Malý princ (3 část)

29. ledna 2008 v 10:00 | Antoine de Saint- Exupery |  Truhla plná knih..

Kapitola X - Král

Žil v oblasti asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330. Nejdříve se tedy vypravil na ně, aby tam hledal nějakou práci a poučení.
Na prvním bydlel král. Oblečen v purpur a hermelín, seděl na velmi prostém, a přece majestátním trůně.
"Ale hleďme, poddaný," zvolal král, když uviděl malého prince.
A malý princ se ptal sám sebe: Jak mě může znát, když mě ještě nikdy neviděl?
Nevěděl, že králové vidí svět velice zjednodušen. Všichni lidé jsou pro ně poddaní.
"Pojď blíž, ať tě lépe vidím," řekl mu král a byl moc pyšný, že konečně někomu kraluje.
Malý princ se díval, kam si sednout, ale planeta byla celá zaplněna nádherným hermelínovým pláštěm. Zůstal tedy stát, a protože byl unaven, zívl.
"Zívat v přítomnosti krále se nesluší," řekl mu mocnář. "Zakazuji ti to."
"Nemohu se udržet," odpověděl malý princ celý zmatený. "Byl jsem dlouho na cestě a nespal jsem..."
"Nařizuji ti tedy, abys zíval," řekl král. "Již léta jsem neviděl nikoho zívat. Je to pro mne něco nového. Tak jen zívej dál. Nařizuji ti to."
"Teď se bojím... už nemohu...," odpověděl malý princ a po uši se začervenal.
"Hm, hm," odpověděl král. "Tak... tak ti nařizuji chvílemi zívat a chvílemi..."
Trochu breptal a zdál se pohněván.
Králi totiž šlo o to, aby se uznávala jeho autorita. Nestrpěl neposlušnost. Byl to absolutistický mocnář. Ale byl také velký dobrák, a proto dával rozkazy rozumné.
"Kdybych nařídil," říkal obvykle, "kdybych nařídil generálovi, aby se proměnil v mořského ptáka, a on neuposlechl, nebyla by to vina generálova, ale moje."
"Mohu se posadit?" zeptal se nesměle malý princ.
"Nařizuji ti, aby ses posadil," odpověděl král a přitáhl si majestátně cíp svého hermelínového pláště.
Malý princ žasl. Planeta byla maličká. Nad čímpak mohl tak vládnout?
"Veše Veličenstvo," pravil, "prosím o prominutí, že se vás ptám..."
"Nařizuji ti, aby ses mě ptal," řekl honem král.
"Vaše Veličenstvo, čemu vládnete?"
"Všemu," odpověděl král velmi prostě.
"Všemu?"
Král rozvážně ukázal na svou planetu, na ostatní planety a na hvězdy.
"Tomu všemu?"
"Ano, tomu všemu," odpověděl král.
Byl to totiž vladař nejen absolutistický, ale i vševládnoucí.
"A hvězdy vás poslouchají?"
"Ovšem," řekl mu král. "Uposlechnou ihned. Nesnesu nekázeň."
Taková moc malého prince oslnila. Kdyby on ji měl, viděl by ne čtyřiatřicet, ale dvaasedmdesát nebo sto, nebo dokonce dvě stě západů slunce v týž den, aniž by musel posunout židli! A poněvadž mu bylo trochu smutno při pomyšlení na jeho malou, opuštěnou planetu, dodal si odvahy a požádal krále o laskavost:
"Chtěl bych vidět západ slunce... Udělejte mi tu radost... Nařiďte slunci, aby zapadlo..."
"Kdybych nařídil generálovi, aby létal od květiny ke květině, jako létá motýl, nebo aby psal tragédii nebo aby se proměnil v mořského ptáka, a generál by rozkaz neprovedl, čí by to byla chyba?"
"Vaše," odpověděl pevně malý princ.
"Správně. Je třeba žádat od každého to, co může dát," odvětil král. "Autorita závisí především na rozumu. Poručíš-li svému lidu, aby šel a vrhl se do moře, vzbouří se. Mám právo vyžadovat poslušnost, protože mé rozkazy jsou rozumné."
"A co ten můj západ slunce," připomněl mu malý princ, který nikdy nezapomínal na otázku, když ji jednou dal.
"Budeš mít ten svůj západ slunce. Vyžádám si ho. Ale poněvadž umím vládnout, počkám, až k tomu budou příznivé podmínky."
"A kdy to bude?" otázal se malý princ.
"Hm, hm!" odpověděl král a podíval se nejprve do tlustého kalendáře. "Hm, hm, bude to... bude to dnes večer asi ve tři čtvrti na sedm. A uvidíš, jak jsou mé rozkazy přesně plněny."
Malý princ zívl.
Litoval, že přišel o západ slunce. A také už se trochu nudil.
"Nemám tady už co dělat," řekl králi. "Zase půjdu!"
"Neodcházej," zvolal král. Byl přece tak hrdý, že má poddaného. "Neodcházej, jmenuji tě ministrem!"
"A čeho?"
"Ministrem... ministrem spravedlnosti!"
"Ale vždyť není koho soudit!"
"To se neví," podotkl král. "Ještě jsem nevykonal objížďku po svém království. Jsem už hodně starý, nemám místo pro kočár a chůze mě unavuje."
"Ó! Ale já jsem už všechno viděl," řekl malý princ a nahnul se, aby se ještě jednou podíval na druhou stranu planety.
"Tam na druhé straně také nikdo není..."
"Budeš tedy soudit sám sebe," odpověděl král. "To je to nejtěžší. Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti to podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Jenže soudit sebe mohu kdekoliv. Na to nemusím bydlet tady."
"Hm, hm!" odvětil král. "Myslím, že na mé planetě je někde stará krysa. Slyším ji vždy v noci. Můžeš soudit tu starou krysu. Občas ji odsoudíš na smrt. Tak bude její život záviset na tvé spravedlnosti. Ale udělíš ji pokaždé milost, abys ji ušetřil. Je to jenom jedna."
"Já nemám rád, když se odsuzuje na smrt," odpověděl malý princ, "a opravdu myslím, že odejdu."
"Ne," řekl král.
Ale malý princ dokončil přípravy a nechtěl už starého vladaře trápit:
"Kdyby si vaše výsost přála, aby se jí přesně uposlechlo, mohla by mi dát rozumný rozkaz. Mohla by mi například nařídit, abych se vzdálil, dříve než uplyne minuta. Zdá se mi, že podmínky jsou příznivé..."
Poněvadž král neodpovídal, malý princ nejprve zaváhal, potom si vzdychl a vydal se na cestu.
"Jmenuji tě svým vyslancem," volal za ním spěšně král. Tvářil se velice pánovitě.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, pomyslel si cestou malý princ.

Kapitola XI - Domýšlivec

Na druhé planetě bydlil domýšlivec.
"Á, hleďme, přichází mě navštívit nějaký obdivovatel!" zvolal zdálky domýšlivec, jakmile malého prince spatřil. Domýšlivci totiž vidí ve všech lidech obdivovatele.
"Dobrý den," řekl malý princ. "Vy máte ale divný klobouk."
"To proto, abych mohl zdravit," odpověděl domýšlivec. "Abych mohl zdravit, když mě s jásotem vítají. Bohužel tudy nikdy nikdo nejde."
"Tak?" odvětil malý princ, protože nepochopil.
"Zatleskej," poradil mu tedy domýšlivec.
Malý princ zatleskal. Domýšlivec pozvedl klobouk a skromně pozdravil.
To je zábavnější než návštěva u krále, řekl si v duchu malý princ. A začal znovu tleskat.
Domýšlivec znovu smekl a zdravil.
Ale když to tak dělal malý princ pět minut, unavil se jednotvárností hry.
"A co se musí udělat, aby klobouk spadl?" zeptal se.
Domýšlivec ho však neslyšel. Domýšlivci slyší pouze chválu.
"Skutečně se mi hodně obdivuješ?" zeptal se malého prince.
"Co to znamená obdivovat se?"
"Obdivovat se znamená uznat, že jsem člověkem nejkrásnějším, nejlépe oblečeným, nejbohatším a nejinteligentnějším na planetě."
"Ale vždyť si na planetě sám!"
"Udělej mi tu radost, a přesto se mi obdivuj!"
"Obdivuji se ti," řekl malý princ a pokrčil trochu rameny. "Ale jak tě to může zajímat?"
A malý princ zmizel.
Dospělí jsou hrozně zvláštní, řekl si jen v duchu cestou.

Kapitola XII - Pijan

Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila.
"Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
"Piji," odpověděl pochmurně pijan.
"A proč piješ?" zeptal se malý princ.
"Abych zapomněl," řekl pijan.
"Nač abys zapomněl?" vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
"Abych zapomněl, že se stydím," přiznal se pijan a sklonil hlavu.
"A zač se stydíš?" vyptával se dále malý princ, protože by mu rád pomohl.
"Stydím se, že piji!" dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou.

Kapitola XIII - Byznysmen

Na čtvrté planetě bydlil byznysmen. Byl to člověk tak zaměstnaný, že při příchodu malého prince nezvedl ani hlavu.
Dobrý den," pozdravil ho malý princ. "Vyhasla vám cigareta."
"Tři a dvě je pět. Pět a sedm dvanáct. Dvanáct a tři patnáct. Dobrý den. Patnáct a sedm dvacet dva. Dvacet dva a šest dvacet osm. Nemám čas ji znovu zapálit. Dvacet pět a šest třicet jedna. Uf! Dělá to tedy pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna."
"Pět set miliónů čeho?"
"Cože? Ty jsi tu ještě? Pět set miliónů... už nevím čeho... mám tolik práce! Já jsem vážný člověk, nebavím se hloupostmi! Dvě a pět je sedm..."
"Čeho pět set miliónů?" opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.
Byznysmen zvedl hlavu:
"Za celých čtyřiapadesát let, co bydlím na této planetě, jsem byl vyrušen jen třikrát. Poprvé před dvaadvaceti lety chroustem, který spadl bůhvíodkud. Hrozně hlučel a já jsem se čtyřikrát spletl v sečítání. Podruhé to bylo před jedenácti lety, měl jsem tehdy revmatický záchvat. Chybí mi pohyb. Nemám čas se jen tak potloukat. Jsem přece vážný člověk. A potřetí... zrovna teď. Říkal jsem tedy pět set miliónů..."
"Miliónů čeho?"
Byznysmen pochopil, že nemá žádnou šanci na klid:
Miliónů hvězdiček, které vidíme někdy na obloze."
"Much?"
"Ale ne, věciček, které se třpytí."
"Včel?"
"Ale ne. Zlatých věciček, o kterých sní lenoši. Jenomže já jsem vážný člověk! Já nemám čas na snění."
"Ach ták, hvězd?"
"Ano, ano, hvězd."
"A co děláš s pěti sty milióny hvězd?"
"Pět set jeden milión šest set dvacet dva tisíce sedm set třicet jedna. Já jsem vážný člověk, já jsem přesný."
"A co s těmi hvězdami děláš?"
"Co s nimi dělám?"
"Ano."
"Nic. Patří mi."
"Tobě patří hvězdy?"
"Ano."
"Ale viděl jsem už krále, který..."
"Králové nejsou majiteli. Králové vládnou. A v tom je velký rozdíl."
"A co ti to pomůže, že máš hvězdy?"
"Jsem bohatý."
"A co ti to pomůže, že jsi bohatý?"
"Mohu si nakoupit jiné hvězdy, pokud nějaké objeví."
"Tenhle člověk rozumuje trochu jako ten můj opilec, řekl si v duchu malý princ.
Přesto se ptal dál:
"Jak vám mohou patřit hvězdy?"
"A komu patří?" odsekl mrzutě byznysmen.
"To nevím. Nikomu."
"Tak tedy patří mě, neboť já jsem na ně myslel první."
"A to stačí?"
"Ovšem. Když najdeš diamant, který nikomu nepatří, je tvůj. Když najdeš ostrov, který nikomu nepatří, je tvůj. Když máš první nějaký nápad, dáš si ho patentovat: je tvůj. A mně patří hvězdy, protože nikdy nikoho přede mnou nenapadlo, že by mu mohly patřit."
"To je pravda," řekl malý princ. "A co s nimi děláš?"
"Spravuji je. Počítám a přepočítávám je," vysvětloval byznysmen. "Není to zrovna snadné. Ale já jsem vážný člověk!"
Malému princi to ještě nestačilo:
"Patří-li vám hedvábný šátek, mohu si ho dát na krk a odnést si ho. Patří-li mi květina, mohu ji utrhnout a odnést. Ale ty nemůžeš utrhnout hvězdy."
"Ne, ovšem mohu je dát do banky."
"Co to znamená?"
"To znamená, že napíšu na papírek počet svých hvězd. A potom zamknu ten papír do zásuvky."
"A nic víc?"
"To stačí!"
To je zábavné, pomyslil si malý princ. Je to dost poetické, ale ne moc seriózní.
Malý princ měl o vážných věcech představy hodně odlišné od představ, jaké mají dospělí.
"Já mám květinu," řekl ještě, "a každý den ji zalévám. Mám tři sopky a ty vymetám každý týden. Vymetám totiž i tu vyhaslou. Člověk nikdy neví. Pro mé sopky i pro mou květinu je užitečné, že mi patří. Ale ty nejsi hvězdám užitečný..."
Byznysmen otevřel ústa překvapením, nevěděl však, co odpovědět. A malý princ zmizel.
Dospělí jsou rozhodně podivní, řekl si jen v duchu cestou.

Kapitola XIV - Lampář

Pátá planeta byla velmi zvláštní. A ze všech nejmenší. Bylo tu právě tak dost místa, aby se sem vešla pouliční svítilna a lampář. Malý princ si nedovedl vysvětlit, k čemu může být někde na planetě bez domů a bez lidí svítilna a lampář.
Přesto si v duchu řekl:
Možná je ten člověk zbytečný. A přece je méně zbytečný než král, než domýšlivec, než byznysmen a než pijan. Jeho práce má alespoň smysl. Když rozsvítí svítilnu, jako by se zrodilo o hvězdu nebo o květinu víc. Když zhasne květinu, jako by květina nebo hvězda šly spát. Je to moc hezké zaměstnání. A opravdu užitečné, protože je hezké.
Když přišel na planetu, pozdravil uctivě lampáře:
"Dobrý den. Proč jsi právě zhasl svítilnu?"
"To je příkaz," odpověděl lampář. "Dobrý den."
"Co to znamená příkaz?"
"No, to znamená, že musím zhasnout svítilnu. Dobrý večer."
A zase ji rozsvítil.
"Ale proč jsi ji právě rozžal?"
"To je příkaz," odpověděl lampář.
"Nerozumím," odvětil malý princ.
"Není čemu rozumět," řekl lampář. "Příkaz je příkaz. Dobrý den."
A zhasl svítilnu.
Potom si otřel čelo červeně kostkovaným kapesníkem.
"Je to hrozné zaměstnání. Kdysi to vyhovovalo. Zhášel jsem ráno a rozžínal večer. Zbývající část dne jsem si mohl odpočinout a zbytek noci spát..."
"A od té doby se příkaz změnil?"
"Příkaz se nezměnil," řekl lampář. "To je právě to strašné! Planeta se rok od roku točila rychleji, a příkaz se nezměnil!"
"No a?" divil se malý princ.
"No a teď se otočí jednou za minutu a já nemám ani vteřinku klidu. Rozsvěcuji a zháším jednou za minutu."
"To je divné! Dny u tebe trvají minutu!"
"To není vůbec divné," řekl lampář. "Už je tomu měsíc, co spolu hovoříme."
"Měsíc?"
"Ano. Třicet minut. Třicet dní. Dobrý večer."
A zase rozsvítil svou svítilnu.
Malý princ ho pozoroval a zamiloval si toho lampáře, který byl tolik věrný příkazu. Vzpomněl si na západy slunce, které kdysi pozoroval tak, že posunoval židli. Chtěl svému příteli pomoci:
"Víš... já znám prostředek, jak si můžeš odpočinout, když budeš chtít."
"Samozřejmě že chci," řekl lampář.
Vždyť člověk může být věrný příkazu a přitom trošku pohodlný.
Malý princ pokračoval:
"Tvá planeta je tak malá, že ji obejdeš třemi kroky. Stačí, když půjdeš dost pomalu, abys zůstával stále na slunci. Když si budeš chtít odpočinout, půjdeš... a den bude trvat tak dlouho, jak budeš chtít."
"To mi moc nepomůže," řekl lampář. "Já rád spím."
"To je smůla," řekl lampář. "Dobrý den."
A zhasl svítilnu.
Tímto člověkem by všichni pohrdali, král, domýšlivec, pijan a byznysmen, řekl si malý princ a šel dál svou cestou. A přece on jediný mi nepřipadá směšný. Snad proto, že se zabývá něčím jiným než sám sebou.
Lítostivě si povzdechl a řekl si ještě:
Je to jediný člověk, s kterým bych se mohl spřátelit. Ale jeho planeta je opravdu moc malá. Není tam místo pro dva...
Malý princ se však neodvažoval přiznat si, že litoval této nešťastné planety zvláště pro těch tisíc čtyři sta čtyřicet západů slunce za dvacet čtyři hodiny!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Cesta poutníka...