". Jenže málokterý člověk se obvykle dívá do slunce. Otřásl se.
Otáčející se čaroděj už byl veliký skoro jako ve skutečnosti. Jeho růst se začal zrychlovat, chodbou zavál divoký poryv větru a ozval se výbuch. Mrakoplaš se utrhl ze svého místa ve vzduchu a s výkřikem se zřítil na zem. Dopadl s temným nárazem, několikrát zalapal po dechu, několikrát se převalil a zůstal ležet. Byl schoulený do klubíčka a hlavu si pevně svíral rukama.
Když se usadil zvířený prach, natáhl se Dvoukvítek opatrně kupředu a zaťukal mu na rameno. Lidský zámotek se ještě pevněji sevřel.
"To jsem já," vysvětloval Dvoukvítek konejšivým tónem. Čaroděj se maličko rozvinul.
"Cože?" pípl.
"Já."
Mrakoplaš se v tom okamžiku bleskově rozvinul, vztyčil se před človíčkem a pevně mu sevřel ramena. Oči měl vytřeštěné a nepříčetné strachem.
"Neříkej to!" zasyčel. "Neříkej to, a možná se odsud eště dostanem!"
"Že se odsud dostanem? Ale jak jsi se dostal dovnitř ty? Copak nevíš -"
"Neříkej to!"
"Co nemám říkat?"
"To číslo!"
"Číslo?" kroutil hlavou Dvoukvítek. "Poslyš, Mrakoplaši -"
"Jasně, že číslo! To mezi sedmičkou a devítkou! Čtyři a čtyři!"
"Myslíš os-"
Mrakoplaš mu bleskově zakryl ústa rukou. "Neříkej to, nebo jsme ztraceni! Raději na to číslo ani nemysli. Věř mi!"
"Ale já tomu vůbec nerozumím," zakvílel Dvoukvítek. Mrakoplaš se trochu uklidnil, ale stále ještě se třásl tak, že by vedle něj houslová struna vypadala jako rosol.
"Rychle, pojď," chytil Dvoukvítka za ruku. "Zkusíme vocuď vymajznout. Já při tom popřemejšlím, jak ti to vysvětlit."
Po prvním magickém věku se na Zeměploše vynořil téměř neřešitelný problém s likvidací grimoárů a kouzelných knih vůbec. Zaklínadlo je zaklínadlem, i když je momentálně uvězněno hmotou inkoustu na ploše pergamenu. To je v pořádku, dokud je majitel knihy naživu, ale v okamžiku, kdy zemře, stává se kouzelný svazek zdrojem nekontrolovatelné síly, která se nedá zlikvidovat právě snadno.
Krátce řečeno, čarodějné knihy netěsní. Tečou. Propouštějí kouzla. Bylo podniknuto mnoho pokusů, jak tomu zabránit. Země na Okraji jednoduše zatížily knihy zemřelých čarodějů olověnou pětifází a hodily je přes Okraj. Poblíž Středu ovšem takovéhle možnosti nebyly. Vložit inkriminované knihy do pouzder se záporně polarizovaného oktironu a potopit je do nekonečných hlubin, byla jedna z možností likvidace (zakopávání schránek s knihami pod zem bylo zakázáno už dříve, krátce potom, kdy se v příslušných oblastech vyskytly chodící stromy a pětihlavé kočky). Jenže i z těch začala kouzla časem prosakovat ven a netrvalo dlouho a rybáři si stěžovali na hejna neviditelných ryb a škeblí - spiristek.

Barva kouzel..11

25. října 2007 v 12:36 | Terry Pratchett |  Truhla plná knih..
Pevně zavřel oči.
Proč troll? zeptal se v duchu. Všechno ostatní je ta moje mizerná smůla, ale proč zrovna troll? Co se to k čertu děje?
Klap. Mohl to být zvuk, který občas vydala prasklá větvička, až na to, že měl Mrakoplaš pocit, že se mu ten zvuk ozval uvnitř v hlavě. Klip, klap. Ucítil větřík, který nepohnul jediným listem.
Jak se pruh trhal po větvi dál ke kmeni, spadlo vosí hnízdo. Proletělo čarodějovi těsně kolem hlavy a Mrakoplaš fascinovaně pozoroval, jak se zmenšuje s rostoucí vzdáleností a blíží se ke kruhu zvednutých vlčích čenichů.
Pak se kruh náhle uzavřel.
Pak se kruh náhle roztrhl.
Mezi stromy se rozlehlo mnohočetné bolestné vytí, když se jednotliví vlci pokoušeli uniknout rozzuřeným obláčkům hmyzu. Mrakoplaš se v duchu spokojeně ušklíbl.
Najednou do něčeho loktem narazil. Pruh kůry se oloupal až k silnějšímu konci větve a pod ním, u kmene stromu, visel Mrakoplaš. Větve tam ovšem nebyly. Hladká buková kůra mu nenabízela jedinou možnost zachytit se.
Ale zato mu nabídla ruce. Z mechem porostlé kůry, vedle něj na kmeni, vyrůstaly dvě štíhlé ruce, zelené jako mladé listí. Pak následovaly stejně štíhlé paže a nakonec se z kmene vyklonila půvabná dryáda, uchopila čaroděje tou pomalou, ale neodolatelnou silou, s jejíž pomocí se kořeny stromů proderou i skálou a vtáhla ho do stromu.
Pevná kůra se rozevřela jako mlha a zavřela jako lastura.
Smrť nevzrušeně čekal.
Podíval se na mračno jepic, které ve výši jeho lebky tančily svůj radostný klikatý tanec. Luskl prsty. Hmyzí tělíčka popadala na zem. Ale tak nějak to prostě nebylo ono.
Slepý Io postrčil po stole sloupek hracích známek. Ošklivě se zamračil těma očima, které byly právě místnosti, a vyšel ven. Několik polobohů se uchechtlo. A Offler přijal ztrátu svého skvělého trolla s dokonalou, i když trochu plazí grácií.
Poslední Dámin protivník si přesedl tak, aby na ni viděl přímo přes stůl.
"Pane," mírně se uklonila.
"Madam," opětoval její pozdrav. Jejich oči se setkaly.
Byl to pochmurný bůh. Říkalo se, že se objevil na Zeměploše po nějaké strašlivé a záhadné tragédii v jiné eventualitě. Je samozřejmě právem bohů kontrolovat podobu své viditelné fyzické formy dle libosti a Osud Zeměplochy měl většinou podobu laskavého muže, který má střední věk téměř za sebou. Prokvetlé vlasy se vlnily kolem tváře tak důvěryhodné, že kdyby se Osud ve své podobě objevil u zadních dveří kterékoliv domku, i stydlivá panna by mu ráda nabídla k osvěžení malé pivo. Byla to tvář člověka, kterému by každý trochu slušný mladík pomohl do schodů. Kromě těch očí, samozřejmě.
Žádný z bohů neumí zastřít pravou podobu svých očí a oči Osudu Zeměplochy vypadaly takto: Na první pohled to byly obyčejné oči, ale ten, kdo se podíval lépe, zjistil - většinou už příliš pozdě! - že to nejsou vůbec oči, ale pouhé temné otvory, které se otevírají do nekonečné a hluboké věčnosti, a pozorovatel ucítil, jak je neodvratně vztahován do těch dvou bezedných tůní černé temnoty a děsivých hvězdných vírů uvnitř.
Dáma si vychovaně odkašlala a položila na stůl jedenadvacet hracích známek. Pak odkudsi ze záhybů šatů vytáhla ještě jednu známku, tentokrát stříbřitě průzračnou a dvakrát větší než ostatní. Duše skutečného Hrdiny má při výměně vždycky dobrý kurz a bohové si je velice cení.
Osud pozvedl obočí.
"A paní, prosil bych nepodvádět," řekl.
"Kdo by mohl ošidit Osud?" usmála se.
Pokrčil rameny. "Nikdo, a přesto to všichni zkoušejí."
"Ale stejně jsem měla dojem, že jste mi proti ostatním trochu pomáhal, nebo se mi to jen zdálo?"
"Nezdálo, paní. Dělal jsem to jen proto, abych si o to víc vychutnal závěr hry. Takže teď..."
Sáhl do své skříňky s figurkami, vytáhl jednu z nich a postavil ji na herní plán s výrazem vrcholné spokojenosti. Přihlížející bohové kolektivně vzdechli. Dokonce i Dáma se na okamžik zarazila.
Figurka byla neobyčejně ošklivá. Řezba byla nejistá, jako by se umělci při práci třásly ruce hrůzou, když ta příšerná věc pod jeho prsty, ochromenými odporem, nabývala svou podobu. Ten tvor se skládal ze samých přísavek a chapadel. A kusadel, všimla si Dáma dodatečně. A jednoho jediného velkého oka.
"Myslela jsem, že takoví jako on vymřeli ještě před začátkem Času," prohlásila.
"Možná, že jím byl náš nekrotický přítel tak znechucen, že se k němu tenkrát ani nepřiblížil," zasmál se Osud. Byl sám se sebou neobyčejně spokojen.
"Zajímalo by mne, který bůh ví, proč byl tenhle vůbec zplozen."
"Který bůh ví, to já nevím, ale vím, že by z toho mohl být výbuch," odpověděl Osud slovní hříčkou. Vhodil kostky do jejich neobvyklé míchací schránky. Potom zvedl hlavu.
"Pokud ovšem," dodal, "nechcete ze hry odstoupit."
Zavrtěla hlavou.
"Hrajte."
"Myslíte, že máte nějakou naději?"
"Hrajte."
Mrakoplaš dobře věděl, co uvnitř stromů bývá. Dřevo, lýko, míza, možná nějaká ta veverka. Ale ne palác.
A přeci - polštáře, na kterých spočíval, byly mnohem měkčí než dřevo, závěsy po zdech barevnější než lýko, víno v dřevěných pohárech na stolku vedle něj mnohem chutnější než míza a srovnávat dívku, která seděla před ním a opírala se rukama o kolena, s veverkou, byl nesmysl.
Místnost byla vysoká, rozlehlá a ozařovalo ji měkké, nažloutlé světlo, které vycházelo prakticky odnikud. Mrakoplaš alespoň žádný zdroj světla nemohl najít. Pomačkanými a uzlovitými oblouky viděl do dalších vedlejších místností a zahlédl také něco, co vypadalo jako nesmírně široké točité schodiště. A to všechno současně vypadalo zvenčí jako docela obyčejný strom.
Dívka byla zelená. Byla to pleťová zelená. Mrakoplaš o tom neměl žádné pochybnosti, protože jediný její oděv představoval medailon na stužce kolem krku. Dlouhé vlasy měly jemně mechový vzhled. Oči byly bez panenek a zeleně světélkovaly. Mrakoplaš v duchu zalitoval, že na univerzitě nevěnoval větší pozornost přednáškám z antropologie.
Dívka mlčela. Ukázala mu sice na gauč a nalila mu víno, ale to bylo všechno. Jinak tiše seděla pozorovala ho a občas si opatrně pohladila hluboký šrám, který měla na paži. Mrakoplaši si rychle vzpomněl, že každá dryáda je tak spjata se svým stromem, že když je strom poraněn, strádá jeho víla stejný zraněním...
"Je mi to moc líto, byla to nešťastná náhoda, teda nehoda, byli tu ti vlci a já -"
"Musel jste vylézt na můj strom a já vás zachránila," dokončila za něj půvabně dryáda. "Měl jste opravdu velké štěstí. A váš přítel také."
"Můj přítel?"
"Ten malý človíček s kouzelnou truhlou."
"Jo ten!" řekl Mrakoplaš bez nadšení. "No, doufám, že je v pořádku."
"Potřebuje tvou pomoc."
"To potřebuje pořád. Copak, skončil taky na stromě?"
"Skončil v Bel-Shamharothově chrámu."
Mrakoplašovi zaskočilo víno v krku. Uši se mu pokoušely zatáhnout do hlavy v hrůze před zvukem příšerných slabik, které právě vyslechly. Požírač duší! Než se mu podařilo zastavit je, objevily se cvalem vzpomínky. Jednou, když byl ještě student Neviditelné univerzity, uzavřel tu pitomou sázku. Vplížil se do malého sálu hlavní knihovny - do místnosti, jejíž zdi byly pokryty kresbami ochranných pentagramů, do místnosti, kde se nikdo nesměl zdržovat déle než čtyři minuty a třicet dvě vteřiny. K tomuto číslu se došlo po dvou stech letech podrobných a náročných výzkumů...
Velice opatrně tenkrát otevřel Knihu, připevněnou silným řetězem k oktironovému katafalku stojícímu uprostřed runami poseté podlahy. Kniha nebyla připoutána z obavy před krádeží, ale spíš z obavy, aby neuprchla, protože Oktávo - poslední kopie grimoáru Stvořitele, byl tak plný magie, že měl své vlastní okrajové smysly. Jedno zaklínadlo už vyskočilo z popraskaných pergamenových stran a usídlilo se hluboko v temných zákoutích Mrakoplašova mozku. Dodatečně se zjistilo, že to bylo jedno z osmi Velkých zaklínadel, ale nikdo už nezjistí které, dokud ho Mrakoplaš nevysloví nahlas. Nevěděl to ani on sám. Občas si ho však uvědomoval, cítil, jak se plíží z dohledu, ukrývá se za jeho vlastní já a čeká na svůj okamžik.
Právě na titulní straně Oktáva bylo zpodobnění Bel-Shamharotha. Bel-Shamharoth nebyl Zlem, protože i Zlo má určitou životaschopnost, částečné oprávnění. Bel-Shamharoth byl rubem mince, která měla Dobro i Zlo na líci.
"Požírač duší. Jeho číslo jest to, které mezi sedmi a devíti leží, číslo, které je dvojnásobnou čtveřicí," citoval Mrakoplaš a jeho vědomí tuhlo strachem. "To ne! Kde je chrám?"
"Leží směrem na Střed, uprostřed pralesa," odpověděla mu dryáda. "Je nesmírně starý."
"Kdo mohl být tak hloupý a uctívat Bel- Jeho? Ďábly, prosím, to chápu, ale tohle je přeci Požírač duší..."
"Byly z toho určité... řekněme výhody. A rasa, která tady tehdy žila, měla podivné nápady a chutě."
"Co se s nimi stalo?"
"Řekla jsem dost jasně, že tady kdysi žili, ne?" Dryáda vstala, natáhla k němu ruku a řekla: "Já se jmenuji Druellae. Pojď se mnou, podíváme se, jaký osud čeká tvého přítele. Mohlo by to být zajímavé."
"No já nevim, jestli -" začal Mrakoplaš.
Dryáda na něj upřela zelené oči.
"Myslíš, že si můžeš příliš vybírat?"
Vnitřkem stromu se nahoru vinulo schodiště široké jako hlavní silnice. Od něj se z každého odpočívadla táhly do nedohledna obrovské sály. Tajemné nažloutlé světlo bylo všudypřítomné. Teď Mrakoplaš zaslechl ještě jiný zvuk, který se podobal - vzdálenému dunění hromu, nebo obrovského vodopádu.
"To je Strom," řekla krátce dryáda.
"A co to dělá?" ptal se Mrakoplaš.
"Žije."
"Právě sem vo tom přemejšlel. Vážně sme ve stromě? Zmenšil sem se? Zvenku ten strom vypadal, že bych ho skoro obejmul rukama."
"NO, asi bys ho skutečně obejmul."
"NO jo, ale já sem přeci vevnitř?"
"Jsi vevnitř."
"Hm."
Druellae se zasmála.
"Vidím ti do mozku, falešný čaroději. Nejsem snad dryáda? Cožpak nevíš, že to, co znevažuješ slovem strom, je čtyřrozměrnou obdobou celého vesmíru, který - ne, jak vidím, nevíš nic. Měla jsem si hned uvědomit, že nemáš hůl a že tedy nejsi skutečný čaroděj."
"Ztratil jsem ji při požáru," lhal Mrakoplaš automaticky.
"Nemáš ani klobouk s kouzelnými znaky."
"Ten mi uletěl."
"Nemáš ani vlastního lára nebo zmoka."
"Umřel mi. Podívejte se, já vám strašně děkuju, že jste mě zachránila, ale kdyby vám to nevadilo, už bych měl jít. Stačí, když mi ukážete cestu ven a..."
Něco v jejím výrazu ho přimělo, aby se otočil. Za ním stáli tři dryádi. Byli stejně jako ona nazí a beze zbraně. To poslední bylo ovšem nepodstatné. Nevypadalo to, že by právě oni na boj s Mrakoplašem potřebovali zbraně. Vypadali, že jsou tvrdí, schopní prorazit si cestu i kamennou stěnou a přinutit oddíl trollů k rozumné dohodě. Ti tři půvabní obři se na něj dívali s dřevěnou výhrůžností. Jejich kůže měla barvu ořechové skořápky a pod ní se jim převalovaly svaly jako melouny.
Obrátil se nazpět a nepříliš vřele se na Druellae usmál. Život se začal pomalu vracet do normálních kolejí.
"Takže já nejsem zachráněnej, co?" konstatoval. "Já sem zajatej, že jo?"
"Samozřejmě."
"A vy mě asi nepustíte, že ne?" pronesl vyrovnaným tónem člověka, který už předem zná odpověď.
Druellae zavrtěla hlavou. "Poranil jsi strom. Ale máš štěstí. Tvůj přítel se sejde s Bel-Shamharothem. Ty jenom zemřeš."
Zezadu jej za ramena uchopily dvě hnědé ruce stejným způsobem, jakým se kořeny ovíjejí kolem oblázků.
"S příslušným obřadem, samozřejmě," pokračovala dryáda. "Až Odesílatel osmi skončí s tvým přítelem."
Mrakoplaš se zmohl jen na to, že poznamenal: "Nikdy jsem neslyšel o tom, že sou ve stromech taky dryádi. Ani v dubech ne."
Jeden z hnědých obrů se na něj usmál.
Druellae se ušklíbla: "Hlupáku! A kde myslíš, že se berou žaludy?"
Před nimi se objevil velký prázdný prostor podobný obrovskému sálu a jeho kopule se ztrácela vysoko v nazlátlém šeru. Nekonečné schodiště procházelo přímo jeho středem.
Na druhém konci sálu stálo několik set dryád. Když se Druellae přiblížila, uctivě se rozestoupily, a když kolem nich procházel Mrakoplaš, postrkovaný zezadu, jejich pohledy jím pronikaly, jako by neexistoval.
Většinou to byly ženy, i když i tady se mezi nimi sem a tam objevil některý z hnědých obrů. Tyčili se mezi drobnými ženami jako překrásně modelované sochy. Hmyz, pomyslel si Mrakoplaš. Podobají se hmyzu a strom je jejich úl.
A proč tady vlastně vůbec ty dryády byly? Pokud si vzpomínal, stromový národ vyhynul před staletími. Člověk je prostě předstihl ve vývoji, jako ostatně většina národů Soumraku. Jen elfové a trollové přežili příchod člověk na Zeměplochu. Elfové proto, že byli z větší části příliš chytří, a trollové proto, že byli přinejmenším stejně zlí, nevraživí a hrabiví jako lidé. Myslelo se, že dryády vymřely současně s pidimužíky a skřítky.
Hukot tady byl mnohem silnější. Chvílemi proletěl průsvitnými stěnami jasnější zlatý záblesk, který zmizel v šeru vysoko nahoře.jakási síla rozechvěla vzduch.
"Tak a teď, ty neschopný čaroději, podívej, jak se dělají kouzla. Ne ta tvoje krotká magie s tváří lasičky, ale magie větví a kořenů, ta stará magie. Divoká. Hleď!"
Padesát, možná o něco víc dryád se seběhlo do hustého hloučku, spojilo ruce a pak se začalo pomalu rozestupovat. Nakonec vytvořily obrovský kruh. Zbytek dryád začal zpívat tichou, rytmickou píseň. Na Druellain pokyn se celý kruh začal otáčet proti směru hodinových ručiček.
Když se tempo tance začalo zrychlovat a složitý rytmus se začal ozývat stále silněji, přistihl se Mrakoplaš, že celému představení přihlíží s nesmírnou zvědavostí. Na univerzitě slyšel o Staré magii, i když tahle magie byla čarodějům zapovězena. Dobře věděl, že jestli se kruh roztočí dost rychle proti nehybnému magickému poli Zeměplochy, která se sama pomalu otáčela, výsledné astrální tření zapříčiní obrovský potencionální rozdíl sil, který se projeví gigantickým výbojem Základní magické síly.
Kruh se pomalu měnil v pouhou rozmazanou čáru a stěny Stromu duněly ozvěnou zpěvu...
Mrakoplaš ucítil známé lechtavé svědění ve vlasech, které mu vždy signalizovalo, že se někde v okolí vyskytuje mimořádný náboj syrové magie. Proto ho nijak nepřekvapilo, když se o několik vteřin později roztrhlo zlaté šero nad jejich hlavami a seshora se snesl silný snop jasného oktarínového světla, který se s hlasitým praskotem zaostřil ve středu kruhu. Tam vytvořil obraz kopce porostlého stromy, jimiž zmítá bouře. Uprostřed hustého lesa se na nevelkém pahorku tyčil chrám, jehož podoba prováděla s lidskýma očima ošklivé věci. Mrakoplaš věděl, že je-li to Bel-Shamharothův chrám, bude mít osm stěn. (Osmička byla Bel-Shamharothovým číslem, a proto ji žádný rozumný čaroděj nikdy nevyslovil, pokud se tomu mohl jenom trochu vyhnout. Neboť tady už nejde o smích, jak byli varováni všichni čarodějní učedníci a studenti. Bel-Shamharotha zvláště přitahovali magičtí diletanti a amatéři, kteří byli vetešníky a sběrači na plážích nepřirozena a tak mu napůl sami vplouvali do sítí. Když byl Mrakoplaš na univerzitě, měl jeho pokoj v koleji č. 7A. Vůbec ho to nepřekvapilo.)
Cesta poutníka...